Čekej na mě...

Sám...

Okno zastřené těžkým závěsem, aby ani paprsek zářícího slunce neproniknul do mé samoty.

Jsem sám…

Sedím na prostorné pohovce. V jedné ruce držím skleničku zpola vypitou a hladina zlatavé tekutiny se jemně zavlní, když do ní spadne kapka.

Slaná kapka…

Přes ty slzy ani pořádně nevidím na fotku, kterou držím v druhé ruce. Palcem přejíždím po té známé tváři a strašně moc toužím být s ním.

Nejde to…

Proč je osud tak zlý? Dopřál nám pouze krátkou chvíli štěstí. Jeho ústa i krásné modré oči se na mě smějí, ale já se usmát už nedokážu.

Chybí mi…

Jeho hluboký hlas, kterým mi říkal, jak moc mě má rád. Ten hlas, co byl sotva slyšet, když šeptal poslední slova.
„Miluji tě, nikdy na tebe nezapomenu. Budu se na tebe z vrchu dívat… Nebuď smutný. Chci, abys byl šťastný. Život nekončí…“ usmál se a na tváři mi zanechal krvavou šmouhu, když mě pohladil. Pak jeho ruka klesla k zemi...

Nemůžu být šťastný…

Jeho život ale skončil. Držel jsem ho v náruči, když se kolem něj tvořily rudé obrazce z vytékající krve. Jako by malovaly celý náš život, naše společné chvíle. Srdce mě bolelo a já nebyl schopen mu ani v téhle poslední chvíli říct, jak moc ho miluji. Sevřel jsem ho pevně a přitiskl své rty na jeho, když vydechl naposled. Chtěl jsem si ten poslední výdech vzít…

Kytka na hrobě…

Velká kytice růží, které tak miloval, jsem položil na náhrobek. Jen pro něj jsem vyslal vzdušný polibek a na šedý mramor začaly dopadat první kapky. Déšť, který tak miloval, ho doprovodil na poslední cestu. Déšť, který tak miloval, se mísil s mými slzami a já stále nebyl schopen promluvit.

Bolí to…

Strašně moc mě bolelo, že nemůžu být s ním. Zkoušel jsem to, ale smrt mě nechtěla. Proč jste mě nenechali? Proč mi nedopřejete jít za ním? Stáhl jsem si rukáv přes zápěstí zdobené bílými obvazy, a konečky prstů jemně pohladil ta zlatá písmena.

Navždy…

Budu tě navždy milovat, pomyslel jsem si, když jsem vstával a ani necítil nohy, jak dlouho jsem tam klečel. Žádná bolest není tak velká jako ta, kterou jsem cítil uvnitř sebe. To strašné prázdno, které mě tak mučí.

„Čekej na mě. Přijdu brzy… Slibuji…“

První slova, která jsem pronesl do ticha mezi náhrobky. Jen stříbrná zář měsíce osvětlovala každý jeden kámen, na kterých byla vyryta jména a osudy lidí. Promluvil jsem poprvé od té chvíle, kdy mě opustil.
Dal jsem mu slib, a já ho dodržím. Přijdu za ním… Brzy…

Nechci být sám…

Fotku rozmazanou od mých slz odložím na stolek. Ještě jednou na ní položím svou dlaň, jako bych si chtěl zapamatovat každý detail. Zbytek whisky skoro spálí mé hrdlo a sklenička jen klepne, když ji zprudka postavím vedle fotografie.

Zbraň…

Pohladím svou Berettu a pak ji schovám do pouzdra. Přehodím přes sebe dlouhý kabát a vykročím vstříc osudu… Jdu splnit slib, který jsem dal. Jen naposledy se ještě ohlédnu po té rozesmáté tváři, otřu si vlhké oči a pak už jen za sebou zavřu dveře…

Výbuch…

Ani nevím, koho tím vzbudím. Nezajímá mě to. Když jsem dostatečně daleko, jen zmáčknu tlačítko a všechny vzpomínky jsou rázem rozmeteny do vzduchu a širokého okolí… Co neodnese vítr, spálí oheň.

Konec…

Jen pár chvil trvá, než najdu svůj cíl. Vychází z baru ověšený děvkama a rozhazuje kolem sebe dolary, jako by právě na tohle všichni čekali. On, který vládne podsvětí, avšak nikdy nemá u sebe ochranku. Bláhovec, který si myslí, že je nedotknutelný, nesmrtelný.
Vytáhnu zbraň a bez otálení zamířím a stisknu spoušť. Jeho oči se jen překvapeně otevřou do široka, než se bez hlesu sesune k zemi…

Křik…

Nevnímám ho. Pomstil jsem se… Teď už můžu splnit svůj slib. Kulku nikdo nezastaví. Zvedám ruku a než stisknu podruhé spoušť, pohlédnu k nebi. „Jdu za tebou…“ vydechnu a náhlý klid obestře mou mysl.

Výstřel…