Double Gravitation II - Bolestná ztráta - část 19

Moji náladu by mi nezáviděl ani ten pes. Je fakt mizerná. Prošel jsem město, aniž by mě něco zaujalo. Nakonec jsem vytáhl několik bankovek do okýnka na vlakovém nádraží a do deseti minut nasedl do kupéčka. Je pár hodin po poledni a dlouhý víkend. Moje impulznost v akci. Které o několik minut hned lituji, ale už většinou není cesty zpět. Jen s několika listy papíru na klíně a třemi tužkami. Podívám se na ubíhající krajinu a pak pošlu smsku patřící Richardovi:
„Vrátím se v pondělí ráno."

Probralo mě zapípání mobilu.
„Vrátím se v pondělí ráno."
Nechápu. Co to má být? Ještě dvakrát se přesvědčím, jestli to opravdu poslal Daniel. Nevěřím a projdu byt. Není tady. Podívám se do šatny a do jeho pracovny. Všechny věci má tady. Nemá s sebou žádné oblečení.
Beru do ruky telefon a vytáčím jeho číslo.

Minimálně dvě hodiny cesty. Tak akorát aby to Marty Coorney stihl na nádraží a vyzvedl mě. Nikdy ve vlaku nespím, ale tentokrát jsem usnul skoro hned. Probudil jsem se až těsně před Idaho Falls. Pana Coorneyho nešlo přehlédnout. Má skoro dva metry a dokáže krávu poslat k zemi pěstí mezi oči. Podle jeho postavy vypadá taky jeho velký Ford. Nekomentuje ani to, že si nevezu žádné tašky, jen tisknu skicáky v ruce, když se mě snaží na přivítanou rozmačkat.
„Jsem rád, že se taky přijedeš někdy ukázat,“ poplácá mě po zádech.
„Byl jsem doma onehdá,“ bráním se. „Co na to říkal táta?“
„Je vděčný za každou hodinu, kterou strávíš na farmě. Měl nějakou divnou poznámku, že nejspíš nejedeš za ním, ale utíkáš a zmizíš v horách,“ přejede mě vyčítavým pohledem.
Ani se neusměji. Je to přece můj otec. Zná mě celý můj život.

Daniel mi telefon nebere. Nevím co se zas děje. Nevím, kam jel.
Vrať se.
Ozvi se.
Posílám dvě sms za sebou a doufám, že se mi ozve.
Zajdu do kuchyně a jen proto, že mám opravdu velký hlad a nevím, jestli je mi špatně z nervozity nebo právě z hladu, do sebe nacpu jídlo, co mi zůstalo na talíři. Ani si to neohřívám. Prostě nemám náladu na nic. Asi jsem ráno vstal levou nohou z postele.
Chodím po bytě, vykuřuji, za což by mně Daniel nejspíš přizabil a přemýšlím co dál.
Potřebuji si někde vybít tu blbou náladu.
Otvírám trezor, beru zbraň a mířím na střelnici. Možná když do figuríny vystřílím plný zásobník, že se uklidním.

Cestou na farmu jsem zjistil, že se mi vybil mobil. Nejspíš ho mám plný zmeškaných hovorů od Richarda. A nebo taky ne.
Hned jak jsme přijeli, jsem ho dal na nabíječku. Máma mě zavalí výbornou večeří. Musím se taky pomuchlovat s hnědákem.
„Chceš jet někam na noc?“ zeptá se mě otec, když vidí, že si sedlám koně. „Za chvíli bude tma a bude pršet.“
„Vyjedu jenom k řece a za hodinku jsem zpátky. Ještě si mě večer užijete. Zatím nachystej nějaké svoje zásoby,“ usměji se a vyhoupnu se na hřbet hnědáka. „Jsem hned zpátky.“
„Bude bouřka, nejezdi daleko,“ položí mi táta svou ruku na koleno.
„Jsem hned zpátky,“ uklidním ho znovu a vyrazím do kotouče zapadajícího slunce.

