Anděl strážný 09

„Tak co, pořád žádné změny?“ blýskl Liam po Sereně stříbrným pohledem. Ta ležela rozvalená na posteli a bezmyšlenkovitě zírala do stropu. Už u nich byla šestým dnem a začala si na něj pomalu zvykat. Teď na něj pomalu stočila svůj ještěrčí pohled. Stále ještě nevěděla, jestli před ním nemá náhodou utéct, ale svým způsobem si ho oblíbila.
„Ne, nic se nezměnilo.“ povzdechla si a donutila se přestat si ho prohlížet.
„A to je dobře, nebo špatně?“ vložil si do pusy karamelku a pohladil lišku, která mu spala schoulená v náručí.
„Nevím. Asi dobře, protože doktoři tvrdí, že lepší už to nikdy nebude. Jen horší.“
„To mě mrzí. Promiň.“
„Nic se nestalo...“ oba rychle stočili pohled ke dveřím, na které někdo zaťukal. Do místnosti strčil hlavu Sono s omluvným pohledem. Liam si jen povzdechl.
„Už zase? Kdy se konečně naučíš zatahovat drápy dřív, než zatneš pěsti? Nebaví mě tě před ní pořád zachraňovat.“ zamračil se na muže a rukou mu naznačil, ať přijde blíž.
„Tentokrát je to naposledy. Opravdu.“ hájil se muž a nastavil mu dlaně s hlubokými šrámy. Krev mu na kůži kreslila červené cestičky a vpíjela se do rukávů. Serena ho zvědavě pozorovala. Bylo to teprve podruhé, co ho viděla. Před tím se jen pozdravili ve dveřích, protože zrovna s Liamem a Kim někam spěchal.
Překvapeně se dívala, jak rudovlásek vztáhl ruce a dotkl se krvavých šrámů. Ty začaly pomalu mizet, objevovat se na jeho vlastních dlaních a okamžitě se hojit. Za chvilku už po nich zůstaly jen krvavé cestičky, které si rudovlásek pouze olízl. Muž poděkoval a zmizel.
„C...co to... bylo?“ třeštila na mladíka nevěřícně oči.
„Malé kouzlo.“ usmál se na ni a sáhl po další karamele. „Naše rodina je trochu zvláštní. No... to jsi už možná zjistila sama. Za těch pár dní.“ usmál se na ni.
„Jste Bytosti? To proto vám nevadilo, kdo jsem?“ začala si pomalu uvědomovat, že o nich vůbec nic neví. A to, co se stalo před chvílí v ní zaselo semínko zvědavosti.
„Ne, jen já. Ale pouze na půl.“ odpověděl trochu váhavě.
„Tak proč ta zmínka o drápech?“ nechápala.
„To je jeden dlouhý a hodně zamotaný příběh a teď není čas.“ sklouzl z parapetu. „Půjdu do vany jako první, jestli ti to nevadí.“ položil lišku opatrně na postel. Za celou dobu se ani jednou neprobudila. Vlastně, kromě pár hodin ji Serena neviděla jinak, než ve hlubokém spánku. Docela by ji i zajímalo, kam pořád ten kluk mizí. Ještě nikdy se nestalo, že by byl v noci ve své posteli. Taky ho ještě nikdy neviděla spát. Bylo to, jako kdyby místo něj vyspávala ta liška.
„Poloviční Bytost.“ ta slova ji hodně překvapila. Netušila, že je stejný jako...

***

„Neměl by jsi se už vrátit do školy?“
„Vždyť jsem ve škole.“ odporoval anděl a nepřestával se soustředit. V jednu chvíli zachytil pohyb a rychle tím směrem provedl výpad. Iris se s povzdechem stáhla do koutku a čekala. Letící dýka ji minula jen o pár milimetrů.
„Zlepšuješ se.“ zamručela spokojeně.
„Slyším tvé kroky. Vím, kde jsi.“ pousmál se spokojeně. Zhluboka se nadechl a zaposlouchal se. Vnímal téměř neslyšný šepot větru, když se tříštil o mohutné sloupy, podpírající podzemní prostory. Slyšel vodu, jež pomalu stékala po stěnách i údery vlastního srdce. V tuto chvíli příliš hlasité. Snažil se to vytěsnit. Neslyšet. Úmyslně ignorovat, až jediné, co k jeho uším doléhalo, bylo tiché, téměř neslyšné dopadání mohutných tlap na kamennou podlahu. Doprovázené tichým cvaknutím, když se šelma snažila udržet stabilitu pomocí drápů. Slyšel její dech i pravidelný tlukot srdce, posílený adrenalinem. Dokázal přesně odhadnout, kde stojí. Aniž by na svůj úmysl předem nějak upozornil, poslal jejím směrem další dýku, které tentokrát šelma neměla čas uhnout. Na chvilku zpanikařila, než se donutila uklidnit a zavřít oči. Když je pak opět otevřela, zůstala z dýky už jen ohořelá hromádka u jejích tlap.
„Nedáme si pauzu? Už tu cvičíme dost dlouho. Začínám být unavená.“ zívla a protáhla se. Kdokoliv, kdo by v tu chvíli viděl její tesáky, by nejspíš s křikem ihned utekl někam do bezpečí.
„Nechce se mi.“ odsekl anděl umíněně a nepřestával napínat uši.
„Ale mně jo!“ demonstrativně se natáhla na jeden ze skalních výběžků a odmítala se hnout. „Tím, že tady budeš jančit do úplného vysílení ničemu nepomůžeš.“ opět si zívla a schovala čumák do tlapek. Naposledy po očku zkontrolovala anděla. Potěšilo ji, že se zachumlal do přinesené deky a sedl si k ní.
