Deník Pána z Podsvění - I -Vzpomínky

Znáte ten pocit, když jako malé dítě sedíte na parapetu a díváte se na oblohu? Pozorujete inkoustově modré nebe, na kterém plují tmavé mraky, a vidíte v nich různé známé tvary.

Dívali jste se někdy na to nebe plné třpytivých hvězd a usilovně přemýšleli, jestli to co vidíte, jsou malé světlušky plující na obloze, nebo slunce z jiných světů a, nebo třeba pokladnice bohů? Jako děti jsme měli spoustu přání a doufali jsme, že když budeme hodní, splní se. Klečeli se sepjatýma rukama a doufajíc se modlili za naše pošetilé přání. Taky jsem se díval na nebe a představoval si, že se na mě dívá bůh. Proto jsem se snažil být takový jakého mě otec chtěl. Poslušného hocha. Někteří dělali podobné rituály jako já, ale chtěli oproti mně být chytří, krásní, mladí, bohatí. Tohle si přáli i dospělí, nejen děti. Jednoho chladného večera jsem ležel na bíle povlečené nemocniční posteli. Nakloněný dopředu a hlavu otočenou na levou stranu kde se za okny nacházela noční obloha. Toho večera začal padat první sníh. Nebe bylo šeré, i když byla hluboká noc. Z šedivých chumlů padalo jemné bílé peří, které při kontaktu s teplou kůží roztály. V mých dětských očích jsem viděl kouzelné věci. Rodiče mohli dětem vysvětlovat, jak chtěli, že žádné víly neexistují, ale dítě stejně trvá na svém a říká, že tu vílu doopravdy vidělo. Můj táta ale takový nebyl. Jako malý musel mít dětské knížky, říkanky a příběhy moc rád protože i když mi v té době bylo sedm, cítil jsem, že táta je duší ve stejném věku jako já. Rád se smál, dělal věci pestřejší a byl to ten nejlaskavější člověk, co jsem znal. I když mu táhlo na čtyřicet, vypadal pořád mladý a jeho vtipy nebyly nikdy ohrané. Zrzavé kratší vlasy mu vždycky vlály ve větru a karamelově hnědé oči na mě z výšky shlížely. Zrzavě ohnivé vlasy jsem zdědil po mém otci. V duchu jsem byl hrdý na to, že mám stejné ohnivé vlasy jako můj dokonalý otec. Oči jsem ale měl po matce. Jednou mi vyprávěl, jak se potkali. Prý se to těch zářivě zelených očí zamiloval na první pohled. Tmavé vlasy jí s očima dokonale kontrastovaly a vypadaly, jako by zářily. Matku jsem ale poznal jen z otcových vyprávění a fotek. Opustila nás asi rok po mém narození. Do dnešních dnů jsem ji neviděl. Sice se mi občas stýskalo po matčiných zářivých očích a hebkých havraních vlasech, ale tátovy výplody fantazie zaplnily toto prázdné místo. Otec byl jediná věc na, které mi kdy v té době záleželo. Teď jsem seděl v nemocničním lůžku a s potemnělýma očima pozoroval zataženou oblohu. Snažil jsem si moje divoké myšlenky urovnat. Otec mi vždycky s úsměvem říkal, že chlapci nikdy nepláčou. Jen při velmi výjmečných situacích. A já toho dne, kdy se mi moře mých myšlenek ustálilo, pochopil, že tohle je jedna z těch situací, kdy mi je dovoleno plakat. Proto jsem plakal.
Lidé uctívali boha, říkali jak je milosrdný a dobrý. Prý nás všechny zachrání. Moje mínění o bohu ale bylo, že neexistuje, a pokud se pletu, tak je to nejkrutější stvoření na světě.

Přes nádvoří před školou se nesly výkřiky. Byly to různé druhy zvuků. Byl slyšet vzrušený křik chlapců doplněný pestrou zásobou sprostých slov, ale také křik a bolestné sykání dívek. Oplocená vysoká budova s hřištěm a sadem plným třešňových stromů, která důstojně sídlila mezi paneláky a rodinnými domky, byla nejbližší střední škola. Bylo tam nespočet druhů dětí, od deviantů přes otaku až k nerdům. A taky nemůžu zapomenout na stáda hlavních kvočen. Dále se ale tyhle skupinky řadí na podskupiny, jako jsou fifleny, kuřáci, pařmeni, alkoholici, ale našli se tu i čtenáři, šprti, a lidi co žijí jako děti.
