Double Gravitation II - Lov - část 27

Když jsem se nad ránem vzbudil, zjistil jsem, že jsem v posteli sám. I v tom spánku jsem měl pocit, že mi něco chybí. A teď mi bylo jasné proč. Sešel jsem tiše do haly, protože je opravdu brzy a všichni ještě spali. Na zemi, u vyhasínajícího krbu spal Daniel přikrytý jen dekou. Zašel jsem do naší ložnice pro peřiny. Přikryl jsem Daniela a ještě do krbu přihodil polena, abych přiživil oheň. Lehl jsem si za něj, abych mu hřál záda a přikryl nás druhou dekou. Usnul jsem u něj během chvilky s rukou položenou na jeho boku a obličejem přitisknutým do jeho vlasů.
Kluci, když už byli vzhůru, kolem nás chodili po špičkách, aby nás nevzbudili. Celý den byl takový ospalý. Nikdo se z chaty ani nehnul. Ale to napětí bylo z Daniela pořád cítit. Snažil jsem se k tomu nevracet, chovat se normálně.
Navečer jsme si zahráli poker a domluvili se, že druhý den půjdeme na lov.

Z jeho přítomnosti jsem byl nervózní až tak, že se mi ani nepostavil. Měl jsem zavřené oči a dělal, že spím. Nespal jsem celou noc. Trpěl jsem v jeho objetí a nemohl se ani pohnout, jak jsem strnul v křeči.
Tolik se bojím pouze pomyslet na to, co se mnou umí provádět. Zaženu touhu někam hluboko. Mám strach ze své sexuality, že ji obrátím na někoho, koho nechci. Pořád je tu plná chata chlapů. Pořád je tu Mathyu.
Nabízel jsem se na podřadné úkoly a dělal jim uklízečku, kuchařku a donašečku. Moje vyhýbavost Richardovi se nedala přehlédnout. Nikdo to naštěstí nekomentoval.
Někdo nadhodil, že bychom měli využít povolenek na lov. Vypadnout ven. Nebýt v jedné místnosti s ním. Je to dobrá volba.

„Bude se brzy vstávat," ozve se Daniel.
„Pojedeme mým autem, tam se vlezeme všichni," upozorním kluky.
Nechal jsem si přezout auto na Jeffovy náklady. Neměl mi prostřelit gumy. Jeff se na mě jen s úšklebkem podívá a já jen pokrčil rameny.
Když se řeklo, že se půjde spát a nebude se chlastat, strhla se bitka o sprchu. Do naší koupelny se vecpal John se slovy: „No, co, nebudete soukromničit," a vybabral skoro všechnu teplou vodu.
„Uklidím v kuchyni," zavolám na ně a jdu si ohřát největší hrnec s vodou, abych se mohl aspoň trochu opláchnout.

Konečně se atmosféra trochu uvolnila. Nebo spíš zhoustla loveckou horečkou. Už jsem to dlouho nezažil. To napětí. Akorát mi chybí ty věci kolem, vyčistit si zbraň, pořádně ji vyzkoušet na plechovky a seřídit. Rozpravy s otcem dlouho do noci a ani jeden jsme nešli spát. Příprava. Nic takového tu není. Prostě si jen vyzvedneme cizí zbraně, vlezeme do cizího prostředí a ulovíme nějaké nebohé zvíře, o kterém nic nevíme. Sledoval jsem svůj kus celou zimu až do jara. Jeho stopy, jeho zvyky, seznamoval se s jeho teritoriem. Vědět o své kořisti vše, abych ho na onen svět poslal se ctí a proslovem, tak jako na pohřbu svého nejlepšího přítele.

Ležím a dívám se, jak si Daniel chystá věci na ráno a na spaní. V momentě, kdy bere deku do ruky, chytnu ji a zastavím ho.
„Kam jdeš? Snad si nemyslíš, že budeš spát zase dole?"
Vůbec se mi nelíbí, že se mi pořád vyhýbá. Jako by měl strach, že se ho dotknu, že mu zase ublížím. Vyhýbá se mi skoro celý den.
„Slíbil jsem, že už ti neublížím," řeknu tiše a pustím cíp deky.

„Richarde,“ vydechnu, když mi zabrání jít dolů. „Nikdy jsi mi neublížil. Ubližuji já tobě,“ řeknu s pocitem viny. „Miluji tě, tak hrozně, až to bolí.“
Snaha se mu vyhnout a nechtít po něm nic, čeho by litoval. Nejspíš se štítí se mě dotknout. Přistoupím k němu blíž a nasaji jeho vůni. Otřu se mu nosem o krk a pak ho políbím.
„Chybíš mi. Ty mě tu necháš přespat?“

„Nechci, abys spal na gauči nebo na zemi," oplatím mu polibek na rty. „Nevím, proč bys tu neměl spát, je to naše postel."
Trochu se protáhnu a pak chytím Daniela a stáhnu ho vedle sebe na postel. Přehodím přes něj nohu a ruku. „Měli bychom se dobře vyspat, ať máme zítra dobrou mušku."
Ještě natáhnu ruku ke stolku a zhasnu lampičku.
Řekl jsem si, že mu neublížím. Pocit, že ho to muselo bolet, je pro mě frustrující. Mám strach se ho teď dotknout. Dobře vím, jaké to muselo být.

Tma, která nás zahalila, poskytuje skrýš. Nevidíme si do tváře. Netušíme, co si ten druhý myslí, jak se cítí, nemůžeme to číst z očí ani z obličeje. Moje tělo po něm touží celou dobu. Zvednu se na lokty a vyhledám poslepu jeho rty. Líbám ho jemně a opatrně, a bojím se, že mě od sebe odežene.
„Já nejspíš neusnu,“ řeknu. „Mám vždy loveckou horečku, na farmě jsme nešli nikdy spát. Byl to čas, kdy jsme si nejvíc povídali a probrali všechno, co nás napadlo.“
Přejedu mu po paži od ramene dolů a propletu se s jeho prsty.
„Mluvil jsem a táta poslouchal. Řekl bych mu o tobě. Mluvil bych jenom o tobě. Jak tě miluji. Jak prožívám každou minutu, když jsi semnou. Plnými doušky. Pamatuji si každý okamžik, který jsem s tebou prožil. I ty, kdy jsem tě zklamal. Vyprávěl bych mu o tom, jak jsem šťastný, když jsi šťastný ty. Jak mě bolí, když vidím na tvém čele rýhu uprostřed čela. Znamená to, že tě něco trápí. Dvě rýhy na čele, znamenající, že jsem ti ublížil. Nikdy jsem neviděl tři. Jako před dvěma dny. Přesně tady,“ přejedu mu prsty po čele ke kořenu nosu. „Byly tři. Byli děsivé. Vlastně jsem je viděl. Ve Varech…“

V momentě, kdy to řekne a přejede mi po čele prsty, uvolním svraštělé obočí. Ještě že je tma. Ale pod prstama určitě jsou cítit. Natáhnu ruku a pohladím ho po tváři. Cítit jeho tělo tak blízko mě uklidňuje. Potlačím ho na postel a opřu si hlavu o jeho prsa. Poslouchám jeho srdce a jednou rukou ho hladím po břiše. Nemám odvahu na něj sáhnout víc, i kdybych chtěl. Určitě má pořád na paměti můj útok. Mé prachsprosté znásilnění a ještě před klukama. Stisknu zuby k sobě a sevřu víčka, abych nic neviděl. Nehty bezděčně zatnu do jeho kůže, a když si to uvědomím, rychle povolím ruce a jen ho pohladím dlaní.

