Anděl strážný 08

„Můžeš mi vysvětlit, co to tvé chování mělo znamenat?!“ rozčiloval se černovlasý anděl, sedící za masivním stolem z černého dřeva. Smutné oči upíral na svého syna, který mu pohled trpělivě oplácel, drbajíc při tom za ušima velkou šelmu.
„Co by, chtěl odpovědět, tak jsem mu odpověděl. Stejně nechápu, proč jsi ho vzal, když o Lovcích nic neví. Nebylo by lepší najmout někoho, kdo je přímo z oboru?“
„No ty jsi se snad zbláznil!! To přece nemůžeš myslet váně!“ třeštil na něj muž nevěřícně oči. Ani si neuvědomil, že při svém rozčilení vstal. „Sám přece velmi dobře víš, že se s nimi rozumně domluvit nedá. Lepší je spolehnout se na naše lidi.“ rázoval za stolem sem a tam, ve snaze se trochu uklidnit.
„Kdybych se měl spoléhat jen na naše lidi, už dávno bych ž*ral hlínu!“
„Nebuď drzý! O tom tvém kamarádíčkování se s nepřítelem si spolu taky ještě promluvíme. Nemysli si, že o tom nevím!“ křičeli jeden na druhého, nevšímajíc si Irisna temného vrčení. Nebyla to jejich první hádka, ale rozhodně to byla jedna z nejhoršch, jaké spolu vedli.
„A ty si nemysli, že nevím, proč sis mámu vůbec bral.“ zavrčel a přimhouřil oči. Jeho otec na pár vteřin zůstal šokovaně hledět do synových očí, než se donutil promluvit. Hrdlo sevřené obavou.
„Ty víš?“ stále doufal, že se mýlí a Kassiel se ho sažil pouze rozhodit.
„Jo, vím o Laye.“ utrhl mu Kass jediné stéblo naděje, kterého se Rafael zoufale držel, jako ten pověstný tonoucí.
„Jak...“
„Slyšel jsem hodně zajímavých příběhů. A některé byly opravdu poučné. Možná víc, než si dokážeš představit. Rafaeli.“ otcovo jméno vyslovil s podivnou tvrdostí. Ten se proti své vůli zachvěl.
„Sapho o tom ví?“
,,Jestli jsi jí o tom nic neřekl ty, tak nemá od koho se to dozvědět.“ pokrčil Kassiel rameny a vstal. „Když dovolíš, radši už půjdu. Za chvilku začne další hodina.“ vydal se bez dalšího slova rozloučení pryč. Ve dveřích se minul s Gabi. Ta za ním chvilku překvapeně hleděla, než za sebou zavřela dveře a otočila se na Rafaela. Ten stále nepohnutě stál za svým stolem, rukama zapřený o desku stolu a nevěřícně hledící za svým jediným potomkem. Zamrznutý.
„No ty ale vypadáš.“ povzdechla si a přešla blíž. Desky, které nesla, odložila na stůl a obešla jej, aby přítele donutila si sednout. Pak šla hledat něco ostřejšího k pití. Tu hádku slyšela až na chodbě, takže věděla, oč tu běží. Co jí ale překvapovalo bylo, že se tím Kassiel netajil a přímo to na něj bez obalu vybafl. Na druhou stranu děkovala Bohu,že si udržel tolik přítomnosti, aby Rafaelovi neprozradil vše, i když.... Jak ho tak pozorovala, i tohle bylo na jejího přítele až až.
„Jak se to mohl dozvědět?“ zoufale na ni pohlédl a jedním lokem vyprázdnil sklenku. Okamžitě si však poručil další a Gabi mu ochotně vyhověla.
„Někdo mu to nejspíš řekl. Nebo slyšel, když ses mi jednou svěřoval.“ pokrčila rameny. Moc dobře však věděla, kdy a kde k těm informacím mladík přišel. Není lepší možnost zkrácení si dlouhé chvíle během měsíců věznění, než snažit se nějak zabavit.
„Laya, ona...“ opět vyžahl sklenku, na jeden zátah. Třetí mu už ale Gabi nalít odmítla.
„Vím, stále ji miluješ, stejně jako Sapho Michaela.“ přikývla upírka a posadila se do volného křesla. Tohle bude na dýl.
„Chtěl jsem ji najít. Po svatbě jsem ji hledal, ale jako kdyby se vypařila. Jak rychle se může někdo ztratit v lidském světě?“ prohlížel si obrázek ženy na svém stole. Ani po tolika letech se jí nedokázal zbavit.
„Myslím, že ta žena ti ukázala, jak je to snadné.“ pokrčila rameny a snažila se tvářit zúčastněně. Tuhle pohádku už slyšela snad milionkrát a stále tomu nebyl konec. Bylo to už pár let, co se z jejího přítele stala tahle troska. Většinou to nebylo tak zlé. Obvykle to byl stále ten rozumný muž. Jediná známka změny byla v jeho nekonečně smutných očích, které ztratily tu veselou jiskru. Když se ale zmínilo jméno jediné ženy, kterou kdy miloval, stala se z něj učiněná hromádka neštěstí.
„Rafaeli, potřebuji, aby jsi si to prošel a podepsal.“ podstrčila mu pod nos desky, které sebou přinesla. Doufala, že se v tom anděl nebude moc párat, když je v takovémhle rozpoložení.
„Co je to?“ bez zájmu se zadíval do dokumentů a aniž by se o ně nějak více zajímal, podepsal.
„Hlásí se k nám přestupující student. Nedávno se přestěhovali. Chlapec by měl nastoupit do prvního ročníku.“
„Dobrá, tady to máš. Budeš chtít ještě něco?“
„Ne, to je vše, děkuji.“ usmála se. Nalila další sklenku a zůstala.