Vystřídal jsem všechny poloautomaty, které měli k dispozici. Většina šla do černého. Mušku mám zatím dobrou. Ale na moji náladu to nepomohlo.
Vycházím ze střelnice a beru do ruky znovu telefon. Daniel se neozval a ani nenapsal.
Vytáčím jeho číslo už po několikáté.
„Danieli?“
„Tady otec, Harry Walker, pane Kinney, Daniel tu teď není, ale měl bych na vás otázku… Pamatujete si, co jsem říkal, když jsme se viděli poprvé?“

Pod kopyty hnědáka se objeví první sníh. Slunce na něj vrhá oranžové stíny. Ocitl jsem se na vrcholu, ani nevím jak. Hnědák byl jako utržený ze řetězu, popotahoval jsem mu udidlo v hubě, aby zvolnil cválání, ale párkrát mi vytrhl otěže z ruky, jak se nenechal uklidnit. Proto tu teď stojím, dívám se dolů na naši farmu, která mizí pod černým mrakem, táhnoucí se od západu. Zatímco tady nahoře je ještě světlo, údolí pohlcuje rychle tma. Už si ani nepamatuji, jak rychle se mění tady na volném prostranství nebo v horách počasí. Ve městě je to člověku jedno, prostě roztáhne deštník nebo zapadne do prvních dveří, které jsou otevřené. Vím, že se nesmím zdržovat, že černá ruka ovládající přicházející bouřku se rozleze rychle a nečekaně, tady v horách v plné síle. Když se začnou stromy ohýbat v náhle se zvedajícím větru, pobídnu hnědáka ke klusu, ať jsme co nejrychleji doma.

Sedím v autě a ručička tachometru se blíží k červeným číslům.
Pořád uvažuji, proč se Daniel zničehonic sebral a jen tak bez ničeho odjel na farmu k rodičům.
Zřejmě jsem udělal něco, co ho popudilo a takhle to vyřešil. Jako vždy. Utéct co nejdál.
„Proč jste nechal Daniela jen tak bez ničeho odjet?“
Neměl jsem ani možnost mu v tom zabránit.
„Co jste mu udělal, že utekl?“
Vůbec netuším.
„Jak to chcete řešit? Slíbil jsem, že jestli mu ublížíte, ustřelím vám palici!“
Myslím, že v tuhle chvíli by to asi bylo nejlepší.
Hlavou mi stále běží otázky pana Walkera.
„Přijeďte a dejte to do pořádku!“
Přijel bych, i kdyby mě o to nepožádal. Vlastně dal mi jasný rozkaz.

Bouřka na sebe upozornila náhlou tmou, prudkým větrem a déšť se spustil, ne upozorňujícími kapkami, ale přímo provazci vody, takže jsem byl během pár vteřin mokrý až na kůži. Blesky nad námi ozařovaly oblohu, že bylo vidět jak ve dne a pak hned na to jsme upadli zase do nepropustné tmy. Zvolním krok, protože už nevidím na cestu, která se rychle mění v koryto potoka. Hnědákovi několikrát podklouznou nohy. Odhrnuji si neustále vlasy z očí, ale i tak nevidím ani na hnědákovy uši.
Další pařát světelného démona se zjevuje přímo před námi a půli obrovskou douglasku jako sirku a jedním škrtnutím ji zapálí. Kůň začne vyděšeně couvat a točit se dokola. Snažím se ho uklidnit, protože vím, že u cesty je příkrý sráz a nemůžu si dovolit ani jeden krok bokem. Tisknu se hnědákovi na krk a hladím ho po mokré kůži. Oba se díváme na hořící strom, který nám zatarasil cestu, když se pod koňskými kopyty náhle pohne zem. Hnědák jen přešlápne a mě bleskne hlavou myšlenka, že něco je špatně. Podmáčený břeh se pod námi začíná sesouvat a já se snažím hnědáka dostat na pevnou půdu cesty. Jen několikrát hrábne předníma nohama, čímž pod sebe jen nahrne čvachtající bláto a pak už jen cítím, jak na mě kůň dopadá celou vahou a řítíme se někam do temného chřtánu tmy.

Cesta k farmě byla jako vjíždět do nějakého hororu. Všude černo a tma, voda tekla proudem, že ani stěrače nestíhaly sundávat vodu z předního skla.
Jen co přistavím auto k farmě, zjišťuji, že na to, jaké je počasí, je tam až nějak moc živo.
Sotva vylezu z auta, není na mě suchá nit. Jen přeběhnu pod přístřešek, abych zjistil, co se vlastně děje.
Pár chlapů se tam o něčem dohaduje a mezi nimi Danielův táta.
„Co se děje?" zeptám se bez pozdravu.
Pan Walker se zamračí a přejde ke mně. Už se chystám, že si budu muset vyhledat lékařskou pomoc, když se zastaví přede mnou, podívá se na mě s vážným výrazem.
„Daniel zůstal v horách. Měl se už dávno vrátit..."
„Kam šel?"
„Nahoru k řece, není to daleko, ale je tam příkrý sráz a my nevíme, jestli se stačil..."
„Jedu tam," mé okamžité rozhodnutí však padlo, jakmile jsem se otočil k autu. ku**a, s tímhle se nikam nedostanu. Není to cadillac.
„Nemůžete tam jet, nevíme kde je, musíme počkat, až se to trochu uklidní!" okřikne mě pan Walker.
Jeho poslední slova zaniknou, když nebe rozčísne obrovský blesk a zahřmí.
„To mě nezajímá, dejte mi nějakou pořádnou baterku a ukažte, kterým směrem se vydal!" stojím si pevně na svém. „Klidně půjdu i bez světla. Taková bouřka mě nezastaví, jako mariňák jsem zažil horší věci!"

