SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Anděl strážný 10

„Tak kdy to chceš konečně spustit? Nemyslím si, že bychom měli déle čekat.“ Nai seděl rozvalený v Arkadienově křesle za pracovním stolem. Nohy měl přehozeny přes jednu opěrku a v ruce držel dopis s hlášením.
„Ještě pár dní.“ zabručel černovlásek, který se soustředěně přehraboval v nějakých papírech.
„Ari, tohle je už druhé hlášení o tom, že ti blbci Liama vyčmuchali. Jak dlouho myslíš, že bude alfovi trvat, než přijde na to, že tu něco nesedí? Až zjistí, že v tom máme prsty...“
„Neboj. Dřív, než na něco přijde, bude už Liam po smrti.“ gama zvedl oči od lejster a probodl ho měděným pohledem. Až se Nai musel ovládat, aby se neroztřásl. Někdy i jemu dokázal jeho velitel nahnat strach. I když se spolu znali téměř od narození.
„Docela obdivuji tu lehkost, s jakou to dokážeš říct.“ zašklebil se na něj a sundal nohy z opěrky. Lokty se opřel o desku stolu a položil si bradu na propletené prsty.
„To tě to vážně ani trošičku neděsí?“
„Mělo by?“ pozvedl Arkadien obočí, než se opět sklonil ke své rozdělané práci.
„Mě určitě.“ Nai padl do křesla a zadíval se do stropu. „Tohle je hodně nebezpečná hra, Ari.“
„To vím. Jestli nechceš pokračovat, stačí říct.“ konečně mu začal věnovat svou plnou pozornost. Pečlivě si prohlížel každý milimetr blonďáčkovi tváře a hledal nějaké známky váhání. Nai chvíli mlčel, než zavrtěl hlavou.
„Ne, děláme to i pro sebe. A já už nechci dál vést tyhle nesmyslné války.“ odpověděl rozhodně a vstal. „Jdu do svého pokoje, kdybys něco potřeboval, víš, kde mě najdeš.“ prošel kolem gamy a ještě ho letmo líbl na tvář, než za ním zaklaply dveře. V příští chvíli se ozvala tupá rána a šustot rozházených stránek, jak do dveří narazila tlustá kniha. Nai se zazubil a vydal chodbou pryč.
„To jsi ho už zase provokoval?“ objevila se po jeho boku Nami. Její větrná iluze si bezstarostně ťapkala ve vzduchu vedle blonďáčka a vesele se zubila.
„Když on se vždycky tak hezky zlobí.“ zazubil se na svého patrona a zahl za roh. Vzápětí mu úsměv ze rtů zmizel a vystřídal ho znechucený úšklebek. Proti němu si to vykračovala světlovlasá dívka. Vlastně ne. Sice na první, druhý, třetí a možná i na sto pětadvacátý pohled to stvoření, vykračující si naproti němu, vypadalo jako křehká květinka, ale opak byl krutou realitou. Kdyby jste totiž z téhle blonďaté kreatury postupně sloupaly všechny ty vrstvy oblečení a pečlivě naneseného macke-upu, zjistili byste, že této krásce v určitých tělesných partiích něco přebývá a naopak, tam, kde původně něco být mělo, je jen plochá přistávací dráha.
„Ahoj Naii, jak se máš?“ usmál se na něj mladík, který svou masku neodkládal ani teď, když byl mezi svými. Nai byl dokonce ochoten odpřísáhnout i to, že většina Lovců nezná pravou identitu inkubuse, stojícího před ním. Odtrhl oči od toho slizkého úšklebku a měl co dělat, aby se neotřásl znechucením.
„Čau Newure, co tady děláš?“ úplně ignoroval jeho předchozí otázku. Koutkem oka postřehl Nami, jejíž větrná iluze zmizela a vzápětí se mu o nohu otřela skutečná kočka. Pokusil se nenápadně o krok ustoupit a očima hledal někoho, kdo by mu pomohl z té šlamastyky. Jako na potvoru však byla chodba prázdná. Když nepočítal těch pár pavouků, spřádajících své pavučiny u klenutého stropu.
„Ale no tak, Nai, buď trochu milejší. Vždyť jsem ti nikdy nic zlého neudělala.“ blýskl po něm inkubus úsměvem a přistoupil ještě blíž. Svůdně se při tom zavlnil a na prst si začal natáčet pramínek dlouhých vlasů. Jeho malou oběť pomalu začala prostupovat panika.
