SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Double Gravitation II - Udělat si jasno - část 17

Kdyby ta dlažba před nemocnicí nebyla z lámaného kamene, už bych v zemi vyšoupal pořádnou díru. Promnu si oči už asi po padesáté, protože se je už hodinu snažím nespustit z vchodových dveří nemocnice. Rozhodl jsem se, že si s ním musím promluvit. Kdysi dávno, na Richardových narozeninách jsem zaslechl něco, na co jsem nikdy nedostal odpověď. Richardovy každodenní návštěvy v nemocnice ještě víc rozedíraly moje srdce pochybnostmi.
Konečně ho vidím vycházet. Je sám, má na sobě těsné džíny a hnědou leteckou koženou bundu s kožíškem. Nasadí si sluneční brýle a rázným krokem vykročí na parkoviště. Jo, jeho Land Rover není možné přehlídnout. Než jsem se rozhodl sem jít, napadla mě ta věc s kanalizačním poklopem, pověsit si ho na hrudník, abych setkání s ním přežil.
Odlepím se od stěny a mám co dělat, abych mu stačil a neujel mi před nosem. To, že se zastavil tak rychle, jak rázoval ke svému jeepu, mi ani nestačilo zvolnit krok, natož zastavit, takže jsem do něj skoro vrazil.
„Nejspíš máš zase nějaký problém, jinak bys tu na mě hodinu nečekal a nesledoval mě, že Danieli?" zamračí se na mě Jeff a jeho ruce mi vyhlazují nerovnosti na košili takovým způsobem, že mě mírně škrtí límeček a nemůžu popadnout dech.
„Máme spolu nevyřízený jeden rozhovor, nedopitých pár piv a přiznávám se, jsem dost neodbytný a vytrvalý a budu ti dnes stát tak dlouho za zadkem, že mi svůj čas budeš muset věnovat."

Záležitost s Jeffem nám prodloužila pobyt u Laury o několik dní navíc.
Nelíbilo se mi, v jakém je stavu a řekl jsem si, že ho pohlídám, aby v nemocnici vydržel aspoň pár dní. Denně jsem ho chodil kontrolovat a vyhrožoval mu, že jestli nebude ležet v pozoru, tak mu ty žebra zlámu já, aby měl důvod tam zůstat.
Ptal jsem se několikrát Daniela, jestli půjde se mnou, ale odhodlal se jen jednou. Většinou si pak zařídil jiný program. Tak jako dnes. Vůbec nevím, kam šel, ale počítám, že nejspíš za Smithovými děvčaty.
Slibuji Lauře, že do večeře budu doma, stejně jako Daniel. Pomůžu ji ještě poklidit kuchyň po obědě a znovu vyrážím za Jeffem do nemocnice.
Otvírám dveře připravený, že zas něco poletí mým směrem. Stojím však málem s otevřenou pusou a zírám na prázdnou, čistě povlečenou postel, čekající na nového pacienta.
„Dneska odešel. Není to tak dlouho, asi hodinu,“ sdělí mi sestra.
Až ho chytnu, tak ho zmlátím a pošlu šupem zpátky.
Myslím, že my dva si stejně nemáme co vyčítat. Sám musel non stop sedět u mé postele, když jsem v nemocnici ležel s prostřelenou nohou a chtěl odejít domů už z operačního sálu.

„Nemyslíš si, že tě vezmu do svého auta?" zkouší mi zastoupit cestu Jeff.
„Nemám nic proti chození pěšky," pokrčím rameny.
„Ty chceš semnou jít na panáka v poledne?"
„Nemáš na to koule, pít v poledne?"
„Máš rád svůj obličej, tak si dej pozor na to, co říkáš."¨
„Pozveš ty mě nebo já tebe?"
„Byl jsi někdy u mě doma?"
Přivřu oči.
„Zvu tě ke mně. Mám velký pozemek. Jedno tvé špatně řečené slovo a už tě nikdo nenajde, jasný?"
Obejdu auta a sednu si na místo spolujezdce.
„Ale pivo pít nebudu."

Zvedám telefon.
Jeff mi to bere až napodruhé.
„Kde jseš, idiote?!“ seřvu ho, jen co se ozve.
„V nemocnici byla nuda a mám tu něco na dořešení,“ odpoví s klidem angličana.
„Snad si nemyslíš, že v tomhle stavu půjdeš do práce?“
„Hele neřeš to. Večer přijdu k Lauře, a teď mě omluv, nemám čas, mám tu lepší zábavu než se s tebou vybavovat.“
Zírám na telefon jako na zjevení panny Marie. On mi to položil. Tohle mi udělal jen jednou, když byl napasovaný mezi nohama jedné slečny.
Schovám telefon. Co s volným odpolednem?
Rozhodnu se jít ke Smithovým za Danielem.

Měl jsem otevřenou pusu celou dobu. Už jen příjezd k těžkým vratům, zasazených do dvoumetrového plotu, vypadal jako návštěva jurského parku. Myslel jsem, že bude Jeff bydlet v nějakém srubu, ale jeho dům byl architektonický skvost, směs velkých tabulí skla, kamene a byl perfektně zasazen do strmého břehu. Všechno ovládal odněkud, pouhým stlačením jednoho tlačítka, jakoby byl Bůh a brány nebeské či pekelné se před ním otevíraly jako na povel. Sotva vystoupí z auta, přiběhnou dva statní psi, jak mě Jeff vzápětí informuje, že je to japonské bojové plemeno Tosa Inu a nemám se k nim přibližovat, načež po mě oba hodí varovně svůj pohled a já mám výhled na jejich statná prsa a zuby.
„Tak pojď dál," pobídne mě a vede mě skrz velkou halu, do které prosvítá sluneční světlo jak prosklenými stěnami, tak i stropem, ztrácející se několik metrů nad námi. „Oba máme rádi zbraně, zahrajeme si takovou hru, ať se tu jen tak zbůhdarma neožíráme. Souhlasíš?"
Jak bych nemohl souhlasit.

„Přijel pan král!“ křičí Lily, jen co vystoupím z auta.
Nechápu. Udiveně hledím na všechny tři holky, které se už cpou do dveří.
„Mazejte zpátky holky, nechte pana Kinneye na pokoji,“ hnala je paní Smithová nazpátek do domu.
„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli je tu Daniel, říkal, že se u vás zastaví,“ odmítnu pozvání jít dál na kafe.
„Ne, říkal, že se zastaví později, až přijde manžel.“
Rozloučím se s tím, že tedy nebudu rušit.
Sednu do auta a přemýšlím, kam asi mohl jet. Že by k sobě do bytu? Ale tam nic nemá, je prázdný. Beru telefon a vytočím jeho číslo.
Opravdu by mně zajímalo, kde právě je.

„Moje království," rozmáchne rukou Jeff, když se před námi odsune celá strana místnosti. „Můžeš si vybrat."
I ryba na suchu by pobrala do svých žáber víc vzduchu než já teď. Srdce se splaší do vysokých obrátek během sekund. Mýho parťáka to vyděsí a staví se do pozoru, i když necítí ani Richarda ani jinou příležitost si něčeho užít, ale rychle bijící srdce bývá pro něj většinou první povel. V kapse mi zadrnčí telefon, což mě nastartuje ještě víc.
„To bude Richard. Jestli se chceš něco dovědět, nebral bych to," řekne s klidem Jeff a bere do ruky už druhou zbraň, míří mi s ní na hlavu a pak ji zavěsí zpět a vybere si jinou.
Podívám se na displej a pak na Jeffa, což znamená dívat se do hlavně nějaké brokovnice.
„Co to vůbec bude za hru?" zeptám se opatrně.
„Za každý netrefený střed panák mýho nejlepšího pití. Za každou desítku jedna otázka na protivníka," shrábne Jeff krabici nábojů a spokojeně si pušku přehodí přes ruku. „Máš vybráno?"