„Bojíš se mě dotýkat?“ zeptám se, když cítím jeho váhání. „Taky se tě bojím dotknout. Připadám ti špinavý? Protože tyhle ruce…?“ zvednu je do tmy. „Jsou tak nečisté, že ani nejdou vidět,“ hlesnu smutně. „Chci to napravit. Chci na nich cítit zpět tvoje teplo, tvoji hebkou pokožku…smím se tě dotýkat?“

„Mám strach, že se mě bojíš," hlesnu tiše. „Ublížil jsem ti. Nic jiného v tom není."
Znovu ho pohladím po břiše. Chci se ho dotýkat. Nepřipadá mi špinavý. Chci, aby se mě on dotýkal. Aby se mi přestal vyhýbat. Chybí mi náš tělesný kontakt, letmé dotyky, polibky, pohlazení. Celý den jsem trpěl.
Vezmu jeho ruku a položím ji na mou tvář. Políbím ji do dlaně a pak ji přesunu na své břicho. „Chci, aby ses mě dotýkal."

Otočím se k němu na bok a pustím jeho ruku.
„Ublížil?“ zeptám se. „Měl jsi právo být naštvaný. Měl jsi právo mě zabít. Já bych to udělal. Vzal sis mě jen tvrdším způsobem, než obvykle.“
Políbím ho do jamky pod krkem a sjedu níž.
„V jednom z mých snů jsem byl takhle potrestán,“ jazykem tvořím na jeho prsním svalu vlhkou dráhu a následuji ji prstem. „Neprovedl jsem tedy žádnou takovou ohavnost, jako ve skutečnosti, ale mrštil jsi se mnou o ten stůl stejně. Přál jsem si, aby sis mě vzal takovým způsobem, co nejtvrději můžeš…akorát v tom snu jsem to chtěl a toužebně na to čekal.“
Jemně se dotknu rty jeho bradavky, olíznu ji a pak přes ni přejedu prsty. Rty sjíždím k druhé a zaměstnám ji jazykem.
„Bolelo to, protože jsem na to nebyl připraven. Byl jsem zmatený a nechápal, proč to děláš.“
Nahnu se víc k němu a otřu se o něj svým rozkrokem. Ruka hladící ho po zádech, na hýždě. Má na sobě kalhoty, jak se nejspíš přede mnou styděl. Zajedu pod ně a promnu mu jeho zadek, směrem na stehna.
„Příště to proběhne jinak. Jako hra.“

„To mě neomlouvá," namítnu. „Nemělo se to stát. Hra je jedna věc, ale tohle bylo něco jiného. Sakra..." neubráním se nadávce, když mi jeho ústa a ruce navštíví bradavky a pak zamíří dolů, pod kalhoty. Chytím ho kolem pasu a přitisknu k sobě.
„Miluji tohle, celý den mi to strašně chybělo..." hlesnu, když promne mé hýždě a pohladí stehna.
Začnu ho hladit po zádech a konečně získávám odvahu mu věnovat polibek. Horký a hluboký.

Vlna vzrušení mě převálcuje od hlavy k patě, když mě konečně políbí. Tak jak ho znám. „Jsem rád, že jsi zpátky,“ vydechnu mu do úst, nadechnu se a znovu si nechám plenit ústa jeho jazykem.
Převrátím ho na záda a stahuji mu kalhoty, kam mi to jeho poloha dovolí. Nepřestávám ho líbat a rukou přejíždím po jeho penisu, který jsem snad nikdy nedržel v takové velikosti v ruce. Vždycky jsem byl zvyklý už na jeho nabuzenou erekci. Vzruší mě ta možnost vychutnat si ho od základů až po vrchol věže. Stavět ten monument postupně, doteky, stisky, třením.

Nechávám na Danielovi, ať si sám určí, co bude. Pořád mám strach se na něj vrhnout a bezmyšlenkovitě si ho vzít po svém.
Chvíli ho hladím po zádech dlaněmi, chvílemi ho jemně škrábu nehty. Jeho ústa mi tolik chyběla, že se nemohu nabažit polibků. Jednou rukou mu zajedu přes krk do vlasů a opatrně se jimi probírám, zatím co druhá moje ruka sjíždí dolů na jeho krásný zadek.

Jeho ruka na mém zadku mě rozhodí. Myslel jsem, že jsem zapomněl. Že ten incident budu brát jen jako tvrdší sex, ale ta pocit potupy je zpět. Chytnu ho za ruku, jako bych se bál, že zajede do míst, kde mě to stále bolí a objeví ty jemné trhlinky. Maskuji ten strach za polibky, které směřuji přes jeho krk dolů, znovu polaskám jeho bradavky, a jazykem kopírujícím jeho jizvu si vezmu jeho tvrdnoucí chloubu. Přejíždím po ni jazykem odshora dolů, beru si pouze jeho odhalený žalud do úst a zase ho celého olížu.

Schován pod pláštěm tmy, kterou umí poskytnout jen čistá příroda, bez umělého osvětlení z ulice, si začínám užívat Danielovy doteky a laskání. Stáhne mou ruku z jeho hýždí. Nejspíš se na to ještě necítí. Vzápětí polaská mé vzrušivé místa na prsou a pak během chvilky ucítím teplo a vlhko jeho úst na mém penisu. Jednou rukou stále probírám prameny jeho vlasů a druhou pokládám vedle sebe na postel a nechávám ji volně ležet. Tiše a rychle oddychuji, když mé vzrušení narůstá.

Slyším jeho tiché oddychování. Sednu si mu na stehna a vytáhnu z boxerek svůj penis, který by se rád konečně taky mazlil. Nasliním si ho a několikrát promnu. Zapojím obě ruce, jednou laskám sebe a druhou Richarda. Sem tam je o sebe otřu, ale dál jim dopřávám každému soukromou párty.

Moje ruka z jeho vlasů sklouzne, když se posadí. Pociťuji prázdno a potřebuji se ho dotýkat. Nestačí mi, když protahuje mou narůstající erekci v ruce. Potřebuji víc. Chytnu jeho ruce za zápěstí a položím je na své prsa, až se musí ke mně víc sklonit. Jednu ruku mu položím na rameno, abych mu dal najevo, že má takhle zůstat aspoň na chvíli a druhou rukou se ujímám našich malých kamarádů, aby si užili společně. Protahuji je v dlani, třu je o sebe a přitom všem cítím, že erekce moje i jeho je v plné síle.

Nechtěl jsem víc, než je oba vyhonit. Ale moje touha i vzrušení mi odblokují všechny zábrany a nashromážděný strach z bolesti. Chvíli nechám Richarda, ať je o sebe tře a pak se ještě víc nahnu nad jeho hrudník a odtahuji tak své půlky od sebe. Povoluji svěrače a nakonec neodolám a zapátrám rukou pod polštářem, zda je tam gel. Když ucítím tu studenou lahvičku v ruce, nakloním se nad Richardovu tvář a zašeptám.
„Chci tě v sobě.“

Pustím naše chlouby a chytnu ho za obě ramena. Trochu ho od sebe odtáhnu, abych na něj lépe viděl, aspoň tolik co nám tahle tma dovolí.
„Mám jednu podmínku. Sám si určíš, jak to bude."
Rukou znovu sjedu na jeho penis, protáhnu ho v ruce a jemně promnu jeho váček.

Myslím, že v té tmě nemusím kývat hlavou. Nanesu si na prst trochu gelu a přejedu si mezi půlkami. Snažím se nekousat si do rozbolavělého rtu a proto své vzrušení pouštím ven v tichých stenech. Zatlačím pomalu jeden prst dovnitř a několikrát s ním jen na začátku masíruji otvor, až cítím, že se otevírám a propustí druhý prst. Richard neustále tře naše penisy o sebe a to mě neuvěřitelně vzrušuje. Vím, že mi prsty na dokonalé uvolnění nestačí. Mohl bych tohle dělat do rána. Nanesu znovu gel na prsty a nacpu si ho co nejvíc na začátek konečníku. Pak nageluji pořádně Richardův úd, že by mu i Presley záviděl a nasměruji si ho k sobě. Je zbytečně se zabývat prvotní bolestí. Trvá jen pár vteřin a já už nemám čas. Nasouvám se jen se třemi krátkými nájezdy a pak dosedám až na doraz.

