SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Anděl strážný - 11

„Kassieli!!“ Serena zděšeně vykřikla. Stála uprostřed svého pokoje, pouze v noční košili a s hrůzou hleděla na monstrum, které stálo před ní. Za okny panovala neproniknutelná tma, pouze měsíc lehce ozařoval stín mohutné, šavlozubé bestie, která se před vyděšenou dračicí krčila. Na ebenové srsti se třpytily světlé body, jako hvězdy na nočním nebi. Slonovinové tesáky čouhaly bestii z tlamy a zářily do tmy. Ostré drápy se lehce zařezávaly do podlahy a zanechávaly po sobě drobné ranky v naleštěném dřevě. Ticho pokoje narušovalo pouze temné vrčení. Serena cítila, jak se jí hrůzou staví do pozoru všechny šupiny.
Dračice koutkem oka zaznamenala ve tmě pohyb, ale než se stačila pořádně zorientovat, mihlo se kolem ní něco obrovského a z kouta jejího pokoje se ozvalo uši drásající, smrtelné zapištění posledního temného klubka. Ve stejnou chvíli se otevřely dveře od Serenina pokoje a dovnitř vběhl Kassiel. Zmateně se kolem sebe rozhlédl slepýma očima. Na tváři ucítil teplo sálajícího ohně a na vteřinku zalitoval, že nevidí. Dokázal si však živě představit, jak asi v tuhle chvíli Serena vypadá. Ve své lidské podobě, zcela prostoupena ohněm, takže její tělo ve tmě jemně září, jako kdyby po okrajích celá vzplála drobnými plamínky.
Temné zavrčení, které se ozvalo jen kousíček od něj, ho vrátilo do reality a donutilo plně si uvědomit, co se to tu děje. Natáhl poslepu ruku před sebe a ucítil, jak se o něj otřelo něco obrovského a chlupatého. Velká bestie se rychle schovala za jeho nohy a opatrně pokukovala po Sereně, která na ni nevěřícně zírala. Zděšení v jejím pohledu pomalu vystřídalo pochopení, jak všechny kousky skládačky zapadly na své místo.
„To snad... Kasieli, co se to tu pro boha děje!“ obořila se na bělovlasého anděla, když ze sebe oklepala prvotní šok. Anděl se zatvářil provinile a šlehnul po bestii u svých nohou zamračeným pohledem. Ta se zatvářila kajícně a najednou mu u nohou stál stříbrný rys.
„Myslím, že je čas odhalit karty, Kassi.“ zabručela temně a podívala se na Serenu onyxovým pohledem. Anděl ještě chvilku váhal, než si poraženě povzdechl a zamotal prsty do Irisina kožíšku.
„Sereno, měla by jsi se obléknout. Já udělám zatím čaj a pak si promluvíme. Všechno ti vysvětlím.“ otočil se, zavřel za sebou dveře a nechal dračici opět o samotě. Serena ještě chvilku prkenně stála uprostřed svého pokoje, než se donutila k pohybu. Opatrně přešla ke dveřím a rozsvítila. Její pokoj byl v naprosto nepoužitelném stavu! Všechno bylo rozházené, poničené nebo pomuchlané. Hodně jí to připomínalo, jak vypadal její pokoj v ten den, kdy se dozvěděla o stavu své babičky. Na chvilku se zarazila a přelítla pokoj ustaraným pohledem, jako kdyby čekala, že jí na dveře každou chvíli zaklepe Kanoe a oznámí jí, že se má dostavit ke Gabi do kabinetu, protože jí upírka potřebuje něco velice důležitého sdělit. Na maličký okamžik ji prostoupila panika, než ji dokázala zahnat a s hlubokým povzdechem se šla převléknout do něčeho přijatelnějšího, než byla tahle krátká noční košilka na ramínka.
Bylo to už dva dny, co se vrátila do školy a život se pozvolna začal vracet do již zaběhlých kolejí, ze kterých odbočil v den jejího odchodu do nemocnice. Po jejím návratu od Liama a jeho rodiny si myslela, že už ji nečeká nic, co by ji dokázalo překvapit. Že všechno to... 'vzrušující', zažila, když ji po lese s Liamem naháněli Lovci, aby polapili Poklad. Když se vrátila, zdálo se, že vše začíná být takové, jako dřív. Kazu se od ní a Kassiela sice úplně odtrhl. Většinu času trávil s tou svou blonďatou elfkou, která Sereně čím dál tím víc začínala lézt na nervy. Pokaždé, když ji viděla, měla z ní nepříjemný pocit a musela se hodně přemáhat, aby tý blonďatý nádheře neskočila po krku a něco vážného jí neudělala. Nejednou se přistihla při myšlence, jak by byl život o hodně hezčí, kdyby Eruwen někdo opravdu zakroutil krkem. Na druhou stranu se zdálo, že Kazuovo odloučení ji a Kassiela zase stmelilo dohromady. Zase si spolu povídali jako dřív a trávili spolu spoustu času. A Iris se stala její drahocenou kamarádkou. Nemohla si pomoct, ale v té nebezpečné šelmě, kolem které tolik let chodila po špičkách a bála se jí jak čert kříže, našla věrnou kamarádku na život a na smrt. Možná proto se jí šelma rozhodla pomoci, když se v noci vzbudila a s hrůzou zjistila, že v pokoji není sama.
Probudilo ji totiž hlasité funění a chrochtání. Dupání a rozhazování předmětů po pokoji. Chviličku přemýšlela, že bude dělat, jako že spí, ale když se ozvala rána od převrácené skříně, už to nevydržela a prudce vyskočila z postele s vyděšeným výkřikem. Vzápětí se rozlétly dveře s takovou silou, že narazily do stěny a opět se s třeskutou ránou zavřely. Najednou proti ní stála obrovská bestie se srstí, připomínající noční oblohu. Sledovala ji teplýma, černýma očima a z tlamy jí čouhaly dlouhé tesáky, ostré jak břitvy.
Dračice potřásla hlavou a zaplašila myšlenky na děsivý okamžik. Urovnala si černé tričko s řemínky po stranách a konečně vyšla ze svého pokoje. U malého stolku už seděl na židli Kassiel. Iris seděla vedle něj, hlavu položenu na andělově klíně a něco tiše bručela. Znělo to, jako kdyby se omlouvala a zároveň se Kassielovi pokoušela domluvit, že to, co se chystá udělat, je správné.
