ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (12.)

Ahoj lidičky No takže dnes je tu jedna z další řady pokračování této ochablé povídky No ale naštěstí né pro všechny, takže pokračuje dál, a bude mít ještě ..... no tak to kdybych věděla kolik dílů protože sem sknčila u 13. dílu, takže dnes nebo zítra musím honem psát Ale jednu věc vím, a to že těch dílů bude klem 20. určitě Je tam ještě dost zápletek.

12. díl Odhalení záhadného muže

Už šla nějakou chvíli, když se za jejími zády najednou ozval jakýsi podivný křik, který se nedal přirovnat k ničemu co by se podobalo zvířeti, nebo člověku. Hned se na to zastavila a rozhlížela se kolem sebe s velkou ostražitostí. Nikde nic neviděla, a tak se po chviličce už chtěla rozejít dál, když najednou na ni z houští vyskočil nějaký zvláštní tvor.
Na hlavě měl obrovskou hřívu s nějakými bodlinami, a celé tělo bylo poseté jakousi zvláštní šupinovitou strukturou. Nevypadalo to ani jako zvíře, ale ani jako člověk. Bylo to něco velmi divného, co snad ještě nikdo neviděl. Mělo to drápy obrovských rozměrů, a oči toho tvora se leskli do sytě žluta. Očividně se to nechtělo přátelit.
Najednou se to stvoření na Sakuru rozeběhlo s pravděpodobným úmyslem ji zabít. Neměla dost síly na boj, a tak se jen rychle přemístila na strom co byl za jejími zády.
Doufala že to stvoření se k ní nedostane, ale to opravdu jen doufala.
Začalo se to za ní sápat po větvích, a od úst tomu odkapávali nechutně velké sliny. Usmyslela si že odtamtud musí velmi rychle, jinak by to nemuselo dpadnout nejlépe. Proto se začala jak jen mohla přesouvat ze stromu na strom. Byla ale velmi pomalá, a to stvoření jí už téměř dohánělo.
Když už přestávala doufat že té divné věci uteče, zahlédla před sebou jakousi skrytou jámu. V ten okamžik jí napadla menší past, jak obelstit tohoto divného tvora. Proto skočila přímo směrem do té hluboké jámi. Při skoku do ní, co nejrychleji jak jen v tu chvíli mohla, doufajíc že se jí to podaří, použila své výměnné jutsu.
Stvoření které ji úpěnlivě pronásledovalo, za ní tím směrem také skočilo, a tím spadlo do té hluboké propasti. Sakura tam s tím tvorem ale nespadla. Na poslední chvíli se jí podařilo využít svého malého množství chakry, a výměnné jutsu ji vyšlo. Díky tomu se ocitla na vedlejším stromě místo jedné větve.
Se stvořením do jámy spadl jen kus kmene ze stromu, a tím se zachránila. Nebo spíš si to jen myslela.
S velkým oddychnutím se svezla ke kmeni stromu až na kolena, když zpozorovala, že to stvoření se nemůže dostat jen tak ven.
I tak ale nechtěla riskovat, a proto, i když už neměla moc síly, se rychle vydala pryč z toho místa.
Netušila však, že její zranění nejsou tak v plném pořádku jak byla přesvědčená. Vždyť i ona měla v sobě stále kousek jedu, který z ní postupně léčbou vyprchával, ale při větší námaze ji také ještě stále velmi oslaboval.
Proto se stalo nevyhnutelné.
Po zhruba 2 kilometrech co Sakura ušla, se její tělo náhle a to velmi nečekaně zhroutilo. S obrovskou bolestí upadla na zem v křečích a nesmírné bolesti u páteře a krku. Celé tělo ji přestávalo opět poslouchat.
Ten neznámý shinobi co zrazoval písečnou, musel mít velmi účinné látky, tak moc, že je ani Sakura neprohlédla.
Snažila se to přejít, a postavit opět na nohy, ale začínala postupně cítit, jak se jí opět mlží zrak, a její tělo nejen od bolesti opět chabne.Bylo to jak ten pocit když jí otrávili. Podcenila sílu účinku jedů tho neznámého zrádce písečné, a to se jí teď vymsstilo. Věděla že není zrovna na vhodném místě pro odpočinek, s myšlenkou že kolem ní mohlo být takvých nestrvůr mnhem víc.
Po nějaké chvíli přemáhání, se snahou udržet se při vědomí, upadla naonec i tak do hlubokého spánku uprostřed nebezpečného lesa.