„Fajn, ale jen na chvilku.“ zabručel. Iris mu však neodpověděla. Spala. Sám nevěděl, co ho na jejím chování pobouřilo víc. Jestli to, že si vymohla oddechovou pauzu, nebo to, že si dovolila tak rychle usnout. Zatím co on nemůže. Mlčky naslouchal tichým zvukům podzemí. Tolik mu to připomínalo jejich první setkání. Tehdy...

Přes bolest ve zraněných očích pomalu nedokázal vnímat nic jiného. Cítil pramínky teplé krve, které mu stékaly po tvářích na bradu a odtud kapala ta hustá, červená tekutina na tričko. Neměl ani možnost otřít si obličej, protože ho někdo surově vláčel chodbou. Vnímal jen studenou skálu pod bosými chodidly a chlad, sálající z okolních stěn. Sem tam prošli kolem něčeho, co vydávalo aspoň nějakou tu trošku tepla. Do nosu ho udeřil puch potu a krve, až měl v jednu chvíli pocit, že se pozvrací. Jen silou vůle přemohl bouřící se žaludek, aby zůstal v klidu.
„Copak, najednou jsi nějaký poslušný.“ ozval se mu těsně u ucha slizký hlas. Zděšeně uskočil a narazil do mříží. Okamžitě se kolem něj obtočily kostnaté ruce a do kůže se mu zadráply prsty s přerostlými, značně zlámanými nehty. Na krku ucítil smrdutý dech. Už se pomalu loučil se životem, když ho kdosi vyškubl z mrtvolné náruče dřív, než se zuby stačily zakousnout. Ozvala se rána, po které vězeň něco zachroptěl a utichl.
Vyděšený Kassiel strnule čekal, co se bude dít. Měl tendenci zakrýt si uši, když se ozval křik.
„Co si myslíte, že děláte!“ rozčiloval se až příliš mladý hlas. „Pokud vím, rozkaz zněl zavést ho do cely k 'němu'! Ne, nechat ho sežrat těmi polovičními mrtvolami!“
„Myslíš, že nás můžeš buzerovat, spratku?“
Kassiel nevěděl, co se kolem něj děje. Stále stál vyděšeně na místě a neodvažoval se pohnout. Mezi Lovci zuřila hádka.
„My ho odvedem, postarejte se tady o to.“ zavrčel opět ten klučičí hlas. „Jdeme!“ zavelel.
„Pojď a hlavně se neboj.“ zašeptal někdo vedle něj a za ruku ho vzala drobná, teplá dlaň. Andílek se odevzdaně nechal táhnout někam do neznáma. Cítil, jak ho pomalu začalo zaplavovat teplo.
„Tak a jsme tady. Rafi, vedeme ti společnost. Ne, že z něj zase zbudou jen ohořelé kosti.“ zasmál se ten, co Kasse držel za ruku. Druhý zatím lomcoval se zámkem.
„Vy jste blbý.“ zpoza mříží se ozval unavený hlas. Pouta zachrastila. „Kdo je to?“
„Má to být Rafaelův syn. Každopádně ho pěkně zřídili, dokážeš si s tím poradit?“ prví chlapec konečně otevřel zrezlý zámek a všichni vešli.
„Mohu se pokusit, ale nejdřív mi to musíš sundat.“ zacinkal s pouty, která o chvilku později cinkla o podlahu.
„Málem bych zapomněl. Na. Něco jsme ti přinesli.“
„Díky Naii, jste má záchrana.“ usmál se třetí chlapec šťastně a poděkoval tomu, který vedl Kassiela za ruku. Něco rozbalil a začal chroupat. „Nebýt vás, asi bych za chvíli bouchl.“ zasmál se úlevně. Kassiel si nemohl pomoct, ale přišlo mu, že už mluví o něco méně unaveně.
„Škoda, byla by sranda pozorovat Hayateho, kdyby se ti dostal do rány.“ šklebil se ten upovídaný, zatím co směroval Kassiela, aby se posadil na kamenné sedátko.
„Myslíš, že by mu narostla druhá hlava?“ promluvil po dlouhé době opět ten první chlapec. Zdál se z těch tří být nejstarší. Jeho otázka byla spíše takové ironické popíchnutí, než že by tu situaci považoval za uskutečnitelnou.
„Hmm... To by asi nebylo dobré, už takhle je děsně slizkej.“ zamručel Nai.
Andílek nechápal, co se to kolem něj děje. To mu opravdu pomáhají, nebo na něj kují nějakou boudu? Cukl sebou, když na tváři ucítil dotyk studených prstů.
„Pšššš neboj, jen se ti podívám na ty oči. Vypadá to hrozně.“ konejšil ho ten třetí. Měl dojem, že mu říkali Rafi, ale nebyl si jistý. Vše mu podivně splývalo. Přestal se cukat a nechal ho, ať si s ním dělá co chce.
„Nai, mohl bys mi posvítit? Skoro nic nevidím.“ zavrčel nesouhlasně Rafi. O chvilku později malý anděl ucítil na tváři příjemné teplo. Jeden z kluků bolesně zasykl. Netušil, jestli se sám o něco praštil, nebo to byla pouze jeho reakce na andílkovy oči.
„To bude trvat dlouho, ale snad se mi podaří dát ti oči aspoň trochu do pořádku. Nevím ale, jestli uvidíš. Možná ne. Už nikdy...“ brblal si pod nos tiše. Upřímně, Kassiela tím lehce děsil. Nevěděl kdo jsou. Jestli jim opravdu může věřit. Slyšel přecházení jejich patronů. Cítil jejich přítomnost. Byl si jistý, že to dítě, které si prohlíží jeho prázdné oči, je taky Lovec. Tak proč ho vězní? Nevěděl. Šíleně ho bolela hlava na to, aby mohl přemýšlet.