Serena přešla ke dvojici nerozlučných přátel a posadila se před ně na pohovku. Nohy si složila pod sebe a vzala si ze stolku hrnek horkého čaje. Chvíli zvažovala, že by si přeci jen nalila z konvice silnou kávu na uklidnění, ale pak tenhle nápad zavrhla. Opatrně ochutnala a s úsměvem se nechala prostoupit příjemným pocitem skořicového čaje. Byl její nejoblíbenější.
„Tak řekneš mi, co se to tu děje? Od koho máš toho patrona? Od Rafaela?“ zeptala se, když viděla, že Kass se nemá ke slovu. Po její otázce sebou cukl a konečně na ni pohlédl.
„Jak víš... Kde jsi slyšela to jméno?“
„Pár patronů už jsem potkala a to jméno jsi mi sám řekl. Tehdy v jeskyni jsi ho vykřikoval ze spaní, pamatuješ?“ pohodlně se zapřela do sedačky a čekala, až odpoví. Místo něj se ale ozvala Iris.
„Máš pravdu, Rafael je můj pán a zároveň Poklad. Víš, co to znamená?“
„Slyšela jsem o tom. Poklad se říká potomku Bytosti a Lovce, že?“ převedla svou odpověď v otázku, protože si nebyla jista, jestli by jim měla říct o Liamovi, nebo ne.
„A slyšela jsi o prvním Pokladu?“ zeptala se Iris a ignorovala Kassiela, který sebou opět cuknul a nesouhlasně se na patrona po svém boku zamračil.
„Iris, nemyslím si, že...“ pokusil se protestovat, ale šelma se na něj obořila.
„A já si myslím, že si zaslouží znát pravdu! Kassieli, potřebujeme, aby na naší straně stál ještě někdo, nebo chceš snad celý život nést to břemeno sám?“ zamračila se na něj nesouhlasně a Kassiel opět zmlkl. Pro jistotu se napil čaje a snažil se ignorovat Irisin upřený pohled. Dlouho to však nevydržel a tak jen poraženecky svěsil ramena.
„Fajn! Ale řekneš jí to sama.“
„Přesně to se taky chystám udělat.“ přisvědčila šelma nekompromisně a pak se s mrknutím obrátila k Sereně, která jejich hádku pobaveně pozorovala.
„O prvním Pokladu jsem nikdy neslyšela.“ odpověděla na patronův tázavý pohled.
„Dobrá, tak začneme od začátku. Aby jsi totiž pochopila úplně všechno, potřebuješ znát pár příběhů z historie Lovců a Bytostí. Pokusím se říct pouze to nejdůležitější, ale i tak to bude trvat hodně dlouho, a mimochodem, Kassieli, asi bys měl říct Sereně i to, proč že tě to vlastně před lety Lovci unesli, nemyslíš?“ řekla Iris jen tak mezi řečí, a když se na ni anděl zamračil, pokračovala dál, jako kdyby se nic nestalo.
„A víš, jak vznikl první Lovec?“ zeptala se opět šelma a pohodlněji se uvelebila na svém místě. Serena na ni zůstala překvapeně zírat.
„To nevím. Nikdo to neví, ale nechápu, co to má společného s tím, o čem mi chceš vyprávět.“ pozvedla nechápavě obočí.
„Protože všechno je propojeno se vším. Je to takový jeden dlouhý, nekonečný koloběh.Víš, když se podíváš úplně na začátek historie. Na začátek světa, tak zjistíš, že Lovci tou dobou neexistovali. Byli tu lidé a Bytosti, ale Lovci ne. Někteří lidé měli blízko k přírodě, byli vnímavější k okolní magii, jiní se zase naučili ovládat živly. Tak se zrodily další rody. Čarodějové a čtyři rody základních Živlů. Ale stále tu nebyli žádní Lovci. Až jednou... o mnoho let později, se lidská dívka zamilovala do Bytosti. Měli spolu dva syny. První zdědil svou moc po otci, byl plnohodnotnou Bytostí, ale ten mladší ne. Neuměl svou moc ovládat a vymykala se mu z rukou. Jediné, co měli společné, byla nesmrtelnost. Ten mladší strávil roky zoufalou snahou pokusit se ovládnout svou moc a nenávistí ke staršímu bratru, až se mu jednou podařilo získat to, co chtěl. Dnes už nikdo neví, co ho vedlo k vytvoření prvního patrona, jisté ale je, že mladší chlapec zjistil, že když část své duše připoutá k živému tvoru, který je s ním zcela kompatabilní, získá sílu, o jaké se mu nikdy nesnilo. A tak vznikl první Lovec. Jeho synové a dcery měli všichni neuvěřitelnou moc, ale nedokázali ji ovládnout do chvíle, než svou duši svázali s dalším životem. Moc ale nebyla to jediné, co po svém otci zdědili. Byla tu taky nenávist, která je provází až do dneška. Odtud tedy pochází ten nikdy nekončící boj mezi Lovci a Bytostmi.“ uzavřela Iris ve zkratce první příběh této noci a pozorně se zadívala na Serenu, jestli může pokračovat, nebo ji má nechat pár vteřinek na urovnání si souvislostí.
„Takže mi chceš říct, že vlastně Lovci a Bytosti jsou stejný rod? Že jsme jedna rodina?“ kulila na ni dračice svá ještěrčí kukadla, div jí nevypadla z důlků. Vytřeštěně pohlédla na Kassiela, ale ten se tvářil úplně klidně, jako kdyby tu nebylo řečeno nic nového, co by ho mohlo překvapit.
„Kassi, tys to věděl?“
„Vím to už pár let. Stejný příběh mi vyprávěl Rafael, když nás věznili Lovci. Jen to bylo trochu delší a podstatně i o dost napínavější.“ pokrčil rameny a zašklebil se na Iris, která se na něj dotčeně zamračila, jako kdyby chtěla říct: No dovol! Já se jí tu snažím všechno vysvětlit tak, aby to pochopila! Nemám čas zabývat se detaily.
Kass patrona jen chlácholivě podrbal na hlavě a pobídl ji, aby pokračovala.
„Dobře, takže... Jak se zrodili Lovci už víš. Proto přistoupím hned k dalšímu bodu. Příběhu prvního Pokladu a jeho Andělu strážném.
Hlavní hrdinkou tohoto příběhu je Laila a její dcera Lyra. Laila byla mladá Lovkyně, která právě dokončila výcvik a byla zařazena pod gamu. Snažila se plnit rozkazy, ale mezi Lovce jako takové nikdy moc nezapadala. Vždycky byla spíše takový malý snílek, ale dokázala to před ostatními skrývat. Snažila se na sebe moc neupozoraňovat. Nedělat problémy. Hlavně, aby přežila a ostatní ji nechali na pokoji. Nepatřila vyloženě mezi elitu, ale ani mezi ty nejhorší. Sice s alfovými metodami nesouhlasila, ale nikdy se neodvážila proti němu veřejně vystoupit, protože věděla, že by to znamenalo okamžitou smrt.“