„Já jsem, milý,“ jinak bych ti řekl, ať táhneš do háje. Nai zatnul zuby a donutil se zůstat v klidu. Sakra, kde jsou všichni, když je někdo potřebuje! Napůl zděšeně, napůl znechuceně sledoval chlapcovu ruku, kterou mu položil na rameno a pomalu s ní sjížděl níž. Jen matně vnímal Namino nepřátelské syčení.
„Co bys řekl tomu, kdybychom si udělali malý výlet?“ inkubus se k němu naklonil blíž a blonďáček jen polkl. Nevěděl, co dělat. Jistý si byl jedině tím, že se mu nesmí podívat do očí a hlavně, se od něj nenechat políbit! Pokusil se udělat krok zpět, ale zelenoočko se zadrápl do jeho košile a odmítal jej pustit.
Nai naposledy vrhl zoufalý pohled na dveře od svého pokoje, než zavřel oči. Už se pomalu smířil s nevyhnutelným, když si ho někdo přitáhl do náruče a opřel o pevný hrudník.
„Nemáš být ve škole?“ zavrněl Naii u ucha nebezpečný hlas. Nai se vděčně zadíval na svého zachránce. Za ním stál Arkadien! Černou košili napůl rozepnutou a v očích pohled vraha. Blonďáček rychle mrkl na překvapeného inkubuse a v náhlém popudu rošťáctví se ke svému veliteli přitulil a rukama jej objal pod rozepnutou košilí. Stočil svůj pohled na 'dívku' a vyzívavě pozvedl obočí. Newure jen zaskřípal zlostně zuby, než se opět usmál jak sluníčko.
„Ahojky Arkadienku, přišla jsem se na vás jen podívat. To se nesmí?“ udělal na černovláska smutné oči. Malý Lovec měl co dělat, aby se nerozesmál. Věděl, jak moc jeho přítel tohle oslovení nesnáší a cítil, jak se celý napnul. Jestli toho ten kluk brzo nenechá, bude mít alfa o jednoho špeha míň. V duchu už přemýšlel, jakou historkou by okecali Newureho náhlou smrt. Tušil, že slovy: Ona si začala, by ho moc nepotěšili. Ne nadarmo bylo totiž tohle stvoření alfovou nejoblíbenější hračkou. Newure byl totiž nejlepší ve svém oboru, asi stejně, jako bývali svého času Gia, Kim a Hayate nejlepšími a nejobávanějšími Lovci.
„Myslím, že bys měl jít, Newure. Nebo snad chceš, aby na akademii zjistili, co jsi skutečně zač?“ procedil gama mezi zuby a snažil se ovládnout. V duchu už však viděl, jak inkubuse požírá jedna z jeho masožravých kytek. Nutno podotknout, že představa to byla opravdu velice lákavá.
Newure nenávistně zúžil oči do mikroskopických štěrbinek, než si opět nasadil svou falešnou masku.
„Ale no tak, vždyť víš, že jsem to tak nemyslela.“ zamrkal na ně nevinně. Ostatní tím možná klamal, ale pro ně byl průhledný jak sklo.
„Jasně. Teď když nás omluvíš...“ černovlásek popadl Naie za límec a doslova ho hodil do jeho pokoje. Dveře zabouchl Newuremu před nosem, div mu o tvrdou desku nerozbil obličej.
Chvíli bezhlesně stáli za zavřenými dveřmi a poslouchali tlumené nadávky, než se inkubus konečně uráčil odejít si hledat jinou oběť.
„Uf!! To bylo o fous. Dě... Aaauu!! Za co to bylo?“ blonďáček loupl po Arkadienovi ublíženým pohledem, zatím co si mnul rašící bouli na hlavě.
„Ty víš, za co.“ procedil vysoký Lovec skrze zuby a zamračil se na něj. Odněkud z pokoje se ozvalo Namino pobavené prsknutí a černovláskovi naštvaně zacukalo obočí.
Nai chvíli čekal, že se na něj Ari oboří větou: Vidíš, už i zvířata se mi smějí! Ale k jeho zklamání pouze zavrtěl hlavou a unaveně se svalil do postele. Oba patroni se okamžitě uvelebili vedle něj.
„Newure je opravdu děsivý. Zajímalo by mě, co tu v tuhle dobu dělal. Nenapadá tě něco?“ Nai přešel pokoj a vykoukl na balkon. Zmíněný inkubus tam právě zdařile flirtoval s jedním z Lovců.
