SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Ďábel (ice) má srdce 1.Díl Hlas v mé hlavě

Nikdy by mě nenapadlo, že by ďábel mohl milovat, brečet, cítit všechny pocity od radosti po smutek, či mít rodinu. Třeba mít matku, otce, bratra, tety, strejdy i babičku, která chodí do kostela. Samotný ďábel může na pohřeb příbuzného a stékat mu slzy při truchlení po ztrátě osoby, na níž mu záleželo. Co takhle i smutnit pro lásku se kterou se rozešel. Na tohle vše přišla obyčejná dívka, která bude žít tuto roli.

Jsem Anda Kazuji, vyrůstám ve městě Shizuoka. Přestěhovali jsme se ze Spojených států. Žijeme tu už přes osm let, mám přátele a nejen tady, ale i v rodné zemi kam je jezdím navštěvovat. Nemohla bych bez nich existovat a oni beze mě. Na každodenní textovky nestačím ani reagovat. Část rodiny ještě zůstala v Michiganu v Detroitu, z tama pocházím. Rodiče pracují v antropologii a hodně cestují, bratr měl dva a dvacet let a pracuje s vlaky, ani nevím co to přesně je. Prostě dohlíží, aby vlaky jezdili, jak mají. Já končím akorát první ročník střední školy.

Šestého června, kdy mi bylo šestnáct let, se mi změnil život i pohled na něj. Cítila jsem změnu po celém těle. Nárůst obrovské síly, energie, pocit moci a dlouho vzhůru bez chtění spánku. Věděla jsem, že se semnou něco děje a občasná ztráta kontroly vůči rodině a přátelům mi moc nepomáhala. Jako bych to ani nebyla já.
Ani ne týden po mých narozeních jsem začala mít hrozné sny, a vždy jsem slyšela hlas, který zněl jako můj, jen o mnoho svůdnější. Pořád mi našeptávala:
"Jsi tomu předurčená; Nebraň se; Poddej se tomu; Chtěj víc; Otevři oči," nechápala jsem nic ze slov, jenž mi bylo našeptáváno. Bylo víc podtextů, to vím určitě, ne všechny si je ale pamatuji. Slyšela jsem další – cítím to. Tak probíhalo asi první dva týdny, pak jsem si zvykla a už z toho byli normální sny, pořád tam byl oheň, temnota, blesky, zříceniny, nějaká zvěř, nevím, ale stalo se to pro mě normální. Vídala jsem tam i osobu, ale vždy když se vzbudím, už si to nijak nepamatuji, natož to jak vypadala.
Několik hodin denně jsem trávila na počítači a vyhledávala podobné úkazy ze snů, ale nic užitečného.

Zvykla jsem si velmi rychle na pocity a nálady, které mě přepadali. A nepopírám, že jsem se někdy i místy bála. Za žádnou cenu jsem nechtěla ublížit rodině ani přátelům. Rodiče naštěstí odletěli do Střední Evropy, kvůli nalezení nových ostatkům, jež byly nalezeny. Bratr využil situace a odjel s nimi, i když bydlí sám, chtěl se podívat na jiné dráhy, ale aspoň se nemusím bát, že mě bude chodit kontrolovat. Zůstala jsem v podstatě sama a bylo líp, strašně jsem chtěla, aby načas odjeli. Často chodívám za tetou, která bydlí na kraji města. Jde se tam uvolnit a hlavně odreagovat. A to jsem potřebovala po tom, co jsem provedla.