„A co ji donutilo ten názor změnit?“ Serena nedočkavě skočila šelmě do příběhu. Iris se na ni však jen pobaveně podívala a pokračovala dál, jako kdyby se nic nestalo.
„Pár let po tom, co byla Laila oficiálně zařazena do jednotky pod vedením gamy, dostala za úkol zbavit se několika elfů, kteří procházeli územím Lovců. Myslela si, že to bude jednoduchá mise, ale elfové byli připraveni na možný útok a tak si najali obránce. Jmenoval se Arden a byl jedním z nejlepších bojovníků. Bojovali spolu několik dlouhých dnů, ale ani jeden nedokázal toho druhého zabít. Od té doby se začali ti dva setkávat stále častěji. Stále častěji spolu bojovali a stále častěji jejich boje připomínali spíše milenecké hádky, než snahu sprovodit toho druhého ze světa.“ Iris se na Serenu zadívala tím zvláštní pohledem, který nepochopí nikdo krom toho, komu je pohled určen, a po krátké odmlce se vrátila k příběhu.
„Několik dlouhých měsíců se jim dařilo jejich vztah tajit před okolním světem, ale pak Laila otěhotněla a jejich tajemství bylo prozrazeno. Arden byl ihned zabit, ale Laile se podařilo utéct a pár let o ní nikdo neměl jedinou zprávu. Jako kdyby se po ní slehla zem. Nakonec ji však stejně našli a popravili. Její dceři byly tehdy čtyři roky.“ Iris se odmlčela a zhluboka nadechla, aby mohla zase pokračovat. Byla si vědoma toho, jak na ní Serena visí nedočkavým pohledem, i Kassielovy nelibosti ohledně celé této záležitosti. Ani jednoho si však nehodlala všímat a v klidu přemýšlela, s pomocí jakých slov by měla nejlépe pokračovat v příběhu.
„Protože Lovci nevěděli, co za stvoření by mohlo vzniknout ze spojení Lovce a Bytosti, rozhodli se ji nezabít, ale zkoumat. Dost je překvapilo hlavně to, že dívenka měla hned dva patrony. Proto ji vsadili do temné kobky hluboko pod zemí a sledovali.
Zjistili, že Lyřina síla je hodně nestálá a za určitých podmínek 'Vybuchuje', což znamená, že se nekontrolovatelně uvolní z jejího těla a zasáhne okolí. Pokud se však nastolí správné podmínky, může se těmto 'Výbuchům' zabránit.“

