Bojuj proto, abys žil 12 2/2

Když se Selwyn vrátil zpátky ze své výpravy, kde se setkal se svojí minulostí a rozprostřela se před ním nová budoucnost, mezi zbývajícími členy se vyskytl problém.
Vraťme se však do chvíle, kdy je opustil, aby se nasytil po boji.

Jakmile zvířený prach po odchodu těch dvou usedl, oči všech se upřely na chlapce v bezvědomí, který v klidu oddechoval u Benových nohou. Tak nějak to ti tři tušili, že objevením draka se může jejich život od základů změnit. Myšlenky každého z nich se samovolně rozutekly na všechny strany, aby se pak setkaly a všichni naráz promluvili. „Sakra!“
Možná někdy jinde anebo za jiných podmínek by se všichni uvolněně rozesmáli, ale teď na to ani jeden z nich neměl pomyšlení.
„Jsme to tedy podivná skupinka, co.“ začala mluvit jako první Alice. Tahle věta byla řečena jen tak, aby řeč nestála a tak nečekala na žádnou reakci a pokračovala dále. „Jeden drak, další podivná chiméra, neužitečný čaroděj, nepoužitelná naivka a chlapec co by si rád hrál na vůdce.“
„A co ty?“ uchechtlo se posměšně její dvojče, „Ty jsi asi naše jediná výhra, že?“
„Ne, právě naopak. Já... měla bych od vás odejít pokud vám nemám přinést smůlu.
„To ani omylem,“ skočil jí do řeči Ben. „kdybys tady nebyla, už bychom byli zabití. Znáš tady všechny cesty a...“
Dívka se potěšeně pousmála, ale přesto odmítavě zavrtěla hlavou. „Udělala jsem hodně špatných věcí a proto jsem tady, je to...“
„Očistec, co?“
„Jak si to poznal? Mě... trvalo mi to několik let, než jsem... pochopila. Při poslední bitvě mě poranily, myslela jsem že je to jen lehké zranění, ale ve zbrani byl jed a já odpadla. Probudila jsem se až v tom hradě a nemohla se dostat ven a pak... dál už to znáte.“
„Fakt vtipné. Zrovna ty...“ Rahael nemohla přestat dusit svůj smích a tak vyprskla. „...taková dobrá duše!“
„Co tím myslíš? Snad nechceš říct, že sis vzpomněla na svoji minulost? Copak si zapoměla na to, žes tam byla se mnou. Zachránilo tě jediné, ten prašivej vimítač! Proč si vybral TEBE!“
„Snad nežárlíš?“
Dívaly se na sebe jako dvě harpyje, jen se na sebe vrhnout.
„Byl tak naivní,“ rozesmála se, „jen škoda, že umřel. Jeho bratr.... ale to bylo něco....“ na chvíli se zasnila a olízla si rty, „...jiného. Rozhodně by stál za hřích.“
„Nevím jestli...“
Mohly byste přestat! Zaslechly ve svých hlavách rozhodný hlas. Obě dvě se rozhlédly kolem sebe ale Ben nevypadal, že by něco slyšel. „Co... co to bylo?“ vyhrkly obě dvě společně, vyděšeně.
Tímhle nic nevyřešíte!
„Alice, slyšelas to?“
„J- jo. Jasně jako kdyby...“
Pohledy obou se usídlily na chlapci ležícím na zemi. Přes jeho nehybný obličej se mihl stín a koutky jeho úst se napatrně pohnuly do úsměvu.
Přesně tak. Chytré hlavičky! Můj pán si nic z toho nebude pamatovat... ale... Jestli jej zradíte...
Hlas zmlknul stejně tak rychle jako se objevil.
„Nechci vás děvčata rušit, ale možná byste se měly dozvědět co je Damian vlastně zač. Neměli bychom před sebou mít žádné tajnosti a tak...“ zde se odmlčel a chvíli hloubal nad tím jak pokračovat. „Asi bude nejlepší začít tím kdo jsou jeho rodiče. Matka je jedna z nejlepších čarodějek v oboru a otec... muž, který chce ovládnout svět, aby mohl vládnout zcela absolutisticky. Naopak můj mladý pán... je to zatím jen naivní dítě, které si myslí že každý si zaslouží druhou šanci. Ale jen pokud lituje svých činů a chce je odčinit.“
„I kdyby zabil hodně lidí a v té době ničeho nelitoval, ale pak vlivem okolností...“
„Ano, odpuštění... to je jeho cesta.“
„Zajímavé,“ zamumlala Alice a pousmála se. „Je to zajímavější než jsem čekala, mohla by to být zábava. Co říkáš, sestřičko?“
„Nevím jestli si zasloužíme... jak ty říkáš... odpuštění.“ zavrtěla hlavou, Nic dalšího však už neřekla. Jen se posadila zpět na kmen spadlého stromu a zavřela oči.
