Anděl strážný 12

Opatrně položili Irisino tělo do měkkých peřin v Kassielově posteli a dračice šelmě jemně zavřela oči. Anděl seděl na kraji postele a nespouštěl pohled z nehybného těla vedle sebe, jako kdyby doufal, že když na ni bude dostatečně dlouho zírat, nakonec se Iris sama od sebe probudí.
„Kassi, já...“ Serena natáhla ke svému příteli ruku, ale hned ji zase stáhla, když si všimla hluboké rány, ze které jí nepřestávala proudit teplá krev.
„Ona nedýchá, Sereno.“ Kassiel upřel na kamarádku zoufalý pohled svých azurových očí. „Rafael už není. Lovci zabili Poklad.“ šeptal tiše se zoufalou naléhavostí a dračice najednou měla pocit, jako kdyby na ní někdo vylil kýbl ledové vody. Znala pouze jeden Poklad. Liama!! Lovci věděli, kde se ukrývá. Mohli na něj tudíž kdykoliv zaútočit. A jestli byl pořád ještě slabý z předchozího střetnutí...
Pohledem sklouzla k Iris a pak vykoukla z okna na temnou noční oblohu, (měsíc ani hvězdy dnes nebyly vidět skrze houstnoucí černé mraky,) načež pohlédla do Kassielových, náhle vidoucích očí. V mysli jí vyvstala vzpomínka na rudovláskova slova.: „Když si nás Lovci podrobí, mohou ovládnout svět. Když nás zabijí, svět tak, jak ho známe, může přestat existovat.“
„Přivedu Gabi, třeba se dá ještě něco udělat.“ prudce vstala a vystřelila z pokoje dřív, než ji stačil anděl včas zastavit.
Řítila se temnou chodbou ke Gabině kabinetu a bylo jí jedno, že je noc a ona dělá až moc velký hluk. Navíc by podle školního řádu neměla být vůbec vzhůru, natož pak lítat po chodbách jako střelená.
„Gabi! Gabi! Gabrielo, vzbuď se!!“ prudce zabušila na dveře kabinetu zástupkyně a nepřestávala, dokud se neotevřely a nestanula v nich zamračená upírka. Serena to nečekala a setrvačností popoběhla o několik kroků vpřed, než se jí opět podařilo nabýt ztracené rovnováhy. Pro jistotu ji Gabi ještě chytila za loket a pomohla se postavit.
„Sereno, je půl druhé v noci! Můžeš mi vysvětlit, proč ještě nespíš? A co má znamenat ten rámus.“ spustila na dívku zhurta.
„Jde o... Iris! Něco... se stalo... Ona... nedýchá!“ Podařilo se Sereně vypravit skrze sevřené hrdlo. Měla pocit, že jí shoří plíce.
„Cože?!“ Gabi byla v šoku, avšak nečekala na Sereninu odpověď. Vystrkala dračici zpátky na chodbu a rychle se rozběhla směrem ke kolejím. Serena jen tiše zaúpěla a běžela za ní.

***

Zdálo se, jako kdyby se v sídle Lovců na několik dlouhých vteřin zastavil čas, jak bylo náhle tiché.
Alfa seděl za svým stolem a se zalíbením si prohlížel ohořelý zlatý medailon, který dříve patřil jedné z jeho oblíbených hraček. Rudovlasé Lovkyni, která zradila. Vedle medailonku leželo něco, co se dalo jen těžko identifikovat. Vypadalo to jako napůl roztavený smotek nějakých drátků a přes to se zdálo, že plíšek se jménem, společně s drobným pavoučkem, řádění plamenů unikl.
„Je mi líto, pane, ale nemohli jsme nic jiného dělat.“ Arkadien se uklonil v předstírané podřízenosti. Nai, stojící vedle něj jej napodobil, na tváři opět svou ledovou masku chladného vraha.
Alfův pohled se stočil přes ramena gamy a jeho podřízeného na pětici Lovců, stojící za nimi. Všichni byli značně potlučeni a jejich těla byla poseta drobnými či většími ranami. Oblečení na mnoha místech ohořelé nebo potrhané. Na kůži zaschlé saze, prach a krev, jak se ještě nestačili umýt.
Arkadien zachytil vůdcův pohled.
„Oni jediní z naší jednotky přežili, pane. Kdybychom jej nezabili, byl by schopen nás všechny zničit.“ odvážil se promluvit, i když nebyl tázán. Dokonce vydržel i alfův pichlavý pohled, který na něj stařec stočil.
„Hayate, zdá se, že tu máme nového uchazeče o post bety. Být tebou, dával bych si příště pozor na plnění svých povinností. Jak vidíš, máme tu mnohem schopnější Lovce, než jsi ty. Dokonce se jim podařilo udržet na živu některé z nás. A kde pak jsou tvé jednotky, které jsem ti poskytl? Pokud vím, tak do jednoho že*rou hlínu!“ alfa mluvil tiše, ke konci už ale začal zvyšovat nebezpečně hlas. Hayate stál vedle jeho křesla, ve tváři bílý jak stěna a nenávistnýma očima zíral na mladého černovlasého Lovce. No neodvážil se ale proti němu jakkoliv vystoupit.
„Vy běžte. Máte volno až do odvolání.“ propustil alfa gamovu skupinku, která se naposledy uklonila a urychleně opustila místnost.

