Bojuj proto, abys žil 15

15. Grandiózní... návrat?

„Je mrtvej!”
„Neříkal jsem ti...”
„Jasně,.... ale... do pr**le práce!”
Zvedl telefonní sluchátko a zavolal na policii. Nikdy by jej nenapadlo, že bude rád až se tady objeví, ale... tohle všechno smrdělo průšvihem.
Když ve sluchátku zazněl tón oznamující ukončení hovoru, svezl se po stěně na zem a složil hlavu do dlaní, teď mohl tu zlost vyřvat do celýho světa.
„k***a práce!”
Siréna oznamující příjezd policie jej jako zázrakem probrala. Pozvedl pohled, který se setkal se zádumčivým pohledem jednoho z -převtělených- archandělů. Tentokrát to byl Natanael. Muž k němu natáhl ruku a Asmodeus ji i přes vlastní neochotu přijal, pousmál se a přikývl.
„Našli jsme tohle....” kývl hlavou k zemi a zvedl předmět zamotaný do hedvábné šály. „Leželo to vedle něj celé od krve nebo co to bylo za hnus.”
„Pak jsme našli i tohle.” zavrčel druhý z mužů, který mužům zákona volal.
Asi tak dva metry od těla leželo něco co vypadalo jako figurína.
„Nese to známky, velmi nepatrné, jakési zvláštní magie. Tahle kouzla jsem již dlouho neviděl, myslel bych... je to zapomenutá magie ze Starověku, ztracené...”
„Magie?” skočil mu do řeči starší z policistů.
„To není k smíchu, Gabrieli!”
„Kdy jsme si potykali... démone?”
„Uklidněte se, vy dva!” vykřikl na ně Natanael a omluvně se usmál směrem k mladíkovi, který je znuděně pozoroval. „Jak s ním můžete vydržet!”
„Také se tomu divím,” zavrčel blonďáček v odpověď, zavrtěl hlavou a pousmál se na staršího. „Ale je to vůle mé paní,” lehce se uklonil a zády se opřel o zeď.
„Tahle... dýka.” šeptl nechávajíc ji vypadnout z ruky na zem.
Pozvedl k němu pohled a zbledl stejně tak, jako jeho společník. Nezaměnitelný tvar a slabě zelenkavá záře, ze zbraně vycházející, to jen potvrzovaly. „Dagger slayer of demons.”
„Cože? Dýka zabíjející démony? Myslel jsem, že je to jen mýtus, ale tohle... nemožné, tomuhle odmítám uvěřit.”
„Neměla by se...?”
„Nate, já slyšel o tom, že se vyskytuje ve dvojici, tak... kde je ta druhá?”
„Dvě?”
Jakmile to z jejich úst uslyšel, otřásl se hrůzou. Kdysi dávno od bratra slyšel, že... To si ještě byli blízcí.... Dokázala poranit i Lucifera a na nějakou dobu jej vyřadit z boje o moc.
Tehdy!
„Asmodeusi! Asme! V pohodě?” zatřásl s ním ten tolik nenáviděný Belial. O krok ustoupil a odměřeně se na něj podíval. „Nesahej na mě, ano!”
„Něco se mně na tom nezdá!” zamumlal si Gabriel do dlaně a přimhouřil oči. Vždy když nad něčím přemýšlel vypadal velmi zaujatě a z míry ho nemohl vyvést ani páreček všivých démonů. „Jestli byl tenhle zmetek pachatelem. Jak je možné, že před hodinou byla hlášena další oběť.”
„Jistě,” přisvědčil Natanael. „tohle tělo tu leží nejméně tři hodiny, podle toho, že je pod tělem sucho. Kdyby to bylo kratší dobu...”
„Prší něco přes dvě hodiny. Nemohlo by...”
„Idioti, jsme idioti! Někdo si s náma hraje a není to moc čistá hra!”
„Jo, někdo s námi hraje špinavou hru,” zvláštně až skoro šíleně se usmál. V očích mu jiskřilo. Tahle hra, která právě teď změnila pravidla, se mu začala líbit a to bylo moc moc špatný!
„Měli bychom nechat proběhnout pitvu. Pokud byl v té době, kdy dýku použil, ještě člověkem, co ho vedlo k tomu zaútočit na...” mrkl pohledem po loutce na zemi. „Byla snad v téhle figuríně duše, která se tvářila jako člověk a on ji zabil protože pro něj představovala hrozbu? Anebo... byl pod vlivem nějaké drogy a blouznil?”
„Nemohl by být důvod ten, že jsou dva pachatelé? Stejně jako dvě dýky?” nadnesl Asmodeus ne moc nadšeně něco, co ani jednoho z nich vůbec nenapadlo.
„Jistě, důvodem bude TA zbraň. Jen by mě zajímalo kde k ní, někdo jako on, přišel?”