Zvedám telefon a znovu volám Jeffovi. Nebere to. Už mě oba začínají štvát.
Nastartuji a jedu k Jeffovi do práce.
„Je tady Jeff?“ vybafnu hned na Johna, když vejdu do jeho kanceláře. Zrovna sedí s nohama na stole a pomalými tahy čistí svou zbraň, jako by to byla jeho milenka. No, i když já bych tomu dal jiné přirovnání a to otírání by muselo mít rychlejší frekvenci.
„Není, má být v nemocnici,“ hodí nohy dolů ze stolu a postaví se.
„Není tam, a Daniela taky nemůžu najít, nebere mi telefon.“
„Nooo, jen jestli ho Jeff cestou z nemocnice někde nepřizabil,“ pozvedne výmluvně obočí.
„Snad by nebyl takový blbec a nešel by dobrovolně na smrt,“ zavrtím hlavou a s těmi slovy se otáčím a jdu rovnou do technické místnosti.
„Počkej, Richarde, nemůžeš…“ běží za mnou John.
„Co nemůžu? Prostě si je najdu. Oba dva!“

Sjíždíme výtahem někam do sklepení. Sakra, jak je tenhle dům veliký? Je to jak nějaká pevnost. Nemusel by mě ani nikam zakopávat, stačilo by mě někam šoupnout do rohu a už mě nikdo nenajde.
„Když dáme oba střed, dáme oba skleničku a žádnou otázku," pokračuje Jeff ve svých pravidlech, ve kterých už mám mírný chaos.
Ani jedna varianta se mi totiž nezdá pro mě pozitivní.
Dole má Jeff střelnici jako krá.va. Klimatizace udržující teplotu kolem dvaceti stupňů. Ozáří ji několik dlouhých světel. Sevřu v ruce pušku a kousnu se do rtu.
„Dáme několik variant. Na začátek si dáme jen terče," zahrčí kladky a několik desítek metrů od nás se zhmotní terče.
Jeff přistoupí k prosklené vitríně a vytáhne láhev a dvě skleničky.
„Dovezl jsem si to z Evropy. Kopni to do sebe, ať víš, do čeho jdeš," podá mi jednu a svoji převrátí do sebe.
Napodobil jsem jeho gesto a od té doby přišel o řeč a myslím, že se mi zhoršil v tu ránu i zrak, jak mi vytryskly slzy do očí.

„To se mi snad zdá,“ sedne John na zadek na nejbližší židli.
Oba dva na to čumíme a nechápeme. Daniel a Jeff na jednom místě.
„Hm, nejspíš už Jeff ojíždí ten nádherný zadek.Pořád říkám, že Daniel stojí za hř…“ Mathyu, který nahlíží přes rameno, nedopoví. Jednou ránou ho zarazím pod nejbližší stůl.
„Že já si nedám pozor na pusu,“ chytá se za bradu a raději se klidí pryč.
Otočím se na patě a jdu do Jeffova do trezoru se zbraněmi.
„Neblbni, určitě o nic nejde, víš, že Jeff…“ běží za mnou John.
„ku**a drž hubu!“ umlčím ho jedním pohledem. „Na nic jsem se tě neptal! Jdu to s nimi jednou provždy vyřídit, opovaž se mu volat, jinak…“ namířím na něho zbraň.
Sedám do auta, i když se mě John pořád snaží zastavit a jedu k Jeffovi domů.

Ten výstřel mi málem vykloubil rameno a ohluchl jsem. Jeff mi zamává sluchátky před nosem a usměje se.
„Tady frajeřit nemusíš," a nasadí si je před tím, než vystřelí.
Na monitoru vedle nás jasně oba vidíme, že jsme to dali oba do černého.
„To bude velice zajímavé," zazubí se Jeff, vkládá patronu a oba do sebe převrátíme další várku té šílené pálenky, bůhví z čeho udělané.
Má fakt sílu. Jeff na mě nečeká, až si nabiji a vypálí. Musím přimhouřit oči, abych se přesvědčil, že to zase trefil. Moje ruka už není tak pevná. Zatraceně. A taky mě bolí rameno. Dávám si pozor na zpětný chod a hned nato zaku.rvuji, protože se nemusím dívat na displej, abych se ujistil, že jsem o pár milimetrů netrefil.
„Co bys udělal, kdybych ti potvrdil tvou domněnku, že mezi mnou a Richardem něco bylo?" vyhrkne na mě svou otázku, bez přípravy, jen tak mi ji vmete do tváře.
Vrazil jsem mu pažbu pušky přímo na solar plexus a donutil ho udělat několik vrávoravých kroků dozadu, až málem upustil svou zbraň.
„Chápu, taky odpověď," přejel si rukou po břiše a nabil.

Brána je zavřená. Vytáhnu ovladač, který mám snad od té doby, co se Jeff nastěhoval, a otevřu si. Zaparkuji vedle jeho auta.
Vejdu do vstupní haly a postupně procházím místnosti. Nikde nikdo. Občas Jeff bývá mezi svými milenkami. Otevřu si místnost se zbraněmi. Je prázdná. Už se otočím, že půjdu pátrat dál, když si všimnou prázdných míst.
„Je dole. Jen doufám, že aspoň jeden z nich ještě žije, abych jim mohl ustřelit hlavu," pomyslím si. Přesně vím, kam mám mířit. Po cestě popadnu sluchátka a vytáhnu si zbraň.
Opatrně otevřu dveře a zůstanu stát mezi nimi.
Dívám se, stále nezpozorován, co ti dva tam vlastně blbnou.

Vypálil jsem ještě dřív, než zacvakl zbraň. Byl jsem fakt naštvanej a pití mi rozehřívalo krevtak, že jen vřela a na kůži mi od toho naskakovaly pupínky. Vrhl jsem na něj výsměšný pohled.
„Musíš být uvnitř dost těsný," zašeptal jsem mu do ucha, když jsem využil rychle jeho soustředěnosti, nadzvedl mu sluchátko a ty slova mu vydechl horkým vzduchem s otiskem vlhkých rtů na boltci.
Náraz nás odhodil oba, střela zahučela někam do stropu a vyloudila divnej zvuk.
„ku**a, co to bylo!" vykřikl Jeff.
Napřáhl jsem předsebe pušku, tak jako on na mě.
„Mám nárok na otázku. Byl jsi dole nebo nahoře?" štěknu.

Hned mi bylo jasné, o co jde. Do pr***e, pořád mu to leží v žaludku.
A co se týče Jeffa - asi ho fakt brzy zabiju. Moc dobře tuhle hru znám.
Rychle jsem využil toho, že oba stojí blízko sebe, namířil jsem a vystřelil.
„Tak a teď mám nárok na otázku já," udělal jsem dva kroky k nim. „Co to tu,ku**a děláte?!"