Zírám do tmy a nemůžu se pohnout. Nevnímám ani vodu bombardující můj obličej, ani bláto pod sebou, do kterého jsem skoro celý zatlačený. Nejsem schopen se nadechnout, jak mě tíží teplé tělo koně. Ležím si na ruce a druhou mám volnou, která ještě křečovitě svírá otěže. Jestli mám nohy, netuším, protože se ztrácí v rozmočené hlíně pod hnědákem, který se nehýbe. Odvážím se mu přejet dlaní po krku. Blesk rozřízne oblohu desítky dlouhých drápů a já zahlédnu svůj rozmazaný obličej ve strnulém velkém oku svého koně. Několik po sobě jdoucích blesků udrží na pár sekund okolí v jasném světle, abych si ujasnil svou bezvýchodnou situaci, ležíc jen pár metrů od břehů rozbouřené řeky, nabírající na velikosti každou minutu.

Nečekám, co ostatní, a když vidím, že se pořád dohadují, otáčím se a jdu směrem, kterým jel Daniel.
„Stůjte Kinney!" zařve na mě pan Walker. „Jste normální?!"
„Se.ru vám na nějaké normální!" odseknu a jdu dál.
„Počkejte, půjdu s vámi!"
Zastavím se. Pan Walker mě donutí si vzít aspoň kabát. Stejně na ho.vno, když už jsem celý mokrý. Pobereme nějaké lana a nakonec ještě s dvěma chlapy se vydáme na cestu. Jdu svým typickým krokem tak rychle, že mi ostatní sotva stačí.
Zatraceně to klouže, všude je plno vody a déšť neustává.
Zase se mi dělá zle. Tentokrát ze strachu.
Když se přiblížíme k prvním stromům, vidíme skrz ně probleskovat světlo.
„Tam hoří!" zvolá jeden z chlapů. „Je to po cestě, kde měl jet Daniel."
Světla našich baterek prolézají všechno tmavé, co je nejblíž, voláme. Bez odezvy.
Moje obavy se zvětšují. Podívám se na pana Walkera. Jeho podmračený výraz, plný starostí a strachu o syna je vidět i v té tmě.
Moje kroky se bezděčně zrychlují.

Mám zavřené oči a vůbec nerozeznávám, jestli to šumění vody, co ke mně doléhá je déšť nebo řeka. Vynaložím poslední síly na několikátý pokus vysunout se z pod těla koně, ale opět bezvýsledně. Proč se to vždy musí tak nějak zvrtnout. Měl jsem hodit tu zasranou školu za hlavu a ten výlet Richardovi odkývat. Nebo jsem měl překousnout moji uraženost a jít ho obejmout do sprchy, umýt mu záda a jen tak se mazlit s jeho hebkou kůží. Nejspíš bych ho dokázal přemluvit k sexu.
K milování. K dotykům. K polibkům.
Natáhnu ruku za hlavu, abych se přesvědčil, že se mi to nezdá. Že mi voda z řeky skoro leží u „nohou“.