Stejně by jej ani v nejmenším nenapadlo, že jeho šéf má v zálibě děti, ale když zahlédl tu dívku. Jeho vzpomínky na bratra se k němu vrátily jako bumerang. Ten lesk v mužově očích a... přivřel oči aby se na něj nevrhl a nevyškrábal mu oči. Možná to byla jen...
Sklonil se k dítěti blíže, Tobias začal vidět rudě.
Pak ji pohladil po vlasech, tak zvláštně... láskyplně... jeho oči se rozzářily. Přes dívčí obličej se přelila oslnivá záře a ten úsměv... jen oněmněle zíral na to zjevení. To dítě... bylo snad anděl!
„Ach, tady jsi, Tobiasi!”
Jeho hlas jej samotného vyděsil, ale pokusil se na sobě nedat nic znát. Sklopil pohled a jen tiše odvětil:„Ano, pane?”
„Tys mé dítě ještě neviděl, že?”
Zavrtěl hlavou, pohled však stále nezvedl.
„Nemusíš se stydět!”
Dívka se rozesmála. „Tati!” zavýskla a zrudnula.
„Pane?”
Ředitel a zároveň šéf advokátní firmy pod kterou spadal Tobias, se pousmál. Jeho oči opět získaly rudý odlesk, ale jakmile se na něj jeho dcera podívala znovu získaly vřelou barvu.
Bylo to jako sen.
Pro někoho z nich to bude noční můra.
Ten nevinný pohled v očích, úsměv který hladil jeho zvrásněné a poraněné srdce, chladila jeho pošramocenou duši, léčila ji svým zvonivým smíchem. Něco tak přímo andělského nemohlo mít za otce někoho jako on!
Ne, nevěřil tomu, že ten muž je otcem někoho tak nevinného.
Dítě mělo dlouhé vlnité vlásky, spadající jí kolem souměrného obličeje s buclatými ještě dětskými líčky, ale pomalu se z dětské tváře ztrácela ta naivita a nevinnost. Dívka začala dospívat, jak prozrazoval lesk v jejích očích. Snad přemýšlela nad nějakou lumpárnou, ale věděla, že se v cizí společnosti musí chovat jako dáma. Její chůva ji to vštěpovala do hlavy dost dlouho.
Krásné oči, které zářily a prozářily tak den svojí jasností, barvy moře. Zvláštní azurová barva očí, která jako kdyby vám viděla přímo do duše.
V pravé ruce za ucho držela plyšáka, který byl snad větší než ona, ale za nic na světě jej nemínila pustit. Jak pochopil, když na ni její otec promluvil a pokoušel jí ho vzít. Kousla se do rtu a princeznovsky si dupla malou nožkou. „Ne, tatíí!”
Ve vlasech měla stužku stejné barvy jako její oči, tvarem připomínající motýla.
Oblečené měla šaty bílé jako čerstvě padlý sníh, jako kdyby odrážely její nevinnost.
„Je adoptovaná,” špitl tiše sám pro sebe a otočil se k dvojici bokem. Něco mu však říkalo, že tohle dítě způsobí ještě hodně problémů.
„Lucy, zítra oslaví sedmé narozeniny a tak bych byl rád... udělej jí oslavu.”
„Oslavu? Já?”
Pousmál se a přistoupil ke svému podřízenému. Svými dlouhými pěstěnýmu prsty sevřel Tobiasovu bradu a donutil jej pohlédnout mu do očí.
Zalapal po dechu... v těch očích viděl to, co si nikdy nepřál vidět... chtíč, touhu po tom si jej podrobit a udělat z něj svého otroka.
„Ty víš, že tě nechci zranit a o to méně před ní, ale...” špitl a přimhouřil oči. Nehtem přejíždějíc po druhé polovině tváře, která nebyla zohyzděná ohněm.
„Pořád tak krásné oči. Ani tohle tě nezničilo, tak nechtěj abych to udělal já!”
Otřásl se strachem.
Sklopil pohled znovu k zemi a kousl se do rtu. „Jistě, pane.”

Asteroth alias Anastázie, byl po návratu z policejního velitelství ještě více naštvaný než předtím. Nejenom, že se vůbec nic nedozvěděl, ještě k tomu začal pociťovat zvláštní svíravý pocit na hrudi. Myslel si, že dávno na city, které ke Gabrielovi choval, zapomněl, ale... Přesto, že byl nyní Gabriel mužem, jej hluboko v srdci stále miloval.
Nyní však měl na starosti něco jiného, a to ověřit důvěryhodnost a věrnost Baala vůči Lilith.
Proč však nezavzpomínat?
Bylo to už před pěti stoletími, ale pro ně, jako téměř nesmrtelné bytosti, to byla chvíle. Ten den, kdy JI viděl poprvé si bude pamatovat do konce svého života.

