Delinquent and Princess - Kapitola 1. (Můj zachránce je delikvent)

Z pohledu vypravěče:
Do školy druhým rokem chodí dívka se jménem Asuna Himemiko. Chodí do smíšené školy v malém městě Hakube v Japonsku a též se stala předsedkyní školní rady. Je velmi krásná, pracovitá a přátelská ke každému. Každý kluk by si přál s ní chodit, ale Asuna si nedovolí nikoho pustit si blíž k tělu. Na této škole je známá také jako Hime (princezna). Zatím zdánlivě neusilovala s někým chodit, protože si chce hlavně udržet známky a v budoucnosti by chtěla dělat cukrářku a každého svými výtvory potěšit.
"Asuna! Dobré ráno!" Volala na ní její nejlepší kamarádka Rui.
"Dobré ráno Rui," oplatila jí pozdrav. Rui je její nejlepší kamarádka od dětství a je více veselejší a ráda se baví i s kluky.
"Erika! Dobré ráno!" Zavolala Rui na dívku, která si v chodu četla knížku básní.
"A dobré ráno," A pozdrav oplatila. Erika je též Asuny nejlepší kamarádka, ale je více tichá a s kluky se nerada baví. Také ode všech dostala přezdívku Ledová královna, ale je hodně spolehlivá a často pomáhá Asuně s problémy.
"Hej slyšela jsi to taky?" řekly dívky kousek od Asuny, Rui a Eriky.
"Jo. Slyšela jsem. Zase ti problémový žáci někoho zmlátili. Slyšela jsem, že jeden skončil na týden v nemocnici." Asuna to poslouchala se zájmem, protože se nikde nedozvěděla o nějakých problémových žácích na škole.
"Kdo jsou ti problémový žáci?" Ptala se svých kamarádek.
"Ty to nevíš? Jsi předsedkyně a nic si o tom neslyšela?" divila se Rui.
"Ne. Slyším to prvně," odpověděla ji.
"No ti problémový žáci jsou..."
"Jsou to žáci ze třeťáku. Rádi se povyšují nad mladšími. Slyšela jsem, že většina kluků ze třeťáku jsou delikventi." Skočila Rui do řeči Erika. Asuna se chvíli zamyslela a pak se rozhodla o tom prodiskutovat u rady. Všechny tři dívky odešly do školy na vyučování.

Z pohledu Asuny:
Ve třídě jsem si sedla do lavice u okna a čekala na učitele. Byla hodina matematiky, takže to uteklo rychle. Po hodině jsem hned šla za učitelem, se ho optat na problémové žáky ze třeťáku. Odpověděl mi ne moc hezky. Řekl mi, ať se jimi nezabývám, nebo toho budu do smrti litovat. Dozvěděla jsem se od něj, že většina se neučí a chodí za školu. Učitelé se je bojí učit. Nechtěla jsem to nenechat jen tak.

Ve školní radě jsem se poradila s ostatními.
"Třeťáci jsou velmi problémoví. Povyšují se nad ostatními, neučí se a potom propadají. Zajímalo by mě, jak se do třeťáku dostali," řekl účetní školské rady.
"Je pravda že jsou problémoví, ale musíme je přimět k učivu, jinak nikdy neudělají střední," začala jsem být neklidná. I když jsou to delikventi a neučí se. Musíme je k tomu dokopat. Nechci aby byli nevzdělaní.
"Co tedy navrhujete?" Ptala jsem se všech. Nikdo nevěděl. Nechtěl nikdo s nimi mít něco společného. Což mi přidělalo problémy ještě víc.
"Rozhodla jsem se. Pokusíme se je přimět ke konverzaci. A udělat jejich učení zábavný. Třeba potom se na učení chytí." Všichni byli překvapení.
"To jste celá vy předsedkyně. Dokážete za takovou chvíli přijít na odpověď." Lichotili mi, ale v tuhle dobu to zrovna nehrálo roli.