„Doufám, Ari, že ten tvůj plán bude fungovat. Nerada bych ze sebe udělala boxovací pytel pro nic za nic.“ protáhla se vysoká, růžovovlasá lovkyně, když zašli z doslechu zvědavých uší, a smetla si z ramene několik smítek.
„Buď trpělivá.“ zavrčel černovlásek přes rameno a nepřestával se soustředit na svůj živel.
„Chceš po mně něco, co jsem nikdy neuměla.“ odsekla Lovkyně a odhrnula si z čela pramen růžových vlasů, který jí spadl do očí.
„Tak se to nauč!“ prohodil někdo z party se smíchem. Lovkyně se v mžiku otočila a brunet, který se prve tak smál, najednou odletěl dozadu a zastavila ho až bytelná zeď.
„Sklapni, Saru!“ prskla, otočila se na podpatku a odkráčela.
„To se ti zase jednou něco povedlo.“ Nai podal svému příteli ruku a pomohl mu vstát. Saru si ublíženě mnul natékající tvář, v očích mu ale přes to svítili nezbední rarášci.
„Udělej nám laskavost, Saru a když se zase budeš chtít nechat zabít, neprovokuj Wann, když jsme poblíž my. Neradi bychom taky schytali nějakou tu ránu.“ zabrblal další brunet ze skupinky.
„Můžete na chvilku sklapnout!“ zavrčel Arikadien a všichni se okamžitě přestali hašteřit. „O tom, co se stalo na mýtině ode dneška nechci slyšet jediné slovo. Nikdo nebude mluvit o Liamovi ani o naší dohodě. Jestli uslyším byť jediné slovo, okamžitě vás zabiju a je mi jedno, že jste z mé skupiny. Aoi, od tebe budu ještě něco potřebovat, tak ještě neodcházej. Ostatní rozchod!“ vrčel napruženě Arkadien. Od rána měl špatnou náladu a to jejich otravné chování ji jen zhoršovalo. Naštěstí se nikdo z nich na nic neptal a tři mladíci se okamžitě vypařili. Zůstala tam jen modrovlasá dívka s Naiem, ale to už bylo takové pravidlo, že Nai se držel u Arkadiena za každé situace.
„Co potřebuješ, Arkadiene?“ dívka na gamu stočila své zářivě modré oči.
„Chci, abys donesla zprávu...“

***

„Měl bys něco sníst.“ Serena před Kassiela nekompromisně postavila tác s jídlem, který jim do pokoje osobně přinesla jedna z kuchařek na příkaz Gabrieli. Anděl se však svého přídělu odmítal dotknout.
„No tak, Kassieli! Nehraj si tu na ublíženého!“ rozkřikla se dračice na kamaráda. Už si s ním opravdu nevěděla rady. Od té doby, co se stal ten podivný úkaz, upadl do jakési apatie a nic ho z ní nedokázalo probrat.
„Já už vážně nevím, co s tebou. Gabi tě přeci ujistila, že Rafaelovi se nic nestalo. Tak nevím, proč vyšiluješ!“ zavrčela naposledy. Nechala anděla sedět na pohovce a zavřela se u něj v pokoji. Opatrně se posadila na postel, na které tiše spala Iris. Serena ani Kassiel nechápali, co se to prve stalo. Oba si byli jisti tím, že Irisino srdce přestalo tlouct a přes to, když přišla Gabi, Iris zase začala dýchat. Sice nevěděli, co se stalo, ale přepadla je okamžitá úleva. Naneštěstí pro ně Gabi neměla moc dobrou zprávu.