***

Ve velkém sídle Lovců panoval chlad a ticho. Většina jich byla pryč na misích a lovila zatím nic netušící oběti. Někteří zase byli zalezlí v tělocvičnách a pilovali své schopnosti. Jen alfa seděl ve svém kanclu jako vždy a poslouchal blonďatou dívku. Byla jeho oblíbenec a jediná naděje na lepší zprávy. Gama s Naiem na nic nepřišli a Hayate byl sesazen. Zbývala už jen ona. Jeho špeh. Jedna z nejlepších lidí, které vlastnil. Už ji hodně dlouho neviděl. Kvůli utajení si ji nemohl k sobě volat pokaždé, když se mu zachtělo, proto musel vždy čekat, až bude mít volno. Měl toho hodně na srdci,přesto tu bylo pár věcí, které potřeboval nutně vědět. Bez ohledu na jejich vztah.
„Byli u nás ve škole. Zahlédla jsem je, když jsem odcházela. Opravdu nic nenašli a ani neměli šanci. Kdyby jsi se mě zeptal dřív, mohla bych ti dát vědět. Nemusel jsi riskovat vysíláním těch dvou.“
„Vím, že jim nevěříš, ale podle mě bys neměla být tak moc nedůvěřivá.“
„A podle mě jsi právě naopak zase moc důvěřivý. Měl by jsi být opatrnější.“
„Nebudu tu poslouchat poučování od mrňavého spratka!“ vybuchl. Ano, měl ji rád, ale přes to všechno, on byl autorita a oni tu byli od toho, aby poslouchali.
„Omlouvám se, pane.“ uklonila se poslušně.
„Zpět k tvé práci. Jak postupuješ?“ donutil se uklidnit.
„Vše zatím postupuje podle plánů, pane. Bude stačit už jen chvíle, než budu mít cíl kompletně ve své moci. Přesto stále nechápu, proč on? Myslela jsem, že Rafaelův syn...“
„Právě proto potřebujeme náš cíl.“ přerušil ji netrpělivě. Neměl náladu na nějaké její hloupé vyptávání. Chtěl informace a ty mu nikdo nebyl schopen sehnat. Situace mu až moc připomínala to, co se stalo před několika lety. Opět zmizeli. Beze stopy či nějaké známky jejich existence. Dokonale za sebou zahladili stopy.

