Double Gravitation II - Budu na tebe čekat - část 30 - konec druhé série

S prací jsme skončili až pozdě v noci. I přesto, že jsem si myslel, že ze sebe už nic nevydám, po osvěžující sprše a ulehnutí do postele vedle Daniela jsem se dokonale probral a pro spánek nám už nakonec zbylo jen málo času.
Po snídani mi Daniel převázal rány a já s velkým povzdechem na sebe začal oblíkat uniformu.
„Do šesti musím být v místě bydliště. Přijedou pro mě a pro Jeffa tam," řeknu Danielovi, když si zapnu opasek u kalhot a začnu si obouvat boty.
Věci už mám nachystané v předsíni. Jen je vzít a jet.

Sakra. Jsem celý polámaný. Skoro se nemůžu hýbat. Neodolal jsem a oblíknul si tu frajerskou bílou košili se všema těma frčkama a byl za to náležitě potrestán. Ještě teď mám opuchlé kotníky, jak mě Richard svázal vojenský širokým opaskem a vychutnával si můj zadek pěkně dlouho. Dostal jsem pořádně na pamětnou, že tohle s nikým jiným nezažiju. Stačil jsem se za večer udělat snad čtyřikrát a pořád nechápu, kde se to ve mně bere, protože moje sperma je snad všude. Nebudu po příjezdu dělat nic jinýho, než ho odněkud vyšťárávat.
Když ho tak vidím, jak je ve vojenské uniformě, jak na něm ta bílá vypadá mnohem líp než na mně a v těch úzkých tmavých kalhotách mu vyniká jeho sexy zadek, polije mě horko.
Raději sklopím hlavu a vezmu jeho tašku a jdu ven, dát ji do kufru jeho cadilaku. Sako nesu na věšáku v druhé ruce, aby se mu nepomačkalo.

Naposledy se rozhlédnu po bytě. Vejdu do každé místnosti a znovu si vybavuji, jak jsme se v které milovali.
Naposledy se zastavím v kuchyni a nechávám na stole lístek.
DANIELI, TY JSEŠ TEN, ZA KÝM SE CHCI VRÁTIT. PROTOŽE JSEŠ MŮJ ŽIVOT A JÁ JSEM BEZ TEBE NIC. MILUJI TĚ. RICHARD.
Zabouchnu za sebou dveře a jdu do auta, kde už na mě čeká Daniel. Dole v recepci trochu vyvolám rozruch, když se tam objevím v uniformě, ale nezdržuji se s nikým. Nemám náladu.
„Tak jedeme? Budeš řídit?" zeptám se Daniela, když dojdu k autu.

„Ty mi svěříš auto?“ nadzvednu obočí, ale dál se už nevyptávám a sedám si na místo řidiče.
Aspoň nebudu mít čas očumovat Richarda a myslet na hovadiny. Je totiž v té uniformě hrozně sexy a horkost mého těla nepolevuje. Jen doufám, že nebude takhle působit i na jiné... a on... Takový požitkář sexu... Třesou se mi ruce na volantu. Nikdy by mě za nikoho nevyměnil, ujistím se a trochu se uklidním.

Celou cestu jsem zticha. Sedím pohodlně opřený, mám zavřené oči a neustále mi v hlavě visí jedna otázka. Jak to všechno bude? Nikdy jsem neodjížděl s podobným pocitem. Nikdy jsem totiž nebyl do nikoho zamilovaný jako teď do Daniela. Teď už plně chápu kluky, co opouštěli své rodiny. Své manželky, své děti.
Jen občas si povzdechnu a občas mrknu okem na Daniela, který svírá v ruce volant a snaží se soustředit na cestu.
Jen na moment si uděláme přestávku, abych si mohl zakouřit, protože jsem čím dál nervóznější.

Nikdy jsem od Richarda nebyl delší dobu. Jen na pár týdnů. Když jsem odjel do Boise. A to jsem nebydlel s Richardem v jednom bytě a nehodlal si ho vzít.
Pozoruji ho, jak kouří, a dostávám na něj čím dál větší chuť. Jen se k němu přitočím a lehce přejedu po košili, abych mu vyrovnal záhyby, otřu se nosem o jeho krk, nasaji trochu nikotinu a vyčkávám, jestli si smím vzít aspoň jeden polibek, nebo spěcháme.

Chytnu Daniela jednou rukou kolem ramen a přitisknu ho k sobě. Odfouknu kouř bokem a skloním k němu hlavu. Nerad ho líbám, když kouřím, protože si myslím, že to je nepříjemné pro toho druhého, ale tentokrát to udělám. Musím využít každou chvilku, kterou pro sebe máme. Olíznu jeho teplé rty a pak jazykem zajedu mezi zuby, abych ho schoval před zimou v teple jeho úst.

Nechci ho nijak pomuchlat, tisknout se k němu. Mám všeobecně strach se ho jakkoliv dotknout, jakoby mi už nepatřil a ta uniforma znamenala, že si ho přebírá vláda. Jen mu oplácím polibek a pootevřu víc ústa, abych nebránil jeho jazyku si najít ten můj.

Možná se na nás lidi dívají s opovržením, ale je mi to v tu chvíli jedno. Vychutnávám si jeho ústa s jemným hlazením jeho patra, jeho jazyka a přepočítáním jeho zubů. Líbal bych se s ním ještě dlouho, nebýt bolesti, která mi na prstech připomene, že se mi kůže škvaří o ohořelý nedopalek.
„ku**a!" odtrhnu se od Daniela s nadávkou. Zahodím nedopalek a začnu třepat rukou.
„Myslím, že budeme muset pokračovat," povzdechnu si. „Ale jsem rád, za každou malou přestávku s tebou. Než pojedem domů, tak zajedem ještě na moment na firmu. Něco tam ještě musím vyřídit, ano?"

Miluji jeho polibky. Miluji na něm všechno. Slíbil jsem si, že nebudu dnes vyšilovat. Že budu jen poslouchat a nebudu nic kazit. Jen kývnu hlavou a sedám opět za volant. Myslím, že jsem porušil všechny rychlosti, jak rychle chci mít tu cestu už za sebou. Jsem rád, že jsme do Idaho Falls dojeli v rekordním čase. Jeho parkovací místo ve firmě je stále volné. Jaké vzrušující vzpomínky se mi začínají vybavovat, hned jak zajedeme do garáží. Tohle asi neustojím, napadne mě první věc, když vystoupím z vozu.