Ležela tam mezi stromy v nehybné poloze, když k ní z povzdálí z houští temného lesa přistoupila pomalým krokem nějaká mužská postava. Hleděl na ni, a pak se k ní tiše sklonil. Jeho oči se leskli v odrazu temného lesa až do jantarova. Důkladně si ji prohlédl, a pak ji opatrně vzal do svého náručí.
Ještě se rozhlédl po okolí, a pak se co nejtiššeji vydal pryč. Sakura byla celou dobu mimo sebe. Ale i přes to všechno jako by cítila že ji někdo nese, že se o ni někdo stará. Přisála se k tělu té mužské osoby, a nevědmky ze spaní vyřkla jedno jméno: "Takano....kde si.."
Ta mužská postav se nad tímt jejím vyřknutím trochu pozastavila, ale nakonec šel dál.

Po několika hodinách se Sakura konečně začala probouzet, a první co vidí............ nějakou postavu přímo před sebou. Když pořádně po menší chvilce zaostřila svůj zrak, silně se zalekla a rázem vykřikla: „Ty???! Ale jakto???“
„Tušil jsem že půjdeš, a taky sem ti myslím říkal, že je tento les velmi nebezpečný“
Sakura se opět nacházela v tom domě kde se před tím prbudila, a pohlížela přímo na toho záhadného muže co ji vyléčil.
„Ale proč??? Proč to všechno pro mě děláš???“ vyhrkla na něj najednou Sakura.
„Mmmm……….Nevím……..neptej se mi na to,“ zazněla jeho velmi klidná odpověď z jeho zahalených úst.
Sakura na něj hleděla s pohledem vyjadřujícím, že tato odpověď jí zjevně nestačí. Na místo toho, aby jí to vysvětlil mluvil dál slovy: „Neměla si ještě odcházet, varoval sem tě. Jsi medic, tak by si mohla vědět, že nejsi ještě stále v pořádku. Nemohl jsem tě nechat jen tak jít s myšlenkou, že vím jak skončíš, protože to bych tě před tím jinak ani nemusel léčit, nemyslíš?“ odověděl jí otázkou s vážným hlasem.
Sakura na jeho odpověď už nijak nevzdorovala, jen pohlédla hluboce k zemi, a tiše řekla: „Nevěřila sem ti, myslela sem že my chceš něco udělat, nebo ublížit. Sumimasen. Ale pokud mi slíbíš, že mohu odejít až mi bude lépe, ráda tu zatím zůstanu, a budu poslouchat co mi řekneš“
„Konečně si dostala rozum, ale jak sem řekl, já tě tu nedržím. Jdi si, ale pro tvé vlastní dobro ti osobně doporučuji, až budeš na tom lépe. Příště už za tebou nepůjdu. Jen tentokrát, protože jsem věděl, že jsi stále rozrušená z všeho co se ti asi stalo.“
Po této větě pohlédla na něj Sakura trochu překvapeně, ale nakonec kývla na souhlas, že rozumí.
Stále tomu zvláštnímu člověku ale plně nevěřila. Poté co to dořekl se opět otočil, a ponechal ji v pokoji samotnou. Sakura zůstala v pokoji, a jen odpočívala.
Po několika hodinách když už spala, se dveře tiše otevřeli, a postava zakrytá stínem noční oblohy k ní tiše přistoupila. Po menším pozorování na její zlehka oddychující tělo si k ní ta osoba přisedla na postel. Jemňounce jí přejala jedním prstem své ruky přes zranění u krku a zahleděla se na ni.
Sakuru to však ihned probudilo, a tak se velmi rychle ohlédla co to bylo. Nikoho však u sebe nespatřila, jen u dveří stál něčí obrys. Pomalu se k ní začal přibližovat, a když už byl u ní tiše promluvil: „Přinesl jsem ti jen něco k snědku“
Teď už tomu vůbec nerozuměla. Vždyť někoho u sebe určitě cítila, ale nikdo kromě toho zahaleného muže u dveří, velký kus od ní nikdo nebyl. S velkým nepochopením na něj hleděla, ale po chvilce si řekla že se jí to asi jen zdálo, a tak mu odpověděla: „Děkuji“
Hned na to k ní pomalu přistoupil, a podal jí tác s jídlem.
Když dojedla, tak zas tiše odešel. Nijak se s ní pokud možno ani nebavil, což ji dost mrzelo, protože jediná osoba kterou při sobě momentálně měla byl on. Zmocňovala se jí úzkost a pocit velké samoty. Proto si řekla že než se uzdraví, alespoň se sním zkusí nějak spřátelit, i když o to zjevně nestál, a tak možná i zjistit kdo to vlastně je.
Takhle to chodilo několik dní za sebou. Nosil jí jídlo a zas mlčky odcházel, až do doby dokud se konečně Sakura nezačala plně zotavovat.