„Brr! Opravdu bych se mu nechtěl dostat do spárů.“ oklepal se a zavřel dveře. „No tak, Ari, odpovíš mi?“ založil si ruce v bok, když se stále nedočkal své vytoužené odpovědi. Přešel k posteli s úmyslem vypáčit ta slova z mladíka třeba i násilím, ale zarazil ho pohled na klidnou spící tvář. S povzdechem odhrnul několik pramínků, které Arkadienovi spadly přes oči a chvilku si ho prohlížel. Vystouplé lícní kosti, ostře řezané rysy a tmavá pleť, stejně jako delší, lehce zvlněné vlasy mu dodávaly trochu exotický, tajemný ale hlavně nepřístupný vzhled.
Všiml si lehce zakřiveného nosu a přistiženě se kousl do rtu. Byla to jeho chyba. Jeho vlastní pitomost!
Schoulil se do křesla jako toulavé kotě. Pamatoval si ten den, kdy se to stalo. Bylo to tehdy, když pomáhali Kassielovi utéct z vězení. Ten plán neměli vůbec promyšlený. Pouze jednali a měli ohromné štěstí, že se jim to povedlo na poslední chvíli hodit na Hayateho tak, aby z toho oni vyšli s čistým štítem. Moc jim hlavně pomohlo i to, že se Rafael rozhodl zůstat. Takhle stačilo mu jen zase nasadit pouta a zavést ho za alfou s tím, že ho chytili na útěku. Další štěstí bylo v tom, že klíče, s kterými si odemkli, patřili betě, tudíž padlo všecho obvinění na snoubence Ledové Lovkyně a oni si tím u alfy šplhli. Za to Hayate zuřil a Naie nenapadlo nic lepšího, než ho začít provokovat. Starší Lovec by ho byl schopen v ten moment zabít, kdyby se mu do cesty nepostavil Arkadien. Nai děkoval Bohu, že z toho jeho přítel vyvázl pouze se zlomeným nosem. Rafael se mu jej sice snažil dát do pořádku, ale kvůli tomu v jakém stavu se nacházel, neměl moc sil a nepodařilo se mu napravit úplně vše.

***

Serena seděla na posteli v malém pokojíčku. Nohy přitažené pod bradou a v rukou velký hrnek toho nejsilnějšího kafe. Přes horní okraj sledovala rudovláska, sedícího na parapetu. Vedle něj se kupila hromádka prázdných obalů od karamel. Při čemž v koši už dávno zmizely obaly od čtyř sto gramových čokolád, jedné dvouset padesáti gramové a dvou velkých čokoládových mikulášů, které mladík vyštrachal ve špajzu u stařenky. Před chvílí se u nich stavovala Sora a přinesla mu pátou termosku přeslazeného čaje a tři pytlíčky karamel. Z toho první z nich už byl z poloviny zprovozen ze světa.
Serena to už nijak nekomentovala. Jen tiše pozorovala, jak s každou snězenou sladkostí pomalu mizí ten neustávající třas a Liam se už netváří, jako kdyby mu zaživa trhaly zuby a ještě ho při tom natahovali na skřipci. Bedlivě poslouchala každé jeho slovo a neodvažovala se ho nijak vyrušit. Teď tu seděli mlčky, za oknem už pomalu svítalo a v pokoji zavládlo klidné ticho, přerušované občasným zašustěním papírku, zavrtěním se nebo hlasitějším povzdechem.
Dračice se snažila vstřebat všechny informace a nedat při tom najevo, jak moc s ní vše otřáslo.
„Takže vše, co se o vás učíme, je falešné.“ povzdechla si nakonec a na chvilku zavřela oči. Liam k ní poprvé po dlouhé době stočil svůj stříbrný pohled. Do teď pozoroval padající sníh za okny.
„Více méně.“ pokrčil rameny.
„Jak je ale možné, že do teď se nikdo nikdy o Pokladu nezmínil? Za celý svůj život jsem o někom takovém neslyšela.“ nechápavě zavrtěla hlavou.
„Lovci si velice přísně střeží své soukromí. Když se objeví někdo, u koho je podezření, že soucítí s Bytostmi, okamžitě se ho zbaví. Alfa si zakládá na tom, aby ze svého 'chovu' vyřadil všechny slabé jedince.“ ozval se hlas ode dveří a dovnitř vešla hnědovlasá žena. Serena s sebou nepatrně trhla.