Firma je prázdná, jen v šestém patře na nás čeká Peter Smith se svojí asistentkou.Nechápal, proč jsem zrovna dnes, uprostřed týdne nařídil všem povinně volno. Vyjedeme nahoru, zaklepu na moji bývalou kancelář a vstoupíme dovnitř.
Peter Smith vyskočí od stolu, ale jakmile mě uvidí, zůstane stát jako přimrazený, stejně jako jeho asistentka. Nechápe. S udiveným pohledem se otočí na Daniela, jako bych tu ani nebyl a chtěl vysvětlení od něj.
„Dobrý den, Petere," usměju se na něj a podávám mu ruku. „Myslím, že by bylo lepší zavřít pusu, ať vám tam něco nevletí."
„A… promiňte," stiskne moji ruku. „Dobrý den, pane Kinney, já... vy... Zaskočil jste mě. Tohle," ukáže na mě prstem, „je zřejmě důvod, proč mají dnes všichni volno, že?"
Pustím jeho ruku a pozdravím se i s jeho asistentkou.
„Máte pravdu. Potřebuji s vámi v rychlosti něco probrat a nechci, aby to věděl kdokoli další ve firmě." Podívám se na hodinky. „Moc času nemáme a je potřeba, abyste dobře poslouchal i Daniela. Bude teď váš nadřízený. Doufám, že s tím nebudete mít problém?"

Rok jsem v téhle firmě nepracoval. Nevím o její současné pozici skoro nic. Nejspíš se na mě všichni budou dívat z patra a nechápat, proč zrovna já jsem získal takové postavení.
„Jen si vyzvedávám chryslera a mizím do Boise,“ usměji se na Smithe. „Nepolezu ti tady do zelí.“

Myslím, že jsem se trochu naštval. Ale nechci zbytečně nic rozdmýchávat. Nechci Daniela před Smithem jakkoli napomínat.
„Petere, dobře víte, jak to s námi dvěma je," posadím se do křesla. „Ať už Daniel chce nebo nechce lézt někomu do zelí, věci se mají jinak. Bohužel jsem dostal rozkaz nastoupit do služby a Daniel jako jediný nejvíc ví, co je potřeba, jak se co dělá a některé projekty dělal dokonce sám. Naši obchodní partneři ho dobře znají a má přehled. Takže jsem mu dal plnou důvěru a bude mě ve všem zastupovat. To, že tu dlouho nebyl, nemění fakt, že on tu teď bude šéfovat. Stejně jako pobočce v Bois, stejně jako bude mít na starosti další pobočky a chod ředitelství. Pevně doufám, že mu budete k dispozici, když bude potřeba a ve všem mu pomůžete, i když nebude přímo tady."
Konečně jsem se nadechl a podíval se jak na Daniela, tak na Petera, jak tenhle můj dlouhý monolog pobrali.

Při Richardově přednášce mi dochází všechna ta povinnosti, co mi položil na ramena. Snažím se usmívat, ale úsměv mi postupně tvrdne na rtech.
„Myslím, že jsem to pochopil, pane Kinney,“ kývne hlavou Peter Smith. „Jsem rád, že to po vás převezme zrovna Daniel a ne nějaký přivandrovalec z venku. Pošlu mu ještě dnes všechny rozjeté projekty na naší pobočce na email, aby byl v obraze. Setkávám se hodně při jednáních s otázkami na Daniela a je po něm docela velká poptávka. Budu rád, když budu moct konečně odpovědět, že se jim bude pan Walker osobně věnovat,“ usměje se na mě.

„Kdyby se někdo ptal, proč tu teď nejsem, tak pokud to bude nezbytně nutné, odpovíte, že je to ze zdravotních důvodů. Nevím, na jak dlouho to bude, to se teprve dozvím a Daniel vám dá vědět."
Posadím se do sedačky, a nechávám Daniela, aby domluvil nezbytné s Petrem. Dívám se na ně, jak spolupracují a čím dál víc věřím tomu, že jsem firmu svěřil do těch správných rukou. Jenže čas je neúprosný. Při pohledu na hodinky se mi sevře žaludek. Už jen pár hodin... Ještě musíme zajet ke mně domů, kam se přijde rozloučit i Laura.
Po nějaké chvíli se postavím a přeruším jejich diskuzi.
„Ocením, když si teď sednete a ještě teď hned všechno Danielovi připravíte, aby se do toho od zítra mohl naplno pustit. Čas, který tu strávíte s vaší asistentkou, budete mít dostatečně zaplacen."
Rozloučím se s oběma a vyjdu na chodbu, kde čekám na Daniela, až se ke mně připojí.
Tolik vzpomínek na tuhle budovu.

Taky se podívám na hodiny. Udělá se mi zle. Rozloučím se se Smithem a vyběhnu za Richardem. Chytnu ho za ruku a pevně stisknu.
„Zvládnu to, neboj,“ políbím ho. „Zvládneme to oba.“

„Vím, že to zvládneš... Věřím ti."
Dveře výtahu se otevřou a my nastoupíme. Sjíždíme dolů. V mezipatře pátého a čtvrtého patra zmáčknu tlačítko a výtah se zastaví. Otočím připraveným klíčkem a zablokuji výtah, aby se nerozjel, dokud nebudu chtít.
Otočím se na Daniela, který se opírá o madlo u zrcadla, a přistoupím k němu blíž.
„Zapomněl jsi vystoupit?"

Zvednu k němu hlavu, když se výtah zastaví a promluví na mě.
Postaví se mi chloupky na krku a nahmatám za sebou madlo, abych se ho pevně chytil. Podívám se mu do očí a v tom umělém světle si uvědomím, že jsem těm očím propadl už poprvé.
„Ne, rád se vozím,“ hlesnu.

Přistoupím k Danielovi ještě blíž, stále hledíc do jeho úžasných očí.
„Dovolíš?" natáhnu ruku a rozepnu mu na košili dva knoflíčky u krku a povolím kravatu. Pomalu ji stahuji dolů a věším přes madlo.
Srdce mi začíná rychleji tlouct. Tady jsem ho potkal. Tady, hned při našem prvním setkání bylo rozhodnuto.
Chytnu ho pod krk a hladově se vrhnu na jeho ústa.