Její sestra se ušklíbla: „Jo, ale to jestli si TO zasloužíme není na nás, ale na druhých, na těch kterým jsme ve svém životě ublížily.“

V tomhle zádumčivém stavu je našel Selwyn, který přišel jako první. Jednu věc si však neuvědomil, nevypadal totiž jak drak, ale... Překvapený výkřik ze dvou ženských hrdel jej vyděsil tak, že vyjekl... až pak mu došlo, že z jeho úst vyšel vysoký dívčí hlas. Sklopil zrak na svoji hruď a tentokrát vyjekl jako puberťačka a skočil za nejbližší keřík. „Sakra!“
Zrovna v ten okamžik přiběhl i Seraphis jeho reakce však nebyla zděšená spíše... nadšená. Tahle kost by totiž stála za hřích. To bylo první co jej napadlo, když zahlédl její tělo z profilu dříve než se schovala. Poté však z řečí ostatních pochopil kdo je neznámá a rozesmál se... spíše se rozštěkal jako pes. Bylo to fakt zábavné.
„To mi snad můj pán dělá schválně. Chtěl jsem být magnetem pro holky a teď...“ odtáhl si od hrudníku tričko, které mu daroval Ben a upřeně se zadíval na dvě oblá ňadra.
„Náhodou vypadáš skvěle, až bych si dal říct, kdybych nevěděl, že seš uvnitř drak.“ Seph se znovu štěkavě rozesmál.
Obě sestry ji pozorovaly spíše žárlivě, což nebylo nic divného. Dívky totiž vypadaly jako školačky naopak Selwyn neměl jako žena příliš daleko k bohyni.
Ženiny asijské rysy, dlouhé vlasy černé jako bezměsíční obloha končící v půli zad a tetování táhnoucí se přes celá její záda končící v úžlabině jejího oblého zadečku, představující Selwina ve své zvířecí podobě.
Ben polk, jen si vzpomněl na tu nadpozemskou krásu, a sevřel kolena k sobě. „Bože,“ zaúpěl a zrudl jako školák přistižený při sledování porna během učení svojí matkou.
Tohle rozesmálo i obě dívky.
Naopak Selwyn zbledl, a i přesto že triko bylo dlouhé sotva do třetiny stehen, vyskočil a ubalil mu jednu přímo ukázkovou facku až Bena všechno vzrušení přešlo. Přeci jen měl sílu jako drak. „No, holky.... nemáte něco lepšího než tohle... nic.“ zamumlal, když se konečně uklidnil. „Měl bych se začít chovat jako holka... asi?“
„Jo,“ rozesmál se Seph, „pokud si tu tvoji sexy podobu Damián nerozmyslí. Nemyslím si však, že by... no, mohla by to být zábava, co říkáš... Selwiii?“
„Ty- ty...“ ženě zrudly oči rozhořčením, „...jen na mě šáhneš a...“ máchl rukou na které se objevily dlouhé drápy a naznačil co by mu usekl, kdyby se odvážil k nějakému sexuálnímu harašení.
„Neboj, svoje nádobíčko mám moc moc rád....“
„Prase!“ ulevila si Rehael.
Naopak Alice zrudla a kousla se do rtu. Tahle reakce měla za následek to, že se na ni Seraphis málem vrhl, kdyby nezakročila dračí princezna. „Na to ani nemysli! Je tady dítě, jasný!“
„No jo,“ ušklíbl se a posadil se do tureckého sedu, „ale kdybys věděl jak je nepříjemný takový vzrušení...“
„Ne-po- kra-čuj!“ odsekávala postupně slabiky a nebezpečně pomalu se k Seraphisovi přibližovala. Ten jen mávl rukou a raději sklapl. Doopravdy nechtěl přijít o jeden z nejdůležitějších orgánů mužského těla a tak moudře ustoupil.