Byli to už necelé dva měsíce od mých šestnáctin a já zrovna odcházela od tety, podél pobřeží byl starý muž stočený do klubíčka a kolem něj pět vandalů, co na něj křičeli a chtěli peníze. Jakmile mě zahlédli, chtěla jsem se dát na útěk, jenže nohy mě neposlouchali a místo strachu mě popadl výsměch. Hlavně kvůli tomu, že se ke mně blížili a chtěli mě:
"Hej, kočko moc tak nekoukej, ty jsi další na řadě, ale užiješ si to," začal na mě jeden mluvit jeden z nich a v hlasu měl velký náznak nemravnosti.
"Jo přesně, jsme rádi, že neutíkáš."
"Pak si půjdeme zatrsat," a další dva se přidali s chechtem.
"Tak to si nemyslím," s mého smíchu, co hřál lidi u srdce, se stal kůl, co momentálně probodával ty kluky, kteří byli ode mě už jen pár metrů. Přestala jsem se smát a ukázala ten nejvážnější výraz, co by člověk mohl udělat. Zarazili se a vrátili se o krok zpět, až mě to překvapilo.
"Viděli jste to! Její oči, byli tmavě modré a teď jsou skoro černé," vykoktal jeden z nich. Celkem mě to zarazilo, vždy jsem měla oči zabarvené mořskou modř a ne tmavé.
Zaťala jsem ruce v pěst a oni se proti mně rozběhli. Všechny jsem je odrazila v myšlenkách, kde mi běhala jedna představa kopu a úderů jeden za druhým. A očividně to nebyli jen myšlenky. Tváře měli pohmožděné a zkrvácené. Neudělala jsem ani jeden výmyk či manévr, abych se jim vyhnula. Nebyla šance, aby se mě dotkli, vlastně v tu chvíli neměl šanci ani vzduch z jejich rozmachu.
"Ty dě**o!!," zakřičeli a odpotáceli se pryč. Jen jsem tak stála a vytáhla si zrcátko z kapsy. Oči měly svou původní barvu, možná jsou barvoslepí, ale vlasy mi ztmavly, měla jsem je blonďaté, ale teď jsou spíše slaměného zabarvení. Po zbytečném přemýšlení a namáhání hlavy jsem šla pomoct starci.
"Děkuji ti, ale jak jsi to dokázala?," zeptal se mě, když jsem mu podávala ruku.
"Sama nevím," a výraz překvapenosti nadále zůstával. Necítila jsem se dobře jako by veškerá energie zmizela. Nechápu hlavně to, že jsme nebyla nijak pohoršená spíše bez chuti.
"Neděs se, vše pochopíš?," pověděl a v očích jsem zahlédla až malé jiskřičky.
"Co tím myslíte?," zeptala jsem se, než jsem si uvědomila, že mluvím vlastně do větru, protože už jsem ho nikde neviděla.
"Teď bych zase chtěla jít k tetě, vylézt si na kopec a koukat na hory, stromy, louky a vzdálené moře," postěžovala jsem si pro sebe a odešla domů.