Byl jsem z něj tenkrát tak unešený. Každá moje buňka ho chtěla i přesto, že se mi v tom stísněném prostoru dělalo špatně. Tenkrát měl na sobě vše černé. Dnes má bílou košili plnou barevných ozdob nad kapsou. Udělám svá bránící gesta, ruka položená doprostřed hrudníku, koleno zapasované do jeho rozkroku. Vychutnávám si jeho ústa. Tady jsem poprvé poznal, jak mě může obyčejný polibek dostat do kolen.

Zaháknu jeho nohu. Stejně jako tenkrát, abych mu zabránil mě odstrčit. Přitisknu se k němu, až se jeho ruka ohne v lokti. Cítím bít jeho srdce. Tenkrát mi to bylo jedno. Teď ho vnímám jako něco, co bije pro mne a moje srdce mu odpovídá. Tenkrát jsem o něm nic nevěděl, a přesto jsem si ho vzal.
Teď vím o něm všechno.
Teď vím, že je celý můj život.

„Miluji tě,“ šeptám mu do úst a hladím ho po ruce.
Moje druhá ruka uvězněná mezi našimi těly. Vnímám údery srdce pod jeho pokožkou. Dychtil jsem po něm, na rovinu si řekl o sex. Byl jsem jak nadržená veverka. Moje srdce teď taky tluče zběsile. Po něm. Protože patří jemu. Jako celé moje tělo. Chci ho. Ne sex na pár minut. Chci se s ním milovat. Vědět, že každý můj dotek k němu vysílá své „miluji tě“.

Na moment ho přestanu líbat a zadívám se mu do očí. Prohrábnu jeho vlasy a políbím ho na čelo.
Chytnu jeho ruku a dám si ji za krk.
„Chci tě," zašeptám mu do ucha. „Chtěl jsem tě už tenkrát a budu tě chtít vždycky. Celého, celý tvůj život."
Znovu ho políbím na ústa.
Tisknu ho na to chladné madlo. Vytahuji mu košili z kalhot, abych ho mohl pohladit po zádech. Abych mohl cítit jeho teplé tělo.

„Vem si ho,“ odpovím tiše a pomalu mu rozepínám knoflíky, jeden po druhém, aniž bych na košili zkřivil jedinou nit tvořící látku. „Můj život ti přece patří, víš to. A jestli to chceš slyšet, budu to opakovat pořád dokola.“
Obě ruce mu položím na břicho a mapováním jeho kůže nahoru rozhrnuji na jeho hrudníku košili. Přejedu s nimi přes bradavky a sundávám mu košili opatrně z ramen. Přehodím ji přes madlo a vrátím se k průzkumu jeho pokožky svými rty.

Takhle to tenkrát nebylo. Tenkrát jsem si ho vzal rychle a bez obalu. Cítil jsem jen svůj chtíč.
Nechávám se laskat jeho polibky a rukama ho stále hladím po zádech.
„Dávám ti svůj život, Danieli. Bude vždycky patřit jen tobě. Ať budu kdekoli, ty budeš první, na koho budu myslet, když budu vstávat a poslední na koho budu myslet, když půjdu spát. Jseš v mé hlavě a v mém srdci a to už nikdy nikdo nevymaže a zůstane tam napořád."
Chtěl jsem mu svůj slib říct na jiném místě. Ale osud nám to překazil. Chtěl jsem, aby slib vyjadřoval všechno, co k němu cítím, ale nejsem spisovatel ani básník. Jsem člověk, který málo mluví a jde na všechno přímo. Jinak to neumí a já doufám, že z těch pár slov pochopí, co k němu cítím.
Moje ruce se pomalu přesouvají za lem jeho kalhot. Líbám ho do vlasů a na krk a chci si z něj vzít víc. Chci si z něj vzít vše, co mi teď může nabídnout. Chytnu jeho ruku a navedu ji do mého rozkroku.

Nechávám si od něj říkat ta slova, která se mi přehrávají pořád dokola. Zvednu k němu oči plné otázek
„Budu tvůj život opatrovat, aby se mu nic nestalo. Aby na každém kroku cítil moji přítomnost, že jsem stále s tebou, i když budeš daleko. Postavím kolem něj ochranné pole, které dokáže jen láska k tobě, a nedovolím nikomu, aby mu ublížil. Moje srdce patří tobě, tak na něj prosím dávej pozor. Už nechráníš jenom sám sebe, ale i mě. Jestliže se ti něco stane, nedokážu bez svého srdce žít. Tak mi ho prosím nezapomeň vrátit, budu na něj a na tebe čekat třeba celou věčnost.“
Svoje vyznání doprovázím tichými steny, jak mě jeho polibky a doteky vzrušují. I když je mi smutno, tohle vše zahání smutek do kouta a nutí mě prožívat jen tento okamžik. Nasměruje mi svou ruku k rozkroku. Chvějícíma rukama mu rozepínám pásek, stahuji kalhoty pod zadek a lehce promnu jeho vyzývavou erekci. Pokleknu mu k nohám a věnuji mu pár vlhkých polibků.

„Budu ho chránit Danieli, a přivezu ti ho zpátky..."
Víc slov už ze sebe nedostanu. Trochu se předkloním a chytnu se oběma rukama madla, když Daniel přede mnou pokleká a jeho ústa navštíví i tu část mého těla, která také patří jen jemu. Rychlé a tiché oddechování se mění na hlasitější. Opírám se čelem o zrcadlo a s přivřenýma očima si užívám jeho laskání.
I přesto, že je to víc než příjemné, chci si ten nádherný pocit užít společně s ním.
„Chci tě Danieli," zašeptám mezi vzdechy.

Je fajn slyšet jeho slib, že se mu nic nestane. Věřím mu. Nikdy mi nelhal.
Dopřeji ještě pár tahů ústy a jazykem jeho erekci a přes břicho několika polibky se zvednu.
„Taky tě chci,“ řeknu a přetáhnu si košili přes hlavu. Nechám ji volně dopadnout na zem. Zalovím v kapse a vytáhnu cestovní gel. „Nemysli si, že nejsem připraven, šéfe!“ usměji se a zamávám mu s ním před nosem.
Položím jeho ruce na můj opasek a dopřeji jeho penisu pořádný lesk.

Rychle rozepínám jeho kalhoty a stahuji je dolů i s prádlem. Zašlápnu je nohou, aby z nich mohl vykročit, a hned ho chytám za obě hýždě, abych je mohl promnout a připravit na mou návštěvu. Jemně se otřu o svůj kluzký penis, rozetřu si gel na prsty a vracím ruku mezi jeho půlky, abych prudkým zasunutím dal Danielovi najevo, jak je má touha naléhavá a nedá se ignorovat.

