Anděl strážný 07

Serena se labužnicky protáhla a otevřela oči jenom proto, aby je v další chvíli zděšeně zavřela, v mžiku zcela probuzená ze sladké polo dřímoty. Chvíli odmítala oči opět otevřít, jakoby doufala, že to, co viděla, se ukáže jen jako pozůstatek snu, ale nakonec přece jen vstala a nabručeně se rozhlédla po tom, co ještě včera byl vzorně uklizený pokoj. Dnes se toto místo spíše podobalo skladišti. Nevěřícně zírala na vytahané šuplíky s učením a prádelník, jehož obsah se válel všude možně, jen ne tam, kde by měl být. Všechny sešity a učebnice byly rozutíkané a u některých dokonce byly i vytrhané listy. Otevřeným oknem sem proudil studený vítr a rozfoukával po pokoji peří z roztrhaných polštářů.
„No to snad není pravda!“ se zaúpěním padla opět do peřin. Najednou se jí zůstat v posteli po zbytek dne, zdálo jako ten nejúžasnější nápad na světě.
„Hmm... tak to přeci jen byla pravda.“ blikla jí hlavou myšlenka. Už několik dní se po škole roznášely zvěsti, že se někdo v noci vkrádá do pokojů studentů a obrací ho vzhůru nohama. Do teď tomu ale nevěřila. Stejně jako většina studentů to považovala za pouhé výmysly. Za snahu těch přehlížených zviditelnit se.
„Fajn!“ prudce se vyhoupla na nohy a rázným krokem přešla do koupelny. Prudce otevřela dveře a vteřinu na to už vysela plnou vahou na klice, div že ji neurvala a dveře se nevylomily z pantů. Malá lahvička šampónu, po které právě uklouzla, se rychle odkutálela do nejvzdálenějšího kouta ze strachu o svůj život.
„No to si snad ze mě někdo dělá... Auu!!!!“ svou myšlenku nedokončila a spěšně se chytla za hlavu, kterou jí náhle projela silná bolest. Skoro až vyděšeně se kolem sebe rozhlédla. V očích naprostou paniku a v mysli jedinou myšlenku. „Něco je špatně.“
Pohled jí padl na nevinnou lahvičku od šampónu a zděšení vystřídal vztek. Ano, pokud šlo o náladu, Serena ji měnila stejně náhle, jako se měnilo aprílové počasí. Většinou se ale dokázala krotit. Obvykle to bylo jen pár Bytostí, které ji opravdu dokázaly vytočit do té míry, že měla před očima rudo. Poslední dobou ale byla nabručená a nevrlá jak saň, hlídající si své hnízdo. Měla k tomu hned několik důvodů. Jeden z nich byl Kassiel a jeho náhlé mizení, což se včera vysvětlilo. Serena měla dojem, jako kdyby udělala velký krok, důležitý pro další vývoj jejich přátelství. Další důvod byl Kazu a ta jeho namyšlená elfka. Ano, Eruwen se ze začátku zdála jako dokonalé sluníčko. Nevinnost sama a stále ji tak většina školy viděla, ona ale už tak slepá nebyla. Prokoukla. Viděla ty její ďábelské růžky a pohled hodný samotného Satana. No a poslední z důvodů byl špatný pocit. Nevěděla proč, nevěděla kdo ani nevěděla kdy nebo kde ale věděla, že se hodně brzy stane něco, co se někomu vůbec nebude líbit. Nevěděla, proč tomu tak je, byl to prostě jeden z jejích šestých smyslů. Ta podivná intuice, která nám našeptává a radí. Která nám pomáhá přežít v nebezpečných situacích. A právě tenhle alarm nyní mladé dračici zběsile vyzváněl v uších a způsoboval jí bolest hlavy, která na ni útočila zcela znenadání a stejně rychle, jako přišla, opět zmizela.
„Dopr*ic!!“ Serena zaklela a zabouchla za sebou zprudka dveře od koupelny, až se rozdrnčely okenní tabulky. Přebrodila se skrze rozházené věci na podlaze a zapla sprchu.

***

Kassiel sebou poplašeně škubl, když se apartmánem ozval ohlušující třesk.
„Co se stalo?“
„Serena už nejspíš viděla ten nepořádek v pokoji.“ zazubila se Iris a dál se rozvalovala na pohodlné pohovce. Ležela na zádech a slastně mhouřila oči. Přední tlapy měla natažené za hlavou a zdálo se, že každou chvíli usne.
Kassiel jen povytáhl nechápavě obočí.
