SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Deník

Jako malý jsem si myslel, že když nemám nikoho, kdo by mě mohl obejmout nebo milovat, jednou to změním. Stanu se silným a dospělým a všichni mě budou uznávat. Po letech dřiny jsem dospěl, uznání si snad také vydobyl. Ale pravou sílu jsem našel až v lásce. Lásce všech bližních, kteří byli vždy se mnou, i když zpočátku se na mě dívali jen jako na liščího démona. Ale, i když jejich pohled na mě se změnil, já nezůstal stejný. Celý život mě provázel smutek, jako neviditelný stín pochybnosti a útočil vždy, když jsem byl nejšťastnější. Útočil tak často, že než jsem si vůbec stačil všimnout, pohltil mě. Spaloval mou mysl a pomáhal růst semínku zhouby a nenávisti, které v mé mysli zasadil samotný Kyuubi. Mohl jsem dopadnout jako Sasuke, honit se za těmi, které jsem nenáviděl, chtěl zničit a mařil přitom jeden život za druhým. Ale já nebyl jako Sasuke. Dříve než jsem se mohl ponořit do temnoty, zaplavil mě splín a deprese. Možná to bylo tím, že Sasuke odešel, sám už teď nevím. Na venek jsem byl pořád ten stejný veselý Naruto, kterého měli lidé kolem něj rádi, ale uvnitř sebe sama se skrývalo mé pravé já, které žilo v samotě a odloučení od ostatních a projevovalo se jen, pokud nebyl nikdo jiný nablízku. Kdybych jako dítě teď viděl sám sebe, litoval bych se, ale ještě více nenáviděl za svou slabost.

Blonďatý chlapec, který seděl zády opřený o zrcadlo, se otočil a pozorně se zadíval na svůj odraz. Hledal ta správná slova jak pokračovat.
Tvář měl světlejší, než čerstvě napadlý sníh, rty popraskané a blonďaté vlasy mu bez života a lesku splývaly k ramenům. Modré oči, dříve tak plné života a radosti, jakoby ztratily svou jiskru a byly jen stínem jejich nebývalé krásy. Plné tváře se propadly a z Narutova obličeje prudce vystupovaly lícní kosti. V posledních měsících téměř nevyšel ze svého bytu. Ztratil chuť k jídlu a zhubl natolik, že jeho oblečení na něm už jen bezvládně viselo. Těžce dýchal a každý dech pro něj byl jen bolestivější a bolestivější. Z posledních sil se narovnal, znova pevně uchopil do ruky tužku a pokračoval v psaní.

Čím déle byl Sasuke pryč, tím více se moje osamění prohlubovalo. Když jsem ho poznal, věřil jsem, že jsem našel spojence, který je na tom stejně jako já. Ale i on mě opustil. Škodolibý hlas v mé hlavě mi pořád dokola opakoval to samé:
„Sasuke ho opustil. Zradil ho a on zůstal sám. Sám a opuštěný. Ubohý Naruto, nikdo ho nemá rád. Všichni se k němu jen otáčí zády a vysmívají se jeho hlouposti. Dokonce i Sasuke poznal jaký je beznadějný hlupák a raději odešel.“
Byl jsem opravdu hlupák, ale ne proto, že to tvrdilo něco v mé hlavě, ale proto, že jsem ten pitvořivý hlas poslouchal a nechal ho, aby mi ublížil.
Toužil jsem jen po několika věcech. Být Hokage, přivést Sasukeho zpátky, stát se silnějším a konečně se zbavit lišky, které ve mně parazitovala jako zhoubná nemoc.
Roky a roky jsem se snažil ho najít, a přivést ho. Většinou marně. Pokaždé, když už jsem byl blízko cíli, něco se zhatilo. Až jednoho dne, krátce po mých dvacátých narozeninách, se konečně podařilo. Bojoval jsem s ním, až ke konci souboje padl vyčerpáním k zemi. Když jsem ho zvedal, jasně si pamatuji jeho slova:
„Radši bych zemřel, než skončit jako někdo, kdo si nebude pamatovat rodinu, bratra a hlavně to modré nebe, které se nade mnou sklání s jistým smutkem a něžností zároveň.“
Řekl to chladně, bez jediného citu v hlase. Jenže já nevěděl, o čem mluví. Nechápal jsem, co myslel, tím, že zapomene, ani to jak by zrovna on mohl přemýšlet o kráse nebe. To první jsem brzy pochopil.
Pro dobro Konohy a bezpečí všech ostatních ninja vesnic, bylo rozhodnuto, že se na Sasukem provede zakázané jutsu, které mu smaže veškeré vzpomínky, a ty budou posléze nahrazeny novými. Nejenže si nebude pamatovat nic ze své minulosti, ale také Sasuke přijde o svou podstatu a typický charakter. On to věděl. Sasuke věděl, co se s ním stane, a proto tak dlouho utíkal.
Za to, co jsem mu provedl, si nezasloužím žít. Dovolil jsem, aby to udělali. Aby zapomněl na vše. Na mě, Sakuru, Kakashi-senseie, rodinu i na svého milovaného bratra Itachiho. Bylo nesmírně bolestivé, dívat se, jak jediné jutsu zničilo starého Sasukeho, ale ještě bolestivější bylo usmát se na něj, podat mu ruku a po tolika letech rivalství a snad i přátelství se představit dvacetiletému chlapci, který ve mne viděl jen cizince, kterého nikdy předtím neviděl.