I kdybychom měli na sex celý den, vždycky to proběhne takhle. Ani jeden nejsme na dlouhé povídání, dlouhé mazlení, touha je bolestivá a netrpělivá. Jen se přitisknu blíž k Richardovi, mnu naše údy o sebe, v těsném objetí, a nechávám Richardovy prsty, by mě dokonale připravily na to, po čem celou dobu dychtím.

Párkrát protáhnu prsty Danielovým otvorem a pohladím jeho místečko, abych ho rozpálil ještě víc, i když vím, že to není potřeba.
Veden svou neukojitelnou touhou z něj prsty vytáhnu. Chytám ho a otáčím zády k sobě. Položím jeho ruce na madla.
„Drž se," řeknu jeho odrazu v zrcadle.
Rychle se nastavím, chytnu si ho za boky a pak bez dalšího zaváhání do něj najedu, abych to doprovodil hlasitým zasténáním.

Nestačím ani protestovat, ani se pořádně nadechnout. Jen drtit madlo před sebou a svým odrazem v zrcadle dávat Richardovi najevo, jak mě to vzrušuje. Celý jeho prvotní nájezd doprovázím táhlým tichým výkřikem a pak začnu rychle dýchat, abych si plíce i srdce připravil na bláznivě vzrušivý maraton, který pokaždé s Richardem prožívám.

Najíždím do něj bez nějakého dalšího otálení. Není čas na nějaké vydýchávání prvního průniku. Mé tahy jsou zpočátku pomalejší a najíždím celou délkou, abych si z Daniela vychutnal co nejvíc. Držím si ho za boky, abych mohl lépe přirážet s tvrdostí, jak jsem zvyklý.
Znovu a znovu prožívám tohle vzrušení a ty úžasné pocity jen s ním. S nikým jiným.
Můj dech se zrychluje stejně jako údery mého srdce. Možná budu mít kolaps, ale nemíním se už zastavit.
Pozoruji jeho odraz v zrcadle, abych si uchoval v paměti jeho tvář, když se mnou prožívá všechno tohle vzrušení.

Potí se mi ruce a mám problémy udržet se na nohou. Vyjíždím pánví vstříc těm slastným pohybům a jen matně si uvědomuji, že u toho křičím. Sem tam otevřu oči, podívám se na své nahé tělo jenom v ponožkách a pak na Richarda, který stojí za mnou. Myslím, že v našem bytě se taky hodila zrcadla... nejspíš všude... Usměji se při té představě jen na krátký okamžik, protože napětí se stupňuje v celém mém těle. Chci se chytit za svůj penis, ale Richardovy přírazy jsou nekompromisně ostré, a kdybych se pustil jednou rukou, udělal by ze mne krvavý flek na zrcadle. Už dál nemůžu ovládnout to vzrušení a proti Richardovi vystrčím svůj zadek jen v pouhé křeči, svírající ho pevně uvnitř sebe. Moje zvrácená hlava v němém výkřiku znamená jediné.

Stačilo by mi vidět Daniela v zrcadle, ale ještě k tomu ho i slyšet, víc vyburcuje mé smysly. Po celém těle vnímám vzruchy, které předznamenávají blížící se vyvrcholení. Se zvyšováním tempa už nejdou nájezdy tak do hloubky, ale tření je ještě intenzívnější. Když Daniel ustrne v křeči, jen sjedu pohledem, abych viděl ten bílý obrazec, který tvoří na zrcadle. Jeho strnulost mi dovolí ještě pár tvrdších přírazů.
Rychle se opírám jednou rukou o zrcadlo, lámu se v pase a doléhám na jeho záda, přidržujíc si ho stále druhou rukou, abychom oba neklesli na kolena.
S rychlým oddechováním, zavřenýma očima a hlavou zapřenou o jeho rameno se snažím posbírat všechno to úžasné, co mi několikavteřinový orgasmus přináší.

Pouštím se madla a chytnu ho za ruku, kterou si mě přidržuje. Musím cítit aspoň kousek z něj. Třeba ruce, které jsem na něm vždy miloval, které byly dlouho to jediné, co mi byl ochoten ukázat. Zvednu hlavu a pozoruji Richarda, jak se o mě opírá, jeho uvolňující se a šťastnou tvář, položenou mi na rameně.
„Miluji tě,“ opakuji už po několikáté a pootočím hlavu, abych se o něj mohl otřít aspoň tváří.
Stáhnu jeho ruku opřenou o zrcadlo a položím si ji také na břicho. Chci být takhle v jeho náručí, být mu oporou a jeho pevným sloupem, který ho bude držet na nohou. Choulím se k jeho tělu a vychutnávám si zbytky tepla a vlhka, než ze mě vyklouzne.

Posunu nohu vedle jeho a oběma rukama ho držím v objetí, tak aby věděl, že moje srdce bije stejně silně jako jeho a bije jen pro něj. Tisknu jeho ruce a celé tělo a nejraději bych ho tak držel napořád. Opírám si bradu o jeho rameno a otírám se o jeho tvář.
Podívám se na něj do zrcadla a vyšlu k němu tiché „Miluji Tě“.
Kolikrát už za poslední dva dny jsem tohle řekl. A stejně je to málo. I když mi vytýkal, že s ním málo mluvím, je on jediný, komu jsem se tolik otevřel.
„Už jednou jsem říkal, že před námi je společná cesta, protože se oba díváme stejným směrem.“
Otočím ho k sobě, znova ho obejmu a všechno co právě teď cítím, vkládám do polibku.

Proč jsem přistoupil na tuhle hru? Proč jsem opět podlehl jeho svodům a nechal se tu na místě, kde všechno začalo, unést touhou? Nechci, aby to takhle skončilo. Na začátku on jako šéf této firmy a na konci já. Pokouším se polibky zahnat ty smutné myšlenky a hladím ho po zádech. Všechno tohle mi bude chybět. Nevynahradí to ani milenec, ani koukání na porno, ani všelijaké náhražky či uspokojení se ve sprše. Potřebuji jeho dotyky, přítomnost, slova, teplo. Potřebuji svého šéfa. Svého Richarda.