Miluji prázdný byt, ticho a klid. Ještě bylo brzo na spánek a k tomu jsem nebyla unavená, tak jsem se natáhla na pohovku a zapnula televizi. Zrovna nedávali žádný dobrý film, tak jsem zavřela oči opřená o opěradlo a poslouchala nesmyslný reklamy.
Ani jsem si neuvědomila, že jsem na chvíli usnula. Probudilo mě velké cuknutí gauče a pád květináče z okenní římsy. Mrskla jsem hlavou vzhůru a rozhlédla se. Nikde nikdo, šla jsem ke květináči a vykoukla z okna, když jsem pořád nic neviděla, šla jsem na balkon. Celý jsem ho prohlédla a při odchodu pořádně zamkla. Odkráčela jsem do svého pokoje, ve kterém jsem se zamkla, lehla si roztáhlá na postel. Skrz rudé záclony prosvítalo lehké světlo z pouličních lamp a na červeně vymalované zdi, byli vidět různé ornamenty. Bylo to čím dál víc nesmyslné, protože mi to něco připomínalo, jen pouhé pohyby záclon. Z nudy jsem zavřela oči a pokusila se usnout, povídala jsem si s hlasem, co mě poslední dobu provázel a brala jsem ho za přítele, díky kterému asi blázním. Jakmile hlas ztichl, měla jsme myšlenky pro sebe. Převalovala jsem se ze strany na stranu a nudila se. Studený vánek mě avšak donutil otevřít oči. Okno a dveře byli zavřené a ze světla které se táhlo na zdi přes záclony se udělala spirála, vír, portál?, nebo tak něco. Hodila jsem na sebe šedý saténový župan a zmateně se dívala dovnitř z opačné strany pokoje. Skoro mě to hypnotizovalo, avšak ani trochu nevyvedlo z míry. To bylo to nejdivnější. A když se z toho kruhu vynořil zahalený muž, vůbec "Anda - dono, rád vás konečně osobně potkávám," jeho hlas mi připomínal žiletku, po které stéká med. Brr…, nevím proč takové přirovnání, asi proto, že byl sladký, ale i ostrý.
"Známe se?," tázavě jsem se zeptala a doufala, že řekne ANO.
"V podstatě ano, známe, ale osobně nikoliv," neviděla jsem mu do tváře ani na ruce či nohy. Měl černý plášť s velkou kapuci, která kryla jeho obličej. Každou ruku měl zastrčenou v opačné straně rukávu a plášť byl velmi dlouhý.
"Prosím následujte mě," laskavě ke mně promluvil a přitom natáhl ke mně ruku s otevřenou dlaní a já poznala, jak velké je to monstrum. Byla znetvořena, jizva přes jizvu, delší nehty, celé ruce špinavé a znechucené. Hnusilo se mi to, a i když jsem nespala nebo neměla zavřené oči, opět sem slyšela onen ženský hlas, ´podej mu svou ruku´, a pořád se opakoval, byl tak otravný, že jsem už neváhala ani osm sekund. Na rozevřenou dlaň jsem dala svou a zavřela oči s plným soustředěním. Oči jsem otevřela o pár sekund později a jeho ruka se stala hebkou skoro jako můj župan, ne-li jemnější. Usmála jsem se.
"Tak tedy, veď mě," šla jsem za ním do víru a hned při prvním kroku všechny barvy zmizeli. Ocitla jsem se uprostřed ničeho, nic a nikde samotná nicota či temnoty, bez pravé a levé strany, nebylo dolů ani vzhůru, krok v před, byl jako krok vzad, žádná změna, nic. Přistoupil ke mně onen záhadný muž, ale ruka byla opět znetvořená. Kroky dopředu, mi nepomohl se vzdálit, tak jsme to vzdala a ucítila trochu strachu.
"Nebojte se, princezno. Hned vám bude objasněna situace a už vás nic nezaskočí," já se hnula, on však ne a ne se ode mě vzdálit. Nával paniky by se zvětšoval a zvětšoval, kdyby mě hlas podvědomí opět neuklidnil a já se spíš začala bát, jestli mu mám věřit, i když snad něco jiného mi ještě říkalo, že bych měla. A proč mi říká princezno, proč i v této tmě, nicotě vidím jasně mé ruce i nohy, vidím, kde stojí, i když by měl spíše splývat, nechápu. ´Neboj se a uvolni se´, podvědomí opět promlouvalo ale ne ve mně, jako by z tohoto nijakého okolí. Hned jsme si uvědomila, že víc než tohle místo mě děsila ona, ten exotický můj vnitřní hlas. V temnotě se záhadně vynořil ohnivý kruh, který se zvětšoval do jisté míry. Plameny sahali až do teď orientovaného vzhůru.