***

Někdo s ní třásl a snažil se ji probudit. Do podvědomí se jí vloudil příjemný ženský hlas.
Serena unaveně otevřela oči a několikrát zamrkala, jak se snažila rozehnat mlhu, která se jí usadila za víčky. Musela se rozhlédnout kolem sebe, aby si vzpomněla, kde je a co se vlastně stalo. Do uší jí okamžitě uhodilo to otravné pípání a pohled jí padl na ženu, ležící ve velké posteli. Vypadala o něco lépe než když sem přišla. Tváře se jí jemně zbarvily do růžova, jak staré tělo přijalo dívčino vnitřní teplo.
Uvědomila si, že na ni někdo mluví a otočila se po hlase. Vedle ní stála mladá, hnědovlasá žena přívětivých, oříškových očí a mile se na ni usmívala.
„Omlouvám se, musela jsem usnout. Stalo se něco?“ rychle zkontrolovala všechna čísílka a křivky na přístrojích, i když tomu rozuměla asi jako mozkomor rovnici o třech neznámých.
„V pořádku, nic se nestalo.“ usmála se na ni žena. „Nemusíte se bát, stav Vaší babičky... nebo matky?“
„Babičky.“
„Jistě, omlouvám se. Stav Vaší babičky je zatím stabilní. Měla byste proto jít domů a pořádně si odpočinout. Nebojte, kdyby se něco stalo, dám Vám vědět. Tady ale zůstat nemůžete. Je mi to líto.“ mluvila tiše a Serena byla ráda, že se k ní aspoň někdo z personálu chová jako k normální Bytosti a ne nějaké stvůře.
„Opravdu tu nesmím zůstat? Nemám, kam jinam jít. Musela bych se vrátit do školy.“
„Vy jste na internátu?“
„Ano.“
„Hmmm. Když chvilku počkáte, můžete jít ke mně. Končím za deset minut. Pak si Vás zde vyzvednu a cestou Vás můžu podrobněji informovat o zdravotním stavu Vaší babičky, co tomu říkáte?“ navrhla. Dračice chvilku zůstala překvapeně stát a hledět do těch oříškových očí. Než nakonec s velkou radostí souhlasila. Mladá žena se jí představila jako Sora a slíbila, že si ji vyzvedne až skončí. O několik minut si pro ni opravdu přišla. Společně nastoupily do jejího malého auta a vyjely. Cesta jim ubíhala mlčky. Za okny už se lehce připozdívalo a Serena sledovala měnící se krajinu, ponořená do svých myšlenek.
Doktorka vyjela z města, sjela ze silnice a namířila si to na úzkou lesní cestičku. Po několika minutách, když už Serena opravdu přemýšlela, jestli tohle není únos, se les rozestoupil a před nimi se objevila malá vesnička. Schovaná v údolí. Na první pohled opravdu malebné místečko.
„Opravdu Vám nebudu vadit?“ zeptala se nejistě, když zastavily před jedním větším domkem. V přízemí se pohnula záclona a za pár vteřin se rozsvítilo světlo.
„Kdyby ano, nenabízela bych to. A teď pojď.“ pobídla ji mírně a sama vystoupila.
„Pořád se mi nechce věřit, že jste si domů přivezla někoho, jako jsem já. To Vám nevadím?“ nepřestávala být podezíravá. Jen málo kdy se stalo, že se setkala s tak chápavým člověkem. Většina spíš odsuzovala, nebo z ní měla tak panický stach, že raději utekla, než aby se s ní pokoušela zpřátelit.
„My jsme taková trochu podivná rodinka, ale za chvilku si určitě zvykneš.“ mrkla na ni a odemka dveře. S hlasitým: 'Jsem doma!' vešla a hodila klíče na opodál stojící botník. Z kuchyně vykoukla stříbrovlasá hlava starší ženy a překvapeně zamrkala, když napočítala dvě osoby, místo jedné.
„Ach, Soro, dneska jdeš pozdě. Kohopak jsi to přivedla?“ do chodbičky přicupitala starší, kulaťoučká osůbka. Okamžitě Serenu přátelsky objala a políbila na obě tváře.
„Vítej u nás děvenko.“ kriticky si ji prohlédla od hlavy až k patě. „Můj ty božínku, vždyť jsi samá kost a kůže. Pojď hned ti něco připravím. A tobě taky, určitě jsi zase celý den nic nejedla.“ táhla překvapenou dračici za sebou do kuchyně a cestou ještě spílala vlastní dceři.
„Mami neboj, jedla jsem před chvílí, ale je pravda, že už bych si něco dala. Jinak, kde jsou ostatní?“ rozhlédla se po prostorné kuchyni a posadila na židly naproti Sereně. Ta stále jen němě žasla nad přijetím, kterého se jí dostalo.
„Tvůj strýc už od rána někde mučí ty dva chudáky. Krátce před tím, než jste přijely se je vydala hledat. Kdy se vrátí, nevím.“ točila se v kuchyni s jistotou, nabitou za mnoho let zkušeností. Postavila před obě vrchovatý talíř ještě teplých těstovin, k tomu přidala velkou sklenici vychlazené limonády a sedla si k nim. Okamžitě začala vyzvídat a během pár vteřin se mezi nimy rozproudila živá debata na téma Serena a její rodina. Ani jedna z nich nevěnovala moc pozornosti stále se zvětšující tmě za okny.
„Páni, to už je ale hodin. Měly byste jít už radši spát. Zítra určitě jdete zase do nemocnice, že?“ spráskla stařenka ruce, když pohlédla na hodiny a mile se usmála na své dvě společnice.
„Vlastně, zítra mám odpolední, ale máš pravdu, Měly bychom jít spát. Sereno, nebude ti vadit, když budeš spát v pokoji synovce? Nejspíš se vrátí až někdy v noci, jako vždycky, řeknu mu, aby byl potichu a nebudil tě, dobře?“ Sora ji zavedla do patra a ukázala koupelnu i pokoj. Ještě jí stačila do ruky strčit něco na spaní, než se sama uklidila do svého pokoje s tím, že je totálně grogy a nedivila by se, kdyby spala až do Vánoc.