Ozvalo se trhání látky.
„Teď ti zavážu oči. Neměl bys je namáhat. Zatím si odpočiň.“ donutil ho si lehnout. Jeden z nich přes něj přehodil roztrhanou deku. Moc nezahřála, ale lepší než nic. V klidu ležel a poslouchal, jak si spolu chlapci povídají. Jednotlivá slova však nedokázal rozeznat. Vnímal pouze tři hlasy, mezi kterými jeden vynikal. Zněl vyčerpaně. Téměř šeptal, ale přesto byl velmi příjemný na poslech. Nakonec ho ukolébal ke spánku.

„Hmm... Vzpomínáš?“ milovaný hlas ho v první chvíli polekal. Prudce se otočil a zůstal zírat do těch nejhezčích očí, jaké kdy viděl. Chlapec se na něj rozpustile usmál. Vypadal jinak. Vlasy měl o dost delší. Tvář ne tak ztrhanou. Už nebyl jen kost a kůže a oblečení měl čisté, nové.
„Rafaeli...“ hlesl anděl neslyšně. V další chvíli k sobě chlapce tiskl, div jej neudusil. Poté se sklonil a z červených rtů ukradl polibek. Trvalo dlouho, než se od sebe odtáhli. Kassiel něžně hladil jeho rty svými a užíval si jejich hebkost. Když jej po dlohé době konečně propustil, oba zalapali po dechu.
„Hrozně se mi stýskalo, Kassieli.“ přitulil se k němu chlapec a anděl zamrkal. Všiml si. Teprve teď. Když byli malí, býval to Rafael, kdo ho vždy utěšoval a schovával ve své náruči. To on byl ten silný. Ten statečný, kdo čelil Lovcům s drzostí sobě vlastní a ještě je i provokoval. Ne jednou to končilo výpraskem. Ale nikdy se jim nepodařilo ho zlomit. Nikdy mu v očích nepřetávaly svítit ty provokativní jiskry. Tehdy byl o něco vyšší, než Kassiel. Nyní to byl anděl, kdo mladíka převyšoval o hlavu a něco.
„Zdá se mi to, nebo jsi v tom vězení nějak zakrněl?“ popíchl ho vesele. Rafael okamžitě vyletěl, jak čertík z krabičky.
„Ne, to jen ty jsi se moc vytáhl.“ prskl a pro jistotu se i zamračil. Kassiel se ozesmál a opět si ho stulil do náruče. Rafi se chvilku vzpíral, ale jakmile na svých rtech ucítil polibek, vše bylo rázem odpuštěno. Vztáhl ruce a objal anděla kolem krku. Přitáhl se blíž.

***

„Dobré ráno.“ do kuchyně vtrhl jako velká voda Liam. Okamžitě zabavil celou cukřenku a půlku jejího obsahu si vysypal do velkého hrníčku s čajem, který hned na to celý vypil. Když se pak natahoval po konvici, že si udělá ještě, zakročila stařenka. Do jedné ruky mu vrazila termosku s horkou čokoládou a do druhé talířek se dvěma rohlíky. Každý měl na sobě tlustou vrstvu nutelly.
„Na a nekoukej tak.“ zavrčela dobrácky, když si všimla jeho ublíženého výrazu. „Nenechám si tebou přece zruinovat celé zásoby cukru.“ hubovala. Liam se zatvářil jak neviňátko a raději se zakousl do svého přídělu, zatím co si ho Serena mlčky prohlížela. Něco na něm bylo jiné a stačilo, aby se jen pořádně vyspal. Když se vrátil z posledního výletu, vypadal hůř než obvykle. O hodně víc ji ale překvapilo, když ho pak našla v posteli, jak spí!! (Kim kupodivu nebyla nikde v dohledu.) Chlapec prospal skoro dva dny. Ty děsné kruhy pod očima mu za tu dobu zmizely a už ani nevypadal tak bledě a vyčerpaně.
„Tak co, jak jsi se vyspal?“ Sono se rozvalil na židli naproti. Dračice si stihla všimnout jizvy, kterou se snažil schovat pod dlouhým rukávem. Vypadala jako popálenina. A pěkně ošklivá.
„Úžasně. Jako už dlouho ne.“ zajiskřilo Liamovi ve stříbrných očích a byl rád, že se mu úspěšně podařilo potlačit zrádný ruměnec.
„Bezva, tak můžeme jít večer zase trénovat.“ pronesl muž jakoby nic, za což okamžitě schytal pohlavek od stařenky.
„Auu! Za co to bylo?“ otočil se na ni ublíženě.
„Ty víš, za co. Nedovolím ti toho kluka zase tahat po všech čertech, když se konečně trochu vzpamatoval. To přece sám musíš chápat.“ už zase se začalo schylovat k hádce. Za posledních pár dní už k několikáté. Serena si jich ale už nevšímala. Jen tupě hleděla do svého talíře na netknutou snídani. Když se to vzalo kolem a kolem, už neměla, proč tu být. Už nechodila do nemocnice. Neměla za kým. Její babička zemřela ještě tu noc, co se jí Liam zdráhavě svěřil se svým původem. Přes to tu však stále zůstávala. Sama nevěděla proč. Věděla, že by se měla vrátit do školy a za Kassielem, ale nechtělo se jí. Tušila, že opustit to tu, by znamenalo opustit tu bublinu klidu a pohody, kterou zde měla a vydat se na milost a nemilost do rukou reality. A to by sebou přinášelo ne jen rozepře o to, co jí její babička zanechala, ale taky otázku na téma: Co s ní teď bude? Kam půjde a jestli jí dovolí dokončit školu. Vždyť... teď tu nebyl nikdo, kdo by byl ochoten za ni platit školné.