„Nepleť se do toho, Richarde," řeknu a nespouštím oči z Jeffa. „Hrajeme tu s Jeffem hru a dobře se u ní bavíme. Tebe nikdo nepozval."
Sklopím zbraň.
„Odpověz, hned," trvám na odpovědi.

„Nepozval?" nemůžu uvěřit tomu, že mě Daniel takhle odpálkoval.„Jeffe?"
Ani se na mě neotočí. Dívá se na Daniela zvrchu a vidím na něm, že je dobře nažhavený. Dobře vím, jak to dopadá, když si vypije. Zvlášť v jeho porouchaném stavu.
„No, brácho, myslím,žes to pos.ral." položím zbraň na stolek. „Máš štěstí, že nemlátím mrzáky. Tohle vrať Johnovi."
Ještě se podívám na Daniela. „Bavte se dobře. Možná ti odpoví a konečně budeš spokojený."
Servu si vztekle sluchátka z uší a hodím je na zem. Otočím se a odcházím.

„Jsme tu sami," připomenu se znovu Jeffovi.
„Myslím, že hra skončila," řekl vážně Jeff a odložil zbraň.
„Mám právo na tvoji odpověď."
„Byl jsem nahoře a dost jsem si to užil."
„ku**a! Chci pokračovat ve hře!"
„Měl bys jít za Richardem."
„Teď jsem tu s tebou a chci pokračovat!"
„Fajn," řekne naštvaně a vystřelí do stropu. „Prohrál jsem, jdu si nalít."
Sejmu jeho terč přímo do černého. „Ty ale podvádíš! Raději se ožereš, než abys kladl otázky?"

Seřvu psy, jen co je vidím, jak se ke mně hrnou. Znám je od štěněte. Oba jen stáhnou ocasy, když vidí mé rozpoložení a zmizí za barák. Sednu do auta.
O co jim jde? Proč to tak strašně moc chce vědět?
Vždyť je to minulost.
Vztekle začnu mlátit do volantu.
Kam chci vlastně jet? Brečet Lauře na rameno? Akorát by mně seřvala jak malé děcko.
Znovu vystoupím a písknu na psy. Během vteřiny jsou u mě. Beru je do baráku. Tohle Jeff nesnáší. Vytáhnu si flašku a sednu si i se psy na sedačku. Dám si jeden pořádný hlt a pohodlně se opřu.
Pak oba psy pohladím. „Hlídej!"
Vím, že teď klidně můžu usnout. Nikoho ke mně nepustí. Ani Jeffa.

„Chci změnit pravidla," řeknu vztekle.
„A to?"
„Ten kdo vyhraje, rozhodne, zda položí otázku nebo nechá toho druhého chlastat."
„Souhlasím, ale přejdeme do druhého levelu na pohyblivé cíle."
„Není problém," přikývnu tak prudce, že se mi zatočí hlava.
Světla zhasnou.
„Dvě rány," řekne Jeff. „Něco jak holubi při loveckých závodech. To ti půjde určitě skvěle."
„Jasně, začnu," souhlasím.
Vypálím dvě rány. ku**a práce, ten disk si klidně odletěl, aniž by byl poskvrněn.
Jeff ho rozštěpí na atomy jedinou ranou
„Sklenička," řekne tvrdě a já do sebe musím převrátit obsah té pálenky, co má minimálně sedmdesát procent alkoholu.
Zamotá se mi hlava a dopadnu na jedno koleno.
„Jsi na řadě," nadzvedne mi hlaveň Jeff svou puškou.

Do háje. Nevím, co tam dělají. Nevím, kolik toho Jeff Danielovi řekl. Ale pochybuji, že mu řekl pravdu. Určitě bude mlžit. Určitě se nepochlubí, že se dva dny neposadil.
Sem nahoru nedolehne ani jediný zvuk ze spodu. Má to dobře odhlučněné. Znovu si loknu.
Alkohol a zbraně.
Jeff jak Jeff, ale nevím, jak bude reagovat Daniel.
Co se starám. Fuck! Ať si třeba ustřelí palici.
Znovu si loknu. Nachvíli se napřímím a snažímse popadnout dech. Do hajzlu. Proč piju to jeho svi.nstvo? Sakra. Jeff má ruský původ. Se nedivím, že ho jen tak nějaké procento navíc nepoloží. Horší snad je už nějaká ruská samohonka.
Alkohol mi začíná zatemňovat mozek a vyvolávat větší vztek a agresi.
Do hajzlu!
Vytáhnu telefon. Najdu Jefovo číslo.
PĚKNĚ SI TO POS.RAL
Odešlu.
Znovu se pohodlně opřu a hodím nohy na stolek. Tohle Jeff taky nesnáší.
„ku**a!" zařvu si do ztichlého baráku.

Střílím ze zákleku. Jsem si jist, že jsem ten disk trefil. Tohle mi vždy šlo a nikdy jsem neminul. Jeff se ale taky trefí.
„Dáme oba po skleničce," řekne rozhodně Jeff a oba to do sebe překlopíme.
„Dáme poslední kolo a pak přejdeme do posledního levelu," nadhodí Jeff.
„A to je?"
„Vyměníme zbraně za laserovky a uděláme si tu vedle pěknou akční hru. Kdo koho sejme první, bude si moct s poraženým udělat, co chce."
Pohodím jen hlavou, ať odpálí toho asfaltového holuba, ať to máme co nejdřív za sebou.

Jsem skoro v limbu, když mě probudí zvonění mobilu. Psi jen zavrčí, ale hlídají dál.
„Co je!" vyštěknu.
„Jste tam všichni živí?" zeptá se John.
„ku**a je mi to u pr***e. Ať si třeba oba dva ustřelí koule. Deff má tvou zbraň a Janiel se po něm plazí!"
„Co? Richarde, jsi v pořádku?"
„Lehni!" zařvu na psy a je mi jedno, že držím telefon u ucha.
„Jedu tam."
„Jeď si třeba do pr***e!" mrsknu s telefonem na stůl.
„Hlídej!" dám znovu povel. Chytnu ovladač, pustím si tu nejtvrdší muziku co Jeff má a znovu si loknu.

Další sklenička pro nás oba. Výměna zbraní za vesty a laserové zbraně. Tma jak v pr.deli. Oči už mám fakt unavený. Chci tenhle souboj vyhrát. Chci dostat odpovědi na své otázky. Nechci žít v nejistotě, Co si to namlouvám, nechci to vědět. Nejspíš by mě to zabilo, zranilo mě to. Mám rád současnost. Každý měl nějaký svůj předchozí vztah, Oba máme stejného milence. ku**a. Je mi Jeff u pr***e. Richard ani on mi nikdy nic neřeknou. Drží při sobě. Chápu to. Nechci to vědět.
Vylezu z úkrytu a dostanu plný zásah přímo doprostřed vesty.
„Vyhrál jsi," odhodím zbraň a soukám se z vesty. „Tak co po mě chceš?"

John musel už být na cestě, protože ani ne pět minut po našem hovoru stojí přede mnou.
Psi se naježí a postaví do bojové pozice. Jen vrčí a cení zuby.
„Co cheš... chceš..." štěknu po něm.
„Kde jsou?"
„Ať jdou... do hajzlu! Běž zkopat hroby... oba... jsou ustřelení..." mumlám nesrozumitelně.
„Co?" nakloní se ke mně, ale hned couvne zpátky, když psi zavrčí ještě víc. „Kolik jsi toho vypil?"
„Vím já? Tenhle kus?" ukážu prstem na flašku. Začíná mi být zatraceně horko. Sundám si košili a začnu ji převracet v ruce.
„Co děláš?" zeptá se John.
„Hledám krev..."
„Ty kre.téne!" zařve na mě. „Na tohle už nesahej!“ ukáže na poloprázdnou flašku. „Jdu se po nich podívat."
„Běž kam chceš...!" zařvu na něho a zalomím se do sedačky.

