Bojuj proto, abys žil 14 2/2

Zhluboka se nadechl, když doběhl do nedalekého parku a opřel se zády o strom, pomalu se vydýchávajíc. Zakaleným pohledem pohlédl k nebi, lehce se kousajíc do rtu. Všechno tohle co se událo během několika předchozích hodin, vyvolalo v jeho mysli vzpomínky na dny, které chtěl zapomenout.


Vždy usínal velmi lehkým spánkem, pokud nechtěl být překvapen příchodem svého -majitele-, který se vyžíval v tom, že si jej bral.... Ani ve spánku se neubránil těm zrádným slzám, které se z jeho očí spustily zcela sami bez toho aby je ovlivnil vlastní myslí.
Na svého otce si pamatoval velmi mlhavě a matka... byla někdo, kdo v jeho vzpomínkách ani neměl místo. Neznal ji, ale od otce se ani neměl jak dozvědět o tom jaká byla, nikdy o ní nemluvil, ale přesto Dick věděl, že ji strašně moc miloval. Miloval ji tak moc, že na ni ani po smrti nemohl zapomenout a tak pro jeho vlastního syna v jeho srdci nebylo místo, žádné tam totiž nezbylo.
„Vstávej!“ kopnul do něj, aby se následné k němu sehnul a sevřel jeho bradu ve své dlani. „Ihned se umyj a obleč si tyhle šaty!“ hodil mu na hlavu dívčí šaty.
„Pane?“ zmateně na něj hleděl.
Muž přimhouřil oči jako šelma před útokem. „Nedívej se na mě takhle, pokud znovu nechceš natrhnout tu svoji těsnou prdelku, ano!“
Chlapec sklopil pohled k zemi a olízl si rty. Snad si neuvědomoval, že jen tahle rekce vzbuzuje v druhém muži chtíč.
Chytil jej za rameno a vytáhl do kleku. „Snaž se!“ Přiložil chlapcovu tvář ke svému klínu a chraptivě zasyčel: „Dělej... Hned!“
Dick přivřel oči a natáhl ruce před sebe, aby muže zbavil pnutí v rozkroku.
…
Otřel si rty na kterých ulpělo uspokojení jeho pána a vstal, zcela bez emocí, aby si oblékl šaty, které mu muž před pár minutami dal.
Nenáviděl sám sebe, ale... nevěděl co dělat, jak naložit se svým životem... neměl žádný cíl a naději... tu dávno ztratil toho dne, kdy jej vlastní otec prodal.



„Dicku?“ vyrušil jej ze vzpomínek roztřesený tichý hlas. Pozvedl k němu uslzené oči, aby vzpápětí následovalo bouřlivé obětí. „Omlouvám se... nechtěl jsem...“
Chlapec se pousmál a zabořil obličej do své vlastní hrudi, opřel se do svého těla ve kterém nyní přebývala duše jeho pána, jediného pána kterému kdy věřil a svěřil by mu i svůj zpackanej život.„Já... ehm,... děkuji, pane.“
„Ale kušuj!“ pousmál se, a ještě těsněji si ho přitáhl ke své -tedy jeho- hrudi. „Tohle všechno ještě bude pěknej zmatek!“

Neberus se společně s Claudií a dvěma sestrami vydal za Anael, která by jim měla osvětlit další kroky, které by měly vést k vysvětlení toho, co se děje.


Právě v tomto okamžiku se však do Gigiiny domácnosti vloupal neznámý muž, ukradl jeden z jejich drahocených artefaktů, které za svůj život Gigiin otec nasromáždil. Dýku, která má moc zabíjet duchy a démony. Dagger slayer of demons. Tahle zbraň byla vyrobena kdysi dávno samotným bohem jako něco, co mělo zabránit vzestupu zla, ale byla zneužita k nekalým plánům samotnými démony, kteří se této zbraně v dávných dobách zmocnily a způsobili tím pád některých pradávných obyvatel nebe. Tato doba byla známa jako – Sestoupení seraphů.
Ale dost bylo o historii, tahle zbraň zcela změní stav věcí a kdo ji získá--- Co se stane s těmi, kteří se nadcházejícímu majiteli této zbraně znelíbí?