„Gabi, co se to stalo?“ Serena visela na upírce upřeným pohledem, zatím co jí zástupkyně pečlivě obvazovala poraněnou ruku. Kassiel se stále odmítal hnout od šelmy, ležící nehybně na jeho posteli. Hrudník se jí už přesto začal opět pravidelně zdvyhat klidnými nádechy.
„Zdá se, že Lovci zabili jeden z Pokladů.“ povzdechla si upírka smířeně. To probudilo Kassielovu zvědavost.
„Řekla jsi 'Jeden z Pokladů?“ otočil se k upírce.
„Ano. Mezi zasvěcenými se totiž proslýchá, že tu jsou dva Poklady. V minulosti se tohle stalo jen jednou a bohužel, ani jeden z nich se nedožil příliš vysokého věku.“
„A co to znamená pro nás?“
„Víš Kassi, když Lovci zabijí Poklad, ovlivní to jak jeho vlastní, tak i patrony toho druhého. Když jsou dva Poklady, rovnováha je rovnoměrně rozdělena mezi oba dva, ale když některý z nich zemře... Svět naštěstí nepřestane existovat, ale chvilku trvá, než se rovnováha opět ustálí a přepíše na bedra pouze jednoho nositele, místo předchozích dvou. Bohužel, když se tohle stalo v minulosti... Druhý Poklad přišel o své Patrony.“
„Zemřeli?“
„To sice ne, ale magická síla byla pro jejich těla natolik velká, že ji nedokázali ustát a instinktivně ji ze svého těla vypudili, takže se z nich stala opět obyčejná zvířata. Je možné, že to samé se stalo s Iris. S jistotou to ale budeme vědět, až když se probudí. Jestli je stále patronem, nebo pouhou šelmou.“

„To sice Gabi říkala, ale z nějakého důvodu jí nechci věřit.“ dračice si povzdechla. Naposledy pohladila spícího patrona po stříbrném kožíšku, než opustila pokoj.

***

,,Proč nemohl vybrat někoho jiného? To neví, že nás ta Lovkyně zabije ještě dřív, než se jí stačíme představit?" bručel malý modrý ještěr, sedící na dívčině rameni. Štíhlá modrovláska si povzdechla, vyhnula se jedné z nízkých větví a pokračovala dál ve své cestě. Slunce už pomalu zapadalo a podle gamových instrukcí už měl být vzduch relativně bezpečný.
,,No tak, Aoi. I tobě se to přece nelíbí. Jen tak se nechat zabít proto, že si ten skrček usmyslel spasit svět." brblal patron nesouhlasně.
,,Vždyť víš, že jsme s Arkadienem souhlasili. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsi to byl ty, kdo byl pro jako první, Bazilišku." klepla ještěra na svém rameni jemně po hlavičce. Patron jen něco zasyčel a s tichým brbláním zmizel dívce pod teplou bundou. Lovkyně se jen sama pro sebe pousmála a poupravila si límeček, který jí Bazilišek shrnul stranou. Když míjela mýtinu, na které se souboj odehrál ani ne před čtyřiadvaceti hodinami, neubránila se, aby jí po zádech znovu nepřeběhl mráz. Nepochybovala o tom, že kdyby ji Nai s Arkadienem v čas nevarovali, jakou moc rudovlásek ovládá, určitě by teď nebyla nic víc, než jen malá hromádka stříbrného popela. A to i přes to, že nad ní Nai celou dobu boje držel ochranou ruku. Nad ní a nad těmi čtyřmi, kteří jako jediní přežili.
Dívka si sevřela bundu v místě, kde se jí Liam dotkl. Pod vrstvou oblečení schovávala malé vypálené znamení na nahé kůži. Zahnutou kapku s prázdným středem. Cejch, který nesmí nikdo z Lovců odhalit.
Odvrátila pohled od naprosto netknuté mýtiny a zmizela mezi stromy. Věděla, že by si měla pospíšit, nebo Ledová Lovkyně vtrhne do sídla Lovců dřív, než ji stačí včas zastavit.