Ruka, která jí přistála znenadání na rameni, ji vyděsila. Vzhlédla a setkala se se starostlivým, stříbrným pohledem.
„Nechceš se jít projít? Ukážu ti okolí.“ nabídl se rudovlásek a ona vděčně přijala. Tušila, že by mohla přijít na jiné myšlenky. S poděkovámím za snídani se tedy zvedli od stolu a vytratili zadním vchodem. Najednou se u nich z čista jasna objevila Kim. Několikrát je oběhla ve velkých kruzích, div Liama neporazila a zase se vytratila.
„Co to mělo být?“ Serena se zmateně dívala za vzdalující se liškou.
„Toho si nevšímej, jen blbne. Má moc energie a potřebuje ji vybít. Pojď něco ti ukážu.“ chytl ji za ruku a táhl do lesa. Opatrně ji vedl přes vystouplé kořeny stromů a strmé cestičky, když ale viděl, že dračice s obtížným terénem žádné problémy nemá, trochu zrychlil. Dovedl ji na nevelkou vyhlídku přímo nad vesnicí, takže měli okolí jako na dlani. Maličké baráčky v údolí vypadaly jako dětská stavebnice a všude kolem, kam jen oko dohlédlo, byl les. Jeho zelený kabátek už podzim vybarvil do nádherných barev žluté, oranžové a červené. Sem tam v té barevné záplavě vyčuhoval zelený vrcholek nějakého toho smrčku.
Za nimi se opět vynořila Kim. Obkroužila je ve velkém kruhu a zase zmizela kdesi v lese. Dračice se tomu musela smát. Kim byla opravdu třeštidlo.
„To je vždycky takhle divoká?“ zeptala se svého průvodce, který se díval za bílým kožíškem.
„Jo, většinou. Občas mám pocit, že se někde potají dopuje redbullem.“ zakřenil se a vytáhl z kapsy karamelu. Ona se jen otřásla. Nechápala, jak se může pořád cpát sladkým a pořád vypadat, jako tyčka. Vždyť už jen to, co spořádal k snídani, by ona měla minimálně tak na měsíc! Odmítla nabízenou karamelu a sledovala, jak v mladíkových ústech zmizela další. Jak tu tak stála vedle něj, poprvé ji napadlo, že když si vezme podpadky, je o hodně vyšší, než rudovlásek.
„Promiň.“ všiml si jejího pohledu a zazubil se na ni. „Jen musím nějak doplnit energii. Je to tak trochu i prokletí. Moje síla mi bere hodně energie, to proto musím pořád něco mlsat, jinak se mi může vymknout zpod kontroly. Občas se totiž stane, že léčím aniž bych si toho byl vědom. Proto tehdy ta poznámka o té ženě s trojčaty. Už ani nevím, proč jsem byl tehdy v nemocnici. Omylem jsem ji srazil na chodbě. Jen jsem jí podal ruku, abych jí pomohl vstát.“ zadíval se na svoje ruce a pevně je zatnul v pěsti. Pak se na ni zazubil. „Já zase nechápu, jak ty můžeš pít tak silnou kávu, že v ní lžička dokáže stát jak pravítko.“
„Uklidňuje mě to.“ namítla s pokrčením ramen a pak si povzdechla.
„Už víš, co teď budeš dělat?“ zeptal se Liam, jako kdyby do této chvíle čekal na nějaký odrazový signál, že už se může ptát.
„Nemám vůbec tušení.“
„Nikdo z rodiny si tě k sobě nevezme?“ ptal se překvapeně. „Co tvá mamka?“
„Oni nejsou má rodina. Myslím, má pravá rodina. Jsem drak. Moji vlastní rodinu zabili Lovci, když jsem byla malá a babička mě adoptovala. Byla to nejlepší kamarádka mého otce, i když byla pouhý člověk. Kvůli tomu se ale od ní její rodina odvrátila, takže teď opravdu nevím, kam půjdu.“
„Já myslím, že se to nějak samo vyřeší. Určitě máš kolem sebe spoustu lidí, kterým na tobě záleží.“ poplácal ji povzbudivě po rameni. Serena překvapeně zamrkala. Čekala cokoliv, od falešného soucitu po omluvy, ale v žádném případě něco takového. Osmělila se.
„A co tvoji rodiče?“ překvapilo ji, skoro až vyděsilo, jak se v příští chvíli zatvářil. Celý se napjal, zaťal pěsti a rysy mu ztvrdly. Najednou měla pocit, jako kdyby tuhle tvář už někdy v minulosti viděla. Z očí se vytratil ten šibalský výraz. Najednou opravdu vypadal děsivě. Netušila ale, že tahle změna nebyla vyvolána její otázkou. Liam se přikrčil, prudce otočil a strčil Serenu za sebe přesně ve chvíli, kdy kolem nich se zasvištěním něco proletělo. Minulo ji to jen o vlásek a na tváři jí zůstala dlouhá linka, kterou okamžitě orámovaly karmínové krůpěje. Nestačila se ani pořádně leknout, a už ji rudovlásek držel za ruku a táhl pryč jednou z úzkých cestiček po stranách kopce. Vystrašeně klopýtala za ním. Vůbec nevěděla, co se to tu děje.
„Liame, co se...“ na poslední chvíli uskočila z dosahu kořenů, které z ničeho nic vyrazily ze země a začaly se po ní natahovat jako kostnaté pařáty. Nevšimla si ale, že je až moc blízko u kraje a zakopla. Stačila jen vyplašeně vykřiknout, když ji něco popadlo a smýklo s ní zpátky na cestu.
„Právě v čas, Kim. Kolik jich je?“ zaslechla Liama, ale neměla čas se na lišku ohlédnout, protože mladík ji už zase táhl za ruku pryč. Ještě na ni stačil křiknout, aby se neohlížela.
