Desire to forget

Temná noc. Ulice osvětlující jen pouliční lampy. Ticho přerušující jen občasné zaštěkání neposedných psů. Mráz dostávající se až do morku kostí. Černo černé nebe bez hvězd, drobný srpek měsíce.
„Ale, ale! Copak se nám to tu toulá za koťátko?“ Ozval se zpoza mích zad úlisný hlas. Ani jsem se nenadál a přimáčkl mě na chladnou zeď.
„Co to děláte? Pusťte mě!“ Snažil jsem se z jeho sevření vykroutit, ale neměl jsem proti němu jedinou šanci. Byl to muž. Spíše chlapec jen o pár let starší než já. Býval bych mu typoval kolem devatenácti let, ale stěží jsem ho v té tmě viděl. V té černotě mizely i jeho oči, nejspíš téže barvy. Jediné co jsem zaregistroval, byly běloskvoucí zuby, které vykoukly na svět, když se škodolibě zasmál.

„Koťátko vystrkuje drápky?! To bych si ho měl zkrotit co?“ Zas a znovu se do ticha zaryl jeho chraplavý hlas doprovázený alkoholovým oparem linoucím se z jeho úst.
„Nechte mě!“ Vyhrknul jsem zděšeně. Nejradši bych začal volat o pomoc, ale už předtím jsem se všiml, že široko daleko nikdo není. Byl jsem tu jen já a ten, co se mě chystal zneužít.
„Čím víc se budeš bránit, tím horší to pro tebe bude!“ Zavrčel mi do ucha a jako by náhodou o něj zavadil zuby. Znechuceně jsem uhnul, ale ani pohyb stranou mi nebyl k ničemu. Pevně mě uvěznil mezi sebou a tou proklatě studenou zdí. Třel se o mě svým tělem, vydechoval mi alkoholem páchnoucí dech do tváře. V obličeji mě šimraly jeho dlouhé vlasy, když se skláněl a hrubě se mi snažil dostat svým jazykem do úst. Zareagoval jsem se stejnou hrubostí, jako se mě snažil políbit. Skousnul jsem jeho ret. V ústech jsem ucítil železitou chuť krve a pachuť alkoholu. Obrátil se mi žaludek. To ale nebylo nic s porovnáním s tím, co si pro mě onen neznámý pro tuto noc připravil.

„Varoval jsem tě, lištičko! Mě jen tak neutečeš.“ Jeho hlas se odrazil od mé odhalené kůže na krku. S vehementností ze mě stahoval bundu a rty mi hrubě tlačil na krk. Jeho ruce se nenasytně řítily po celém mém těle. Před hruď, bříško až k rozkroku a zase zpátky. Hladově se přisál k mým rtům, které jsem pevně tiskl k sobě. Za žádnou cenu jsem nechtěl dovolit, abych měl jeho jazyk ve své puse. Pevně mě chytl za bradu a vynaložil dost síly na to, aby mě donutil ústa otevřít. Ohnal jsem se volnou rukou, a aniž bych to měl v úmyslu, nehty se mi zaryly do jeho tváře. Cítil jsem pod nehty jeho kůži a opět pach krve.
„Zastrč drápky! Mě mrzačit nebudeš, to já tebe.“ Zasyčel slizce a než jsem se nadál, tlakem na má ramena mě donutil svést se na kolena. Hlavu jsem měl přesně naproti jeho rozkroku a jistě jsem věděl, co bude následovat. Zhnuseně jsem odvrátil hlavu. Jeho ruka mě však silně chytla za vlasy a on mě donutil podívat se na něj.
„Vykuř mi ho! A žádný blbosti, jinak se nedožiješ zítřka!“ Vymotal své dlouhé, hbité prsty z mých vlasů. Zůstaly mu na nich blonďaté chomáčky, ale to mě v tu chvíli nezajímalo. Rozepnul si poklopec kalhot a spolu s trenkami si je stáhl ke kolenům. Jedním pohybem se přiblížil ještě blíž ke mně. Od jeho údu mě dělilo jen několik málo centimetrů.

„Dělej!“ Sykl a pohnul se proti mně. Jakmile jsem ucítil jeho chloubu na své tváři, chtělo se mi zvracet. On to, ale očividně myslel vážně. Po chvíli odporování jsem vzal jeho úd do ruky a začal ho s hnusením zpracovávat. Hnětl jsem ho, jezdil dlaní nahoru a dolů. Prsty jsem mu dráždil varlata a s nelibostí zjišťoval, že mi po tvářích začínají stékat slzy. Slzy strachu a potupy.