Jednoho dne, když od ní ten záhadný muž opět odcházel s tácem jídla, se Sakura po tom co zavřel dveře tiše vydala za ním. Teď si mohla dokonale prohlédnout dům ve kterém se celou tu dobu nacházela. Byl obyčejný, ale velmi dobře udržovaný. Šla za ním do doby než se dostal před jakési dveře se zámkem. Vytáhl si klíč z kapsy a vstoupl dovnitř. Šla stle potichu za ním, a to co spatřila ji málem vyrazilo dech.
Bylo to to místo kam ji přivedl Takana oné noci, když měla hlídku po cestě do písečné.
Nevydržela ten nápor nervů co se vní začal buřit s otázkami: "Jakto?? Jak zná tohle místo? Kdo to vlastně je? Kde to jsem? A jakto že je to tady?" a proto se k němu rozešla s hlasem velmi vážným, ale zároveň hodně překvapeným.
„Jakto že znáš tohle místo???!! Kdo jsi?!“ mírně na něj zároveň vykřikla.
S pohledem upřeným před sebe na okouzlující přírodu jen tichým a klidným, přesto stále tlumeným hlasem řekl: „Je to nádhera že ano?" choval se jak kdyby ji snad i očekával či co.
Sakura se k němu přiblížila, až si stoupla těsně před něj, a tentokrát už rázněji na něj promluvila: „Ptám se tě znova…….Kdo si??!! Chci to vědět, slyšíš!!“
„Jen chtít nestačí. Nepotřebuješ znát mou tvář. Věř mi,“ odpověděl jí velmi zamyšleně tentokrát už s pohledem upřeným jen na ni.
Sakura už ztratila nervi, a proto udělala to co momentálně uznala za vhodné. Zahleděla se na něj tázavě, a najednou se její ruce prudce zvedli, a strhla mu hábit který na sobě měl.
Po celou dobu co u něj byla mu nic neřekla, a ani nevyzvídala proč má zahalený obličej. To proto, že si myslela že je třeba ta osoba nějak zraněná na těle např. popálená nebo tak. Ovšem jisté oklonsti co jí nedávali v dannou chvíli žádný smysl a jen samé otázky, donutil ji to zjistit za každou cenu. Avšak když pohlédla do jeho obličeje nemohla tomu uvěřit.
„Takano?? Ale vždyť………… ty …….proč jsi mi to rovnou neřekl, že jsi to ty??!"
Hleděl na ni s výrazem bez zájmu, a jen klidně odpověděl: „Nemohl sem…………….nechtěl sem aby si mne ještě viděla“
„Ale proč???? Nerozumím tomu!!“ S vyděšeným pohledem na něj stále víc a víc pírala svůj pohled.
„Čím víc toho o mně budeš vědět, tím větší nebezpečí ti bude hrozit“
„Takano…….. já nevěděla sem…“ její ústa jí ale však nedovolili mluvit dál, a proto se k němu jen zlehýnka naklonila s náznakem, že by ho chtěla obejmout či i něco jiného. On od ní ale ustoupil, a náhle ji od sebe prudce odstrčil.
Sakura mu nechápavě pohlédla do očí, a promluvila: „Proč……………proč to děláš??“ v jejím pohledu se odráželi malé záblesky od nalévajících se slz.
„Už se nesmíme nikdy vidět. Tamtudy se dostaneš zpátky do písečné. Jdi už!!!“ křikl na ni.
„Já ale….“
„Jdi!! Rozumíš?!!“
S velmi smutným pohledem se od něj odvrátila, a otočila se k němu zády. Při odchodu mu už jen řekla jediné: „Doufala sem…… doufala sem že ty budeš jiný…………….ale nejsi!!“ s tichým pláčem se rozeběhla cestou, kterou jí ukázal.

