ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (18.)

Dnes tu mám pro vás to co jsem vám už včera slibovala A k tomu všemu vám i ráda říkám, že tento díl je o něco delší, tak snad budete dostatečně spokojení. I když asi až se dostanete na konec dnešního dílu, tak tentokrát mně asi opravdu zabijete. Ano.....opravdu sem nenapravitelná, a asi mně nedokážete změnit, či přemluvit abych na vás byla hodnější, a neukončovala své díly pro vás tak traumatizujícími závěry. A tak se vám za to omlouvám, ale hrozně se mi líbí něco napínavýho trhnout v tom nej

18. díl Ti nejsilnější se střetávají aneb - zlomené city

Shida se na Kabuta jen zlomyslně usmál a šel chodbou dál, dokud nedorazil k jedním dveřím, co byly oproti jiným velmi zvláštní a velké. Opatrně zaklepal a vešel dovnitř.
„Mmm…………..Tak už si tady. Začínal jsem se bát, kde se tak dlouho zdržuješ,“ pronesl Orochimaru s posměšným hlasem.
„Pane……volal jste mne??“
„Ano, volal. Akatsuki budou útočit na listovou. Chci je překvapit, a tebe budu potřebovat. A co si zjistil o tom zajímavém bojovníkovi?? Mohl bych ho docela dobře využít,“ dořekl s posměchem Orochimaru.
„Odmítl vaši nabídku lorde Orochimaru.“
Orochimaru se pod touto odpovědí mírně zamračil, a pak najednou řekl: „Mmmm…………..to je ale velká škoda. Nemáme ale čas. Musíme vyrazit. Doufám, že ses ho aspoň zbavil, aby pak nemohl stát v cestě, SHIDO?“ se zdůrazněním jeho jména na Shidu pohlédl. Shida se ale jen sotva ohlédl po Orochimarovi a tiše promluvil: „Pane….já………Nedokázal jsem ho zabít, byl silnější než já.
„Řekni Shido……… copak už si tolik zeslábl, nebo tě něco vedlo k tomu ho nezabít???“ zeptal se ho Orochimaru s úlisným hlasem.
„Ne pane, akorát….“
„Akorát Shido???“ naléhavě na něj Orochimaru pohlédl.
„korát mi řekl něco, co mi hodně zarazilo, nebo spíš něco připomnělo. Mluvil tak divně, jako kdyby snad…………………..Ale to je jedno pane. Slibuji, že příště už ho nenechám odejít živého!!“ odpověděl mu velice rázným a odhodlaným hlasem Shida.
„Hmm…..dobrá, věřím ti. Až se s ním znova setkáme, dávám ti poslední šanci. Teď už je ale čas. Jdeme,“ Shida jen kývl na slova svého pána a šel s ním.

Tou dobou už začínalo pomalu svítat, a celý tým 7 se už taky začínal probouzet.
Sakura stále schovaná ve stanu se najednou nečekaně probudila. Se zděšením v očích si sedla, a celá zadýchaná se jen začala kolem sebe ohlížet, ze strachu že tam Takana opět nebude. A však jak se vyděšeně ohlížela, nakonec její zrak spočinul na jeho klidně odpočívajícím těle přímo vedle ní. S velkou úlevou si oddychla, ale stále ji něco velmi tížilo. Byl to ten sen co se jí právě zdál. Takana ucítil, je že dost nesvá, a tak se jí jemným hlasem zeptal: „Co se stalo?? Jsi nějaká vyplašená, jako kdyby ti někdo chtěl něco udělat,“ s otázkou v očích na ni hleděl ještě stále mírně rozespalý, ale nemínil se jí nechat odbít.Opatrně jí chytl za ruku,a natočil si její tvář směrem na sebe.
Sakura nejdřív mluvit nechtěla, ale nakonec se strachem v očích pohlédla na něj, a hned svůj zrak sklopila dolů s tichou odpovědí: „Prosím tě….slib…..slib mi, že budeš opatrný. Já……já, zdál se mi opět sen, po dlouhé době, a v něm sem tě viděla jak………“ nebyla schopná doříct větu.
Takanu to ale velmi znepokojovalo, a tak se jí hned zeptal: „Jak co???? Řekni mi to. Tím že budeš mlčet ani mně nepomůžeš.“
Sakura se nadechla a s velkou tíhou ze sebe dostala zbytek věty znějící: „Já…..viděla jsem, jak se tě nejspíš tvůj bratr chystá zabít. Neviděla sem mu do tváře, ale…….. Prosím tě…. Nesmíš s ním bojovat!!! Slib mi to!!Slib mi, že budeš opatrný,“ s pláčem, teď už kříčící svou prosbu, na něj hleděla v silném objetí ať jí poslechne.
Takana se, i když trochu vyděšený jejím chováním nakonec na Sakuru pousmál, a řekl jí: „O mně se bát nemusíš. Neudělám nic, co by zasáhlo tvé city. Tím myslím, že nezemřu už jen kvůli tobě. Nenechám se zabít. Jenom kvůli tobě, bych byl schopen zemřít, a nikomu jinému.“
Sakura na něj pohlédla ale i tak s nešťastným pohledem, jako by mu snad ani nevěřila, nebo jí ještě něco přesvědčovalo o tom, že opak je pravdou .
Najednou ale byl slyšet Kakashihovo hlas: „Už je čas vyrazit. Za půl hodiny odcházíme.“
Sakura se od Takany pomalu odtáhla, ještě jednou na něj pohlédla tím vystrašeným pohledem, a pak se začala připravovat na misi.

