SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Double Gravitation II - Richardovy narozeniny - část 16

Sedím na houpačce, kouřím a sleduji večerní nebe. Jsem rád, že je Jeff relativně v pořádku. Jen je potřeba ho nějakou dobu udržet v nemocnici. Nevím, jestli se mi to podaří. Budu tam muset za ním chodit, nebo bude schopný odejít hned druhý den.
Podívám se přes okno do kuchyně na Daniela. Právě chystá něco k snědku a baví se s Laurou. Je unavená a zřejmě půjde brzy spát, protože ji malý Robert vzbudí ještě několikrát za noc.
Doufám, že Daniel konečně pochopil, že je součástí rodiny. A do té rodiny patří i Jeff. Stejně ho už viděl i nahého, a myslím, že si nemají co závidět. A dneska se Daniel ukázal jako někdo, komu na rodině opravdu záleží.

Semlelo se toho tolik od doby,co jsem na Richarda narazil ve výtahu. S ním se do mého života připletlo tolik lidí, kteří se mi přímo vryli do srdce a zanechali tam citelnou jizvu. Všechny mám rád, necítím k nim žádnou zášť.
Jen k jednomu.
I když jsem kvůli němu dnes lhal, i když jsem se rozhodl, že v případě potřeby obětuji svůj život pro jeho záchranu, ten pocit žárlivosti vyplul na povrch po takové době, jako nafouknutá mrtvola na hladinu jezera.
Richard mi patří. Tak jako já jemu. A přesto jsem si zrovna teď vzpomněl na rozhovor, utajený mezi stromy, mezi Richardem a JÍM.
Usmívám se na Lauru. Vyhýbám se přímému očnímu kontaktu s Richardem.
Má JEHO jméno neustále na jazyku. Má o NĚJ strach.
Kdysi dávno... nejspíš... nevím.

„Co se děje?" zeptám se Daniela, když vyjde na zahradu.
Položí na stolek tác s jídlem a stojí tam, s pohledem upřeným někam na konec zahrady, jako bych tam vůbec nebyl.
„Danieli!" oslovím ho ještě jednou, když dál mlčí. „Sedni si ke mně,"típnu nedopalek a položím ruku vedle sebe na houpačku. Začínám se mračit. Nevím, co se mu zas honí v hlavě, ale vůbec se mi to nelíbí. Jako by ho něco štvalo a mám pak pocit, že za to můžu já.

„Promiň,“ řeknu s úsměvem. „Měl jsem opravdu strach. O vás oba. Moc dobře vím, jak ti na Jeffovi záleží. Kdybys o něj přišel, nejspíš bych přišel já o tebe.“
Sednu si vedle Richarda na houpačku a položím mu ruku na koleno. Pomalu sjíždím rukou na jeho stehno a tam se zarazím.
Je mi jedno, co mezi sebou měli. Každý má svou minulost. Já jsem o své iluze přišel potupně v příkopě u autobusové zastávky. To nejlepší, co mě kdy potkalo, mi zahýbalo právě s Richardem.
„Jen jsem si vzpomněl na tvé narozeniny, jak jsem se potupně ožral avytuhnul...“ začnu se smát a své „termity v hlavě“ zamaskuji hlubokými polibky, zasypávající Richardova ústa.

„Nevím, proč bys měl o mně přijít, ty a Jeff jste dvě osoby. Ano, jste pro mě oba důležití. Ale s tebou sdílím jedno srdce a jedno lože. Jeff - to je něco jiného," chytnu Daniela za ruku a přitáhnu si ji k ústům, abych ji políbil. „A Jeff tě má rád, i když to nechce přiznat. Poznám to na něm."
Copak Daniel neví, jak moc ho miluji a že bych ho nevyměnil za nic na světě? Jak jsem rád za to, že jsem na něj v tom výtahu narazil?
„Jo narozeniny," položím jeho ruku zpátky na moji nohu. „To jste mi teda pěkně zavařili. V první chvíli jsem si myslel, že po mně jde vojenská policie."
Opřu se a zadívám se znovu do nebe, kde už vycházejí první hvězdy.
„Tenkrát jsem v první chvíli myslel, že někoho zabiju, ale když na to vzpomínám zpětně, počítám, že sis to taky pěkně užil, co?"
Přestanu hledět do nebe a otočím se k Danielovi.
„Myslím, že ti mám ještě něco vrátit... Chceš si to vyzkoušet?"
Zatlačím na Danielovo rameno a přinutím ho lehnout na houpačku. Nakloním se k němu, políbím ho a pak mu položím ruku na oči. „Nejdřív tě uvedu do naprosté tmy." Pak ho políbím. „Sem ti dám roubík."
Volnou rukou chytím jeho zápěstí a přitisknu k opěradlu houpačky. „Pak tě spoutám."
Olíznu jeho krk až k uchu. „A až budeš úplně bezmocný, co myslíš, že bude následovat pak?"

Tenkrát...tenkrát byl Richard můj šéf.
Tenkrát... jsem to bral jako super sex se svým nadřízeným.
Ne...lžu si do kapsy. Už tenkrát, jsem ho miloval. Jen to tolik nebolelo.
Nechávám se Richardem ovládnout. Když jsem s ním, když mě touha po něm začíná spalovat, vzrušení zahání všechny pochybnosti do ústraní. Moje myšlenky patří jen jemu. Tomuto okamžiku.
Jeho narozeniny v temném sklepě...Jsem si opravdu užil. Nechtěný výslech rozhovoru mezi ním a Jeffem už tak ne. Ale... to jsou moje předčasné závěry. Slíbil jsem si, že už takové chyby dělat nebudu.
„Chci tě,“ zašeptám. „Nebudu se bránit. Tak jako ty tenkrát. Můžeš si mě vzít...“ podle svého.

Chvilku se na Daniela dívám, pak se zvednu a vytáhnu ho na nohy. Chytnu ho za ruku a táhnu nahoru do pokoje.Jen mezi dveřmi na Lauru zavolám „Dobrou noc."
Úplně mě ovládl ten pocit, že mi Daniel poskytl tuhle příležitost. Zavřu za námi dveře od pokoje a začnu se svlékat.
„Myslím, že bys měl taky sundat oblečení, Danieli."
Chytnu židli do ruky a postavím ji doprostřed pokoje. Rozhlédnu se kolem sebe.
„Pouta nemám, ale nějak si poradím."
Dívám se na Daniela, jak se svléká. Když je zcela nahý, potlačím ho na židli, chytnu do ruky šátek a převážu mu oči.
„Jak to tenkrát vlastně bylo?" zašeptám mu do ucha a postavím se za něj.
Celý vzrušený pomalu poutám kravatou Danielovi ruce k židli.

Jak vlastně tenkrát probíhalo? Moje první narozeniny s Danielem? V hlavě si vybavuji vše, co tenkrát proběhlo.
Krok po kroku...
Začalo to tím, že mě čekaly narozeniny, a i když je kolem mě spousta lidí, cítil jsem, že se s tím musím poprat nějak sám… a já nechtěl být sám…
....
Výjimečně jsem brzy vzhůru. Nemůžu spát, i když bych dnešní den nejraději zaspal celý a druhý den si jen odškrtl další rok v mém životě. Nesnáším narozeniny. Pořád mi to připomíná, že stárnu. Do háje. Mám z toho depku, a ani to, že jsem včera přemluvil Daniela, aby přespal u mě a dělal mi společnost, moc nepomáhá.
Proč jsem raději nešel do práce?
Protože by tam určitě paní Thomsová i přes můj výslovný zákaz udělala nějakou, byť i menší oslavu. Vždycky říká, že narození se má oslavovat, protože v ten den přišel na svět jeden skvělý člověk. Nevím co je na mě skvělého.
Stojím v ložnici u okna, otočený k posteli a prohlížím si Daniela, jak úžasně vypadá i ve spánku. Uvolněný, přikrytý jen zčásti. Deku zamotanou mezi nohama, společně s jednou rukou a druhou ruku podloženou pod hlavou. Pravidelně oddychuje a zřejmě se mu něco zdá, protože má na tváři lehký úsměv.
Čím dýl se na něj dívám, tím větší chutě to ve mně vzbuzuje. Nakonec neodolám a udělám krok blíž k posteli, abych se přidal k té peřině a jedné jeho ruce. Při dalším kroku se však zarazím. Periferně postřehnu pohyb před domem. Rychle se otočím.
Do hajzlu. Zabiju je!
Před domem stojí vojenský Hummer a právě z něj vybíhají čtyři ozbrojenci v kuklách.
ku**a!
Rychle na sebe natáhnu aspoň boxerky.
„Dane, vstávej!" přeběhnu k trezoru u postele, otevírám ho a vytahuji zbraň.
Tohle jim jen tak nedaruji.

To je snad poprvé, kdy mě šéf na kolenou prosil, doslova škemral, ať s ním strávím jeden den u něj doma. Usměji se.
No vůbec to tak neprobíhalo, dostal jsem to příkazem a nejsem si jist, jestli i písemně, ale jsem tu a ta představa je jen moje a nikdo mi ji nesebere.
Šéf má super postel, matraci nejspíš ze studené pěny, co se přizpůsobuje teplotě těla a natvaruje se podle něj, protože tak dobře jsem se nikdy nevyspal. Taky se mi tu zdají tak bezva sny.
To, že semnou někdo třese, div že mi neulítne hlava z krku, už tak bezva není.
Ale to procitnutí...
Moje ruka si nevědomky zajede mezi stehna, abych uklidnil ten náhlý nápor, protože vidět šéfa s pohledem vraha jen ve spodním prádle, pevně držící zbraň v ruce na mě působí zrovna tímhle způsobem.