Nepamatoval si jestli to věděl, ale podle něj měli být andělé bezpohlaví bytosti, které se zjevují těm, kteří poklesnou ve víře a pomohou jim znovu nalézt ve svém srdci boha.
Tahle ´žena´ byla toho jasným příkladem.
„Gabriel?”
„Nezdá se ti to směšné? Aste?” se smíchem jej oslovila Anael. „Někdo takový může být...”
Žena klečela u záhonu nádherných lilií, výraz její tváře společně s úsměvem osvětloval celé okolí vlídným světlem. V tu chvíli měl v hlavě vymeteno a jediné na co myslel byla ona.
On sám byl kdysi dávno zobrazován a chápán jako ženská bytost s hadem ve své blízkosti, ale jeho předešlá krása se té její nedala rovnat.
„Chceš abych tě představila? Aste?”
Slyšel Anael mluvit, ale vůbec ji nevnímal. Jediné co zahlcovalo jeho mysl byla Gabriel.
Nemohl sám sebe srovnávat s čistotou té nádherné bytosti před sebou.
„Vy jste Asteroth? Představovala jsem si vás jinak.” promluvila na něj klidným hlasem, jeho srdce se rozběhlo překotnou rychlostí. Chtěl promluvit, ale zalapal po vzduchu jako ryba na suchu. Rozesmála se zvonivým smíchem. „Mé jméno je Gabriel. Ráda Vás poznávám,” uklonila se před ním téměř k zemi a pozvedla svůj pohled, jejich oči se setkaly a Asteroth zrudnul.
„Neškádli ho, Gabriel!” objala ji Anael vřele. Mrkla na ženu po svém boku a obě se rozesmály smíchem, který se velmi podobal.
Jediný muž v jejich blízkosti se kousl do rtu, přiložil dlaň na hruď a lehce se uklonil. „Je mi potěšením, že mohu poznat někoho tak nadpozemsky krásného.”
„Ale,” odmítavě mávla rukou, „nepřeháňejte, můj krásný pane.” sklopila stydlivě pohled, ale jiskřičky v očích ji prozradily.
Byla ješitná a hrdá.
I přes svůj původ.
Měla být na co.
„Rád bych Vám předal dar od svého pána.” poklekl před ní na kolena. Držel v ruce dřevěnou truhlu a nabízel ji k nahlédnutí.
„Ach, Anu si vzpomněl.” pousmála se poněkud smutně a truhlu od Asterotha přijala. „Myslela bych... možná by bylo lepší kdyby zapomněl. Tahle věc nám přinese jen bolest.”
„Co je to?” otázala se jí se zájmem Anael, ale žena vedle ní ji neodpověděla. Poklekla k muži před sebou a pohladila jej po vlasech. „Tak krásný a přitom tak... naivní...” špitla. V očích se jí zaleskly slzy, ale byl to jen okamžik. Když Asteroth nabral dech, znovu se usmívala.
„Jen dýka... je to obyčejná dýka... prozatím.”

Když se tam vrátil po několika stoletích znovu... zase pečovala o záhon květin, kterým vévodilo několik lilií. Jeho pán již dávno ztratil svůj předchozí vliv a lidé na něj zapomněli. Jediné co zůstalo, byla jím vyrobená dýka, zamčená v nebeské pokladnici.
„Má paní!” oslovil ji, ihned jakmile ji spatřil, poklekl na podlahu. „Můj pán, můj otec by Vám rád předal sestru dýky, kterou jste od něj před nedávnem obdržela, výměnou za...”
„Nesmím a nemohu. Moc se omlouvám, krásný pane. Můj pán, otec, ji uzamčel a...” V jejím hlasem bylo možné zaslechnout slzy.
„Co se stalo?”
Když k němu nyní pozvedla své oči... viděl tu bolest kterou před ostatními skrývala. Zavrtěla hlavou a přitiskla si obě ruce na střed hrudi. Svezla se na zem a hořce se rozplakala... květiny pomalu uvadaly společně s jejím pláčem.
„Kdo Vám,.... Má paní....”
„Astarothe? Tys tady?”
„Anael?”
„Copak se k tobě nedostalo, co se zde stalo?”
„Stalo?”
„Otec nás opustil!”
„Opustil... on... Vás?”

Ten den ji viděl naposledy. Několik měsíců poté slyšel od Lilith, která jej vzala pod svá ochraná křídla, že došlo k povstání – jenž vzešlo v nebi ve známost pod názvem – Pád Seraphů.
Vzdáleně se to podobalo pádu Lucifera, ale tentokrát nebyl tímto neštěstím vinen Bůh, ale sami Serafové. Ukradli dýku jenž měla sílu zabít démona a odešli z nebes.