Když stanula před malým, rodinným domkem, na chvilku zaváhala. Sice souhlasila, že vzkaz doručí, ale věděla i to, že Bazilišek má pravdu. Ta žena je až příliš nebezpečná. Ne nadarmo patřila do nejnebezpečnější trojky Lovců.
,,Připravena?" vykoukla zpod vrstev oblečení malá ještěrčí hlavička. Aoi se zhluboka nadechla, než patrona opět jemně zastrčila pod oblečení a vykročila k domu. Dveře se otevřely ještě dřív, než na ně stačila zaťukat a v nich stanul mladý muž s černobílými vlasy.
Dívka se zarazila. Skoro čekala, že na ni muž každou vteřinou zaútočí, ale on se pouze opřel o rám dveří a pozoroval ji upřeným pohledem čokoládových očí. Nastala taková ta trapná chvilka ticha, kdy si ani jeden z přítomných není jistý tím, co ten druhý v příští chvíli udělá. Aoi se nepříjemně ošila. Nějak tušila, že jí ten muž vidí až do žaludku a nebylo jí to zrovna příjemný. Navíc z něj cítila podivnou směsici patrona a člověka a to ji mátlo ještě víc. Pokud totiž věděla, patronem se může stát jakékoliv zvíře, ale žádný člověk. A přes to muž, který před ní stál byl patronem, ale narodil se s krví člověka.
,,Tak? Mohu vědět, proč jsi k nám přišla, Aoi?" zavrčel téměř zvířecím hlasem. Jako odpověď se zpod dívčiny bundy ozvalo podrážděné prsknutí. Ještěr bojovně vystrčil hlavičku, ale když spatřil bílého tygra, poplašeně se opět schoval do bezpečí.
,,Máš to ale odvážného patrona, to se musí nechat." cukla Sonovi pobaveně koutka, když na sebe opět vzal lidskou podobu. Byl to jen mžik, ale stačil k tomu, aby se dívka roztřásla strachy.
,,Je pravda, že Bazilišek není zrovna nejodvážnější, ale..."
,,A to je ten důvod, proč tě za námi Arkadien poslal, že?" vedle Sona stanula bělovlasá žena. Ve smaragdových očích se jí zračil mrazivý led. Dívka pouze kývla, neschopna slova. Instinktivně tušila, že stačí sebemenší špatný pohyb, třeba i jen náznak a už se do sídla Lovců nikdy nebude moct vrátit. Ta žena byla mnohem... mnohem nebezpečnější, než ledový patron. Aoi dokázala na první pohled odhadnout, jakou kdo má moc. A podle toho, jak se teď dívala na Ledovou Lovkyni, netroufala si ani pomyslet na to, jak moc silná musela být kdysi rudovlasá. Vždyť moc této dalece převyšovala Hayateho, dokonce malinko převyšovala i tu alfovu a při tom se povídalo, že její sestra bývala ještě mocnější!!
,,Pojď dál." pozvala Maggie dívku a sama zmizela kdesi v útrobách domu. Mladá Lovkyně se ještě naposledy váhavě zadívala na Sona, než ji zdráhavě následovala do domu. Cestou při tom minula pokoj, ze kterého byly slyšet tiché vzlyky. Neubránila se, aby nenakoukla dovnitř. Na pohovce seděla stará žena a brečela. Vedle ní seděla mladá dívka a snažila se ji utěšit. Na kratičký okamžik brunetka vzhlédla a podívala se na Lovkyni, než pohledem opět rychle uhnula ke stařence.
A modrovláska najednou měla chuť rozrazit dveře a oběma jim prozradit pravou podstatu toho všeho. Nejdřív si ale musela promluvit s Ledovou Lovkyní. Proto odtrhla pohled od výjevu v místnosti a donutila se následovat Maggie do kuchyně, kde si zdráhavě sedla na jednu z nabízených židlí. Cítila, že Sono stojí hned za ní. Jen si nebyla jista, jestli hlídá ji nebo Meg.
,,Tak, co mi Arkadien chce? Už si vzal život mého synovce. Víc už mu dát nemůžu." Maggie si dávala pozor, aby se nerozbrečela, přes to její hlas přetékal emocemi, které nemohla nijak zakrýt.
,,Nic od vás nežádá. Jsem tu, abych abych vám vše vysvětlila" odvážila se promluvit. Meg si ji chvilku zamyšleně prohlížela. Něco jí tu nehrálo.
,,Kdo jsi?" přimhouřila smaragdové oči do úzkých štěrbinek.
,,Přítel." Aoi nervozně polkla. Tušila, že jí nebudou věřit.
,,A? Máš nějaký důkaz? Nečekáš snad, že ti budeme věřit jen tak." zavrčela Maggie nebezpečně. Pomalu se přestávala ovládat a Aoi to poznala. Roztřeseně se nadechla a třesoucími se prsty si začala rozepínat vrchní knoflíčky na bílém tričku. Bazilišek jí při tom vykoukl z kapsy bundy, kterou prve přehodila přes opěradlo jedné židle.
,,Arkadien vytvořil něco, co by se dalo nazvat jako tajný odboj. Říkáme si Strážci. Zatím je nás jenom pár, ale jeden za druhého se můžeme zaručit." poodhrnula si límeček a ukázala ženě před sebou cejch, který nosila na svém těle.