„Obleč se!" křiknu na Daniela, když na mě zírá pohledem, kdy mám pocit, že by mě nejradši svlíknul a miloval se i s tou zbraní co mám v ruce. Jen mi v ten moment nedošlo, že jeho prádlo zůstalo rozházené po celém bytě. Z kuchyně zaslechnu šramot. Do pr***e, nechal jsem tam otevřené okno. Potichu se plížím podél stěny. Nahlédnu do chodby. Prázdná.
Plížím se dál, už jsem na úrovni dveří do obývacího pokoje, když se za mnou rozletí vchodové dveře a někdo mě srazí na podlahu.

Fascinuje mě ta napjatá atmosféra. Seskočím z postele a v přikrčení sleduji šéfa.Kopíruji jeho pohyby kolem stěny, mám natažený ukazováček, držím se za zápěstí a moje "pistole" mě příjemně hřeje do tváře. Vnímám to napětí po celém těle, můj parťák ve zbroji je z toho akčního dění hned po ránu taky celý hin, prozkoumává okolí a je o kus napřed než já.
Hajzlík jeden malej, aby nebyl vždy všude první.
Náhlý hluk, rozražené dveře a můj drahý šéf sražený na zem.
Whau... Sakra. Nestačil jsem ten úder, jak dostat jednou ranou šéfa na břicho, postřehnout.

Zakleknutí do mých zad a rychle odzbrojení.
ku**a, jak se sem dostali tak rychle!
Snažím se z toho dostat, ale druhé ruce mi v mžiku nasadily pouta a přes oči v setině vteřiny mám pásku.
Jsem v háji.
„Danieli!" křiknu ještě, než mi nacpou do pusy roubík.

„Do hajzlu!" vykřiknu, když svážou ti zakuklenci šéfa do kozelce.
Měl bych utíkat, ale tahle pozice je tak děsně vzrušující, že mám chuť se jich zeptat, kolik by mě stálo deset minut koupit si v takovémhle stavu mýho šéfa, než ho odprásknou. Pak se vzpamatuji, protože to rychle pochopil i můj parťák, po kterém není najednou ani památky a po anglicku se vypařil a nechal mě ve sra.čkách samotného. Otočil jsem se na patě, ukázal těm těžkooděncům svůj nádherný zadek, vběhl do ložnice, zabouchl za sebou dveře, zamkl a otevřel okno. Kouknu dolů, ta výška je pro mě tak na zlomení nohy, ale je mi to fuk. Dopadám tvrdě na chodník, rozedírám si dlaně o hrubý beton a pak vrhnu vyděšený pohled zpět do okna.
Ta pozice se mi ale fakt dost líbila.

Postaví mě na nohy a vlečou ven.
Nadával bych až bych brečel. Ale přes zacpanou pusu můžu tak akorát ze sebe vydat jen tak nějaké vrčení. Zatím neřekl nikdo ani slovo. Až na: „Sehni hlavu!"
Něčí velká ruka na mé hlavě a tlačí mě dovnitř auta. Jsem donucen nastoupit a jsem slisován mezi dvěma těly na zadní sedačce.
Vůbec je nezajímá, že je chladno. Ale i přesto, že jsem jen v trenkách, zima mi není. Vře to ve mně jak v kotli.
Jestli je to zas nějaký jejich blbý nápad, vedený Jeffem, tak je zabiju, jen co se z toho dostanu.
Jestli to je ale něco jiného, tak jsem v hajzlu. V duchu si přehrávám všechny roky na vojně, kde jsem co pos.ral, co jsem komu řekl a kdo na mě může poslat speciálku.
Jedno ale vím jistě. Nevím co je s Danielem. Neslyším ho, necítím ho.
Auto se rozjíždí a můžu jen hádat, kterým směrem jedeme.

Jsou dva a míří na mě poloautomatickými zbraněmi. Přes brýle s kuklou ani nevidím, jestli si mě prohlíží, protože ani jeden z nich nemá blbou poznámku ve stylu: „Pěkný kozy,“ i když žádný nemám. Nevím, co se říká na nahýho chlapa.
Zvednu na pozdrav ruku a jen tiše, pokud možno ne s výsměšným úsměvem řeknu:
„Jen mě prosím nebijte do obličeje, nedávejte ruce do pout, protože to mě děsně vzrušuje a ze zavázaných očí mám fobii. Je to jak uvíznout ve výtahu... Kde parkujete?"

Cesta trvá asi patnáct minut a já pořád přemýšlím, jak se z toho dostat. Když zastavíme, vytáhnou, mě z auta a táhnou do nějaké budovy. Prach a štěrk pod nohama vystřídá studená dlažba, schody dolů. Zarachocení dveří. Podle zvuků jde o nějakou menší místnost. Dotlačí mě pár kroků za dveře a usadí mě. Ruce a nohy mi připoutají k židli.
Do háje, to fakt nevypadá dobře. Začínám mít pochybnosti, že je to něčí blbý výmysl. Dveře se zabouchnou a najednou je ticho.
Jen pár minut se nic neděje, ale pak vedle sebe zaslechnu nějaký šramot. Napínám uši, jestli z toho zvuku něco poznám.

Neposlechli mě ani v jednom. Teda kromě toho obličeje. Na očích mám pásku a ruce svázané za zády. Nevzrušuje mě to ani trochu, protože i přestože nic nevidím, celou cestu cítím na svém penisu tlak hlavně pušky a pak do zad, když sestupuji po schodech někam do chladna. Měl bych rád něco na sobě, aspoň boxerky. Místo hry na policajta jsem se měl obléct, jak mi radil Richard.

„Kdo je to?" snažím se huhlat přes roubík, když slyším zvuk otevíraných dveří.
Bez odpovědi. Jen prsty na rameni mi přes krk přejedou na druhé rameno a já ucítím, jak se o mou kůži otře kov želízek.
Snažím se rozkousat, nebo se jakkoliv zbavit roubíku, ale marná snaha. Zaškubu rukama, ale židle je kovová. Jsem bez šance.
Nozdry se mi rozšiřují, jak se snažím natáhnout vzduch do plic.
Sakra! Kdo to je!

Zamknou se za mnou dveře a já pod svými bosými chodidly cítím chladnou podlahu. Sednu si na zem a přetáhnu si ruce uvězněných v poutech dopředu, abych si sáhl na obličej a stáhl šátek z očí. Musím mít chvilku zavřené oči, abych si přivyknul přítmí. Není tu úplná tma, na stole plápolá svíce v jak v nějakém filmu z dob inkvizice. Uprostřed malé místnosti je židle a na ni sedí přivázaná postava.
Srdce se mi v ten moment zastaví, a můj penis to pochopí po svém, jakoby měl čuch na mýho šéfa a cítil ho na takovou vzdálenost. Rozhlédnu se po místnosti, abych se přesvědčil, že jsme tu opravdu sami dva.
Blbý vtip, pane Bože, ale půjdu ti za to poděkovat do kostela a zapálím ti s díky svíčku.
Přistoupím blíž, abych se přesvědčil, jestli to opravdu není vtip a ten bezmocný človíček připoutaný ke kovové židli je mocný Richard Kinney, co mi tak pije krev. Nahnu se k němu a očichám jeho krk, jestli voní ještě po večerním sexu, kdy si mě obracel jak palačinku, než našel vyhovující polohu, ve které by se do mě udělal. Zachvěji se při té vzpomínce a dotknu se jeho ramene. Přetáhnu mu ruce přes hlavu a přejedu mu po nahém hrudníku, který se tak chvěje a nadzvedává nejistotou.

Když ucítím ruce na svých prsou, znovu zaškubu rukama snažíc se vyhrát ten marný boj s pouty a židlí.
Vzpřímím se aspoň tolik, co mi má nevýhodná pozice dovolí a otočím hlavu na jednu a pak na druhou stranu, snažíc se zachytit jakýkoli zvuk či pach, který by mi prozradil, kdo tu je a co se děje.
To ticho a nemožnost promluvit mě zabíjí.
Přesto se mi však srdce rychle rozběhne a už nejsem schopen zhluboka dýchat a jsem donucen doplňovat kyslík jen krátkými a rychlými nádechy.

Hladím ho v chloupcích a vychutnávám si tu jemnost mezi prsty. Deru se směrem nahoru, otírám si penis o jeho paže, které sebou bezmocně cukají a nechávám na jeho kůži své první kapičky touhy a rozmazávám je dál otíráním o pokožku. Zastavím se řetízkem spojující kovová pouta na jeho krku a slabě zatáhnu, abych uvěznil jeho ohryzek pohybující se v rychlých polknutích. Sleduji, jak zanechává narudlý otisk na kůži. Přiblížím se k jeho uchu a začnu ho drancovat jazykem. Já už bych se dávno zbláznil a on nejspíš taky, protože to nemá rád. Usmívám se. Zatraceně, fakt se usmívám.