Naruto se na chvilku zarazil. Lehce pootočil hlavou a podíval se na fotku na skříňce u zrcadla. Nebyla ani rok stará. Stáli na ní on a Sasuke, oba s úsměvem, i když blonďáček s poněkud posmutnělým výrazem.
Do očí se mu nahrnuly slzy. Nechtěl mu tak ublížit. Vždy chtěl vše jen pro jeho dobro.
Vedle stála druhá fotka. Bylo na ní vidět stáří a trochu vybledlé barvy. Jejich první fotka jako týmu 7. V té době se dokázal ještě vesele usmívat a užívat si života.
Velké slzy se mu skutálely po propadlé tváři a začaly dopadat na stránky rozevřeného deníku. Naruto si rychle otřel oči rukávem. Pohlédl k oknu. Ještě nebylo ani odpoledne.

Už jen Sasukeho přítomnost působila na mé neviditelné rány jako lék. Přestal jsem se tolik uzavírat do sebe a téměř zapomněl na smutek, samotu a deprese. Ale nikdy jsem si nepřestal v duchu vyčítat, jak moc jsem mu ublížil. Někdy, když už to bylo nejhorší, si ten samý pisklavý hlásek v mé hlavě prozpěvoval pořád ta samá slova dokola:
„Ublížil Sasukemu, ublížil Sasukemu. Dovolil, aby ho zajali a zničili ho. Tím Sasukeho zabil. Zabil Sasukeho, zabil Sasukeho, zabil Sasukeho.“
Někdy už to bylo k nevydržení a začal jsem nahlas křičet, aby ten protivný hlas zmlkl. Začal jsem chápat, že čím více jsem v Sasukeho přítomnosti, tím více mě to potom bolí. Začal jsem se mu vyhýbat. Přestal jsem ho vídat. Toužil jsem, aby to byl zase ten starý Sasuke, který mě neměl rád. Hlavou se mi honily ty nejstrašnější myšlenky a mezi ně se mísila pořád poslední slova starého Sasukeho.
„…hlavně to modré nebe, které se nade mnou sklání s jistým smutkem a něžností zároveň.“
Konečně jsem pochopil, co myslel těmi posledními slovy. Nemluvil o nebi. Mluvil o mých očích. O mých očích s barvou nebe. To poslední, co mě napadlo, než jsem se znova v depresi zkroutil na postel, bylo jen pouhé: „Sasuke mě miloval.“
Nedokázal jsem tomu uvěřit. On mě miloval a já ho zradil. On by raději zemřel, než by na mě zapomněl a já ho nechal zapomenout.
Když jsem se trochu uklidnil, napadla mě další věc. Miluji já jeho? Jistě ho mám určitým způsobem rád. Moc rád. Ale když si uvědomím, jak moc to bolí, ta vtíravá myšlenka toho, že to já jsem ho zradil a ublížil mu, mě ničí. Nevěděl jsem, co si počít.
Zeptal jsem se Sakury-chan. Neřekl jsem jí, že jde o mě, ale myslím, že to pochopila. Jen se usmála a prohlásila: „Naruto, to je láska. Pokud tohle ta osoba opravdu cítí, pak toho druhého miluje víc, než si myslí.“
Měla pravdu. Miloval jsem ho víc než bych si dokázal představit. Jenže starý Sasuke se od toho nového až moc lišil. Lišil se od něj tak, až mě to nikdy děsilo.