V ruce mi zůstane pouze Danielův penis, který bezděčně víc stisknu. Při jeho dosednutí až na doraz se mi na pár vteřin zatají dech. Pak prudce vydechnu a prsty obou ruk otisknu do jeho boků. Můžu nechat klidně oči otevřené, protože z Daniela vidím jen obrysy a jen můžu čekat, co bude dál. Řekl jsem, že to nechám plně v jeho režii a toho se míním držet. Udělám jen to, o co mě požádá.

Vysedávám pomalu a dlouze. Rozdýchávám tu bolest a dychtivě čekám, až ustoupí a přejde na pouhé vzrušení. Mé pohyby se zrychlují. Přitisknu se k Richardovi na hrudník, podeberu ho pod zády, vtisknu mu pár polibků a tahem mu naznačím, aby si sedl. Nastrkám mu za záda všechny polštáře, na které dosáhnu, aby pololežel a já se mohl dostatečně otírat penisem o jeho břicho. Položím si jeho ruce na svoje hýždě a promnu je.
„Potřebuji tvoje tempo," zašeptám a začnu znovu vysedávat.
Nechávám na Richardovi, aby mi pomohl s rytmem, a hladím jeho prsa, pohrávám si s jeho bradavkami a stačím mu jazykem několikrát pohladit jeho patro v ústech. Všechen ten nashromážděný stres, nejistota ustupuje do pozadí, nechávám se ovládat jen zdrcující vášní a lákám ven ten opojný pocit, který nutně potřebuji k úplné dokonalosti.

Chvíli nechávám Daniela dělat si, co chce. Jeho ruce jsou příjemné, zvlášť pokud navštěvují místa, kde mě to vzrušuje. Jeho pohyby jsou ze začátku opatrné. Určitě ho to ještě bolí a mě na moment přepadnou výčitky svědomí. Když však naznačí, že by chtěl něco víc, než to, co si dopřává, začnu se pohybovat proti směru jeho dosedávání. Ani polštáře pode mnou mi však neumožňují zrychlit dostatečně, abych cítil to správné uspokojení a vzrušení. Se zatnutými zuby trpím to pomalé mučivé tempo. Chci ho víc. Potřebuji uvolnit to napětí, které se ve mně hromadí a chce ven.
Přestávám se opírat o polštáře. Posadím se a překlápím Daniela na záda. Srovnávám si nohy, a aniž bych se ptal na svolení, začnu přirážet.

Richard mě převrátí na záda a já konečně poznávám tu pořádnou rozkoš, tu neuvěřitelnou hloubku a tření o místo, které najde jenom on. Moje sténání se rozléhá ve tmě, doprovázím jimi každý jeho tvrdý příraz. Jen ať všichni slyší, že je v našem vztahu zase vše při starém.
Protahuji si penis a hladím Richarda po stehně. Ani neškrábu, jen si to užívám. Plně vnímám, jak se mi začíná svírat břicho a srdce vynechává úhozy pod stahujícím se hrudníkem. Moje nářky utichnou. Posiluji svou strnulostí ten tlak všude tam, kde ho potřebuji, v podbřišku, v konečníku. Stahuji své prsty na Richardově stehně do pěsti, abych neměl tendenci ho škrábat, a prohýbám se v páteři, jako by mi každou chvíli měl z břicha vystoupit vetřelec.

Slyšet Daniela mi dodává energii. Už se nedržím zpátky a beru si ho tak, jak jsem zvyklý. Jeho hlasité sténání se rozléhá až tak, že se v jeden moment rozletí dveře.
„Danieli! Jseš v pořádku?!" ozve se John ode dveří.
„ku**a! Vypadni!" zařvu na něho a mrsknu po něm polštář. Dveře se rychle zabouchnou.
Vyrušení mě na moment vyřadí z tempa, ale v duchu i oceňuji jejich starost o Daniela, zvlášť po tom, čeho byli svědkem. Jen okamžik trvá, než se vrátím k tomu, kde jsem byl přerušen. Daniel jako by ani nevnímal svět kolem sebe. Prohýbá se pod mými nájezdy a vychází mi vstříc. Odliv vzrušení se vrací zpátky jako silný příboj a já se už jen přivádím k absolutnímu prožitku našeho spojení.
Přidávám na razanci a rychlosti, všechen tlak přicházejícího orgasmu mi bere vzduch z plic.
S posledním nájezdem zatnu nehty do jeho ramen a s hlasitým zasténáním dopadám na Danielovo tělo.

Pár posledních Richardových přírazů mě doženou k tomu, po čem jsem celou dobu toužil. K absolutnímu uvolnění, k propuštění veškerého napětí. I přesto, že na mě dopadá celou svou váhou, několikrát mu ještě vyjedu pánví vstříc a beru si všechno, co chci. Svoje dávky rozděluji mezi naše břicha, oběma rukama ho hladím po stehnech, na hýždě a jemně si ho k sobě přitahuji.
„Miluji tě,“ zašeptám a obtisknu mu polibek na krk a otřu se tváří o jeho vlasy. „Vypadá to, že jsi dnes ulovil svůj první kousek. Byla to nádherná smrt. Děkuji.“

Ležím na Danielovi a vydýchávám všechno to napětí, které pomalu opadá a úžasný pocit doprovázející vyvrcholení ustupuje.
Usmívám se, když mluví Daniel o krásné smrti. Stejně jako já už několikrát. Opřu se o loket a nadzvednu hlavu, abych mu viděl do očí. Chci vidět, že je opravdu spokojený, že v nich není ani náznak bolesti či strachu.
Taky tě miluji, říkám polibkem, který mu věnuji a pohladím ho po tváři. Ještě chvíli se laskám s jeho kůží na krku a na bradě a mám chuť se do něj zakousnout. Ale pro tentokrát si tuhle chuť schovávám uvnitř sebe, dokud nebudu míst jistotu, že je opravdu vše stoprocentně v pořádku a žádný z těchto mých projevů, nebude brát Daniel jako útok. Vysunu se z něj a ještě ho, jako poděkování, pohladím po stehnech.
„Kluci mají o tebe starost," řeknu tiše, když pokládám hlavu na jeho prsa, abych se zaposlouchal do tlukotu jeho srdce.

„Zdálo se mi, že nás někdo přišel zkontrolovat,“ řeknu mezi prstovou morseovkou, datlující mu do kůže na zádech. „Starost o mě měli mít dřív. Ale nejspíš vůbec netušili, co sis to uvázal na krk. Co vlastně mají hlídat. Myslím si, že to do teď nevěděl ani Jeff, jen tušil.“
Propletu si prsty s jeho a poslouchám, jak dýchá.
„Opravdu mě mrzí, co se stalo. Netušil jsem, že to udělám. Věřil jsem, že když jsem s tebou, odolám všem pokušením. Sakra!“
Zase se mě zmocní výtky a špatné svědomí.
„Měli bychom spát, nebo někdo uloví nás,“ zakamufluji svůj smutek.