Nejistota. Nevím, kde jsem, kdo to je a co se děje.
No, co se děje, nejspíš začínám tušit, když si mě někdo přiškrtí řetízkem pout, zakusujících se do mého krku. Znehybní mi hlavu, když je přitáhne a já jsem nucen snášet vlhký útok na mé ucho.
ku**a, to nesnáším!
Přes všechen ten tlak na krku cuknu hlavou, což ale způsobí mé větší přidušení.
I přes celé to nevědomí a nejistotu si mé tělo, i přes můj rozkaz NE!, začne dělat, co chce. Nejspíš za to může můj malý mozek. Ten, který nepřemýšlí a jedná podle toho, jak se mu zachce. Prostě si postaví hlavu, a je mu jedno, kde jsem a v jaké pozici se nacházím.
Mé tělo začíná obcházet pocit vzrušení, což doprovázím o něco rychlejším oddechováním a rychlejším prouděním krve. Krve, která je opilá náhlým vzestupem adrenalinu, způsobeným celým tímhle přepadem a dotyky zatím neznámého.

Mám nádherný výhled na jeho erekci. Sakra, jak já ho chci. Ne ho vykouřit, ale prostě si ho hned osedlat. Uf. Nemůžu zahodit takovou šanci, když ho mám... v moci. Projedu mu prsty do vlasů, pod šátkem kryjící jeho oči a vydechnu moje vzrušení do mokrého ucha. Opustím ho a vezmu si ze stolu svíci. Zapasuji se drsně kolenem do jeho rozkroku a olíznu mu obličej. Táhle, přes bradu, přes linii nosu a ještě víc se otřu kolenem o jeho narůstající erekci v rozkroku. První kapka horkého vosku mu v chloupcích na hrudníku udělá velkou kapku a slepí je dohromady. Stéká ještě chvíli pomalu středem hrudníku, dokud úplně nezatvrdne.

Jen cuknu, když ucítím tlak mezi nohama. Něčí jazyk na mém obličeji.
Neschopen cokoli udělat, znovu zaškubu rukama, snažíc se uvolnit pouta, nebo zlomit opěradlo židle. Je to ale marný boj, jen tlak na můj rozkrok víc zesílí. Můj penis to bere jako povel pro to, aby si pobral ještě více krve z mého oběhu a nechal se plnit proti mé vůli.
Když na své hrudi ucítím něco horkého, škubnu bezděčně nohama.
Sakra! Do hajzlu!
Všechny tyhle a spoustu dalších nadávek můžu jen huhlat do roubíku navlhlého mými slinami.
Každý další pohyb a dotek na mém těle však postupně vyvolává větší a větší vzrušení.

Povolím stisk na jeho rozkroku, a jak mi to spojené ruce dovolí, s odložením svíčky na zem, abych mu mohl aspoň trochu stáhnout boxerky a odhalil jeho krásu, při které se mi sevře hrdlo vzrušením a můj penis chce jít hned s ním do holportu.
Sakra. Nesmím. Musím odolat. Chci ho trápit.
Někdo si spletl jeho narozeniny s mými. Jestli to byl Bůh, je pěkný úchylák a perverzák k tomu V duchu ho neustále velebuji a posílám velkolepé díky. Zvednu svíčku a další nastřádané kapky dopadají na jeho chloupky těsně pod pupíkem, nehodlají si nic nechat pro sebe a propouští horký vosk směrem dolů a zastavují se o kořen jeho odhalené erekce.
Je tak vzrušený! Zatraceně, šéfe, tohle vás rajcuje?
Jako byste mě podvedl? S někým... neznámým... pod rouškou tmy! Za to... musíte trpět... hodně bolestivě... Bolí to? Nejspíš ano. A dost.
Kapky dopadající na jeho ztopořený penis. ku**a, mě to vzrušuje neskutečně. Ta hra se mi nelíbí. Chci ho. Hned. ku**a. Musím ho trápit.
Svíčka letí někam za mne a po dopadu na zem uhasne a je tu absolutní tma. Zakleknu si mu k nohám, překřížím své ruce kolem jeho voskem zpevněného penisu a přiškrtím ho řetízkem u kořene.

Jen s rychlým oddechováním tiše trpím všechno co se mi děje.
„Sakra! Zažil jsem už horší věci. Je to v pohodě," uklidňuji se v duchu.
Do háje. Vůbec to není v pohodě. Když další spalující horkost navštíví mou kůži a stéká dolů mezi nohy, jen tlumeně zaskučím a zvrátím hlavu dozadu.
Pořád jsem v absolutní tmě a nikdy nevím, co dalšího mám čekat. A hlavně kde. V momentě, když mi řetízek pout sevře penis, mé zasténání je už slyšet i přes navlhlý roubík. Všechny svaly se mi napínají a nestačím s dechem. Jen můžu odhadovat, co dalšího bude následovat.
Jedno je ale jisté. Všechno mě to začíná pohlcovat a já přes to všechno začínám pociťovat čím dál větší vzrušení.


Tvaruji ještě horký vosk na jeho chloubě, dělám mu skoro ochranu proti vetřelcům, líbí se mi tvarovatelná hmota mezi prsty a zároveň moci ještě víc zpevňovat jeho erekci. Jako bych dělal voskový odlitek jeho pensu.
Mohl bych si ho schovat a ... ne... tohle živé ...
Moje ruce začnou vosk odlupovat a obnažená místa slastně ojedu jazykem.
Mám raději tak jak je... Součástí mého šéfa... Zase ho chci.
Prsty ho očistí od včelího produktu a nahrazuji je svými ústy, abych ho jen zvláčnil, a pak mu sednu do klína, spojím naše klacky v objetí a, aniž bych je navzájem představil, je o sebe tvrdě třu, protože jsem totálně ve srabu, v hmatatelném chtíči a zjištění, že nejsem vůbec na dlouhé hry zloděje a lupiče.

Je to bolestivé a zároveň vzrušující. Horkost a bolest následně ošetřena vlhkým sametovým jazykem.
Přestanu se vzpínat ve svém spoutání a víc se soustředím na ten hebký jazyk. Je to tak známé. Ty doteky se nedají zapomenout.
V momentě kdy neznámý dosedne na můj klín a moje erekce se setká s druhým vzrušením, v jeho teplé dlani, mám jasno.
Tuhle ruku znám moc dobře, stejně jako dotek jeho penisu na mém. Jen mírně nakloním hlavu dopředu, natáhnu co nejvíc vzduch a snažím se zachytit jakoukoliv pachovou stopu, která by mi potvrdila můj odhad. Jen malinko, ale přece. Nedá se s nikým jiným splést.
V ten moment se uvolní mé křečovitě stáhnuté svaly. Zhluboka vydechnu a od tohoto momentu už nechávám svému vzrušení volný průchod.

Zatraceně. Miluji svého šéfa. Miluji toho člověka, který se najednou uvolnil, jako by mu bylo všechno jedno. Nechci, aby si užíval s cizím... chlapem. Jsem hrozně žárlivý. I když je bezmocný, nechci ho zradit. Nechci, aby zradil on mě. Nechci, aby mě podvedl s někým... pod pláštěm tmy.
Nasliním ještě jednou jeho penis a nastavím si ho proti sobě. Je to tak bolestivé, pronikání na začátku. Nechávám si ho párkrát oťukat na začátku. Moc dobře se znám. Moc dobře vím, že takhle to bude trvat dlouho. Že to vždy bolí. Že musím překousnout tu prvotní bolest. Zatáhnu svoje spoutané ruce za jeho krk a přitisknu svoje rty na jeho horké čelo, abych zabránil výkřiku, podle kterého by mě poznal a já se prozradil. Dva, tři, čtyři bolestivé nájezdy bez přípravy. Mám co dělat, abych nevykřikl. Jen dýchám hodně rychle, jako pes týden bez vody nebo při spatření fešné fenky. Je mi to v tuto chvíli jedno, co můj rychlý dech připomíná. Sjedu rty níž, z jeho oroseného čela, stahuji mu zuby pásku z očí a nořím ho do sebe ještě hlouběji.
„Omlouvám se," vydechnu a nadzvednu se, abych si ho znovu protáhnul od začátku do konce. Moje rty sjedou zase o kousek níž, zastaví se na jeho roubíku a pak s novým tahem své pánve, vysvobozující šéfův penis z těsného objetí, mu vytahuji roubík a vyměňuji ho za táhlý vzdech do jeho úst, hledající jeho jazyk, aby mě umlčel.

Sevření mého penisu v tom úzkém prostoru mi už nedovolují žádné další pochyby. Jen skousnu roubík a natáhnu co nejvíc vzduchu, abych to ustál všechno v normálním stavu mysli. Jeho ruce kolem mého krku, jeho rty na mém čele, následné stáhnutí pásky z očí a pohled do jeho očí, které vidím jasně i v té tmě, to všechno mě naplno pohltí. Jsem v tom ztracený a jen nerad přiznávám, že se mi to líbí.
Jen bych chtěl Daniela obejmout. Nejde to. Můžu jen přijímat vše, co mi dává a s velkou chutí si beru jeho polibek, když mě zbaví roubíku a nedá mi ani vteřinu na to, abych se mohl dostatečně a zhluboka nadechnout.