„Danieli!" voláme jeden přes druhého. Nohy zatraceně podkluzují a občas mám co dělat, udržet se na cestě. Hučení řeky z pravé strany přehlušuje déšť.
Vždy, co pár kroků, zastavujeme a pátráme baterkou, jestli není Daniel dole.
„Danieli!" voláme, když nakonec dojdeme k hořícímu stromu. Leží rozpůlený, zahrazuje cestu jako by říkal STOP dál jen na vlastní nebezpečí. Vytrvalý a hustý déšť část hořících větví už uhasil.
„Řeka stoupá, nevypadá to dobře," ozve se jeden z Walkerových honáků.
Podaří se nám nakonec dostat dál. I za cenu spálených rukou jsem rozhodnutý se přes tu zatracenou překážku dostat.
„ku**a, Kinney zpomalte, nebo sletíte dolů!" zařve na mně pan Walker. „Cesta je tu úzká a břehy se drolí!"
Neposlouchám. Mám pocit, že když nepůjdu, že se stane něco horšího. Něco, na co nechci ani pomyslet. Něco, co mi svírá hrudník a posílá můj mozek někam pryč z hlavy, protože už není schopen normálně uvažovat.
Bez ohledu na to, jak moc mi nadává, jdu dopředu a volám stále na Daniela.
„Do hajzlu!" zařvu si do tmy.
„Kur..."
Tahle nadávka zůstala na půl viset ve vzduchu.
Pod nohama mi zmizela cesta. Řítil jsem se do pekla.

Chytím se hnědáka za hřívu a přitáhnu se k jeho krku. Nechci tu umřít. Nechci se tu utopit. Chci jít domů a zavolat Richardovi z toho blbýho mobilu, který vždy absolutně ignoruji. Snažím se přitáhnout i druhou, ale nejspíš ji mám vykloubenou z ramene. Pod zády už mám vodu z řeky.
Zatraceně, zatraceně.
Omotám si otěže kolem zápěstí natolik, aby mě udržely v té zalomené sedící poloze, přitisknutého ke koňskému krku. Já už nemám sílu. První vlnka se otře o moje boky a hnědákův hřbet. Blesky ustupují, jen vydatně prší a všude je úplná tma.

Rukama instinktivně hrabu v hlíně, až se zachytí o trčící kořeny. Jedna ruka se mi po tom mokrém dřevě smekne, druhou ale stihnu sevřít, až mi škubne v rameni a kořen se pod mou váhou prohne. Můj hrudník se obtiskuje do mokré hlíny. Těžce oddychuji, ale snažím se uklidnit. Rychle vytáhnu druhou ruku a nahmatám další kořen.
„Kinney!" doléhá ke mně slabě zvolání.
„Jsem v pořádku!" zavolám nahoru, jak nejvíc to jde, aby mě bylo slyšet přes šum vody a deště.
Vidím kužele světla, jak pátrají v té tmě, až se zastaví na mém obličeji.
„Hodíme vám provaz!"

Zvednu hlavu a snažím se vystrnadit hluk vody. Slyším hlasy. Někde daleko. Ztrácející se v šumění deště. Tělo hnědáka už je skoro do poloviny zatopené. I jeho nozdry leží ve vodě. Pokusím se znovu vytáhnout nohy. Pohnu jen slabě pravou a hrozně to bolí. Povolí mi upoutaná ruka a já klesnu zády do vody. Nezasloužím si žít. Kvůli mé blbé povaze jsem přišel o svého koně. O srdce Richarda, kterému jsem něco řekl, co ho ode mne odehnalo. Otočím zápěstím ve snaze se zpět přitáhnout do sedu.
Hrozně rád bych jel do San Franciska.

Přepadne mě divný pocit. Jakoby se mi srdce zastavilo. Vedle mně se houpe konec lana, ale já se ho nedotknu ani špičky prstů.
Znovu ta tíseň na prsou, že něco je špatně. Už se pomalu chytám lana, když mě můj vnitřní hlas zastaví.
„Pošlete mi světlo! Podívám se tady dole!" křičím do tmy.
„Řeka je prudká! Vytáhneme vás nahoru!" křičí někdo z vrchu.
„ku**a, pošlete mi to světlo, nebo půjdu po tmě!"
„Jseš idiot!" zařve pan Walker, ale vzápětí se vedle mně objeví uvázaná baterka.
„George jde za tebou dolů! Počkej na něho!"
Nečekám. Jednou rukou odvazuji baterku a svítím si pod nohy. Vidím pod sebou rychlý tok rozvodněné řeky. Strčím si baterku do pusy a pomalu po kořenech šplhám dolů. Ruce se mi smekají a nohy se nemají o co zapřít.
Ještě jednou si posvítím dolů, pevně sevřu baterku a pouštím se opory.