"Ando-dono, i přes krev, co vám koluje v žilách, ten oheň je smrtelný jak pro vás tak pro všechno žijící i nežijící. Je ještě jedna možnost jak oheň uchovat, ne jen v temnotě kde se momentálně nacházíme, ale ten pro začátek nemusíte znát. A jak tak narychlo asi jste si vyvodila nebo by jste si měla vyvodit, že toto je nic a nikde, nic žijícího, nežijícího, neviditelného či paranormálního zde nenajdete, zkrátka NIC."
"Tak to vůbec nechápu," odpověděla jsem.
"Pro teď nemusíte. A zpátky k ohni, zkouška ohněm je skoro doslovná…," a ukázal na kruh, v našem úhlu to byla spíš stěna. A zase ten hlas ´mluv, řekni to, ty víš, co máš říct´. Zavřela jsem oči a cítila, jak konečky mích dlouhých vlasů místy lechtaly mou tvář a pak vlály kolem mne. I v tomto prostředí jsem cítila vánek na kůži a můj župan se rozvázal a vlál spolu s vlasy. Věděla jsem co říct.
"TRANSFERRE", vlasy zlehka padali na své místo ke konci páteře, župan přestal vlát a já otevřela oči. Začala jsem se točit dokola a uvědomila si, že stojím uprostřed ohnivého kruhu. Když jsem se zastavila tak na úrovni loktů se přede mnou vznášela kniha. Byla vázána hnědočernou kůží a okraje víc opálené. Rýhy a drobné díry naznačovali, jako by se s ní moc dobře nezacházelo, někdo ji chtěl číst? Napohled nešla jen tak otevřít byla vázaná černou páskou neznámého materiálu a okraje byly, nevím, jestli zdobeny, asi ohraničené bílošedými – zuby – drápy?, velikosti asi dvou centimetrů. Aniž bych byla člověk, co riskuje, nebo hazarduje a aniž bych slyšela zase ten ženský hlas, dala jsem ruku pár milimetru nad knihu. V momentě se drápy a zuby narovnali kolmo ke knize. Ostré nabroušené špičky se zabodli do mé dlaně a s lehkostí udělili několik ran do mé kůže. Ostrá bolest se, ale nemohla vyrovnat té energii, co do mě proudila z neznámého zdroje nebo spíše jsem nechtěla věřit, že zdroj je ta kniha. I přes rovnoměrnou polohu knihy, i když tady nevím co je rovné, krev skrz hroty stékala po obalu dolů. Ztratila se na stránkách, kde se vsákla na listy. Jakmile zmizela poslední kapka, páska praskla a kniha se otevřela a já začala číst.
"Vaše výsosti, nemůže mě otevřít jen tak někdo. Byla jsem vystavena tolika pokusů o mé otevření, až jsem je po sta tisících přestala počítat. Vaše krev a podobná krev vám s vašimi předky mě smí otevřít a číst. Upozorňuji vás na ohnivé vězení, -", i když jsem si to přeříkávala v duchu bylo to jako by mi to někdo předčítal.
"však je to jen kruh, tak jaké vězení," jen co jsem si domyslela svou myšlenku nahlas, tak se kruh rozvířil, udělal strop a zem. Kde jsem se já vznášela uprostřed, super. Četla jsem dál: "-může být pro vás smrtelné. Dokud mne nepřečtete a nepochopíte, nebudete moci odejít. K pobytu zde, nebudete nic potřebovat jenom mne. Čas na tomto místě nemá význam." jak, jako. Čas nemá význam?
Aniž bych nad tím dlouho dumala, začala jsem číst jazyk, latina a to mám pochopit jak? ´to ti vážně musím všechno říkat´, "si otravná víš to?," řekla jsem nahlas mému podvědomí, tomu blbému hlasu, který má vždy pravdu.