„V noci Sereně vpadli do pokoje průzkumníčci a obrátili ho vzhůru nohama. Dělali šílený rámus, ale ona se ani nepohnula. Chvílemi už jsem přemýšlela, jestli její duše náhodou neodletěla do dračího nebe, ale pak sebou vždycky prudce mrskla a obrátila se na druhý bok. Je neuvěřitelný, jak někdo může mít tak tvrdý spánek.“ zavrtěla nechápavě hlavou.
„Dostala jsi nějakýho?“
„Ne. Tihle jsou až moc opatrní a hlavně chytří, ale to nevadí. Gabriela se včera o jednoho z nich postarala, takže jejich počet stále klesá. Je to jen otázka času, než je dostaneme všechny.“ zamručela spokojeně a slastně se protáhla. Drápky při tom zatínala do vzduchu, jako kdyby ho chtěla rozpárat na dlouhé nudličky.
Za nedlouho se z pokoje se ozvala další rána a následný rachot. To když se Serena vrhla po hlavě do uklízení. Sem tam se k jejich uším donesla i hlasitá nadávka. Kassiel se pro sebe vždy musel pousmát. To, že přišel o zrak mělo jednu velkou výhodu. Ostatní smysly mu teď jely na maximum a tak cítil, vnímal a slyšel o hodně víc, než kdykoliv předtím.
„Doufám, že se vám je podaří pochytat dřív, než si jich někdo všimne.“
„Jo, ale stejně si myslím, že mnohem hůř by se vysvětlovala moje přítomnost, než to, že vám po škole běhá pár temných klubek. Konec konců průzkumníčci se dokážou dostat všude, ale přítomnost někoho, jako jsem já...“ ta nedokončená věta zůstala nepříjemně viset ve vzduchu a mezi nimi na pár dlouhých vteřin zavládlo ticho, které přerušilo nesmělé zaklepání na vchodové dveře. Trochu nechápavě se po sobě podívali, než se Kassiel rozhodl zvednout. Rachot v druhém pokoji neustával. Spíše se zdálo, že se ho Serena snaží srovnat se zemí, než dát do původního stavu.
„Ty někoho čekáš?“ Iris se posadila a upřeně zahleděla ke dveřím. Něco se jí na tom nelíbilo. Věděla, že Kazu to být nemůže. Ten stříbrovlasý živel se vypařil pár minut po probuzení a ona věděla přesně kam. Navíc, zbytek školy měl od rána vyučování, to jen starší ročníky začínaly až od jedenácti.
„Nevím o ničem.“ Kass pokrčil rameny, vzal za kliku a otevřel. Zmateně zamrkal, když po hlase poznal předsedkyni školní rady.
„Dobré ráno, Kassieli. Omlouvám se, že ruším, ale mohla bych mluvit se Serenou? Je to důležité.“ před ním stála Kanoe. Čarodějka, která však patřila na tu dobrou stranu. Nebylo výjimkou, že se některé Bytosti připojily na stranu Lovců, i když čarodějové byli vlastní, oddělený celek. Něco jako živly. Nepatřili k Bytostem, ale ani k Lovcům, byli prostě stejná samostatná skupina, jejíž členové se mohli dobrovolně rozhodovat, na jakou stranu šachovnice se postaví a Kanoina rodina se rozhodla pro tu bílou.
„Jistě, pojď dál.“ uhnul stranou a pustil vysokou čarodějku do jejich apartmá. Ta se kolem něj protáhla a obezřetně se posadila co nejdál od rysa, který si ji zvědavě měřil tmavým pohledem. Dívka si nervózně odhrnula dlouhou ofinu tmavě fialových vlasů z očí a rozhlédla se kolem.
„Kde je vlastně Serena?“
„Když chvilku počkáš, vyřítí se z tamtěch dveří, ale být tebou, byl bych opatrný. Nemá zrovna dva krát dobrou náladu na vtipy.“ ukázal ke dveřím, zpoza kterých se hned na to ozvala rána jak z děla, jako kdyby dívka chtěla potvrdit kamarádova slova.
„Co se stalo?“ Kanoe zmateně povytáhla obočí.
„Nezvaná noční návštěva.“
„Tak už i ona?“
Kassiel by jí možná i něco dopověděl, kdyby se zrovna v tu chvíli prudce nerozlítly dveře od Serenina království a dračice naštvaně nevpochodovala do pokoje. Aniž by pozdravila, předupala ke kuchyňskému pultu, nalila si do velkého hrníčku silnou kávu a naráz vypila skoro půl hrnku, než se konečně otočila na ostatní. V očích už značně klidnější pohled.
„Brrr!! Jak tohle dokáže pít?“
„Sám nevím. Sám to nechápu.“ anděl se snažil ignorovat mráz, který mu přejel po zádech. Nikdy nepochopil tenhle Serenin návyk. Pít silnou kávu, jako kdyby to byla voda, kdykoliv byla nějak víc rozrušená.