Za půl hodiny se všichni seskupili u ohniště, a tam jim nahlas Kakashi řekl s pohledem na Takanu: „Tohle je náš nový pomocník z písečné, Takana. Nabídl se, že nám rád pomůže. Ukázalo se, že Shida je zrádce a drží s Orochimem. To on, celou dobu vynášel důležité informace o písečné ven. Takana byl považován za mrtvého, ale jak vidíte není tomu tak. Upřímně jsem rád, že tomu tak není. Tak ale teď už musíme vyrazit.“
I když o něm Sai i Naruto toho moc nevěděli, nakonec nic neřekli, a Naruto k Takanovi přišel blíž a řekl mu: „Rád tě vítám mezi nás, a ještě jednou se omlouvám….. no za ten včerejšek.“
Takana se na něj chvíli jen divně díval, ale najednou se na Naruta velmi vlídně usmál, a řekl mu: „I já tě rád poznávám. Jsi hodně silný a máš dobré srdce.“
Sai se za to nijak k uvítacímu zboru moc nehlásil, jen řekl: „Jsem Sai.“
„Takana, z klanu Zyaku,“ odpověděl s pohledem na Saie.
Poté se všichni rozešli směrem, kde se měli střetnout s Akatsuki.

Už byli téměř v údolí stínů. Zrovna vycházeli z lesa ven směrem k jedné velké louce, když najedou Sakura zaslechla jakýsi divný zvuk. Zastavila se, a hned se začala kolem sebe ohlížet.
„Co se děje Sakuro??“ zeptal se Kakashi.
„Já, něco sem slyšela,“ a pohlédla na všechny kolem sebe nejistým pohledem.
Sai se ale po chvilce ozval: „My ale nic neslyšíme, nebo ještě někdo snad ano?“ a podíval se po ostatních. Každý hned zakroutil hlavou, že také ne.
Takana se ale nijak nevyjádřil, jen se najednou po menší odmlce ozval: „Myslím že má Sakura pravdu. Někdo je nablízku.“
Najednou se ten divný zvuk ozval znova, a tentokrát už to slyšeli všichni.
Kakashi dal povel: „Všichni se schovejte!“
Hned jak to řekl, tak se celý tým poschovával do větví stromů, a vyčkával na příchod těch co byli velmi blízko jich.
Po menší chvilce se objevili v povzdálí tmavé stíny několika postav, vycházející na světlo z hlubokého lesa směrem k louce. Netrvalo dlouho, a bylo poznat kdo to byl. Byli to Akatsuki.
Celou dobu o nich nevěděli, dokud se najednou jeden z nich pod černým pláštěm, posetým červenými obláčky neozval slovy: „Jsou tu,“ jen co to dořekl všichni z Akatsuki z ničeho nic zmizeli.
Během pár vteřin se každý z nich objevil rozestoupený jeden od druhého do tvaru kruhu kolem celého týmu 7.
Všem, Sakuře , Kakashimu, Saiovi, Narutovi i Takanovi došlo, že už o nich ví, a tak seskočili ze stromů dolů.
Jeden pod svým pláštěm zahalený Akatsuki člen na ně promluvil: „Snad jste si nemysleli, že nás jen tak napadnete aniž by jsme to od listové nečekali. Heh….pošetilý nápad,“ řekl jim s výsměchem v hlase.
Sakura se ale ozvala jako první a řekla: „Nemysleli. Ale ani vy jste nečekal zrovna nás, mám pravdu?? Alespoň ne tady, jinak by jste před tím nebyli tak klidní, když jsme vás sledovali“ lhala jim, a podařilo se jí je obelstít, až se nad jejím výrokem víceméně zarazili. Najednou ale jeden z Akatsuki znova promluvil, a řekl něco, co Sakura opravdu nečekala.
„Hmm……….Máš možná pravdu. Čekali jsme ještě trochu někoho jiného,“ Pak se ale ohlédl za sebe, a pak mluvil dál: „No a myslím, že už jsme se i dočkali.“
Jen co to dořekl, se za nimi objevil Orochimaru se Sasukem a svými pomocníky Kabutem a Shidou.
„Ale, ale ….jaképak milé setkání po tak dlouhé době, že ano Peine?? No a taky tu máme naší slaboučkou pomoc z lisové. Tak to budeme moct vyřídit alespoň obojí naráz,“ promluvil Orochimaru s velkým, zlomyslným úšklebkem na tváři.