Přišlo jí to jako věčnost, než se konečně zastavili někde v lese. Nevnímala, kam ji to táhl. Svalila se do prachu a snažila se popadnout dech. Měla pocit, že jí shoří plíce. V duchu obdivovala Liama, který nevypadal ani trochu zadýchaně.
„Jsi v pořádku? Mrzí mě to, neměli jsme vůbec nikam chodit. Já myslel, že jsme se jich minule zbavili. Nejspíš jeden z nich přežil a přivedl posily.“ horečně drmolil a sklonil se k ní, aby jí mohl vyléčit zraněnou tvář.
„Co se to tu zatraceně děje!“ odstrčila prudce jeho ruku a zamračila se na něj. Dřív, než jí však stačil odpovědět, vtrhlo k nim něco obrovského a černobílého. Vypadalo to jako velká, chlupatá bestie s drápy, které by mohly v klidu párat ocel a se zuby, špičatými jako dýky. Dlouhý, huňatý kožich zdobily jako pavučinka cestičky drobných černých plamínků. Jen vzdáleně, spíš vůbec v ničem, nepřipomínala tahle nebezpečná pekelná potvora tu roztomilou lištičku, která kolem nich tak radostně dováděla.
„Kim, není ti nic?“ Liam si lišku starostlivě prohlédl. Zdálo se však, že zbytečně. Krev, která jí místy ulpěla na kožichu, určitě nebyla její.
„KIM!?“ Serena měla najednou pocit, že omdlí. Nemusela se ani na nic ptát, s patrony se už kdysi setkala. Najednou pochopila, co je Liam zač. Lovec!
„Pak ti vše vysvětlím. Hlavně nikam neutíkej! Nevím, kolik jich je.“ křikl ve chvíli, kdy se mezi stromy mihl černý stín. Liam se pohnul rychleji, než by čekala, že je vůbec možné. Chytil dýku, která mířila na dračici a poslal ji zpět. Dýka zasáhla cíl a Lovec okamžitě vzplál bílým plamenem. Vmžiku bylo kolem nich plno Lovců a černých, vrčících stínů. Objevili se stejně náhle, jako když někdo v absolutní tmě zmáčkne vypínač a rozsvítí.
Koutkem oka postřehla Kim, která srazila a během chvilky se zbavila dvou patronů. Jejich Lovci se lehce zakolísali, ale nezdálo se, že by jim to nějak ublížilo. Překvapilo ji to. Myslela, že patroni jsou jejich největší slabinou. Teď však neměla čas nad tím přemýšlet. Napůl zděšeně, napůl fascinovaně pozorovala rudovláska, jak mezi Lovci obratně tančí. Nijak jinak se to nazvat nedalo. Proplétal se mezi nimi jako baletka a jeho jedinou zbraní byl dotek. Zezačátku nechápala, co to dělá. Dokud si nevšimla, jak se všichni snaží jeho dlani vyhýbat a až panicky uskakují pokaždé, když směrem k nim natáhne ruku.
A pak se najednou všechno zastavilo. Rudovlásek zůstal stát, obklíčen Lovci a prudce oddechoval. Vlasy mu neposlušně padaly do očí, protože gumičku už dávno někde ztratil. O kus dál stála Kim v podobné situaci. Jediný rozdíl byl v tom, že její protivníci už nevypadali, že by byli schopni bojovat. Vyděšeně se krčili a dívali se na ni asi stejně, jako se dítě dívá na svou matku když ví, že něco provedlo. Neutekli odsud jen proto, že byli příliš poslušni rozkazu svých pánů. Serena si byla jista, že kdyby tomu tak nebylo, okamžitě by odsud zdrhli a už nikdy je nikdo nespatřil. A pak jí to všechno došlo! Nikdo z nich jí nevěnoval ani špetku své pozornosti. Prve na ni útočili ne proto, že by ji chtěli zabít, ale proto, aby unavili jeho! To on byl jejich cíl! Ne ona. Kdyby teď odešla, bylo by jim to fuk.
„Konečně tě máme, Poklade. Teď už nám neutečeš.“ zašklebil se jeden z Lovců úlisně, jako kdyby tím chtěl podpořit Sereniny myšlenky. Liamovi se ale náhle zablýsklo v očích a na tváři se mu objevil nebezpečný úšklebek. Lovci znatelně znejistěli a nervózně se kolem sebe rozhlédli.
„Opravdu si to myslíš?“ založil si rudovlásek ruce na prsou a vyčkával. „Schválně, kolika z vás jsem se stačil dotknout? Co myslíš?“ pozvedl jedno obočí v provokativním gestu. Oni se začali vrtět a nejistě po sobě pokukovat. Perfektně rozestavený kruh se začal rozpadat, jak od sebe odstupovali, jako kdyby se báli, že ostatní jsou nakaženi nějakou smrtelnou nemocí a oni by to mohli od nich chytit taky, kdyby stáli příliš blízko.
„Blafuješ! Všichni jsme si dávali pozor. Nemohl jsi zasáhnout nikoho z nás.“ našel vůdce svou ztracenou odvahu a bojovně se napjal.
Liam se ušklíbl a zvedl ruku.
„Uvidíme.“ luskl prsty. V tu chvíli nastal doslova dominový efekt. První z Lovců zkroutil tvář bolestí a chytil se za srdce. Vzápětí vzplál bílým plamenem. Ti v jeho blízkosti vyděšeně uskočili a vrazili při tom do ostatních. Ten dotek... jako kdyby vyvolal jiskru a na jejich oblečení se začaly objevovat bílé plamínky, které přeskakovaly z jednoho na druhého jako blechy, aby v vzápětí mohly polknout celého Lovce a vymazat jeho existenci. Stejně rychle začali mizet i patroni, kteří se rozplynuli do neznáma, když byl zabit jejich Lovec. Celé to trvalo sotva několik vteřin, než opět osaměli. Jediný důkaz toho, že tu byl ještě někdo jiný, byl ohořelý kruh kolem Liama a Kim, stále ještě proměněna do své bojové podoby.