„Máš pravdu, ráno brzy vstáváme. Já se ještě jen zajdu umýt. Ohřál jsem si dole vodu," nekomentuji jeho předchozí věty o tom, co jsem si to uvázal na krk, protože bych se akorát rozzlobil. Miluji ho a chci ho, ať je, jaký je. Takový úlet se může stát, a pokud toho lituje, stejně jaké já lituji toho, že jsem na něj zaútočil, pak je to v pořádku. Je to známka toho, že mě miluje a že své slova myslí vážně.
Ještě jednou Daniela políbím na rty a vstanu. „Jestli se chceš osprchovat, tak nevím, jestli zbyla nějaká teplá voda, takže když tak přijď dolů, ohřál jsem velký hrnec."
Natáhnu si kalhoty, posbírám věci a jdu do kuchyně. Hned za dveřmi se srazím s Johnem. Stojí opřený o stěnu, naproti našim dveřím a vyčítavě se na mě dívá.
„Co je?!" vyštěknu na něho.
„Doufám, že jsi Danielovi něco neudělal, Jeff na vás chtěl vlítnout, ale zatrhnul jsem mu to..."
„Běžte do háje..." mávnu rukou a scházím dolů do kuchyně a jen koutkem oka zahlédnu, jak vchází do našeho pokoje.
Jsem naštvaný, že se o něj nepostarali předtím, když si vzal tu drogu. Že mě z něho neservali dolů, když jsem mu ubližoval. Na druhou stranu jsem rád, že jim to došlo aspoň teď a že mají Daniela rádi. Vím, že o něj bude vždy postaráno, ať se se mnou stane cokoli.

„Jsi v pohodě?“ ozve se hlas ve tmě.
Přitáhnu si deku přes sebe a rozpoznám v otevřených dveřích Johna.
„Proč?“ vyhrknu. „Byl jsem moc hlučnej, co? Nic mi není. Richard je takový vždycky. Normální.“
John vejde do pokoje a sedne si na kraj postele.
„Válka udělá s člověkem divy. Jsi neustále ve stresu a nevíš, odkud přiletí kulka. Richard měl docela hodně ostrých a nepěkných zážitků a to na duši člověka, ať už je tvrdý jak chce, zanechá hluboké rýhy. Kdyby se někdy něco podobného opakovalo, jako v tom baru, dej vědět. Chápu, že ho miluješ a že to nejspíš máte oba rádi zvostra, ale tamto nebyl ten příklad, rozumíš mi? Zkusíme ho natlačit na každoroční posezení k psychologovi, tak se nediv. Není žádnej blázen, jen by měl sem tam někomu říct o svých pocitech, a ty bohužel pořád nejsi ten člověk, kterému by se otevřel a něco řekl.“
Zvedne se a pak ještě dodá:
„Raději se budeme na lovu držet pohromadě, Richard je dost lovecký typ, tak jen abys u něj neskončil někde v síti jako kořist.“

Umývám se aspoň houbou, ať zas od Jeffa nedostanu vynadáno, že smrdím jak dě.vka. Nejspíš jsem ho těmi myšlenkami přivolal.
„Doufám, že je Dan v pohodě," ozve se za mnou.
„ku**a co všichni máte?" hodím naštvaně houbu zpátky do vody. „Prostě je takový, je hlučnější než kdokoli jiný... A mě se to líbí," odseknu a začnu se otírat ručníkem.
„Prostě si zvykej, jsem jeho svědek. Teda jestli ještě bude svatba a jestli mě bude pořád chtít za svědka, když jsem..." zmlkne. Posadí se ke stolu a nalije si džus. Otočím se, vezmu mu sklenici a vypiju ho.
„Neumíš si do pr***e nalít sám?" začne Jeff nadávat a znovu si naleje. „Kdy chceš jít k tomu psychologovi? Víš, že to je povinné. Jak v záznamech nenajdou, že jsi tam byl, budeš mít průs.er. Pořád jsi voják a máš si plnit svo..."
„Dej mi s tím už, ku**a, pokoj!" vyjedu na něho. „Nemám na to čas!"
Vztekle si posbírám věci a odcházím zpátky do pokoje.
„Domluvím ti sezení, a chci tě tam vidět. Jinak tě tam dotáhnem v poutech," volá na mě ještě Jeff. „Nechci, abys jednou někomu ustřelil palici, až ti hrábne..." dívá se za mnou, jak odcházím. „Stačí, že jsi napadl Daniela," dodá už jen pro sebe tiše.
Má štěstí, že jsem mu nerozuměl. Nejspíš bych mu rozmlátil hubu.

Stočím se na bok. Páni, ti chlapi jsou děsiví. Připadám si spíš jako blázen já, když si mě všichni chodí prohlížet a kontrolovat. Bylo to opravdu tak hrozné? Richard je vždy ostřejší a tam si mě vzal nepřipraveného, trochu v neklidu, ale pořád to byl můj Richard. Nahání mi pomalu všichni hrůzu. Ještě mě strašit, že mě bude chtít Richard někde ulovit. Možná jsou všichni mariňáci, ale jediný, kdo si tu může říkat lovec, jsem já. S tím pocitem, s úsměvem na rtech, usnu.

Přijdu do pokoje a na poslední chvíli chytnu dveře, aby nedělaly hluk, jak jsem s nimi chtěl prásknout. Daniel usnul. Usnul tak rychle, že si ani nelehl zpátky na polštář a je skoro v té samé poloze, v jaké jsem ho opustil. Jen si přes sebe přetáhl deku. Chytnu polštáře, opatrně mu s jedním podložím hlavu a druhý hodím vedle. Zalehnu vedle něj. Přikryju se dekou a jen jemně se k němu přitulím, abych ho nevzbudil. Ať se může v klidu vyspat. Chvíli se na něho dívám a přemýšlím nad tím, co mi řekl Jeff. Asi bych tam měl zajít, než se stane něco horšího a rupnou mi nervy. Už tak jsem Daniela dvakrát napadl. Málem jsem zabil Lukase. Střílel jsem na lidi.
Postupně přicházela únava, i když jsem nebyl schopen všechno tohle vyhnat s hlavy.
S myšlenkou, že by měl někdo nastavit budík, abychom ráno vstali nějak rozumně, nakonec tvrdě usnu.

Všichni ještě spí. Neponechávám nic náhodě. Zásoby jídla sebou, nějaké konzervy, tři plynové vařiče a nerez hrnce. Nebudu se spoléhat na nějaké vaření na ohni, tohle je mnohem rychlejší a efektivnější. Venku je minimálně mínus dvacet a oheň by zbytečně lákal zvěř, kterou bychom zrovna lovit nechtěli. Přemýšlel jsem celou dobu, co bych si chtěl ulovit. Nejspíš nějakého losa, ale chlapi chtějí něco společně. Nejspíš je napadl medvěd. Co jiného by takoví nabušenci chtěli, že? Koroptve jim budou nejspíš ukradené.
Když se začnou slézat ke stolu, mám už nachystané hromádky, které by si mohli rozebrat do svých batohů, aby se roznesla váha. I když měli plnou hubu toho, že to bude společné, je jasně vidět, že je to rozvržené na dvojice. Tvrzení, že se můžeme ztratit, či náhodně roztrhnout, není žádná výmluva k tomu, být s Richardem sám.
Stůl je plný masa, smažených vajíček na různé způsoby a dokonce jsem udělal lívance podle receptu mé mámy, s lahví javorového sirupu.

Vypadám jak těhotná manželka. Z toho, co Daniel nachystal na stůl, jsem si vybral maso a jen co jsem ho dojedl, dal jsem si lívance. Jediné co jsem si nedal, byly vajíčka. I když je občas sním, pokud mi je někdo nachystá, nemám smaženici rád.
Nechápu, co kluci sledují tím, když se domlouvají, jak se půjde a jak to vlastně bude vypadat.
„To jste se, do pr***e, rozhodli mi nalajnovat celou tuhle dovolenou?!" vztekle vstanu od stolu. „Je mi jedno, kdo s kým bude. Mě do toho nikdo mluvit nebude. Jdu si zastřílet na ptáky a vy si lovte třeba opice!"
Otočím se na patě a jdu se nahoru převlíct a nachystat k odchodu.