Světlo a stín.
Ano, jsou to dvě protichůdné věci, ale jedna bez druhé nemůže existovat. Ona kdysi dávno patřila k těm, kteří byly pro jiné jejich světlem a právě toho touží někteří zneužít. Proč se nebavit tím, že zakalím to světlo, druhým svítící na cestu. Světlo jenž je dokáže vést temnotou jaká je všude kolem nás.
Někdy temnota může zahalit tu záři, ale pokud světlo existuje, pořád je tu naděje.

Aulideu už nebavilo poslouchat ty teorie, které neustále rozvíjely Gigiini stoupenci a tak se vydala do víru města, bavit se a užít si vlastní svobody.
Ne, neměla hlad, jen chtěla na chvíli vypnout, relaxovat.
Procházela se ztichlými ulicemi ranního města. Slunce stále ještě spalo, ale noc pomalu končila. Všichni byli znavení po víkendu a tak nezastihla venku žádného člověka. Mezi odpadky občas zahlédla ocas krysy anebo huňatý ocas kočky, která nebohou myš naháněla.
Zastavila se u osvětlení které problikávalo na konci ulice a co chvíli osvětlilo malou hromádku čehosi co se třáslo zimou. Začenichala jako lovecký pes. V tu chvíli ji do nosu uhodil zápach krve, až se jí z toho zvedl žaludek. Nikdy nic takového necítila o to obezřetnější proto byla. Přikrčila se jako kdyby chtěla vyskočit a zaútočit, ale pak se narovnala. Chlupatá koule se na ni otočila, v temnotě zablýskaly oči a pak neznámé zvíře vyskočilo. Bylo to jen tak tak, ale nastěstí uskočila.
Zvíře se přikrčilo k zemi a výhružně zavrčelo, srst na zádech se naježila a tak to něco vypadalo o něco větší než ve skutečnosti bylo. „Copak si zač?“ zeptala se jako kdyby očekávala odpověď.
To cosi naklonilo hlavu na stranu a protáhlo se jak kočkovitá šelma. Poznalo, že výhružný postoj nezabere a tak se otočilo připravené co nejrychleji zmizet, ale žena byla rychlejší. Chytila vzpouzející se zvíře, pohladila je po hlavičce. Z hrdla podivného tvora se ozvalo cosi podobného vrnění a pak jí to olízlo ruku.
Z kapsy vytáhla lahvičku podivně zapáchající tekutiny a několik kapek vylila na zraněné místo. Zasyčelo to, po dotyku se zraněnou kůži se to změnilo v páru. Poté na místo přiložila dlaň z které začala vycházet podivná záře a po zranění nebylo ani památky.
Položila zvíře na zem, to se na ni podívalo letmým pohledem jako poděkování a za chvíli zmizelo v temnotě nedalekého otvoru mířícího do podzemí.
Prokřupala si ruce a pousmála se: „Už jsem to dlouho nepoužila, asi jsem vyšla ze cviku.“
Otočila se a vykročila dál. Proto nebyla schopná si všimnout muže, který ji celou dobu pozoroval z nedalekého zákoutí. Pousmál se a podložil si hlavu dlaní: „Konečně jsem tě našel, lásko! Brzy zaplatíš za to, že jsi mě zradila.“

Existuje mnoho druhů stínů, některé žijí v temnotě a nikdo je nevidí.
Stejně tak jak má každý člověk svůj stín, existuje teorie, že ten kdo svůj stín ztratí nemá právo žít a tak si musí vybrat: buď sebere stín někomu jinému a tím jej odsoudí ke smrti anebo přijme svůj osud a odejde. Našlo se však pár takových, kteří se osudu vzepřely a žijí beze stínu. Musí se však schovávat v temnotě, aby je nenašli spravedliví, a tak se brzy stanou jen stínem.
Bez světla však není stín.
Stín jako takový zmizí a nahradí jej temnota.

Pomalu se blížilo svítání a tak zapadla do jednoho z nonstop barů, kterých bylo po cestě víc než dost. Ano, věděla že tu bude muset zůstat až do té doby než slunce zapadne, ale vůbec jí to nevadilo. Teď měla dostatek času na to sledovat ostatní, což byla jedna z věcí kterou dělala moc ráda. Bavilo jí přemýšlet o všech lidech které potkala, co žijí za životy. Jestli jsou spokojení anebo nenávidí jak sebe nebo lidi kolem sebe. Občas se našel nějaký ztroskotanec, který jí přišel zábavný a tak s ním hodila řeč. Někdy mu pomohla a někdy jej naopak ponořila hlouběji do temnoty a pak... poté to záleželo jen na něm jestli chtěl život anebo smrt, odpuštění anebo nenávist.