Voda nadzvedne tělo hnědáka a mě se podaří vytáhnout jednu nohu. Mám ji skoro odumřelou, nemám v ní cit, jen jsem ji prostě podvědomě k sobě přitáhl. Zakleknu s ní a poslední síly věnuji vyproštění druhé nohy. I když je hnědák skoro celý pod vodou, nenadnáší ho natolik, abych se vysvobodil.
„Promiň, Richarde, nechtěl jsem utéct,“ zašeptám a skloním hlavu na prsa. „Miluji tě. Už nikdy těmi slovy nebudu šetřit. Řeknu ti je kdykoliv, když je budu mít na jazyku, když to tak bude cítit moje srdce.“
Provazce vody mi bičují ramena. Nemá cenu se tu o něco snažit. Je to úplně zbytečné. Už mi nikdo nedá šanci to napravit. Moje tělo povolí a zůstane v nakloněné pozici, svou tvář odevzdávající dešti, zasukovaný v opratích na zápěstí.
Jo, vím, že jsem idiot, řeknu tomu na hoře, než si mě vezme.

Dopadnu do studené vody a mám co dělat, abych se něčeho chytil a nestrhl mě proud. S námahou se postavím.
„Danieli!" křičím do tmy.
Za mnou se ozve šplouchnutí.
„Počkej! Aspoň se uvaž!" volá na mně George.
Neposlouchám ho. Otáčím hlavou na obě strany a přemýšlím, jestli se dát proti nebo po proudu.
„Danieli!" zavolám směrem dolů. Bez odezvy. Zapátrám baterkou, ale moc toho nevidím.
„Jestli ho strhl proud, může být někde dole," ozve se vedle mně George a ukáže rukou po proudu.
Ještě na pár vteřin zaváhám, ale když mi voda začne olizovat lýtka, rozhodnu se.
„Jdu se podívat nahoru. Aspoň pár metrů. Jestli ho nenajdu, vrátím se. Dej mi deset minut."
Nečekám na to, co řekne, a jdu proti proudu.
„Danieli!" křičím do tmy co druhý krok.
Svítím baterkou před sebe, kolem břehu.
Nevidím ho. Ten pocit, špatný pocit, mi čím dál víc svírá srdce.
„Sakra, Danieli!" zařvu co nejvíc. Už začínám ztrácet naději, že ho tu najdu.
„Danieli!" zakřičím už se zoufalstvím v hlase.

„Ty mě nevidíš?“ řeknu tiše. „Nemusíš na mě křičet. Stačí, když se jen natáhneš a vezmeš mě sebou nahoru. Máš to dobře zařízené, vzít si něčí duši hlasem, který miluji. Je to trest, slyšet ho v posledních minutách života? Slyšet svoje jméno z jeho úst? Bolí to, Bože! Tvoje vtipy jsou nemístné.“
Neotevřu ani oči, protože už i to mě namáhá.
„Omlouvám se hnědáku,“ pohnu rty. „Nechtěl jsem..“
Odmotám si dobrovolně ruku z koženého řemínku a dopadnu do vody, zaklíněný nohou pod svým koněm, který leží pod hladinou špinavé vody jen kvůli mé lehkomyslnosti a popudlivosti.

Měl bych se vrátit.
Nemůžu.
Něco mě žene pořád dopředu.
Hlas mám už celý zachraptělý, ale snažím se volat dál. Na chvíli se vždy odmlčím, kdybych třeba zaslechl odpověď.
„Danieli!" zavolám ještě jednou. Stojím a poslouchám. Musím se vrátit.
Naposledy zavolám. Nic. Už se otáčím, když zaslechnu šplouchnutí vody. Možná se sesunul další kus břehu. Přesto mi to nedá a popojdu ještě pár kroků.
Namířím před sebe světlo.
Srdce se mi zastaví, ale nohy rozběhnou. Podkluzuji na kamenech, proud mi podráží nohy.
„Danieli!" zakřičím, když zahlédnu v kuželu světla koně, jehož tělo je z většiny pod vodou.
„Zatraceně Danieli!" křičím zoufale, když nahmátnu jeho tělo a zvedám mu hlavu nad hladinu.

Jedl jsi, Bože, hodně vtipné kaše. Volat dokola moje jméno, abych nezapomněl, koho jsem svou hloupostí zatratil. Vzít si nejenom jeho hlas, ale i jeho podobu. Ne, není to vtipné.
„Není to vtipné,“ řeknu nahlas.

Slyším jeho hlas.
Podlomí se mi nohy a já s žuchnutím dosedám do vody. Chytnu Daniela do náruče a v ten moment ve mně všechno napětí povolí. Nemůžu se nadechnout, jen ztěžka lapám po vzduchu a snažím se nebrečet nahlas. Tisknu ho k sobě a z očí mi tečou slzy.
Jen popaměti zajedu rukou pod paží, vytahuji zbraň a dvakrát vystřelím do vzduchu doufajíc, že jsem tam nahoře nikoho netrefil.
„Vydrž Danieli," snažím se mluvit pevným hlasem. „Vytáhneme tě odsud."
Už slyším šplouchání vody, jak se k nám brodí George.