Serena koutkem oka pohlédla na své ruce a vzpomněla si, jak ji Liam nechtěně popálil. Pak jí však zarazilo něco jiného.
„Promiň, ale říkala jsi, že měla DVA patrony?“ pokud si totiž vzpomínala, neviděla v Liamově blízkosti nikoho, krom Kim.
„Ano, dva patrony. Jeden jako zástupce Temnoty a druhý jako Světlo. Lovci a Bytosti. Dvě síly v jednom celku. Jin a Jang.“
„Ale... světlo přeci Lovcům ubližuje, ne? Tak jak je možné, že Lyra nepoužila svou moc Světla, aby se zachránila?“ vzpomínala na Liamovy bílé plamínky, které Lovcům ublížily, ale jí pomohly. Už pomalu přicházela na kloub tomu, jak jeho moc asi funguje. Sice jí toho o sobě prozradil celkem hodně, ale o tomhle se jaksi zapomněl zmínit.
„Jednoduše. Prostě zabili jejího Světlého patrona. Když Lovec přijde o patrona, veškerá jeho moc, která s ním byla spojena, je pak značně oslabena a pokud se mu do sedmi dnů nepodaří svou duši uchytit k nějakému dalšímu, živému tvoru, zemře. Lyra ale měla dva patrony. Takže nezemřela, její moc se tím ale stala o hodně nestabilnější, než byla doposud. Už ale nehrozilo to, že by zranila některého z Lovců a ti začali využívat jejích 'Výbuchů' k tomu, aby se zbavili mnoha nepohodlných Bytostí. Vytvořili si z ní dokonalou zbraň. Měla moc, o jaké se jim nikdy ani nesnilo. Byla rovnováhou přírody. Její smrt by znamenala zánik celého světa a tím, že ji měli pod kontrolou, byli Lovci všemocní.“
„Pokud ale byli tak mocní, jak říkáš, proč už teď nejsou vládci celého světa? Proč my Bytosti, ještě existujeme? Něco se muselo stát.“
„Máš pravdu, nikdo totiž nepočítal s tím, že se Lyra zamiluje. Byla pro ně zbraň. Věznili ji mnoho let bez toho, aby aspoň na jedinou vteřinu spatřila slunce. Byla loutkou bez emocí, která zabila vše, co se k ní přiblížilo moc blízko. Jednou ale zabít nedokázala. Byl to mladík z rodu andělů. Měl se stát další Lyřinou obětí, ale ona... i přes to, jakému šílenství za ty roky věznění a týrání propadla, ho nedokázala zabít. Naopak, zdálo se, že se v jeho blízkosti opět začíná uzdravovat a o hodně lépe zvládá své schopnosti.“ Iris se opět na kratičký okamžik odmlčela, aby popadla dech, ale Serena ji nenechala dlouho odpočívat, protože na ni měla plno otázek.
„Takže tím chceš říct, že ten anděl byl něco jako třetí patron? Že jejich duše byly kompatabilní a spojily se stejným způsobem?“
„Není to tak úplně pravda. Jejich duše nejsou tak kompatabilní. Je to spíše, jako když máš dva kousky skládačky, které do sebe přesně zapadají. Jako dvě duše, kterým bylo určeno potkat se a zamilovat. Můžeš tomu říkat pravá láska.
Výhodou je, že Poklad tímto spojením dokáže plně ovládnout své schopnosti a Anděl může sám využívat schopnosti Pokladu.“

„Jednoduše řečeno, je to nastaveno tak, že toho, kdo ti je určen za Partnera, nemůžeš zabít a naopak, ten druhý může používat tvé schopnosti, ale značně omezeně.“ zapojil se poprvé za celou dobu do rozhovoru Kassiel. Nepřestával se však tvářit jako samotný Bůh Pomsty.
Serena s Iris si vyměnily jeden významný, překvapený pohled, než se jim po tváři rozlil zcela totožný úšklebek.