Čas od času si hodila mincí a rozhodla za ně.
Dneska však na nic z toho neměla náladu. Teď chtěla doopravdy jen odpočinek a silnou kávu.
„Jednoho turka, extra silnýho!“ mávla na barmana.
„Těžká práce?“
„Přesně tak, pořád na nohou, kdo to má zvládat.“
„Co tak vleže?“ odvětil s úsměvem.
Nějaká jiná žena by se určitě urazila, ale Aulidea byla jiná nátura. „To bych si dala říct.“ odpověděla. Tohle naopak zarazilo jeho. Aulidea se rozesmála a otočila se na barové židličce kolem dokola, aby si obhlédla terén. „Ráda bych něco zakousla,“ olízla si rty. Na někoho by to mohlo působit jako lascivní gesto, ale ona to myslela zcela upřímně.
„Máme tady nějaké hamburgery, pokud...“
„Ne, díky,“ odvětila s úsměvem, „to jsem neměla na mysli.“
Po pár minutách, když měla v sobě již polovinu kávy, vrzly dveře. Mrkla tím směrem a na chvíli ji to co uviděla vyrazilo dech. Ve dveřích stál muž, světlo které ji bránilo v tom vidět mu do tváře ji na chvíli oslepilo. Zaclonila si tedy výhled rukou a zamrkala aby si zvykla na změnu světelnosti. „Hoj,“ promluvil a ONA jej poznala. Chtěla vyskočit a co nejrychleji zmizet, ale bylo už pozdě, dveře se zavřely a tím ji jediná úniková cesta která tu byla zmizela.
Povzdechla si a poškrabala se za krkem. Jeho by tady zrovna nečekala a to z jednoho prostého důvodu. On měl být již dávno mrtvý. „Vzdal si se ho, že?“
Muž si z hlavy sejmul klobouk a hodil jej na stůl vedle Aulideina šálku s kávou. Jeho dlouhé karamelově zbarvené vlasy se zavlnily, v ústech se objevily ukázkové zářící zuby jako z reklamy na zubní pastu a muž se posadil vedle nyní již zcela klidně se tvářící ženy. Uvnitř ní to však vřelo. Jak se tady může ukázat, pořád má odvahu. To mu nemohu upřít, ale... Povzdechla si a otočil se na něj. „Chceš po mě něco?“
V odpověď se rozesmál nádherným smíchem až barmanovi málem na zem spadla dolní čelist. Nikdy by jej nenapadlo, že jej vzruší něco jako smích a to navíc... mužský. „Omlouvám se,“ otočil se na zmateného muže a natáhl k němu ruku. Brýle na nose se muži posunuly níže, když jej neznámý pohladil po tváři, a zrudl.
„Nech toho,“ okřikla jej Aulidem dřív než mohl udělat nějakou hloupost. „uvědom si, kde jseš!“
„Jasně, jasně, zlato!“ mávl rukou a znovu si na hlavu nasadil kloubouk a na ústa roušku, „omlouvám se, ale ono je to tak povznášející omotávat si ty malý človíčky kolem prstu.“
„Pořád nenapravitelnej.“ zavrtěla hlavou. Seskočila ze židličky a zamířila do boxu, který stál nejdále od vchodu i od barmana, který se zmateně rozhlížel kolem sebe jako kdyby se právě probudil ze sna. „Ale nikdy bych nemyslela, že budeš na chlapy!“
„Ale, ale,... snad nežárlíš!“
„Na tebe? Nenech se vysmát. Kdyby mi na tobě záleželo nikdy bych tě nezabila!“
„Nezabilas mě! Jen oslabila. Jediný štěstí bylo že tam byl ten mladičký sluha, kdybys věděla jak skvěle chutná...“ olízl se labužnicky, „...chtěla bys taky!“
„Ty zrůdo... vždyť... bylo to dítě!“ v očích se jí zaleskly slzy.