Zlaté oči se upřely na čarodějku a zamrkaly, jako kdyby si teprve teď dívka všimla náhlého hosta.
„Kanoe-senpai? Co tu děláte?“ zněla překvapeně, ta tam byla ta nevraživost, kterou byla ještě před několika vteřinami obklopena.
„No...“ starší dívka nervózně polkla, jako kdyby si nebyla jistá, jestli má pokračovat. Jako kdyby ji Serena mohla každou chvíli popadnout a zakousnout. Kanoe nepochybovala, že by toho druhá dívka byla ve svém rozčilení schopná.
„Posílá mě za tebou Gabriela. Chtěla by s tebou... Potřebuje s tebou naléhavě mluvit.“ opravila se a úzkostlivě se zadívala do zlatých, nechápavých očí.
Co mohlo být tak důležitého, že by pro ni musela zástupkyně posílat předsedkyni školní rady?
„Tohle není dobrý, Kassieli.“ Iris se napřímila, jako kdyby dostala úder elektrickým proudem.
„Stalo se něco?“ Serena nevědomky svírala hrneček čím dál tím pevněji a snažila se ignorovat varovné instinkty i Irisinu reakci. Hleděla do safírových očí a nutila své srdce, aby nepřestávalo bít. Snažila se telepatií přemluvit svou senpai, aby neříkala to, co měla na jazyku.
„Je mi to líto. Sereno.“ špitla dívka nešťastně. Těch několik slov stačilo k tomu, aby se Sereně zhroutil celý svět. Srdce škobrtlo a na chvilku přestalo bít úplně, než se bolestivě rozběhlo vpřed. Hrneček jí vypadl z náhle bezvládných prstů a rozbil se o podlahu na milion střípků.
„Ne...“ to slovo znělo jako pouhý šepot, než ho zopakovala s podivnou tvrdohlavostí. „Ne, ne, ne, ne, ne, ne... NE!“ její mozek odmítal přijmout tu informaci, která ji uhodila do tváře s přesností vržené sněhové koule. Jako hadrová panenka se nechala dovést Kassielem ke gauči, na který se bezvládně svalila. Nevnímala Iris, která se k ní s vrněním přitulila, ani Kanoin překvapený pohled, který dívka na stříbrnou šelmu vrhla. Irisina nevraživost ke všem ostatním, krom Kassiela byla totiž známá po celé škole, proto čarodějku více než překvapilo, její nynější chování.
„Kanoe, myslím, že bys už měla jít.“ pobídl ji Kassiel tiše. Dívka pouze přikývla a tiše odešla. Její odchod potvrdilo sotva slyšitelné klapnutí dveří.
„Sereno?“ Kassiel si klekl před svou dlouholetou kamarádku. Ta tam byla jeho odtažitost ke všem krom velké šelmy.
„Jak... jak mi to mohla udělat, Kassi?“ po tvářích se jí koulely velké slzy. Objímala Iris kolem krku a uslzenou tvář schovávala do stříbrného kožíšku.
„Vždyť ani přesně nevíš, co se stalo. Třeba se ještě něco dá udělat. Měla bys jít za Gabi a promluvit si s ní o tom.“ snažil se ji utěšit, i když i on věděl, že jsou to jen planá slova.
„Ne. Vím, že ji už nic nevrátí. Cítím to. Je pryč.“ vzlykala tiše.
„Ale i tak bys měla jít za Gabrielou.“ položil jí chlácholivě ruku do záplavy zlatých kudrlinek a pohladil. Stejně, jako to měl ve zvyku, když byli malí.
„Dobře.“ naposledy popotáhla a utřela si uslzený obličej. A právě v tu chvíli se otevřely dveře apartmá a dovnitř vpadl Kazu s připitomnělým pohledem na tváři.
„Co je? Hrajete si tu na zamilovanej páreček?“ zašklebil se. To byla pro Serenu poslední kapka. Prudce se zvedla a přistoupila ke svému bývalému nejlepšímu příteli. Ano, bývalému, tím si už byla na víc jak sto procent jistá. Napřáhla se, a než si Kazu stačil uvědomit, co se děje, udeřila ho do tváře s veškerou svou zlobou, zoufalstvím a nenávistí, kterou právě cítila. Živel se nezmohl na á ani bé a rozplácl se na protější stěně. Dveře, kterých se nestačil pustit, se za ním s ohlušující ranou zabouchly, až zařinčela okna v nejbližších patrech věže.
„Mám jít s tebou?“
„Ne Kassi. Půjdu sama. Potřebuju tam být sama.“ usmála se na něj. Tvářila se, jako kdyby právě neprohodila svého, kdysi nejlepšího, kamaráda dveřmi a nezpůsobila mu tím minimálně otřes mozku.