Samael dlouho přemýšlel jak před svého spojence, kterým byla upírka Gigi, předvést Belfogera v těle mladého sotva náctiletého chlapce, aby nepojala jakékoli podezření. Zrada vůči ní by se jistě trestala smrtí a jak z řeči svého mladého démonického spojence pochopil, v jejích državách se nacházely velmi nebezpečné předměty. Určitě by se tam našla i zbraň, která by jej měla sílu zabít a sesadit jej tak z jeho piedestalu nového vádce temnoty.
Vzdáleně si pamatoval, že jeho spojenci, při akci v nebi, dostali do rukou vražednou zbraň. O její pravé síle však vědělo jen pár vyvolených a bohužel mezi jeho lidmi nebyl nikdo, kdo by k těmto osvíceným patřil.

Na chlapcově obličeji, který byl před pár minutami špinavý od krve, zářil úsměv.
Před hodinou se vrátil s ulovenou kořistí, která připomínala člověka. Byla to jakási hmota, jen trup zbavený údů, kůže, nejspíše i kostí a vyvrhnutá – zbavená vnitřností. Ano, Belfoger byl lovec a velmi si to užíval. Ten úsměv jaký se mu skvěl ve tváři, děsil i jinak otrlého démona.
„Máte plán? Pane?”
Výraz se vůbec nehodil k té dětské tváři.
„Je to docela nebezpečné a pokud na to Gigi přijde... Jak jsem pochopil má u sebe dost nebezpečné věci, které by nás mohli stát život.”
„Nemějte strach, pane. Chovejte se před ní ke mě jako k úplně cizímu člověku. Jsem jen dítě, které jste nalezl... já si cestu najdu sám.”
„Dobře...”

Čekal na ni tam, kde mu řekla. Zhluboka se nadechla... doufala, že se tady neukáže, ale... Přitáhla si kabát těsněji k tělu a klobouk si zarazila hlouběji do čela.
Cassius ji věnoval odzbrojující úsměv.
Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Doufala jsem, že si to rozmyslíš! Co je tak životně důležitého, že vstoupíš mezi upíry? Pokud zjistí co jsi zač... zabijí tě!”
„Máš o mě strach... lásko?”
„Ani v nejmenším!” odsekla a založila ruce v bok. „Klidně bych zasadila smrtelnou ránu, ale...” rozhlédla se kolem sebe, hledajíc mladíka který ho měl doprovázet. „Kde je?”
„Myslíš Dante?”
Přikývla, ale nepromluvila.
„Má teď na práci důležitější věci a... určitě nechceš vědět, co od nich chci získat, stačí, že... Vezmu si jen to, co mě po právu náleží. Je to moje, něco co si ode mne její otec zapůjčil a nemínil to vrátit, i když na to vsadil něco velmi drahocenného. Možná zapomněl?” tajemně dokončil svoji výpověď a zahleděl se na nebe, snad hledal odpověď na svoje otázky právě tam.
„Vždycky si byl divný!”
„Děkuji.” lehce se uklonil.
„To nebyl kompliment.”
„Já vím, zlato.”
Znovu jen naštvaně trhla hlavou a vydala se směrem k hradu, ve kterém se nacházelo to, po čem Cassius tak moc toužil.
Následoval ji s tajemným úsměvem.

Pohladil chlapce po tváři, jenž se do toho doteku opřel a v očích se mu zaleskly slzy. „Neměl bych vás nechávat samotného, můj pane.”
„Není potřeba aby ses vystavoval nebezpečí, můj maličký.”
Dante se zamrvil v objetí staršího muže a chytil jej za kousek košile upřeně mu hledíc do očí. Olízl si rty a položil obličej na Cassiův hrudník. Slzy stékající z jeho očí způsobily zvlhnutí oblečení, přesto se stále jemně usmíval.
„Nic mi nehrozí.”
Chlapec popotáhl a opět se mu zadíval do očí a následně na rty, které ihned na to políbil. Byl to jen lehký nevinný téměř motýlí polibek, ale přesto vyvolal v slabinách staršího lehké pnutí.
„Důležitější je tvoje bezpečí.” šeptl a polibek opětoval o poznání vášnivěji. „Vrátíš se na akademii, tedy do školy a budeš dále studovat na Harvardu.”
„Ale... můj pane.”
„Už jsem řekl!”
Kousnul se do rtu a nafoukl tváře jako žába. Vymanil se z objetí staršího a rozběhl se do svého pokoje. Byl nehorázně naštvaný, nebylo to však na jeho milovaného pána, ale na sebe. Věděl že tohle všechno dělá pro něj, aby...
Vběhl do svého pokoje a vrhl se na svoji postel, kde se konečně pořádně rozbrečel. Nenáviděl svoji slabost, ale nyní s tím nemohl dělat vůbec nic.
Když Cassius ve svém pokoji osaměl, postavil se a vydal se ke knihovně ze které vytáhnul staré album, které mělo již svá nejlepší léta dávno za sebou. Poté se vrátil zpět do svého křesla a dal se do prohlížení již zašlých fotografií. Nechal se unášet vzpomínkami na den, kdy byl ještě člověkem a věděl co to znamená milovat.
Ten pocit, který se mu vrátil když byl znovu s ním.