Křik školáků protrhl zvuk zvonku, který oznamoval začátek hodiny. Někteří dělali jako by nic neslyšeli, dále hulákali a pozorovali dění mezi nimi. Dnešním hlavním divadlem byla taková menší bitka. Proti sobě stáli dva kluci. Jeden ramenatý chlápek s vyholenou hlavou do tvaru šachovnice. Jeho protivník byl asi o hlavu menší zrzavý klučina. Ředitel se rozhodl, že se na této škole budou nosit uniformy, aby se zabránilo šikaně, rasizmu a sociálním rozdílům, ale podle mě to vůbec nezabíralo. Každý už jen na pohled rozpoznal, do jaké kategorie na téhle škole zapadnete. Jediný pohled tam kam nemáte a jste na úplně jiné straně než těch ‘‘perfektních‘‘. O těchto pravidlech jsem věděl, ale stejně jsem jejich porušování měl na denním pořádku. Zrovna teď jsem se nacházel v ne moc příjemné situaci. Moje prořízlá pusa se dala na špacír a po cestě vypustila pár sprostých nadávek na toho ramenatého obra přede mnou. Oba jsme naproti sobě stáli a pozorovali se. Připraveni vyrazit. Svaly napnuté. Moje ruka vyrazila vpřed. Kdo by čekal, že někdo tak neznámý a ještě k tomu o hlavu menší se vrhne na hotovou fotbalovou hvězdu? Ten přede mnou byl docela populární chlapík. Známky neměl nijak výborné ani to žáden fešák nebyl, ale slepice se kolem něj pořád lísaly. Normálně bych dále žil jako černá myška a nevšímal si jeden druhého, ale když mi šáhnete na sestru, poznáte, proč mi říkají Salamandr! Tahle přezdívka se semnou táhla už od školky. Řeknu vám že žáden svatoušek nejsem, byl jsem proslulý svými šprýmy a hlavně svojí mrštností. Mezi hlavní znaky mé osobnosti patřily moje zrzavé vlasy. Lidé si to vykládali různě, ale já jsem na ně hleděl jako na něco úžasného. Nikdo široko daleko neměl podobný odstín a ani s barvami na vlasy nešlo dosáhnout toho efektu, jaký mám já. Když jsem jako malý byl na plavání, tak při koupání barva mých vlasů změnila barvu. Příjemná bronzově zrzavá se změnila na rudou. Nikdo to nedovedl, vysvětli. Máma jako malému mi to vysvětlila jako kouzla. Ale teď bylo důležitější řešit blížící se pěst a ne moje vlasy. Má svou výhodu být menší a hubenější než váš nepřítel snadno mu proklouznete mezi prsty a pokud využijete chvilky, dostane to do žeber. Ohnul se a jednu jsem mu vrazil do nosu. Sice to nemělo efekt, jaký jsem chtěl, ale udělalo to své.
Ale pak se zvedl. Tak to vypadá, že nebude jen hrouda šlach a s fotbalovým míčem místo mozku. Z nosu se mu řinul pramínek krve. Ou. Teď je naštvaný. Dav kolem nás pokřikoval a vybízel nás k boji. Trochu mi to připomnělo, jak nám učitel na dějepis vyprávěl o koloseu a gladiátorech. Lidé toužili po krvi a tahle banda mi trochu ty diváky z kolosea připomněla.
„Tak už mu vraz!!‘‘ ozývalo se.
„Krev!!‘‘ Joooo!!!‘‘
„Nandej mu to!‘‘
Můj soupeř se proti mně rozběhl a podle jeho naběhlé žíly jsem usoudil, že mi nejspíš zařeže trenýrky pěkně hluboko. Nejde mi moc popisování bitek, ale seběhlo se to rychle. Pěst sem, pěst tam, a krev mi tekla z prokousnutého rtu i naraženého nosu. I on utrpěl nějaká zranění. Dav pořád křičel a toužil po dalších ranách a další krvi. Nenasytní psi.
Pak ale se davem protlačila vysoká dívka, kterou důvěrně znám. Obočí stažené v návalu vzteku k sobě a blond vlasy rozcuchané větrem do všech stran. Tak vám představuju moji nevlastní setru, Lucy. Nenechte se zmást jejím něžným obličejíčkem a velkýma hnědýma očima. Je silnější než já a dokonce i vyšší.