„Co po tobě chci?" Jeffův hlas zní zatraceně výhružně. „Chci tvůj zadek!"
„Cože?" vyhrknu a couvnu do tmy.
„To si přece myslíš. Když už jsem ojel Richarda, musím vyzkoušet i tebe! Richard je vždy nahoře, co?"
Udělám další krok, protože Jeff mi zapichuje neustále zbraň do hrudníku a nutí mě dělat kroky dozadu.
„Není zvyklý být dole. Jo, byl pěkně těsný a dost mě to rajcovalo. Ty jsi od něj cvičený, sex s tebou musí být pohodička."
Podrazí mi nohy, až dopadnu na záda a zaklekne si mi mezi nohy.
„Chceš taky okusit, jaký z toho měl Richard pocit?"

John zmizel za dveřmi.
Ať jde třeba do pr***e. Pomyslím si a pohladím psa.
Daniel to chtěl, má to mít. A Jeff je blbej, dobře ví, co s ním dělá chlast.
Jestli vyjdou živí, zlámu mu ty jeho naražené žebra. Tentokrát ano.
Odhodím košili bokem, hodím znovu nohy na stůl a pustím muziku ještě víc nahlas.
„Aspoň že vy se na nic neptáte," pohladím psy.

„Je mi jedno, co jste spolu měli!" vykřiknu a napřáhnu proti němu ruku. „Už to nechci vědět!"
„Ale ta nejistota… Pořád tě bude sžírat... Jsem lepší než ty? Jsem Richardův přítel. Už dlouho... tobě…" táhne mi kalhoty dolů. „Neřekne ti nic, že? Co bylo v armádě... Kde přišel k jizvám... Mluví s tebou o minulosti?"
„Jeffe!" zaskuhrám a zašermuji oběma rukama jemu před obličejem.
„Tak si teď můžeš udělat konečně jasno, koho by si Richard vybral, kdyby přišlo na lámání chleba," přitiskne se mi na hrudník a zatlačí mi svým břichem do rozkroku. „Jsi normálně tvrdej. Je ti úplně jedno, kdo tě opíchá."

Chvíli se nic neděje, John netáhne nahoru žádnou mrtvolu.
Vztek ve mně narůstá čím dál víc. Takhle mě odpálkovat a Jeff se v tom snad ještě vyžívá.
Vstanu a chytnu flašku do ruky. Trochu se mi zamotá hlava, ale vyrovnám to.
„Uděláme si lov na kretény," podívám se na psy, když si beru do ruky jednu z Jeffových loveckých zbraní. „K noze!"
Psi se poslušně přidají ke mně.
V jedné ruce flašku v druhé berretu. Scházím dolů s mírně nejistým krokem. Ale mušku mám,ku**a, dobrou vždycky.

Moje koleno je taky dost tvrdý. A do rozkroku, ať už je ten ču.ák v pevným nebo klidným stavu, je to jedno, bolí to vždycky. Napřímí se do kleku a spoustu jeho slov jsem nezachytil. Jen se na něj vrhnu a převrátím ho na záda.
„Jsem dobrej jak nahoře, tak dole. Nevím, jak moc velcí kámoši s Richardem jste, ale nikdy… Nikdy by ti svůj zadek neposkytl. Na to je dost hrdej. Nevěřím ti ani slovo. Zkus mě přesvědčit... Odpověz mi na pár otázek. Udělal jsi mu to zezadu nebo se ti oddal na zádech? Zatíná rád nehty nebo se jen nechá ojíždět? Musíš mu ho vyhonit nebo si stačí sám? Víš vůbec něco o sexu mezi dvěma chlapy?" praštím ho do obličeje, až mě zabrní všechny klouby.

Jsem ještě nahoře na schodech, když ke mně dolehne Johnův hlas.
„Pusť ho, nebo tě Richard zabije!"
Sejdu posledních pár schodů a psi se rozštěkají jak šílení.
„Lehni!" zařvu na ně. Okamžitě s tichým vrčením zalehnou. Zastavím a dívám se, jak se John snaží sundat Daniela z Jeffa. Moc se mu to nedaří. Jeff ho drží pod krkem, a vím moc dobře, jaký má stisk.
„O co vám dvěma jde!" zařvu na ně a namířím do podlahy kousek vedle nich.
„ku**a Jeffe, pusťho!" zařve znovu John a pak otočí hlavu ke mně. „A ty to polož! Jste všichni tři normální?!"

„Nesnáším vás!" chytnu se za krk, když mě Jeff pustí a já se můžu svobodně nadechnout. Vrávoravě se postavím na nohy. „Je mi jedno kdo koho tady ojíždíte, jako jedna velká rodina. Nas.erte si všichni! Odcházím."
Vyhnu se obloukem těm děsivě vyhlížejícím psům. Vůbec si nepamatuji, jak se odtud dostat ven. Právě nastal ten okamžik, opřít mě někde do rohu a navždy za mnou smést stopy.
„Je mi jedno..." říkám tiše do tmy. „Je mi jedno, jak velcí jste kámoši... Richard teď patří jenom mě... Já jemu, nikdy ho nezradím a minulost... Je mi u pr***e... Miluji ho," složím se na kolena a promnu si čelo. „Miluji ho…" opakuji pro sebe.

John se ke mně postaví a natáhne ruku k Berretě. „Dej mi ji," řekne klidně.
Stojím dál nehnutě a vztek ve mně začíná živit tu sopku, která zatím spala. Začínám toho mít tak akorát. Proč ti dva se tak nesnáší!
„Dej mi ji!" zařve na mě John, zatím co Jeff se sbírá ze země.
Nevím, na koho mám větší zlost. Na Jeffa že je tak blbej… Dobře ví, že ho budu mít vždycky rád, ať se děje co se děje.
Nebo na Daniela, že žárlí na někoho, kdo je jako můj brácha? Každopádně mám pořád vztek a agresivita nechce ustoupit.
Vrazím Berretu Johnovi do ruky a otočím se k Danielovi. Ještě jednou si loknu a hodím flašku na zem.
„Už toho mám akorát tak dost!" přejdu k němu. Má smůlu, že je nejblíž. „Co si sakra myslíš?" chytnu ho pod krk, vytáhnu ho na nohy a přirazím ke stěně.
„Chceš slyšet, že se Jeff opil a já byl nadržený, protože jsem půl roku s nikým neš.ukal?"
„Richarde!" ozve se Jeff.
„Chceš slyšet, že jsem taky chlastal a Jeff se chvástal, že ho neudělám líp jak nějaká dě.vka?"
„Richarde!"
„Chceš slyšet, že jsme si to rozdali jen proto, abych dokázal, jak jsem dobrý? Že si Jeff dva dny potom nesedl na pr.del?"
„Ty hajzle!" zařve Jeff a vrhne se na mě.
Daniel chrčí pod mým stiskem, ale mám zatemněný mozek tím svinstvem, co jsem pil. John jen stojí opodál a tiše sleduje, co bude dál. Nemá odvahu mezi nás vlízt.
„Chceš slyšet, že jsem mu ojel prdel a že si to užil, i když si to nechce přiznat?"
Jeff přiskočí a chytne mě za ruku. „ku**a, dusíš ho, kre.téne!"

