Double Gravitation II - Pod bodem mrazu - část 26

Odcházím. Když jsem skoro u dveří, postaví se mi do cesty John.
„Měl by ses vrátit," ukáže rukou za mě. Jen pootočím hlavu na místo, kde Jeff dřepí u Daniela.
„ne**r se do toho!" upozorním ho se zvýšeným hlasem.
„Richarde! Daniel za to nemůže, jen mu někdo něco dal..."
„ku**a a nutil ho někdo s pistolí u hlavy, aby to sežral?! A když jste to věděli, proč jste ho víc nepohlídali?" nakloním se až k němu. „Máte štěstí, že nemám sebou zbraň, jinak bych vám s klidem všem ustřelil palice," vrčím mu do tváře. „A teď, jestli nechceš mít něco zlomenýho, tak uhni!"
John si povzdychne a ustoupí bokem.
„Děláš chybu," slyším už jen za svými zády.
ku**a, já to vím. Ale v tuhle chvíli si prostě nemůžu pomoct.
Zapomínám na to, že jsem si chtěl vzít taxi. Rychlým krokem dojdu k autu a nasedám. Zahlédnu, jak od restaurace někdo vybíhá. ku**a. Nemám chuť se s nikým bavit. To fakt nemám. Nastartuji a rychle odjíždím pryč, aniž bych se jen pozastavil nad tím, kdo za mnou běží.

Chytnu se stolu a zvednu se. Nohy se mi třesou a sotva stojím. Jednou rukou si natahuji kalhoty a druhou otírám slzy.
„Zastav ho, Jeffe!“ vyhrknu. „Nenech ho odejít!“
Shrábnu třesoucí se rukou prsten a strčím ho do kapsy. Jeff mě podepře a řekne: „Jdeme! Tohle já sám nezvládnu. Chytneme ho spolu!“
Nohy mě začínají konečně poslouchat. Touha být s Richardem mi vlévá sílu do těla a najednou oba utíkáme. Když se dostaneme ven, potkáme Johna, který plive nadávky.
„Toho nedoženete, už odjel!“ zavrtí hlavou.
Rozeběhnu se za červenými světly Richardova auta. Nechci ho ztratit! Kde je Jeff? Proč něco neudělá?
Zjeví se vedle mě jako duch. Má v ruce brokovnici a ve tváři nas.ranej výraz. Vystřelí mi těsně u ucha a hned vypálí další ránu.
„Všichni mají pod barem bouchačku,“ usměje se na mně, když zpozoruje můj nechápavý výraz. „Utíkej! Prostřelený gumy by ho mohly trochu zdržet.“

Cítím, jak mi zadek auta něco táhne. Nejdříve na jednu stranu, pak na druhou. Vyrovnám to a tak tak se udržím na zasněžené silnici. Kontrolky zablikají problém. Do pr***e. I přesto, že se moje chytré auto snaží natlakovat kola, cítím, jak je zadek auta neovladatelný a já sjíždím bokem do závěje. Chvilku se snažím vycouvat, ale po neúspěšných pokusech to vzdám. Vytáhnu si lyžařskou bundu, zabouchnu dveře od auta a jdu. Nějak se domů dostanu. Chatu už mám na dohled.

Konečně Richardovo auto zastaví a on z něj vystoupí. Ani se nepozastavuje nad tím, proč musel zastavit. Jde rázným krokem pryč. Znovu se rozeběhnu.
„Richarde!“ vykřiknu. „Prosím, zastav se!“
Mráz mě štípe do tváří a krystalizuje vlhkost na mém těle. Jak Richardovo sperma na stehnech, tak pot na zádech a krev na rtech. Bolestně to štípe, ale vnímám jen Richardova záda. Můj nejhorší sen. Jak ode mne odchází.
„Stůj!“ další pokus ho zastavit.
Když se zastaví, co mu řeknu? Nejsou žádná slova, která by mě ospravedlnila. Čerstvý vzduch mi pomáhá, aby mozek začal opět fungovat a všechny obrázky toho, co jsem v posledních minutách prováděl, jsou k neuvěření. Tohle bych nikdy neudělal! Někdo z nás dvou tu lže.

Otočím se, když za sebou slyším volání. Známý hlas mě prosí, abych se zastavil. Vidím Daniela, jen nalehko, jak běží za mnou a nehledí na to, že je skoro mínus dvacet. Akorát chytne zápal plic. Do háje.
Proč se vlastně zajímám o to, že může onemocnět? Proč? Chata je už opravdu na dohled. Sundám ze sebe bundu. Mám pod tím teplé oblečení, ten kousek to vydržím.
„Obleč si to!" zařvu na něj a nechám bundu pověšenou na větvi stromu, který sklání větve do cesty, jako by čekal jen na to, až si ho někdo všimne.
Otočím se a jdu dál. Nechci se s nikým bavit. Nemůžu ani zavolat Jeffovi, jak to v těchto chvílích dělám. Do hajzlu. Jsem úplně v pr.deli.
Všechen vztek se pomalu míchá s lítostí. Cítím se zrazený lidmi, kterým jsem věřil. Cítím beznaděj, že jsem toho byl svědkem a zároveň cítím zlost, kterou na sebe mám, že jsem se nechal unést svým vztekem.
Nedívám se nalevo ani napravo, jen jdu dál do chaty. Už jen pár metrů.