Tentokrát se rozesmál. „Hmmm, krásně u toho křičel a prosil o víc a tak sem mu to dopřál. Možná bys ho jednou chtěla pozdravit, rád by tě určitě viděl. Užívám si jeho přítomnosti vždycky...“
„Zklapni. Cos mu udělal?“
„Byl to dárek ode mě.“
„Cos?“ neveřícně zavrtěla hlavou, když pochopila co nevyslovil. Ano, dokázala dost dobře číst mezi řádky.
Podložil si hlavu a upřeně se jí zadíval do oči. „Vidím, že ti věk krásu neubral, a stejně tak inteligenci. Tohle mě na tobě vždycky vzrušovalo. Bylas jediná ženská pro kterou sem měl slabost a tys mi vrazila kudlu do zad. Víš, tohle se odpouští dost těžko, řekl bych.“
„Pane,“ ozvalo se po chvíli kousek od nich. Aulidea se otočila po hlase a na chvíli zatajila dech. Přímo před ní stál chlapec, který vypadal přesně tak jako před lety. „Madam,“ přikývl směrem k ní a čekal na rozkaz od svého pána.
„Posaď se,“ukázal mu rukou na svůj klín a chlapec tak bez jakýchkoli řečí učinil. Pohladil jej po tváři a konečky prstů sjel na klíční kost. „Je krásný, co říkáš? A jak je povolný.“ políbil jej na krční tepnu až chlapec zavzdychal.
„Okamžitě toho nech, jsi na veřejnosti!“ zalkla se. „Navíc je to dítě!“
„Už dávno ne, madam!“ promluvil chlapec, v očích mu problesklo cosi co by tam nečekala. Chtíč! „Víte co bych chtěl? Chci, aby mě teď a tady tvrdě ošukal!“
Zamrkala a sklopila oči na tácek na kterém stála orosená sklenice vody. „Co chceš po mě, Cassiusi?“
„Rád bych se setkal s Gigi-sama!“
„Proč?“
„Má něco co chci!“
„Chtěla bych něco vědět, než tě k ní přivedu. Plánuješ ji a někomu z jejích lidí ublížit?“ Kousala se nervózně do rtu když tuhle otázku vyslovovala. Nechápala sama sebe proč se na to ptá, ale nechtěla aby kvůli ní nějak trpěli. Nechovala k nim žádné city, a ani pro ni nic nenamenali, ale... Nebyl žádný důvod aby trpěli za to, že se jej kdysi dávno pokusila zabít proto, aby mohl žít ze Seanem, který ji i přesto všechno co pro něj udělala, opustil.
Cassius se ušklíbl a znovu si chlapce přitáhl k sobě, tentokrát k vášnivému polibku. Žena zatnula nehty do dlaně zlostí. Kvůli mně je teď ten chlapec... Chvíli trvalo než se odhodlal k odpovědi, protože ji chtěl chvíli mučit. Miloval tu bezmoc kterou dokázal vyvolávat v lidech a byl moc rád, že to působí i na ni.
„Ne, nemám k tomu důvod.“
„Dobře! Přijdeš zítra večer kolem desáté na pátou ulici, budu tě tam čekat. Jen sebou neber to dítě, buď tak laskav!“
„Dante, jmenuji se Dante, madam!“ uklonil se když seskočil z Cassiova klína. „Nejsem dítě, je mi už přes dvěstě let.“
„Jak ten čas letí, že Aulideo? Nikdy bych neřekl, že v tomto věku budeš vypadat takhle. No, pokud nás omluvíš. My se jdeme opalovat. Pozvali bychom i tebe, ale ty by ses asi spálila, že?“ dokončil úštěpačně. „Rád jsem tě viděl. A....“ klepl prstem o klobouk, „...pozdravuj ode mě Seana. Ach... já zapomněl....“ hraně se zamračil, „...on tě vlastně pustil k vodě. Doopravdy stál za to, abys zabila někoho kdo pro tebe toho tolik za svůj život udělal?“ dořekl a s tím ji nechal o samotě.
Nechal ji aby se utápěla ve vlastní sebelitosti a podpořil tak její nenávist vůči jejímu bývalému milenci, člověku – upírovi, kvůli kterému obětovala svůj život výměnou za nesmrtelnost.