Blonďáček si unaveně vzdychl. Už mu moc času nezbývalo. Venku bylo slunečno a hezky. Jenže on neměl radostnou náladu. Mysl mu zatemnil splín. Myslel si, že je načase, aby se za své hříchy a chyby pykal.

Dlouho potom, co jsem se mu začal vyhýbat, přišel ke mně domů. Jindy by mi to nevadilo, ale já zrovna měl jeden ze svých obvyklých záchvatů. Ležel jsem na podlaze, třásl se, brečel, volal o pomoc a hlavně pořád dokola opakoval, že mě mrzí všechno, co jsem Sasukemu provedl. Sasuke se zachoval nesmírně laskavě. Klekl si vedle mě, zvednul si mě do náruče a objal mě. V ten moment všechen smutek, úzkost strach a samota zmizely a protivný hlas v mé hlavě utichl. Vnímal jsem jen Sasukeho teplo, jeho pravidelný dech a tlukot srdce. Přiblížil své rty k mému uchu a zašeptal téměř neslyšně větu, kterou budu mít do konce svých dní vypálenou v hlavě.
„Miluji tě, Naruto.“
Víc jsem vědět nepotřeboval. Otočil jsem se k němu tváří a políbil ho na sametové rty. Polibek mi vrátil se stejným zápalem. Potřeboval jsem ho. Vždy jsem ho potřeboval. Bez něj byla má duše jako motýl s poškozenými křídly. Nikdy už nemohl vzlétnout, a přesto po tom toužil.

Naruto si znova přečetl, co napsal. Opravdu chtěl, aby se všichni dozvěděli, že byl jen slabý, ubohý a pološílený mladík, který miloval muže? Už mu to bylo jedno. Nezáleželo mu na jejich názorech. A přesto by chtěl, aby si Sasuke znova vzpomněl. Alespoň jedno mohl udělat. Postarat se, aby první, kdo to bude číst, bude Sasuke.

Stal jsem na něm téměř závislý. Byl jsem pořád v jeho přítomnosti. Doma i v posteli. Jen ven jsem s ním odmítal jít. Čím více se mne dotýkal, tím víc jsem se cítil spasený. Ale nic netrvá věčně. Po dlouhých měsících se dostavil další záchvat. A já mu znova ublížil.
Pisklavý hlas v mé hlavě za to mohl. Pořád dokola opakoval: „Sasuke je nevěrný. Domů chodí pozdě v noci, pořád se schází se Sakurou, nelíbá a nedotýká se Naruta tak jako dřív. Už ho nemiluje. Našel si někoho lepšího. Někoho, kdo není šílený, hloupý a slabý. Někoho, koho opravdu miluje.“
Neměl jsem mu věřit, ale uvěřil jsem. Věděl jsem, že Sasuke má rád Sakuru, ale jen jako velmi dobrou kamarádku, domů chodí pozdě, protože moc pracuje a neustále trénuje. Nedotýkal se mě, jen proto, že se bál, aby mi neublížil. Ale já přesto uvěřil lživému hlasu.
Obvinil jsem ho z nevěry. Řekl jsem mu, jak moc ho nenávidím. Když se mě pokusil uklidnit, obejmout mě, vytáhl jsem kunai a bezhlavě jsem zaútočil. Zranil jsem ho jen povrchově. Na tváři jsem mu udělal malý škrábanec. Ale víc než to mě bolelo vidět jeho zlomený výraz. Výraz, který říkal, jak moc je mu mě líto, že mi nemůže pomoct. Ale myslím, že víc ho trápilo, že jsem ho obvinil, i když věděl, že nejsem zcela při smyslech.
Když jsem dřív trpěl záchvaty, Kyuubi měl radost z toho, že šílím. Ale teď se doslova tetelil blahem. Nemohl jsem dál. Cítil jsem, jak ve mně něco zemřelo, když se Sasuke otočil a beze slova odešel.
To bylo před pár dny. Vím, co se teď stane. Řekl jsem vše, co jsem chtěl. Téměř vše. Vím, že budoucnost bude lepší. Ale ne pro mě. Všichni jednou zemřeme. Na vaše hroby budou chodit vaši milovaní, příbuzní. Váš hrob bude památka na váš život. Ale po mě zbyde jen plevelem zarostlý kámen s nečitelným jménem, který nebude nikoho zajímat a postupně se na něj zapomene, až z něj zbyde jen hromádka rozdroleného kamene poznamenaného časem.