Aulidea si nepamatovala, že by kdy mluvil o své minulosti. Stejně jako ona, i on si ponechával svá tajemství, i když se na přání jejího otce vzali, poté co z jejího života zmizel Sean.
On byl otcem dítěte kterého se zbavila jakmile zjistila že je těhotná. Neměl o tom ani tušení... věděla, že by jí to neodpustil, děti totiž velmi miloval.
Výraz v jeho očích působil, že vypadal starší a stejně tak i se choval. Myslela si, že důvodem je nějaké trauma z minulosti, ale nikdy by ji v té době nenapadalo že je Incubus, který získává sílu ze sexu.
Zdálo se, že přitahuje podivnou sortu mužů.
„Velmi jsem tě miloval, i přesto co jsi mi provedla. Nikdy bych ti neublížil. Doufal jsem, že to víš, ale... byl jsem moc bláhový. Lidé nemohou pochopit... jsou moc úzkoprsí a bázliví, přesto všechno je však pořád miluji.” špitl. V těch posledních slovech bylo možné zaslechnout slzy, jeho nakřáplý hlas to dokazoval.
„Co jsi vlastně zač?”
„Někdo, kdo miluje lidi víc než svůj život.”
„To je směšné!”
„Když myslíš,” odvětil. Zastavil se několik kroků za ní, přesně v bráně, která značila vchod do oblasti spadající pod Gigi. „Jdu si pro to co mi právem patří. Pro svoji minulost.”

-Jsi si tím jistý?-
Znělo mu v hlavě podivně podmanivým hlasem.
Nemluvil, jen přemýšlel a to nejspíše tomu neznámému stačilo.
-Tahle... věc tě jednou může stát život!-
Sevřel si hrdlo. Ta bolest byla nesnesitelná. Nevěřil tomu, že mu tohle mohla udělat žena, kterou miloval. Žena pro kterou obětoval svůj dosavadní život. Žena kvůli které se chtěl změnit a zapomenout...
-Seš si tím jistý? To dítě... obětuješ jej pro to, abys žil?-
Věděl, že ten chlapec k němu chová podivné city. Doufal, že to pro něj udělá, ale... měl na to právo? Mohl po dítěti něco takového žádat?
-Určitě?-
„Můj pane,” poklekl před ním jeho sluha. Jediný člověk, který mu zbyl. „Pro Vás, cokoli!”
-Takže nás slyší... to je dobře.-
Opravdu mohl obětovat něčí život proto, aby sám mohl žít?
„Já vám věřím, pane.” zaznělo mu u ucha sladkým hláskem jenž způsoboval podivný svíravý pocit v jeho srdci. Pocit který kdysi dávno znal. Zamrkal a i přes bolest se posadil. Pohladil chlapce po tváři a přitáhl si jej těsněji k tělu. To teplo jenž z mladého těla vyzařovalo... ta touha být nablízku někomu jako on.
Nemohl věřit, že znovu cítí něco co dávno zatratil.
-Zajímavé. Tohle by mohlo být ještě zajímavé.-
Sousedé pak jen mohli zaslechnout výkřik jenž vydal chlapec ze svého hrdla, když se prohnul v následku procitnutí do nového světa. Do světa, který mu jednoho dne bude ležet u nohou.
Vyvrcholení v důsledku několika násobné slasti.

Ty zlaté oči... oči boha.
Pro které byl ochoten udělat všechno na světě. Zaprodal by svoji duši i samotnému ďáblu pokud opět bude s tou osobou kterou před mnoha stoletími tak moc miloval.
Vzpomínal druhého dne večer, když se probudil vedle chlapce se stříbrnými vlasy.
Probíral se jimi a vzpomínky na předchozí večer, který mu bylo věnováno tolik slasti až se téměř zalykal, jej zcela zachvátily.
Když na něj znovu ty zlaté oči pohlédly... věděl že je ztracen.
„Můj králi!” šeptl tak tiše aby se ujistil, že jej mladík neslyší. „Můj maličký.”
Jeho úsměv však dal tušit, že duše v mladíkovi moc dobře ví co tím chtěl říct.