***
„Liame, pojď mi sem pomoct.“ ozval se z dolního patra Sořin hlas. Rudovlásek jej však nevnímal. Stál u svého psacího stolu, v rukou svíral černou obálku s konvalinkou a tupě zíral ven z okna. Ani Kim, která by kdykoliv jindy dováděla jako malé kotě, se teď nezdála být zrovna vzorem hyperaktivity. Seděla na posteli, napnutá jak tětiva a s nedůvěrou sledovala list pergamenu, ležící na psací desce stolu. Ve vzduchu stále ještě cítila pach toho podivného patrona a to ji dráždilo. Nevěděla, co si o tom má myslet. Hlavně proto, že Liam se nezdál být vyděšený. Spíše zaskočený.
„Liame, co to má znamenat?“ odvážila se po chvíli zeptat, ale rudovlásek místo odpovědi jen sebral ze stolu zažloutlý list pergamenu a znovu si jej přečetl. Černým inkoustem tam zářily dvě věty. Musím s tebou mluvit. Přijď na mýtinu v lese. N.
Liam okamžitě poznal blonďáčkovo písmo. Nechápal však, proč s dopisem posílal Arkadienova patrona. Stejně, jako proč nepoužil vlastní obálku se znakem. Něco mu na tom nesedělo, nemohl ale přijít na to, co. Cítil, že mu tu uniká něco důležitého a zásadního. Neměl ale čas se nad tím dlouho zamýšlet, protože dveře od jeho pokoje se rozlétly a v nich stanula zamračená Sora.
„No tak, Liame, kolikrát na tebe budu ještě volat? … Co se stalo?“ její naštvanost se rozplynula, jakmile spatřila zmateného rudovláska. Ten sebou prudce cuknul, když se u něj v pokoji objevila Sora a instinktivně schoval dopis za záda.
„Nic se neděje, jen jsem se zamyslel.“ Liam nasadil úsměv, o kterém doufal, že bude dostatečně věrohodný. „Hned jsem dole, tak tam na mě počkej.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“ zazubil se na ni a v duchu se za svou malou lež omlouval. Popravdě, něco se dělo, jen nevěděl co. Sora se ale naštěstí uklidnila, přestala si ho měřit podezíravým pohledem a odešla. Ještě chvilku se ani jeden z nich nepohnul, dokud na schodech neodezněla ozvěna Sořiných kroků. Pak se Kim obrátila se starostmi na Liama.
„Co myslíš, že po tobě můžou chtít?“
„To nevím, Kim, ale zjistím to.“
„Snad tam nechceš jít?“ Kim nesouhlasně zavrčela.
„Nevidím důvod, proč bych tam jít neměl.“ pokrčil rameny a schoval obálku na dno šuplíku.
„Co když je to past? Co když tě chtějí vylákat, aby tě zajali?“ lištička se na svého pána nepřestávala mračit. Vůbec se jí nelíbilo, jak lehkomyslně se k této nečekané situaci Liam staví.
„Neboj se, Kim. Je to přeci Arkadien s Naiem. Ti by mi nic neudělali. Jsou to přátelé. Hodněkrát mi už pomohli. Určitě se chtějí jenom o něčem poradit.“ konejšivě ji podrbal za uchem a objal kolem krku. Kim se to ale pořád nezdálo moc bezpečné.
„No tak pojď, nebo sem Sora zase přiběhne, kde se to couráme.“ zatahal lišku za ucho a vyšel do chodby.

***

Serena si protáhla křídla a pak se opět pohodlně uvelebila na chladném kameni. Hlavu si položila na nebezpečně vypadající pařáty a pozorovala krajinu, rozprostírající se pod ní. Ležela v ústí jedné z jeskyní, kterými byl protkán 'plující ostrov'. Vyučování sice už dávno začalo, ale ona se nějak neměla k tomu, donutit se jít posadit do lavice do třídy plné Bytostí, když při tom byla jediná, která znala celou pravdu. Pravdu o všech těch lžích, které se celé ty roky studia tak pilně učili a považovali je za nezpochybnitelnou pravdu. Najednou už chápala tu Kassielovu nechuť k učení něčeho, co jí bude po zbytek toho dlouhého života k užitku asi stejně, jako posmrkaný papírový kapesníček.
Když za sebou ve tmě ucítila pohyb, nedala vůbec najevo, že by ji nějak vnímala. Nechala černou bestii, aby se prošla po její šupinaté kůži, a když Iris stanula u její hlavy, jen na ní stočila pohled svého zlatého oka. Šelma... Vlastně patron, na sebe opět vzal svou druhou formu a tak si ji teď Serena mohla ve světle slunečních paprsků pořádně prohlédnout. Černá srst se teple leskla a opravdu připomínala noční oblohu, posetou hvězdami. Zdálo se, jako kdyby se ta barevná světélka nepatrně chvěla. Stejně, jako hvězdy na nočním nebi. Černé oči na dračici hleděly s trpělivostí a ani tesáky, ostré jak břitvy, nyní v dračici nevyvolávaly ten šílený pocit nezvladatelného děsu.
„Kassiel se o tebe bojí. Víš to?“ Iris se natáhla vedle dračice a pozorovala ji klidným pohledem.
„Vždycky si dělal zbytečné starosti.“ Serena se v duchu usmála. Všechno se jí najednou zdálo jednodušší, když věděla, že ten malý rošťák, o kterém si myslela, že už ho nikdy neuvidí, tu byl celou tu dobu. Jen se schovával.
„Myslíš, že by mi to někdy řekl?“ zeptala se po chvíli ticha dračice a pohled opět stočila na koruny stromů. Nastalo dlouhé ticho, během kterého si patron rozmýšlel svou odpověď. Serena se však nedonutila svou otázku zopakovat.
„Ne. Nikdy neměl v úmyslu vám o tom říct, protože vás nechtěl zatahovat do svých problémů.“ odpověděla na konec tiše.
„Ale jsme jeho kamarádi! To to před námi chtěl do konce života tajit?“
„Kassiel měl v plánu dostudovat školu a pak se vrátit do sídla Lovců osvobodit Rafaela. Nikdy se pak nechtěl vrátit zpět.“ zavrtěla Iris hlavou a povzdechla si. Cítila na sobě Serenin zděšený pohled. Ona sama se cítila stejně, když jí Kass řekl poprvé svůj plán. Nikdy nepočítal s tím, že se jim s Rafaelem podaří utéct oběma. Byl připraven zemřít v těch kobkách při jeho záchraně.
„Blbec!“ Serena si musela ulevit a nenapadlo ji žádné jiné slovíčko, které by se v tu chvíli hodilo na popis jejího dlouholetého kamaráda. Překvapeně se podívala na Iris, která se začala pobaveně smát.
„Asi mi neuvěříš, ale řekla jsem mu tehdy úplně to samé.“ cenila na dračici v úsměvu své bílé tesáky.