Naruto si povzdechl. Už zbývalo jen napsat těch posledních pár vět, které toužil Sasukemu tolikrát říct. Po tváři mu tekly proudy slz.

Sasuke, až tohle budeš číst, už tu nebudu. Budu daleko. Moc daleko. Nejvíc jsem ve svém životě litoval, že jsem ti tak ublížil. Nechtěl jsem, abys zapomněl. Věř jen, že jsem tě upřímně miloval celým srdcem. Byls mou spásou, mým lékem. Navždy si budu pamatovat tvá slova, která jsi mi řekl před tím, než jsem tě nechal zapomenout. Předtím, než jsem nechal zničit tvé pravé já.
Odpusť…
Uzumaki Naruto

Sasuke potichu vešel do Narutova bytu. Nebyl tu pár dní. Nevěděl, co se s blonďáčkem stalo po tom, co odešel. Když vstoupil do ložnice, oněměl. Všude byly rozházené věci, na zemi se válely střepy. Na posteli ležel Naruto. Ruce měl poklidně složené na břiše ve tváři něžný výraz s lehkým úsměvem. Už ho nic netrápilo, nic nesužovalo jeho mysl a duši. Někdo by si řekl, že boj s vlastním životem prohrál, ale nebyla to pravda. Sám si vybral svůj odchod. To co udělal, bylo vítězství nad vlastním šílenstvím, které by ho později určitě přemohlo a zničilo.
Když se k němu Sasuke přiblížil, poprvé si uvědomil, jak moc se změnil. Byl vychrtlý a vypadal nemocně. Nedýchal. Černovlásek s ním lehce zatřásl. Nic se nestalo. Věděl, že jednoho dne ho Naruto opustí. Byl jako časovaná bomba. Někdy veselý, jindy se sebevražednými myšlenkami. Dlouho se připravoval na den, kdy vejde do jeho bytu a najde ho bez života ležet někde na podlaze nebo na posteli.
Až teď si všiml malé knížky, kterou měl Naruto schovanou pod dlaněmi. Lehce ji vyprostil a otevřel. Přečetl si vše, co si tam blonďáček zapsal. Bylo to vysvětlení. Nechtěl přátele opustit, aniž by vysvětlil, proč to udělal. Část věnovaná jemu ho dojala. Zaklapl deník a znova se podíval do Narutovi tváře. Vypadal, jako kdyby jen poklidně spal, po dalším ze svých záchvatů. Posadil se na postel a nechtěně přitom kopl do malé lahvičky na zemi. Byl to jed, kterým Sasuke napouštěl své kunaie a shurikeny. Účinkoval rychle, spolehlivě a hlavně bezbolestně.
Usmál se na světlovláskovu mrtvou tvář. I po smrti si ponechal na tváři svůj úsměv. Pohladil ho po tváři.
„Dnes zemřelo mé slunce a mé nebe zatemnily velké černé mraky,“ zašeptal mu, „Nikdy jsem nezapomněl Naruto. Nemohl jsem jen tak zapomenou na tvé nebeské oči a oslnivý úsměv.“
Po obličeji mu volně stékaly slzy.
„Počkej na mě. Jednou se zase shledáme.“

______________________________________________________________

Osud je loutkář... Hraje s námi přesně takové představení, jaké právě chce...

Dodatek autora:: 

Zápisky deníku jsou kurzívou (doufám, že jsem to nastavila dobře XDD). Už dlouho jsem chtěla a napsat takovou povídku... Jinak přemýšlela jsem, že napíšu i Sasukeho verzi, ale po prvních dvou stránkách mě to přešlo XDDD Doufám, že se bude povídka líbit Smile

5
Průměr: 5 (8 hlasů)