„Minulost?”
Jen přikývl, nemělo cenu jí nic z toho říkat. Ona už pro něj byla jen pouhá vzpomínka, jen někdo díky komu získá zpět to, co mu patřilo a nebude se ohlížet. Udělá cokoli, aby... byl ON šťastný.

„Moje drahá přítelkyně.”
Její pohled, který na něj vrhla... byla překvapená.
„Rád bych ti představil...”
„Je mi potěšením Vás poznat! Slyšel jsem o Vás samou chválu, Gigi-sama!” oslovil ji hned jakmile vešel dovnitř a téměř se jí vrhl k nohám, uklánějíc se až k zemi. Na slovo – Vás – dával největší váhu. Jako kdyby se chtěl ujistit, že si to zapamatuje.
Víra v to, že k ní vzhlíží.
Záře jenž vycházela z jeho očí. Ten štěněčí pohled, který žádal po pohlazení a... nevinnost sama. Sammael polkl a rozcuchal si vlasy. Tahle podoba kterou nyní měl jej docela dost štvala. Nenáviděl, když ze sebe musí dělat něco, co není.
Jeho rudé vlasy lákaly pozornost, stejně tak jako cigareta v koutku jeho úst a oči jenž vydávaly žár jaký by dokázal cokoli ve svém okolí spálit. Věděl, že se musí uklidnit, ale hluboko v něm to vřelo. Ten malej červ si s ním dovoloval zahrávat a ještě z toho měl legraci.
Zakousl se do cigarety až ji rozkousl, popel společně s druhou polovinou dopadl na triko a málem se vzňal. Sykl, vyplivl zbytek z úst a vytáhl z kapsy další, aby si ji pomocí lusknutí prstů znovu zapálil. „Zasraný problémy!”
Jasně, nerad řešil problémy druhých.
„Kdepak jsi vzal tak roztomilého chlapce?” zeptala se jej s jiskrou v očích. Teď oba dva věděli, že mají vyhráno. „Je tak kawai!” vyhrkla a vrhla se na něj, drtící jej v těsném obětí.

Když Sammael odešel, obezřetně se kolem sebe rozhlédl a pak se sklopeným pohledem přistoupil k mladé paní. Pohladila jej po vlasech a nechala ho posadit se k ní na gauč. „Nemáš hlad?” ozvalo se ode dveří hlasem který nesnesl odpor. Výraz který v těch slověch zazněl jasně dával najevo, že ho vlastně ani nezajímá jestli ten hlad má. Prostě jen dostal rozkazem se o něj postarat a tak to učinil.
Chlapec přikývl a rozzářil se jako dítě před vánočním stromečkem.
„Co normálně jíš?”
„Maso!” vyhrkl dříve než se dokázal zastavit.
„Syrové anebo jinak udělané?”
„Já...” kousl se do rtu. „Raději bych si něco ulovil!”
„Si snad zvíře?” Sykl v odpověď a zatvářil se naštvaně. Tenhle kluk se mu vůbec nelíbil, ale pokud to byl rozkaz jeho paní, tak... Odplivl si a zmizel ve dveřích, kde se na chlapce ještě otočil a kývl na něj aby jej následoval.
Měl by se naučit zacházet s tímto tělem pokud o něj nechce v brzké době přijít. Tenhle podivný tvor, který jistě nebyl člověk v něm vyvolával podivný pocit nostalgie. Jeho fialkové oči to ještě podporovaly a výraz který měl ve tváři... Otřásl se.
„Co jíte vy, pane?”
Neznámý se uchechtl, ale neodpověděl.
„Vy nejste upír, že!”
Nebyla to otázka a tak na to ani neodpověděl.
Jasně, jako kdybych mu stál za odpověď.
„Já jsem...”
„Můžeš mi říkat...”
Vyhrkli oba dva naráz, ale ani jeden z nich to nedokončil.
Tentokrát pokračovali dále beze slov. Starší z nich se zastavil hned jakmile vystoupili z hradu a opřel se zády o zeď aby na mladšího počkal. „Castor!”
Druhý blonďáček se po vyslovení jména zastavil a s úsměvem přimhouřil oči. Starší si to možná, určitě, neuvědomoval, ale v tom výrazu který měl, bylo něco roztomilého. Špulil pusu jako malé naštvané dítě, kterému někdo vzal jeho hračku. „Yun, jen Yun.”
„Nevypadáš jako někdo z Asie.”
„Myslíš? Jen se mi to jméno líbí a myslím... mohli bychom být přátelé, nemyslíš?” odpověděl s úsměvem a natáhl k němu ruku. „Oba dva totiž něco skrýváme... pokud se nemýlím.”
Zatnul ruce v pěst, jeho zuby o sebe zaskřípaly a pak se Castor podivně usmál. Kdyby je viděl někdo nezúčastněný myslel by si že právě proběhl kontrakt mezi dvěma ďábly. „Jistě,” nabízenou ruku přijal a oba v mžiku zmizeli v temnotě noci.

