ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (1.)

ANDĚL STRÁŽNÝ

ÚVOD:
V tomto příběhu se jedná o TÝM 7. Převážně se jedná o Sakuru, která ve svém pochmurném životě zažije něco velmi zvláštního , krásného , ale také velké zklamání. Je to o její části života vyplňující dobu, kdy byl Sasuke pryč. Nechte se překvapit mou novou povídkou, která vám ukáže trochu jiný pohled na Sakuřin život. Ale mám malinké upozornění, tato povídka není na pár SASU x SAKU, ale na SAKURA x TAKANA Měli by tam být vtipné, bojové, ale i milostné scény, tak se mrkněte 

1.díl Záhadný cizinec

Byl krásný den pro všechny. Slunce zářilo jako nikdy před tím, a celá Konoha si užívala tak nádherné počasí.

Jen ona, snad jediná dívka, nejsmutnější, a trápící se minulostí seděla podél okna ve svém pokoji, zkoumajíc krásu přírody s myšlenkami vedenými mimo realitu. Ano, byla to ona, Sakura. Dívka, která se neustále trápila tím, co stalo před lety, jak jim odešel jejich týmový partner, a také její největší láska z dětství. Vzpomínky, které ji pronásledují i v přítomném čase. Na venek to však nedávala znát. Nechtěla, aby jí ostatní litovali.
Náhle ji však z hlubokého snění vyrušil klepot na její dveře pokoje. Sakura se byť nerada zvedla, a šla pomalým krokem otevřít. Zároveň chtěla zjistit, kdo ji v tak nepokojnou dobu otravuje.
S nejistotou otevřela dveře, a když viděla onu osobu, myslela si že jí rázem trefí šlak.
„Ááá….Sakura –chan, tak už jsi vzhůru!!“ vykřikl na ni radostně Naruto stojící ve dveřích.
Sakura se na něj nejdřív jen zlehýnka začínala mračit, ale pak si to rozmyslela pod domněnkou že by to bylo stejně zbytečné ho posílat pryč, když umí být tak neodbytný. Nakonec se, i když s velkou námahou přemohla a pousmála se na něj.
„Ach ….Naruto,“ odpověděla mu s výrazným povzdechem v hlase, ale po malé chvilce ticha pokračovala dál: „Co potřebuješ?? Zrovna jsem měla nějakou práci víš,“ dořekla sklesle.
„Sakura……já vím co si dělala, a nemůžeš takhle zůstat až do smrti. Pojď semnou, potřebuješ mezi lidi,“ řekl jí velmi odhodlaně, až neústupně.
Sakuře se jeho návrh nelíbil. Neměla chuť na nic, natož na něčí společnost. Jenže ještě než stihla cokoliv říct nebo udělat, pocítila na své ruce silný stisk.
Naruto se už na nic neptal, ani nečekal. Téměř okamžitě ji uchopil za ruku a táhl za sebou bez sebemenších poznatků. Sakura div neochutnala příchuť podlahy, jak ji za sebou vlekl.
Nevěřícně se na něj jen dívala, než se stihla vzpamatovat. To už ji ale Naruto stihl vytáhnout až na ulici. Tam se mu z nenadání vyškubla z ruky.
Naruto na ni pohlédl nechápavě s otázkou: „Děje se něco Sakura-chan???“
„Naruto ! Já jsem nikam jít nechtěla!!! Nedošlo ti to?!!“ vykřikla na něj s rozčíleným pohledem.
„Ale Sakura –chan, vždyť už jsme venku. Tak už můžeme někam zajít, ne?“ odpověděl jí s tím jeho mílím a okouzlujícím úsměvem na tváři.
Na Sakuře bylo vidět jak se hluboce zamyslela, a po chvíli mlčení mu jen řekla: „Asi máš pravdu. Nemůžu doma jenom pořád vysedávat. Tak jdeme,“ a usmála se na něj jak jen uměla.

Nechala se jím vést, až došli na místo jim tak známé.
„Jak jinak, taky mně mohlo napadnout, že první kam mně odvedeš bude Ichiraku Ramen,“ poznamenala s menším úšklebkem Sakura.
Nemohl si odpustit jednu otázku, která mu už od doby, co ji doslova vytáhl ven tkvěla na jazyku.
„Ehm……….em……..Sakura-chan, takže to znamená že jsme teď spolu na rande???????“ hodil na ní jakýsi zamilovaný obličej s velice opatrným hlasem.
Sakura se zastavila, a s nevinným výrazem na tváři, zato jazykem plným hříšných nadávek na něj spustila: „Ach…. to víš že……………………………..NEE!!!!! Ty Idiote!!!!“
„Ale já myslel, že když….,“ svou větu nemohl dokončit, protože mu do toho hned Sakura skočila a dokončila větu slovy: „Tak už radši nemysli!!!! Baka!!“
Naruto se na ni jen lehce pousmál, i když bylo poznat, že smutný výraz mu nechyběl. Hned na to se pomalu spolu odebrali dovnitř.
Když si po menší chvíli objednali, Naruto na Sakuru náhle spustil: „Víš, Sakura- chan,…… vím že už je to dlouho, ale…..,“ nestihl to však doříct, protože do místnosti vešel nějaký cizí muž s kápí přes hlavu. Byl velmi zajímavý, a do obličeje mu nebylo téměř vůbec vidět.

