ANDĚL STRÁŽNÝ (Sakura x Takana) - (5.)

No, a je tu 5. dílek. Sakriš, to to pěkně rychle letí

5. díl Přepadení u jezera

Náhle se však vzpamatovala a řekla: „Co tady děláš??? Jak si nás našel????“

„Neptej se. Chci ti něco ukázat. Pojď semnou,“ zněla jeho odpověď.
Sakura na něj hleděla trošku zaskočeně, než se konečně vzpamatovala a ozvala se: „Proč bych měla s tebou někam jít?? Vždyť tě ani neznám.“
„Já nejsem jeden z těch, co by stáli proti tobě. Prosím, už se neptej a pojď,“ teď už byl jeho hlas o něco vážnější, ale nikoli zlý.
Na Sakuře, ale bylo stále vidět, že sním očividně moc nesouhlasí, a stále proti němu stála v obranného postoje. Když si toho všiml, pomalým pohybem k ní natáhl svou ruku a vlídně se na ní usmál.
Sakura se po menším zamyšlení nakonec sama přesvědčila, že by se snad nemuselo nic stát, a tak mu svou dlaň poddala. Hned, jak se dotkla jeho ruky, s pevným sevřením si ji k sobě zlehka přitáhl. Byli teď u sebe velmi blízko, a ona pod jeho dotekem v tak těsné blízkosti, dalo by se říct, že až ztrácela dech.
Dívala se do jeho zelných očí, a při tom jen šeptem řekla: „Nesmíme se, ale vzdálit moc daleko od tábora“
„Neboj se,“ ujistil jí.
Náhle po této větě zavřel oči a okolo nich se udělal jakýsi zvláštní kouř. Mírně zaskočená tím, co se právě děje, mu pohlédla se výrazem plným váhání do tváře.

Netrvalo to ani půl minuty, a oba se najednou ocitli na moc krásném místě. Všude kolem byla nádherná příroda. Kousek před nimi vyčnívala z popředí taková zvláštní skála, poměrně dost vysoká, pod kterou bylo sice velmi malé, ale moc pěkné jezero.
Odtáhl se od ní a rozešel se k té skále. Svou rukou, kterou jí stále držel, ji vedl za sebou. Sakura, omámená krásou toho, co viděla, si ani pořádně nevšimla, že ji za sebou někam vede.
Až když stáli těsně před onou skálou zpozorněla, a s velkou zvědavostí v hlase se ho zeptala: „Co tady děláme?“
On jí na to však nic neřekl a stisk její dlaně náhle povolil. Sakura ho pozorovala s větším nepochopením. Viděla, jak před sebou začal vytvářet nějaké pečetě, a pak jen o pár kroků ustoupil.
Nevěděla, proč to dělá, ale najednou pod svými nohami ucítila takové zvláštní chvění. Podívala se před sebe, a viděla, jak se před ní ve skále vytváří nějaký vchod.
Pomalu se vydal ke vchodu, a při chůzi mlčky pohlédl na Sakuru s výzvou v očích, aby šla s ním. Sakura ho tedy tiše následovala. Ukázalo se, že z obyčejné skály se vyklubala nádherná skrýš, obrostlá těmi nejpůvabnějšími rostlinami. Uprostřed byl na stropě menší otvor. Když do něj pohlédla, myslela si, že už z toho místa nespustí oči. Bylo z něj vidět ty nejkrásnější hvězdy na obloze ozářené měsícem. Bylo to tak krásné, že od údivu nepatrně pootevřela svá ústa, a malinké jiskřičky se jí zaleskli v očích, když pohlédla na tu nádheru.
„Líbí se ti to, že ano? Doufal jsem, že se ti to bude aspoň trochu zamlouvat, když máš tak ráda noční oblohu,“ řekl tichým, ale vážným hlasem.
„Trochu?? To je to nejkrásnější, co sem kdy viděla,“ odpověděla mu po chvilce zamlknutí od úžasu.
Nic jí na to však neřekl, jen bylo při pohledu na něj poznat, že je spokojený.
„Proč si mně sem, ale vůbec zavedl?? A jakto, že toho o mně tolika víš??“ zeptala se ho náhle.
Jak se ho zeptala na tuto věc, zahleděl se na ní ještě víc a jemným hlasem jí řekl: „Jednou se mi zdál sen, a v něm si byla i ty. Nejdřív jsem si myslel, že budeš nejspíš jen výplod mé fantazie, ale když sem tě uviděl poprvé v tom občerstvení, bylo mi divné, proč ses mi zdála. Chtěl jsem zjistit jestli si opravdu skutečná……. Chtěl jsem to zjistit, abych věděl jestli ………..“ Odpověděl jí, ale nedořekl poslední větu, nad kterou se hluboce zamyslel.
„A proč teda?“ Hned se ho zeptala. Bylo, ale poznat, že je jeho slovy mírně zaražená.
„Doufal jsem, že u tebe najdu odpověď, že když tě najdu, tak mi to řekneš,“ dodal tišším hlasem.
„Ale já sama nevím. Neznám tě. I já mívám jeden sen, na který mi nikdo nemůže odpovědět. Na rozdíl od tebe jsem té osobě nikdy nepohlédla do tváře, a moc mi to tíží. Sama nevím proč,“ řekla mu velmi zamyšleně.
On jí na to však už nic neřekl, jen jí krátce odpověděl: „Už je pozdě.“
Sakura se na něj podívala s otázkou v očích, ale než stihla cokoliv ještě říct, zmizel jí přímo před očima. Nevydržela to a nahlas vykřikla: „A jak se vůbec jmenuješ?!“
Stála tam, ale sama a nikde ho už neviděla. Už si myslela, že jí tam nechal, a pro sebe si potichu řekla: „On mně tu jen tak nechal, a já ani nevím kde sem.“ Její obličej získal rázem velmi pochmurný výraz.
Chtěla se už rozejít ven ze skrýše. Ještě naposledy se podívala na to nádherné místo, ale pak najednou za sebou ucítila něčí přítomnost. Než se však stihla otočit uslyšela jak jí někdo říká: „Jsem Takana, ale teď už se musíš vrátit,“ s těmito slovy ucítila za krkem silnou bolest, a pak už jen viděla, jak ji někdo chytá do rukou těsně před dopadem na tvrdou zem.