Myslel jsem, že nás ten lov trochu dá dohromady, ale už od začátku je naše společná dovolená velký omyl. Myslel jsem, že jsem to já, kdo nesnáší lidi a nerad se druží, proto mě čím dál víc překvapuje Richardova nechuť být se svými přáteli. Jako vždy se na to nemůžu zeptat, protože zklamání z toho, že mi nic neřekne, bych asi neskousl. Dělám, že jsem si ničeho nevšiml a popoháním všechny k rychlejšímu odchodu.
V autě se vede ještě stále živá debata o tom, kdo co střelí. Je to vcelku jedno, nemusíme hlásit, na co jdeme. Jen si podle toho vybrat kalibr do pušek, které jsem zamluvil v půjčovně loveckých zbraní. Je tu i střelnice, takže si každý může vybrat zbraň, která mu sedne do ruky a nechat si podle přání upravit odpor spouště. Moje zbraň je už připravena několik týdnů. Své požadavky jsem dal jasnými pokyny v mejlu. Nechávám je, ať si zatím vyberou a skočím pro povolenky k lovu.

Vyberu si ráži vhodnou na střelbu ptáků. Co si vyberou kluci, mě už vcelku nezajímá. Odzkouším si ji na střelnici a jdu k autu, abych si ještě mohl v klidu zakouřit. Rozhlížím se kolem sebe a přemýšlím, že bych se měl trochu víc sebrat. Máme tu ještě pár dní zůstat a nechci Danielovi kazit zbytek dovolené.
Kouřím a čekám, až se všichni sejdou, abychom mohli vyrazit.

Když se vracím zpět k puškařství, vidím, jak je Richard sám opřený o své auto a kouří. Nevím, co mám udělat, aby se začal trochu bavit. Pokazil jsem to hned na začátku. Už si budu pamatovat, že nemá rád překvapení a že takové věci mám raději nechat naplánovat ho.
Přijdu k němu a usměji se na něj.
„Klidně nikam jít nemusíme,“ řeknu. „Připadáš mi dost zamlklý a bez zájmu. Je to pořád kvůli tomu večeru? Chtěl bych na něj zapomenout, ale ty mi to neusnadňuješ. Pořád tu máš uprostřed čela vrásku,“ sundám si rukavici a přejedu mu po rýze. „Znamená, že pořád nad něčím přemýšlíš. Nemohl bys tady,“ promnu mu čelo, “začít přemýšlet o ničem jiném. Třeba jestli bych chtěl kámen do prstenu nebo ne?“
Roztáhnu prsty před jeho obličej.
„Kameny se špatně shání...a smaragd by se mi hodil k očím...“

„Pořád mě ještě chceš?" zeptám se ho zničehonic. Chytnu jeho ruku, kterou mi přejíždí po čele a políbím ji. Schovám ji v hrsti. Rád ho takhle držím. Mám tím pocit, že opravdu patří jen mě.
„Něco bych ti chtěl říct, jen nechci, aby sis o mně myslel něco špatného," nadechnu se a pokračuji. „Musím jít ke cvokaři. Kluci už mě s tím otravují a mají strach, aby mi nepřeskočilo v bedně. Víš... Je to jen povinné sezení... nařízení armády. Ale mám teď pocit, že to opravdu potřebuji. Nechtěl bych ti znovu ublížit."
Leze to ze mě jak z chlupaté deky.
„Nebudeš si o mně myslet, že jsem cvok? Stejně bys zjistil, že jsem tam šel..."

„Ale já přece už dávno vím, že jsi blázen,“ přitáhnu se k němu a políbím ho. „Jinak by sis mě nechtěl vzít.“
Seberu jazykem trochu nikotinu. Sakra, pořád mi to chybí.
„A já bych zase chtěl jít do nějaké léčebny a zbavit se závislosti na sexu,“ řeknu. „Mohl bych si napsat nějaké utlumováky, abych neskákal na všechno, co má prdel....“
Zabořím mu hlavu do hrudníku.
„John mi o tom říkal, že chodíte každý rok. Že tam jsou jediné uši, kterým jsi ochoten vyprávět o svých nočních můrách.“

„Víš, jsou věci, o kterých nesmím mluvit. A armádní cvokař je jediný, který to může slyšet."
Přitáhnu si Daniela víc k sobě. „Já myslím, že ty nic brát nemusíš. Jen stačí, když se budeš hlídat a když budeš mít problém, tak přijdeš za mnou." Pohladím ho po vlasech. Shrnu mu je z očí, abych se do nich mohl podívat. „Nechci, abys bral nějaké prášky. Víš, už mi Jeff kdysi nadával, že bych se měl léčit, protože to svoje péro strkám do každé díry. Konečně jsem našel někoho, kdo mi stačí."
Pak se usměju a znovu ho pohladím. „Spíš jsem našel někoho, komu nestačím..."

„Musíte se s Jeffem domluvit,“ začnu se smát. „Tohle mi řekl Jeff - až budeš mít problém, přijdi za mnou.“
Raději otevřu dveře od auta.
„Už mám dokonce první lekci za sebou, když jsi měl ten kolaps...“ sklapnu. Bylo to potupné, vyhonit se před Jeffem a ještě použít vibrátor.
Přestanu se smát.
„Těm chlapům to ale trvá.“

„Jo, jsou horší než ženské, když se někam vypravují..." usměju se.
Ale zmínka o tom, že má Daniel u Jeffa první lekci za sebou, se mi pěkně zakousla do mozku. Jak to proboha myslel?
Nasednu na místo řidiče a pořádně zatroubím. Do háje, neřekli jsme, že lov skončí na cvičné střelnici.
Kluci se konečně začnou trousit k autu. Ale jsou tak pomalí, že už nevydržím s nervama a seřvu je jak malé děcka, že by si měli trochu pohnout. Nebo to, co střelíme, budeme mít příští rok na vánoce akorát.
Když jsou konečně všichni v autě, vydáváme se určeným směrem. Po očku sleduji Daniela a ve zpětném zrcátku občas kouknu na Jeffa. Sakra. Teď mi to bude pořád vrtat v hlavě.

Auto jsme nechali dole a nahoru do hor musíme po svých. Chlapi dostali pár typů, kde se medvěd vyskytuje a dovezli nás sem. Je tu sněhu skoro po pás a jsem moc zvědavý, jak jim to nadšení dlouho vydrží. Richard chce jít jen na ptáky. Myslím, že by bylo lepší jet dolů k řece, ale nechci jim do toho kecat. Pohádali jsme se hned, co jsme vylezli z auta a ani nestačili nasadit rukavice. Já chci svého losa, oni svého medvěda a Richard něco s peřím. Los určitě taky chodí k řece, ale já se teda s nimi hádat nebudu.

„Doufám, že jste si všichni vzali vysílačky," ozvu, se když už mám dost toho dohadování. Jak malé děcka, kdo bude stavět jakou bábovičku. „Běžte si, kam chcete. Třeba si s medvědem potřepte rukou. Já jdu dolů. Nezapomeňte se pravidelně ohlásit."
Stejně bych jim byl houby co platný. Nemám na medvěda tu správnou ráži. A mám rád rychlé pohyblivé cíle. Ještě se otočím na Daniela.
„Ty ses rozhodl jak?"