„Dobře. Kdyby se cokoliv dělo, víš kde nás hledat.“ Odpovědí mu byl pouze smutný úsměv a pak už slyšel jen klapnutí zavírajících se dveří. Sklonil se k Iris a objal ji kolem krku stejně, jako před chvíli Serena.
„Co mám dělat?“
„Zůstaň s ní. To teď potřebuje ze všeho nejvíc.“
„Kdyby tu aspoň byl Rafael.“
„Myslím, že by ti řekl to samé co já. Serena se s tím bude muset vypořádat sama. Ty s ní jenom zůstaň.“
„Hmm... asi máš pravdu.“ povzdechl si nakonec poraženě.
„Tsss... Já MÁM pravdu.“ uraženě pohodila hlavou.
„Já vím. Vím....“ nastala chvilka ticha, během níž každý přemýšlel o něčem jiném.
„Iris?“
„Hmm?“
„Jaké to je, když přijdeš o někoho blízkého?“ Kassielovi před očima vyvstala vzpomínka na plačící blondýnku, jejíž matku nemohl zachránit.
„Nevím. Ani já, ani Rafael si to nepamatujeme.“ i Irisin hlas zněl smutně. Nikdy nebyla škodolibá. Nikdy Sereně nepřála nic zlého, i když jejich vtah připomínal spíš soužití vraha a jeho oběti pod jednou střechou, při čemž Iris byla vrah a Serena nebohá oběť.
„Měli bychom jít. Škola za chvíli začne.“ zvedl se po chvíli Kassiel. Šelma se jen ušklíbla. První hodinu měli nauku o Lovcích. Pochybovala, že tam Kassiel vydrží sedět a být celou dobu zticha. I ona sama někdy žasla nad tím, jaké kraviny ten elf dokázal těm nebohým žákům nakecat. I když musela uznat, že některé informace byly opravdu pro Bytosti užitečné.

***

Serena se zhluboka nadechla, než se odhodlala zaklepat na zavřené dveře. Nechtělo se jí tam chodit. Nechtěla poslouchat ten nemilosrdný rozsudek, o kterém věděla, že dřív nebo později stejně přijde. Ona však doufala v to později. Doufala, že se každou chvíli vzbudí ve svém pokoji, který bude uklizený a zjistí, že tohle všechno byla jen hodně ošklivá noční můra. Kassiel bude mít zase zpátky své ebenové vlasy, nebude slepý a nebude mít na tváři tu dlouhou jizvu. Kazu nebude chodit s Eruwen a nebude se chovat jako rozmazlený, namyšlený spratek a ona nebude stát před situací, která ji vždy tak strašně moc děsila, když si na ni na zlomek vteřiny dovolila pomyslet.
„Dále.“ tlumené pobídnutí ji vrátilo zpět do reality. Zhluboka se tedy ještě jednou nadechla, než vzala za kliku. Teprve teď si všimla, jak hrozně moc se jí třesou ruce. Polkla a vstoupila.
Za stolem seděla Gabi ve svém typickém oblečení a smutně se na ni usmívala. Před ní seděla v křesle žena, která už na první pohled vypadala jako nějaká kancelářská krysa. Zrzavé vlasy měla staženy do tuhého drdolu, ze kterého jí ani vlásek neutíkal pryč. Na nose měla posazeny brýle s hranatými obroučkami a v očích pohled ledovce. Ostře řezané rty stažené do přísné linky. Na sobě měla krémový kostýmek a seděla na kraji křesílka, jako kdyby spolkla pravítko.
Slova sociální pracovnice z ní přímo ječela na všechny strany, stejně jako slovo člověk!
A Serena najednou chápala, proč jí ta žena přišla už od první vteřiny tak nesympatická.
,,Sereno, posaď se prosím.“ Gabi jí pokynula k druhému křesílku, do kterého se dračice bez pozdravu svalila. Kéž by mohla následují minuty ze svého života nenávratně vymazat.

***

„Jsi de*bil, víš to?“ Kassiel se postavil do dveří a slepýma očima shlížel na Kazua, školní tašku přehozenou přes rameno.
„Od slepýho se urážet nenechám!“ prskl nazpátek živel a konečně se začal hrabat na nohy. Ve zdi za ním zůstal vytlačený znatelný otisk lidského těla.
„Bývali jsme kámoši.“ Kassiel nechápal, co se s jeho kamarádek stalo. Kam se tak najednou poděl ten veselý sukničkář, který se nikdy nad nikoho nepovyšoval?
„Jo, na to jsi měl myslet dřív, než jsi se zcvoknul.“ zavrčel Kazu a vzápětí se opět vlisoval do bílé stěny za ním. Tentokrát však dobrovolně, při pohledu na Iris, která vypadala, že po něm každou chvíli skočí a dá si ho k snídani.
