SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Abys nezapomněla...

Po rozlehlém domě se ozýval dětský smích. Ale bylo to něčím podivné…
Nebyl to bublavý a roztomilý hlásek dítěte, ale hlásek s nádechem psychopatismu a vášnivosti. Větší radost by člověk těžko pohledal v obyčejném smíchu.
Do vstupních dveří vstoupila unavená hnědovlasá žena a okamžitě, jako každý večer, rozzuřeně a drsně křikla:
„Zatraceně, zmlkni, ty malá psychopatická zrůdo!“ Hned za ní vešel černovlasý muž a zamračil se na ni:
„Co blázníš? Je to dítě, Kigami! A navíc by ses neměla rozrušovat, čekáš přece miminko…“ ztišil hlas a něžně se usmál.
„Proč se ho pořád zastáváš? Chová se jako idiot! On to dělá naschvál, chce mě svým chováním přivést do hrobu! Dělá mu radost, když vyvádím.“ Nenávistně pohlédla na drobného vychrtlého kluka s bílými vlasy.
Chlapec se jí drze podíval do očí.
„Dobrý večer, maminko…“ utrousil sladce, ale poté zvážněl. Pravá ruka mu drobně krvácela, v druhé ruce držel zakrvácený kunai. Podíval se na svoji ránu a něžně se usmál.
Pohled mu zabloudil k maminčinu bříšku, ve kterém právě byl jeho budoucí sourozenec. Potlačil nutkání kunai zarazit hluboko do matky a odběhl pryč. Jeho otec ani matka si ho nevšímali. Byli zvyklí, že přišli domů a jejich syn měl po celém těle krev. Poprvé ho vzali do nemocnice, ale překvapilo je, že kluk neplakal. Naopak, uslyšeli vášnivý a radostný smích.

Zaběhl do svého malého pokoje, na sobě měl bílé tričko s rudými skvrnami od krve a čistě bílé volné kalhoty. Vypadal velmi chudě, jako by na něm všechno oblečení doslova viselo. Po celém pokoji byl natažený bělounký koberec. Znechuceně zíral na svůj pokoj, a na sebe do zrcadla. Bílá… co to má sakra znamenat? Nechci bílou, chci červenou, rudou… ta je… o tolik krásnější a… živější.

Žádná mrtvá bílá.

Hned druhý den byla v domě jiná atmosféra. Narodil se chlapec s hnědými vlásky a zářivýma zelenýma očima. Hidan na něj nenávistně zíral. Nemohl si pomoct.

Beze slova odešel do pokoje, kde si sedl na zem a bez přemýšlení si do ruky zabodl kunai. Líbilo se mu, jak se z rány vyvalila rudá krev a zbarvila mu tričko. A taky měl rád, jak neobyčejně rychle se mu hojily rány. Ještě nechodil do Akademie, byl moc malý. Bylo mu pět let, ale za necelé dva roky už měl jít na mise… těšil se, až někoho zraní.
Bude mu téct krev a on to bude pozorovat.

„Vstávej, Hidane! Přijdeš pozdě!“ zabušila na dveře hnědovlasá žena svému synovi a něžně se usmála na své druhé dítě v náručí.
Ze dveří vyšel pořád stejně velký a chudý kluk, akorát o dva roky starší. Drze se usmál.
„A kdo půjde na akademii se mnou?“ procedil ještě drzeji a přivřel oči. Věděl, co mu matka odpoví.
„To jsi tak neschopný? Je ti sedm, Hidane! A teď vypadni! Zavazíš tady a tvůj bráška nemůže spát.“
Kluk se zaškaredil a práskl za sebou dveřmi. Uslyšel matčin sprostý slovník a hlasitě se rozesmál. Vášeň a radost ze smíchu jen přetékaly.

Přišel k Akademii a zařadil se do menší skupinky lidí.
„Si nějak dovoluješ, hochu! Tady jsou studenti Akademie, školka je na druhý straně!“
„A co tady potom děláš?“ drze se ušklíbl bělovlasý kluk a blonďák se rozzuřil.
„Jako by nestačilo, že jsi posel Shinigami, ty jsi i drzej na silnější a starší!“ Hidan ze skupinky neodešel. Jen se naplno rozesmál. Spolužákům přejel při jeho smíchu mráz po zádech a raději se odvrátili. S Bohem smrti převtěleným do kluka nechtěli mít nic společného.