„Asi ti dnes neodpustí,“ dopadne mi Jeffova ruka na rameno. „Uklidíme tě někam do hotelu a Richarda do rána zpracujeme.“
Vezme Richardovu bundu a hodí ji na mě. Chris přijíždí s autem a otevře mi dveře.
„Budu ti večer dělat společnost a podívám se na tvoje zranění,“ řekne a zvedne ruku na pozdrav.
Jeff, Mathyu a John stojí venku a vůbec se neusmívají.
„Ale já bych s ním chtěl mluvit,“ pokusím se o protest.
„Být tebou, tak bych to nedělal,“ zavrtí hlavou Jeff. „Víš jaký je. Nejspíš právě přicházíme o celou zásobu chlastu v baru. Neboj, zažili jsme ho takového už několikrát. Pořádně se vyspi,“ a zabouchne mi dveře před nosem.
Jak bych mohl v takovém stavu spát. Moje ruka v kapse sevře ten kroužek kovu, najednou chladný, bez lidského tepla. Ještě včera, nebo spíš dnes brzy ráno, jsem si chtěl Richarda do hodiny vzít. A on mě.
A teď je po všem.

Do hajzlu. Žádný volný taxík. ku**a, to je díra. Proč jsem tu vůbec jezdil. Měl jsem zůstat doma. Daniel by se tu s nimi spráskal, někoho by ojel nebo někdo jeho a já bych o tom vůbec nevěděl.
Moje prsty automaticky hledají prsten. Už ze zvyku. Často s ním točím na prstě. Není tam.
Hodil jsem ho po Danielovi jako nějaká hysterka.
Ztěžka dosednu na sedačku v hale. Opřu si hlavu do dlaní. Všechno to na mě padá. Všechno se ve mně míchá. Nejsem schopen to zpracovat v klidu. Musím odsud pryč.
Protřu si vlhké oči.
„Lauro, je prosím tě Tom doma? Potřeboval bych odvést. Mám něco s autem... ne, jsem tu sám... nechci s Jeffem mluvit, ku**a! Promiň... nezlob se... " vysvětlím Lauře, kde jsem.
Posílá mi Toma. Na Daniela se neptá. Tuší, že by šlápla do vosího hnízda. Poslední dobou takhle vyvádím jen kvůli němu a ona to dobře ví.
Jdu si nahoru pro kabelu. Ještě ani nemám pořádně vybaleno. Jen hodím toaletní potřeby a pár vytažených hader dovnitř a scházím zpátky dolů. Chvilku potrvá, než Tom dojede. Vytáhnu si z baru jednu z lahví a naliji si do skleničky. Postavím to na stolek a dívám se na to. Do hajzlu, tohle nevyřeší ani ten blbý chlast.

Hotely jsou všechny obsazené. Jediný jednolůžkový. Chris mě přesvědčuje o tom, že tu se mnou zůstane a že se na mě podívá.
„Jsem v pohodě,“ stojím uprostřed toho prázdného pokoje, kde je jen postel, stůl a dvě židle. „Vrať se do chaty.“
„Hned jak bude Richard ochoten poslouchat, přijedu pro tebe,“ rozloučí se se mnou Chris.
Ostatní se neodvážili jít do chaty bez Chrise. John rozhodl, že musí být kompletní a čtyři je víc než tři, co se týká Richarda.

Richard sedí na gauči a hypnotizuje láhev.
„Takhle probíhá vždycky váš sex?“ zeptá se Chris Richarda. „Už vím, proč u toho tak ráno ječel.“
Rozlévá všem do skleniček.
„Daniel se chová jak malý dítě a sežere jakýkoliv bonbón, co mu strčí do ruky,“ pokračuje. „Měl bys ho poučit, že od cizích lidí se nic nebere, i když to má hezký obal.“
Všichni stojí nad Richardem a upíjí.
„Je to MDMA, neboli taneční droga extáze. Když už to chtěl vyzkoušet, měl jsi u toho být ty.“
„Dan byl hrozně přítulnej,“ sklopí zrak Mathyu. „Vím, že jsem toho neměl zneužívat. Sorry.“
„Ta holka měla fakt dobrej jazyk, ztratil jsem pojem o čase,“ přidá se Jeff.
„Já jsem tam myslím vůbec nebyl,“ poškrábe se na hlavě Chris.