Anděl mu už neodpověděl. Jen si ho prohlédl takovým zvláštním pohledem, jako kdyby ho přece jen viděl a to ztracené světlo v jeho očích byl jen klam, a pak se beze slova otočil ke schodům. Iris naposledy temně zavrčela na vzdušný živel, než ho poslušně následovala.
„Vážně jsem se choval jako blbec?“ vyhledal jejich myšlenkové pouto a zapletl prsty do stříbrného kožíšku.
„No... ne.“ ušklíbla se tím způsobem, který napovídal přesný opak vyřčených slov.
„Iris!“
„Zas až tak strašný to nebylo.“
„Vážně?“ pozvedl obočí a stočil na ni tyrkysový pohled. Kdyby někdo nevěděl, že je slepý, nepoznal by to.
„Jop.“ horlivě přikývla. „Navíc, ty jsi k tomu měl důvod, ale on... Prostě nemůžeš srovnávat jeho a tvé chování, to v téhle situaci nejde.“
„Možná jsem jim o tom všem měl říct...“ zamyslel se, zatím co vycházel z věže na chodbu. Irisin vyděšený pohled nevnímal.
„No to snad nemyslíš vážně? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo mi tu pořád vyprávěl o opatrnosti?“
„Hmmm ale oni a vedení... To je něco jiného.“
„Věř mi, je lepší, že to nevědí. Obzvlášť Kazu nesmí nic vědět. Serena něco tuší, ale... Řekněme, že její dohady nehodlám potvrzovat ani vyvracet. Navíc... Gabi není tak hloupá, jak se může zdát. Všechno jí došlo už dávno.“
„Vím.“ Kassiel mohl jen souhlasit. Věděl, že je zástupkyně prokoukla už dávno, ale věděl i to, že ona si toto malé tajemství nechá pro sebe. Měl takové tušení, že ani ona není v tomhle ohledu zrovna 'nevinná' a to jim hrálo do karet. Teď však měl jiné starosti na přemýšlení. Co se s Kazuem vlastně děje? Byl si jistý, že Iris ho nepodezřívá jen tak pro nic za nic. Něco mu tu musí unikat.
Zabočil do postranní uličky a po ujištění se, že v okolí nikdo není, vklouzl do jedné z tajných chodeb. Nechtěl se na chodbě potkat s ostatními studenty. Nesnášel ty jejich obdivné pohledy, kterými na něm doslova vyseli. Dívky v jeho přítomnosti omdlévaly a snažily se všelijak zaujmout jeho pozornost. Chlapci žárlili. Všichni si ale chtěli získat jeho pozornost už z principu. Byl Rafaelův syn. Jediný potomek samotného ředitele. Samotného Rafaela. Každý doufal, že když si získá jeho pozornost, vyšplhá se až na samý vrchol pomyslného žebříčku školní hierarchie. Každý chtěl být oblíbený. Každý chtěl říct, jsem přítel Rafaelova syna. Rafaelova syna, ne Kassiela.
„Nic o tobě nevědí, tak si jich nevšímej.“ Škubl sebou, když v tom dlouhém tichu najednou uslyšel hlas stříbrné šelmy. Nechápavě zamrkal, než mu došlo, co řekla. Instinktivně povolil sevření a nechal si mezi prsty proklouznout sametový kožíšek.
„Promiň.“ usmál se na ni omluvně, zatím co se snažil sundat si z prstů ulpělé chlupy, které jí svým drtícím sevřením vyškubal.
„Nic se nestalo, jen budu muset vymyslet, jak Rafaelovi vysvětlit, že pelichám.“ zazubila se a oklepala. Do vzduchu se vznesla stříbrná záplava.
„Však ty už na něco přijdeš.“ ušklíbl se na ni a vydal se dál. Nahmatal ve tmě páku a zatáhl. Tajné dveře se nehlučně otevřely a oni mohli proklouznout do vstupní haly. Učebna, do které směřovali, byla až skoro na druhém konci celého obrovského komplexu. Kass pokaždé drtil mezi zuby nadávky a litoval, že nebydlí v té bližší věži, naštěstí se díky tajným chodbám dala trasa o hodně zkrátit. Proto už stačilo pouze vyběhnout schody ve vstupní hale do druhého patra. Taky by to mohli udělat jinak. První patro zabrali učitelé se svými kabinety a tak žákům nezbylo nic jiného, než šlapat hezky do zbývajících tří.