***

„Myslíš, že se Serena brzy vrátí?“ Iris se opatrně plížila chodbou a ostražitě nakukovala za každý roh, do každé skulinky. Kdyby ji teď někdo viděl, vůbec by ji nepoznal.
„Nevím, nejspíš se vrátí teprve až tam všechno skončí.“ odpověděl zamyšleně a víc se přikrčil. Neodvažoval se mluvit nahlas. Skoro se bál i dýchat, aby je nevyplašil. Byla půlnoc a oni měli už dávno spát, jako každý slušný žák Rafaelovy školy, oni se však plížili po chodbách a snažili se pochytat aspoň některá ze zbývajících temných klubek. Zatím se jim ale nedařilo.
„Nezeptal jsi se jich na Rafaela, proč ne? Myslela jsem si, že se jich zeptáš. Že to bude první věc, kterou budeš chtít vědět.“
„Tvá odpověď mi prozatím stačí. Celou pravdu si zjistím, až odsud vypadnu.“
„Myslíš, že vydrží čekat další rok?“ zadívala se na něj a ve tmě se zaleskly její hluboké oči. Kassiel neodpověděl. Něco v její otázce ho vyděsilo a nebyla to ta lehkost, s jakou se jej na to zeptala. Ne, v tomhle bylo něco víc. Nějaká skrytá hrozba a přece jen pouhé konstatování... Jako by....
Prudce zavrtěl hlavou a vydal se dál chodbou. Ne, Rafael nemůže být mrtvý. V žádném případě!