„Běžte, ku**a, všichni do pr***e!" zamračím se na ně. „Nemám se s vámi o čem bavit. Je mi jedno, co sežral. Je dospělý, měl by vědět, že..." odmlčím se. Nemám náladu s nimi mluvit, ani se na ně dívat. Postavím se a vezmu do ruky kabelu.
„Se.ru na vás. Už jednou skončil s pořezanou rukou a vy jste ho nechali samotného s takovou náladou, zralou akorát na sebevraždu."
Jdu ven. Raději budu čekat na Toma venku v mrazu. Anebo taky ne. Jeffovo auto je k mání. Jen se otočím, kde jsou kluci. Rychle ho otevřu a chci nastoupit. Ať si dají do pořádku můj cadillac, jestli chtějí jet domů. Hodím kabelu dovnitř a nastoupím. Otočím klíčkem v zapalování a chci vyrazit, když se z obou stran otevřou dveře. Ze sedadla spolujezdce zmizne moje kabela dřív, než to stihnu postřehnout.
Někdo mě porve za ruku a vytáhne z auta ven, rovnou do toho hnusného sněhu.

Získal jsem novou rodinu. A během několika sekund ji ztratil. Všechny. Protože ta rodina byla Richardova. Jestliže mi on zavřel dveře před nosem, odřízl mě od všech.
Tohle mi už zlatník zpátky nevezme. Je to prsten popsaný bláboly, které dávno neplatí.
Já se nejspíš nikdy nepoučím a Richard mi nikdy neodpustí. Vzal si mě tak, jak vzal, tak jak jsem si zasloužil. I když jsem si pořád nalhával, že dě.vka nejsem, už ten počin ve výtahu, mě z toho usvědčil.
Vyjdu ven z hotelu a procházím ulicemi. Zastavárna má otevřeno nonstop. Musel jsem se tvářit dost nešťastně, protože ten prsten nakonec ode mne koupil. Dal mi za něj necelou polovinu toho, kolik jsem za něj dál já. Dokonce jsem měl štěstí, že lichvářův pomocník jel dolů do Boise a nabídl se, že mě vezme. Tak rychlý útěk jsem nečekal ani já.

„Dejte mi pokoj, nepleťte se do toho!" vztekám se, když mě vlečou zpátky do chaty. „Raději byste se měli starat o Daniela!"
Nevím, proč jim to pořád říkám. Nevím, proč mám o něj starost. Nejspíš proto, že i když se cítím zrazený, že ho pořád miluji?
„Chrisi, zajeď pro něho," otočí se Jeff na Chrise. „A my si tady pěkně spolu promluvíme."
„Nemám s vámi o čem mluvit. Je to moje věc a vy se do toho nemáte, co míchat."
Sedím na sedačce a jen po očku sleduji hodinky. Kluci do mě mluví, ale já jim neodpovídám. Až do doby, než zazvoní Jeffovi telefon.
„Daniel zmizel..." slyším Chrise až ke mně, i když ho má Jeff na uchu.
A je to tady. Udělal přesně to, co dělá vždycky. Prostě uteče.
„Jsem zvědav, kde ho teď budete hledat!" zařvu na ně. Do hajzlu. Není pořádně oblečený, všechny věci má tady a on si někde prostě uteče. Začíná se mi svírat žaludek. Už ne vztekem, ale obavami, co se může stát.
„Najdem ho, neboj," Jeff bere telefon. „Melino? potřebuji abys mi našla Daniela..."

„Lauro, zvoral jsem to,“ křičím do telefonu. „Normálně jsem to pokazil. Všechno. Nevím, co mám dělat!“
Jediná osoba, která nás zná. Oba. Která je vždy na straně obou.
„Kde jsi? Můžeš se dostat do Idaho Falls?“ slyším ji.
„Jsem v horách, v Boiseforest... já ...“ podívám se na řidiče, který se usměje. Moc dobře ví, že mám peněženku plnou dolarů. „Do Idaho Falls?“ řeknu nahlas.
Chlápek mrkne na nádrž a pak na mě. Pokrčí rameny, že je mu jedno, jestli si zajede o několik stovek kilometrů dál, hlavně ať je to zaplacené.
„Přijedu. Já ... Nemám kam jít.“

„Daniel je v pohybu. Je na dálnici a zřejmě míří do Idaho Falls," podívá se na nás Jeff, když ukončí hovor s Melinou. „Jedeme za ním, vstávejte!" rozkáže všem a začne se oblíkat.
„Nikam nejdu. Jeďte si sami," nemíním s nimi sedět v jednom autě. Určitě ne. „A měli byste si pohnout, než se Danielovi něco stane," podívám se na ně výhružně a zase se usadím do sedačky.
„Pojedeme všichni. Co si myslíš, že s ním vyřešíme, když tam nebudeš?" postaví se přede mne John.
„Je mi to opravdu líto, Richarde," postaví se přede mne i Mathyu. „Je to hlavně moje vina..."
„Drž hubu!" zařvu na něho a vztek je znovu zpátky. ku**a, kdyby radši držel hubu. Pořád ho vidím, jak ho Daniel ojížděl a myslím, že jen tak brzy na to nezapomenu.
„Vstávej, Richarde, pojedeme pro Daniela," ozve se hned za mou hlavou Chris. „Máme ho rádi, posrali jsme to společně s ním a chceme to srovnat."
Chci ho taky poslat do pr***e, ale začne mi zvonit mobil v kapse.
„Ano Lauro? Ne... mě nezajímá co říká... jede stopem? ku**a, je fakt nepoučitelnej. Řekni prosím tě Tomovi, ať ho nabere cestou. Neměli by být daleko od sebe. Nechci, aby jel s někým cizím. Ne! Nemám starost... je mi to jedno... je dospělý, má svůj rozum…"
Jeff mi vyrve telefon z ruky.
„Ano...ne... Až ho nabere, ať nám zavolá... Nechce jít... ale... Lauro, prosím tě... Nejsme jak malé děti... sakra Lauro... jo, já vím..." skloní hlavu a vypne telefon. Chtě nechtě se mu začnu pošklebovat. Laura ho seřvala jak malého fakana.
„Tak jedeme!" postaví se Jeff vedle kluků. „A všichni!"