„Vy jste...“
„Omlouvám se, jsem Maggie.“ usmála se na dívku a podala jí ruku. Po té si sedla na Liamovu postel a ukradla mu jednu z karamel. Strčila do pusy a následně zašklebila. „Brr! Jak tohle můžeš jíst? Je to hrozně sladké!“ otřásla se, až se Serena musela smát.
„Jo, to říkáš vždycky a vždycky mi kradeš zásoby.“ zamračil se na ni pobaveně rudovlásek a ochranářsky si schoval rozdělaný balíček pod košili.
„Abych se vrátila k předchozímu tématu... Občas se stane, že tito 'slabí jedinci' mají sice úplný nedostatek krvežíznivosti, což je pro alfu nepraktické, ale zase vysoký potenciál, takže je i tak zařadí do svého 'chovu' a eliminuje je až po té, co mají potomky. Tyto děti poté vychovají chůvy, které jsou dokonalým ztělesněním jeho požadavků. Má se totiž za to, že řádná výchova překoná 'genetickou odchylku.' Jak Lovci rádi nazývají soucítění s Bytostmi. Proto se postupem času všichni Lovci začali podřizovat a své názory si nechávat pro sebe, i když s nimi ve většině případů nesouhlasili. Postupem času se už nenašel nikdo, kdo by byl ochoten proti alfovi veřejně zbrojit, protože nikdo se nechtěl nechat zabít. I tak je tu teď ale pár Lovců, kteří s vůdcem nesouhlasí a potají proti němu zbrojí.“ pokusila se jí vše vysvětlit.
„Jako vaše sestra?“ nadhodila Serena a pevněji sevřela chladnoucí hrnek. Cítila, jak se jí z toho všeho zděšením staví šupiny do pozoru.
„Ano, jako má sestra. Stydím se přiznat, že ona dostala rozum dříve než já. Naši rodiče patřili k těm 'slabým jedincům', tudíž jsme s Kim vyrůstaly jako sirotci a byly poblázněné myšlenkou vůdcových ideálů, ale zatím co já jsem se vždy řídila všemi jeho pravidly, sestra byla svá. Ráda říkávala, že pravidla jsou od toho, aby se porušovala a kupodivu jí to vždycky prošlo. Tedy... Skoro. Já odešla od Lovců o několik let dříve než ona. Chtěla jsem, aby šla se mnou, ale ona odmítla. Stejně jako já měla u Lovců velký vliv a tak toho chtěla využít. Měla v plánu potají sesadit alfu, ale nakonec to byla ona, která byla zabita.“ Meg zamrkala, aby zahnala dotěrné slzy.
„Proč jste od Lovců odešla vy? Když jste měla takový vliv, mohla jste jí pomoci, ne?“ Serena nechápala, jak mohla nechat svou sestru samotnou, když jí hrozilo takové nebezpečí.
„Měla jsem tou dobou hodně svých vlastních problémů. Promiň, ale nechci o tom mluvit.“ věnovala dračici úsměv a zvedla se k odchodu. „Zítra tě Sono zavede na hranice, bylo by lepší, kdyby jsi se už vrátila do školy. Nevíme, jestli alfovi už někdo nepodal zprávu o tom, že jsi s námi. Mohla bys být v nebezpečí. Ve škole budeš ve větším bezpečí a kdyby se něco náhodou stalo, Gabi nás může kdykoliv kontaktovat.“
„Až na jeden malý detail, že neví kam jsme odešli.“ zašklebil se na tetu Liam. Ta mu úšklebek opětovala.
„To ne, ale Serena to ví.“ odpověděla, než za ní zaklaply dveře a na schodech se ozvaly tiché kroky.
Dračice překvapeně zamrkala.
„Vy se znáte s Gabrielou?“
„Jo, je to moje kmotra.“ přikývl a schoval sáček s dobrotami do šuplíku psacího stolku, aniž by seskočil z parapetu. Když si všiml Serenina překvapeného pohledu, jen se pousmál.
„Maggie a Gabriela jsou dávné přítelkyně. Dá se říct, že jsou nejlepší kamarádky, asi jako ty a Kassiel.“
„Jak se něco takového vůbec může stát?“ vykulila na něj dračí kukadla.