Liam sáhl roztřesenou rukou do kapsy a vytáhl další karamelu, kterou si rychle strčil do úst. Poté poklekl a dotkl se ohořelého kousku země. Okamžitě ji zaplavily drobné bílé plamínky a Serena si uvědomila, že tam opět raší tráva. Když je po chvíli Liam odvolal, bylo vše zase takové, jako před tím.
„Sereno jsi... v … pořádku?“ zeptal se roztřeseně. Pokusil se vstát, ale nohy se mu opět podlomily. Sáhl do kapsy, ale už neměl žádnou karamelu. Zaklel a opřel se o Kim, která se k němu přitočila. Upřel na dračici své stříbrné oči, nyní tak unavené, že pochybovala, že je ještě schopen vnímat. Jen mu prkenně kývla v odpověď a sledovala, jak okamžitě usnul. Svalil se do prachu až to žuchlo.
Chvíli uvažovala nad tím, že ho tu nechá a uteče, ale pak ji nějaký hlásek uvnitř hlavy donutil vše přehodnotit. Vždyť jí pomohl! Nemůže ho tu jen tak nechat. Sebrala tedy všechnu svou zbývající odvahu, aby se k němu donutila přiblížit. Kim se na ni jen podívala a proměnila se zpět, jako kdyby věděla, že svým vzhledem dračici děsí. Očima však nepřestávala ostražitě propátrávat okolí.
Serena opatrně zvedla Lovce do náruče a děkovala bohu za dračí sílu. Kdyby byla někdo jiný, nedokázala by ho jen tak uzvednout.
Nechala se vést liškou a modlila se, aby je už nikdo nenapadl. Když uslyšela na lesní půdě dusot těžkých tlap a před ní doskočil bílý tygr, málem opravdu dostala infarkt. Zvlášť, když se po jeho boku objevila bělovlasá Lovkyně. Naštěstí dřív, než se její srdce opravdu rozhodlo dát výpověď, z tygra se vyklubal Sono, který k ní okamžitě přiběhl.
„Neboj se! Co se stalo!“ křikl udýchaně.
„Lovci... ona... vy...“ koktala páté přes deváté a nespouštěla oči z neznámé ženy. Ta se skláněla nad Liamem, k smrti vyděšena. Teď se na ni podívala.
„Lovci? Kolik.“ musela svou otázku zopakovat, aby z ní dostala odpověď. Serena nebyla schopna slova a Lovčin dotek ji nepříjemně mrazil. Jen zavrtěla hlavou, že neví.
„Meggie, uklidni se. Bude v pořádku. Je jen unavený, nejspíš jich na něj bylo moc.“ Sono odtáhl ženu stranou a snažil se ji uklidnit. Serena mu za to byla vděčná. Ten ledový dotek nebyl nic příjemného. Pozorovala Sona, který se ze všech sil snažil uklidnit vyděšenou ženu. Ta se po chvíli přece jen přestala vyděšeně třást, ale její výraz se změnil. Najednou z ní šel stejný strach, jako z Liama. Její oči zledovatěly a čelist se napjala.
„Tohle už ten starej páprda opravdu přehnal.“ zavrčela nenávistně.
Serenu něco zastudilo na tváři. Zmateně zamrkala a zvedla oči k obloze. Skrze barevné listí prosvítala černá obloha, poseta těžkými mraky. S další sněhovou vločkou se spustila bouře a Serena konečně omdlela.
Bílý závoj pokryl během pár vteřin vše, co měl v dosahu a nezajímalo ho, že ještě není jeho čas. Podzim skončil a Matka Příroda nemohla toto rozhodnutí nijak ovlivnit.

***

„Jak se cítíš? Už je ti líp?“ to byla první slova, která po svém probuzení slyšel. Zamrkal a chvilku mu trvalo, než zaostřil na osobu sedící vedle jeho postele.
„Soro?“ zaskřehotal a vzápětí se rozkašlal, jak měl vyschlo v krku. Mladá žena mu okamžitě podala hrnek s přeslazeným čajem.
„Ani nevíš, jak jsi nás všechny vyděsil, chlapče. Obzvlášť Maggie. Chvílemi jsem se bála, aby to tu nesrovnala se zemí.“ zašklebila se na něj a dolila mu hrnek.
„Serena...“ zeptal se a s úlevou zjistil, že už se mu mluví o poznání lépe. Opět se napil a v duchu přemítal, jak moc velké zásoby cukru stařenka ještě má.
„O ni se neboj. Draci mají tuhý kořínek, ale je pravda, že byla hodně vyděšená. Být tebou, tak se dám do kupy a jdu si s ní promluvit. Měl bys jí to vysvětlit. Nechceš přeci hned ztratit novou kamarádku. Nemám pravdu?“ mrkla a vzala mu hrneček z rukou. Položila jej na stolek a odešla. Zatím co Liam se jen zachumlal do deky a opět usnul.

***

„Vypadá to, že zima už propukla i ve světě lidí.“ Gabi se dívala z okna svého kabinetu. V rukou si pohrávala s ostrou dýkou. Iris ji pozorně pozorovala, uvelebená v jednom z křesel.
„A to je důvod toho, že jsi nervózní, jak panna před svatební nocí?“ nadhodila ironicky.