„Chtěl jsem losa. Je také v údolí. Ale mám zakázané být s tebou o samotě,“ vrhnu naštvaný pohled na zbytek chlapů. „Nechtějí mě s tebou pustit.“

Podívám se zamračeně na kluky. „To nás jako chcete držet od sebe už napořád? Hezky ať se Daniel rozhodne podle sebe. Jestli chce jít na losa, ať jde."
Vytáhnu si věci z auta a čekám na odpověď. Dobře na nich vidím, že se jim moc nechce Daniela samotného pouštět, ale už mi přijde, že to trochu přehánějí. Je ale pravda, že tady v horách bychom se měli držet ve skupinkách.
„Já půjdu s vámi," rozhodne se Jeff.

Oddychnu si, že roli moji chůvy vzal zrovna Jeff. Přinejhorším přijdu já a Richard o ptáka, když nás přistihne někde opřené o strom a šukající jak dvě kanadské veverky. Ale s tím jsem se už nějak smířil.
Vezmu si svou remingtonku a vydám se jako první po jediné cestě, vedoucí do údolí k řece. Jsem rád, že se nemusím plahočit mezi stromy po pás ve sněhu. Jen ať si to chlapci užijí, chytat medvěda. Budou rádi, když se připlazí dolů a pokusí se na pytlačku ulovit nějakého pstruha či lososa.

Jdu do údolí, kde je i méně sněhu. Je to pro mne lepší. Nesnáším sníh a vědět, že bych se v něm někde objímal s medvědem, pokud teda kluci nějakého najdou, mě strašně rozčiluje. Jdu za Jeffem rychlým krokem, že mu málem šlapu na paty. Musím trochu zpomalit. Když se tak dívám na jejich záda, začnu znovu přemýšlet o tom, co Daniel naznačil. Vím, že by si s ním Jeff nezačal. Ale kdo ví... Už jednou si to rozdal se mnou. A když si vzpomenu na to, jak se choval, když jsem je našel u něho doma...
Raději zatnu zuby a jdu dál. Pomalu se blížíme k místu, kde bych mohl narazit na nějaké to ptactvo, co by se dalo ulovit. Je mi z té rychlé chůze teplo a v žilách mi začíná stoupat hladina adrenalinu. Srdce mi buší trochu rychleji než obvykle, když se ve mně probouzí pudy lovce.

Než dojdeme k vodě, zastavím náš průvod a otočím se na Richarda.
„Odpojím se tady, cestou jsem viděl čerstvé stopy a rád bych je sledoval už odtud, než začneš střílet po všem, co má blány mezi prsty a pár křídel. Vyplašil bys mi ho. Vezmu si Jeffa sebou. Nadejdeme mu. Dáme si sraz dole u vody. Tak…“ podívám se na hodinky. „V jednu hodinu uděláme oběd. Potom bych znovu vyrazil po stopě. Myslím, že na první pokus se nám nepodaří nic odlovit. Co říkáš, Jeffe? Půjdeš se mnou, že?“

Jen mávnu rukou, že je mi to jedno. Že klidně se střelbou počkám. Jen se za nimi dívám, jak se vzdalují. Otočím se a raději se už na ně nedívám. Dojdu pomalu k řece a začíná mě přecházet chuť něco střílet. Hodím věci na zem a sednu si. Dívám se do vody a jsem nějak z těch myšlenek mimo.

Brodíme se sněhem a sledujeme stopy.
„Proč je Richard takový zamlklý?“ nadhodím. „Bude mu trvat ještě dlouho, než mi odpustí? Jsem z toho nervózní, dotýká se mě čím dál míň. I když jsme si to vyříkali, má vůči mně pořád odmítavý postoj.“
„Spíš si nemůže odpustit sobě,“ odpoví Jeff a zastaví se nad stopami. „Myslel jsem, že si tady trochu odpočine a provětrá hlavu na čerstvým vzduchu. Jeho nedávný kolaps a teď ten úlet... Nevím, měl by se nad sebou zamyslet. Vysadit na delší dobu. Možná bys ho měl nechat chvíli na pokoji. Nechci říct, že na něj máš špatný vliv... Ale když byl nevázaný a protahoval, co se dalo, byla s ním větší sranda.“
„Říkal, že mu stačím... Chceš naznačit, že bych mu měl dopřát chvilku svobodu? Osahat si jiný ... materiál?“ nelíbí se mi náš rozhovor.
„To jsem neřekl,“ zavrtí hlavou Jeff. „Ale stejně mám blbý pocit. Nemá náladu. Normálně nás odkopl. Nejspíš má vypálenou celou krabičku cigaret a stromy už nemají šišky. Vrátil bych se. Dolů k řece.“
„Víš o něm něco, co já ne?“

Berreta leží bez povšimnutí vedle mne. Ještě jsem ji ani nevytáhl z pouzdra. Vykouřil jsem už asi tři cigarety a pořád nejsem schopen vstát a po něčem si vystřelit. Moje lovecké pudy jsou rázem pryč. Bušení srdce, adrenalin, to vše zmizelo jako mávnutím proutku. Nevím, jak dlouho tu sedím. Zmínka o cvokaři ve mně znovu vyvolává vzpomínky na armádu a já se začínám děsit toho, že dostanu jednou povolávací rozkaz. Už jen rok zálohy a bude klid.
A do toho se mi pletou vzpomínky na rodiče. Vrátil jsem se z aktivní služby a oni vzápětí odešli. Ani jsme si nestačili pořádně užít to, že jsem doma. A Patrik. A další svině, které mi vzali, co bylo naše. Na čem jsem já a rodiče tak tvrdě pracovali. Kvůli čemu museli zemřít. A kvůli čemu málem umřel Daniel, když ho unesl Lukas. Daniel, který je teď s Jeffem.
ku**a!
Chytnu první kámen, který mi přijde pod ruku, a vztekle ho hodím do vody. Sakra. Ani tohle nepomáhá. Už mi pomalu začíná docházet, proč se tak moc zaměstnávám. Protože na tohle všechno nemám čas myslet.
Vytahuji další cigaretu, abych to všechno, co se mi honí hlavou, zabil aspoň nikotinem, když se zarazím.
Nalevo ode mne slyším šustot. A mručení.
Opatrně se otočím.
Do hajzlu. Co tu dělá? Měl by být nahoře.
Dívám se přímo na medvěda, který si asi sto metrů ode mne v klidu kráčí k vodě.
Nemám odvahu se ani zvednout, jen jednou rukou zašmátrám po berretě, i když mi tahle zbraň na něj nestačí.
„Slyšíte mě někdo? Mám velký problém," řeknu tiše do vysílačky a doufám, že si mě ta velká potvora nevšimne.

Mám taky divný pocit. Už jen to, že jsem nakousl tu lekci s Jeffem. Že já si nedal pozor na hubu. Nejhorší jsou nedořeknuté myšlenky. Taky je nesnáším. Protože závěry si potom musí udělat člověk sám.
„Zmínil jsem se trochu o tom večeru, když jsem musel… No víš, jak ... ulevit si. Kdyby se tě na to Richard ptal, neříkej mu o tom, jo?“ melu do Jeffových zad, který jde svižným krokem z kopce.
Sem tam mi sníh podemele nohy a já se zabořím hlouběji. Nechápu, jak to se svou váhou může Jeff v pohodě dát. Snažím se jít v jeho stopách, ale nepomáhá to.
„Jeffe!“ vykřiknu, když ležím na boku ve sněhu a zírám do lesa. „ku**a!“
„Co je, nemůžeš vstát?“ otočí se na mě s úšklebkem.
Jen třeštím oči a ukazuji na strom několik metrů ode mě.
„ku**a!“ uleví si Jeff a oba nasadíme rychlé tempo dolů do údolí.
Čerstvá krev hyzdící bílý sníh, zbytky z horské kozy a velké šlápoty mířící dolů k řece.