„Stejně, jako se Lovkyně může zamilovat do Bytosti.“ pokrčil Liam rameny. „Každý Lovec má svůj pomyslný seznam a Gabriela je jedno jméno na tom jejím. Ale místo toho, aby ji tehdy zabila, jí zachránila život a tak nějak se daly dohromady. Bylo to sice proti všem Loveckým zákonům, ale... Co oči nevidí a uši neslyší...“ zablesklo se mu tajemně v očích. „To, že jsou přítelkyně se provalilo až po tom, co nás začali lovit. K Bytostem se to nedoneslo jen proto, že si alfa zakládá na své neposkvrněné pověsti krvelačné bestie, takže to nikde neroztrubuje. Díky tomu o tom ví pouze Lovci a vzhledem k tomu, že Lovci a Bytosti se spolu nebaví... Rafael nemá jak se to dozvědět a tak je Gabi v bezpečí. Asi ti nemusím říkat, co by se stalo, kdyby to o ní někdo zjistil, že?“
„Stal by se z ní psanec...“ Serena se při té představě otřásla. Takový osud by nepřála ani svému nejúhlavnějšímu nepříteli, natož ženě, kterou měla ráda skoro jako matku.

***

Gabi stála před velkým oknem ve svém kabinetu a v rukou žmoulala malou černou obálku se znakem konvalinek v rohu. Když přišla ráno do místnosti, čekal ji tu patron, který se měl ujistit, že nikdo jiný se k listu nedostane. Jakmile si od něj Gabriela psaní převzala, patron se rozplynul a zanechal ji zde samotnou. Nečekal na žádnou odpověď. Ostatně... na tu jedinou větu, která byla uvnitř obálky napsaná, se ani nijak odpovědět nedalo. Stála tam pouze čtyři jednoduchá slova: Už za tři dny.
Znamenalo to, že už má pouze tři dny na přípravy. Tři dny, které ani nepotřebovala. Vše měla zařízeno už dávno, jen se zatím nenašla příležitost k tomu, aby ty podklady použila. Proto pro ni tyto tři dny neznamenaly dny příprav, ale sedmdesát čtyři hodin, po které bude přemýšlet, jestli to, co dělají, je správné či nikoli. Věděla, že jestli se to Maggie dozví, jako že se to jednou bude muset dozvědět, bude zuřit. Takže je možné, že pokud svět ustojí tu těžkou zkoušku, které bude za ty tři dlouhé dny vystaven, nakonec přeci jen bude zničen a zničí jej samotná Ledová Lovkyně. Ta, která se tomu tak moc snažila zabránit.
S těžkým povzdechem se otočila od okna a posadila do hlubokého křesla. To se zhouplo pod vahou jejího těla a s tichým zaskřípěním zaprotestovalo, když se předklonila a z horního šuplíku vytáhla zarámovanou fotku. Byly na ní vyfoceny čtyři ženy. Pamatovala si přesně den, kdy byla fotografie pořízena. Bylo to přesně třicret let potom, co se potkala s Meg a její sestrou. Tehdy slavila Kim své sto osmdesáté šesté narozeniny. Žádná z nich netušila, že za šedesát let budou rozděleny.
Očima kluzala po usměvavých tvářích. Ona sama byla ze všech nejstarší. Tehdy jí bylo něco málo přes tři sta let. Druhá nejstarší byla Naomi. Drobná blondýnka se zvláštníma očima. Jedna duhovka zářila kočičí rezavou a druhá zase safírově modrou. Blonďaté vlasy jí spadaly z ramen ve velkých spirálách a na tváři sídlil šibalský úsměv. V očích měla něco provokativního, něco, co viděla i u Naie a dřív i u jeho bratra, ale ten to postupně ztratil.
Naomi měla povahu hodně podobnou Kim. Možná proto se z nich staly tak dobré přítelkyně. Poznaly se o pár let dřív, než se k nim přidala Gabi a obě měly stejný názor na autority a pravidla, což bylo: Pokud budu nejlepším hráčem, ten tajtrlík nahoře, co si tak vyskakuje, mi nemůže nic udělat a já si klidně můžu žít svůj život pod svými pravidly, které porušují všechna jeho přikázání.