„Danieli!! Přestaň se už sakra prát!!‘‘ Byla snad vyšší než můj protivník a ostatní ji ustupovali z cesty. Doběhla k nám a pěkně jednu vrazila tomu sportovci s vyholenou palicí. A že se skácel pěkně na zadek. Z nosu mu už proudila řeka krve, kterou se snažil rukou zastavit. Zasloužil si to. Lucy s ním jednu dobu chodila, chápejte, nemohla odolat těm bicepsů, ale pak ji začal zahýbat a já jako správný bratříček jsem mu dal co proto. Teda sice ho dorazila ona, ale já jsem jí v tom dopomohl!
Potom se otočila ke mně a dostal jsem tak silný pohlavek, že se divím, že pořád stojím na nohách. Než ale stihla vyložit mi celý její monolog o tom, jak neschopný jsem, dorazil pupkatý ředitel s vytáhlým zástupcem. Ještě by se jim hodil jeden do partičky a byli by jako široký, dlouhý a bystrozraký. Jak dorazili, musel se náš baculatý ředitel předklonit a vydechnou. Chudák musel běžet. Uchechtl jsem se. Bohužel si toho všiml.
„Daemode - - !! Do - ředitelny!!‘‘ velký břich se zakymácel, jak tak zvýšil hlas. Mezi souvislými větami se snažil popadnou dech.
Sestra si povzdechla a prstem mě šťouchla mezi lopatky. Tak to vypadá na příjemnou návštěvu u našeho pana ředitele na koberečku.

„Jak se opovažuješ, napadnou našeho kapitána fotbalového mužstva?! Co ti přeletělo přes nos, Daemode!!‘‘
Ach, jsem to ale nezdvořák že jsem se to nepředstavil. Jmenuju se Daniel Daemond, chodím do prvního ročníku na téhle pitomé střední škole. Co dalšího byste chtěli vědět? Tak například že miluju sladké, nenávidím naháče (rasa psů) a jsem tu úplný vetřelec? Nejen na škole ale i v mé rodině. Jak jsem se už předtím zmínil, Lucy je moje nevlastní sestra. Žijeme spolu s její mamkou v malém rodinném baráčku poblíž. Lucyina mamka mě adoptovala a my spolu bok po boku vyrůstali.
Díval jsem se tupě do červeného koberce a přemýšlel. Do takových stavů se dostávám málokdy. Jsou to doby, když jdete na nějaké určité místo a vy v podstatě vnímáte jen částečně. Ředitel něco hučel a zachytil jsem jen deviant, usmrkanec, fotbal, a něco o mámě (té adoptivní, pro mě je tahle máma ta jediná pravá). Lucy seděla v koženém křesle vedle mě a hlasitě diskutovala. Věděl jsem, že mě bude chránit, od toho dne jsme jako pokrevní bratr a sestra, a to myslím doslovně, krví jsme svázáni ale ne geny. Ale ne, začalo se mi hůře dýchat a cítil jsem stísněný pocit na hrudi. Oči mě pálily nad těmi vzpomínkami.

Ten den jsem slavil sedmé narozeniny. Táta byl strašně pověrčivý ale zároveň lehkomyslný, co se týkalo takových věcí. Sedmička byla jeho oblíbené číslo proto se rozhodl to pořádně oslavit. Byli nám to snad všichni čerti dlužni, ale zrovna v ten den byl otevřený lunapark. Byl jsem sice naladěný na podobnou strunu jako ostatní děti, ale někdy jsem si říkal, že si táta snad tyhle věci užívá více než já. Ale kazit mu tohle potěšení jsem nechtěl. Hned jak jsme přijeli a u pokladny zaplatili vstupné táta mě uchopil za zápěstí a táhnul mě k prvním atrakcím. Museli byste ho vidět, na vláčcích byl se mnou a ostatní rodiče na něj divně koukali a děti se mu smály. A ještě směšnější bylo, že byl opravdu hodně vysoký, dobré dva metry! Byl jsem vždycky hned za ním a spěchal, co mi nohy stačily, abych se neztratil. Za celý večer se nám snad podařilo projít všechny atrakce, na které jsem s tátou mohl a jako sladká třešnička na dortu byla cukrová vata. Už od mala jsem ji miloval a jako spoustu dalších sladkých věcí. Sedli jsme si na lavičku a koukali na začínající ohňostroj. Táta usrkával čepovaného piva a já ukusoval růžovou vatu. Ruské kolo se točilo a světlo z něj zářilo na noční obloze jako pohyblivé hvězdy. Táta podezřele škytnul a já se na něj zvědavě otočil. Oči měl zarudlé a na tváři pitomý úsměv. Podíval se na mě, a jako středoškolačka mě objal.