***

Gabi byla vyčerpaná. Sice si nikdo z žáků naštěstí nevšiml toho nočního výjevu, ale i tak mnohým z nich dnes nebylo nejlépe a ona musela lítat od pokoje k pokoji, jakožto zástupkyně a náhradní zdravotní sestra, v době nepřítomnosti školní lékařky. (Ta odešla před půl rokem a ještě se jim nepodařilo sehnat někoho, kdo by byl ochoten na to místo nastoupit.)
Unaveně se sesula do svého křesla a dovolila si ten maličký luxus, na pár vteřin zavřít oči.
„Jak se má Kassiel?“
Gabi při zaslechnutí tichého hlasu málem vyletěla z kůže. Prudce vystřelila do sedu, s čímž nesouhlasilo její křeslo a tak se upírka odporoučela s hlasitým zaduněním na studené parkety. Okamžitě se ozvaly hlasité nadávky a chichot.
„Příště bych prosila, abyste mi oznámili že tu jste nějakým jiným způsobem!“ vrčela, když se hrabala zpoza stolu. Dvě postavy v pláštích, stojící u tajných dveří se neubránily tichému smíchu. Zatím co Arkadien se nepřestával tvářit, jako že ho vůbec nic nezajímá.
„Promiň, Gabi, ale ono to nejde, nesmát se. Kdyby jsi se viděla.“ nepřestával se smát Nai.
„Fajn, teď mi laskavě vysvětlete, jak si to všechno představujete dál. Protože... já nevím, jestli si to uvědomujete, ale váš plán má malou trhlinku. Kassiel už vidí a navíc tu slídí ten alfův inkubus.“ zamračila se a přešla ke konvici, aby mohla postavit na čaj. Musela nějak zaměstnat ruce.
„Ten alfův patolízal nebude zas až tak moc velkej problém.“ mávl rukou Arkadien a posadil se do jednoho z křesel. Jeho dva společníci jej mlčky napodobili.
„A proč si jsi tím tak jistý?“ pozvedla obočí a zalila hrníčky.
„Protože všichni, kteří viděli a slyšeli, jsou po smrti a Newure zná jen jednu tvář.“
„A Kassiel? Pokud vím, tak viděl i slyšel.“
„To ano, ale je na tom stejně jako Newure a navíc... Účinky ztracené rovnováhy už brzy pominou.“ ušklíbl se Arkadien triumfálně.
Upírka ho chvíli zamyšleně pozorovala, než se s povzdechem otočila na třetí postavu.
„A ty s tím souhlasíš? Nemáš nic, co by jsi namítl?“
„Myslíš krom toho, že bych Naie nejradši hned teď ugriloval?“ chlapec si sundal kapuci a výhružně se zadíval na blonďáčka. Ten rychle zvedl v obraně ruce.
„Prosím ne, vždyť víš, že jsem to tak nemyslel!“ zapištěl zděšeně a pro jistotu se rychle schoval za Arkadiena. Gama se jen pobaveně ušklíbl, stejně tak i patroni.
„Co jiného s tím mám dělat? Navíc si taky myslím, že je to to nejlepší řešení.“ pokrčil chlapec rameny. Upírka ho ještě chvíli upřeně sledovala, než se natáhla pro papíry, připravené na stole.