Bylo to už 20 dní co Sakura zmizela, a Naruto na tom byl stále hůř. Cítil že s ním není něco v pořádku, ale nejvíc ho znepokojoval strach o Sakuru.
Zrovna to bylo uprostřed slunečného dne když se u brány Písečné zjevila Sakura. Všichni na ni pohlédli jako na nějakého ducha. Nechali ji v klidu projít, ale jeden ze strážných to ihned běžel informovat Gaarovi. Sakura zrovna procházela kolem nemocnice, aby se mohla jít ohlásit že je s ní vše v pořádku. Mněla také namířeno do Kazakageho pracovny, když po cestě zahlédla najednou z povzdálí Kakashiho s Narutem.
Naruto ji z dálky také zahlédl, a ihned se k ní rozeběhl se šťastným úsměvem. Když už byl u ní radostně na ni vykřikl: „Sakura-chan!!!!!!! Ty jsi v pořádku!!“ Hned na t ji obejmul tak jak jen mohl. Tentokrát se ani Sakura nebránila. Byla šťastná že žijí, že to co jí řekli o jejich smrti, byla lež. Už mu chtěla něco říct, když najednou se Narutovi v jejím objetí silně podlomili nohy, a nebít Sakury která ho jen tak tak zadržela, asi by velmi těžce dopadl na zem.
„Naruto! Co je ti?!“ vykřikla se zděšením Sakura držíc ho v klíně. Když viděla jeho vybledlý obličej teď zblízka, došlo jí že s ním něco není v pořádku.
Mezitím se k nim dostal i Kakashi, a jen tiše na ni promluvil: „Už je to moc dlouho co….“ Nemohl doříct větu při pohledu, jak se na něj zděšeně Sakura dívá.
„Než co Kakashi?!!“
„Než ho otrávili. Mysleli jsme že už tě nenajdeme včas.Jsi jediná kdo mu teď může pomoct. A ty si najednou přišla a to sama. Co se stalo??“
„Na tom teď nezáleží, musíme mu pomoct. Pak vám to vysvětlím Kakashi“
Rychle ho přenesly do nemocnice, kde si ho Sakura nechala odvézt na sál. I přesto že nebyla stále ještě fyzicky ani ona sama v pořádku, i přes to jak mu vždy nadávala, znamenal pro ni mnoho. A tak mu chtěla za každou cenu pomoct.
Byly na sále už několik hodin, když náhle se dveře otevřeli, a ………………………………

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.