Hidan rostl, po nějakém čase, kdy už přestal doufat, že se jeho vzhled někdy změní, dokonce i vyrostl a byl skoro takový, jako jeho mírumilovný otec.
Byl považován za agresivního a nevychovaného naprosto nespoutaného zmetka, který si uvědomuje svoji oblíbenost vůči Bohům smrti, ale přesto měl respekt i jako bojovník.

Chlapci na něj žárlili a z celého srdce ho nenáviděli, zatímco dívčiny zamilované pohledy si Hidan nevědomky vysloužil téměř okamžitě.

Jeho mladší bráška rostl, byl mohutný a svalnatý, vedle svého bratra působil až komicky se svojí neohrabaností a velikostí.
Zato to byl miláček vesnice, všichni ho neskrývaně obdivovali pro jeho milou, optimistickou, mírnou a přátelskou povahu, zatímco jeho starší bratr byl každý rok o něco nezvladatelnější.

Řádil bez ustání, lítal po domě se smíchem a užíval si matčiny nenávistné a vražedné pohledy, zatímco otcových slz si nevšímal. Měl srdce z kamene, nedbal na urážky a ubližoval téměř na potkání. Ani to nechtěl, prostě mu z úst vyletěla nadávka a on pak jen se smíchem sledoval reakce postiženého.

Bylo mu jedno, že na něj všichni ukazují prstem a své děti před ním varují. Miloval jejich výrazy překypující strachem.

Bylo mu šestnáct, když se na něj matka poprvé vrhla se zbraní v ruce. Zabodla mu katanu hluboko do hrudi, a když se jí syn zhroutil k nohám, začala hystericky plakat. Bělovlasý kluk se ale zvedl, vyplivl krev na bělounký koberec a vytáhl si zbraň z těla.
Pak se začal smát. A smál se dál, i když se před ním jeho maminka bázlivě krčila a v hrůze na něj třeštila oči.
„Ty jsi-…“ vykoktala strachem bez sebe a čekala, aby jí to mohl někdo, kdokoli vyvrátit. „Ty jsi syn Shinigamiho…!“ vyjekla a rozeštkala se.

Natáhl ruku k ráně, třímal rukojeť katany a pořád se vášnivě smál. V očích měl šílený výraz plný chtivosti vraždit.

Po zdech dolů tekla krev… matčina krev… a on se smál.

Bratr to viděl a skočil po něm, brzy byla podlaha od rudé tekutiny právě z jeho těla.

Přišel domů otec a vše uviděl. Druhorozeného a milovaného syna, svou překrásnou manželku a prvního syna, jak nad nimi stojí a bez ustání se směje.
S křikem se na něj vrhnul, i když sám věděl, že zabít svého syna nedokáže.
Ovšem počítal s tím, že Hidan jeho ano.

A počítal správně.

Bílý koberec byl nasáklý krví a bělovlasý kluk se přestal smát jako na povel.

Podíval se na mrtvá těla svých rodičů a bratra, žasl nad tím, co udělal. Pak se podíval na meč, znovu na těla, pak na krev a bylo mu jasné, že je od nynějška vrahem. Dopadl na kolena do krve, ruce slastně ponořil do rudé lepkavé tekutiny a v jeho fialkových a jemných očích se znovu začínalo odrážet šílenství.

Stál před třemi bílými mramorovými hroby ponořených do čistého sněhu. Nelíbilo se mu to, proto si vrazil kunai do ruky a s potěšením sledoval, jak se sníh zbarvuje do ruda. Nastavil krvácející ruku nad hrob své maminky… a nechal spadnout několik kapek.
„To je pro tebe, maminko… abys náhodou… nezapomněla.“ Zašeptal sladce a zatnul pěst, takže na hrob dopadal přímo proud rudé a vzácné tekutiny.

A tichem se ozval vášnivý a v celé vesnici tolik známý smích…

5
Průměr: 5 (9 hlasů)