Tolik mi chybí jeho dotyky na mém penisu. Přitisknu se k němu blíž, sevřu ho mezi naše těla a drtím šéfa uvnitř sebe, podle sebe, pomalými nájezdy, vychutnávající si celou jeho délku. Každý svůj sten mu věnuji do úst, jako by byly zpovědnicí v kostele.
Říkám mu vše. Stěžuji si. Jak mi pomotal hlavu. Zblbl mě tak moc, že jsem mu totálně propadl. Jak od našeho setkání ve výtahu nemyslím na nic jiného, než na opojný sex s ním. Jak moc ho nesnáším, za to, co mi udělal. Sebral mi svobodu. Donutil mě milovat jednu osobu. Jeho. Zrovna jeho! Proč jeho? Je tak ... majetnický... jako bych patřil jenom jemu! Nejsem ničí majetek!
Dosednu tvrdě a odsunu mu jazyk do jeho úst.
Ksakru, chci patřit jenom jemu. Nechci, aby se jen okem podíval na někoho jiného! Zasténám, jak se do mého penisu pod třením našich těl, vtírá drtivé vzrušení, cukání v něm neznamená nic jiného, než že už to dlouho nevydržím a zatnu svá pouta do šéfových zad a přitáhnu si ho ještě blíž, abych svůj penis zbavil co nejrychleji toho trýznivého utrpení.

Polibky plné vášně. Do nich předávám aspoň trochu toho objetí, co mu nemůžu dopřát rukama, připoutanýma k židli.
Jen na Danielovi je určovat tempo, které mě odhodí do propasti přicházejícího orgasmu. Padám do ní, neschopen se čehokoli zachytit. Jen nahmátnu kovovou trubku opěradla a pevně ji sevřu a doufám, že ten dopad na dno nebude bolet.
Rychle oddychuji a snažím se nepřijít ani o trochu toho, co mi teď Daniel poskytuje svými pohyby. Přestávám oplácet jeho polibky a s hlavou zvrácenou vzad přijímám ten tvrdý dopad s hlasitým zasténáním. Všechno to přijde náhle, a jen s prohnutím páteře a mírným nadzvednutím v bocích propouštím důkaz svého uspokojení.

Nechci nechat na sobě znát, že jsem slaboch. Pohybuji se nahoru a dolů, i přestože mě orgasmus drtí pod sebou a bere mi veškerou sílu v nohách.
Patříš mně! Nikdo jiný, v tuto chvíli, nemá právo tě uspokojit! Všechno, co mi chceš dát, si nechám! Všechno, co patří mě, ti teď předávám. Na tvou kůži, na tvoje nechutně nádherné břicho, šéfe.
Vychutnávám si ho ještě chvíli, abych se ujistil, že je jen můj a pak ho ze sebe bolestivě vysunu, otřu si zbytek sperma o jeho kůži a znovu klesnu na kolena, abych ho ochutnal. Pár kapiček, ulpěných na jeho chloubě, dotýkám se rty jeho pokožky na tříslech, přeskočím jeho polostažené boxerky a mapuji dál jeho stehna, lýtka, ruce mu mnou kotníky, za které je přivázaný k židli.

Myslel jsem si, že veškeré mé vzrušení pohltil orgasmus a nic mě v tuto chvíli už nepřekvapí. Když se ale jeho ruce dotknou mých slabin, mých citlivých míst, jen zatnu zuby pohlcen pocity polevujícího orgasmu společně s novými, vyvolanými jeho dotyky a polibky.
Cítím mírný třas v nohách a rukách, které již nedokážou svírat to kovové opěradlo židle. Jen propínám prsty a oddychuji, abych si té nádhery užil co nejdéle, prosíc v duchu, aby nás ještě aspoň pár minut nikdo nevyrušil a nechal nás v klidu vyčerpat všechnu zbývající energii uschovanou jen pro tento okamžik.

Mazlím se s jeho tělem, s jeho kůží.
Tolik ho miluji.
Vracím se zpět do jeho klína, abych se o něj otíral, spojil naše těla v jedno a znovu ho polibkem utvrdil v tom, že ho hrozně miluji.
„Všechno nejlepší k narozeninám šéfe," zašeptám mu do ucha a už jen mlčím, hladím ho spoutanýma rukama po zádech a nešetřím polibky.

Rád bych ho k sobě přitiskl. Rád bych ho hladil a dotýkal se ho. Můžu jen oplácet polibky, ale i tím mu chci říct, že ho miluji a i přesto, že asi někoho za ten přepad zabiju, tak jsem si to užil a moc se mi to líbilo.
Už otvírám pusu, abych se Daniela zeptal, jestli to on celé naplánoval, když se ozve zvuk otevíraných dveří.
Jen matně v tom přítmí prosvětleném tenkým proužkem světla ode dveří rozeznávám tři postavy. Dojdou k nám, jeden ze mě strhne Daniela dolů a odtáhne ho bokem. Druhý mi rozepne pouta na jedné ruce, strčí mi do dlaně klíče a na klín hodí nějaké hadry.
„Obleč se!" rozkáže a poodstoupí bokem, míříc na mě svou zbraní.
Začnu si odepínat pouta a po očku sleduji Daniela. Tomu už také rozepli pouta a hodili nějaké oblečení. Počkali, až se oblečeme a znovu nám spoutali ruce a dali pásku přes oči.
„Jdeme," chytli mě pod paží a vedli ven stejnou cestou, kde mě znovu nacpali do auta.

Někdo to vymyslel moc dobře. Mohl jsem si užít celý den. Ale on ne! Opět mě uvrhnou do temnoty, vyvlečou mě ven, naloží do auta a pak vykopnou někde v parku bez jediného slova. Fakt super. Vypadám jak strašák do zelí v těch volných věcech a ještě k tomu tady neměl někdo dobrý vkus. Zastavím se u lavičky, zírám na ni dlouho, jako bych hledal vyřezané moje a šéfovy iniciály. Sednu si na ni a pozoruji to narezlé zábradlí. Mám smíšené pocity. Na ústech mě stále pálí naše polibky a na stehnech cítím vlhko. Potřebuji ještě pár vteřin, tísnit se na tu kovovou tyčku zapřený břichem, cítit jeho tlak na svých zádech a sledovat kačeny v rybníce pod sebou, jak se odráží od dna. Obejmu se svými pažemi a nahlas povzdechnu.
Neměl bych šéfovi něco koupit? Miliontou kravatu? Nebo mu tenhle akční zážitek bude stačit?

Vyhodili mě z auta v garáži firmy. Jen mi odemkli pouta a vtiskli kartu do ruky. Nic víc. Když si strhnu pásku z očí a rozkoukám se kolem sebe, můžu už jen zírat na zadní světla Hummeru.
Do prčic, začínám mít podezření, jestli to opravdu nezpunktoval Daniel s Jeffem.
Ale že by měl až takovou odvahu za Jeffem jít? Nebo že by Jeff šel za Danielem a domluvil se s ním? Vždyť nikdo nevěděl, že u mě bude spát. Vyjedu do šestého patra a jdu rovnou do své kanceláře. Jen pár lidí vykoukne a pozdraví mě.
Musím vypadat děsně, když se hned všichni klidí zpátky do své kanceláře.
Asistentka tu není. Do prčic, kde je? Hned bych se ji zeptal na pár věcí. Nevadí, aspoň ji nemusím nic vysvětlovat.
Rychle si vytáhnu čisté věci ze skříně a jdu se osprchovat.

Zvednu hlavu a podívám se na hodiny na kostelní věži za parkem. Ještě chvilku tu musím počkat.
„Baf!" vykřikne Rose.
Svoje do pr***e jen zhltnu.
„Rose, jsi tu brzy!" vyhrknu.
„Máma je hrozně rychlá a už má všechno nakoupené. Čas utíká rychle a stojí peníze, takže ti vzkazuje, ať pohneš zadkem a nacpeš ho k nám do auta!"
Jen se rychle zvednu a nechám se za ruku táhnout k silnici, kde už čeká Smithovo auto.
„Liz," pozdravím Peterovu ženu, která se na mě usmívá, jako vždy svým krásným úsměvem a než stačím zavřít dveře, odpichuje auto od krajnice.
„Smrdíte, pane Walkere," zazubí se a mrkne na mě do zpětného zrcátka.
„Fakt smrdíš," čuchá ke mně Rose.
„Byl jsem zavřenej v temné kobce, po stěnách stékala krev předchozích mučedníků, husté sítě pavouků, na kterých se ti chudáci mohli klidně oběsit, všude plápolaly svíce a moje ruce byly přikovány řetězy ke kamenné zdi a hrozně mě mučili," řeknu vážně a ukazuji jí otlačená zápěstí.
„Fuuuuj," otřepe se Rose. „A jak jsi se od tama dostal?"
„Král si rozmyslel mě mučit a vykopl mě v parku," shrnu svůj příběh a pokrčím rameny.

Chci si zavolat taxi, když si uvědomím, že nemám s sebou vůbec nic. Můžu si nechat zavolat firemní auto, ale řidiči jsem dal dnes volno. Nepočítal jsem s tím, že půjdu dneska do práce. Můžu zaplatit taxi, doma mám peněženku. Jen nevím, jak to doma vypadá.
Vstanu a jdu do kanceláře Petera Smithe.
Zrovna telefonuje.
Počkám, až domluví a pak k němu přistoupím.
„Pane Smithe, je mi to blbé, ale potřeboval bych od vás pomoct. Nemám se jak dostat domů, mohl byste mi půjčit na taxi nebo mě odvést domů?"
Zírá na mě málem s otevřenou pusou. Já nemám ani na taxi. Já Richard Kinney, šéf téhle pobočky, který má v kanceláři skříň plnou náhradních obleků.
„Je to na dlouhé povídání," usměju se na něj. „Jednou vám to možná vysvětlím."
Zavře pusu a s mírným úsměvem bere klíče od auta. „Odvezu vás, jen mě musíte navigovat."