Nikdy v životě jsem tak rád neslyšel lidský hlas. Jeho hlas. Protože dnes jsem opravdu nechtěl umřít. Potřebuji toho Richardovi ještě hrozně moc říct. Odpovědět mu správně na jeho otázku položenou před několika hodinami, zda ho miluji. Řekl jsem takovou hloupost a vzít si ji s sebou na onen svět jsem nechtěl.
„Hnědák je mrtvý,“ zašeptám místo toho.
Chci ho taky obejmout, protože to na mě nějak prudce doléhá. Položím mu ruku na obličej. I když prší, cítím jeho třas a vím, že má oči plné slaných slz.
„Podělal jsem to,“ řeknu omluvně. „Utekl jsem a zabil svého koně.“

„Bál jsem se o tebe, už mi to nikdy nedělej," pohladím ho po mokrých vlasech. Zatraceně, tak moc jsem se bál.
„Můžeš se vysunout sám?" zeptám se Daniela, když Georg dorazí. Přikývne.
Společně, aspoň co to jde, nadzvedneme tělo koně. Jeho tělo je těžké a vysmekává se, ale nakonec Daniel vytáhne zaklíněnou nohu.
Snaží se postavit. Chytnu ho, pomůžu mu na nohy a pevně ho stisknu.
Srdce mi buší tak silně, jakoby chtělo vyskočit z hrudi.
„Miluji tě, Danieli," řeknu tiše.
„Musíme nahoru," ozve se vedle nás George.

Opřu se o Richarda, celou svou vahou, protože mě nohy neposlouchají, levá je stále bez citu a podlamuje se mi.
„Taky tě hrozně miluji,“ stisknu pevně jeho paži. „Pojedu s tebou kamkoliv a kdykoliv, stačí říct. Mrzí mě, že ses kvůli tomu naštval.“
George se mě chystá podepřít z druhé strany.
„Mám nejspíš vykloubené rameno,“ syknu bolestí, když se mě dotkne.

„Podívám se na to."
Postavím se před Daniela a opatrně mu prohmatám rameno. Jeho vykloubení je evidentní a snadno hmatatelné.
„Bude to bolet, ale nahodíme to zpátky. Chytni se George třeba zdravou rukou, ať máš nějakou oporu."
Otočím se na George.
„Potřebuji, aby ses mu silně zapřel tady," ukážu na podpažní jamku. „Ale hodně silně. Až ti řeknu."
Narovnám opatrně Danielovi ruku dolů, mírně od těla.
„Připraveni?"
Všichni tři se snažíme zajistit stabilitu na tom kluzkém dně.
„Tak teď!"
George zatlačí a já současně táhnu ruku Danielovi dolů s rotačním pohybem, dokud neucítím lupnutí, jak mu kloub naskočí zpátky.
Nedivím se, že Daniel zakřičel. Vím dobře, jak to bolí. A ještě bolet bude. Musí se to na nějakou dobu zpevnit, jenže teď na to nemáme prostředky. Mělo by se jít do nemocnice zkontrolovat, jestli je to v pořádku a jestli ještě nemá nějaké další zranění.
„Půjdeme, nahoře jsou už určitě hodně nervózní," vyruší nás George, když stále držím Danielovu ruku a dívám se do jeho tváře zkřivené bolestí.

Spolkl jsem všechny „ku.rvy“, celý ten bordel, když mi polovinou těla projela ostrá bolest. Richard mě stále podepírá a já se naposledy podívám na svého hnědáka, kterého jsem přivedl do záhuby a budu ho tady muset nechat. Brodíme se několik metrů proti proudu, protože je nad námi na několika místech utržený břeh do prudkého spádu. Voda nám už sahá po kolena a je těžké se udržet na nohou. George nám svítí na cestu a určuje tak i naši polohu těm nahoře. Richard mě nahoru skoro celého vytlačí. Nedokážu se udržet jednou rukou lana a vyšplhat.
Otec se na mě dívá naštvaně. Vidím to i přes provazce vody. Tu facku, co mi s plesknutím dopadne na tvář, jsem hrdě přijal a neuhnul ani hlavou, ani pohledem. Zasloužím si ji a mohlo jich být víc. Otočí se ke mně zády a vrací se po cestě zpátky. Stojím uprostřed cesty, pozoruji záda člověka, kterého jsem zklamal a to nemluvím o tom dalším, co stojí za mnou.