Dřív než by se dalo čekat se strhl velký boj mezi Akatsuki, Orochimarem a týmem 7.
Před Kakashim se ocitl Kabuto s velkým výsměchem, a slovy směřujícími na něj: „Nemysleli jste si doufám, že jsme na vás zapomněli,“ a hned se na Kakashiho vrhl.
Na Saie se ze zadu najednou nečekaně vyřítil Kakuzu, mezitím co na Naruta vyskočil z nenadání Sasuke.
Sakura se střetla se Sasorim, který ji odvlekl svými útoky až do prostřed pláně.
Zatímco Takana stál uprostřed krvelačného boje, pohlížel do očí jen jedinému člověku, na kterého byl teď jeho pohled směrován. Pohlížel upřeně na Shida, svého bratra.

Shida měl za úkol ho zabít, ale do teď, do chvíle než mu mohl pohlédnout do obličeje nevěděl koho se to má vlastně zbavit. Celý od pohledu na Takanu ztuhl, a jen proti němu nehybně stál.
Dívali se navzájem do svých tváří, a Shidovi konečně došlo proč ho naposledy nechal žít a nezabil ho, když měl tu možnost.
Po chvilce vzájemného pohlížení si do očí mu Shida řekl: „Už chápu proč si mně nezabil. Nemohl sem pochopit proč si mi nechal žít, ale to sem ještě nevěděl kdo si. Teď už ale ano BRATŘÍČKU!!!“ zdůraznil to poslední slovo a hned mluvil dál: „Protože si to ty Takano, můj bratře. Ty, ten kterej byl vždycky natolik slabej se mi postavit!! Heh…Pověz,……… proč když víš, že už jsem se rozhodl mi dáváš pořád šanci??? Já jí od tebe nikdy nechtěl, ale hodil ses mi, to musím uznat. I ten den, když jsi mně odhalil a neprozradil. Byl si mi akorát užitečný, nikdy si nebyl pro mě jako můj vlastní bratr!!Vždy jsem tě nenáviděl za to, že tě všichni měli radši než mně!! A to si ani nepatřil do naší vesnice, ani rodiny! Tak už to konečně pochop!!!!“ rozkřikl se na něj Shida.
Takana se po jeho právě vyřčených slovech velmi zamračil, a uvnitř se vněm začala bouřit krev plná zloby z vět, které právě vyslechl od Shida. Se zatnutými pěstmi sklopil svůj pohled k zemi, a promluvil: „Řekl jsem ti, že pokud se spolu ještě někdy shledáme a ty nezměníš svůj názor, tak už tě příště neušetřím. Ano, mám tě stále rád jako svého bratra, i když ty mně očividně ne. To proto sem ti nikdy nebyl schopen ublížit! Ale ty si toho jenom využíval! Teď už ti tu šanci znovu nedám Shido!!“ poté svůj pohled pomalu pozvedl opět na svého nevlastního bratra, a nenávistně se na něj zahleděl.
Shida se trochu zalekl od toho, co v jeho očích spatřil.
Takanovo oči se totiž při znovu pohlédnutí na Shidu celé změnili, a získali sytě jantarovou barvu s rudě krvavými záblesky duhy. Jako by snad ani nebyli jeho.
Shida se ale nakonec vzepřel, a s výsměšným hlasem mu řekl: „Tak co bratříčku, už máš sílu se mi postavit??!“ s pohledem plným šílenství proti němu vyskočil.
Takana jen dívajíc se na něj, jak se k něm přibližuje mu řekl velmi chladným hlasem: „Máš to mít Shido. Varoval jsem tě,“ s touto poslední větou si rychlostí blesku vytáhl svou kruhovitou zbraň co měl kolem pasu, a když byl Shida u něj na dva metry, tak se prudce rozmáchl. Mírně přivřel své teď jantarově zbarvené, krví prolévající se oči, a jen tiše řekl: „Sakuro, …………odpust mi to, ale nemám na vběr.“
Shida ale čekal, že něco takového jako posledně udělá, proto těsně než se ho ta zbraň dotkla zmizel.
Myslel si, že tak Takanu dokonale ošálil, ale nevěděl že Takana měl v úmyslu tentokrát něco úplně jiného.