Obě dvě si hodně rády zahrávaly s ohněm a obě dvě se nakonec spálily. Možná je ironií, že jak Kim, tak Naomi měly stejný osud. Naomi se zamilovala do jednoho z Lovců asi přibližně ve stejnou dobu, co Kim potkala svého vyvoleného z rodu Bytostí. Nao naneštěstí byla tehdy už nějakou dobu zasnoubená, ale alfa to za ní vyřešil. Poslal Hayateho, který polovinu vesnice srovnal se zemí a zajal většinu žen, protože jeho pán potřeboval nové 'chovné vzorky' a Naomi byla bohužell jedním z nich. Stejně jako většina zajatých žen zemřela krátce po porodu. Kim s Meg se ji tehdy snažily pomoci, ale neměly šanci. Navíc... Kim tou dobou už byla taky zařazena na alfovu Černou listinu, protože odmítla své dosud ještě nenarozené dítě poskytnout alfovi jako pokusný vzorek. A Meg... Řekněme, že ani ona nebyla tehdy zrovna mezi alfovými nejoblíbenějšími. Z velké části taky proto, že o několik let dříve se neobtěžovala dostavit k oltáři, aby ji mohli provdat za Hayateho a místo toho si o několik kilometrů dál vzala jakéhosi lidského chlapce.
Ze vzpomínek na minulost ji vytrhlo až zaklepání na dveře kabinetu. Rychle tedy schovala fotku opět na dno šuplíku, společně s černou obálkou a teprve poté vyzvala neznámého hosta, aby vstoupil. K jejímu upřímnému překvapení ve dveřích stanula kudrnatá blondýnka. V ještěrčích očích stále ještě stopy smutku ze ztráty jediné žijící příbuzné, ale zároveň s jistým odhodláním.
„Ahoj Sereno, tak jsi se rozhodla vrátit do školy?“ přivítala ji s nejistým úsměvem a nabídla dračici křeslo. Serenin náhlý návrat ji překvapil. Vlastně, od té doby, co odjela o ní neměla skoro vůbec žádné správy. Tedy kromě toho, že je její babička po smrti. Nepopírala, že o ní měla těch několik dní strach. Pořádně se jí tedy ulevilo, když ji nyní viděla před sebou. Živou a zdravou.
„Ahoj Gabi, myslím, že mi tu bude líp. Jen nevím, jak budu platit školné.“ povzdechla si dívka a upírka se zamračila. Něco na ní bylo jinak. Když před několika dny viděla, jak ji zpráva o tom, že je její babička v nemocnici tak zdrtila, čekala, že dívka bude po ženině smrti v mnohem větším šoku, ale ona se zdála být relativně v pořádku.
„Tím se pro zatím netrap. To je maličkost.“ Gabi přerovnala několik papírů na svém stole a vstala, aby dala vařit vodu na čaj. „Hlavně mi řekni, jak se cítíš?“ zapřela se o skříňku a zpytavě se zadívala na mladou dračici. Ve fialkových očích lehce podezřívavý pohled.
„Jsem v pořádku. Potkala jsem přátele, kteří mi pomohli.“ Serena se proti své vůli usmála, když si vzpomněla na Liama a Soru. V batůžku na zádech měla balíček stařenčiných palačinek, který jí ta dobrotivá osůbka podstrčila na cestu.
„Opravdu?“ Gabi překvapeně povytáhla obočí. Nikdy by nečekala, že by se Serena tak rychle mohla spřátelit s někým z lidí. Obzvlášť proto, že lidé se s Bytostmi moc nemusí. A hlavně ne s draky.
„Ano. Vlastně tu pro tebe od nich něco mám.“ vzpomněla si a obrátila svou pozornost k malému batůžku, ve terém se začala přehrabovat. Věděla, že si tu obálku dala do jedné z kapes. Problém byl v tom, že nevěděla do které. Po chvíli přece jen našla co hledala a se zvláštním zajiskřením v očích podala psaní Gabi.
Gabriela chvíli jen bez hnutí stála a dívala se na malou, bílou obálku se znakem stříbrné sněhové vločky v levém horním rohu. Věděla pouze o jedné osobě, které by tenhle znak mohl patřit a byla si víc než jistá, že se nemýlí. Po nějaké době přeci jen donutila končetiny k poslušnosti a obálku si od dívky převzala. Nejistě se zadívala na stříbrný znak a pak očima loupla po blonďaté dívce, která seděla rozvalená v křesle přesně tak, jak to měla ve zvyku. V rukou svírala hrníček s horkým čajem a ve smutných očích malou výzvu.