Stojíme, objímáme se a mlčíme. Možná bych už dávno brečel, kdybych se nezařekl, že budu silný, ať Daniela ještě víc nedeptám svou lítostivou náladou.
Pohlédnu na sebe do zrcadla.
Usměj se… bude to v pohodě, vždyť už jste se jednou loučili…
Tenkrát to bylo jiné… odjížděl Daniel a já věděl, že za ním můžu kdykoliv přijet…
Určitě to nebude na dlouho…
To nikdo neví…
Využij toho, že jsi s ním… každou minutu… nemrač se, nedělej to ještě těžší…
Natáhnu ruku k madlu a přehodím přes Danielova ramena svou košili.
„Musíme jít…“ řeknu tiše a ještě jednou ho políbím.

Ani se té košile na mých ramenou nedotknu. Mám k ní docela odpor. Jen si ji stáhnu z ramen a podávám ji Richardovi. Už mi za tu dobu nedělá problémy se v rychlosti vysvléct a zase obléct. Protože život s Richardem mě naučil být rychlý. Miluji svou nahotu, rád se nechávám hýčkat jeho doteky a polibky na odhalené kůži. Proto skončím většinou jen v ponožkách. Mlčím. Podívám se na Richarda, jak už je také oblečený a sjedu pohledem na tlačítko stop.
„Tak můžem. Pojedeme k tobě nebo k Lauře?"

Přikývnu, otočím klíčkem a stisknu tlačítko do garáží. Cesta dolů mi přijde strašně dlouhá. Jen stojím před Danielem a dívám se na něho. Vtisknu mu klíček od výtahu do dlaně.
„Teď patří tobě.“
Než vystoupíme, ještě se otočím zády k zrcadlu a rozmáznu podrážkou ten bílý obrazec na zrcadle do nevzhledné šmouhy.
„Jedeme ke mně,“ promluvím konečně, když nastupujeme do auta. „Chceš si vzít auto a s Laurou jsem domluvený, že přijede tam.“
Nechávám opět Daniela řídit, jen lehce položím ruku na jeho, kterou svírá řadicí páku. Otočím hlavu do okýnka a sleduji všechny ty známé budovy, které kdo ví, jak dlouho zas neuvidím.

Richardův dům je také plný vzpomínek. Není tu snad místo, kde bych se s ním nemiloval. Včetně bazénu venku, který už je vypuštěn od té doby, co se za mnou Richard odstěhoval. Je škoda, že takový dům leží ladem a není obydlen. Není to jak náš malý byt, i když v něm máme každý svou pracovnu.
„Objednám zatím něco k jídlu,"řeknu a vytáhnu mobil. „Mám objednat i něco pro Lauru nebo se tu dlouho nezdrží? Nejspíš nestihneme jít nikam na oběd, co?"
Dívám se ven přes okno na zahradu. Kožený kabát, rozprostřený na zemi a moje dohrávka velkého šéfa. Tenkrát to bylo jen divadlo. Dnes by mě musel Richard nazývat oprávněně šéfem. Usměji se.

Stáhnu přehoz ze sedačky, abychom se mohli pohodlně posadit. Přesto však nevydržím a jdu do kuchyně. Chci si připravit kávu, ale v momentě, když nalívám vodu do konvice, si uvědomuji, že skříňka i lednice jsou prázdné. Postavím konvici zpátky na linku. Sednu si na židli ke stolu, podepřu si hlavu rukama a zahledím se ven. Všechno se ve mně svírá a nemám náladu ani mluvit. Čas se neskutečně krátí a nervy ve mně pracují čím dál víc.
Nakonec to nevydržím a zavřu se v koupelně. Opřu se rukama o umyvadlo, chvíli stojím s hlavou svěšenou mezi rameny, nakonec ji zvednu a podívám se na sebe do zrcadla.
Je to pohled zoufalce.
Svírám stejné umyvadlo jako tenkrát Daniel. Díval jsem se do stejného zrcadla, ale odraz byl jiný.
Svírá se mi žaludek, svírá se mi hrdlo. Chce se mi řvát. Řvát nahlas, aby každý slyšel, jak těžko mi je. Ruce se mi zničehonic roztřesou, když moje nervy bouchnou, jako kamna plné sazí. Popadnu první věc, která je po ruce, otočím se a mrsknu s ní proti stěně. Plno střepů se rozletí po koupelně a všude se rozvine vůně z ústní vody, která tu ještě po mně zbyla.
Opírám se rukama o kolena, rychle oddychuji a jednou rukou setřu těch pár slz, které si přece jen našly cestu ven.

Objednávám něco k jídlu, když uslyším ránu. Utnu hovor ještě dřív, než dořeknu adresu. Otevřu prudce dveře od koupelny a zarazím se nad skleněnými střepy roztříštěných po celé místnosti.
„Richarde?“ padne jeho jméno do ticha.
Stojí před zrcadlem a je úplně v háji. Snažím se vyhnout střepům a dojdu až k němu. Pomůžu mu narovnat se a chytnu ho za zátylek.
„Jsi Kinney. Můj velký šéf. Vždycky jsem tě obdivoval, jak jsi silný,“ přejedu mu palcem kolem očí a utřu zbytky slz. „Ber to jako zkoušku. Jestli je to silné i mezi námi. Já to většinou zbabral, a proto tě teď nechci zklamat. Budeš tam mít Jeffa. To je spoustu práce, udržet ho na živu,“ usměji se a políbím ho na spodní ret.

V momentě kdy na mě Daniel promluví, uvědomím si, jaký je ze mě slaboch. Jak nezvládám všechno tohle, i když jsem si říkal, že nedám najevo, jak mě všechno tíží, abych Daniela ještě víc netrápil. A zatím je to on, kdo mě tady utěšuje.
Obejmu ho a krátce políbím na rty.
„Nezlob se… já vím… chlapi nebrečí…“ pokusím se o úsměv.
„A víš co? Možná armádní cvokař řekne, že se nehodím pro aktivní službu a pošle mně obratem zpátky…“ zkřivím obličej a zašilhám. „Myslíš, že by mi to sežral?“
Přesto všechno, co říkám a jak se tvářím, stále cítím, jak mě nervozita sžírá, a třesou se mi ruce, tak raději stisknu Daniela ještě víc, aby to nebylo poznat.

Snaží se to v sobě všechno dusit a schovávat to přede mnou. Chytnu ho za ruce a stáhnu je ze mne dolů. Jen máme propletené prsty a stojíme naproti sobě. Armádní cvokař... Kdyby věděl, jaký sex Richard provozuje a jak mu ruply nervy tenkrát v baru, nejspíš by ho z armády opravdu vykopali.
„Jsi tu svázaný hodně vzpomínkami,“ řeknu tiše. „Měli jsme jet někam, kde to neznáme. Nebo kde je hodně lidí a museli bychom se přetvařovat. Anebo si prostě sedneme venku na houpačku a budeme oba brečet.“
Napadá mě spousta věcí, co bychom mohli dělat. Nejraději bych se zbavil všeho oblečení, lehl si s Richardem na zahradě do trávy, on by kouřil a oba bychom pozorovali mraky a mlčeli.