Nevím přesně, jak dlouho jsme tu byla, ale určitě dlouho. Když jsem konečně dočetla poslední slova, věděla jsem co dělat a vše jsem pochopila. Kdo, kde jak, proč, co, kdy, kolik?. Na vše mám odpověď, na vše na co jsem si kladla otázky. Zavřela jsem knihu a ta zmizela ve zdroji mé síly v temnotě, v mé moci, v touze, v chtíči, v zlobě, v bolesti,prostě zmizela v mě samotné.
Přistoupila jsem k plameni na bezpečnou vzdálenost a řekla do plamů.
"aperuit ianuam tenebris in tenebras et calore flammae". Znamená: otevřít bránu z temnoty do temnoty přes žár a plameny. Předtím jsem ani nevěděla, že umím plynule latinsky a nejen tímto jazykem, všemi, ale vše bylo teď jednodušší. Mé city, k rodině a přátelům se nezměnili. Jediné, co se změnilo, bylo to, že hlas co mi radil, je teď oficiální součást mě samé. Mě, která usedne na trůn v podsvětí. Vše má, ale háček a ne jenom jeden.

"Má paní, opravdu jsem nečekal, že knihu tak rychle nastudujete a pochopíte?," muž co mě přivedl, opět stál u mne, ale celý v údivu.
"Cože!! Jak to myslíš rychle, vždyť jsem tu byla nejméně rok!," celá zuřivostí jsem se pustila do křiku.
"přesněji jedno desetiletí, ale i tak předchozím to trvalo minimálně tisíciletí, když to vezme jako lidský čas. Teď jistě chápete můj údiv." Můj hlas se značně vyrovnal.
"Pak tedy je pravda, že já budu první ďáblem, co usedne na trůn jako napůl smrtelník. Vychovaná lidskými rodiči, obklopená láskou, milována? Je to pravda?… a ty jsi po tom…."
"Ano princezno. Jsem váš jak to říct – vysněný. Budu vás provázet dokud neukončíte poslední háček, jak jste zjistila. A ano, jste první napůl démon a napůl člověk, co usedne na trůn jako nejvyšší a nejmocnější tvor, u nás spíše monstrum, v podsvětí."
"Pak tedy je i pravda, že neusednu sama," i trocha nadšení, které jsem měla, zmizelo.
"Ano, princezno. Do svých osmnáctin musíte najít svou druhou půlku moci, která se nachází někde na světě. Je to pravděpodobně muž/kluk, kterého jste už někdy potka, viděla ho, mluvila sním, nebo jenom koutkem oka zahlédla, i když to není zrovna moc povzbuzující, ale výběr se trochu zkrátil. Proto tady máte toto místo čas zde ubíhá jakkoliv si přejeme, teda vy a já, jak si přejeme, proto jsem mohl zařídit vaše studium i když vaše sily v tu chvíli ještě spaly. Když jste studovala, čas ubíhal tady jako na zemi, aniž by na zemi uběhla jediná setina. Máte zde své výhody, které jste jistě zjistila. Spánek, jídlo a další, avšak nikdo kromě mě vás a vaší druhé půlky do této samotné temnoty, nemůžu vstoupit, a pokud už ano, tak už se nevrátí. Já mám svou určitou moc, která mi byla darovaná ve vašich snech…", přerušila jsem ho tak, že jsem se k němu přiblížila a značně znervózněl, to jsme potřebovala, protože i když tak ni byla tlustá asi je jako poloviční rozpětí ukazováčku od palce, vše jsme se tam dočetla. Když jsem už byla úplně u něj, bylo jasně rozeznatelná velké rozdíly mezi námi. Je tak o hlavu a půl vyšší než já, i když mám být vládkyní, jsem přesto malá, nemůžu za svých sto padesát čtyři centimetrů. Neviděla jsem mu do tváře, kapuce mu házela do tváře stín. Ale jeho ruka byla opět znetvořená.
"Odpusť, byla jsem nezkušená, napravím to´PULCHRA SEMPER´ ," změnila jsem téma tak že jsem mu dala, co mu patřilo, slovy pochopitelnější ´navěky půvabná´, jak jinak.