***

„Jdu na chvíli ven!“ Liam popadl z věšáku svou budnu a společně s Kim vyběhl ven. Nepočkal ani na to, jestli mu na jeho nápad někdo z přítomných kývne. Tušil totiž, že Meg by si určitě vymyslela nějakou výmluvu, aby ho udržela doma a to on nepotřeboval. Musel se dostat na mýtinu v lese.
„Říkej si co chceš, ale já si nemyslím, že to je zrovna dobrej nápad. Vůbec se mi to nelíbí.“ bručela Kim nesouhlasně, zatím co běžela poslušně po Liamově boku. Celý den se snažila Liama od toho jeho ztřeštěného nápadu odradit, ale on si prostě postavil hlavu a ona s ním nedokázala hnout, ať se snažila sebevíc.
„Nic se nestane, Kim. Neboj. Arkadien s Naiem jsou naši kamarádi. Už jednou mi moc pomohli. Nic nám od nich nehrozí.“ podrbal v běhu lišku za uchem a chlácholivě se na ni usmál. Kim se však na něj jen zamračila a něco si pro sebe nesouhlasně broukla, než popoběhla o kus dál, aby mohla dávat lepší pozor na cestu. Trvalo jen chvilku, než se dostali na místo určení. Přes to se už slunce stihlo zpola schovat za kopce a zbarvit oblohu do té podivné směsice žluté, oranžové, modré a červené, kterou nikdy žádný malíř nedokázal přesně vystihnout, ať už se snažil jak chtěl. Stíny se prodloužily a oni vstoupili na prázdnou mýtinu.
Liam se kolem sebe bezstarostně rozhlédl a snažil se vycítit přítomnost některého z jeho kamarádů.
„Asi jsme tu příliš brzy.“ otočil se na lištičku a chystal se posadit na zem, když zpoza jednoho stromu vystoupil drobný stín.
„Naopak, řekl bych, že jdeš právě v čas.“ ten ledový hlas Liama polekal. Prudce se otočil na blonďatého Lovce, jehož různobarevné duhovky v zapadajícím slunci nebezpečně žhnuly.
„Nai! Vyděsil jsi mě.“ rudovlásek se s úlevou zasmál a snažil se ignorovat ten probouzející se pocit strachu, který mu začínal kreslit na kůži ledové mozaiky.
Udělal pár kroků k Lovci. Čekal, že se na něj Nai každou chvíli zazubí a půjde se s ním přivítat, mladý Lovec ale dál stál na svém místě a propaloval ho tak mrazivým pohledem, až bylo s podivem, že se Liam neproměnil na kostku ledu.
„Zdá se, že jsi moc lehkomyslný, na to, v jaké se nacházíš situci.“ ozval se za jeho zády hluboký, uhrančivý hlas a Liam se prudce otočil. Za ním stál Arkadien. Kolem sebe svou typickou, nebezpečnou auru.
„Cože? Ari, o čem to mluvíš?“ Liam nechápal. Co se to kolem něj děje? Hlasitý nářek po jeho levici jej opět donutil prudce se otočil.
„KIM!!“ bezmocně sledoval svého patrona a pomalu se ho začínal zmocňovat stále větší a větší děs.
Kim ležela na zemi. Nad ní se skláněli dva patroni. Poznal je okamžitě, i když je v téhle formě viděl pouze jednou v životě. Tristan svíral v zubech Kimino hrdlo a každý sebemenší pohyb hrozil jejím neodvratným zabitím. Nami kolem těla malé lišky obmotala jeden ze svých tří ocasů a hrozilo, že ji udusí dřív, než ji Tristan stihne prokousnout hrdlo. Ze stínů kolem se pomalu začali vynořovat Lovci.
„Co to má být!“ Liam se kolem sebe začal zmatečně rozhlížet. Hledal nějakou možnost úniku, ale ti dva byli až moc prozíraví. Tím, že zajali Kim, mu nedali možnost k případnému útěku.
„No tak, Liame, musíme ti poděkovat, že jsi tak hloupý. Tím, že jsi přišel, jsi nám celou situaci dost usnadnil.“ Nai vycenil zuby a Pokladu přeběhl po zádech děs. Tohle byla tvář, kterou neznal. Tvář Lovce, který se baví zabíjením. Instinktivně ukročil pryč od největšího nebezpečí. Zhluboka se nadechl a donutil svůj tep opět zpomalit. Musel zase začít přemýšlet. Na pár drahocenných vteřin zavřel své stříbrné oči a když je pět otevřel, jeho pohled byl jiný.
„Bacha, mění se!“ křikl Arkadien, ale jeho varování přišlo pozdě. Vlna bílých plamenů okamžitě smetla a vymazala existenci těch několika Lovců, kteří se na chlapce vrhli s úmyslem jej zabít.
„Dávejte pozor, je nebezpečný!“ štěknul Nai vztekle na zbývající Lovce. Ti jako jeden muž svorně přikývli a ustoupili o několik kroků dozadu. Oči při tom nespouštěli z Liama, který najednou vypadal úplně jinak. Najednou se zdál starší, mocnější a o dost nebezpečnější. Kdo ví, možná to bylo tím pohledem v jeho náhle různobarevných očích. Nebo velkými křídly, která za ním plála jako ohnivé pochodně. Kdykoliv se některý z Lovců přiblížil, stačilo jimi mávnout, a zmiňovaný Lovec se proměnil na hromádku doutnajícího popela.