***

Pomalé kroky se tichou chodbou ozývaly s nepříjemnou ozvěnou, která k večernímu klidu působila značně nepatřičně. Na obzoru se už sice začínalo zvolna probouzet slunce, ale v chladném sídle stále ještě panovala hluboká tma.
Štíhlá postava přišla ke dveřím od jednoho z pokojů a lehce na ně klepla, než se otevřely a postava byla vpuštěna dovnitř.
„Tak? Jak to dopadlo?“ upřel se na ni pár chladných očí.
„Abych byla upřímná, myslela jsem si, že už se nevrátím. Ale jestli chceš vědět výsledek, tak se mi podařilo ji přesvědčit.“
„Takže už se uklidnila?“ vykoukl Nai z hlubokého křesla, ve kterém se do teď rozvaloval.
„Více méně.“ přitakala Aoi.
„Takže přistoupíme k dalšímu bodu?“ protáhl se Saru, který už lehce klimbal, opřený o stěnu.
„Ne, necháme teď všechno spát.“ zavrtěl hlavou Arkadien a schoval do šuplíku kožený obojek, kterým prve spoutal Kiminy síly.
„Vážně nechceš už nic podniknout?“
„NAI!“ zavrčel gama a šlehl po svém příteli přísným pohledem. Nai se jen zašklebil a vyskočil na nohy.
„Dobrá panstvo, tak to tady rozpustíme.“ zahnal blonďáček všechny na chodbu. Ve dveřích si ještě vyměnil jeden letmý pohled s Arim, než nadobro opustil jeho pokoj.

***

Někdo s ním třásl a snažil se ho probudit. Rozespale se otočil na druhý bok a něco nesouhlasně zavrčel. Tak dobře se mu spalo, tak proč ho budí? Pootevřel jedno oko a zadíval se nad sebe na přísnou tvář černovlasé upírky.
„Gabi?“ zaskřehotal rozespale a protřel si unavené oči.
„No to je dost, už tě tu budím nějakou dobu. Měl by jsi si pospíšit. Vyučování začne za chvíli a ještě tě musím ubytovat. Nemůžu tě věčně nechávat spát u sebe v pokoji. Rychle se obleč, na stole máš snídani.“
„Dobře.“ broukl za odcházející upírkou. Rychle se oblékl a vyklopýtal do hlavní kanceláře, kde se svalil za stůl a poslepu se natáhl po snídani.
„Kde vlastně budu mít pokoj?“ zeptal se bez zájmu. Systém ubytování znal a tak byl zvědavý, s kým skončí na pokoji.
„Tenhle rok je škola plná. Máme hodně prváků a proto jsou všechny pokoje už obsazeny.“
„Nechceš mě nechat spát dole v jeskyních, že ne?“ zašklebil se s plnou pusou.
„Hmm... to není zas až tak moc špatný nápad.“ zamyslela se a s pobavením sledovala chlapcovo zděšení.
„To snad nemyslíš vážně?“ vykulil na ni oči, když se mu konečně podařilo dostat z plic zaběhlý kousek snídaně. Upírka se rozesmála.
„Naštěstí tu jedno volné místo ještě máme. Nech se překvapit.“ mrkla na něj a on najednou nevěděl, jestli se má bát a nebo těšit.
Když za ní klopýtal dlouhou chodbou, začínalo se ho zmocňovat čím dál tím větší podezření, že na něj Gabi kuje něco nekalého.
„Jsi nervózní.“ zašklebil se na chlapce jeho patron.
„Mám z toho špatný pocit.“ přisvědčil tiše a následoval Gabi do věže. Když vstoupil do klubovny, ohromeně se kolem sebe rozhlédl, při čemž se vyhýbal pospíchajícím studentům. Těm několika málo opozdilcům, kteří se na poslední chvíli vyhrabali z postele a teď nestíhali hodinu.
„Tohle je společenská místnost. Tady můžeš trávit svůj volný čas, když se budeš chtít vyhnout svým spolubydlícím, nebo se můžeš jít porozhlédnout po školních pozemcích. Musím tě ale varovat, že opouštění areálu školy, je přísně zakázáno, i když to mnozí žáci porušují jak jen můžou.“ šlehla zamračeným pohledem ke dveřím, ve kterých právě mizela Serena, táhnoucí za sebou nespolupracujícího Kassiela. Ani jeden z dvojice si jich nevšiml.
„No... nevadí. Pojď ukážu ti tvůj pokoj a pak tě zavedu do třídy. Naštěstí vyučuji tvou první hodinu, takže se nemusíš bát.“ mrkla na něj povzbudivě a vedla chlapce po dřevěném, točitém schodišti až do nejvyššího patra, kde vstoupila do jediného apartmá, které se tam nacházelo.
„Tohle bude od teď tvůj domov. Budeš tu bydlet ještě se třemi žáky vyššího ročníku, takže se k nim tak i chovej. Nechci na tebe slyšet žádné pomluvy ani stížnosti, jasné?“ přísně se na něj zamračila.
„Jasné.“ zabrblal otráveně. Bylo mu jasné, jak se má chovat tak nechápal, proč mu to Gabi zase připomíná. „A kde je teda můj pokoj?“ rozhlédl se po uklizené místnosti a snažil se ignorovat fakt, že mu po zádech běhá mráz neblahé předtuchy.
„Tady.“ vešla do druhých dveří vpravo. „Tvá postel je ta nalevo.“ vpustila chlapce do dovnitř a ukázala na druhou stranu pokoje.