Bezděčně se zachvěl, když ucítil pohledy na svých zádech. Všichni kolem něj byli obezřetní. Vypadali, že zaútočí při jeho jakémkoli podivném pohybu jenž by se jim zdál nebezpečný. Ušklíbl se, zastavil se na místě a otočil se směrem jedné ze skupin.
Založil ruce na hrudi a úšklebek se změnil v jasný úsměv.
Vysmíval se jejich strachu.
Cítil to napětí ve vzduchu. Statická elektřina, která problikávala mezi jedním z jejich členů a jím samotným.
„Co tady dělá někdo jako ty!”
„Jako... já?” opět ten škodolibý úsměv.
Muž uhnul pohledem a kousl se do rtu, než opět promluvil. Prvně sykl něco ve stylu – Ten smrad– a pak pokračoval. „Nenech se vysmát! Co po nás chceš!”
„Jen si jdu pro to, co mi patří.”
„Už to tu dávno není.”
„Ooo?”
„Cassiusi, tak ses vrátil!” oslovil jej právě příchozí muž a bouřlivě jej objal. „Nečekal bych...”
„Jsi první kdo mě vítá--- Jako vždy!”
Tentokrát se usmál tak nějak... vřele, až se tomu Aulidea divila. Tentokrát se atmosféra změnila jako po mávnutí kouzelného proutku. Kdo je tenhle... muž?
„Ach. Jestlipak tohle není Aulidea-chan.”
Aulidea? ....-chan?
„Omlouvám se, že jsem se vám ještě nepředstavil. Jaksi nebyl čas, že... Gigi!” pousmál se přistiženě a promnul si krk. Byl tak trochu... nervózní. Otočil se na právě příchozí a uličnicky na ni mrkl.
Přátelé?
„Jistě, Alastore.”
Aulidea zmateně zamrkala. Nikdy neslyšela o muži s tímto jménem, ale zdál se ji poněkud známým. Snad jako kdyby je spolu něco spojovalo. Snad... minulost?
Vypadal poněkud ztraceně, ale jiskra v jeho očích... zachvěla se jen proto. Vynutila si na tváři úsměv a natáhla k němu ruku. „Těší mě,” promluvila poněkud se třesoucím hlasem a když ji políbil na hřbet ruky, zrudla.
Gigi se rozesmála, ale smích tlumila rukou a tak to spíše zaznělo jako zakašlání.
Alastorovi podlouhlé blonďaté vlasy zavlály kolem jeho nádherného obličeje, až se Aulidea znovu zachvěla, tentokrát to ale nebylo strachem spíše... jako kdyby ji jeho vůně, jenž se vznesla kolem, omámila. Poté zamrkala... zdálo se jí jako kdyby periférním pohledem zahlédla něco podobného...
„Křídla?” špitla a přiložila si ruku na ústa aby nevykřikla.
„Jsou krásná, že!” promluvil na ni a mrkl.
Doopravdy si nebyla jistá tím, co si o něm myslet... byl tajemný.
Nedotknutelný.
Dříve než si dokázala v hlavně všechno, co právě slyšela, srovnat, promluvila. „Jste doopravdy Alastor?”
S úsměvem na ni pohlédl, než promluvil. „Myslíte si, že takhle,” ukázal prstem na sebe, ušklíbl se, „vypadá mstitel a krutý člověk?”
„Člověk?” zamumlala nechápavě a roztomile nakrčila nosík.
Jeho úsměv se ještě více rozšířil. „přesnější by nejspíše bylo... mág.”
„Nebuď skromný, jsi šaman a nekromant, patříš mezi ty nejlepší z nejlepších. Díky tobě se oni objevili a měli by...”
„Mlč!” zavrčel temně. V Alastorovi těsné blízkosti se začaly objevovat malé prskající a probleskující plamínky, vše kolem ztemnělo.
Gigi stejně jako Aulidea o krok ustoupily a v očekávání pohlédly na dva muže před s sebou.
Cassius natáhl ruce vpřed, šermujíc s nimi kolem sebe a začal se horečnatě omlouvat. Jeho oči však prozrazovali, že to nemyslí vážně.
Vše jak náhle začalo, přesně tak rychle skončilo.
Světla se znovu rozsvítila, Alastor se usmíval svým odzbrojujícím úsměvem jako kdyby se nic nestalo. „Proč jsi tedy přišel, příteli?”