Cesta zpátky se mi zdá kratší. Možná proto, že vidím Daniela před sebou a relativně v pořádku. Za celou dobu nikdo neřekl jediné slovo. Jen pozoruji Daniela a děkuji Bohu za to, že jsme ho včas našli. Když se blížíme k farmě, vidím vyběhnout paní Walkerovou.
Vrhne se na svého syna a pevně ho obejme. Nechávám je a vcházím do baráku.
„Je mi jedno, co jste si udělali, ale děkuji, pane Kinney," natáhne ke mně ruku pan Walker. „Nechci ani pomyslet, jak by to dopadlo, kdybyste ho nenašel. Zaplať pán Bůh za vaši tvrdohlavost."
Pevně stisknu nabízenou ruku, ale žaludek se mi opět sevře při pomyšlení, jak to opravdu mohlo dopadnout. Udělá se mi z toho mírně nevolno.
„Není vám dobře?" podívá se na mě pan Walker.
„Jen bych potřeboval něco sníst," pokusím se o úsměv. „Asi nízká hladina cukru."
„Za chvilku si dáme si teplou večeři," podá mi osušku.
Svleču se z mokrých hader a zůstávám jen ve spodním prádle.
„No, nevím, jestli na vás budeme mít nějaké oblečení," změří si mou postavu a podá mi deku. „Sedněte si zatím ke krbu."
Ani nevím proč, ale bez řečí poslechnu. Zabalím se do deky, usadím se před krbem a zahledím se do těch plamenů, jako bych v nich hledal odpověď na vše, co se stalo a proč.

Sedím úplně nahý na židli a pan Brooks mě prohmatává, jestli nemám něco zlomeného. Pár naražených žeber a odřenin. Musím si od něj vyslechnout, jaké jsem měl štěstí, když mi fixuje ruku, abych s ní nehýbal. Táta stojí naproti nám a mlčí. Jen mě probodává pohledem. Je to horší, než kdyby mi nadával. Pomůže mi do kalhot a navleču si košili na zdravou ruku a vykloubenou schovám pod knoflíky.
Mlčím taky.
Od mámy vezmu mísu husté polévky s brambory a velkými kusy hovězího a zamířím k Richardovi, který se choulí do deky u krbu. Plameny mu tancují na obličeji, vrhají na jeho kůži potemnělé stíny a jeho mlčenlivost je ještě děsivější. Vidím, jak se mračí, a rozechvějí se mi ruce, když mu podám jídlo.
„To ti posílá máma, měl bys něco sníst,“ řeknu tiše. „Já… děkuji… jak jsi věděl, kde jsem?“

„Nevím, prostě jsem šel za tebou,“ odpovím a dál se dívám do ohně.
Převezmu si od Daniela mísu. Chvilku si o ni hřeju ruce, pak se ale pustím do jídla.
Polévka je opravdu výborná. Mlčky jím a jen pozoruji plameny v krbu.
Co mu mám říct? To co jsem říkal už tolikrát? Že jsem se o něj bál? Že ho miluji tak moc, že bych bez něj umřel? Že kdybych ho nenašel, že jsem měl chuť se nechat tou řekou odnést?
Postavím se a vrátím prázdnou mísu paní Walkerové.
Beru do ruky své věci a začnu si je oblékat.
„Děkuji za večeři, paní Walkerová, pojedu domů.“
„Jste normální? Chcete onemocnět? Najdu vám volné kalhoty a vyspíte se tady.“
„Nechci vás obtěžo…“
„Slyšel jste?!“ zvýší na mě mírně hlas a s přísným pohledem si založí ruce v bok. Natáhne k mým věcem ruku. „Dejte to sem!“

Richard mi nevěnuje žádný ze svých pohledů. Jako bych tu nebyl. Najednou je to on, kdo chce utíkat. Ode mne. Co nejdál. Několik hodin cesty. Jen se ujistil, že už jsem v pořádku a nechá mě být. Zhluboka se nadechnu, ale vloží se do toho máma. Nevím, co bych mu měl říct.
Vyjdu ven na terasu a pozoruji stále vydatný déšť. Nechal jsem tam hnědáka. Přijdu i o Richarda. Voda všechno to, co mám rád, odplaví.
Přeběhnu přes dvůr do stájí. Jedna je prázdná a hnědák se sem už nevrátí. Moje sváteční sedlo, šité přímo na jeho hřbet. S mými iniciály vyraženými ve světlé kůži. Dostal jsem ho spolu s hnědákem ke svým dvacátým narozeninám. Sám jsem ho trénoval. Svalím se na hromadu sena. Na stěně visí moje fotky. S ním. Zatraceně. Do očí mi vytrysknou slzy. Měl jsem si vaz zlámat spolu s ním.