„Musím natankovat,“ odbočí k nejbližší benzince.
„Jasně, skočím si jen na hajzlík,“ kývnu hlavou a vylezu z auta.
Musím ven. Na vzduch. A taky si opláchnout obličej. A utřít zadek. Richardova přítomnost mě neustále dohání a připomíná se. Dívám se na sebe do zrcadla. Vypadám děsně. Napuchnutý fialový ret a pod pravým okem podlitinu na podočnicové kosti, jak se mnou Richard praštil o stůl. Stáhnu si z ramene triko a prohlížím si krk. Na něm nemám naštěstí nic.
„Jestli tohle není Daniel!“ dopadne mi něčí ruka na rameno. „Jsi daleko od domova a dost nalehko, v takové zimě.“
Otočím se po hlase. Chlápek v kárované červené košili, s vestou s kožešinovým límcem a kšiltovkou.
„Někam jedeš, čekáš na odvoz, utíkáš...?“
„Benji?“ vybavím si jeho jméno. „Jedu do Idaho Falls...“
„Spěcháš?“
„Jedu s jedním chlápkem, kterého ani neznám jménem.“
„Cestuješ s cizími lidmi?“
„No... Potřebuji se dostat do Idaho.“
„Udělám si kvůli tobě zajížďku, když si semnou vypiješ pivko a řekneš nějaké novinky.“
„Novinky nejsou zrovna růžové...“
„Nejsem na červenou knihovnu, ani na cukrovou vatu...“

Mračím se a mlčím. Sedím slisovaný na zadním sedadle mezi Chrisem a Johnem. Mathyua posadili raději dopředu, abych na něho nedosáhl. Sakra, říkal jsem jim, že nikam nejedu. Neposlouchali mě. Prostě mě Chris, který stál za mnou a chytl do kravaty. Kluci na mě skočili a svázali mi ruce. Dovlekli mě do auta, natlačili mezi sebe a jelo se.
Snaží se navést hovor. Pořád se mi někdo z nich omlouvá, ale taky si neodpustili výčitky za to, co jsem Danielovi udělal. Jako by mě samotnému to nevrtalo v hlavě. Je mi líto, že jsem tak vyletěl a udělal, co udělal. Jsem už skoro jako Steave. Prostě násilník, a Daniel si nezaslouží být s někým takovým. Poslední dobu mi nějak často ujíždějí nervy.
„Kdy jsi byl naposledy u psychologa?" zeptá se najednou Chris, jako by věděl, co se mi honí v hlavě.
Neodpovídám. Nebyl jsem už pěkně dlouho. Neměl jsem důvod. Byl jsem v pohodě. Ale asi jsem si to jen myslel a realita je jiná.
„Dobře víš, že máme chodit pravidelně všichni," začne mi vyčítat Chris moji laxnost. "Vojna udělá s člověkem své. A pokud má někdo takový život jako ty, tak bys na to měl myslet dvakrát tolik..."
„Běž do hajzlu," řeknu jen tiše a dívám se na kolena. Nemíním s nikým teď probírat můj psychický stav, s rukama zavázanýma za zády.

Ten chlápek si vzal za své služby nehorázné peníze, ale dal jsem přednost Benjimu. Nestačím ani Benjimu toho moc napovídat. Protože jsem ještě otupělý nejenom z té drogy, co mi zpackala život, ale i ze všeho toho chlastu, co jsem dnes vypil. Dal jsem si dvě piva a to stačilo na to, abych vytuhnul Benjimu na stole. Probudil jsem se nevím za jak dlouho. Za oknem tahače ubíhá černá tma. Zase jsem si uvědomil, jak jsem to posral. Laura mě nejspíš zabije za to, co jsem udělal. Chystal jsem se strčit svůj penis Mathyuovi do pr***e a to nemám šanci obhájit. Před nikým. Hned po té, co ji to řeknu, mě vykopne před svůj dům. Možná bych se tam neměl vracet. Možná bych se měl Benjiho zeptat, kam má namířeno.