Ještě nikdy jsem nebyl tak rychle vysprchovaný. Nejspíš proto, že jsem na sebe nemohl skoro sáhnout, aniž bych si někde něco postavil, protože Rose měla přitisknutý svůj obličej na skleněné dveře sprchy a sledovala každý můj pohyb. Prý mi donesla osušku. Skvělé.
Smithova žena má mnohem lepší vkus, než ti maníci se zbraněmi. Natahuji si riflové nohavice a černou košili s bílými manžetami a vsadkou pod knoflíky. Pletená černá kůže místo vázanky stáhnutá kovovým bolem ve tvaru koně. A z mého bytu mi dovezli jezdecké boty, které jsem na sobě neměl ani nepamatuji, protože se mi k ničemu nehodily.
„Šéf nás stejně všechny zabije, až zjistí, že mu chystáme narozeninovou párty," ušklíbnu se.

Naviguji Smithe nejkratší cestou přímo ke mně domů. Cesta měla trvat maximálně deset minut. Jen on, že musí natankovat. Další zdržení. Můžu jen držet pusu. Jsem rád, že se na nic nevyptává a že mě odveze. Jen mě rozčiluje, že místo aby nastoupil, už zase stojí a telefonuje. Sakra, asi mu vezmu prémie. Zamračím se.
Vyrážíme.
„Promiňte, pane Kinney, musím se ještě zastavit do čistírny manželce pro kabát, bude to rychlé." Odbočí z trasy. Zdržení další minimálně půl hodiny.
Do hajzlu, měl jsem si raději vzít ten taxík. Navíc mě rozčiluje, že nevím co je s Danielem.

Byl to nápad paní Thomsové. Vybrala i tohle místo. Uprostřed města nádherné jezero, obklopené stromy a srubovým táborem, kde chatky z venku vypadají docela obyčejně, ale uvnitř má každá otevřený krb, se zásobníkem vody, díra v zemi uprostřed velké místnosti, schovaná pod poklopem zaskládaným kožešinami. Jáma se naplní horkou vodou a slouží jako lázeň. Venku už se opéká nad ohništěm prase a dva stoly se prohýbají pod skvělým rautem. Jezero má z jedné strany pozvolný spád a jsou zde dvě pramice.
Stejně si myslím, že je všechny šéf zabije.

„Smithe!" nevydrží už moje nervy. „Okamžitě mě vemte domů, tudy cesta opravdu nevede a v čistírně jsme už byli!"
Smith se jen přikrčí. „Promiňte, pane, jen jsem se chtěl vyhnout zácpě na hlavním tahu."
„Vemte to, kudy chcete, ale chtěl bych být do deseti minut doma.“
Smith na moment zastaví u krajnice, když mu zapípá mobil. Podívá se na telefon, pak na můj nasraný obličej.
„Promiňte, už jedu, vezmu to zkratkou. Budeme tam za chvilku."
Jen tiše sleduji cestu.
Po chvíli vjíždíme mezi nějaké chatky. Sevřu ruce v pěst, když vidím, co se přede mnou zjevuje.
„Smithe!" otočím se k němu.
„Promiňte, pane!" vyhrkne a než si stihnu odepnout pás, uteče z auta do bezpečné vzdálenosti.

Paní Thomsová jde šéfovi naproti. Jako jediná by se mohla vyhnout veřejné popravě.
„Moc se omlouvám, pane Kinney, ale vaši zaměstnanci trvali na oslavě vašich narozenin. Přijdou tak do hodinky, máte čas se připravit a umýt se," usmívá se. „Váš srub je ten vzadu, u jezera. Snad vás to tady nezklame. Snažila jsem se vybrat něco, kde by se vám líbilo."

Jen se zhluboka nadechnu, abych nevyplivl nějakou hnusnou nadávku. „Osprchoval jsem se v práci," zašklebím se.
Paní Thomsová se jen potutelně usměje. „Vy v tom všem máte prsty?" podívám se přes její rameno. „A on?"
„Potřebovali jsme vás nějak zabavit, abyste nám někam nepláchl, jako minulé narozeniny."
„Máte štěstí, že vás mám rád, Thereso," obejmu ji a políbím na tvář. „Ale nemám rád tam toho!"
Obejdu ji a jdu k jedné z chatek. Po cestě jen sáhnu na stůl pro nůž. Jen pár kroků mi zbývá, když se rozmáchnu a hodím.
Nůž se s drnčením zabodne vedle hlavy postavy, která se opírá o dveře chatky.
„ku**a, já se netrefil!" vykřiknu. „Příště tě, Jeffe, zabiju!"
Jeff se ani nehne, jen mávne rukou na pozdrav. „Taky tě rád vidím, Richarde. I když, myslím, že jsem toho dneska viděl až moc," s úšklebkem sjede pohledem do mého rozkroku. Přes okýnko jen vykukují další tři hlavy mých únosců. Nemají odvahu vylézt.
Mávnu na ně rukou a jdu do chatky, kterou mi ukázala paní Thomsová. Tady se oblek asi opravdu hodit nebude. Snad mi donesli něco jiného na převlečení.

„Páni, to je super tábor," zírá z okna auta Rose.
„Ale ty tu nebudeš," usměje se Elizabeth Smithová. „Jen vysadíme pana Walkera a jedeme domů."
„To je škoda," zavrčí a opře se naštvaně o opěradlo.
„Mockrát vám za všechno děkuji, Liz," poděkuji, než vystoupím.
„Jste Peterův nejlepší přítel, má vás moc rád a tohle všechno byla jen maličkost. Dobře se bavte."
Rozhlédnu se po táboře. Paní Thomsová se směje u otáčejícího se prasete. Jeff je opřený o stěnu jednoho srubu a zubí se na mě. Nevím, co si z jeho pohledu mám vyvodit. Nejspíš to byl on, který mi celou dobu v autě požitkářsky dělal značky ústím hlavně do mého penisu. Jednou... mu tohle všechno oplatím.

Zírám na věci, které mám připravené na posteli. Sakra, asi si budeme hrát na kovboje. Trochu s nedůvěrou se převleču. Raději bych měl na sobě maskáče, ale co se dá dělat. V obleku se tady promenádovat opravdu nebudu. Kompletní kovbojský převlek. Zapnu si ještě pás s napodobeninou revolveru. Nasadím si klobouk, hodím na sebe poslední podmračený pohled do zrcadla a vyjdu z chatky.
Venku už se schází lidé. Zahlídnu mezi nimi i Lauru s manželem. Pořád ale nikde nevidím Daniela. Jen doufám, že ho Jeff někde nepřiškrtil.
Posunu si klobouk víc do čela a rázným krokem se vydám za všemi, kdo už dorazili.

„Ten únos byl pěkně špatný vtip," zastavím se před Jeffem. „Mohl jsem se aspoň obléct. Nemusel jsem se promenádovat nahý před všema těma chlapama..."
„Moc ses jim líbil. Hlavně Mathymu... Příště... tě unesu pro něj," ušklíbne se Jeff.
„To by jsi neudělal... Patřím jen..." zatnu pěsti. „Miluji šéfa a ty mě od něj nikdy nedostaneš."
„Ale já tu byl už dávno před tebou," pokrčí rameny Jeff. „Já patřím jemu a on mě. A vidíš, přesto nežárlím a zařídil jsem vám takový pěkný..."
Chytnu nůž, co mu trčí u hlavy a vytáhnu ho.
„Jsi drsnej. Ale to já taky. Umím zacházet se zbraní, s tímto taky... Vykuchat, stáhnout z kůže... Několik let praxe."
„Vypadáš děsivě..."

Laura mi už jde naproti. „Všechno nejlepší, Richie," usmívá se a táhne mě za ruku k ostatním.
„Lauro, dobře víš, že..."
„Vím, ale tihle lidi tě mají rádi, a chtěli ti udělat radost. Tak pěkně drž pusu a usmívej se." řekne děsivým hlasem.
I když má Laura metr šedesát, jsem vedle ní v ten okamžik malinký. Vždycky si uměla prosadit svou, stejně jako máma. S povzdechem se nechám odtáhnout. Přijímám gratulace a dárky. Snažím se na všechny usmívat, ale pohledem stejně pořád pátrám po Danielovi.
V jeden moment pohlédnu k chatce, kde stál Jeff. Je tam pořád. A před ním stojí další postava. Jako vystřižená z nějakého filmu. Úplně zapomínám na to, že mi právě někdo třepe rukou a jen zírám. Tohle oblečení jen podtrhne jeho dokonalou postavu. Nemůžu se na něj přestat dívat.
„Promiňte, hned se vrátím," vymaním ruku a pomalým krokem jdu přes celý ten plac k Jeffovi a Danielovi.