Earl vypadal doopravdy naštvaně. Byly zde už nejméně dvě hodiny a ani jednoho z nich nenapadlo jak najít jednoho vymítače ve mnohamilionovém městě plným lidí toužících po tom co nejrychleji zbohatnout za co nejmíň peněz, ne že by se jim to nějak dařilo. Las Vegas přeci jen nebylo jen městem kasin, ale i hříchů. Bylo přesyceno mnoha pachy a krvácejících ran po nevydařených bojích o peníze, moc a slávu. Ten pach, ty zvuky, vše se zabodávalo do jejich citlivých smyslů a nenechávalo je chladnými.
Jediný, kdo byl zcela v klidu byl džin Marid, toho uchvacovala spíše než co jiného ta světla která byla všude kolem nich.
Malý chlapec z podlouhlými modrými vlasy a poskakující z jedné nohy na druhou doopravdy přitahoval velkou pozornost. Nic nepomohlo ani rozhořčené – uklidni se – od Alyson, ani výhružný pohled ze strany Earla. Chlapec/džin byl jako z divokých vajec. Jeho modré oči které zvědavě sledovaly všechno to hemžení kolem na něž nebyl chlapec zvyklý. Rozjařeně vykřikoval před hotelem když do vzduchu vytrysklo množství vody ve fontáně. Snad by se tam i rozběhl, kdyby jej za paži nezachytil neznámý muž a tím jeho hemžení přerušil a zastavil. Chlapec se na něj díval pohledem odkopnutého štěněte a pak vykřikl, držíc jej za kalhoty: „Našel sem ho!“ a dotáhl jej před překvapenou a velice nesourodou dvojici, kterou doprovázel.
A pak že se náhody nedějí, že?
Muž si všechny tři chvíli přejížděl nechápavým pohledem, poté si promnul kořen nosu a nasadil si tolik potřebné brýle, aby si byl na stoprocent jistý, že ani jednoho z nich nezná, než se upřeně podíval na malého chlapce, který v ruce svíral talisman, ten mu jako jediný přišel povědomí. „Ach vy jste od Seana, že?“
„Zajímavá dedukce?“ uchechtl se Earl. „Vy tedy nejspíše budete Ryu, pokud se nepletu! Bratr říkal, že jste zde i se svým chráněncem, ale,...“ rozhlédl se kolem jako kdyby očekával příchod někoho dalšího.
Ryu si povzdechl a promnul si tentokrát oči. „Dick je momentálně indisponován.“
Alyson s Earlem si vyměnily nechápavé pohledy a pak jako první promluvila žena. „Sean nám naznačil, že máte něco co by nám mohlo pomoci v boji s...“
Zde ji Ryu přerušil letmým gestem ruky a zavrtěl hlavou. Snad si nemyslí, že o tom budeme jednat tady! Otočil se na patě a vydal se směrem pryč z kolonády, nečekal jestli jej budou následovat a ani jednou se neotočil.
Naší trojici tedy nezbývalo nic jiného než muže následovat. Prošli rychlými kroky třemi hlučnými ulicemi, dvě uličky které minuly byly neobyčejně temné a když se u nich Marid zastavil a na chvíli se zaposlouchal, uslyšel mlaskání a přežvykování, které nevěstilo nic dobrého. Chlapec se otřásl a učinil krok směrem k tomu centru zvuku, ale byl zastaven nejstarším z mužů, který důrazně zavrtěl hlavou a odtáhl jej pryč. „Poč-kej,“ snažil se doříct.
„Ne!“ promluvil Ryu důrazně a na chvíli se zastavil, aby džina vzal do náruče. Nemohli riskovat, že by zase udělal nějakou hloupost. „Nechceš, aby nás nikdo zabil, anebo ano?“
Chlapec zavrtěl hlavou a polkl. Poté sklopil hlavu a opřel ji o mužův hrudník. Ten tichý tlukot srdce jej uklidnil. Nikdy neslyšel tak úžasný zvuk, který by jej dokázal uklidnit.
Ideální souzvuk.
„Hodný chlapec,“ pohladil jej s úsměvem po vlasech.
Po deseti minutové svižné chůzi se zastavily u temného motelu nad kterým temně poblikával nápis, který ani nešlo přečíst. Jediné okno, které svítilo, bylo v pokoji číslo 13, do kterého právě teď vcházeli. Earl se otřásl, čehož si s úšklebkem všimla Alyson. „Snad nejsi pověrčivý!“
Trhl s sebou, ale neodpověděl.