S Erikou a Rui jsem šla po škole na chvilku do bufetu. Dali jsme si jenom pití.
"Asuna slib mi že si dáš na ně pozor," dělala si starosti Erika, "Třeťáci jsou velmi problémoví a můžou ti něco udělat."
"Budu v pořádku. Pokud mají v sobě aspoň špetku inteligence, nic by mi neměli udělat."A zasmála jsem se.
"Asuna jdeš dneska domů pěšky takhle pozdě?" Ptala se mě s obavy v očích Rui.
"Ano, mám to kousek budu v pořádku," A usmála jsem se na ní.
"Dávej pozor na úchyli a kapsáře v tuhle hodinu ano?" Prosila mě Erika.
"Budu v pořádku nebojte se." Snažila jsem se je uklidnit. Ještě jsem se s nimi rozloučila a poté se vydala domů. Bylo hrobové ticho a slunce už skoro zapadlo. Trochu jsem dostala strach, ale jsem statečná.
"Holčičko nechceš si s námi trošku pohrát?" Uslyšela jsem za sebou hlas. Stáli za mnou dva velcí chlápci a vypadali děsivě. Dala jsem se do rychlejšího kroku, ale oni mě zastavili.
"Nebuď tak smělá. Pojď si hrát." Byli odporní. Z jejich očí bylo poznat pobavení. Začala jsem se třást.
"Pusťte mě prosím. Musím jít domů!" prosila jsem je. Jako by mě neposlouchali.
"Neboj se, jenom si trochu s námi pohraješ. Nebude to bolet." Jeden mi dal ruce za zády a ten druhý mě začal osahávat. Začala jsem se bát víc.
"Máš opravdu pěknou strukturu hrudníku. A sama jsi dost hezká." A začal se děsivě usmívat.
"Ne! Prosím pusťte mě!" Začala jsem křičet. Ale tím víc začal mě ten chlap osahávat. Začali mi téct slzy a celá jsem se roztřásla jak osika. Stále jsem křičela ať toho nechají. Volala jsem o pomoc, ale nikdo tu nebyl. Věděla jsem, že tohle je konec a tak jsem radši zavřela oči a snažila se nic nevnímat.
"Ta holka vám řekla že toho máte nechat!" Řekl někdo. Otevřela jsem oči a podívala jsem se směrem odkud ten hlas šel.
"Co jsi zač? Tohle není tvoje věc!" Řvali na něj.
"Máte pravdu. Není to moje věc, ale nesnáším když někdo ubližuje ženským pro svoje pohodlí!" Byl tak odvážný. Jeho výraz byl děsivý. Připomínal spíše pohled naštvaného hada.
"Možná se ti to nelíbí, ale nám je to jedno! A teď zmizni malý prcku!"
"Prcku." Začal mě ten neznámí kluk děsit.
"Kdo si myslíte že jste?! Jste jen podřadné myši, které lezou v kanálech! Možná jsem malej, ale nenechám si od vás líbit, že jste mě tak nazvali! Budete toho do smrti litovat vy malé krysy!" Rozzlobil se. A to hodně. Jeho výraz byl stokrát ještě děsivější. Ti chlápci radši zdrhli. Měl pravdu. Byli to jen ubožáci.
"Hej ty!"
"A-Ano!" Lekla jsem se.
"V tuhle dobu je to tu nebezpečné. Vrať se rychle domů." Najednou už byl klidný. Připadal mi dokonce milý. Než jsem se nadála byl pryč. Ani jsem mu nestačila poděkovat. Radši jsem běžela co nejrychleji domů.

Ve škole jsem tohle od vyprávěla kamarádkám a ty jen na mě nepřítomně hleděly.
"Asuna říkala jsem ti že je to v tu dobu nebezpečné! Měla jsi štěstí že tam někdo byl!" Zlobila se na mě Erika
"Ale přesto. Kdo to byl? Ten kluk co tě zachránil?" Ptala se mě Rui.
"Nevím. Neřekl své jméno a ani jsem mu nestačila poděkovat." To mě dost štvalo. Nestačila jsem mu říci děkuji.
"A jak aspoň vypadal? Třeba ho budeme znát. V tomhle městě jsou jen dvě střední školy." Naléhala Rui.
"No jak bych to řekla. Měl červeno-hnědé vlasy, světle hnědé oči, na krku myslím že měl dva náhrdelníky a ve vlasech měl sponky do tvaru X. Jo a ještě měl dvě náušnice na levém uchu. Vypadal spíš jako delikvent nemyslíte?" To už jen holky vytřeštily oči. Nevěděla jsem co se děje.
"Děláš si z nás srandu Asuno?" Vykřikla nahlas Rui. Nechápala jsem co jsem řekla.
"Neříkej mi, že tě zachránil třeťák Sho Kuchinawa?" Třeťák? Teď mě to překvapilo víc.
"Sho Kuchinawa, je jeden z problémových třeťáků. Někdo říká že je velitel nějaké mafie." Šeptala Erika.
"Sho Kuchinawa že je třeťák? Ale na třeťáka je moc malý." Holky zmlkly. Neodvážily se nic říct. Otočila jsem se a za mnou stál on. Ten kluk, který mě včera zachránil. Takže se jmenuje Sho Kuchinawa.
"Takže na třeťáka jsem moc malý?" Teď jsem se lekla zase já.
"Tak mi promiň že jsem takhle malý, ale já určitě vyrostu a už si ze mě nikdo nebude dělat srandu!" Zakřičel na mě. Hodně mě vyděsil. Teď mě napadlo, že i to samí řekli ti chlápci a byl dost naštvaný.
"Přišel jsem se tě zeptat jestli jsi dorazila domů v pořádku a ty mi říkáš že jsem malý!" Nevěděla jsem co mu na to mám říct. Mrzelo mě to. Nedělala jsem si z něj srandu. Jenom mě to překvapilo.
"Už ti nemám co říct. Sbohem." A byl na odchodu. Kamarádky byli přimrzlé a nedokázaly se pohnout. Začala jsem cítit vinu. Chtěla jsem se rozběhnout za ním, ale začalo zvonit na hodinu, takže jsem musela do třídy. Rozhodla jsem se, že za ním hned po hodině přijdu. Třeťáci jsou v jiné části budovy, tak snad to o přestávce stihnu. Musím se mu rozhodně omluvit a poděkovat.