„Klidně si to s tebou někde rozdám a uděláme si v tom konečně jasno," mávám Jeffovi nožem před nosem a děsně mě štve, že se pořád usmívá.
„Rozdáš," pokývá hlavou Jeff. „V jakém smyslu? Pěstní souboj nebo myslíš tak jak si to rozdáváš..."
„Nenechám si od tebe zničit obličej..."
„Slibuji, že se mu vyhnu. Co žebra? Hojí se rychle."
Poodstoupím od něj a chytnu se za prsa.
„Nějak si věříš. Myslíš, že bys mě dostal tak lehce? Jenom proto, že jsi voják?"
„Nejsem voják. Jsem elita."
„Jsi jen chlupatá opice a máš jediné štěstí, že jsi šéfův přítel... jinak..."
„Jinak co?"
„Richard má narozeniny, nebudeme mu kazit oslavu. "
„A co večer, až budou všichni spát?"
„Nemíním dnes večer spát," usměji se a přivřu oči. „Hodlám to dělat se šéfem celou noc."
„Fakt celou noc?" Jeffova záda se odlepí od stěny a udělá pár kroků ke mně. „S tím, co máš mezi nohama..."
„Ale to přece šéfa vůbec nezajímá," udělám krok k němu a oba se dotýkáme hrudníky, musím mít zakloněnou hlavu, abych mu viděl do očí.

Na moment se zastavím. Tahle diskuze mezi Jeffem a Danielem nevypadá na přátelské rozjímání nad hrnkem kávy. Dívám se na Daniela, jak svírá v ruce nůž, který jsem hodil po Jeffovi. To nevypadá dobře. Ale musím i přesto uznat, že má Daniel odvahu. Postavit se jednomu z nejlepších ze speciálky se rovná sebevraždě.
O co jim oběma proboha jde?
Chytnu do ruky další nůž a mrsknu ho směrem k nim. Zabodne se do dřevěného sloupku vedle nich.
„Kdo z vás chce jako první přijít o hlavu?" zařvu na ně.

„Máme tu jen přátelskou rozpravu," řekne Jeff.
„Není přátelská," zavrčím, ale pak nakonec vyměknu. Nechci dostat přes hubu zrovna na šéfovy narozeniny, zrovna od něj, aby mě před ním ponížil. Podám šéfovi nůž a konečně se na něj podívám.
„Jste v pořádku? Měl jsem strach... " řeknu tiše a přistoupím blíž. Jemně se dotknu jeho prstů a podívám se na jeho zápěstí, jestli tam pouta zanechaly stopy. Má tam kůži trochu odřenou a moje nutkání mu ta místa ošetřit jazykem je sakra silné.
„Půjdu pomoct paní Thomsové s přípravou," zabodnu zrak do země, abych se na něj už dál nemusel dívat a obloukem ho obejdu.

Otočím se na Jeffa.
„Proč si nedáš pokoj?"
„Baví mě to, byl pěkně nažhavenej mi tu kudlu někam vrazit," ušklíbne se Jeff.
„Přestaň ho provokovat."
„Když on je tak sladkej, když si tě brání."
„Doufám, že jsi mu něco o nás neřekl," zamračím se.
„O čem? Ty myslíš... Jo, tak tohle... Myslíš, že bych se s tím někde chtěl chlubit? Ani to za nic nestálo."
„Myslím, že sis pěkně užíval, i když si byl dost slitej..."
Jeff se narovnal a výhružně se na mě podíval. „Ještě slovo o tom, a budeš první, komu ho opravdu uříznu..."
„Jen abys pak ještě nechodil škemrat," zasměju se, ale raději se klidím od něj dál. „Pojď si dát panáka!"
Otočím se a vracím se k ostatním. „A řekni těm třem, co se přede mnou schovávají, ať vylezou, hlavu jim neurvu."

Slyším jen útržky, když se šourám pryč. Jejich význam mi dochází někdy na úrovni stolu, prohýbající se pod vším tím jídlem.
„Dane, pomůžete…" volá na mě paní Thomsová a podává mi tác.
Podívám se na ni nechápavě, co vůbec říká. Pošlu k ní výmluvný pohled, že je mi to líto, ale není mi dobře. Nejsem schopen myslet, mám v hlavě vymeteno a jen sleduji svoje špičky bot, které mě zanesou někam za srub, mezi první stromy a pak už jen hrnu všechno, co obsahuje můj žaludek do trávy pod sebou.
Taková blbost, všechna ta trapárna kvůli šéfovi. Sundám si vázanku a odhodím ji na zem. Svleču si košili a mrsknu s ní do keře. Šaškárna hrát si tu na něco, co tu nikdo z nich není.
Proč se pořád něčemu divíš? Vždyť si to věděl.
Zapřu se rukou o strom a snažím se rozdýchat další nával žaludečních šťáv.
Jsem takový id.iot.

Vidím Daniela, jak se velkým obloukem vyhýbá stolu s jídlem a mizí někam za sruby.
„Co se stalo, paní Thomsová?"
„Nevím, vypadal jako by mu nebylo dobře," pokrčila rameny.
„Hned se vrátím, omluvte mě tu, prosím."
Zajdu za srub, na který ukázala paní Thomsová.
Daniel, polonahý, opřený o chatku nepřítomně zírá před sebe.
„Co se děje? Není ti dobře?" podám mu láhev s vodou.

„Ne, dobrý," řeknu a beru šéfovi z ruky nabízenou láhev, kterou do sebe na jeden zátah vyklopím.
Udělám pár kroků a vymotám svou košili z keře. Ruce se mi ještě chvějí, když se je snažím nacpat zpět do rukávů a to nemluvím o knoflících.
„Jen jsem měl takový úlet. Potřeboval jsem se vyvztekat z rozhovoru s Jeffem. Nevšímejte si mě," strkám si košili do kalhot. „Vrátíme se na oslavu."

„Nemám si tě všímat?" chytnu ho za ruce a zastavím ho v zapínání knoflíků. „Ty jseš to jediné, co mě tady opravdu zajímá," zamračím se na něj.
Sáhnu do kapsy. „Něco jsem jim při té jejich akci "únos" sebral," zvednu ruku s pouty. „Myslím, že jsem od tebe ještě nedostal dárek."

„Jo, nic jsem vám nekoupil. Dal jsem prachy na společnej," sjedu pohledem na pouta. „Třeba byste si to raději vyzkoušel na Jeffa."

Nepříjemný pocit mi sevře žaludek. Sevřu pouta v ruce, až se mi otisknou do dlaně.
„Co tím chceš říct?"

„Slyšel jsem vás s Jeffem, jak jste si oprášili vzpomínky na příjemné vzájemné chvilky. Jeff si to pěkně užil a třeba by si to rád zopakoval," zamumlám. „Je mi to jedno, s kým to děláte. Je to jen vaše věc a já neměl poslouchat."

Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil. Že já si kre.tén nedávám pozor na pusu.
Beze slova chytnu Daniela za loket a táhnu ho za sebou i přes jeho protesty. Kluky z elitky vidím u stolu, Jeff je pořád u dveří chatky s pivem v ruce. Nikde jinde bych ho ani nehledal. Nemá rád velkou společnost, stejně jako já. Divím se, že vůbec souhlasil s tím, že se toho zúčastní, zvlášť když sám má dneska taky narozeniny.
Dojdu k němu a bez řečí ho natlačím do chatky.
„Ukaž mi ruku!" vyjedu na Jeffa. Dívá se na mě jak na idiota.
„Ukaž mi ku**a ruku, nebo si ji chytnu sám a určitě ti ji zlomím. Mám ti připomenout, kdo z nás dvou je lepší v boji na blízko?" vztekle sundám klobouk a odhodím ho bokem.
Jeff s nedůvěrou nakonec ruku před sebe natáhne. Během vteřiny cvaknou pouta.
„Tak, a teď si to mezi sebou vyříkejte," pustím ruce Daniela a Jeffa k sobě připoutané.
Popojdu ke dveřím. „Tohle si raději vezmu." chytnu do ruky zbraně, které tam měli kluci odložené, a opřu se o zabouchnuté dveře, aby je nenapadlo utýct ven.

Nestačím ani zaprotestovat, když nás Richard k sobě připoutá a nechá nás ve srubu samotné. Navzájem se prohlížíme. Já jako na svého soka v lásce, on na mě jako na švába, kterého se chystá jedním úderem zašlápnout do země.
„Co máš za problém?" zavrčí na mě Jeff.
„Nechci se o šéfa s tebou dělit," odseknu.
„Do pr**le, kvůli tobě už semnou ani nechodí na pivo! Zaměstnáváš ho tak moc, že mi ani nevolá!" Zacloumá pouty. „To já mám být ten nas.ranej, že jsi mi sebral nejlepšího kámoše!"
„Sakra, jsem rád za to, že jsi to zrovna ty! Tobě věřím. Už jsi mi tolikrát pomohl. Vím, že bys mi nikdy Richarda nepřebral a minulost mě nezajímá!" zarazím se, protože si uvědomuji, že zase křičím a buším pěstí do Jeffa.
„Dáš si pivo?" řekne místo toho.
„Co?" zvednu k němu udiveně oči.
„Piješ pivo?" táhne mě k ledničce a vytáhne dvě plechovky. „Jsi si vědom, jak vypadáš ty a jak já?"
„Jsi perfektní. Je na tebe spolehnutí, máš svaly, neodolatelnou postavu..."
Stáhne si svoje tričko přes hlavu a jedním pohybem mu uškubne rukáv, který nemůže přes naše spoutání sundat.
„Tohle tě přitahuje?" zeptá se mě a stáhne si i kalhoty.
„No..." polknu.
Hrábne mi rukou do výstřihu a knoflíky ani nestačily postřehnout, jakým způsobem opustily lůno košile. A já vůbec nezaznamenal, jak jsem o košili přišel.
„A Richarda vzrušuje tohle," přejede mi dlaní po hrudníku, přes břicho a stáhne mi kalhoty.
Stojíme naproti sobě a hledíme na sebe. Jeff odkopne kožešiny a zvedne poklop, ze kterého se zvedla horká pára. Vrazí mi plechovku do ruky, donutí mě vyzout si boty a sešlápnout kalhoty a jedním úderem mě sejme do vody, zároveň s ponořením svého chlupatého mohutného těla, že se hladina vody zvedne natolik, že se rozlije po podlaze.
„Tak a teď si v klidu promluvíme," usměje se Jeff a zuby otevře uzávěr plechovky.