V kapse mi zvoní telefon. John mi tam hrábne a podá mi ho k uchu.
„Kde jsi, Tome? Jsme kousek od tebe. Ne, promiň, zkoušel jsi mu volat? Neozval se? Víš co, vrať se, prosím tě, zpátky. Moc se omlouvám, řekni Lauře, že se ji ozvu..."
John mi telefon schová zpátky do kapsy. Sedím s hlavou skloněnou a pořád zírám na ty moje kolena, jako bych je už dávno neznal. Všechno to na mě začíná padat. Začíná mi být všechno líto. Líto toho co se stalo, líto toho co jsem viděl, líto toho, co jsem udělal...
Sedím a neposlouchám, o čem se kluci baví. Už ani nevnímám bolest v ramenou...
Mám pocit, že je všechno ztraceno... I když se mi chtěl Daniel omluvit, neposlouchal jsem ho. Vyletěl jsem a ublížil mu... Poslal jsem ho pryč... A on má právo teď odejít... Budu zase sám... Aspoň ten prsten, kdybych si nechal...
Na kolena mi dopadnou slzy. Nejsem schopen už ze sebe dělat tvrďáka.

„Lauro, nemůžu přijet,“ vyhrknu, aniž bych se zeptal na její zdraví. „Nemůžu se před tebou ukázat. Já jsem podvedl Richarda a rozdal si to s jeho přítelem. Před svatbou… vrátil mi ten prsten… Je konec,“ nečekám na její odpověď a zavěsím.
„Tady mi, Benji, zastav,“ řeknu mu. Benji se napřed podívá na mě a pak ven z okna.
„Tady ale není nic, jen poušť…“ začne.
„Zastav mi!“ dupnu mu nohou na brzdu.
Tahač se po několika metrech zastaví.
„Dík za svezení, tady moje cesta končí,“ vyskočím ven a zabouchnu za sebou dveře.
Benji nechce odjet, stojí a sleduje mě skrz okýnko.
„Neudělej žádnou hloupost,“ pokyne mi na rozloučenou Benji a rozjede se.
Nechci dělat už žádné hlouposti. Nadělal jsem se jich dost. Otočím se na patě a vydávám se zpět po silnici. Přece nepřiznám, že se chci vrátit. Že Richarda potřebuji. Že útěkem nic nevyřeším.

„Richarde?" skloní Chris ke mně hlavu. „Richie?"
Mlčím. Nemá smysl odpovídat. Všechno je v hajzlu. Nevím, o co se tu kluci pokouší. Nechápu to.
Cítím, jak se ke mně naklání a rozvazuje mi ruce. Aniž by se domluvili, Jeff zastavuje u krajnice. „Potřebuji se vychcat," prohlásí a otvírá dveře. „Kdo chce, může si zakouřit."
Donutí mě vylézt z auta. Jsem ve stavu apatie ke všemu. Jen si vezmu cigaretu, připálím si a jdu od nich dál. Nechci se s nimi bavit. Jen se rozhlédnu kolem sebe. Nemá cenu ani utíkat. Nic tu není a stejně by mně dohonili raz dva. Stojím kus od nich a potahuji z cigarety. Ani tohle mě nějak neuklidňuje.

„Co s ním?" zeptá se Chris. „Takového ho neznám. Je úplně v hajzlu."
Kluci se všichni otočí na Richarda.
Nás už nechce poslouchat, dokonce ani tebe," zaměří John svůj zrak na Jeffa. Mathyu jen kouří a radši mlčí. Ví, že je jedním z hlavních aktérů tohoto problému. Jeff pár vteřin přemýšlí, pak vytáhne telefon.
„Zavolám Danielovi. Snad s námi bude mluvit aspoň on..."

Je mi pěkná kosa. I když mi zastavily už asi tři auta, poslal jsem je do háje. Bolí mě i nohy. Myslím, že do Boise nedojdu. Vůbec netuším, jak je to daleko. Za jak dlouho můžu ujít dvě stě mil?
Zazvoní mi mobil v kapse. Jeffovo číslo. Nejspíš už zjistili, že jsem pryč.
„Děje se něco?“ zvednu mu to.

„Kde jseš? Tom ti jel naproti... Poslali jsme ho domů..." John se podívá na Richarda. „Richie je úplně v hajzlu, s nikým nemluví, ani se nevzteká a ani se s nikým nerve."

„Bude mluvit se mnou? Má to vůbec smysl?“

„Co si myslíš ty? Záleží ti na něm? Budeš pořád utíkat, nebo se budeš o něj prát?"
Chris vyrve telefon Jeffovi z ruky.
„ku**a kde jsi! Už toho taky začínám mít dost!"
Kluci se všichni udiveně podívají na Chrise. Ten, který má nervy ze železa, skoro nemluví sprostě...