„Vem ho do pusy!“ Přidělil mi další rozkaz. Záporně a prudce jsem zavrtěl hlavou a chtěl uhnout, ale za mnou byla pořád tatáž zeď. Přitiskl se ke mně ještě blíž a vzrušeně vydechl. Jeho úd se tyčil do výšky, bylo znát, že se mu moje počínání líbí, ale mě bylo na zvracení. I přesto jsem se k němu naklonil a rty zavadil o jeho penis. Spolknul jsem nával odporu, který se mi dostal z žaludku, přes krk až do pusy a začal se věnovat jeho uspokojení. Přál jsem si, aby to hlavně skončilo. Jazykem jsem mu přejel po odhaleném žaludu a polaskal štěrbinu na jeho špičce. Poté jsem ho nechal do svých úst vklouznout celý. Stačilo pár tahů a bylo jisté, že vyvrcholí. Už jsem se oddaloval a odvracel hlavu, ale jeho prsty mě opět chytily za vlasy a přinutily zůstat. Ústa mi zalilo jeho teplé, lekavé sperma. Zhnuseně jsem se rozkašlal. Neměl jsem kam uhnout. Koutky úst mi ona tekutina vytékala ven a stékala dolů po bradě. Nebylo úniku a mé tělo se rozhodlo zasáhnout. Stiskl jsem zuby k sobě. Z úst se mu po symfonii vzdechů ozvalo bolestné zavití. Prudce mi trhnul s hlavou a bolestně si přejel svojí dlaní po penisu.

„Varoval jsem tě, lištičko! Tohle tě bude zatraceně bolet!“ Zaúpěl a prudce mě vytáhl na nohy. Než jsem se nadál kolem rukou mi omotal něco, co připomínalo kus látky. Utáhl smyčku a látka se mi bolestivě zadřela do kůže. Jedním pohybem si mě k sobě otočil zády a hrudí mě přirazil ke zdi. Jeho ruce se pomalu spouštěly z mých ramen, přes lopatky až k bokům, kde se zahákly za džíny a pokračovaly v cestě. Najednou jsem před ním stál od pasu dolů nahý. Sklonil se a dlaněmi mi přejel po zadečku. Přitlačil a prudkým tahem mi půlky odtáhl od sebe.
„Přestaň!“ Vykřikl jsem vyděšeně, čímž jsem protnul ticho, které prolínaly moje vzlyky a jeho ochraptělé sténání. Škodolibě se zasmál a jazykem mi přejel po pravé půlce. Po chvíli se jeho jazyk začal třít o vstup do mého těla. Přejížděl jím sem a tam, než ho protlačil dovnitř. Studem bych se býval propadl. Tváře mi žhnuly zhnusením a hořké slzy mi po tvářích stékaly až k bradě a odtamtud skapávaly dolů na zem.

„Prosím! Nech mě být, budu mlčet! Nikomu nic neřeknu!“ Zkoušel jsem se všemožně vykroutit, ale snaha to byla marná. Zas a znovu jsem uslyšel jeho pohrdavý smích. Chvíli po tom mi tělem projela obrovská bolest. Svaly jsem měl napjaté a vstup do těla v jednom ohni. Vstoupil do mě bez jakékoliv přípravy. Tvrdě si razil cestu kupředu, nedbaje na můj přerývavý pláč a bolestní semknuté útroby. To těsno mu očividně vyhovovalo. Hrubě, skoro až nenasytně přirážel, co nejhlouběji mu to můj konečník dovolil. Nehty jsem zarýval do zdi přede mnou. Krvácející ránu od látky, která mi poutala ruce, jsem už nevnímal. To co jsem cítil níž, bylo mnohem horší. Potupně jsem tam stál a snažil se vymanit, ale každý pohyb co jsem udělal, zapříčinil ještě větší bolest. Slyšel jsem jeho sténání, ztěžka mi funěl do ucha, jeho vlasy se mi lepily na slzami smáčené tváře. Zmoženě mi položil bradu na rameno a dál přirážel. Od bolesti mi nepomohlo ani to, když zavadil svým údem o mojí prostatu. Jediné na co jsem dokázal myslet, bylo to, až do mě vyvrcholí. Dlouho jsem čekat nemusel. Moje pevně semknuté svaly dopomohly k jeho rychlému vyvrcholení. Útroby mi zaplavila další dávka jeho sperma. Silně mi stiskl boky, nehty zaryl do kůže. Vyčerpaně jsem se čelem opřel o chladivou zeď přede mnou, sotva jsem se udržel na nohách. Po chvíli jsem ucítil, jak ze mě vytahuje svůj ochabující penis. Podlomily se mi kolena a já se zhroutil na zem. Vlasy se mi lepily k obličeji, zadeček mě neúprosně bolel, ale nejhorší byla ta potupa, kterou mi způsobil.