Nenápadně se vmíchal do davu, aniž by si ho kdokoliv všiml. Minul několik šelem z prvního ročníku, které se nerozhodně rozhlížely, jako kdyby se nemohly rozhodnout kam mají jít, když tu ho cosi donutilo prudce se otočit. Jen instinktivně roztáhl náruč a okamžitě se mu cosi obtočilo kolem krku a s radostným výkřikem: 'Kassielííí' jej to začalo škrtit. Kolem se rozprostřela známá, již skoro zapomenutá vůně táboráku a svěžího větru.
Zmateně zamrkal a odháčkoval si mladíka z krku. Vyzvedl do vzduchu a držel na vzdálenost paží od sebe.
„Nai?“ nemohl tomu uvěřit. Držel mladíka ve vzduchu a stále na něj hleděl slepýma očima.
„Ahoj, dlouho jsme se neviděli.“ zubil se na něj Lovec. „Stýskalo se mi.“ vrhl se mu zase kolem krku a nevšímal si Bytostí, které na ně zaraženě hleděly. Kassielovi bylo jasné, že tohle se neobejde bez klepů. Ale v tuhle chvíli to nehodlal řešit.
„Souhlasím, ve vězení je poslední dobou nuda.“ vzduch najednou o několik stupňů ochladl a všechny pohledy se upřely na vysokého mladíka v černé kápi.
„Ale copak, Ari, nemáš si do koho kopnout?“ Kassiel si pohodlněji nadhodil mladíka ve svém náručí a obrátil se na druhého. Měl neskutečně euforickou náladu. Nevěděl, jestli se nemá začít smát nebo brečet štěstím. Byli tu. Po tak dlouhé době! Kdyby mohl, začal by si snad nahlas zpívat.
„Uhodl.“ ušklíbl se mladík v kápi, ale okamžitě zvážněl. „Potřebujeme mluvit s Gabrielou. Mohl bys nás za ní zavést?“
„Stalo se něco?“ anděl konečně postavil blonďáčka na zem.
„Nic vážného, jen další z nudných rutin.“ snažil se Nai, ale neuspěl.
„Rutin? Odkdy chodí gama na obyčejné rutiny?“ pozvedl obočí a dav kolem zašuměl. Gama? Takže to je...
„Být tebou nestěžoval bych si. Původně sem měl zajít Hayate.“ ušklíbl se gama a všechny zamrazilo. Hayate?
„Dobrá, přiznávám, že vy mi přijdete jako lepší varianta.“ pousmál se Kass s pokrčením ramen a zahleděl se do davu, kde si černý jaguár pozorně prohlížel drobného mladíka.
„Tristane, mohl bys přestat obtěžovat naše žáky?“ pobaveně pozvedl obočí, když patron něco nesouhlasně zavrčel a vrátil se na své místo po boku svého pána. Vztáhl ruku a pohladil kočku na svém rameni, která se k němu s hlasitým předením tiskla. „Ahoj Nami.“
„Kassi, můžeš nás zavést za Gabrielou? Opravdu s ní nutně potřebujeme mluvit. A ne, neřekneme ti co. Rozkaz alfy.“ zatahal ho drobný Lovec za rukáv a prosebně na něj kulil svá velká očka.
„Tak pojďte za mnou.“ povzdechl si a otočil čelem k velkému schodišti. Všichni žáci jim ochotně ustupovali z cesty. Pomalu procházeli chodbami, které je měly zavést ke kabinetu Gabi. Už dávno zvonilo na hodinu a tak se nemuseli bát, že by na každém kroku naráželi na zvědavé Bytosti, které by si je prohlížely jako atrakci v Zoo.
Aniž by si mezi sebou prohodili jedinou větu, dovedl je Kassiel ke Gabrielině kabinetu a rychle spěchal na hodinu. I když měl sto chutí tam s nimi zůstat a popovídat si, nějak ale nemohl přijít na vhodné téma rozhovoru. Strašně rád by se jich zeptal na Rafaela, svým způsobem se ale bál, co by se dozvěděl.

***

„Tak jdeme na to?“ otočil se Nai na svého přítele. V očích mu hrály nedočkavé jiskřičky. Arkadien mu pohled oplatil a tiše přikývl. Sám nevěděl, co by měl od tohoto setkání čekat. Byl nervózní, ale nechtěl to na sobě nechat znát.
Nai vztáhl ruku, ale dříve než stihl zaklepat, se dveře od kabinetu samy otevřely a z nich vyšla smutná blondýnka a nějaká žena. Dívka jim nevěnovala jedinou pozornost. Prošla kolem nich, jako kdyby byli vzduch a zamířila chodbou pryč. Žena, která ji následovala, je naopak sjela pohrdavým pohledem a vydala se za dívkou.