„Víš co? Zkusíme si, jaké to bude, až budeme staří."
Vezmu Daniela za ruku a táhnu ho za sebou ven před dům. Vytáhnu rozkládací křesla a postavím je na verandu. Na jednu si sednu a pokynu rukou Danielovi.
„Posaď se, budeme koukat do ulice na lidi, nebo prostě jen tak do stromů... Nechce se mi nikam chodit a za chvíli dorazí Laura..."

„To ale znamená, že se tě nebudu moct dotýkat?“ vzdychnu. „Musíme se dívat ven na lidi? Nemám rád lidi. Chci se dívat na tebe.“
Neochotně si sednu do křesla a koukám na cestu. No, taky řešení, jak využít poslední chvilky spolu.

Danielovi se to nelíbí. Ach jo. Nevím jak strávit poslední minuty s ním. Tohle jsem nikdy nezažíval. Za celou dobu. S mámou a tátou jsme si prostě sedli na verandu za barák. Máma upekla dobrý koláč, uvařili jsme si kafe a jen jsme si povídali, nebo jen tak koukali do zahrady. Nikdy mě nenapadlo, jak to prožívali oni, když jim syn odjel do války a oni nevěděli, jestli se vrátí. Muselo to být pro ně těžké. A já už chápu jak moc.
„Půjdeme si sednout dozadu na houpačku?" chytnu Daniela za ruku a podívám se nahodinky. „Laura tu bude tak za třicet minut."

„Třicet minut tady vydržím,“ pokrčím rameny a povolím opěradlo do lehu. „Akorát nevím, kdo koho tady bude očumovat. A mraky jsou všude stejné.“

„Tak půjdeme dozadu za barák na tu houpačku a nemusíme koukat na lidi, můžeme koukat na sebe," usměju se, protože už tahle diskuze o tom, kde budeme sedět, mi přijde, jako když se babička s dědou dohadují, co budou celý den dělat a jestli si obout červené nebo modré papuče. Jestli si dát šálu, protože venku fouká.
Pak si na něco vzpomenu. V tom svém rozpoložení jsem na to málem zapomněl. Sáhnu do kapsy a chytnu Daniela za ruku. Roztáhnu mu prsty a na nastavenou dlaň mu položím smaragd, který měl pro mně připravený v dole.
„Opatruj ho, abych ti mohl potom nechat udělat prsten," sevřu jeho prsty, abych do nich schoval kámen.

Dívám se do své dlaně, do které mi vtiskne ten zelený kus drahokamu.
„Byl to blbý nápad. Není to osobní. Ten chlápek, co provází v dole, Dan, mi řekl, že jsi pro mě chtěl osobně vykopat černý onyx. Že je těžké najít odstín, který by se dal nařezat bez vady. Nemá jednotnou barvu a je potřeba takových kamenů vykopat a nařezat hodně, abys našel tu správnou barvu. Vrátím ho klenotníkovi a počkám si, až najdeš ten kámen jenom pro mě.“

„Tak z něho necháme udělat něco třeba pro tvoji mámu? Určitě by se jí líbil a bude jí sedět k očím. Má je stejně krásné jako ty," chytnu Daniela pod bradou a zadívám se do těch jeho úžasných očí. Pak ho chytnu kolem ramen a přitáhnu si ho k sobě, až se málem převrhne i s křeslem a začnu ho líbat. Tak moc mi chutnají jeho ústa. Tak rád se s ním líbám, že je mi jedno, kde jsme a kdo se na nás může dívat. Ostatní jsou mi u pr***e. Důležitý je tenhle okamžik.

Jeho polibky. Sakra. Kde je poberu, až tady nebude. Nemůžu si pomoct, slezu z křesla a sedám si na něj obkročmo, hrnu své ruce pod jeho košili a pokládám se na jeho hrudník, abych mu mohl polibky oplácet do nekonečna. Nejspíš už bude ta košile totálně k nepotřebě. Možná mi ji tady bude muset nechat a já si ji pověsím na dveře a budu do ní házet šipky, jak budu na armádu naštvaný, že mi ho odvedli. Možná bude hned zpátky, protože neprojde psychologickými testy. Možná bych mu měl prostřelit koleno, aby nemohl nastoupit. Možná nám to odloučení prospěje. Jak říkal Chris nebo John. Možná je to takhle lepší.

Překvapí mě Danielova reakce na tomto místě. Vždycky je zdrženlivý, když jsme na veřejnosti. Teď před domem mi sedí naklíně a hrne mi košili z kalhot. Opětuje mi polibky a nehledí na to, že na nás můžou lidi koukat. Nevadí. Vůbec mi to nevadí. Omotám kolem něj ruce a víc si ho přitisknu k sobě a ještě víc prohloubím polibek. Úplně jsme ztratili pojem o čase a přestali vnímat okolí. A možná bychom se tím nechali unášet, kdo ví, jak dlouho, kdyby se vedle nás neozvalo výmluvné „Ehmmm"
Přestanu Daniela líbat, zvednu hlavu a dívám se Jeffovi přímo do nosních dírek.

Cítím, jak se mi plní poklopec a otírám se rozkrokem o Richardovy boky, když mě z extáze, kdy bych byl nejspíš schopen se jen tak ojet na Richardově noze, vyruší nezaměnitelné pokašlání Jeffa. Normálně jsem z Richarda odpadl na bok a tvrdě dopadl na zem. Jak milenec chycen manželem. Do pr***e, ale já nemusím utíkat, Richard je můj.
„ku**a, Jeffe, nemůžeš někde stát za stromem a počkat, až tady skončíme?“ zavrčím a zůstávám klečet, tisknu si penis skrytý pod kalhotami, aby neviděl ten stan.