Je mi jedno, že nemůžu dýchat. Tlačím si dlaně na uši a jen neznatelně drtím mezi zuby pořád dokola:
„Prosím, nechci to slyšet. Nemluv, nechci to vědět, prosím."
Nemůžu udržet slzy deroucí se mi do očí. Tolik mě to zraňuje. Tolik to bolí. Proč mi ty dlaně nepomáhají? Proč všechny ty jeho slova slyším? Proč jsem to chtěl slyšet, když nechci?
„Prosím," chroptím.
Jeff nás od sebe odtrhne. Znovu si mnu podrážděný krk. Chci odtud pryč. Nechci už nikdy nikoho z nich vidět. Couvám někam do zadu, až se opřu o další stěnu, kde jsou výtahové dveře. Stačí stisknout tlačítko a ta malá kabinka metr krát metr mě schová do své náruče. Mlátím do jediného tlačítka "up" , ať jsem co nejrychleji pryč. Trvá to pár vteřin, než mě vyplivne do haly. Nohy mě vůbec neposlouchají a i když je přemlouvám, nemají ani sílu se dostat k těm proskleným velkým dveřím, vedoucím na vzduch. Sprostě mi po pár krocích vypoví službu a já se složím k zemi.
Nechtěl jsem to vědět. Nic o jeho minulosti. Nic o jejich minulosti.

Odžduchnu Jeffa od sebe.
„Jseš spokojený?!" zařvu na něho a rozmáchnu se. Moje ruka ho odrazí pár kroků dozadu.
John už skočí mezi nás. „Nechte toho!" rozpřáhne ruce, aby nás od sebe oddělil. Ví, že tohle by už nedopadlo dobře.
Ještě chvíli stojím, zatínám pěsti a vztekle se dívám na Jeffa. V tu chvíli mi začíná docházet, že jsem napadl Daniela.
Do pr***e. Co jsem to udělal?
Beze slova se otočím a vyběhnu schody. Hned v hale se zastavím. Daniel leží na zemi u vchodových dveří.
Do hajzlu!
Doběhnu k němu a kleknu si.
„Danieli!"
Neodpovídá. Je mimo sebe. Proč? Proč jsem to udělal?
Opatrně ho zvednu a můj krok je najednou jistý, jako bych nic nevypil.
Je mi to tak líto.
Přenesu ho k Jeffovi do ložnice a položím ho na postel. „Danieli!" přiložím prsty na tepnu na jeho krku. Cítím tep. Oddychnu si.
„Co je s ním?" ozve se Jeff od dveří.
„Poskládal se u dveří," odpovím a povoluji Danielovi límeček u krku. Lehnu si k němu. Prsty jemně přejedu šrámy na jeho krku. Jsem takový kre.tén. Jeff k nám přistoupí a položí Danielovi mokrý hadr na čelo. Lehne si vedle něj z druhé strany.
„Promiň" podívá se na mě.
„Běž do pr***e," odpovím a Jeffovi je jasné, že jeho omluvu přijímám.
Obejmu Daniela a v duchu prosím, aby mi odpustil.

To teplo je mi známé. Miluji ho.
Doteky kolem mých boků a na břiše mě uklidňují. Miluji je.
Otevřu oči a zírám na strop, který mi nic neříká. Pak otočím hlavu a uvidím Richarda.
„Já... nechci nic vědět… o tobě a o něm," zašeptám. „Miluji tě teď... v této chvíli."
Cítím i další teplo na druhé straně. Když pootočím hlavu, setkám se s těmi nehorázně kýčovitě modrýma očima Jeffa,
„Nedám ti už nikdy příležitost, abys Richarda okusil," zavrčím na něj. „On patří mně. Jsi jeho přítel a já to budu vždy respektovat. Každý potřebuje přítele. Na koho se může kdykoliv obrátit. Komu může říct všechno. Já to nikdy nebudu. Měl jsi pravdu, mluvíme spolu málo, protože mu stačí mluvit s tebou. Mně už nemá co říct."
Přivřu oči a nadechnu se.
„Věřím, že přijde den, kdy získám jeho důvěru jako ty a že mi o sobě něco řekne, Známe se chvilku. Moc krátce... je brzy..."

Jeff se opře o loket a nakloní se k Danielovi.
„Mám náskok, známe se od narození. Narodili jsme se ve stejný den, ve stejné porodnici..."
Mírně se na něho zamračím. „Nedáš pokoj? Mám ti vrazit ještě jednu?"
„No nic, dobrovolně se vzdávám své postele. Tohle už nepotřebuješ," sebere Danielovi mokrý hadr z čela. „Za to já ano, je mi děsně blbě, ku**a, proč to pořád piju?" pleskne si hadru na čelo a vstane. U dveří se ještě na moment otočí. „Omlouvám se Danieli," a zabouchne za sebou se slovy: „Jdu se ožrat s Johnem, s tím je větší sranda."
Chvíli mlčím a dívám se na zavřené dveře. Nevím co říct. Nemám odvahu se na Daniela podívat.
Položím si hlavu na jeho prsa. „Promiň, je mi to líto. Nechtěl jsem ti ublížit."

„Ach tak... Znáte se až tak dlouho," stisknu rty k sobě. „Já jsem ten,kterej to dnes zvoral. To já bych měl prosit o odpuštění."
Stáhnu se z pod jeho hlavy a spustím nohy na zem.
„Promiň, ale jsem na nějaké úvahy moc opilej. Nechci stát mezi vašim přátelstvím. Aspoň ne dnes. Myslím, že jsem slyšel něco, co jsem slyšet nechtěl a bolí to. Potřebuji si to nechat rozležet v hlavě, vyspat se z kocoviny. Ale ne tady, u něj."
Zvednu se a chytnu za kliku.
„Promiň, jsem hlupák a budu jím pořád. Tak jak mi to Jeff jednou řekl," dodám a aniž bych se na Richarda podíval, zavřu za sebou dveře.

Někdy to moje hlava opravdu nedokáže pobrat. Zvlášť ne v takovém stavu jako dneska.
Jednou říká, že ho to nezajímá. Pak se do toho obuje a chce to slyšet za každou cenu. Vzápětí na to zas řekne, že to slyšet nechtěl.
Jsem z toho opravdu zmatený. Je mi z toho všeho smutno.
Kdyby bylo na mě, ani bych o tom necekl. Stejně se se mnou tenkrát Jeff týden nebavil. On, zavilý heterák si nikdy nechtěl přiznat, že ve slabé chvilce podlehl prachsprostému chtíči.
Chvíli se ještě dívám na zavřené dveře, nakonec však pomalu vstanu.
Nevím, kam půjdu, ale někam na vzduch. Někam ven, abych si vyvětral hlavu.