„Nic o mě nevíte,“ řeknu tiše do telefonu. „Nechápete nic z toho, co dělám.“
Zavěsím. Vidím před sebou světla u krajnice. Zapnutá výstražná světla a spoustu lidí kolem. Jdu po druhé straně, zahalen tmou. Moje srdce se nikdy neplete. Pozná na tu dálku to druhé. Dýchám zhluboka studený vzduch a zatínám a povoluji ruce. Nehodlám se ho vzdát. Nechám se znovu potrestat, odhodit se na zem, nebo surově znásilnit. Jdu tiše. Vůně jeho cigaret mě udeří do nosu. Přeběhnu ještě ve tmě na druhou stranu. Všichni chodí kolem auta, jen on stojí opodál a dívá se do prázdna, do tmy, do pouště.
„Miluji tě,“ přeruším to ticho, když se zastavím pár kroků od něj. „Nežádám tě, abys mi odpustil. Protože není co. Neprosím tě, abys mi dal další šanci. Protože já je všechny promrhal. Jen mi prosím dovol, abych tě mohl dál milovat.“

Nikdo si mě nevšímá. Nikdo z nich mě nezastaví. Jako bych tu nebyl, jako by na mě zapomněli.
Po pár krocích někam do tmy, se zastavím. Jako bych přemýšlel kam jít dál. Ale já nevím. Jen zírám do tmy a snažím se najít nějakou cestu, kterou se dát. Cestou vysvětlení, nebo zapomnění.
„Miluji tě," ozve se ze tmy, kousek ode mne. Srdce se mi rozbuší a já nejsem schopen se hnout. Nejsem schopen ani promluvit. Jen stojím a jeho další slova se pomalu derou do mých uší. Zavrtávají se tam jako červotoči do dřeva.
Ani se na něho nepodívám. Bolí mě to. To co bylo. Bolí mě to, co udělal a bolí mě to, co jsem udělal já jemu.
„Omlouvám se, že jsem ti ublížil. Už se to nestane."
Otočím se a odcházím do tmy. Miluji tě, Danieli. Víc než si myslíš. Víc než svůj vlastní život, který teď bez tebe stojí úplně za ho.vno. Proč nejsem schopen mu tohle všechno říct? Proč si nechávám protéct mezi prsty něco, oč jsem tak bojoval?
„Nemám právo tě žádat o tvůj život, když jsem ti ublížil." zašeptám ještě.

„Já jsem na vině!“ vykřiknu, až mě to samotného vyplaší. „Prosím, jen mi odpověz na moji otázku! Můžu tě milovat? Můžu doufat, že se k tobě budu moct někdy vrátit? Dovolíš mi čekat? Chci tě! Nejsem bez tebe schopen existovat. Jestli jsem tě navždy ztratil, otoč se a řekni mi to do očí!“

Zastavím se. Nemám odvahu se k němu otočit. Nechci vidět všechnu tu bezmoc a nechci ukázat tu svou. Nakonec se přeci jen otočím a na okamžik na něj pohlédnu. Nevidím mu v té tmě do očí. Nevím, jak se na mě dívá. Nešťastně? Bolestně? Nebo zhnuseně?
„Nemůžu ti zakázat tvé city ke mně," odpovím místo toho, abych mu řekl, že chci, aby mě miloval, aby mi odpustil, abych ho i já mohl dál milovat. Na hrudi se mi všechno svírá. Jestli se neuklidním, dostanu infarkt. Nebo mi praskne žilka a budu v hajzlu. Ještě víc v hajzlu, než jsem teď.
Tak moc bych ho chtěl obejmout. Ale bojím se. Nemám právo tohle po něm žádat, ať už se stalo cokoli. Mám hrdlo stažené a nejsem schopen říct cokoliv dalšího.
Jen mírně natáhnu svoji ruku před sebe a přejedu po stínu, které vrhá jeho tělo ve světle Jeffova auta.
„Miluji tě," zašeptám přidušeným hlasem tomu stínu.

Nevím, co si mám myslet. Snažím se vždy číst mezi řádky, porozumět těm skrytým náznakům, protože už ho znám a vím, že nikdy o svých citech nemluví. Kromě mně. Jsem prý výjimka. Říkala to Laura. Říkal to Jeff. Udělám krok blíž k němu. Víc už to pokazit nemůžu.
Další kroky, až stojím u něj. Vezmu jeho ruce a přitisknu je ke svým ústům. Věnuji jim pár polibků a pak si je položím na tvář.
„Prosím, vem mě k sobě zpátky. Prosím, prosím, prosím…“ zabořím mu hlavu do ramene. „Vraťme čas na dnešní ráno…“

Daniel o mě opírá svou hlavu. Vrátit čas na dnešní ráno. Kdyby to tak šlo. Lepší by bylo úplně to všechno zapomenout. Vygumovat to z hlavy. Nikdy se to nestalo.
Jednu ruku z jeho tváře přesunu do jeho vlasů. Opatrně, jemně je prohrábnu. Cítím, jak mi srdce silně buší. Ještě víc, než před chvílí.
Pak se ve mně něco zlomí. Oběma rukama pevně obejmu Daniela a přitisknu k sobě.
„Potřebuji tě, nemůžeš odejít..."