„Mimochodem, mám tě pozdravovat od Liama.“ přivřela své ještěrčí oči a jedním lokem vyprázdnila celý obsah hrníčku. „Když mě omluvíš, jdu se podívat za Kassielem. Chtěla jsem ti jen říct, že jsem už zpátky a předat ten dopis.“ vstala a bez dalšího slova rozloučení za sebou tiše zavřela dveře.
Gabi nedočkavě roztrhla obálku ještě dřív, než se zámek zacvakl a račice opustila místnost. O své přítelkyni neměla jedinou zprávu už tak dlouho! Chvatně vytáhla z obálky přeložený list papíru a dala se do čtení.

***

Kassiel se s tichým zasténáním svalil na lavici a hlavu schoval mezi lokty. Učitel právě zkoušel nějakého chudáka před tabulí a Kassiel tak měl možnost vypnout. Jeho myšlenky tak už asi po tisící zalétly k Rafaelovi a 'snu', který se mu zdál před pár dny. Při té vzpomínce lehce zrudnul a hlavu ještě víc sklonil. Skoro se až zdálo, že se snaží sám vlisovat do tvrdé dřevěné desky.
Iris, která jako vždy ležela natažená vedle jeho židle, andělovo počínání pobaveně pozorovala. Choval se takhle už pár dní. Přesně řečeno od chvíle, kdy mu prozradila že ten sen, ve skutečnosti nebyl žádný sen, ale že se s Rafaelem skutečně setkal v jakémsi paralelním prostoru, který spolu ti dva sdíli skrze jejich pouto Pokladu a jeho Anděla. Chvilku jí trvalo, než si dala dohromady proč najednou tak zrudnul a snažil se splynout s peřinou. Pak jí došlo, že se ve snu mezi nimi muselo něco stát a okamžitě se dala do zvědavého rýpání, až z něj nakonec tu informaci vypáčila.
„Já jsem to vážně udělal.“ zabrblal Kass do desky lavice, že bylo s podivem, že mu Iris rozumněla. Rys se se škodolibým pobavením uchechtl, čímž si vysloužil jeden rádoby přísný pohled od bělovlasého anděla, ovšem ten vzápětí opět nabral krásně červenou barvu do tváří a tak se opět odebral do bezprostřední blízkosti dřevěné desky. Až to zadunělo. Šelma raději svůj další úšklebek schovala do tlapek a zadívala se z okna. Bylo jí jasné, že od teď bude všechno trošičku jinak. Pouto mezi těmi dvěma se začínalo zhmotňovat a byla si jistá, že Rafael si to začíná uvědomovat. Kassiel zatím nic netušil a to bylo možná dobře. Eruwen tak neměla šanci cokoliv poznat. Iris si uvědomovala, jak je pro ně přítomnost elfky nebezpečná a jestli Arkadien opravdu zabije druhý Poklad... Po očku mrkla na Kasse, který stále připomínal krásně červené rajčátko a na chvilku zapřemýšlela, jestli to zvládne. Věděla, jaký dopad bude mít smrt Pokladu na ni a nebyla si jistá, jestli by Kassiela neměla předem varovat.
Z myšlenek ji vytrhl skřípavý zvuk prudce odsunuté židle. Překvapeně se podívala na Kasse, který zničeho nic vystřelil z lavice, jako kdyby mu za patami hořelo a aniž by se omluvil, zmizel kdesi na chodbě. Ozvěna jeho spěšných kroků doléhala až do třídy.
Šelma se líně protáhla a vstala. Znuděně se rozhlédla po překvapené třídě, vzala do zubů andělovu školní brašnu a elegantně vyšla ze třídy. Hezky pomalu. Žádný spěch. Tak, aby dala najevo svou nadřazenost proti těmto bezvýznamným tvorům. V duchu se však culila jako malé kotě, které celý byt obmotalo klubkem bavlny a nyní je se svou prací nad míru spokojeno.

Dodatek autora:: 

Ohayou, šťastný nový rok, i když už je druhého Smile Tahle kapitolka tu původně měla být už na Vánoce, jako takový malý dáreček pro ty z vás, kterým se příběh líbí a čtou jej, ale jaksi mi to nevyšlo Sad Jaksi jsem totiž pozapomněla, že Vánoce = hrozné zmatky a k tomu navíc ještě rozházené směny v práci, takže jsem opravdu měla párkrát chuť někoho prohodit oknem. Škoda, že zákony mangy a anime na realitu nefungují. Občas by to mohlo být celkem užitečné Laughing out loud

5
Průměr: 5 (1 hlas)