Sedím na verandě, opřený o dveře a jen útržkovitě ke mně dolehne rozhovor těch dvou.
„Všechno nejlepší," ozve se přede mnou. Zvednu hlavu.
„Díky Mete," přeberu si od něj skleničku s whisky.
„Omlouvám se za to ráno, ale Jeff nám jaksi nedal na vybranou," posadí se vedle mně a přiťukne si. „Proč to tu máš?" zeptá se s nedůvěrou v hlase a ukáže na jejich zbraně, položené vedle mně.
„No, Daniel si potřeboval promluvit s Jeffem," ukážu prstem na dveře za sebou.
„Myslíš, že to přežije?"
Pokrčím rameny.
„Musím uznat, že Daniel má pěkný zadek," pokývá hlavou Mathyu. „Kdyby byl volnej, dej mi vědět..."
Chytá mě za ruku, která tiskne jeho hrdlo. „Promiň," chrčí. „Vím, že je tvůj, že na něho nemám sahat!"
„To bych ti radil," pustím jeho krk a on se rozkašle.
„ku**a, pořád máš silný stisk," promne si hrdlo a snaží se popadnout dech.
„Myslím, že bych měl jít dovnitř, jsou tam spolu už nějak moc dlouho," zvedám se.
„Jsem zvědav, kdo z nich přežil," začne se Mathyu smát.
Raději ho vykopu od dveří s varováním, že to není divadlo pro něj.

Zacpu si pusu volnou rukou, abych obsah piva nevyprskl na Jeffa.
„Tak tohle bych si o šéfovi nikdy nemyslel," směji se Jeffově další historce z doby, kdy oba sloužili u armády. „A to jako strčil... ten kvér... aby..." vyprsknu znovu smíchy.
„Někdy měl opravdu zvláštní nápady," vytřepe z plechovky poslední kapku a zmáčkne ji do malé kuličky a mrskne ji za sebe.
„A ta jizva, no víš, je děsně sexy, táhne se," stoupnu si ve vodě a ukazuji na svůj pupík. „Začíná tady... já ji vždy... " zarazím se nad Jeffovým přimhouřeným pohledem. „No, vždyť víš, pokračuje tudy," sjíždím si přes třísla. „A končí..."
„Dane!" osloví mě Jeff.
Sklouznu pohledem na místo, kde ukazuje můj prst a pak se s ním vrátím zpět k pupíku.
„Jo, máš pravdu, ona vede na opačnou stranu, doprava, tady... až..."
„Dane!"
„No jen, mě zajímá, jak někdo může přijít k tak divné jizvě, která končí..." otočím se k němu bokem a zezadu ukazuji na svém stehně, těsně pod zadkem, kde končí. „Tam já nikdy nedojdu..."
„Když si v klidu ponoříš to svoje vyzáblé tělo zpět do vody, řeknu ti, kde k ní přišel," zavrčí Jeff a prohrábne si mokrou rukou své, na ježka střižené vlasy.

„Myslím, že už jste toho nakecali dost!" zahřmím nad nimi.
Stojím a dívám se na ně z vrchu. Vypadá to, že stihli za tu chvíli vypít každý pár piv. Vypadají jak nejlepší kámoši a ani si nevšimli, že už pár minut stojím v chatce vedle nich. Daniel se tu před ním nakrucoval, Jeff si ho prohlížel a já začínám žárlit.
„Ukažte ruce!" vytáhnu klíčky od pout. „Měli jste si promluvit a ne se tu svlíkat!"
Brzy jednomu nebo druhému trefím do zubů, jestli se nepřestanou pořád chechtat.

Ušklíbnu se na Jeffa jako na největšího spiklence a natáhnu svou ruku, aby mě šéf osvobodil od pout.
„Jeff mi slíbil, že mi řekne, jak jste, šéfe, přišel k té jizvě, co mě tak děsně přitahuje... Než vám ho vezmu..."
Jeff mě kopne pod vodou do holeně až zak.urvuji.
Nejsem schopen vylézt z vody, horká voda a pár piv, jejichž počet bych mohl zjistit podle pohozených plechovek kolem nás, akorát nevím, která patří mně a která Jeffovi.
„Ale pořád mi nechce prozradit, kdo koho, kde a proč ojel," sklopím bezmocně zrak na okraj jámy, ze které fakt nejsem schopen sám vylézt.

Jeff se na mě podívá jako vrah. Jeho pohled jasně říká: „Cekni slovo a zabiju tě!"
Rozepnu jim pouta. Vysvleču si košili a začnu se soukat z kalhot.
„Vypadni, Jeffe!" podívám se na něho s výmluvným pohledem. „Nebo by ses raději přidal?"
Takovou rychlost, s jakou Jeff vylezl z vody, oblékl se a zabouchl za sebou dveře, jsem ještě neviděl. Jen jsem za ním zamkl a svlékl si zbývající věci.
„Je ještě něco, co bys chtěl slyšet?" vlezu k Danielovi do vody a přitáhnu si ho k sobě.

„Šéfe," vydechnu rozechvěle a přitisknu své dlaně na jeho kůži na hrudníku. „Já jsem takový idiot. Vyvádím jak nějaká žárlivá puberťačka. Ale já vás... tolik… miluji... a vy... mi nic..."
Zastavím se dychtivě svými ústy před jeho a pak ho jen políbím na bradu a jemně pod ret.
„Mně stačí, když můžu být součástí vaší přítomnosti. Nechci nic vědět. Překousnu všechno, dokud mi nebude bránit v tom, abych vás mohl milovat," neodolám a nasaji jeho rty, stydím se za svůj pivní odér, ale i přes mou mírnou otupělost jsem nadržený jen z toho, že tu je.
Ta touha se roztáhla rychle jak mor a zanechává za sebou jen bezmocné mrtvolky, které se nemohou samostatně hýbat, jen zírají odevzdaně do stropu a čekají, kdy je někdo šoupne do pytle.
„Omlouvám se, že jsem takový idiot," zašeptám mu do ucha. „Nechtěl jsem vám pokazit oslavu narozenin," sjedu polibky po jeho krku na rameno a vychutnávám si slanost jeho kůže. „Všichni už čekají s tou koženou brašnou na notebook a sadou pozlacených propisovaček a nejraději by vám třásli všichni rukou a líbali vás ..." vrátím se zpět na jeho rty. „Sem...a já... tohle nejspíš... nedovolím... jsem tak žárlivý..."
Prohnu se v bocích a nechám mu na stehně pocítit svou slabost pro něj a postavím si tím třením své bradavky do pozoru, až to bolí a vydechnu vzrušením.
„Jsem idiot a k tomu opilý."

Chytnu jeho nohy, roztáhnu je od sebe a usadím si ho do klína.
„Tak já nevím… Jestli jseš opilý, nechtěl by sis jít radši lehnout?" poškádlím ho, ale rukou už sjíždím dolů, abych dopřál objetí našim dvěma malým kámošům.
Nechávám ještě chvíli Daniela rozdávat polibky, ale pak ho chytnu, stiskem ruky v jeho vlasech mu znehybním hlavu a dychtivě si beru jeho ústa.

Několikrát za sebou rychle vydechnu.
Teplo. Vlhko. Vzájemné objetí. Vražedná kombinace.
Moje opilost je vymetena všemi těmi doteky, co mi Richard poskytuje, takovou rychlostí, že ani nevím, v které části těle zůstala. Nejspíš v pažích, protože je mám jen volně položené na jeho hrudníku, ani se mu neprohrabávám chloupky, ani mu nevnucuji své krvavé značky, jen vnímám jeho bušící srdce.
„Miluji tě, tak hrozně," šeptám jen tak do prostoru, protože jeho ruka ve vlasech mi nedovolí mu to říct přímo do ucha. „Já... já... toužím po tobě, tak ..." nemůžu se nadechnout.
„Miluji tě," na nic víc se nezmůžu.

Alkohol v mé i jeho krvi rychle rozproudí krev a roznese tak po celém těle touhu jednoho po druhém. Vzrušeně oddychuji a rukou začínám projíždět oba naše penisy v pravidelných tazích. Ruku ve vlasech ještě více sevřu a zvrátím jeho hlavu víc dozadu, abych svými polibky mohl navštívit krk, který mě vždy tak vábí. Saju jeho světlou a hebkou kůži a jemným okusováním zanechávám na něm značky. Pokrčím nohy, zapřu je o hrubé dno a víc si tak nasunu Daniela do svého klína.