Vrásky, nehty, jizvy a barva se změnili v dokonalost sama. Minule jsme se cítila oslabenější, s porovnáním s tím co cítím teď. Poklekl na koleno, kapuce mu spadla a políbil mou ruku.
"Vřelé díky, princezno," pověděl tak svůdně, že jsme na něj hleděla tak zažraně že veškeré mé lidské city a hormony se začali bouřit. Jeho oči byli černé jako ta temnota kolem, stejně tak i černé vlasy jenže ty měli sem tam bílé proužky lesklé jako stříbro. Byl a je dokonalý. Dívali jsme se na sebe pár sekund a pak se znovu upřel na mou ruku, svými plnými rty ji opět políbil a poklonil se ještě hlouběji.
"Vstaň," mírně jsem mu řekla s jasnou vznešeností. "Nepotrpím si na žádné výsosti, princezno ani na úklony. Od teď mi říkej Ando." Hlas jsem zvýšila, aby autorita poklesla, jen do jistých mír.
"Jistě Ando – sama," jen co se zvedl, uchopila jsem jeho tvář a dala mu polibek na líc. Nehtem pevným a ostrým jsem přejela po dolním rtu a začala mu stékat po rtu a bradě malí potůček krve. Natáhla jsme se k němu a olízla ji. Na ranku na rtu jsem mu dala letmí polibek a odstoupila.
"Jenom Ando, příště toho bude víc. Jo a jen tak ať nemám zmatky, budeš Kyle. Nejsem zvyklá na jakékoliv zdvořilé a vyvýšené koncovky a jméno protože ti nechci říkat něco jako posluhovač." Slovo posluhovač jsem dala gestem do uvozovkách.
"Odpusťte," oči mu spadli zase k zemi a já se přitáhla k jeho hrudi, zaklonila jsem hlavu, tak abych mu viděla do očí. Jakmile pochopil, o co se snažím, uklidnil se, hlavu napřímil a já mohla opět odstoupit.
"Tak tedy. Mám necelé dva roky na to, abych si na Zemi našla muže, který bude spolu semnou jako jeden a nastoupíme na trůn oba." Změnila jsem téma a začala přemýšlet, jak začnu hledat. Začalo mě to tady nudit po prvních tisíci stranách knihy, což nebyla ani setina. K tomu jsem se musela učit určité techniky používání sil a bojů. Fuj, hnusné vzpomínky.
"Mate zcela pravdu, Ando – s…, Ando," ještě, že se opravil. I když ta krev z mini trestu mi chutnala.
"Nedočetla jsem se, ale jak ho poznám?," a to ta kniha poskytovala všechny zbytečné detaily jenom tento ne a to psala o mém nastávajícím posledních deset tisíc stran, nebo tak mi to připadalo číslovaná zrovna nebyla.
"V tom je ten háček, jelikož jste první na půl člověk a máte lidské city, musíte ho podle nich najít. Může být v kterémkoliv světadíle, ale nejpravděpodobnější je, že jste ho už potkala, jak jste zmiňovala."
"Super, takže nic zajímavého. Pak tedy budu hledat po svém." Otočila jsme se zády a hurá domů.
"A ještě musíte ho najít do svých osmnáctin," znovu otravně připomněl
"VÍM!!!, " řekla jsme naštvaně.
"PORTAL DOMUM," vytvořila jsme si portál a než jsme do něj vešla, ještě jsem se otočila na Kyle a zahlédla milí usměv na jeho tváři, trochu se poklonil a já vešla do portálu v zeleném zabarvení.

Dodatek autora:: 

Tak nevím. Je to má první zveřejněná povídka, jinak si vše nechávat pro přátelé a rodinu. Fantasy žánr mě baví, ale nejde mi tak moc dobře psát, jsem spíš na příběhy ze života. Snad se bude líbit, a to že jsem si to několikrát četla neznamená, že se mi povedlo vychytat všechny pravopisné chybky... Upřímnost nadevše, takže velkou kritiku Smile Přeji příjemné čtení

4.833335
Průměr: 4.8 (12 hlasů)