ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (11.)

Další moje slátanina výplodu mé fantazie je na světě Tak snad, no nevim.......snad se bude líbit

11. díl Záhadný neznámý

Naruto už jen s hlubokým povzdechnutím pohlédl před sebe, a jen tiše šeptnul : „Sakuro…..kde jenom jsi“

V hlubokém lese se v tu samou chvíli ocitla dívka s růžovými vlasy, v jednom hluboko zastrčeném krásném domě. Obýval ho ten muž, který ji odnesl z místa boje.
Ležela tam na posteli, a studený pot díky jedu, který koloval v jejím těle se jí doslova přeléval po kůži. Bledá jako sníh, s namodralými rty, těsně před smrtí teď byla jen v jeho rukou.

Uplynulo pár dní co se Sakura záhadně ztratila, a Narutovi se neustále přitěžovalo. Kakashi s ním nemohl ani zpátky do Konhy, protože by tu cestu nezvládl, a Tsunade nemohla k nim, protože jejich vesnice by bez ní byla rázem ohrožená. Zbývalo už jen čekat a modlit se. Naruto stále o svém stavu nevěděl, protože nikdo nechtěl aby se trápil ještě víc. K tomu všemu jeho psychický stav měl také velký vliv na postup jedu co koloval jeho tělem.
Sakura se začala jednoho dne probouzet, a jen s velkou těžkostí otevřela své oči. První co viděla, byly pro ni stále ještě velmi rozmazané obrysy nějaké místnosti. Až po několika minutách se jí zrak začal opět vracet do normálu. Teď už konečně mohla vidět kde se nachází. V místnosti se s ní nikdo nenacházel, a místo, nebo spíš pokoj ve kterém ležela byl převelice pěkný. Žádný přepych tam nebyl, ale bylo to místo velmi útulné a čisté. Usmyslela si že se pokusí zjistit, u koho se vlastně nalézá.
Při snaze se zvednout, svým tělem však zatím nemohla ještě hodnou chvíli pohnout. Ihned ji vzala velká bolest do těla a okamžitě na to odpadla zpět do postele. Pokoušela se o to ale dál a nevzdávala se. Když se jí to konečně podařilo, opatrně se postavila na nohy.
Chtěla se rozejít ke dveřím, ale ještě než udělala první krok, tak se dveře do pokoje najednou otevřeli. Vstoupila do nich zahalená mužská osoba celá v modrém, s černým hábitem přes své tělo a svou tvář tak, že mu nešlo pohlédnout do obličeje. Jediné co bylo vidět, byly dva pramínky tmavých vlasů, a temný , nerozpoznatelný odlesk jeho očí.
Sakura se velmi zalekla, a se snahou se mu postavit, i když ne zrovna povedenou na něj vykřikla: „Co…..co mi chceš udělat!? Nepřibližuj se!! Varuju tě! Jestli mi chceš zabít, tak se ti jen tak nedám!! A proč nepřijde rovnou ten slizskej had Orochimaru??? Hm???!“ myslela si, že je to ten, co jí vsadil onen jed do těla.
„Nemusíš se bát. Já ti nechci ublížit. Málem jsi nepřežila, měla jsi v sobě velkou dávku jedu,“ jeho hlas byl velmi maskovaný. Tak moc, že nebylo poznat komu by mohl patřit.
„Ty…. Ty nejsi s ním?? Ty nejsi s Orochimarem??“ zmatená vším na něj pohlédla, a pak své ruce snažící se celou dobu dát v pěst povolila. Chtěl k ní přistoupit blíž, ale ona náhle zaskučela od bolesti, a rázem se svinula opět na postel s velkou bolestí u krku a v páteři.
„Neměla by ses ještě moc hýbat. Neutrpěla si ani tak velká zranění, jako ten jed co měl velmi silné účinky. Máš štěstí že jsi přežila,“ promluvil na ni velmi klidným hlasem.
„Ale,….. tak to ty jsi mi pomohl, je to tak??? Ale proč?? A jak si mně našel?“
„Moc se ptáš. Šel jsem zrovna kolem,“ s tímto dovětkem se k ní otočil zády a šel ke skříni, která tam byla naproti postele. Něco v ní začal hledat, a pak nakonec po nějaké chvilce přistoupil opět k ní s jakousi tekutinou v misce. Na pohled nebyla pěkná, vypadalo to tak nějak moc slizce. Tajemný muž jí při jejím nedůvěřivém pohledu řekl: „Uvolni se , chci ti to ještě ošetřit. Jedu už sice v těle nemáš tolik aby to bylo smrtelné, ale nějaké rány co jsi utrpěla ti ještě zůstali nezahojené a jsou i hluboké.“
„A to si myslíš že si tohle nechám na sebe dát???“
„Pokud o mou pomoc nestojíš, pomoz si sama,“ řekl jí velmi rychle, až chladným tónem.
„Však já si pomohu, díky!“ odpověděla tvrdohlavě.
„Mmm…..,“ jen se ni díval s menším úšklebkem a čekal na to čemu se nedalo vyhnout.
Jak to Sakura dořekla snažila se znova vstát, ale její stav jí to nedovolil. Opět dosedla tvrdě na postel a jen pohlédla do země.
„ Tak už se necháš ošetřit???“ zeptal se jí tentokrát usměvavým hlasem.
„Ne !!! Nevěřím ti! Co když to na mně jenom hraješ!!!“ postavila se mu najednou Sakura.