„Někdy si to opět zopakujeme, lištičko. Ale pamatuj, neměl by ses v noci toulat ulicemi. Pokud na mě nechceš zase narazit. I když, možná si tě najdu sám... Sbohem lištičko!“ Přitiskl mi své rty na potem zborcené čelo a ztratil se ve tmě. Ležel jsem tam polonahý na promrzlé zemi. Z konečníku mi vytékalo jeho semeno a zasychalo spolu s krví na mých stehnech. Nebrečel jsem. Nešlo to. Srdce mi splašeně mlátilo, jako by se chtělo dostat z těla ven, ačkoliv uvnitř sebe jsem cítil naprosté prázdno. Zuby jsem si začal cupovat látku, která mi věznila ruce. V dálce zablikala lampa. Nevěděl jsem, jak dlouho tam jsem, vlastně jsem ani netušil, kde přesně jsem. Chtěl jsem jediné. Zvednout se, vypařit se domů a smít ze sebe všechnu tu špínu, kterou mě poskvrnil. V hlavě mi zněl ten jeho pohrdavý smích.

O tři roky později
Z nebe se snášely drobné vločky sněhu. První sníh za tenhle rok. Klidně dopadaly na zem, kde se líně uvelebily. Prošel jsem cestou až k hlavním dveřím a stiskl zvonek. Téměř okamžitě se dveře otevřely a za nimi stál mladý, černovlasý chlapec. Sasuke.
„Ahoj Naru!“ Usmál se nadšeně a chytil mě za ruku. Jedním tahem mě vtáhl dovnitř a zavřel za námi.
„Ahoj.“ Opáčil jsem po chvíli, co jsme se vzájemně dívali do očí. Stiskl mi dlaň ve své a naklonil se ke mně pro polibek. Jemně se třel svými rty o mé, než se ve dveřích objevil jeho bratr.
„Hele vy hrdličky!“ Zaúpěl a pobaveně se na nás díval. Se Sasukem jsem chodil už více jak půl roku, ale jeho bratra jsem za tu dobu viděl podruhé. Těžko říct proč. Byl to obyčejný kluk, který studoval výšku. Byl jen o tři roky starší a Sasuke mu byl tolik podobný. Ale přesto mi na něm něco nesedělo. Možná za to mohly jeho oči, které byly plné chladu, možná jeho zvláštní smích. Kdo ví proč, nejspíš jsem se mu snažil pokaždé vyhnout.
„Sasuke.“ Zareagoval jsem po chvíli a zadíval se na černovláska.

„Itachi, my jdeme ke mně do pokoje. Zkus alespoň pro tentokrát klepat!“ Zabručel Sasuke a spolu semnou se vydal po schodech nahoru. Když jsem vycházel poslední schod, ohlédl jsem se. Itachiho oči se zabodávaly do mého těla a hladově si ho prohlížely. Rychle jsem uhnul pohledem a zmizel za rohem chodby.
„Si v pořádku Naruto?“ Optal se mně černovlásek, když mě posadil na svou postel.
„Nic mi není.“ Špitnul jsem a pokusil jsem se usmát. Sasuke se posadil vedle mě a konejšivě mě začal líbat. Tak jemně, jako by se bál, aby mi neublížil. Letmý dotek na tváři, drobný polibek na krk. Dlaň hladící mě po celém těle. Jeho prsty kmitající pod mým tričkem, hnětoucí mi bradavky. Dostal se až pod lem trenek a už si prorážel cestu k mému údu. Stačil, ale jediný můj prudký pohyb a on přestal.
„Promiň!“ Vyhrknul jsem tak jako pokaždé. Pokaždé, když se snažil uspokojit mě nebo sebe. Nemohl jsem. Sasuke netušil proč, ale já si od té noci připadal poskvrněný a špinavý. Chtěl jsem to ze sebe smýt, když jsem se konečně tehdá v noci dostal domů. Stál jsem tři hodiny pod tekoucí vodou, mísící se s mými slzami, ale nepomohlo to. Nikde jsem to nikomu neřekl. Bylo to tak trapné, plné studu a úzkosti.