Vysoké zdi obklopující sídlo velkého Jeffa. Nejspíš pod proudem. Otevřu dveře toho Jeffova miláčka a sednu si za volant. Před několika dny na chodbě nemocniční budovy jsem Richardovi slíbil, že přijmu všechny z jeho rodiny, že nebudu dělat mezi nimi rozdíly. Protože oni jsou všechno, co má a nikdy se jich nehodlá vzdát. Tak jako mě.
Nastartuji a vychutnávám si chvilku to chvění pod rukama na volantu. Určitě je všechny přijmu mezi sebe. Jen mi musí dát čas. Ovladač nás pustí branou ven a pak se za námi vrata zavřou.
Tenkrát oba zabouchali na moje dveře, protože Jeff odmítl a Richard chtěl mě. Kdyby dnes nepřišel dolů John, někdo z nás dvou by přišel o zadek. Podle poměru sil bych to byl nejspíš já. Protože kombinace alkohol a chtíč je dost vlezlá a neodolatelná.
Přijíždím před dům Laury. Té jsem to taky slíbil.
„Kde máš Richieho?" zeptá se, když mě uvidí. „A proč máš Jeffovo auto?"
Výmluvně se pohledem vyhnu přímému kontaktu s jejíma očima.
„Richard zůstal s ním, u něho v domě..."
„Všichni vypadají takhle?" mávne do prostoru nahoru dolů.
Jen přikývnu. Zvedne mi za bradu hlavu a dotkne se mě prsty na krku.
„A tohle? To udělal...?"
„Oba," polknu. „Protože jsem šlapal tak dlouho do vosího hnízda, až se oba nasrali."
Laura mě pustí a zamračí se.
„Jste horší než děti," řekne. „Řekl ti Richie, že jsou jako bratři? Že jejich pouto nikdo nezničí? Že je Jeff na živu jen kvůli němu?"
„Jo, tohle všechno už vím," zamumlám.
„Řekl ti někdy, že tě miluje?" zeptá se už tišeji Laura.
Pohlédnu jí poprvé do očí. Znamená to, že ano, řekl.
„Vidíš? On tohle nikdy nikomu neříká. Nemluví o sobě. A už vůbec neříká taková slova nahlas."
Nechá mě s tím otevřeným vysvětlením stát na chodbě. Šourám se do koupelny a omyji si obličej.
„Vždyť já vím, že jsem to posral," řeknu pak tomu prckovi v postýlce, když se u něho zastavím. „Ale jsem tak děsně žárlivej. Na tebe taky."
Složím se do postele a protáhnu mezi tyčkama postýlky ruku a vnutím juniorovi prst na sevření jeho malé pěsti.
„Neboj, na tebe ne. Tebe už jsem překousl. Ty už patříš do mé rodiny," a zavřu oči.

Cesta k Lauře je sakra dlouhá. Kdybych si já, blbec vzal aspoň tu košili. Jdu rázným vojenským krokem a společnost mi dělají jen psi.
Je celkem chladno, ale krev mi rozehřívá ustupující alkohol. Cesta trvá zatraceně dlouho. K Lauře dojdu skoro střízlivý.
„Jseš normální?" ozve se mezi dveřma, jen co se objevím u brány.
„Dej pokoj," mávnu rukou. „Jsem utahanej a špinavej."
„No to teda vidím," zamračí se Laura. „Co jste vyváděli? Daniel přijel dost zřízený."
„Co?"
„Přijel Jeffovým autem, tys přivedl jeho psy, zůstalo mu doma vůbec něco?"
„Jo, pár zbraní, kterýma nás nejspíš odstřelí," odvedu psy dozadu na zahradu.
„Běž se osprchovat," hodí mi Laura do ruky osušku, jen co vejdu do domu. „Myslím, že chytat někoho pod krk, není řešení."
„Daniel ti něco říkal?" uhnu pohledem.
„Nemusel."
„Nezlob se, že ti přidělávám starosti," omlouvám se Lauře a jdu nahoru do sprchy.
„Zažila jsem s tebou už horší věci," krátce se zasměje a mizí v kuchyni, aby připravila večeři.

Probudí mě dětský pláč. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, kde jsem a mám odkrvenou ruku natáhnutou mezi dřevěnými mřížemi. Zvednu se na posteli a mrknu na prcka, který ihned ztichne. Opřu se lokty o hranu postýlky a oba se navzájem mlčky pozorujeme.
„Vypadám děsivě, co?“ promluvím nakonec. „Tvoje máma mě nejspíš bude dávat za odstrašující příklad, jak nemáš dopadnout. Víš, všechno poseru, na co šáhnu. Nevážím si druhých a jen po nich požitkářsky šlapu. Až vyrosteš, tak už tu nejspíš nebudu, protože tvoje rodina, včetně strejdy mě budou mít plný zuby. Ale já se zatím nehodlám tvé rodiny vzdát, víš? Nejspíš z tebe bude velký boss, který bude řídit všechny ty firmy značky Kinney a nulama jako já budeš pohrdat. Ale kdyby ti jednou tohle všechno pozlátko lezlo na nervy, můj táta má farmu, a ty můžeš kdykoliv přijet. Je pod horami. Vycházející slunce každé ráno ozáří zasněžené vrcholky hor. Sníh je na nich i v létě. Já jsem si ten okamžik nikdy nenechal ujít. Tak jak si nenechám ujít jediný okamžik být s Richardem. Asi mi nerozumíš, co?“

Vejdu do našeho pokoje a poshazuji všechny věci. Teda aspoň ty, co mi zbyly.
Vejdu do sprchy a pustím na sebe horkou vodu. Po cestě jsem docela prochladl. Na potvrzení kýchnu. Ještě abych tak byl nemocný. Asi by mi Daniel nadal, že jsem blbec, když jsem se neoblíkl. I když, teď se mnou nejspíš ani nebude chtít mluvit. Vždyť ani není v našem pokoji.
Sakra.
Tak moc ho miluji a nakonec udělám tohle. Sevřu ruce v pěst, až se mi klouby dřou o drsné kachličky.
Do hajzlu! Praštím rukou do stěny.
Bolest mě na moment vzpamatuje. Promnu si odřené klouby.
Kruci, to bolí!
Opřu se rukama o stěnu a nechávám vodu smývat ze mne tu špínu a prohřát studenou pokožku.

Měl bych se ukázat paní domu, že je mi už líp. Procházím kolem našeho pokoje a na zemi vidím poházené Richardovy věci. Takže už se taky vrátil. Nejspíš mě nenávidí za to, jak jsem zase utekl. Řešit všechno dětinským způsobem, místo toho, abych se tomu postavil a už si v hlavě konečně srovnal, co chci. Slyším puštěnou vodu a ten zvuk mě láká jak vábnička divou zvěř. Jeho siluetu bych poznal všude. I když je rozmazaná pod vodními kapkami, je dokonalá. Otisknu své dlaně o sklo sprchového koutu a zavřu oči.
„Tak bych se tě chtěl dotýkat,“ šeptám. „Miluji tě, nechci, abychom se hádali. Omlouvám se.“

Nechávám ze sebe stékat mýdlovou pěnu. Jsem tu už nějakou dobu a nechce se mi ven, protože miluji, když takhle můžu stát pod sprchou a nechat po sobě téct vodu, jako kdybych stál pod vodopádem.
Měl bych se ale jít podívat po Danielovi. Je mi kvůli tomu všemu smutno. Po něm smutno, i když je nejspíš dole a večeří. Potřebuji ho obejmout a říct mu tím, jak ho miluji a je mi líto, toho, co jsem udělal.
Otočím se a moje ruka, natahující se po dvířkách se zastaví, stejně jako moje srdce.
Daniel stojí opřený dlaněmi o sklo, s očima zavřenýma. Jen stojí. Nic neříká, neklepe na dvířka, nenadává mi, nedívá se na mě.
Jen stojí.
Chvilku se na něho dívám a mám čím dál větší touhu ho obejmout a přitisknout k sobě.
Moje tělo však samo jedná podle mých citů. Natáhnu se, otevřu dvířka a vtáhnu Daniela k sobě pod sprchu.
Pár vteřin se dívám, jak na něj voda stéká, jeho oblečení nasakuje a kopíruje jeho nádherné tělo.
„Já..." zvednu ruku a pohladím ho po tváři. Proč je pro mě tak těžké říct těch pár slov.
Pod tíhou mé neschopnosti klesnu na kolena. Obejmu Daniela kolem pasu a zapřu hlavu o jeho břicho.
„Miluji tě," zašeptám do šumu tekoucí vody.