Sakuru ten cizinec velice zaujal. Chvíli dělala, že se o něj nezajímá, ale na konec to nevydržela a z ničeho nic se ho zeptala: „Dobrý den, vy nejste zdejší, že ano??“ Zvídavě se ho otázala.
Muž však nic neříkal, vlastně se na ni ani nepodíval, jako kdyby tam snad ani nebyla. Jeho zakrytý obličej se nehnul ani o milimetr od stolu. Vůbec nepohl hlavou a jen si poručil něco k pití.
Sakuru jeho přístup mírně naštval, a tak se ho tentokrát zeptala už rázněji : „Halóó! Jste snad hluchej?!“ Bylo jí to velmi nepříjemné. Takto se k ní ještě nikdo nezachoval. Ani ti o kterých si myslela, že je pro ně nepodstatná.
On však ale stále mlčel. Jeho ignorance ji přiváděla k šílenství. Její myšlenky byly názoru jako: „Panebože, ten chlap je úplně nemožnej! !! Co si vůbec o sobě myslí?!!!“
Její obličej získával mírně rudou barvu od zlosti, a její obočí se nápadně svraštilo od zloby. Dál už tu jeho ignoranci nevydržela a vzteky si stoupla s dovětkem: „Tak už toho mám dost! Ať si odkudkoliv, u nás je slušností se alespoň představit!!!“ vykřikla na něj s dlaněmi danými v pěst.
Rázem se na to všichni kolem přítomní utišili a poslouchali, co se děje. Sám Naruto byl z jejího přístupu tak trochu zaskočený. Ale radši nic neříkal, a jen tiše sledoval dál se vyvíjející výstup. Tušil, že by to pro něj nemuselo dopadnout zrovna nejlíp, kdyby se teď nějak ozval na její chování.
Onen záhadný muž se z nenadání zvedl, a bez jakéhokoliv vyjádření jen položil na stůl peníze a mlčky se odebral k odhodu.
Sakuru to vytočilo ještě víc, ale nakonec si vzteky sedla a prohodila mezi zuby: „Baka!!!!!“
Ale Naruto se na ni jen mile usmál, a s velkou opatrností jí velmi jemně řekl: „Ale no tak Sakura, on za to nestojí,“ doufal že se na něj nerozčílí, nebo ještě hůř, aby na něj nevyjela a nevylila si svůj vztek.
Sakura na to, ale k jeho překvapení nic neřekla. Jen na Naruta ještě stihla hodit vražednej pohled, a pak tiše odkráčela do ulic Konohy. I když tichými kroky by se to zrovna nazvat nedalo.
Naruto se za ní ještě otočil, ale nakonec se opět věnoval svému milovanému pokrmu a tiše si pro sebe šeptnul: „No alespoň jsem jí dostal ven,“ na jeho tváři se objevil menší úsměv nad touto myšlenkou.
Hned na to si objednal další misku ramenu, s příjemným úsměvem věnovaným jeho oblíbenému kuchaři.

Sakura se ještě stále mírně naštvaná procházela po ulici, když ve chvíli své nepozornosti nečekaně do někoho vrazila. Osoba, s kterou se nechtěně střetla měla ale pevný postoj na rozdíl od ní. Což nakonec zapříčinilo, že skončila na tvrdé zemi se vztekajícími připomínkami typu: „Sakra! Kterej deb*l !!!“
Náhle však její upírající se zrak do země zaregistroval něčí ruku vztahující se k její tváři.
Sakura pohlédla zaujatým, ale zároveň zlostným pohledem na onu osobu, která ji podává svou pomocnou dlaň a zároveň ji pomohla dostat se k zemi.
Při pohledu na tuto osobu se rozčílila ještě víc. Myslela si že ho na místě zabije. Byl to totiž ten muž, který ji tak provokativně ignoroval v Ichiraku Ramen.
Záhadný muž na ni pod svou kapucí promluvil: „Omlouvám se, můžu ti pomoci??????“
Sakuru jeho rozdílné chování od posledně velmi překvapilo, ale stále v ní převládal vztek. Nakonec však od něj pomocnou ruku přijala a nemotorně se postavila.
„Děkuju!“ odvětila mu uraženě.
„Hm..,“ jen na ni pokývl a otáčel se k odchodu.
Sakuře ale tahle odpověď plně nestačila, a proto na něj zvolala: „Kdo jsi??“
Muž už ale opět nereagoval a šel dál.
Tentokrát už se Sakura nenechala odbít, a rozešla se za ním. Šla za ním až do jedné osamocené uličky tak, aby o ní pokud možno nevěděl. Strašně jí zajímalo co je zač, a co tady hledá.. Když už byla přímo za jeho zády, nečekaně ho chytla za rameno a křikla na něj: „Ptám se tě znova, kdo jsi??!“ řekla zvídavým, ale i naštvaným hlasem.
Jenže jak se ho nečekaně dotkla za plášť co měl na sobě, kapuce která mu zakrývala obličej sklouzla. On se však na ni jen otočil, a pohlédl na ni zvláštním výrazem.
Sakura dívajíc se mu do tváře nevěděla jestli se jí to jen zdá nebo ne. Z obrovského šoku se od něj odtrhla, a s vyděšeným pohledem ustoupila o několik kroků dál. Jeho tvář byla tak moc podobná jedné osobě, na které jí vždy tak záleželo. Té osobě, kterou vždy tak milovala, a která ji tak ubližovala. Sasukemu.

S velkým vyděšením jí z úst vyšlo slůvko: „ Sasuke!“
On však nic neříkal, jen se na ni díval dál.
Při hlubším zkoumání jí však došlo, že to není on, jen je mu tak velice podobný. Tak moc, že by si ho s ním mnoho lidí na první pohled mohlo splést, tak jako ona. Ale nebyl to …………………….....................................................................

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.