„Ty náhodou nevíš, co se děje?“ upírka se otočila od okna a upřela na šelmu fialový pohled. Její předchozí poznámku ignorovala. Věděla, že kdyby se s ní teď začala hádat, nijak by si v ničem nepomohla. Stalo by se leda tak to, že by se ta velká kočka jen zbytečně zatvrdila a ona se nedozvěděla už vůbec nic. Takhle měla aspoň minimální šanci.
„Ani nejmenší tušení.“ Iris se líně protáhla a ukázala na obdiv své ostré zuby. Kdokoliv jiný by v tuhle chvíli s křikem utekl, ale Gabi už byla zvyklá, na tohle její předvádění.
„Ty máš, nějaké tušení?“ zeptala se nazpátek a jen tak mimochodem se zbavila jednoho ze zbývajících temných klubek, které se k ní neprozřetelně přiblížilo moc blízko.
Gabi sledovala šelmu, která s hravostí kotěte začala po podlaze honit hromádku popela. To jediné, co zbylo z malého průzkumníčka. Věděla snad jako jediná na škole, jak moc nebezpečná je. (Snad krom Kassiela.) Přesto ji nikdy nepřestávala fascinovat. Protože... Bytosti před ní byly v bezpečí. Byla Světlo. Temné, nebezpečné a přesto laskavé.
„Lovci...“ odhodlala se nakonec, že jí přeci jen poví pravdu. Netušila, jak by se zachovala, kdyby ji postavila před hotovou věc. Mohla by vše zničit. Iris se na ni podívala svým onyxovým pohledem, náhle opět vážná a moudrá.
„Ari s Naiem mají plán na zabití Pokladu. Vím.“
Gabi na ni jen zůstala zírat. Nebyla schopná uvěřit tomu, že je Iris o tom schopná mluvit s takovým klidem. A ještě ke všemu tu větu podat zrovna takovým způsobem.
„Jak...“
„Mluvila jsem s Is. Arkadien za mnou svého patrona poslal nedávno. Chtěli se o něčem poradit, a nejspíš jim přišlo jako dobrý nápad, když o tom všem budu vědět.“
„Takže jsi mě zkoušela?“ nechtělo se jí věřit tomu, že ji obešel někdo, kdo je o tolik let mladší.
„Kdo tu koho zkoušel, Gabrielo? Nezapomeň, že my dvě, se nemáme vůbec znát. Kdyby ředitel zjistil, s kým se stýkáš, stal by se z tebe psanec.“ šelma se na ni jen naposledy podívala, než opustila kancelář. Vyběhla schody a zamířila do jedné z učeben. Naučeným pohybem si otevřela dveře a propletla se ke Kassielově lavici. Nevšímala si při tom Bytostí, které se od ní odtahovaly. Rychle zkontrolovala Eruwen a setkala se s jejím upřeným pohledem. Ona to ví!! zablikala jí v mysli varovná světýlka. Donutila se od ní odtrhnout pohled a pohodlně se natáhla vedle Kassielovy lavice, jak to měla ve zvyku. Ani se nenamáhala otevřít oči, když ucítila lehký dotek.
„Kde jsi byla?“
„Potřebovala jsem být chvilku sama.“
„Promiň, vím, že se ti stýská, ale vydrž to ještě chvilku. Už brzy se s ním setkáš.“ snažil se ji utěšit.
Už brzy, hmmm... Iris se sama pro sebe musela usmát. Kdyby jen Kassiel věděl...

***

Setmělo se, přesto venku panovalo podivné světlo, způsobené padajícím sněhem. Černé nebe bylo zahaleno těžkými, temnými mraky a všechno halil závoj bílého sněhu. Serena stála u čerstvého hrobu a upřeně hypnotizovala jméno na náhrobku. Jako kdyby čekala, že se před ní ta osoba každou chvíli zjeví a odpoví jí na všechny její otázky. Poradí. Sama totiž nevěděla, co si o tom všem myslet. Proboha! Vždyť byla pod jednou střechou společně s Lovci! Těmi, které nade vše nenávidí. Tak proč si o ně teď dělá starost?
Sotva slyšitelné zakřupání sněhu ji donutilo zbystřit pozornost. Blížilo se k ní něco velkého a černobílého. Známé mrazení v zátylku jí napovědělo o koho se jedná ještě dřív, než ucítila vůni čokolády.
Mlčela, když si Liam stoupl vedle ní a sundal si kapuci s bílou kožešinou. Na jazyku ji pálilo tolik otázek... Ulevilo se jí, že mu nic není a zároveň se bála, protože nevěděla, co by po ní mohl chtít.
„Hádám, že ti dlužím vysvětlení.“ promluvil po chvíli sám od sebe. Bouřkový pohled při tom nespouštěl z náhrobku. Serena ucítila, jak se konečně uvolnila a proti své vůli vydechla úlevou. Ani netušila, že byla do té chvíle tak moc napnutá.
„Pravda, pořád si nejsem jistá, jestli mě pan Lovec v příští chvíli neupálí na uhel.“ zašklebila se na něj se špetkou ironie. Konečně se na ni podíval. V očích tak moc unavený výraz, až se lekla, aby se tu před ní zase nesložil.
„Nejsem Lovec.“ Možná, že kdyby měl víc energie, vyzněla by ta věta ostřeji, ale takhle se zdála jen jako zašeptání. Nechápala, jak si mohla nevšimnout, že se sotva drží na nohou. Rychle ho tedy podepřela a dovedla k nejbližší lavičce. V duchu počítala, jak dlouho už je v tomhle stavu. Nepříjemně zjistila, že se to stalo teprve ráno. Jak dlouho asi bude trvat, než se dá úplně do kupy? Očima nervózně projela okolí. Byla si vědoma toho, že sama by proti Lovcům neměla šanci. Zahlédla Kim, jak je chvíli starostlivě pozorovala, než zaběhla za jeden z kamenných náhrobků. Trochu ji to uklidnilo. Pomohla Liamovi posadit se na zmrzlou lavičku a překvapeně zamrkala, když se od ní okamžitě odtáhl. Omluvně se na ni pokusil usmát a roztřesenou rukou vyndal z kapsy několik karamel. Většina mu jich popadala do sněhu, ale nesnažil se je sebrat. Třesoucími se prsty se až chaoticky snažil rozbalit jedinou karamelu, která mu zůstala v ruce. Vypadal ještě hůř než před chvílí a Serena najednou měla pocit, jako kdyby se dívala na topícího se člověka, který se zoufale snaží dostat ke zdroji kyslíku.