***

Bylo ještě příliš brzy ráno, když se Serena probudila a zadívala na strop, který nepoznávala. Chvíli jí trvalo, než si vzpomněla, co všechno se včera stalo a okamžitě ji zaplavil smutek. Vůbec se jí nechtělo vstávat. Nejradši by se otočila na druhý bok a všechno zaspala.
Koutkem oka zachytila pohyb.
„Promiň, vzbudil jsem tě?“ na parapetu okna tam seděl rudovlasý mladík stříbrných očí. Pod očima měl špatně zamaskované, černé kruhy z nevyspání a vedle sebe hromádku balíčků od karamelek. Stejná vůně naplňovala celý pokoj.
„Ne, už jsem byla vzhůru.“ měla z mladíka trochu nepříjemný pocit. Jako kdyby jeho přítomnost nutila její smysly, aby zůstávaly neustále zapnuté na maximální ostražitost.
„Jsem Liam a ty?“ podal jí ruku, kterou ona se zaváháním přijala.
„Serena.“
„Slyšel jsem o tvé babičce, je mi to líto. Kdyby se tak dalo něco udělat...“ poslední větu si zašeptal spíš pro sebe a zadíval se z okna. Naučeným pohybem si do úst strčil další karamelku a obal hodil na hromádku k ostatním. Oba se zadívali na dveře, které se s mírným vrznutím otevřely a dovnitř nakoukla hlava bílé lišky. Jen se na ně zadívala a hned zase zmizela.
„Měli bychom jít na snídani. Počkám na chodbě, až se převlékneš.“ sklouzl z parapetu a prázdné obaly si shrnul do dlaně. Dveře za ním mírně klaply a Serena se konečně uvolnila. Zhluboka se nadechla a padla opět do peřin. Teprve po chvíli se donutila vstát a převléct. Dlouhé tričko a šortky úhledně srovnala na postel a vyšla na chodbu. Mladík seděl u protější stěny a mazlil se s liškou. Ta na neznámou dívku stočila svá fialková očka a zvědavě k ní přiběhla.
„Jmenuje se Kim. Je moje. Nemusíš se jí bát.“ snažil se dračici uchlácholit. Záměrně neřekl slovíčko 'teď', protože věděl, že by ji jen vyděsil a to nechtěl. Počkal, až se dívka seznámí s liškou a pak ji zavedl do kuchyně. Byl trochu překvapen Sereniným chováním. Podle toho, jak vypadá, ji tipoval na trochu prudší povahu, která si nenechá nic jen tak líbit a při tom se chovala trochu plaše.
„Nenech se zmást. Ona to z tebe cítí.“ otřela se mu Kim o nohy.
„Cítí?“ pozvedl zvědavě obočí. Nevěděl, jak si Kimina slova vysvětlit. Cítí snad Serena, že patří k Lovcům? Cítí z něj Temnotu?
„Zdá se, že je teď moc přecitlivělá a její smysly na to extrémně reagují. Vypadá to, že i ona má svá tajemství.“ Na to už jí Liam neodpověděl. S pozdravem vešel do kuchyně a usadil se na své místo. S poděkováním se vrhl na talíř sladkých palačinek a ještě si na ně napatlal tunu nutely.
Všechny tři ženy se při tom pohledu oklepaly.
„Nechápu, jak to můžeš jíst. Vždyť to musíš mít děsně přeslazený.“ oklepala se Sora a sama se zakousla do své, na které měla pouze slaboučkou vrstvičku skořice.
,,Ho he jeshe ho, cho hochebuchu. Dochíbim hahelchy. Hauuu!“(pozn: To je přesně to, co potřebuju. Dobíjím baterky.) odpověděl s plnou pusou, za což schytal ránu do hlavy. Ublíženě si mnul bouli a zadíval se na svou babičku. Pánvička jí ještě lehce vybrovala v ruce.
„Kolikrát ti mám říkat, že nemáš mluvit s plnou pusou!“ zamračila se na něj, ale v oříškových očích jí tančily veselé jiskřičky.
„Kdy jste se vlastně vrátili domů?“ upoutala Sora opět jeho pozornost.
„Nevím, asi až kolem čtvrtý nebo pátý. Už mi to splývá. Sono ze mě zase málem vymlátil duši.“ povzdechl si a opět si i na druhou palačinku nanesl několika centimetrovou vrstvu sladké oříškové pomazánky.
„Asi to potřebuješ, po tom všem, co jsem slyšela. Například to o té učitelce.“ nadhodila hnědovlasá žena.
„No tak má trojčata, no. Co je na tom?“ pokrčil nechápavě rameny a stařenka se rychle otočila, aby si nevšimli jejích cukajících koutků. Nic na plat, ramena ji prozradila, jen Serena nechápala důvod.
„Liame, ta žena byla neplodná.“ zamračila se na něj Sora. „Sama jsem ji před pár lety operovala. Ani bych nespočítala, kolikrát už se s manželem snažili o miminko a tys s ní strávil tři minuty. Tři pitomé minuty!“ vrčela.
„Co na to říct? Jsem dobrej.“ rozvalil se Liam pohodlně na židli a Serena se chtě nechtě musela smát.
„Být tebou, tak před jejím manželem se o tom nezmiňuji.“ otočila se na něj babička vesele.
„Pravda, taky bych raději držela jazyk za zuby. Jinak, kde jsou ti dva?“ Sora si teprve teď uvědomila chybějící přítomnost zbývajících členů rodiny.
„Museli si ještě něco zařídit.“ uhl Liam očima a začal se až moc soustředit na další palačinku. V pořadí už pátou. Serena jen žasla, kolik toho je ten hubený klučina schopen spořádat. Teď zbystřila svou pozornost. Neušlo jí, jak se obě ženy podvědomně napnuly, i když se to snažily schovat pod maskou netečnosti.
„Něco pracovního?“
„Hmmm, zdá se, že se po nich schání vedení. Nejspíš se budeme muset brzo zase vrátit.“ povzdechl si a odložil nedojedenou palačinku zpátky na talíř. „Půjdu se s Kim projít. Děkuju za snídani, ale už nebudu, nějak mě přešla chuť.“ vstal s omluvou a zavolal na lišku, která k němu hnedka přiběhla. Na slova stařenky, že by se měl raději jít prospat, jen mávl rukou a zmizel venku. V kuchyni na chvilku zavládlo nepříjemné ticho. Všechny tři sledovaly dveře, kterými mladík zmizel a jen dvě z nich znaly pravý důvod jeho nálady.
„Jak je to dlouho, co spal naposledy?“ stočila Sora svůj oříškový pohled na svou matku. Tiše si povzdechla, když dostala odpověď. Dvě hodiny před čtyřmi dny.
„Nemohla bys mu v nemocnici zařídit nějaké léky na spaní?“
„Sama přece víš, že tohle nemá s moderní medicínou nic společného. I kdybych něco sehnala, nepomohlo by to. Teď mě prosím omluv, musím do práce. Sereno, jedeš taky?“ otočila se na blondýnku, která okamžitě přikývla. Chtěla se svou babičkou strávit co možná nejvíce času.
Do auta nastoupily mlčky a stejná byla i jejich cesta.Teprve před nemocnicí promluvila Sora, když se s dívkou loučila a domlouvala na době odjezdu. Mladá lékařka si ji opět vyzvedne, až skončí svou službu. Serena se tedy vydala do pokoje, kde se stulila vedle své babičky na co nejmenším kousičku postele, vzala ji za ruku a konečně usnula plnohodnotným spánkem. Nevnímala, že do pokoje několikrát přišla Sora, aby se ujistila o pacientčině neměnícím se stavu.