„Pusťte ji!“ zavrčel Poklad a upřel nenávistný pohled na dva patrony, skrze dlouhé prameny barevných vlasů, které mu popadaly do obličeje. Byl přikrčený, připravený okamžitě uskočit, nebo se jakkoliv bránit, už jen při pouhém náznaku útoku.
„Ji? Myslíš tohle ubohé zvíře?“ Arkadien přešel k patronům a za kůži na krku zvedl lištičku do vzduchu. Na bílé srsti kolem krku se jí zaleskl kožený obojek.
„To je...“ Liamovy zorničky se zděšeně rozšířily, jakmile byl schopen rozeznat věc, kterou měl jeho patron utaženou kolem krku. Obojek, sloužící k zapečetění patronovy síly. V tuhle chvíli byla Kim slabá stejně jako každá jiná liška. Její magická síla zmizela.
„Hezká věcička, že?“ Arkadien zatahal za kožený řemínek a nevšímal si při tom liščina nářku.
„Ty ha*zle!!“ rudovlásek se rozzuřeně vrhl na Arkadiena. Ostatní Lovci zareagovali ve stejném okamžiku a rázem se strhla obrovská mela na život a na smrt.
Nai s Arkadiem se však nezapojili. Oba dva stáli na kraji mýtiny, znuděně se dívali na řež před sebou a nedávali najevo jakékoliv emoce. Bez zájmu sledovali, jak Liam obratně zabíjí jednoho Lovce po druhém, až jich zbyla pouze hrstka. Ovšem ani rudovlásek se nezdál, že z tohoto boje vyjde bez úhony. Síly ho začaly pomalu opouštět. Jeho magická podoba začínala chvílemi mizet a obě jeho podoby se chvílemi prolínaly, než opět nabyl zřetelného tvaru.
Všechno se to zdálo jako pár vteřin, když najednou k nebi vyšlehl poslední bílý plamen, který minul cíl a ztratil se kdesi ve tmě noci. Měsíc zakryly mohutné mraky a přes to na sebe lidé na mýtině viděli stejně dobře, jako kdyby tu stáli za bílého dne. Vše bylo totiž ozářeno doutnajícími uhlíky a malými plamínky, poskakujícími na troskách poničených stromů. Uprostřed toho všeho stál Liam. Vyčerpaný a na pokraji sil. S mnoha drobnými, tržnými rankami, které pokrývaly celé jeho tělo. Přes to ani jedna z nich nebyla nijak vážná nebo dokonce život ohrožující. Přes to vypadal jako zvíře, zahnané do pasti. V očích divoký, téměř zoufalý pohled, který neustále vrhal na gamu a jeho podřízeného, kontrolujíc tak, zda je jeho patron stále v pořádku. Kolem něj stálo v kruhu těch několik málo Lovců, kterým se podařilo přežít. Liam přesto nepochyboval, že se minimálně jednoho z nich stačil v té mele dotknout. Zbývalo už jen lusknout prsty a mohl se zbavit dalšího nepřítele. Při troše štěstí by všichni shořeli v jeho bílých plamenech a jemu by zbyli už jen dva protivníci. Protivníci, kteří jsou stále plni síly. Na rozdíl od něj.
Ztěžka přemohl zavírající se víčka a pozvedl pravou ruku. Neskutečně se mu při tom třásla. Snažil se dýchat pravidelně, ale dech se mu zadrhával na rtech a chvílemi mu přišlo, jako kdyby dýchal přes uzoučkou trubičku.
„No, tak si myslím, že tohle divadlo by už stačilo.“ vložil se do toho všeho nakonec Nai a udělal dva kroky kupředu. Shýbl se a zvedl jeden z doutnajících uhlíků. Chvilku si pohrával s doběla rozžhaveným úlomkem.
„Podívej, Poklade, není to nádhera?“ nastavil dlaň tak, aby si všichni mohli pečlivě prohlédnout řeřavý uhlík. „Vždycky mě fascinuje pohled na to, jak žár uvnitř toho mrtvého kousku dřeva mění jeho strukturu a barvu. Skoro jako kdyby se uvnitř něco chvělo. Nemyslíš?“ podíval se na Liama a na chvilku se odmlčel. Skoro se až zdálo, jako kdyby se mu telepaticky snažil vnuknout nějakou myšlenku.
„No a co s tím?“ štěkl ztěžka rudovlásek a snažil se udržet při vědomí.
„Ty jsi taky ohnivý typ jako já, nemám pravdu?“
„Tvůj a můj oheň spolu nemají nic společného.“ odfrkl si Liam.
„Hmm... možná. Co takhle vyzkoušet, koho plameny jsou silnější?“ blonďáčkovi po tváři přelétl krutý úšklebek a než stačil kdokoliv nějak zareagovat, Liam vzplál jako pochodeň. Těch pár zbývajících Lovců od něj odskočilo, zahnáni tím sálajícím žárem a Kim v Arkadienově náruči sebou začala nepříčetně zmítat a naříkat, jako kdyby to ona byla ta, která je zaživa pálena.
Nai se otočil zády k plamenům a zadíval se do Arkadienových očí. V jeho tváři najednou nebylo po předchozí krutosti ani památky. Díval se do očí svého přítele a pokoušel se přemoci nutkání zakrýt si uši, aby neslyšel ten Liamův nepříčetný řev.