„Co tu děláš?" narovnám se do sedu a prohlížím si ho. Už hodně dlouho jsem ho neviděl v uniformě. Pořád mu to sekne. Postavím se a rovnám si košili do kalhot. „Měli jsme pro tebe dojet..."
„Chtěl jsem se rozloučit tady s Danielem..." mávne rukou k Danovi, který ještě sedí na zemi a provádí zajímavé tělocvičné úkony. „A někdo vás chtěl vidět... Myslí si, že ho bude Dan potřebovat..." mávne druhou rukou k cestě.
Otočím se a překvapením zapomenu, že mám ruce v kalhotech. Zírám přímo na červený Kenwoorth, který zabírá za mým drobkem zbytek příjezdové cesty.
Byli jsme do sebe s Danielem tak zabraní, že jsem je ani neslyšeli přijet.
„Jeffe?" otočím se na něj s velkým otazníkem v očích. Nic neříká, jen s úsměvem pokrčí rameny.

Jenom třeštím oči, co se děje. Jeff. Sakra, Jeff... To co má na sobě... A Richard s ním, spolu. Tohle nedám, nemůžou být spolu v jedné jednotce!
„Válíš se tu na zemi jak nějaký vajgl od malborek,“ uslyším nad sebou hlas a táhne mě nahoru za košili. „Víš, že za tohle tě můžou v naší svobodné zemi zavřít? Je to veřejné pohoršování,“ chytne mě silně mezi nohy a stiskne. „Patříš mezi ty maníky, co jim pořád stojí? Naučím tě pár chvatů, který ti ho na několik hodin umrtví, a pár dní budeš rád, že se můžeš aspoň vychcat.“
Moje idylka posledních romantických chvil strávená s Richardem je během okamžiku v pr.deli.

Rychle vytáhnu ruce z kalhot, abych nedopadl stejně jako Daniel. Ta ženská je děsivá. Ještě teď vidím, jak Danielovi ubalila takovou, že se složil na záda přes půlku dálnice.
Znovu se otočím na Jeffa, co to jako má znamenat.
„Kde... jak... Jak ví, že tohle... že..." nevím, jak co říct, aby mi jednu hned netrefila. Kdyby byla chlap, klidně bych ji to vrátil, ale ona je ženská... děsivá ženská... Je skoro jako Jeff. V tu chvíli mi to došlo a při nádechu mi zaskočila slina.
„Jeffe! Si děláš prdel, ne?"

Skáču pohledem z jednoho na druhého a nejspíš mi něco uniká.
„Proč tu jsi, Marry?“ zeptám se opatrně a snažím se narovnat ten zmuchlaný kousek mého těla, který mi po svém stisku zanechala v kalhotách. „Nechystám se utíkat ani cestovat. Přebírám po Richardovi firmu...“
„Ale Danečku, jedu jenom kolem,“ usměje se a přistoupí k Jeffovi. Chytne ho za klopy saka a přísahal bych, že ho i nadzvedla nad zem, když si ho k sobě přitáhla. „Dej na sebe, opičko, pozor a tam na toho taky. Byla bych raději, kdyby to mezi nimi klapalo, než kdyby mi neustále ničil káru. Dám ti půl hodiny.“
Pak se otočí na mě a dodá:
„Jakmile tu budeš sám, přijedu tě vyzvednout a budu ti dělat společnost první noc v tvém osamocení. Ukážu ti, jak máš pořádně rozehřát svýho šéfíka. Mějte se, bando.“

Zírám s otevřenou pusou, jak mi Mary likviduje trávník, když couvá na ulici. Jen než šlápne na plyn, otevře namoment dveře a hodí Jeffův pytel s věcmi na zem. S hlasitým zatroubením, jako by projel Titanik mizí někde na konci ulice.
„Sakra! Tady je to jak na nádraží!" začnu nadávat. „Podívej se, co mi udělala s trávníkem!"
Jeff si jde pro svůj vak.
„No však se tolik nestalo a ona vás chtěla vidět."
„Na to že se tu zdržela dvě minuty, tomu moc nedala."
Raději se otočím k Danielovi.
„Jseš v pohodě? Neudělala ti nic? Nevím... Mám obavy, že jestli s ní zůstaneš přes noc, tak tě nakonec zmrzačí..."
Otočím se znovu na Jeffa.
„Máš ku**a vůbec ještě koule?!"

„Jeffe!“ vyjeknu naštvaně a taky ho chytnu za klopy. Jen s ním trochu zatřesu, abych se přesvědčil, že není možné s vynaložením všech svých sil odlepit Jeffa od silnice a že se mi to vše zdálo. „Ty jsi mi dohodil tu mrchu jako ochranku? S ní se mi už nikdy nepostaví. Až se s Richardem vrátíte, najde tu vyschlou mumii, která bude slovo sex a penis považovat za sprostý slovo!“

„A jak si myslíš, že se o tebe postarám, když tu nebudu?" zašklebí se Jeff a usadí se do Danielova křesla.
V tuhle chvíli je jasné, že veškeré naše společné chvilky - jen já a Daniel, skončily. A nemýlil jsem se. Na místo, kde před chvíli stála kráska Marry, vjíždí auto Laury. Na chvíli jsem na všechno zapomněl. Ale v tenhle moment, když ji vidím vystupovat, mi opět ztěžkne žaludek a nohy mám jak zalité betonem. Nejsem schopen se s ní jít ani přivítat.

Vidím na Richardovi, jak je to pro něj všechno těžké. Raději jdu Lauře naproti. Políbím ji jemně na tvář, pomůžu jí vytáhnout sedačku s prckem. Chytnu ho za tu malou ručku a zamávám na Richarda.
„Řekni strýcovi ahoj, juniore,“ usměji se. „Necháme tu mámu s Richiem a já ti zatím něco ukážu.“
Když procházím kolem Richarda, zavadím letmo o jeho ruku a vyšlu k němu tiché: „Miluji tě“. Mizím s juniorem uvnitř domu, ať může být Richard s Laurou chvíli o samotě.

Malý Robert je úžasný. Usmívá se a je vidět, že je to spokojený človíček. Aby nebyl, když má tak skvělé rodiče. Když s ním Daniel kolem mne projde a lehce se mně dotkne, proberu se a zkouším odložit svůj podmračený výraz na neurčito.
„Ahoj Lauro… Tome…“ kývne Jeff na oba a usadí se v křesle.
Laura dojde až ke mně, chytne mě kolem pasu a opře si o mne hlavu.
„Musí to být?“ zeptá se tiše.
„Víš jak to je…“ odpovím a pohladím ji po vlasech.
„Byl jsi na hřbitově?“
„Ne… Uvažoval jsem o tom, ale bylo by to, jako bych jim říkal, ať mi drží místo vedle sebe, že za chvíli přijdu… Zajdu za nimi, až se vrátím. Jestli tam půjdeš, řekni jim to sama, prosím, já nemůžu…“
Laura malinko přikývne a hřbetem ruky si setře slzy. Pak ke mně zvedne hlavu a usměje se.
„Něco pro tebe mám…“
Pustí mně a jde k autu. Vytáhne krabici a položí ji na stůl. Otevřu ji. Je v ní čerstvě upečený koláč a Tom už nese termosku, z které po otevření voní káva.
„Věděla, jsem, že tu nic nebudeš mít… a máma vždycky pekla koláč, když jsi odjížděl…“
Znovu jsem Lauru objal.
„Mám tě moc rád…“ skloním se k ní a tiše řeknu těch pár slov.