Chci mu toho tolik říct. Umím žvanit od rána do večera. Ale na tohle mi slova nestačí.
„Richarde, prosím," snažím se ho zvednout na nohy. „Nedělej to. Jsi král. Ten nikdy neklečí před svým podkoním."
Vzdávám to a svezu se na kolena naproti němu. Shrnuji mu mokré vlasy z obličeje, abych mu viděl do očí, zda ty slova myslel vážně.
„Omlouvám se,“ zašeptám a opatrně se dotknu jeho prsou. „Chci o tobě něco vědět. Vím, byl to blbej nápad, chtít vědět... Měl jsem se ptát, kde ses třeba narodil. Jsem vůl, omlouvám se. Odpusť mi to. Miluji tě. Chci být součást tvého života, jedno z tvých tajemství.“

Klečíme naproti sobě. Zvednu hlavu a zadívám se do jeho nádherných očí.
„Všechno se dozvíš, jen... neumím se jen tak posadit a začít mluvit..."
Chvilku se na něho ještě dívám. Tenhle člověk mě zcela pohltil. Patřím jen jemu. Nikomu jinému.
Zhluboka se nadechnu, abych zahnal tu tíseň na prsou, a pak ho obejmu. Tisknu ho k sobě, abych mu dokázal, jak moc ho miluji.
„Jsem jenom tvůj," zašeptám, než se moje rty spojí s jeho.

Oplácím mu jeho horké polibky. Tak moc ho najednou chci.
„Teď nechci, abys mluvil,“ přejedu mu po ramenou a vtisknu mu tak svoje ústa. „Teď chci být jen s tebou.“
Přetáhnu si přes hlavu košili a natisknu se blíž k němu. Abych na své kůži cítil tu jeho. Vynutím si hluboký polibek přejetím jazykem přes jeho zuby, aby mi to oplatil, tak jak to umí jenom on, kdy se mi srdce zastaví, protože už rychleji tlouct nedokáže a zbaběle své snažení vzdá.
Přejíždím prsty po zádech na lopatkách a do středu k páteři, rozmazávající kapky po jeho pokožce. Jeho jizvy jsou mi v tu chvíli ukradené, zajímá mě jenom on a tenhle okamžik.

Točí se mi hlava. Ne z té horké vody nebo alkoholu, ale ze všech těch polibků, které si s Danielem předáváme.
Říká se, že kde není chemie, tak tam ani nefunguje vztah. My té chemie máme na rozdávání.
Jazykem přejíždím všechny jeho zuby, jako bych chtěl zkontrolovat, zda o nějaký u Jeffa nepřišel. Hladím jeho jazyk, jeho patro a nemůžu se toho nasytit. Přestávám Daniela tolik k sobě tisknout. Dlaněmi pátrám po jeho zádech, jestli je ta kůže stále hebká, horká a toužící po mých dotycích. Sjíždím přes lopatky po páteři níž a chci navštívit i stále schovaná místa, kde narazím na překážku, bránící dojít do cíle.
Přesunu ruce dopředu a ujistím se otřením o Danielův rozkrok, že po mně touží tak jak já po něm.

Vydechnu touhou tak nečekaně, že mi nateče teplá voda do pootevřených úst. Mé prsty se stávají zbraní a zatínají se do Richardových pevných hýždí, abych si ho k sobě přitáhnul. Pak povolím svůj stisk a vjedu mu také rukou dopředu, netrpělivě beru jeho vzrušení do dlaně a otírám ji po celé délce.

Také Daniel se přesvědčí svým dotykem o tom, co chci. Po čem toužím. Nevím, co mám dělat dříve. Zrušit jeho kalhoty, které sakra jdou hodně špatně dolů, protože jsou celé mokré a přilepené na je těle. Nebo se poddat tomu, co mi teď dopřává. Projíždění mé erekce v jeho dlani je tak opojné, že přestávám pravidelně dýchat, a jen občas mě mé plíce nakopnou, abych se nadechl a nezkolaboval ještě dřív, než k něčemu dojde.
Oželím laskání mé erekce. Chytnu Daniela za paže a donutím ho vstát, abych z něj mohl servat to zatracené prádlo.
„Víš, že do sprchy se nechodí v botech?" zeptám se přerývaně, když ho zbavuji všeho, co nám teď právě zavazí a jedna odhozená bota narazí na skleněná dvířka sprchy.
Zůstávám v pokleku, a ještě než úplně stáhnu jeho kalhoty dolů, jeho vzrušení, které mi už jde naproti, beru do úst.

„Neměl jsem v úmyslu jít za tebou do sprchy,“ vydechnu a zapřu se dlaněmi o obklady nad Richardem. „Tohle si nezasloužím, zklamal jsem tě,“ řeknu roztřeseně. „Proč sis musel vybrat zrovna mě? Mohl jsi mít každého, na koho ukážeš prstem.“
Prohnu se v zádech, abych dostal svůj penis hlouběji do jeho úst. Zatraceně, udělá pár tahů na víc a budu mít co dělat, abych z toho příjemného prostředí rychle a včas utekl.

Ještě párkrát vtáhnu jeho penis do svých úst, objedu ho jazykem a polaskám na odhaleném žaludu. Rukou promnu jeho váček, a prsty druhé ruky se otřu místo, které mě tak láká.
Danielovo povzdechnutí živí i mé další smysly, kterými vnímám touhu. Slyšet ho takto roztouženého mě nabudí ještě víc. Taky po něm toužím. Chci si ho vzít. Hned tady.
Vstanu s rukama hladíc jeho boky nahoru, přes břicho, hrudník a lehce zavadím o jeho pevné hrbolky.
Nakloním se k němu, přisaju se k jeho krku a ruce svěsím znovu dolů, abych ho svým rozkrokem přitiskl k mému.

Otírám se svou chloubou o jeho stehno, hledám si cestu do těsného prostoru, abych nepřišel o své vzrušení. Jeho doteky smíchané s horkou vodou jsou pro mne vražednou kombinací. Nutí mě to své roztoužení po něm dávat najevo hlasitými steny, moje noha se zvedá, aby se mohla mazlit nártem o jeho lýtko a nenápadně si ho ještě víc přivlastnit, zároveň poodhalit místo, ukryté mezi hýžděmi a usnadnit přístup, kdyby se i tam chtěl přesvědčit, že po něm toužím i tam.

Chytnu jeho prsty a společně s mými mířím k jeho vstupu do ráje. Do ráje ve kterém si užíváme spolu.
Jeden jeho, jeden můj prst pomalu, třením otvírá bránu k rozkoši.
Druhu ruku sunu znovu nahoru, k jeho krku, abych opatrně přejel podrážděná místa mým předchozím stiskem, a polibky se je snažím ošetřit.