„Ale já nechci odejít,“ zašeptám. „Já se přece vrátil. Miluji tě. Mrzí mě to, mrzí,“ moje ruce hledají kapsy. „Prodal jsem tvůj prsten!“ vzdychnu a začnu vzlykat.
Jsem na dně. Neudržím svoje slzy a kropím jeho bundu.
„Myslel jsem, že už mě nechceš. Že je konec! Že to všechno nádherné s tebou skončilo!“

Všechno okolo najednou zmizelo. Jsem tu jen já a on. Cítím, jak se třese, jak vzlyká a rychle dýchá. Jak mu bije srdce. Snad ještě silněji, než to moje.
Ještě víc ho k sobě přitisknu. Skloním k němu hlavu a políbím ho do vlasů. „Byl jsem hodně naštvaný, vyletěl jsem. Nezlob se. Já... pořád tě chci..."
Odsunu Daniela na malý krok od sebe. „Už mi to nikdy nedělej, bolelo to..."
Sundám si bundu, přehodím ji přes jeho ramena a znovu ho k sobě přitáhnu. Objímám ho a doufám, že zapomene na to, že jsem mu ublížil, jako já chci zapomenout na to, co bylo a proč se stalo, co se stalo... Prostě tuhle vzpomínku schovat někam hluboko.

Bolelo to. Bolelo. Chtěl bych mu tvrdit, že si nic nepamatuji, ale všechno se mi vyjevilo sakramentsky živě. Normálně jsem ho podvedl, neovládl jsem svoje pudy, a i když jsem to neudělal, stačilo pár vteřin a s požitkem Mathyovi ojel zadek. Už mi to nikdy nedělej… Jak? Jak to mám udělat? Možná bych se měl přihlásit na nějaký léčebný pobyt zbavit se sexuální závislosti. Nechat se vykastrovat? Můžu si to udělat i doma. Je to tak jednoduché. Udělám pro náš vztah všechno. Ale sám to svou vůlí nezvládnu. Čím se mám obhájit? Bude to tam v jeho srdci pořád. Jako černá jizva, kdykoliv může začít bolet, hlásit se o slovo.
Přitáhnu si bundu. Jeff stojí za námi jako tichý svědek a mračí se na mě. Neuhlídal mě. Nejspíš už mi za svědka nepůjde. Nemusí. Protože svatba nikdy nebude. Bude jednodušší, když ode mne Richard v takovémhle případě jen tak odejde, než kdybychom byli spolu. Tohle si na triko vzít nemůžu. Měl bych se sebou něco začít dělat. Co nejdřív.

„Richie, omlouvám se, zpackali jsme to všichni," ozve se Jeff za mnou. „Klukům je to taky líto... "
„Komu jsi prodal ten prsten?" ptám se Daniela, aniž bych se podíval na Jeffa.

„Už je to jedno,“ zašeptám. „Nezasloužím si tě. Všechno jsem podělal. Podělám to znovu. Nevěřím si. Jsem už takovej. Dě.vkař. Nechci tě zklamat. Už nikdy.“

„Ale já ten prsten chci zpátky," řeknu rozhodně. Chytnu Daniela za ruku a otočím se k autu. „Jedeme," táhnu ho za sebou.
Jeff kluše za námi. „Všichni se tam nevlezeme!"
Zastavím se u auta. Dívám se střídavě na kluky a na auto.
„Vlezeme, někdo pojede v kufru. A já vím, kdo." otočím se na Mathyua.
„Ale proč zrovna já?"
„Buď to, nebo tě nechám tady!" zavrčím na něj.
„Tak jo..." zahodí nedopalek a poslušně jde dozadu auta.
„Budu řídit a Daniel bude sedět vepředu," otvírám dveře u řidiče.
Jeff chce protestovat, ale zarazím ho jedním pohledem. Jsem zpátky. Záchrana prstenu mi vlévá nový život do žil. A je tu Daniel. Je tu se mnou. Vrátil se kvůli mně.
„ku**a tak nastupte! Není čas! A ty mi řekni, Danieli, kam mám jet pro ten prsten."

„V zastavárně na hlavní cestě,“ odpovím, když lezu do auta. „Ale půjdu pro něj já.“
Nechci, aby Richard věděl, kolik mě už ten prsten stál. Vím, že lichvář bude chtít dvojnásobek. Přesně tolik, kolik už jsem za něj zaplatil.
Cestou mlčím. Snažím se vymyslet něco, čím bych se změnil. Co by mi pomohlo stát se konečně partnerem, kterého si Richard vysnil. Mám v hlavě vymeteno.
Bolelo to. Jeho dvě slova, která zahnala ty jiná dvě slova daleko do kouta, že už je ani neslyším.

Za celou cestu nikdo neřekl ani slovo. Skoro nikdo. Mathyu občas zezadu nadával, že by se na to mohl vys.rat. Když už mě štval, schválně jsem najel do rygolu a trochu protřásl jeho hřbet v tom kufru.
Po nějaké době zastavujeme u zastavárny, kde Daniel nechal prsten. Vystupuje a rychle mizí vevnitř.
„Jeffe, běž za ním, určitě ho bude chtít natáhnout. Ten prsten je strašně drahý," požádám Jeffa, aby Danielovi pomohl. Bez řečí vystoupí a jde za ním do zastavárny.
Nechci tam jít. Udělal bych s prodavačem krátký proces, ale nechci to udělat kvůli Danielovi. Požádal mě o to nejspíš proto, abych nevěděl, kolik ho to všechno stálo a stojí. Stejně to vím. Poznám práci svého zlatníka. A dobře znám cenu jeho práce.