„O nic nejde Naru, já na tebe tlačit nechci. Jen mě mrzí, že mi nechceš říct pravdu. Že se mi nesvěříš.“ Hlesl Sasuke a něžně mě objal. Líbnul mě do vlasů a pousmál se. Zkroušeně jsem se díval na zem a mlčel.
„Sasuke! Večeře, objednal jsem nám pizzu.“ Ozval se Itachiho hlas. Sasuke se zamračil a prudce se postavil.
„Itachi! Klepáme!“ Vykřikl a mrštil po bratrovi polštář. Ten se nevinně uculil a chytl ho. Poté několikrát zaklepal na dveře.
„Já, ale klepal.“ Dodal se škodolibým smíchem, při kterém mi naskočila husí kůže. Sasuke se na něj naoko mračil, než mě chytil za ruku a odvedl mě do obýváku. Společně jsme seděli na pohovce, sledovali filmy a jedli pizzu.
„Uhmm, skočím se osprchovat a půjdeme do postele.“ Ozval se černovlásek a unaveně se protáhl. Líbnul mě na tvář a zvedl se z pohovky, aby vzápětí zmizel v koupelně. Vyděšeně jsem ho sledoval. To poslední co jsem chtěl, bylo zůstat s Itachim sám v jednom pokoji. Chvíli jsme mlčky sledovali film, než jsem si uvědomil, že Itachi zaměřil svůj pohled na mě. Zmateně jsem se na něj podíval. Úplně mě propaloval.
„Asi už půjdu nahoru.“ Špitl jsem a pomalu se zvedl z pohovky. Itachi mlčel a stále mě sledoval. Udělal jsem pár kroků a jeho prsty se mi obtočily kolem zápěstí.
„Nemusíš se mě bát, já ti přeci neublížím.“ Zašeptal chraplavě a přitáhl si mě blíž. Zděšeně jsem se na něj zadíval a po chvíli se mi podařilo vyškubnout se mu.
„Nech mě být Itachi, nerad bych jakkoliv ublížil Sasukemu a ty bys měl chtít totéž.“ Sykl jsem a vydal se ke schodům.

„Zastrč drápky, lištičko. Třeba si to jednou rozmyslíš.“ Dolehl ke mně jeho hlas následovaný škodolibým smíchem. Zůstal jsem zamrzle stát na schodech. Sotva jsem nabral vzduch do plic. Dusil jsem se. V očích mě pálily hořké slzy a tváře mi žhnuly. Cítil jsem tolik bolesti a nenávisti.
„Lištičko?“ Nesnášel jsem to oslovení. Slyšel jsem ho jen dvakrát za svůj život, tenkrát v noci a po třech letech znovu. To Itachi byl ten, co mě znásilnil. Ten, co mě pošpinil, ublížil mi a zničil mi život. Ten, kvůli kterému jsem Sasukemu nemohl dát, to co chtěl. On, kvůli, kterému jsem Sasukeho nedokázal plně milovat. Už poprvé, když jsem ho viděl, když jsem slyšel jeho hlas, mi připadal povědomý, ale až dneska mi došlo, jak moc ho znám. Roztřeseně jsem vyklopýtal schody do Sasukeho pokoje a schoulil se na jeho posteli.

„Co teď budu dělat? Itachi si mě očividně nepamatuje. Mám to říct Sasukemu? Jenže je to jeho bratr, neuvěří mi. Ale co, když Itachi provede něco takového někomu jinému? Musím mlčet! Nechci přijít o Sasukeho, nechci mu ublížit. Nemůžu!“ Ani jsem si nevšiml, že se Sasuke vrátil do pokoje. O jeho přítomnosti jsem se dozvěděl až ve chvíli, kdy si mě přitáhl do náručí. Lehce se semnou pohupoval ze strany na stranu, až mě ukolébal ke spánku. Tehdy v noci se mi do snů opět zkoušely drát vzpomínky na to, co se stalo, ale Sasukeho náruč, jeho doteky, to vše působilo jako nerozbitná bariéra, přes kterou se nedostaly ani ty nejhorší noční můry. Byl tu pro mě a já se rozhodl, že nikdy neudělám nic, co by mu jakkoliv ublížilo.