„Mám tě rád Danieli!‘‘ Třitulil si mě k hrudi jako plyšového medvídka co našel po dlouhé době hledání. Cítil jsem se nesmírně trapně.
„Dávej pozor Miky, vždyť toho drobečka zadusíš.‘‘ U lavičky se objevil další vysoký muž. Táta mě pustil a opileckým pohledem zkoumal postavu před námi.
„Ale no ták, Richi, nejsi to ty?!!‘‘ Vyskočil a objal přátelsky svého přítele ze střední.
„Ale, ale, jestli pak to není naše malá Lucinka?‘‘ Zase nahodil svůj sváděcí úsměv a předklonil se k postavičce vedle jeho přítele. Byla to Lucy. Tehdy jsme se potkali poprvé. Táta nás seznámil a já jako snad vždycky žasla nad její výškou. Musela se cítit odstrčená kvuli tomu že byla až moc vysoká oproti jejich vrstevníků, ale já se na ni díval s obdivem. Nakonec jsme zbytek večera strávili se svými otci pohromadě. Když už se blížila půlnoc, rozhodli se, že už pojedeme domů. Táta Lucy byl trochu víc přiopilý než můj a proto řídil on. Dospění seděli vepředu a my dva vzadu připoutáni bezpečnostními pásy. Byli jsme pomalu usínali. Příjemné ticho zavládlo v celém autě a byl slyšet jen vrzot motoru a chrápáni spolujezdce.
Za nějakou dobu ale ticho vystřídal divoký pískot pneumatik a nakonec i řev. Náraz. Trhnutí. Křik. A temno. Ticho. A potom slabé pláč.
Byl jsem moc malý na to, abych si uvědomil, co se stalo. Auto bylo na maděru. Slyšel jsem jen skuhrání a syčení motoru. Ležel jsem na trávě a civěl na dva auta zdemolovaná na ocelovou drť. Na rukou jsem měl krvavé šrámy a hlava mě bolela k prasknutí. Naše auto bylo převrácené na kapotu. Z rozbitého okna vylezla malá uplakaná postavička. Byla to Lucy. Blond vlasy měla slepené krví a po tvářičkách ji tekly slzy. Doplazil jsem se k ní a objal ji. Tiskli jsme se k sobě a hledali navzájem u sebe útěchu. Ale tak jsem si vyděšeně uvědomil že neslyším tátu. Hlavu Lucy jsem měl na hrudníku a ruce na jejích zádech.
„Tatí?‘‘ Zašeptal jsem do chladného nočního vzduchu. Ozval se jedině pláč malé Lucy.
„Tatínku, proč neodpovídáš?‘‘
Po nějaké době dorazila policie, hasiči a záchranka. Projíždějící řidiči upozornili na autonehodu a oni se snažili přijet co nejdříve. Odvezli nás do nemocnice.
Až na nemocniční posteli mi došlo, že život není jako ty pohádky co mi táta vyprávěl. Je krutý, nemilosrdný a bere si, co chce. Jenže mě tenhle fakt došel až příliš brzy. Táta se už nevrátí. Jsem tu sám. Sám. Sá--. A nikdo nemohl zacelit ty krvácející rány na duši.
Nedlouho potom jsem zjistil, že jsem přežil tu autonehodu jen já a Lucy. Luciina maka byla zasažena krutostí mého osudu a rozhodla se mi dopřát chybějící mateřskou lásku. A od té doby s nimi žiju.

Zastavil jsem slzy ještě dříve, než mohly vyjít na povrch. Z pochmurných myšlenek mě probudil nazlobený křik. Vrátil jsem se zpátky do reality. Ah ano, jsem na koberečku v ředitelně a musím se zodpovídat za své hrdinské činy.
„Vždyť jsem vám to už vysvětlovala! Jen mi pomáhal, ten šmejd mě podváděl a zasloužil si přes nos!!‘‘ bránila mě sestra.
„Zlomil mu nos!!‘‘ Popravdě to byla Lucy, ale nic jsem neříkal.