Nehádal jsem se s ním. Nemám na to sílu, a ani nechci. Dnes prostě budu za všechno platit tvrdou měnou.
Za sex. Ještě teď cítím, jak mě při každém kroku bolí konečník.
Za svou blbost a za prsten. Totální průvan v peněžence i na účtu.
Na Jeffa jsem vrhl hnusnej pohled, hned jak vešel. Možná proto po mě ten chlápek nechtěl tolik, kolik jsem si myslel, že bude chtít. Ale i tak je to jedno. Vezmu si prostě víc zakázek. Budu na nich makat třeba do rána. Nebudu myslet na hovadiny. Stejně si ani nemůžu dovolit tu svatbu. Nemám na ni ani cent.
Vyjdeme ven a já sednu zpátky do auta. Podávám prsten Richardovi. V úhledném igelitovém sáčku.

Jeff ani pořádně nestihl vejít a už byli zpátky. No co už nadělám. Daniel byl rychlejší, než jsem si myslel.
Když mi podává prsten, aniž by se na mě podíval anebo ho vytáhl z pytlíku, bodne mě u srdce. Jako by ani nechtěl, abych ho nosil. Na moment mě přepadne nálada jako před tím. Že by to přeci jen vzdal? Neberu si to, jen k němu natáhnu ruku s roztáhnutými prsty a čekám.

Podívám se na Richarda. Je to takové chabé gesto, jako s tím, že neumí sundat chapsy. Polknu. Nevím, jestli to dám znovu. Nemám tu správnou náladu mu dát ten prsten. Přede všemi. Zírají na nás. Je to trapné. Neochotně ho vytáhnu ze sáčku a navleču mu ho na prst. Proč mě to donutil udělat? Protože ví, že bych na jiném místě neodolal a chtěl za ten prsten víc?
„Omlouvám se, že jsem ho prodal,“ řeknu tiše a zmačkám sáček do dlaně.

Chytnu ho za ruku a přitáhnu si ji k ústům. Políbím ji a položím na jeho nohu.
„Můžeme už, ku**a, jet?" ozve se z kufru.
„Drž hubu!" křiknu směrem dozadu. Přesto však nastartuji, abychom už byli zpátky na chatě. Je skoro nad ránem a já začínám být ze všeho unavený. Mám na paměti doporučení doktora, že mám hodně odpočívat, tak už se nechci nikde zdržovat a co nejdříve zalehnout s Danielem po boku.

Polibek na prsty. Schovám si ruku mezi stehna, aby cestou nevyprchal. Co se stane, až se vrátíme na chatu? Jak se mám zachovat? Nebudu schopný se ho ani dotknout, aniž by neviděl ty ruce, které se dotýkaly před několika hodinami někoho jiného. Špinavé a poznamenané jiným mužem. Zavřu oči. Požádám třeba Johna, jestli bych mohl spát s ním v pokoji. Nebo na gauči. Nejsem schopen normálně uvažovat. Všechno mi připadá špatně.

Mathyu se protahuje a je rád, že tu dlouhou cestu v kufru přežil bez větší újmy. Hádá se s Chrisem, kdo se bude sprchovat první, aby neskončili pod studenou vodou. Daniel by se taky měl osprchovat. Ale nebudu mu to říkat. Nechci, aby měl pocit, že mu diktuji všechno, co má udělat. Zajdu do kuchyně a zhltnu aspoň jeden suchý toast. Mám hlad, ale nechce se mi nic připravovat. Cítím se hodně unavený a dělá se mi slabo. Nechci tu zas odpadnout. Napiju se vody a pomalu se sunu nahoru.
„Měl by ses pořádně vyspat," mluví na mě Chris, když mě vidí.
„Neboj..." mávnu jen rukou. Dojdu do naší ložnice. Jen sundám boty, a tak jak jsem, oblečený, padám do postele. Nemám sílu se ani vysvléct.

Vidím na Richardovi, jak se to na něm všechno podepsalo. Nejspíš za to můžu já. Richard zmizí v kuchyni. Jdu pro sebe urvat aspoň trochu teplé vody, než stačí všichni vymést ledničku. Drhnu se houbou, abych ze sebe smyl všechen ten pach baru. Nemůžu se ani dotknout mezi nohama, jak mě to pálí. Moje rty už nabraly fialovou barvu a ta skvrna pod okem je viditelnější. Zasloužil jsem si to. Ten večer jsem si chtěl užít, tak jsem jen dostal to, po čem jsem prahl.
Když vejdu do našeho pokoje, abych řekl Richardovi, že přespím jinde, už spí. Oblečený. Usnadnil mi tím spoustu špatného svědomí. Zavřu za sebou tiše dveře a sejdu dolů po schodech. Stáhnu deku z gauče, sednu si k rozehřátému krbu na kožešiny, který chodí správce udržovat, když vidí, že tu nejsme a zavřu oči. Vyspím se tady. Bude to tak lepší. S tou myšlenkou se položím a snažím se usnout. Myslím, že zavřené oči taky pomáhají k odpočinku.