Pojmy:

Lilie
- V Egyptě a Řecku byla lilie symbolem plodnosti, naděje a budoucnosti.
- Své uplatnění našla v kultu ženských božstev.
Jak velice byla ve starověku ceněna dokazuje Pliniův výrok. "Patří-li růže ke zlatu mezi rostlinami, pak lilie je stříbrem."
- Prášek z usušené cibule nošený v sáčku na krku přivolává lásku jeho majiteli, zatímco čerstvě utržená lilie naopak účinně odvrací všechna milostná kouzla.
- Lilie se pěstuje na zahrádkách jako ochrana proti nepřátelským duchům a zlu vůbec, proti uhranutí a proti nezvaným návštěvníkům.
- Bílá lilie bývá také znamením smrti a jako pohřební květina symbolizuje věčnou, i po smrti trvající lásku.

Had
- Obraz hada je jedním z nejuniverzálnějších symbolů všech kultur. K nejstarším symbolům pak patří had a strom a had stočený do kruhu požírající svůj vlastní ocas (Uroboros).
- V křesťanství je had symbolem energie, síly, čisté, jednoduché, ambivalentní, která sama o sobě není ani dobrá ani zlá (ale většinou je považován za symbol prvotního hříchu Adama a Evy).
- V okultismu je had symbolem astrálu. Had jako symbol byl často také součástí různých mystérii a býval i předmětem kultu, např. u gnostické sekty ofitů nebo brazilské čarodějnické sekty Macumba.
V kultech vystupoval jako hodnota falická, což odpovídá též jeho významu ve snu.
- Také ve starém Egyptě hieroglyf hada vyjadřoval kosmické síly.
V některých formách a kombinacích vyjadřuje had symbol nevědomí, v jiných je symbolem temných sil (ďábelské zjevy v démonologických evokacích vystupují často v podobě hadů), nezřídka kdy i lsti a zrady.
Symbolická hodnota hada závisí mimo jiné na jeho barvě (černá, bílá, zelená) a přídatných znacích - určitá forma hada může mít hodnotu pozitivní jiná naopak negativní.
Zlý had Bible, který svedl Evu, je Leviathan, duch zla.
Dva hadi obtáčející meč (hůl), tzv. Caduceus, symbolizují dvojí polarizaci astrálního světa.
V Číně je Had považován za chytré, ale zlé a lstivé zvíře. Člověk s hadím srdcem je zákeřná osoba. Hadi mohou – například v západoasijských pohádkách – darovat perlu. V Číně si lidé také schovávají hadí kůži, s vírou, že později zbohatnou.

Anu
(sumersky An), bůh nebes, byl původně za sumerských dob hlavním bohem. Někdy byl označován za otce Ištary. Jeho manželkou byla Antum a jeho kultovním městem Uruk.
- bůh Mezopotámie

Ištar - Asteroth
(sumersky Inanna), bohyně lásky, pohlavní přitažlivosti a války, se v jednom sumerském textu líčí jako ta, již nedokáže zmoci ani 120 milenců. Stala se pod rozličnými jmény nejdůležitější bohyní celé západní Asie. Jejím posvátným zvířetem byl lev a středisko jejího kultu se nacházela v Uruku, Kiši, Akkadu a v Arbailu.
- bohyně Mezopotámie

Alastor
- „exekutor“ (vykonavatel?) vyhlášek vydaných Satanovým soudem;
- dle velekněžky Maxine má krátké světle blond jemné vlasy, modro-šedé oči a vypadá velmi mladě;
- měl bílá křídla a oblečen byl v bílém.
- mezi řeckými a římskými démony 1 z nejznámějších jako zlý génius domácnosti;
- slovo se vykládá jako „mstitel“ a v řec. mytol. spojen s hříchy, které přešly z otce na syna;
- spojován s bohyní Nemesis;
- popisován jako velmi krutý a původně byl smrtelníkem, synem Neleuse, krále Pylosu;
- démonem se stal po smrti;
- v křesť. Démonologie považován za „popravčího“ či „kata“;
- někdy je použit jako všeobecný termín pro zlé duchy;

Nekromant
- je kouzelník zaobírající se smrtí a tím co je po ní.
Studuje smrt a je to právě smrt v mnoha svých podobách, která ho nejčastěji provází na jeho cestách.
- obor kouzelníka, zaměřený na studium temnějších koutů magie a nekromancie.

Šaman
- dle potřeby aktivně navštěvuje jiné reality, využívá v nich své zkušenosti, rozum i cit a naplňuje v nich svůj konkrétní záměr. V jiných realitách i po návratu v obvyklé realitě využívá získané vědomosti ku prospěchu jiných bytostí (lidí, zvířat, rostlin, duchů...), "neživé" přírody, krajin a celého vesmíru. - Šamanem se v západní kultuře může stát kdokoliv, kdo je ochoten převzít zodpovědnost za své činy, řídit se etikou šamanismu a podřídit se určité disciplíně.