Mezitím se Sakura ocitla na té obrovské louce se Sasorim, který na ni zrovna začal útočit svým loutkovým ocasem plným jedu.
Sakura měla opravdu na mále, ale naštěstí se jeho útokům doposavaď vyhnula. To vše do chvíle, než ji jeden Sasoriho prudký úder zasáhl do nohy. Chtěla si vyndat protijed, ale jak ho uchopila do ruky s tím, že si ho vpíchne do těla, Sasori jí ho svým ocasem vyrazil z ruky, a injekce s protilátkou se rozbila.
S vyděšeným pohledem se zadívala na rozbitou ampuli v injekci, a pak s pohledem plným zklamání krátce pohlédla směrem, kde se odehrával boj jejích přátel. Mezi nimi zahlédla i Takanu bojujícího proti Shidovi. Hrozně jí to vyděsilo, když je zpozorovala. Sasori jí ale nedopřál odpočinku, a začal se jí opět plně věnovat svými lstivými útoky. Ovšem po nějaké době už začínala cítit účinky jedu. Potichu si pro sebe řekla: "Sakra!! Co všichni mají s těma jedama! Takhle to dlouho nevydržím, musim rychle jednat," hned na to se proti Sasorimu rozeběhla s rukama sevřenýma v pěst.

Shida se v tu samou chvíli co Sakura znova bojovala se Sasorim, objevil přímo za Takanovo zády s nápřahem své katany mířeným do jeho těla, a s doměnkou, že Takanu tak překvapí.
Už se blížilo ostří jeho zbraně k Takanovo zádům, když najednou před ním Takana také zmizel.
„Zapomněl jsi, že jsem tě to naučil já Shido??“ ozval se hlas za Shidovo zády.
Shida se prudce otočil, a kus od něj stál Takana s napřaženou rukou, držící svou kruhovitou zbraň kus nad zemí.
Shida se na něj jen výsměšně podíval a řekl: „Snad to na mně nechceš zkoušet znova s tou tvojí divnou výzbrojí.“
Takana se ale na něj jen krátce podíval a pak řekl: „Stále jsi plně rozhodnutý, že své názory nezměníš??“
„Heh…..jsi stále najivní Takano. Vybral jsem si tuto cestu už dávno, protože v ní věřím víc než v to, co nás učili za žvásty v písečné!! A nemíním se jí vzdát!!!!“ jen co to Shida dořekl, tak se proti němu napřáhl s úmyslem ho zabít.
Takana už nic neřekl, jen na svého nevlastního bratra ještě naposledy pohlédl, a pak s tichým vyřknutím : „Pak ať zemřeme klidě i spolu bratře,“ udeřil svou zbraní prudce do země, a pohlédl na oblaka táhnoucí se po obloze.
Ještě než se Shidovo takana dotkla těla jeho nevlastního bratra, se mezi nimi od země vytvořila obrovská záře zbarvující se do světle zelena, a na nebi se krásná čistá obloha nejednou zatáhla, a………………………………………………………….

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.