A tak jsem vyvázl s napomenutím, protože jsem bránil svou sestru a ona byla svědkem toho, že je to pravda. Sice budu muset mít nějaké ty hodiny po škole, ale to nějak přežiju. Pak jsem musel na hodinu.

Crrrrr!!!
Ooo, ježíšku na křížku miluju ten zvuk a zároveň ho nenávidím. Den jsem protpěl ale to neznamená, že mé utrpení končí. Léto končí a začíná podzim. Naštěstí teplé dny nejsou ještě u konce. Před školou jsem se zastavil a vyčkával, až zahlédnu mou dnešní hrdinku.
„Héj, Dané, hlavně mi neuteč!‘‘ Doběhla a vyrazili jsme společně ze školy. Jako správný puberťák potřebuju peníze, a vykrádat banku se mi nechce (ne že bych to nesved). Proto chodím do práce. Sice na poloviční úvazek, ale zato slušně platí. Lucy se rozhodla mě pronásledovat na každém kroku a dělat mi osobního anděla strážného, proto se vnutila šéfovi a pracujeme společně.
Za dobrých dvacet minut jsme dorazili k malému podniku, kde se scházela všechna chátra města. Někdy mám pocit, že tak jsou i úchylové protože v té povinné zástěře mě pozorují hlavně nějací oplzlí staříci. Mám z nich husinu. Bleh!
Vešli jsme dovnitř a vydali se k šatnám. Byly to těšné prostory s malými kabinkami na věci, lavičkou (lak neviděla snad staletí) a jedna pomalu chcípající žárovka. Bar, kde jsme pracovali, nebyl o nic lepší. Staré rozvrzané židle, grafity načmárané na potazích sedadel v boxech u okna a další haldy oplzlých staroušků a praštěných ženských. Měl jsem vždycky problém udržet svou mysl v normálním chodu. I když tu docela dobře platili měl jsem chuť i samotnému majiteli nacpat tu pitomou zástěru do-- , ehm tam kde slunce určitě nesvítí.
Celou noc jsem se sestrou roznášel chlast těm plešatých úchylům a starým vykouřeným babkám. Je docela nepříjemné když ucítíte na svém zadku něčí ruku, nepustit nervy na špacír a zároveň nepustit sklenice s pivem. Snažím se to ignorovat ale, když na vás vyjede vlastní šéf. To už si vážně líbit nenechám.
Po šichtě, v deset hodin večer jsem se převlékal do svého ne-pracovního oblečení. Netuším co ho to napadlo ale připlížil se ke mně zezadu a ruku zatrůnil na mém zadečku. Je opravdu vysoký, dokonce o hlavu vyšší než Lucy. A to je opravdu co říct! Hned jak to udělal tak jsem v překvapení nadskočil a povedlo se mi nedůstojně vypísknout. Netuším jak se mi povedlo vydat takový zvuk ale pěkně jsem se naštval. Otočil jsem se pekně silou ho kopl do holeně. Hned ho přešla chuť šahat na cizí zadnice a začal na mě nadávat.
„Blah, blah, blah, ano, hmm, jasně, počkat… vyhazov?!! Já se jen bránil ty šmejde!!‘‘
Tak můj krásný den je zakončen ukázkovým vyhazovem. Lucy přiletěla a hned byla připravená mě bránit. Všimla si co se nejspíš stalo a zbytek si domyslela. Dostal ještě jeden krásný kopanec do ři--, em zadku a byli jsme bez práce oba.

„Byl ten kopanec nutny?‘‘
„ Jasně že, nikdo nebude oplzle šahat na mýho malýho brášku!!‘‘
„ A stálo to za to, že teď budeme bez práce?‘‘
„ Jo! Aspoň jsem si za dnešek pěkně vybila nervy na něm!!‘‘
Byla už tma a my si uvolněně povídali. Prošli jsme kolem spousty obchodů a někdy jsme kontrolovali, jestli neshánějí výpomoc. Prošli jsme kolem jednoho starého obchodu, kterého jsme si vůbec nevšímali. Ale obchod si všímal nás. Z výlohy na nás koukala malá starožitná panenka a chladnýma a nehybnýma očima pozorovala, jak se vzdalujeme. Její keramická pusa zacvakala a na dveřích se náhle objevil papír s oznámením, že majitel shání výpomoc. Jaká náhoda že druhého dne jsem si toho všiml jenom já?