Ranní paprsky jí jemně hřáli na tváři, když otevírala své rozespalé oči. Hned, jak si uvědomila, že zaspala, rychlostí blesku se postavila na nohy a začala se kolem sebe rozhlížet do všech stran.
Zjistila, že se nachází na stejném místě, kde ji včera Takana vyrušil. Hned na to se uklidnila, ale v zápětí se rozhlédla okolo tábora. Nikde nikoho neviděla a ostatní ještě klidně spali. Sama o sobě začala s velkou nejistotou pochybovat, jestli to, co dnes v noci zažila, byla skutečnost a nebo jen pouhý sen. V duchu si říkala: „Že bych tak tvrdě usnula a všechno by byl jenom sen??? Hm… ale byl by to moc pěkný sen.“
Nakonec se pomalu ale jistě přesvědčila, že se jí to určitě muselo jen zdát. A krom toho, nikde nebylo ani známky, že by tu někdo byl. Akorát ji trochu znepokojovalo, že si vůbec nepamatovala, jak mohla tak náhle usnout, a hlavně ani nevěděla jakým způsobem.
Z myšlenek ji vytrhl Naruto, který zrovna vylézal ze spacáku a s hlasitým zívnutím na ni promluvil: „Sakura-chan, díky tobě sem si vážně odpočinul,“ hned na to na ni hodil ten svůj usměvavý pohled.
„Mmm….dobré jitro Naruto,“ odpověděla mu.
„Eee?……Sakuro si v přádku?? Přijdeš mi nějak mimo,“ zeptal se jí trochu podezíravým hlasem Naruto.
„Ne. Jsem v pořádku, opravdu,“ odpověděla mu s menším úsměvem, který byl, ale jen velmi dobře strojenou přetvářkou.
Chvilku na to se začali probouzet i ostatní. Naruto už nic neřekl a Sakura se opět co nejnenápádněji vrátila ke svým myšlenkám. Hned jak si všichni sbalili své věci, odebrali se zpět na cestu.