Opatrně vytahuji brokovnici z pouzdra. k***a, co s ní nadělám. Když ho střelím, bude to, jako by ho štípla vosa. Akorát ho rozzuřím a ještě si mě dá k obědu.
Pomalu zalehávám k zemi. Nemám odvahu se zvednout. Jen ho hypnotizuji svým pohledem a v duchu prosím, aby změnil směr. Možná, když ho střelím do tlamy, nebo do oka... Do pr**le, blbý nápad, jen na to pomyslím.
Rozhlížím se kolem, jakou mám šanci uniknout. Prakticky žádnou. Než doběhnu k prvnímu stromu, budu ho mít na zádech. Když bych to stihl, vyleze za mnou. Auto je několik kilometrů od nás. Kluci jsou, kdo ví, kde. Nemá cenu utíkat. Tahle potvora by dohnala i motorku na ploché dráze.
Bušení srdce, které prvně ustoupilo, je zpět. A s dvakrát tak větší razancí. Adrenalin stoupá neuvěřitelnou rychlostí a já mám co dělat, abych se udržel v klidu. Tohle není vojna. Tohle je příroda. Na tohle je i člověk krátký.
„Kde jste kdo!" ozvu se o něco hlasitěji do vysílačky, než jsem původně zamýšlel, protože začínám ztrácet nervy.
Neměl jsem to dělat. Měl jsem jen tiše ležet a doufat, že si mě ten černý chlupatec nevšimne.
Otočí se směrem ke mně a zavětří.

Srdce mi buší někde v krku. Mrzne mi obličej a všechen můj zrychlený dech se vysráží na kůži a tvoří palčivé krystalky. Richard je dole u řeky! Má jen obyčejné broky na drobné ptactvo. Medvěd je nejspíš najezený, to je dobrá zpráva, ale močové značky kolem stromů jasně dávají najevo, kdo je pánem tohoto teritoria. ku**a! ku**a!
Znovu spadnu do sněhu. ku**a! Už ani neumím chodit. Sevřu svou remingtonku.
„Jsme s Danem na cestě!“ slyším Jeffa.
V ten okamžik mi nedojde, co to Jeff mele.
„Co se děje?“ křičím na Jeffa.
„Jo, Richard má problém,“ houkne na mě a ještě víc zrychlí krok.

Jsou na cestě. Sakra, Jak daleko jsou? Už se ozývají i kluci. Neví co se děje. Musím vysílačku úplně ztlumit. Trochu nadzvednu hlavu, abych se na něho podíval. Jako by to věděl. Ještě jednou zavětří. Pak se postaví na zadní a zařve.
I přesto, že jsem se během pár vteřin zpotil, tohle řvaní mi hned staví všechny chlupy do pozoru.
Sakra. Bojím se. Normálně se bojím o svůj život.
Musím se uklidnit. Vysílačku zasunu pod své tělo, aby ani malinké zaškrčení nebylo slyšet. Nechávám berretu ležet a pomalu natahuji ruku k batohu.
Medvěd znovu zařve a já rychlým pohledem zjišťuji, že se mě nejspíš chystá napadnout. Nebo sežrat. Nebo roztrhat, protože jsem pro něj vetřelec.
Znovu zařve, dopadá na všechny čtyři a rozběhne se mým směrem.
V duchu se loučím se všema co mám rád a jen si přetáhnu batoh přes hlavu a pevně ho sevřu v rukách.
To je poslední a jediné, co stihnu, než ucítím bolest na zádech pod pravým ramenem.

Je vysoký jak dospělý člověk, když se postaví na zadní a váží minimálně dva metráky. Je zatraceně rychlej a připadá mi z té dálky, že se ani neboří do sněhu. Nevidím Richarda. Ale je mi jasné, že si medvěd jen tak nesprintuje kolem řeky. Jeff zvedá pušku. Jo, vím, jak umí střílet. Na neživé terče. Ale netuším, zda zná anatomii medvěda, kam ho zasáhnout, aby stačila jedna kulka. Stačily mi dva skoky, abych ho nabral ramenem a shodil ho do sněhu. Nemůžem si dovolit žádný výstřel jen tak naslepo, aby zvíře ještě víc rozzuřilo. Stačí mi pouhé vteřiny. I ty jsou však dlouhé. Věřím tomu puškařovi, co mi seřídil zbraň. Věřím, že je taková, jakou jsem ji chtěl. Přestávám dýchat a vystřelím. Jedna rána. Pak už jen rychle dýchám, od bot mi odlétává sníh, jak běžím podél vody a křičím jedno jediné jméno pořád dokola.

Bolí to. Zatraceně to bolí. Bolí to, jako když...
Nedomyslím ani to, že to bolí, jako když mě zasáhla střepina munice. Tlumeně, přes batoh na hlavě, uslyším výstřel a vzápětí na sobě pocítím váhu medvěda. Je těžký. Nemůžu popadnout dech. Ruce, stejně jako celou horní polovinu těla mám pod ním uvězněnou. Nemůžu se ani pohnout. Jen cítím, jak něco teplého stéká po mém boku a tvoří pode mnou barevnou louži. Nevím, jestli je ta krev moje nebo medvěda. Jen zavřu oči a doufám, že mě z toho vězení někdo vysvobodí. Pořád cítím jeho drápy a zuby ve svých zádech.
Dělají se mi mžitky před očima. Mám pocit, že mě někdo volá, ale začíná se mi to všechno ztrácet.
Začínám přicházet o vědomí, když mi dochází vzduch, jak na mě jeho těžké tělo tlačí.

Neslyším Jeffovy nadávky, že jsem Richarda nejspíš zabil. Nic takového si moje srdce nepřipouští. Doběhneme k medvědovi zároveň. Vidím jen kousek hlavu a konec Richardovy ruky. Jeff se jen rychle ujistí, zda jsem mířil opravdu přesně a podtlačí se zády pod medvěda, aby ho na svých bedrech trochu nadzvedl. Chytnu Richarda za ruce a táhnu ho ven. Je mi jedno, v jakém je stavu. Pod medvědem je to vždycky špatně. Všude je krev, nevím, čí je čí. Richard má bundu celou zakrvácenou a na zádech roztrhanou. Jeff vytahuje nůž a páře látku od spodu ke kapuci. Shazuji z ramen batoh a vysypávám do sněhu jeho obsah. Jen po očku sleduji, co Jeff dělá a škrtám sirkou pod hořákem.
„Richarde!“ šeptám tiše a neodvážím se ho dotknout.
„Běž pro vodu! Na co čekáš!“ okřikne mě Jeff.
Beru ešus a utíkám k vodě. Nic mu není, určitě to nebude nic vážného, ujišťuji sám sebe.

Jako by mi někdo přiložil kyslíkovou masku. Uvolněný tlak na mém těle mě donutí se zhluboka nadechnout, ale vzápětí vykřiknu bolestí.
Nemůžu ani otevřít oči, jen s krátkými nádechy občas zasténám. Ležím na břiše, obličejem v rozbředlém sněhu a snažím se sám sebe přemluvit, že to nic není.
Cítím jak mi někdo páře bundu a chlad, který mě ovane, ještě víc znásobí bolest.
„Do hajzlu..." zaskučím znovu a levou rukou se snažím nahmatat něco, co bych mohl zlomit, nebo aspoň sevřít.
Rychle oddychuji. Pravou rukou pro tu bolest ani nepohnu.
Slyším škrkat vysílačky a hlasy vedle mně, ale v tuto chvíli nepoznávám, komu patří. Nejsem schopen zvednout ani hlavu, jak jsem celý ztuhlý.
Jediné, co mi pořád běží před očima je to obrovské zvíře, které se nade mnou tyčilo, jako samozvaný vládce těchto hor.