„To je mi ale pěkné přivítání.“ zabručel Tristan, než všichni čtyři vstoupili do kabinetu. Černovlasá žena k nim překvapeně vzhlédla. Na první pohled bylo poznat, že je neskutečně unavená, ale jakmile spatřila patrony, instinktivně se v křesle napnula a zpozorněla.
„Přejete si?“ z Gabiina hlasu mrazilo, že i oni se lehce ošili.
„Vy jste Gabriela, že? Já jsem Nai. Naomin syn.“ přešel Nai ke stolu a podal upírce ruku. Ta překvapeně zalapala po vzduchu a pozorně si ho prohlédla. Hledala podobné rysy. Našla je. Přestala si lámat hlavu s ostražitostí. Přešla stůl a místo toho, aby si s mladým Lovcem podala ruku, jej objala.
„Ráda tě poznávám.“ sevřela jej v náručí, div ho neudusila. „Jsi jí opravdu neskutečně podobný. Víc než... Viděl jsi ho?“ mumlala páté přes deváté. Držela blonďáčka na vzdálenost paží od sebe a nepřestávala si ho prohlížet.
„Vím, bráška je spíše po otci. A ne, dnes jsem ho neviděl.“ vymanil se opatrně z Gabrielina objetí a otočil k Arkadienovi, který si konečně sundal kápi.
„Gabrielo, rád bych Vám představil Arkadiena.“ Nai chvíli počkal, než si ti dva podali ruce, a pak se nervózně ošil. „Oficiálně tu jsme, protože nás sem poslal alfa. Máme zjistit, jestli se tu neukrývá Poklad...“
„A neoficiálně?“ zvědavě si je oba prohlédla a překvapeně zůstala hledět na stín černého jaguára. To přece není možné. Nebo jo?
„Tu neoficiální stránku vysvětlím já.“ pousmál se druhý Lovec. Moc dobře si všiml upírčina pohledu a rozhodl se riskovat. Věděl, že Gabriela bude chtít nějakou proti cenu za to, jestli jim má věřit. Němě pokynul svému patronu a sledoval šokovanou tvář černovlasé upírky.

***

„Ježiš! Ten vůl vůbec neví o čem mluví!“ Kassiel se svezl na lavici a odolával touze zacpat si uši, aby nemusel poslouchat učitelovo nesmyslné blábolení. Starší elf, stojící před tabulí, právě rozsáhle vypovídal o tom, jakou zbraní a zároveň slabinou jsou pro Lovce jejich patroni.
„Když se dostanete do křížku s Lovci, s největší pravděpodobností proti němu nebudete mít žádnou šanci. Proto bude nejlepší zahodit svou hrdost a snažit se co nejrychleji utéct. V takovéto chvíli si nikdy nehrajte na hrdiny.“ zapáleně rozhazoval rukama, jak se snažil dodat svým slovům na důrazu.
„Pokud však nestačíte včas utéct, je vaší jedinou záchranou pokusit se zabít jejich patrona. Ti jsou totiž jak zdrojem, tak i slabinou všech Lovců, a když je o ně připravíte, Lovce tím do několika minut usmrtíte.“ ukončil hrdě svůj proslov a ve třídě zavládlo na několik málo vteřin ticho, do kterého se ozýval pouze Kassielův nevěřícný smích. Už se opravdu nedokázal déle udržet a být zticha. Učitel se na něj zlobně zadíval a obočí mu rozčileně zacukalo.
„Přijde Vám tu něco k smíchu, Kassieli?“
„Jistě, Váš proslov, pane profesore.“ odpověděl drze a nevšímal si šokovaného zalapání celé třídy. Iris, ležící vedle jeho lavice, zatím úspěšně skrývala své pobavení v tlapkách.
„Jak, prosím?!“ elf na něj nevěřícně hleděl a přemáhal chuť okamžitě ho z třídy vyloučit. Byl to přece ředitelův jediný syn a zároveň jeden z nejlepších žáků.
„Myslím, že jste mě slyšel velice dobře. Říkal jsem, že mi Váš proslov přijde k smíchu.“ zopakoval Kassiel nevzrušeně svá předchozí slova.
„Vy si myslíte, že víte o Lovcích víc než já!“
„Vzhledem k okolnostem... Ano. Nechápu, jak mohl otec zaměstnat někoho, kdo Lovce viděl jen z rychlíku.“ dál vytáčel učitele a skvěle se při tom bavil.
„Fajn! Když si to myslíte, co kdybyste nám o nich něco řekl sám?“ zavrčel elf. Doufajíc, že anděla přiměje mlčet, ten se ale pouze pousmál a pohodlněji se rozvalil na nepohodlné židli.