***

„Kassieli, kdy už se konečně uklidníš?“ Gabi seděla za svým stolem a upřeným pohledem sledovala každý pohyb mladého anděla. Ještě nebylo ani poledne a už na něj dostala tři stížnosti od učitelů. A všechno se týkalo drzosti v hodině.
„Co myslíš, že tomu řekne tvůj otec? Ani jeho už nebaví to tvé chování.“ snažila se mu nějak domluvit, jako už milionkrát před tím, ale bylo to, jako kdyby si tu mluvila sama pro sebe. Kassiel se rozvaloval v křesle naproti ní a drbal za ušima velkou šelmu. Zdálo se, že jí nevěnuje ani špetku své pozornosti.
„Posloucháš mě vůbec!“ ztrácela už pomalu trpělivost.
„Tak ať, stejně se o mě nikdy nezajímal. Vždycky ho zajímala hlavně škola, než my.“ opřel se pohodlně do křesla a zavřel oči. Iris si mu položila hlavu do klína a upřela své onyxové oči na Gabrielu.
„To si o něm myslíš?“
„Mám si myslet něco jinýho?“
„Křivdíš mu.“
„To je tvůj názor. Můžu už jít? Mám hodinu.“ otráveně se zvedl.
„Sedni si! Nemysli si, že to zamluvíš. Proč se chováš, jako spratek?“ donutila ho si zase sednout a skenovala ho fialkovým pohledem.
„A jak bych se měl chovat? Už jsem to jednou říkal. Najměte někoho, kdo bude o Lovcích vědět aspoň něco kloudného a já přestanu. “
„Přestaň už konečně s těmi nesmysly a začni se chovat normálně! Dobře víš, že to jsou jen nesmyslné podmínky, na které tvůj otec nikdy nepřistoupí!!“ začala se opět rozčilovat. V hloubi duše ale věděla, že má Kassiel pravdu. Ten chlap byl vážně nemožnej.
„A proč se toho neujmeš ty? Vsadím se, že toho o Lovcích víš víc než on.“ zadíval se na ni, až se musela ošít. Znejistěla. Co všechno ví? Pohledem šlehla k Iris, která jen odmítavě zavrtěla hlavou.
„To je nemožné. Dobře víš, že já učím sebeobranu. Mám svých starostí dost.“ začala přerovnávat hromádku papírů na svém stole, aby nějak zaměstnala ruce. Jeden z listů jí vypadl a snesl se na zem,kde k němu okamžitě přiskočila Iris. Chtěla ho zvednout, ale jen mlčky zůstala zírat na písmena na něm napsaná. Rychle zvedla pohled ke Gabi, která jen mlčky kývla a pohledem rychle šlehla k andělovi. Šelma se na ni vesele usmála. Nevěděla, jestli se má začít smát, nebo brečet. Nejradši by udělala všechno najednou.
„Fajn, až si to rozmyslíš, dej vědět. Iris, jdem.“ zvedl se Kass a zamířil ke dveřím. Šelma rychle podala papír upírce a vyběhla za ním. Ve dveřích se na ni naposledy otočila a zazubila. Všimla si tak stínu, který se náhle objevil vedle upírky.