***

„Dneska zase nebudeš spát?“ Serena nechala jako první proklouznout Iris, než za nimi zavřela dveře od jejich apartmá. Kassiel seděl na pohovce a nevidomýma očima zíral do hrnku kouřícího čaje.
„Nemůžu spát. Myslel jsem, že jsi si už zvykla.“
„Vlastně máš pravdu.“ dračice přešla za kuchyňský pultík a ze skříňky vytáhla krabičku se skořicovým čajem. Jeden pytlíček si hodila do bílého hrníčku se žlutými proužky a zkusila teplotu vody v konvici, než si čaj zalila a pomocí své vnitřní síly si čaj trochu přihřála.
„Kde jsi celý den byla?“
„Dole v jeskyních.“ Serena se posadila naproti Kassielovi do křesla a sledovala Iris, která se k andělu tulila jak malé kotě a spokojeně přivírala oči, když ji podrbal za ušima.
„A? Přišla jsi na něco?“ zeptal se po chvíli ticha. Nedovoloval si mluvit moc nahlas. Za okny už panovala tma a celý hrad už dávno spal. Večerka byla před několika hodinami.
„Jo, že jsi pěkný blbec.“ pokrčila teatrálně rameny a obrátila do sebe polovinu vařicího obsahu v kameninovém hrníčku. K jejímu upřímnému překvapení se Kassiel rozesmál. Ten zvuk už neslyšela tak dlouho, že skoro litovala, když náhle přestal.
„Tohle už jsem od někoho slyšel.“ mrkl významně na patrona po svém boku. Iris se jen samolibě zavrtěla a převalila na bok. Anděl i drak se nad její reakcí pousmáli a pak nastala ta příjemná chvilka ticha. Ve vzduchu nevisela žádná příchuť nervozity nebo jakéhokoliv jiného nepříjemného pocitu. Oba dva si pouze v tichosti užívali přítomnosti toho druhého tak, jak k tomu po mnoho let neměli příležitost a přes to se Kassiel zdál trochu nesvůj. Často házel netrpělivé pohledy k oknu, za kterým se černala noc.
Serena si toho všimla. Ona sama pociťovala ten podivný pocit už od západu slunce, ale sama nevěděla, kam to nepříjemné mrazení zařadit. A pak se to stalo! Ve chvíli, kdy se odhodlala, že se Kassiela zeptá, co se děje, Iris najednou vydala šílený, uši drásající nářek, načež sebou začala nepříčetně zmítat.
Serena s Kassielem vyskočily na nohy ve stejnou chvíli, když tu náhle všechno pohaslo, načež se kolem nich prohnal prudký záblesk světla. Všechno to mohlo trvat všeho všudy jen několik vteřin, ale jim se to zdálo jako věčnost.
Když Serena konečně zahnala ty otřesné mžitky, které jí tančily před očima, zjistila, že Kassiel roztřeseně stojí stále na tom samém místě a zaskočeně zírá na své vlastní ruce, které se mu třásly.
„Kassi, co to...“ zarazila se v polovině věty, protože anděl k ní zvedl svůj zmatený pohled. V azurových duhovkách zářilo to tolik postrádané světlo, o kterém si všichni mysleli, že se už nikdy nevrátí.
„Já... Já vidím!“ Kassielův hlas se třásl nadšením, když vyslovoval těch pár slov. „Já zase vidím!“ jeho začínající nadšení ale přehlušil slabý nářek a oba si rázem vzpomněli na patrona. Okamžitě se k ní vrhli.
Iris ležela na podlaze vedle pohovky kam prve spadla a celá se třásla v křeči. Její srdce běželo maraton a zorničky měla rozšířené. Z tlamy jí tekly sliny, které nestačila polykat.
Serena ji vzala za tlapu a ignorovala fakt, že ji šelma roztrhla kůži pomalu až na kost, jak zatímala drápy. Snažili se jí nějak pomoci, ale Iris na jejich hlasy nijak nereagovala. Najednou se její tělo napnulo v poslední křeči. Naposledy zaryla drápy do Sereniny paže, načež její tělo ochable padlo na podlahu. Panenky se protočily a srdce vydalo svůj poslední úder.

Dodatek autora:: 

Po delší pauze přicházím s dalším dílem Andílka. V dnešním dílku se podíváme, kdo byla Lyra (Meg se o ní krátce zmiňovala v jednom z prvních dílků) a taky, proč se vlastně celý příběh jmenuje Anděl strážný.

PS: Možná to tak bude vypadat, ale tohle ještě není úplně poslední dílek Smile

5
Průměr: 5 (2 hlasy)