Sehnula se a posbírala popadané karamely. Několik jich rozbalila a položila mu do nastavené dlaně. Když se dotkla jeho kůže, málem ucukla, ale donutila se zůstat v klidu. Sledovala rudovláska, jak s úlevou hází do pusy všechny karamely naráz a pomalu se přestává tak moc třást. Sama si sedla na druhý konec lavičky a pozorovala ohořelé špičky prstů. Malé, černé plamínky jí ještě tančily na kůži.
Liam si strčil do pusy další dvě karamely a konečně byl aspoň trochu schopen ovládnout svou sílu.
„Děkuju.“ vděčně se podíval na Serenu a zděšeně si všiml jejích rukou. „Ježiši, promiň!“ vyhrkl a sledoval, jak černé plamínky uchvátily další centimetr dívčiny kůže. Opatrně k ní natáhl ruku, aby ji nevyděsil.
„Můžu?“ počkal, až k němu sama natáhla ruce a opatrně se jí dotkl. Černé plamínky začaly okamžitě ustupovat. Dračice zkusmo zakroutila prsty. Zůstaly černé a necitlivé. Mrtvé. Liam si zatím strčil do pusy lízátko, které vytáhl z nějaké kapsy.
„Ukaž, pokusím se to napravit.“ vzal ji opět za ruce. „Teď se hlavně nelekni.“ řekl a zavřel oči. V příští chvíli Serenina kůže vzplála. Fascinovaně pozorovala bílé plamínky, které se jí roztančily na poškozené kůži a pomalu ji začaly uzdravovat. Když se jich dotkla zdravými prsty, nepálily. Pouze lehtaly. Asi jako když polapíte do dlaně berušku a cítíte cupitání jejích nožek. Jakmile se plamínky ztratily, po ošklivém zranění nebylo ani památky.
„Liame, kdo jsi?“ upřela na něj své ještěrčí oči.
„Nejsem Lovec.“ odpověděl a dál si hrál s lízátkem. Jako kdyby najednou nevěděl, jak začít.
„Myslím, že ti říkal Poklad. Co to znamená?“
„Je to označení pro křížence.“
„Znám několik kříženců a nikdy jsem o Pokladu neslyšela.“ probodla ho pohledem a donutila tak opět promluvit. I když bylo zjevné, že se mu o tom moc mluvit nechce.
„Je to označení jen pro určitý druh kříženců. V tuhle dobu existujeme pouze my dva. Protože... Není moc párů, které by dokázaly přemoci tu vzájemnou nesnášenlivost. Kvůli naší síle nás Lovci loví stejně urputně, spíš ještě usilovněji, než loví Bytosti.“ odmlčel se a nechal si na dlani tančit černé a bílé plamínky.
„To se vás tak moc bojí?“
„Spíš chtějí podrobit. A s námi celý svět.“
„Celý svět? To jste až tak mocní?“
„Tady nejde ani tak o moc, jako o rovnováhu. V krvi nám koluje jak Světlo, tak Temnota. Když si nás podrobí, získají moc. Když zabijí, svět tak jak ho známe, může zaniknout.“
Serena na něj šokovaně hleděla. Nedokázala si představit, že by spojení dvou odlišných bytostí mohlo zplodit tak mocného potomka.
„Liame, kdo jsou tví rodiče?“ skoro se až bála zeptat.
„Otec je Bytost a mamka... Lovkyně.“ šeptl skoro neslyšně. Serena na něj zůstala nevěřícně zírat. Liam je potomek Lovce a Bytosti?! Chvíli trvalo, než jí ta slova doputovala až do mozku a dala nějaký význam. A když se tak stalo...
„Heee!!!“ vyskočila na nohy, jako kdyby ji píchla vosa a vytřeštila na rudovláska ještěrčí oči. Div jí nevypadly z důlků.
„T... Ty... jak... cože?“ koktala, jak se snažila říct několik vět naráz. Liam se na ni zatím trpělivě díval a čekal, až se trochu uklidní. Popravdě, bál se jaká bude její reakce, až se o tom dozví. Vlastně ani nevěděl, co by měl od Sereny očekávat, ale musel uznat, že to vzala vcelku v pohodě. I když... jak ji tak pozoroval, docela ji to semlelo.
„Dobrá. Takže... tvá máma je Lovec.“ zeptala se, když se donutila trochu uklidnit. Liam přikývl.
„A tvůj otec je Bytost.“ Opět přikývl a zvědavě si ji měřil stříbrným pohledem. Dračice se několikrát zhluboka nadechla a vydechla, než se opět posadila na studenou lavičku. Trochu litovala, že nemá po ruce hrnek kafe. Jak ráda by si dala několik loků na uklidnění.
„Co kdybychom se vrátili domů a já ti pak odpověděl na všechny tvé otázky? Jestli se teda nechceš raději vrátit do školy a na tohle všechno zapomenout.“ protáčel mezi prsty prázdnou tyčinku od lízátka.
„To beru. Tady mám pocit, že na mě každou chvíli někdo odněkud vyskočí.“ vstala a roztáhla křídla.