Dívám se za Danielem, jak mizí ve stájích. Zabalený v dece pokuřuji na verandě a opravdu bych nejraději jel domů. Netroufám si však Walkerovým odporovat.
Pocit úlevy, že se Danielovi relativně nic nestalo, vystřídala i zlost, že udělal takovou hloupost. Zřejmě svou náladu neumím skrýt.
„Opravdu jste voják?“ ozve se vedle mne Danielův otec a podává mi suché oblečení.
Trochu s nedůvěrou si to prohlédnu.
„Vlezete se do toho, nebojte, mám tu náhradní věci pro honáky, nikdy nevíte, kdy se budou hodit.“
Shodím mokré boxerky a začnu se soukat do ošoupaných riflí. „Jo, jsem bývalý mariňák,“ odpovím na první otázku.
„Proč bývalý?“
„Proto,“ zvednu ruku a ukážu mu svůj bok. „Ale ještě mě můžou kdykoli povolat, neskončil jsem úplně.“
„Milujete Daniela?“ zadívá se na mě pátravě. „No, proč byste sem jinak jezdil,“ nakonec si sám odpoví.
Přehodím si přes hlavu zelené triko. Stejně použité jako rifle, ale je to suché.
„Chtěl bych se vás, pane Walkere, na něco zeptat,“ otočím se na něj. „Ale docela mám strach, že mi něco ustřelíte.“
Danielův otec se zasměje a plácne mě přes rameno. „Tak to jdem vyřešit, dáme si panáka, vy se zeptáte a já vám možná nic neudělám.“

Moje sežvýkané tričko.
Teplo na mých zádech, když nás oba vezl na svém hřbetě.
Spánek pod hvězdami, opřený o jeho krk.
Němý svědek mého milování se s Richardem.
Všechny nejhezčí vzpomínky na hnědáka spojené s ním. Tolik ho miluji, až se mi sevře břicho bolestí. Dokázal mě vyčenichat na farmě, přijel hned. Pátral po mě i potom, co to všichni vzdali, včetně otce.
Přitáhnu k sobě deku pod sedlo a částečně se zakryji.
Otočím se na bok a zavřu oči. Už nechci nikoho ztratit. Ničí teplo. Stisknu zdravou ruku mezi stehny, jak se ve mně všechno hroutí touhou po tom teplu. Zase bych škemral. Zase bych byl slabý. Slíbil jsem si, že už neukážu svou slabost.
Měl bych se vrátit a znovu se omluvit. Všem. Ale jsem tak unavený. Nejsem schopný už ani otevřít oči, natož se zvednout.

„To jako vážně? Teď se nedivím, že jste měl strach, že farma lehne popelem,“ směji se jako pominutý, když mi pan Walker vypráví, jaký byl Daniel poděs i v dětském věku.
Máme v sobě asi třetího panáka. Krev se mi rozehřívá a já začínám ztrácet zábrany. Daniel měl pravdu, když mě varoval před tím, tady něco pít.
„Tak,“ zarazí pan Walker můj smích. „Něco jste mi chtěl říct,“ zvážní trochu tón.
„Nevím, jak… Nevím, jaký k tomu všemu máte názor…“ přemýšlím, jak bych se zeptal a na posilnění do sebe kopnu dalšího panáka.
„Myslíte to, že syn je stejný jako vy?“ zeptal se přímo Danielův otec. „Je to náš syn. Byl to pro nás šok, ale bereme to jak to je.“
Podívám se do nebe. Vyjasnilo se, po dešti zbyly jen kaluže a rozmočená tráva. Vzduch je teplý a opravdu dobře se pije venku na horách. Ze stájí za námi je jen slyšet občasné zaržání koňů. Strčím do pusy kus sýra. Chvilku přežvykuji a pak se otočím na pana Walkera, který trpělivě čeká na odpověď.
Zhluboka se nadechnu a pak to ze sebe vyhrknu.
„Chtěl bych si Daniela vzít.“