„Šéfe," hlesnu. „Tohle není náš srub. Zase jeffa naštvu," nemůžu mluvit, jak mě vzrušení pohlcuje a zbavuje normálního myšlení. „Ten kufr... jeho lázeň... Zabije mě... tentokrát to určitě..."
Nadzvednu se, aniž bych zabránil šéfovi plenění mého krku, které mě přivádí do úplné blaženosti. Vynutím si pozornost šéfových prstů, aby nechal můj penis napospas sebevzrušení a zabořil je do mě co nejhlouběji, nebo ať je úplně vynechá a napasuje se do mě svou dokonalou částí těla.

„Určitě nebude nic namítat, kdo ví, co v té vodě zanechal on, když viděl tvé tělo," usměju se.
Ještě jednou promnu v ruce svůj penis, abych se ujistil o jeho správné tvrdosti. Nasměruji ho tam, kde se mi Daniel vybízí a jen špičkou se v něm malinko schovám. Dívám se na něj, jak se to snaží rozdýchat. Stejně jako já. Tak nedočkaví jsme oba dva. Chytnu ho pevně za boky a velmi pomalu ho tlačím dolů. Je uvolněný z předchozího milování a to pomalé nasouvání na můj penis mě přivádí do stavu šílenství, kdy jsem jen schopen zatnout zuby a ještě silněji stisknout jeho boky.

Jsem po tom pivu tak vláčný, že je mi všechno jedno. Všechno prožívám tak osvobozujícím pocitem, jen zvednout do vzduchu ruku se vztyčenými prsty otevřenými do vítězného „véčka" a kdybych nosil podprsenku, s chutí bych pod ní škrtnul sirkou.
Sakra, nepiju pivo. Nejsem zvyklý na tenhle druh opilosti. Na horkou lázeň, která všechny vzruchy rozvádí do krve mnohem rychleji, než bych chtěl. Opřu se hlavou o jeho rameno a snažím se do jeho ramene tlumit své hlasité steny, které ale moje podvědomí vůbec nechce tišit, chce je vykřičet do prostoru, aby tu zůstaly v Jeffově srubu všude viset jako viditelné připomínky vášnivého sexu s Richardem. Chci, aby si na stěnách z kuláčů mohl číst všechno moje vzrušení, které právě prožívám. Že on na něj nikdy nebude mít právo ani ve svých snech pomyslet, že to všechno patří jen mě. Moje „miluji tě" visí v několika verzích u stropu jako kokon motýla. Až sem Jeff přijde, zaplaví ho duhová křídla těch krásných okřídlenců a pak si uvědomí, že Richarda navždy ztratil.

Přes všechno to vzrušení pozoruji Daniela, co vyvádí. Myslím, že sex s ním, v tuto chvíli, bude opravdu jeden z těch extra. Jeho gesto patřící do hippie doby, následné mávání rukou mi vytvoří úsměv na tváři až tak, že přestávám líbat jeho nádhernou kůži.
Nepřestávám ho však nadzvedávat a narážet si ho zpět. Bez problémů můžu zvyšovat tempo jeho vysedávání, protože už tak jeho lehké tělo je nadnášeno vodou.
Přestávám pozorovat, co dělá a víc se soustředím na své vlastní pocity. Tělo naplněno touhami začíná pohlcovat přicházející orgasmus tak rychle, až jsem překvapen.Zapírám nohy víc o dno a svými boky vycházím vstříc Danielovým pohybům.

Jsem tak opojený alkoholem a vzrušením, že vůbec netuším, co dělám. Jen se soustředím na vysedávání, na otisk svých zubů v hebkém a měkkém podkladu a na pocit, co mě pohlcuje. Chytnu jeho ruce, které mě drží za obě půlky a poskytují mi oporu a určují tempo, mazlím se s jeho prsty nevědomky, zapomínám na to, že by někdo nebo něco raději chtělo moje ruce na sobě a nechávám se opíjet tou slastí, rozlévající se mi po těle.
„Kruci!" vykřiknu, když mě sevře do kleští, co nedokážu identifikovat. Jako bych to nikdy nepoznal… Svírá mě to na hrudníku, snaží se mi to zastavit srdce a do něčeho, co nejspíš není moji součástí, ale silně to pociťuji, se dere napětí, snaží se to oddělit od mého těla silnými záškuby.
Vsunu tam ruku, abych o to nepřišel, protože mi něco našeptává, že by mě mrzelo o to přijít. Svírám to v drtivém sevření, aby to nikam neodcházelo, a nechám zdrhnout jen pár Mexičanů přes hranice, kteří jsou mi ukradení, a ten pašerácký vůz zadržím na hranici.

Jeho ruka na penisu. Sakra, chci někdy skončit dřív než on. Jak to proboha dělá?
Nejsem schopen však dokončit svou úvahu, protože mě mé vlastní vyvrcholení zarazí do stěny lázně a já už jsem jen schopen si Daniela dvakrát tvrdě přirazit a pevně držet, aby nevyklouzl a všechno to své napětí uvolnit do něj.

Pozoruji bílé chuchvalce plovoucí po hladině a matně si uvědomuji, že to nejspíš nebyli Mexičani, ale nějací Afričani, plující v podpalubí a podle toho, jak se kolem nás vznáší, to nejspíš nepřežili.
Zatnu zuby ještě víc do šéfova ramene a snažím se ty hlouposti vyhnat z hlavy, protože se nedokážu přestat chvět, děsí mě ten stav a nedokážu se vyrovnat s tlakem, co mě drtí v konečníku. Několikrát přirazím v domnění, že se ho zbavím, ale je to pro mne... Znamená to několik nahlas vyřčených sprostých slov, až ta vycpaná hlava soba spadne na zem a upadnou ji parohy.
„Nesnáším pivo," zaskuhrám a pro potvrzení svých slov vytasím zlostně drápy a zaryju je do nejbližšího místa, které mi stojí v cestě.

„ku**a!" vykřiknu, když mě z mé euforie, způsobující odcházející orgasmus vytrhne bolest na ramenou. Pouštím Danielovy boky a servu si jeho ruce, zadrápnuté v mé kůži, jako cepíny horolezců, kteří hodlají vylézt na tu nejvyšší horu a ukázat tak všem, jak jsou dobří.
Zkroutím mu ruce za záda a on dolehne celým svým tělem na mé. Nevím co je víc horké. Zda jeho kůže nebo voda, která vydává svědectví našeho uspokojení.
Danielova hlava dopadne na mé dodrápané rameno. Políbím ho na krk. Jednou dvakrát, potřetí.
Jediná odezva je jen jeho oddechování.

Sevření, které mi brání v čemkoliv, je pro mě vysvobozením. Jako by někdo vyslyšel moje prosby, nebo mi sebral sirky a přesvědčil mě, že hledání podprsenky na mém těle je nereálné. Vydechnu svoje poslední: „Miluji tě."
Doufám, že je to čitelné hned na dveřích, jak Jeff vejde do dveří a nestačí si všimnout toho bezparožního sudokopytníka. Klesne mi hlava tak rychle, že jsem si ani nevšiml.
V duchu, ve snu, v podvědomí, prostě tam, kde mě teď sžírá myšlenka, že jsem něco posral, si uvědomuji, že jsem vytuhnul, v záklonu, s rukama za zády, opřený o hrudník a poslouchajíc srdce, které mi šeptá ukolébavku.
„Blázne! Tvůj Richard má narozeniny a ty se ožereš s Jeffem! Z blbýho piva!"
Nemůžu za to. Prosím, odpusť mi. Pořád je tam. Ta nevědomost, zda oni dva… někdy... Moje hero kecy, že mě minulost nezajímá. Potřeboval jsem zapomenout. Aspoň pro tentokrát.
Šéfe, miluji vás.
A jakmile se dostanu k nějaké zbrani na větší vzdálenost, sejmu Jeffa přesně mezi jeho modré pomněnkové oči.

„Danieli?" ozvu se tiše.
Jen pravidelně oddychuje. Všechny svaly povolily a je tak vláčný, že mu musím pustit ruce a přidržet si ho, aby nesjel do vody celý. Opatrně ho nadzvednu a můj již ochabující penis z něj hladce vyklouzne. Daniel to podvědomě jen doprovodí krátkým vzdechem.
V tom malém prostoru je trochu problém vstát, ale nakonec se mi to podaří. Beru Daniela do náruče a pomalu s ním vylezu ven.
Ukládám ho do první postele a je mi jedno, jestli je Jeffova nebo Mathyuova. Zabalím jeho rozpálené tělo do deky.
Utírám se, navlíkám si na sebe zas ty kovbojské hadry a celou dobu ho pozoruji, jak klidně oddychuje s lehkým úsměvem na tváři. Jen doufám, že se mu zdá o mně.
Nahlédnu přes okno ven. Musím tam jít, i když se mi od něj nechce. Nejraději bych si lehl k němu.
Potichu zavřu poklop na lázni, schovávajíc tak všechny důkazy naší předchozí aktivity a v duchu už vymýšlím lež, kdy všechno svedu na Jeffa.
Ještě jednou se podívám na Daniela, jemně konečky prstů ho pohladím po tváři a pak s povzdechem otvírám dveře chatky, abych si vytrpěl ještě těch pár hodin povinné oslavy mých zas**ných narozenin.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

máme tu další díl, je to trochu vstup do minulosti... trochu oddychovka, ale důležitá pro další díl Smile
vždycky všechno souvisí se vším... Smile tak doufám, že se vám to bude líbit...

5
Průměr: 5 (11 hlasů)