Když vešli, první čeho si všimli byla tvář bledého chlapce, která se téměř ztrácela v obrovském naducaném polštáři. Drobné prsty držící přikrývku se třásly stejně tak jako rty, ale bylo vidět, že je chlapec buď v bezvědomí anebo jen tvrdě spí.
Ryu opatrně ke chlapci přistoupil, přiložil mu ruku na čelo a povzdechl si: „Horečka stále neustoupila.“ Odstrčil mu pramen vlasů z čela.
Z misky, která stála na stolku vzal pruh látky, vymačkal z ní přebytečnou vodu a pot z čela setřel, aby úkon několikrát zopakoval téměř na celém těle.
„Jak dlouho je v tomto stavu?“ zeptal se šeptem Marid, kterého Ryu hned jak vešel posadil do křesla. Chlapec teď stál u jeho levé nohy a starostlivě hleděl do staršího tváře očekávajíc odpověď.
„Tři týdny. Od té doby co zemřel jeho otec než mu předal...“
„Ta síla jej zabíjí.“
„Jak to víš?“
„Co tím myslíte?“ ozvalo se zmateně od dvou lidí, kteří jako jediní nevěděli o co sakra jde. „mohly by nám někdo z vás vysvětlit....“
Bohužel měli smůlu. Oba dva jako kdyby právě teď byli v jiném světě kam ani jeden z nich neměl přístup.
„Nemá dost schopností, aby to ovládl. Jediná možnost je v tom zapečetit ji v jeho těle a... Mohli bychom ji pak pomalu uvolňovat.“
Starší přikývl. Zatnul nehty do paže a kousl se do rtu, než promluvil. „Myslíš, že to dokážeš, chlapče?“
„Marid, jmenuji se Marid. Marid to jest jméno mé, které všechno dovede.“
Reakce na Ryovu otázku byla neočekávatelná, ale muž přikývl. V hloubce svého srdce věřil tomu, že chlapec ví co dělá.
„Možná ale existuje ještě jedna možnost... seance, která by mohla vyvolat ducha jenž do sebe pojme část síly. Je zde však riziko zneužití třetí osobou. Moje paní by snad...” zavrtěl hlavou. Věděl, že pokud od ní bude požadovat pomoc nebezpečí by se mohlo znásobit. Až moc prahla po moci a tak....
„Kdo je tvá paní?” otázal se, s těžce skrývanou zvědavostí v hlase, Ryu.
Chlapec mávl rukou. „Nyní je mým pánem Sean, pán Sean je ten koho mám nyní povinnost poslouchat a splnit vše co by si mohl přát.”
„Z toho tedy vyplívá...”
Marid se pousmál a cosi zamumlal nesrozumitelnou řečí. Ve středu místnosti se objevila mlhavá koule ze které probleskávaly světla. Statická elektřina občas vyprskla ven, ale jako kdyby byla v jiné sféře.
Chlapec se postavil a přistoupil blíže, rukama se přiblížil téměř na dotek koule a přesouval ji nad chlapce ztrácejícího se v posteli. Jeho tvář se stala růžovější, jako kdyby dostával energii a pak - PRÁSK – zhasla světla.
Earl vyskočil a z kapsy vytáhl zapalovač. Z místa, kde před chvílí seděl Ryu se na něj díval pár zmatených očí a pak muž promluvil dívajíc se vyděšeně na své ruce. „Co se sakra stalo?”
Oči všech zamířily do postele, kde se koktavě ozývalo: „T-t-to s-snad n-neee! Tohle se fakt může stát jenom mě! ”
„Chi,” pousmál se nesměle Marid a pak pokrčil rameny, „chi, tohle se občas stane, no.”

Pohledy všech zamířily k zemi, aby se všichni uvolněně rozesmáli.
„Povedlo se to?” zašeptala po chvíli ticha Alyson kousajíc se do rtu, aby se nerozesmála nad výrazem, který měl ve tváři Ryu nyní v těle mladého chlapce.
„J-jo, ale... síla zůstala u Dicka, ale protože si vyměnili těla... Ta moc nebyla vstřebána naštěstí do jeho duše a tak ji teď může využít bez toho aby mu ublížila. Sakra, je to trochu složitý, ale účel to splnilo. Jen nevím jestli Ryu to sílu dokáže využít. Nemá totiž některé předpoklady...”