***

„Pane! Pane, máme pro Vás důležité zprávy.“ do Arkadienovi pracovny vtrhl mladý Lovec a vteřinu na to zůstal vyset několik centimetrů nad zemí. Kolem těla omotán silný výhonek nějaké rostliny.Jedno z lepivých chapadélek měl omotán kolem hrdla a vyděšeně hleděl do rozevřené tlamy nějaké masožravé rostliny.
„Kolikrát vám mám říkat, že máte klepat!“ zahřměl místností gamův rozzlobený hlas. Lovec tím směrem stočil oči a spatřil svého velitele s Naiem, sklánět se nad nějakými papíry. Ani jeden se neobtěžoval zvednout pohled.
„O...Omlouvám se, pane, ale tohle je důležité.“ polkl vyděšeně.
„Důležitější, než zachránit si vlastní krk?“ Nai konečně vzhlédl. Ta tam bylo to rozesmáté sluníčko. V tuhle chvíli z něj šel pomalu větší děs, než z černovlasého. „Být tebou, naučil bych se rychle klepat, nebo se může stát, že se k nám spousta důležitých informací 'nedostane'.“ protáhl mrazivě poslední slovo.
„R... rozkaz, pane.“ vykoktal mladý Lovec a bylo mu úplně fuk s kým mluví.
„Tak? Co mi neseš za zprávu?“ narovnal se Arkadien a přehodil si nohu přes nohu. Pohodlně se opřel do sedačky a nepřestával hledět do papírů. Rostlina trochu povolila svůj stisk.
„Našli jsme úkryt Pokladu. Schovává se v Saburově vesnici, pane.“
„Tušil jsem to. Kde jsou ostatní z jednotky?“ usrkl horké kafe ze svého hrníčku a obrátil několik stránek naráz. Zvedl tužku a připsal několik poznámek.
„Byli jsme napadeni. Ledová Lovkyně na nás zaútočila. Jsem jediný, komu se podařilo utéct.“
„Mluvil jsi ještě s někým?“
„Ne, pane. Běžel jsem rovnou za Vámi, ale mám rozkaz informovat o našem postupu i alfu.“
„Dobrá. Hodný kluk.“ dal květině znamení, a ta Lovce konečně pustila. Ten si oddechl a o několik kroků ustoupil. Přece jen, neměl z ní moc dobrý pocit.
„Mohu už jít, pane? “ zeptal se opatrně. Odpovědí mu bylo souhlasné kývnutí. S úklonou se tedy otočil a vyrazil ke dveřím. Chtěl být co nejdříve pryč z místnosti. Už už sahal na kliku, když na něj jeden z nich zavolal.
„Hej!“ otočil se. Poslední co spatřil, byla zubatá tlama obří masožravky.

„No tak, Ari, to nebyla moc hezká smrt.“ zadíval se Nai vyčítavě na černovláska. Ten na něj jen mlčky pohlédl a přizvedl obočí.
„Nemyslím si že je horší, než být zaživa upálen. Navíc, musím nějak krmit ty své miláčky.“ usmál se půlkou úst.
„To je pouze věc názoru.“ luskl prsty a mladíkovy boty, které po něm jako jediné zůstaly, spálil na prach. „Co takhle předhodit těm tvým mazlíčkům alfu? Konečně by mohl být klid.“ na chvilku se oba nad tou představou zamysleli a nemohli se ubránit úsměvu.
„Ne dřív, než se zbavíme Hayateho. Navíc, on patří někomu jinému.“ sklonil se Arkadien opět do papírů. Nai si povzdechl. Zbystřil, když se Tristanův stín vrátil na své místo a pak se pousmál. Pravda, málem by zapomněl.