Sedím s juniorem na zahradě na houpačce a oba se díváme před sebe, každý přemýšlíme o tom svém trápení a mlčíme. Jsem rád, že se na nic nevyptává. Třeba kam jede strýc Richard a kdy se vrátí. Nejspíš bych vypadal jak idiot, kdybych krčil rameny. Všechno to na mě nějak dopadá. Jsou tu všichni, kdo je pro Richarda důležitý. Tak bych ho chtěl mít jen pro sebe, do poslední minuty. Ale slíbil jsem mu, že přijmu jeho rodinu, když do ní chci patřit. Povzdechnu si.

Sedíme a povídáme si. Řeč se nakonec stočila k tomu, co bylo a jací jsme byli a co jsme vyváděli, když jsme byli malí a já na moment zapomněl na to, co mně čeká.
V jednu chvíli si však uvědomuji, že s námi není Daniel, že se ještě nevrátil.
Vstanu, abych ho šel najít, protože jeho nepřítomnost začínám dost silně pociťovat.
Chci vejít do domu, když na mě zavolá Jeff a ukáže k cestě. Přijíždí armádní auto.
„Máte tu odvoz,“ povzdychne si Laura.
Začínám panikařit. Kde je Daniel? Musím ho okamžitě najít. Nemůžu odjet, aniž bych se s ním rozloučil. Vletím do baráku a v patách mám Lauru. Vyhlédnu oknem. Daniel sedí s malým Robertem na houpačce.
Dojdu k němu a zastavím se před ním.
Laura bere malého. „Počkáme vepředu,“ s těmi slovy zmizí v domě.
„Danieli…“ další slova mi zůstávají někde ve staženém hrdle.

Přichází Laura a bere si prcka.
„Dík za pokec,“ stačím ještě říct Juniorovi, který ještě neumí sedět, ale neřekl ani „bé“ na to, co jsem mu všechno nakecal.
Zvednu jen hlavu k Richardovi, že mu řeknu, jak má úžasnýho synovce, když mě zarazí jeho bílá tvář.
„Už?“ vypadne ze mne jen a všechno se mi stáhne, až se chytím za košili a snažím se tím povolit tlak na hrudníku.
Srdce mi bolestivě tluče v hrudníku a nemůžu v sobě najít už žádná slova. Jen na něj zírám, bojím se mrknout, protože vím, že až zavřu oči, už tu nebude. I když mám nohy najednou jak z rosolu a cítím, jak se klepu, zvednu se, a jen volně mu položím dlaň doprostřed hrudníku, abych cítil jeho srdce.
„Budu na tebe čekat,“ zašeptám a dotknu se jemně jeho rtů.

Chytnu ho a tisknu k sobě. Nejsem schopen cokoli říct. Jen ho prostě držím a vnímám ten tlukot srdce.
Jeho.
Mého.
Našich.
Bijí jedno pro druhé a bez sebe nejsou schopné existovat, ať už se stalo cokoli. Vždycky jedno druhému řeklo, že se něco děje. Vždycky jedno k druhému vysílalo signály. Ať už radostné, nebo volání o pomoc, jako tenkrát na farmě, když jsem o Daniela málem přišel.
Vzduchem se ozve troubení auta. Naráží na stěny domu, a jako odražená střela zasáhne přesně to místo, kde to člověk nejvíc cítí.
„Musím už jít…“
Chytnu Daniela pod bradou a zvednu jeho hlavu k sobě.
„Miluji tě…“
Ještě jeden polibek si od něj chci vzít. Ne dravý, hladový a nedočkavý.
Polibek, který říká, jak moc ho miluji.

Není tu.
Jen dvě slova „Miluji tě“ visí ve vzduchu a pak se i ty rozplynou. V dlani ještě chvíli cítím šimrání, jak mi do ní bilo jeho srdce. Vítr se otře několikrát o mé rty a vysává i tu poslední vlhkost, kterou na nich zanechal jeho polibek. Pohrává si s listím a tiše ševelí.
Zůstal jsem tu sám.
Uprostřed zahrady jeho domu. Houpačka se stále ještě pohybuje sem a tam, až nakonec i ona zmlkne. Nebyl jsem schopen jít se s ním rozloučit před dům. Na to jsem až moc velký zbabělec. Sesunu se na kolena do trávy a pozvednu tvář k nebi. Bude se možná dívat na ty samá oblaka, na ty samé hvězdy. Nebo bude úplně daleko a ani tento pohled do výšek nás nebude spojovat.
„Miluji tě,“ šeptám těm mrakům, dokud je máme společné, dokud ho doprovází cestou někam, kde s ním já nebudu. „Chybíš mi.“

Projdu domem bez zastavení. Ani se neotáčím. Před domem se jen rychle nakloním k Lauře a než mě stihne obejmout, nebo cokoli říct, dám ji rychlý polibek na tvář. Beru věci a jdu rovnou do auta. Jeff už sedí v autě a sleduje nás svým podmračeným pohledem. Taky mu z toho není nejlépe. Ale v tuto chvíli mě nezajímá.
Stále mě ještě pálí dotek Danielových rtů.
Auto se rozjíždí a já nejsem schopen ani zamávat. Nedívám se na Lauru ani na Toma. Jen hypnotizuji dveře do mého domu, který skrývá můj největší poklad. Strašně mě všechno svírá. Bolí mě u srdce a tu bolest se snažím zahnat lámáním prstů. Opřu se o opěradlo a zavřu oči, když všechno co mám rád je pryč.
Přestanu si lámat prsty a jen jemně protáčím prstenem.
Dívám se na ty slova znovu a znovu. Navždy… Daniel…
„Vrátím se… čekej na mě…“ vysílám v duchu k němu poslední slova.