Voda se rychle ohřála. Richard má tři hluboké rány v rameni a celé záda mu hyzdí krvavé škrábance. Podložím pod něj svoje nohy, aby neležel na zemi, a masíruji mu zbytek kůže, abych ho zahřál, zatímco Jeff ošetřuje a omývá rány. Každému jsem do batohu zařídil plnou výbavu lékárničky. Morfium. Dokonce i tetanovku. V horách a na lovu se může přihodit cokoliv. Stačí potkat rosomáka nebo vzteklou kočku.
„Ty tvoje kačeny tě stály docela dost krve,“ nahnu se nad Richarda a odhrnu mu vlasy z obličeje. Nevím, jestli mě vnímá. Dívám se mu do očí, ale nejspíš je v šoku.
John nám ve vysílačce oznamuje, že volal horské službě a za chvíli přiletí vrtulník. Že se dá u vody dobře přistát. Jeff přiloží tlakové obvazy a já si sundávám přes jeho protest bundu, abych Richarda zakryl. Svoje ruce nechávám na jeho kůži a snažím se v ní rozproudit krev.

Při každém doteku na zádech, jen bolestí zasténám. Snažím se uklidnit, ale nejde to. Jen levou ruku podsunu trochu pod sebe a chytnu se nohy, na které ležím. Pootočím hlavu bokem a donutím se otevřít oči.
„Ulovil sis toho losa?" zeptám se člověka, kterého miluji nade vše a pokusím se o úsměv. Jeho teplé ruce poznám vždycky.
Je mi slabo a cítím, že dlouho asi při vědomí nezůstanu. Mluví něco o vrtulníku.
„Tam ... se všichni... nevlezem..."
Zavírají se mi oči. Zkouším se zhluboka nadechnout, abych zůstal při vědomí.
„V kapse… mám... klíče... auto..."
Musí se nějak dostat domů.

Richard myslící na všechny a na všechno, i když ztrácí vědomí. Nahnu se nad něj a políbím do vlasů.
„Neboj se, zůstanu s tebou. Je to banda mariňáků, mají nohy, ať jdou pěšky.“
Střetnu se s Jeffovým pohledem. Usměje se.
„Jo, ten medvěd se nám do tvýho cadillacu nevleze, a jestli nechceš mít zasranej kufr...“
Zbytek slov mu utrhne od úst řev přistávajícího vrtulníku. Zdravotník jen zběžně prohlédne ránu a pochválí nás za dobře odvedenou práci. Jeff si jen vezme klíče od auta. Všechno tu nechávám, kromě dokladů a nasedám do vrtulníku, kam už naložili Richarda. Leží na břiše a jen stěží udržuje víčka otevřená.
„Miluji tě,“ hýbu pomalu rty, aby stačil ty němá slova pobrat, a pak se odlepíme od země.

Stačím jen pochytit slova, která ke mně vysílá Daniel a i přesto, že je ve vrtulníku hluk, všechno najednou utichne a ztmavne.
Nevím, jak dlouho jsme letěli, nevím, kdy a v které nemocnici jsme přistáli. Přicházím k sobě, když se mě snaží na heliportu probrat k vědomí.
Nejspíš jen větší ztráta krve, uklidňuji sám sebe. Očima pátrám po Danielovi. Někde tu musí být. Vždyť nastoupil se mnou do vrtulníku. Nosítka se pohnou, když mě vezou rychle do nemocnice na sál.
„Danieli..." zašeptám, protože nejsem schopen hlasitěji ani mluvit, jak jsem unavený.

Musel jsem zůstat na chodbě. Dál mě nepustili. Jen jsem seděl na židli, s hlavou opřenou o zeď a pozoroval světla na stropě. Kolikrát jsem takhle beznadějně seděl na chodbě já a kolikrát Richard? Kolikrát se nás osud snažil rozdělit? Ale já už nejsem ochoten se Richarda vzdát. Patří mi. Ani smrt nemá právo si ho odvést. Napřed by musela porazit mě.
Netuším, kolik uběhlo minut či hodin. Jen jsem vyskočil na nohy, když se jeho nosítka objevila ve vchodu. Leží na břiše a je pod narkózou. Můžu u něj zůstat. Můžu ho držet za ruku a mít položenou hlavu na okraji postele. Máme obličeje blízko sebe a já ho v jeho spánku několikrát políbím. Venku je stále světlo a do večera daleko.

Cítím na své tváři horký dech. Otevřu oči a párkrát zamrkám, abych si přivykl světlu. Dívám se přímo do Danielovy tváře.
„Dobré ráno," řeknu ochraptěle. „Myslím, že jsme zaspali..."
Podsunu ruce pod sebe a chci se zvednout. V tu ránu se mi bolestí a s hodně hlasitým zaklením podlomí ruce a já zalehnu zpátky.
„Zasraný medvěd," ulevím si už o něco tišeji, protože se mi hned vrací vše, co se stalo a proč ležím na břiše, když tuhle polohu při spaní nemám moc rád.
„Kolik je hodin?" zeptám se, jako by to vůbec bylo důležité.
Natáhnu ruku k Danielovi. Jsem rád, že je tady.

„Je něco po páté,“ odpovím. „Není ráno.“
Držím ho pevně za ruku a políbím ho na klouby prstů.
„Jestli tě to bude bolet, mám zavolat sestru a ona ti dá něco od bolesti. Máš medvědovy otisky drápů hluboko v rameni. Myslím, že už ho moje škrábance po sexu nikdy nepřebijou.“

„Další sexy jizvy? Ale od toho medvěda mě to nějak nevzrušovalo..." pokusím se o vtip.
Podívám se po pokoji. Nikde nic. Ani na stole. Všechno prázdné.
„Něco bych snědl, ale obávám se, že bych to všechno teď vyzvracel," postěžuji si, protože mi opravdu trochu zakručí v břiše, ale přitom je mi lehce nevolno z narkózy.
„Kluci jsou už na chatě?" rozhlédnu se znovu kolem sebe. Začíná na mě zase padat únava. Jen víc stisknu Danielovi ruku a snažím se neusnout. „Jsem rád, že jsi tady."

„Měl bys spát,“ stáhnu z něj deku a nakloním se nad něj. „Musíš nabrat hodně síly, abych ti mohl dokázat, že škrábance jsou vzrušující.“
Políbím ho na místa, která nejsou zakrytá obvazy.
„Tady všude jsou volná místa, kde by se krásně vyjímaly,“ pohladím ho po odhalené kůži a znovu políbím.
Sjedu mu rukou na hýždě a políbím ho na pár posledních obratlů.
„Tady není ani jeden, Máš to tu neposkvrněné.“
Narovnám se a nechám jednu ruku položenou na jeho zadečku.
„Potřebuješ k něčemu chlapy?“ vytáhnu mobil a ukážu mu mmsku. „Vidíš, skolili medvěda a jsou teď hodně zaneprázdněni.“

Danielovy doteky a polibky jsou velice příjemné a uklidňující. Na moment zapomínám i na bolest. Ale to je asi tak vše. Nadopován léky, že se sotva pohnu a můj malý přítel by se nepostavil ani na rozkaz státu.
Usměji se, když vidím mmsku. Na moment však zalituji, že medvěd musel zemřít. Bylo to krásné zvíře a bylo doma. A já mu to narušil. Ale bylo to buď anebo. Buď zemřu já, nebo on. A v tuhle chvíli jsem rád, že jsem přežil i za cenu jeho života.
Zavírají se mi oči.
„Nezlob se Dany, ale myslím, že dneska ze sexu nic nebude..." stisknu ještě jeho ruku.