Už šli čtvrtý den a po celou dobu se nic zvláštního neudálo. Na večer si našli místo na přespání u jednoho moc pěkného jezera. Sakuře to trochu připomínalo místo kde byla ve svém snu před pár dny, ale nebylo tak krásné jako ta nádherná skrýš.
Rozložili si spacáky kus od jezera, uprostřed lesa na malé mýtince. Dnešní hlídání spadlo na Saie, kterému to očividně bez jakéhokoliv náznaku nevadilo. Sedl si pod jeden strom, kde měl dobrý výhled na okolí, a otevřel si svou knížku do které stále kreslil.
Sakuře se ještě moc spát nechtělo, a proto se rozhodla, že se půjde podívat po okolí. Nakonec jí nohy zavedli až k tomu krásnému jezeru. Po nevelice dlouhém rozmýšlení usoudila, že by se mohla malinko osvěžit příjemně chladnou vodou. Několikrát se ohlédla, aby se ujistila, že tam s ní nikdo není. Poté, co se ujistila, že vzduch je čistý, se tichým krokem přiblížila k hladině vody a začala se svlékat. Doufala, že ji nikdo neuvidí, ale i tak s menším strachem že by přece jenom někdo, se velice rychle vydala do vody. Hned na to se ponořila pod hladinu a začala si užívat té osvěžující rozkoše.
Netušila, ale že není až tak úplně sama. Zrovna, když se vynořila z podhladiny a chtěla doplavat ke břehu, aby se mohla jít obléct, někdo ji vyrušil přímo za zády s hlasem připomínajícím ji někoho velice známého.
„Moc jsi se nezměnila. Myslel jsem, že bys přece jen mohla zesílit, ale nejspíš jsem se mýlil,“ jeho hlas byl plný pohrdání a menšího vyjádření výsměchu.
Sakura plná vyděšení se ho rozechvělým hlasem zeptala: „Jak můžeš vědět, kdo jsem a jak silná umím být!! Nemáš o mně ani potuchy!!!“ Osočila se na neznámý hlas přímo za ní.
„Hm…….. Možná…. To se, ale ještě uvidí, jen ne teď.“
Když slyšela jeho slova („….jen ne teď“) měla v úmyslu ho jen tak nepustit. Proto do svých dlaní, které měla stále pod vodou nenápadně nabrala velké množství síly, s úmyslem nevítaného návštěvníka odrazit.
„Myslím že už rovnou teď!!!" Odsekla mu s velkou sebedůvěrou na jeho poznámku.
Svou dlaní se zprudka napřáhla a udeřila. Cítila, jak její nahromaděná chakra v dlani zasáhla cíl. Hned, jak udeřila, co nejrychleji se otočila, aby spatřila tvář toho, kdo jí tak nečekaně přepadl. Nikoho před sebou však neviděla. S pootevřenými ústy od většího údivu, kam ten dotyčný zmizel , se ještě chvíli dívala na místo, kde ještě před pár vteřinami ta jistá osoba stála.
Najednou ji však ze zamyšleného pohledu na to místo vyrušilo jakési zašustění mezi stromy. Ohlédla se ihned tím směrem, a zahlédla něčí postavu. Byla zahalená tak, že ji nebylo vůbec poznat, ale spatřila ještě jednu věc, která ji velice zarazila. Viděla jeho tvář z profilu s očima, které se mu zaleskly když se jeho postava míjela mezi stromy. Napadlo ji, že to musel být Takana. Byl mu tak podobný. Jak zahlédla jeho tvář z boku vypadal jako on. Ten obličej, ty vlasy..
„Ale proč by to dělal??“ Napadlo ji.
S touto myšlenkou opatrně vyšla z jezera, a oblékla se. Už se chtěla odebrat zpátky k ostatním, ale přímo před ní vyšel z houští listnatého křoví ……………………….. ...........................................................

______________________________________________________________

Nerada sama sebe hodnotím, protože to co si o sobě často myslíme,
ne vždy bývá pravdou.