***

„Myslíš, že to bude v pořádku?“ Sora nakoukla do kuchyně, kde u stolu seděla bez hnutí Meg a v rukou svírala kouřící hrnek. Neodpověděla. Jen se na ni tak smutně zadívala, že dívka ihned pochopila.
„Tys nás slyšela?“ Sono se na svém místě napřímil.
„Promiň strýčku, chtěla jsem jen vědět... Nechtěla jsem špehovat, jen jsem chtěla vědět... “ zakoktala se, jak nevěděla jak dál. Sklonila hlavu, aby nebyly vidět slzy, deroucí se jí do očí.
„Já... půjdu už spát.“ rozloučila se nakonec a tiše se vytratila na schodech. Pořád se jí nechtělo věřit tomu, co se včera stalo. Tomu, že Liam už nebude usínat ve své posteli ve vedlejším pokoji. Ta dusivá atmosféra neštěstí, která v domku panovala ji ubíjela, no nezbývalo jí nic jiného, než věřit, že od teď už bude všechno dobré. Snad...

***

„To mi snad dělá schválně!! Tohle přece nemůže myslet vážně!“ zuřil, když stál za dveřmi a čekal, až ho Gabi vyzve, aby vstoupil do třídy. Takový podraz od ní tedy opravdu nečekal. S kým bude sdílet pokoj pochopil ve chvíli, kdy uviděl patrona, spícího na vedlejší posteli, ale už bylo pozdě na jakékoliv protesty. Už se s tím nedalo nic dělat, ale přes to si byl dobře vědom toho pobaveného jiskření ve fialových očích zástupkyně.
„No tak, uklidni se, tak zlé to snad nebude, ne?“ pokusil se ho uklidnit jeho patron. Chlapec tvorečka stačil pouze spražit jedním dosti nasupeným pohledem, než byl vyzván, aby vstoupil. Zhluboka se tedy nadechl a otevřel dveře.
„Rád vás poznávám.“ promluvil sevřeným hrdlem, když stanul na stupínku vedle Gabi. Rychlým pohledem přejel přes neznámé tváře a na vteřinku pohlédl na svého patrona, který mu seděl trpělivě u nohou, aby si dodal tu špetku odvahy.
„Jmenuji se Liam a tohle je má kamarádka Kim.“