Objevili se na temném místě, které bylo obklopeno podivně zlověstnou aurou, která by se dala rovnat té Samaelově.
Všude kolem se vznášel i smrdutý puch, který prostupoval jejich těly a trávil je zevnitř.
„Claudie,” sykl na dívku, která stála po jeho pravém boku a přitáhl ji za paži blíže k sobě. „nepřibližuj se k tomu, počkej tady a...”
Ten svist přišel odnikud, nemohl a ani neměl šanci se mu nijak vyhnout a pak uslyšel téměř ďábelský smích plný temnoty.
Přímo před nimi, odnikud, se objevil podivně se tvářící muž. Jeho propadlé mrtvolně bledé tváře, temné kruhy pod očima, vrásky na čele hluboké jako jizvy po noži. Zorničky mžikaly ze strany na stranu a bělmo bylo protkané rudými žilkami. „Krev,” šeptal a lačně si olizoval rty.
Dýku, kterou svíral v pravé ruce přehodil do levé a upřeně se na ně zadíval. Ta touha po bolesti kterou vyvolá svým řezem z něj sálala a nejinak na tom byla dýka kolem které se vznášela smaragdově zelenkavá záře.
„Krev!” tentokrát to vykřikl a vyrazil směrem ke Claudii.
Udělal to dříve než se nad tím mohl zamyslet a odstčil ji z jeho směru útoku. Viděl její pohyb. Všechno bylo jak ve zpomaleném filmu a pak dopadl na kolena.
Zhluboka dýchal.
Ruka sama od sebe v prstech sevřela rukojeť a vytáhl ji ven. Kapky krve pomalu dopadaly na zem a tvořily temně rudé obrazce měnící se v černou.
Vykřikl!
Vyskočil směrem k muži.
Nyní bolest nevnímal. Jediné co cítil byla... pomsta!
...

Bylo to něco neskutečného. Ten pocit, že je jeho tělo trháno na několik kusů. Začalo to jako bolest uprostřed hrudi a pomalu se rozšiřovalo do všech směrů. Nevěřícně pohlédl na svůj hrudník. Bylo to jako ve zpomaleném filmu, viděl vyděšené tváře svých společníků, její němý výkřik.
Přiložil si dlaň levé ruky na místo odkud ta bolest pocházela. Vlhkost, kterou cítil nebyl schopen nikam zařadit, něco téměř nadpozemského. Za celý svůj dosavadní život nic podobného necítil.
Veškerá zranění se mu jakoby zázrakem vyhýbala, a to patřil k nejlepším ve svém oboru, jako zabiják. Jeho nadřízený jej vybíral na ty nejobtížnější mise a on zhebne tady!? Ne, nemohl tomu uvěřit. Musel to být sen a... probudí se z něj... musí se probudit, aby...
„Neberusi!” Slyšel... konečně slyšel její hlas. Tvář tak blízko té jeho.
Natáhl před sebe zakrvácenou ruku a dotknul se konečky prstů její tváře, zanechávajíc za sebou krvavou šmouhu.
„Claudie,” vyšlo z jeho úst slabě znějícím křaplavým hlasem ve kterém bylo možné zaslechnout slzy. Lítost?
„Já- já... mi-...”
„Mlč, prosím...”
Olíznul si náhle oschlé rty. Cítil podivnou malátnost a neochotu vlastního těla být při vědomí. Víčka mu najednou ztěžkla a přes rty se mihnul nepatrný úsměv. „Chce se mi spát... lásko!”
„Nesmíš. Ty nesmíš spát,” šeptala tiše.
Opět se usmál a znovu ji pohladil po tváři. „Konečně budeš svobodná,” špitl. Ruka se mu svezla po straně jejího obličeje a bezvládně dopadla na zem vedle jeho těla.
Cítil jak jeho duše odplová pryč, ale... onby tak rád zůstal s ní. Nikdy ji nechtěl opustit, ne takhle. Byl vždycky arogantní parchant a nikdy se ničeho nevzdal.
Nechtěl ji nechat jemu!
On si ji nezaslouží!
Ano, i ve smrti byl sebestředným idiotem. Sám si to přizníval. Takhle bez rozloučení a odpuštění chyb... Ji nikdy nechtěl opustit.

„Musíme ho tady nechat!“
„Ale...“
„Pak se pro něj vrátíme.“
Claudie přikývla. Moc dobře věděla, že mu už není pomoci, ale nechat ho tady... napospas komukoli... ani on si tohle nezasloužil. „Ne!“ rozhodně zavrtěla hlavou.
Cindy se zhluboka nedechla a rozhlédla se kolem sebe. „Cítíš to přeci taky! Podívej se na jeho zranění!“
„Já vím... je... mrtvý, ale...“
„Ne, ty tomu nerozumíš! Tahle zbraň má moc zabít démona, ale přesto...“ polkla a olízla si oschlé rty než promluvila. „Tohle tělo mu již nepatří a snad ani nikdy nepatřilo. Je to jen prázdná skořápka. Tělo démona se ani po zásahu této čepele nemůže chovat takhle.“
Pozorněji se podívala na tělo a pak pochopila. „Loutka?“
„Ano, proto jsem z něj cítila podivnou auru. V tomhle těle již dávno nikdo nepřebýval. Někdo jej ovládal... z temnoty anebo...“ nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Měly bychom se vydat za Anael!“