Udělal k ní krok blíž a chtěl jí něco podat, ale Sakura si to nevyložila dobře, a proto se hned znovu i když s velkou snahou postavila proti němu do obranného postoje.
„Já se ti jen tak nedám!!“
„Mmm……………..si hodně tvrdohlavá. Vypadá to, že tě budu muset nakonec svázat, jinak si akorát ublížíš“
„Skus na mně jen šáhnout a……!“
Ale než se nadála, postava co před ní před pár vteřinami stála, najednou zmizela. Dívala se před sebe s vytřeštěnými oči do kořán, když za sebou náhle zaslechla ten tajemný hlas: „Prosím……. Nechci ti opravdu ublížit. Jen se nech ošetřit“
„Nevěřím ti!!! ANI TI NEVIDÍM DO TVÁŘE, NEVÍM KDO JSEŠ!! Tak jak bych ti měla věřit??!!“
„Nedáváš mi na výběr, ale bude to tak lepší aby sis neublížila“ jen co dořekl tyto poslední slova, Sakura už akorát cítila jak ji někdo strhnul na postel, a než se nadála, byla k ní i přivázaná.
„Pusť mně !!Slyšíš!!!!!“ křičela na něj. On se jen na ni díval skrytý pod svým hábitem, a pak jen mlčky odešel.
Se zlostí na něj hleděla jak tiše odchází, a pak jen smutně pohlédla do okna, které jí ozařovalo její tvář slunečními paprsky. Svou mysl upřela na svůj tým se strachem, co s nimi teď může asi být od doby co jí Orochimarův sluha, a zároveň zrádce písečné řekl že jsou už nejspíš mrtví.
Za několik hodin se k ní ten tajemný muž vrátil zpátky do pokoje, a šel k ní rovnou s obvazy a lékařskými pomůckami. Nejdřív se zmítala, ale nakonec to vzdala, jak byla přivázaná a také vyčerpaná, a nechala se jím ošeřit. Když to udělal tak odešel, a za nějakou dobu jí přinesl jídlo. Protože byla stále přivázaná, z důsledku její nedůvěry jí musel i osobně krmit.
Natáhl před sebe lžíci s porcí jídla, a dal jí ho k ústům se slovy: „Jez, si vysláblá.“
„Díky nechci. Zvládla bych to i sama!“ odsekla mu.
„To by si se ale nesměla chtít znova prát, v tomhle stavu,“ odvětil jí vážným tónem v hlase.
„Slibuji, že už se snažit nebudu, ale rozvaž mne prsím.“
„Mmmm…………………..když tak hezky prosíš, možná že to udělám. Ale pamatuj…….při snaze utéct ubližuješ jen sama sobě. Já tě tu nedržím, jdi si jestli chceš. Jen sem ti chtěl pomoct. Ale varuji tě…..Tyhle lesy jsou moc nebezpečné když je neznáš“
Sakura na něj pohlížela velmi nedůvěřivým pohledem, ale stejně nevěděla ani kde je. Takže když jí rozváže bude mít větší příležitost odejít, třeba zjistí kde se nachází.
„Slibuji, že už se nebudu vzpírat. Pusť mne už teď prosím.“
Tajemný muž na ni chvíli jen hleděl, pak se najednou přitáhl k jejímu tělu. Sakura měla rázem divný pocit v těle. Nerozuměla tomu, ale celé tělo se jí najednou otřáslo.
Skloněný nad jejím tělem se mu jen odrážel lesk jeho očí na Sakurou, která se pod ním jemně rozechvěla. Snad strachy, kdo ví.
Všiml si toho, ale nijak na t nereagoval, a jen své ruce natáhl k provazům které ji drželi na posteli.
Náhle se provazy kolem jejího těla uvolnili, a on se opět odklonil s jedinou větou: „Můžeš jít,…………… jsi volná, ale být tebou bych se nejdřív víc uzdravil, protože nejsi na tom stále nejlíp.“
Sakura mu na tohle nic neřekla, jen mu odpověděla větou: „Děkuji za to, že si mi pomohl, ale já musím jít. Musím najít své přátele,“ s touto větou se na něj jen mile pousmála a pak ho obešla směrem ke dveřím ven.
Ani na ni nepohlédl, jen si něco pro sebe špitnul, tak tiše že ho nemohla slyšet.
Když vyšla sakura ven z domu ve kterém ji vyléčil ten záhadný muž, s domněnkou že už je dostatečně v pořádku na to aby mohla jít pátky do písečné a najít své přátele, se najednou před domem zastavila a s vyděšeným pohledem se rozhlédla po okolí. Všude okolo byl les temný a tichý jak na nějakém hřbitově. Jen ten dům stál uprostřed tohoto zapomenutého lesa na malé louce. Vůbec neměla ponětí kudy jít, ale chtěla to zkusit.
Proto se vydala rovnu za nosem před sebe. Bylo jí divné že jí ta cizí a záhadná osoba nechala jen tak jít.

Už šla nějakou chvíli, když se za jejími zády najednou ozval jakýsi podivný křik, který se nedal přirovnat k ničemu co by se podobalo zvířeti, nebo člověku. Hned se na to zastavila a rozhlížela se klem sebe s velkou ostražitostí. Nikde nic neviděla, a tak se pochvičce už chtěla rozejít dál, když najednou na ni z houští vyskočil……………………………………………………………………………………………………………

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.