„Když jinak nedáte...“ hraně si povzdechl. ,,Každý přece ví, že Lovci a patroni více či méně sdílí jednu duši. Ovšem nerodí se spolu. Patroni jsou a taky nejsou pouze duchovní stvoření. Jsou to normální bytosti, které se narodily se schopností přijmout Lovcovu duši. Nikdo přesně neví, jak to funguje, ale každý Lovec má někde na světě svého patrona. Svou spřízněnou duši.“ s potěšením poslouchal, jak učitel stále víc a víc skřípe zuby. Nehodlal teď ale ve svém proslovu přestat. Chtěl si tu převahu vychutnat až do konce. Trochu litoval, že tu není Serena, taky by se jistě velmi pobavila.
„Když se tyto dva celky spojí, Lovec dokáže probudit svůj celý potenciál. Když mu ale patrona zabijete, může zemřít, ale i nemusí. Je tu pravidlo sedmi dnů, během kterých Lovec může svou duši násilím připoutat k nějakému jinému tvoru a tak si vytvořit uměle svého dalšího patrona. Jestli chcete Lovce opravdu zabít, zabijte člověka, ne zvíře. A pokud se vám podaří zabít zvíře, zamezte nějak tomu, aby se během týdne dostal do kontaktu s někým jiným. Jedině tak se jich zbavíte.“ usmál se sladce a s upřímnou radostí poslouchal pěnícího učitele a sotva slyšitelný Irisin smích.
„Dobrá, když nám to tady pan Kassiel,“ procedil elf skrze zuby s nechutí andělovo jméno, „tak hezky objasnil. Přejděme k dalšímu bodu. Nikdo neví, jak a kdy se Lovci zrodili, je ale nad slunce jasné, že...“
„A to taky není pravda, Lovci se přeci původně zrodili ze spojení člověka a Bytosti.“ neodpustil si Kassiel další štiplavou poznámku, kterou už učitel opravdu neustál
„A dost!! Okamžitě se zbalte a běžte se hlásit do ředitelny! Takovou drzost jsem už dlouho nezažil. Nemyslete si, že když jste ředitelův syn....!!“ rozječel se na anděla. Ten si bez zájmu sbalil těch pár věcí a aniž by si doposlechl, co mu chtěl ten blbec říct, zabouchl dveře od učebny a vydal se pryč. Iris ho velmi pobaveně následovala.

***

Uprostřed velkého bílého pokoje stála nepohodlná postel z kovových trubek. Ve velkých, nadýchaných peřinách tam ležela starší žena, skoro neviditelná, jak byla drobná. V rukou měla zapíchán nespočet hadiček, vedoucí k přístrojům, jejichž otravné pípání naplňovalo ticho pokoje.
Dveře se otevřely a Serena potichu vstoupila dovnitř. Poděkovala lékaři, který si od ní držel uctivý odstup a přistoupila blíž. Smutně se zahleděla na tvář posledního... Ne, jediného člena své rodiny.
„Jak je na tom?“ zeptala se, aniž by odvrátila pohled od bledé tváře.
„Vaše babička utrpěla silný náraz do hlavy a vzhledem k jejímu věku... Čas, který jí zbývá můžeme počítat už pouze na hodiny, v tom lepším případě dny.“ odpověděl tiše lékař. Nebyl si jist, jak k dívce přistupovat. I její vztah k pacientce jej mátl.
„Jak je to dlouho?“ Serena vzala opatrně do dlaní vrásčitou ruku a jemně ji stiskla. Snažila se nevnímat chlad, který z těla sálal.
„Byla k nám převezena před osmi dny.“ pípl lékař.
„Osmi dny!“ vyletěla ze židle, div se na lékaře nevrhla. Ten poplašeně zacouval do bezpečnější vzdálenosti. „Proč mi o tom nikdo nedal vědět?“
„Její rodina si nepřála...“
„Ale já jsem její dcera!“ zasyčela naštvaně na lékaře. Ten se zděšeně zajíkl a vypálil z pokoje rychlostí neřízené střely. Desky s informacemi o zdravotním stavu pacientky při tom upustil na zem. Serena je zvedla a smutně se na ně zadívala. To, že je zde nechal jí nepomohlo k tomu, aby pochopila víc o jejím stavu. Znovu usedla na židličku vedle postele a vzala ji za ruku. Pokusila se ženě předat aspoň trochu svého tepla a úzkostlivě sledovala každý záchvěv v ženině obličeji. Snažila se při tom nevnímat to otravné pípání, které ji s každou vteřinou stále více rozčilovalo.
„Prosím, zůstaň tu se mnou ještě chvíli.“ položila si hlavu na matraci, zavřela oči a usnula. Nevnímala, že se po chvíli otevřely dveře a dovnitř vešla mladá lékařka. Přehodila jí přes ramena pletenou deku, vzala odložené desky a opět potichu odešla.