Byli jako bratři a přesto každý jiný. Měli jeden cíl a to... spojit svět a udělat jej... nebem na zemi a k tomu potřebovali jedinou věc... probudit svoje síly, které by překonaly i boha.
Ani jeden z nich o tom neměl tušení... ne do té doby než nalezli jeho.
To bych však předbíhala události a tak vám musí stačit jediné... jejich osudem bylo nastolit tyranii.
Oheň.
Led.
„Vrátil se!”
„Já vím!” odvětil v odpověď a protočil oči. Nemohl se na něj ani podívat. Ne, necítil k němu nenávist... jen... proč byl tak bezprostřední, přátelský a všichni jej milovali! Proč nemohl být jako on, proč... Zavrtěl nad svými myšlenkami hlavou a sevřel ruku v pěst. Když ji otevřel na dlani leželo několi kostek ledu, které si vhodil do sklenice s džusem.
Byli stejní, ale i tak... jiní.
„Ure!”
„Hmm, Mete?”
„Proč sis vybral zrovna jeho?”
„Protože jsem chtěl vědět kam jej jeho touha dovede a nakonec... nezklamal mě. Obětoval se pro něco čemu dřív ani nevěřil a možná... snad pochopil ty pohnutky, které jej k tomu vedli dřív než si ON jeho duši vzal zpět.”
„Hmm, tak tohle byla na tebe dost dlouhá řeč.”
„Taky si to myslíš?” uchechtl se a v očích mu zahořel plamen. „Je to skvělá hra.”
Tmavovlasý mladík se jen ušklíbnul a napil se ze sklenice aby zahnal ten svíravý pocit v hrdle. Bylo to jako kdyby polykal písek, ale... bylo to spíše tím plamenem... ten prach ze spáleného...
Na stole pomalu pohasínal plamen ve kterém bylo možné zahlednout pramen vlasů, který se pomalu začal měnit v prach.
Loutkaři.
„Jak to jde v baru, Urieli?”
Odpovědí mu byl jen tichý povzdech.

Metatron
- je v judaismu andělský vládce a princ kůru serafínů. Je princem moudrosti.
- Píše se o něm v Talmudu, v knize Enoch a v Zoharu.
- V Talmudu se píše že funkce knížete světa byla přesunuta z Michaela na Metatrona.
- Jeho dvojče je Sandalfon.
- po zemi chodil jako božský písař Henoch
- plášť lásky, led
- má černé vlasy stejně jako oči

Uriel
- je archanděl známý z židovské tradice.
- Podle 1. knihy Henochovy provázel Henocha po nebi.
- Je průvodním andělem i v případě zjevení daných Ezdrášovi v 4. knize Ezdrášově.
- Je definován v pravoslaví jako jeden ze sedmi (či osmi) archandělů.
- oheň
- vlasy barvy sakury a temné oči

Ubíjelo ho to.
Všichni v baru chtěli, aby tam byl pro ně a on se tak moc snažil, ale... on nebyl tím, kdo... Možná to podvědomě věděli. Od toho dne, kdy... podle NĚJ se začal chovat jinak.
Ztrácel se před očima a v tu dobu... pocítil nenávist k vlastní krvi. Poprvé, ale jak sám sebe znal... nebylo to naposled.

„Jaký je to pocit... hrát si na boha?“ zaznělo od okna tichým hláskem. Oslovený se pousmál a učinil několik kroků, aby se mohl zastavit za jeho kolečkovým křeslem a položit mu hlavu na rameno.
Tiše si povzdechl než odpověděl. „Ani nevím, bratříčku.”
„A hrát si na mě?”
„JE to povznášející... ani ON to nepoznal!”
„On si mě nikdy nevšímal.”
„Tak proč ho tak moc chceš?”
„Jeho povaha... kdysi dávno... Snad jsem ho miloval? Anebo to byla... ona?”
„Vzpomínky jsou zrádné, že?”
Přikývl a nechal se mužem stojícím za ním obejmout.
Políbil jej na tvář a zavřel oči. Nechtěl svého bratra zradit... nikdy by si to neodpustil, ale proč jej opustil. Proč jej nechal myslet si, že...
„Věří ti?”
„Myslím, že se něco změnilo. Cam, se změnil. Když jsem jej viděl ten den, když...”
„Takže možná něco tuší!”
„Jak to mám vědět!”
Mlčení.
„Nemluví se mnou, ignorujeme mě.”
„Ale... říkal si...”
„Znáš mě. Lžu tak často, že... neuvědomuji si to... snad.”
„Měli by se dozvědět pravdu.”
„Komu to pomůže.”
„Jistě, nikomu.”
Obejmul jej kolem ramen ještě těsněji.
„Lži jsou tak ubíjející... zraňuje mě to, tady...” přiložil si dlaň na hrudník a druhou rukou si z očí setřel slzy. „Co jste dnes s Metatronem probírali? Je tady každý den... nevěřím mu... mohl bys.... Řekni mu, že z něj mám strach.”
„Proč?”
„Prosím,” opět se rozplakal.
Chytil jeho křeslo za boční opěradla a otočil si jej čelem k sobě. „Udělal ti něco!”
Naklonil hlavu na stranu, do očí se mu nepodíval. Jen zavrtěl hlavou. „Prosím, nenechávej mě tady samotného... ne s ním.”
„Co se stalo!”
„Jen... myslím že je to vzpomínka, ale... nejsem si jistý. Tak prosím...”
Poklekl před ním a vzal jeho třesoucí se ruce do svých, sevřel je v dlaních a přiložil ke rtům. Líbající jej na hřbet obou rukou. „Nedopustím.... Nikdy ti už neublíží, nikdo.”
„Děkuji, bráško.”