Nechám si dopadat proudy vody do obličeje. Několikrát zalapám po vzduchu a chystám se Richarda zastavit, protože to, co mi právě dělá je tak vzrušující a moje touha už je na maximu. Jako naše spojené ruce na mé erekci, které mě ženou k vytouženému konci. Tohle... stisknu jeho ruku, ale zapříčiní to jen zůstat stát na místě, které mnou otřese v záškubech a já jsem nucen naše prsty ze mě vytáhnout.
„Vem si mě, tohle bych dlouho nevydržel,“ zachroptím a protáhnu silně jeho penis ve své ruce, otírám jeho žalud o mou rozpálenou kůži na břiše, aby poznal, jak moc je to naléhavé.

„Jsem..." vzdychnu, když projede mou erekci, „Jsem na tom stejně."
Otočím ho zády k sobě a ruce mu zapřu o stěnu. Chytnu jednu jeho nohu pod kolenem a přizvednu si ji, abych uvolnil sevření jeho hýždí a mohl bez problémů vstoupit.
Jen dvakrát ještě přejedu jeho roztoužené místo a zkusmo zajedu dvěma prsty dovnitř, abych pak na jeden příraz dovolil okusit tu nádheru i svému malému příteli.

Jen pootevřu ústa, abych ten tlak rozdýchal, a pak se moje pánev začne automaticky, v pravidelných rytmech pohybovat směrem k Richardovi, aby se nemusel ani pohnout, jen si mě vychutnával, aspoň na tu chvíli, než si sám začne určovat svoje tempo. Každý pohyb doprovázím krátkých výkřikem a hrabu dlaněmi po zdi, abych si udržel stabilitu a měl pocit, že drtím něco mezi prsty.

Všechno se ve mně sevře, když nestačím ani vydýchat první zásun a Daniel se proti mně začne pohybovat. Rukama se zapírá o stěnu a jen hýbe svými boky. Je to jako tanec a já si užívám jako divák, jen ta hudba chybí.
Ruce přesunu pod jeho břicho, abych si ho jednou jen mírně přidržoval, a druhou uchopím jeho penis. Stačí jen tisknout. Sám se v rytmu jeho pohybů protahuje mou dlaní.
Dívám se na to úžasné přestavení. Místo tanečníka se já ukláním a děkuji svými polibky na jeho krku, ramenou, zádech.

Richardova ruka na mém penisu mě překvapí, tak jak jeho odevzdání se mým pohybům. Prohnu se a trochu se narovnám, nepatrný krůček jednou nohou dopředu, abych získal mnohem lepší stabilitu, a už mi nebrání nic v tom, abych nasadil krátké rychlé tempo s jeho miláčkem uvnitř sebe, jen mu dopřávám zběsilé tření, aniž bych mu dal šanci vyklouznout byť by jen do poloviny. Pokrčená noha mi stačí na to, abych se udržel jednou rukou, druhou pokládám na jeho stehno, těsně pod zadek a jen ho lehce přitlačuji, jakobych mu chtěl pomoci s jeho přírazy.

Zavírám oči a vychutnávám si Danielovy pohyby. Jeho ruka na mém stehně to všechno jen dokoná. Už to přestávám zvládat se svou nečinností, bez pohybu. Nejprve jen nepatrně, pak ale se vzestupující intenzitou začínám vycházet Danielovi vstříc.
Když mě jeho prsty pod hýžděmi stisknou ještě víc, vyvalí se na mě ten pohlcující pocit bez varování. Musím pustit jeho chloubu, chytnu si ho oběma rukama za boky a několikrát k sobě tvrdě přirazím. Nedokážu to již déle držet v sobě a má náhlá touha, můj náhlý příval orgasmu se naplno projeví a poctí svou návštěvou Danielovo nitro.
Zatmí se mi před očima a já musím hlavu položit na jeho záda, protože už nezvládám v klidu stát a mé tělo si dělá, co chce.

Jeho náhlé převzetí situace do svých rukou mě donutí zapřít se oběma rukama, jen těžce dýchám s přidušenými výkřiky. Cítím, jak mi jeho poslední tvrdé přírazy dávají jasně najevo, že končí. Pod nátlakem jeho těla, které mi dopadá na záda, povolím ruku, abych se zapřel hlavou o stěnu a mohl si sjet rukou ke svému penisu, který potřebuje jen pár tahů k tomu, aby se mi všechny ty zatoulané ovečky v podobě vzrušení seběhly na jedno místo, do uceleného stáda a já opojně vykřiknu, když mě orgasmus celého ovládne, několika záškuby propouštím ven své osvobozující uvolnění a snažím se ustát svou polohu, abych nedopadl na kolena.

Ležím Danielovi na zádech a snažím se udržet na nohou, abychom nedopadli na zem, na ty tvrdé kachličky. Nemůžu se ani hnout, protože každý pohyb navíc, každé i mírně otření jen znovu vyvolává to chvění a vrací zpět dozvuky prožitého vyvrcholení.
Jen rychle oddychuji a snažím se popadnout dech, ale nějak to nezvládám. Točí se mi hlava, jako by se mi zpátky vrátila má opilost a mám mžitky před očima.
Natáhnu ruku vedle sebe a rychle otevřu dvířka sprchy, aby sem mohla proudit aspoň trocha čerstvého vzduchu a je mi v tu chvíli jedno, jestli voda teče i ven, mimo vyhrazený prostor.
Trochu se narovnám, chytnu Daniela kolem pasu a uvězním jeho tělo mezi sebe a kachličky.
„Nemůžu bez tebe prostě být," vydechnu pár tichých slov k jeho uchu.

Miluji, když mi Richard věnuje těch pár chvil na víc, v těsném spojení, když mi nechce hned sebrat to teplo uvnitř mě. Jeho blízkost, dech na krku, horko, doznívající prožitek, to všechno je tak omamující. Položím mu zpět svou ruku na stehno, protože je to jediné místo, kam dosáhnu a chci mu věnovat také pár doteků k uklidnění.
„Omlouvám se,“ zašeptám, když slyším jeho vyznání. „Už ti nikdy neublížím.“

„To já jsem ti ublížil," políbím ho na krk.
Jeho ruka na mé noze mě nenechává klidným. Už ho netisknu, jen dlaněmi hladím jeho rozpálenou pokožku. Po prsou, po břiše, níž na stehna. Jemně okusuji jeho krk a ramena a neskončil bych asi nikdy, kdyby se z kuchyně neozval přísný hlas mé drahé sestry:
„Večeře! Okamžitě nástup!"
Ona snad má tady někde kameru, ví přesně, kdy jsme skončili.
„Myslím, že budeme muset jít, nebo si pro nás dojde, umí být pěkně děsivá," povzdechnu si.

Otočím se k němu tváří a vynutím si ještě pár vteřin našeho objetí. Pár polibků na víc. Doteků na jeho prsou. Je mi jedno, že bych dnes dostal pár kopanců navíc. Nehodlám se ho jen tak vzdát. I když jsem si slíbil, že nebudu žárlit na nikoho jemu srdci blízkého. Ale zrovna teď se s ním nechci s nikým dělit. Aspoň pár vteřin.
„Miluji tě,“ zašeptám a zapřu se čelem o jeho rameno. „Chci, abys věděl, že je mi jedno, co se mezi tebou a Jeffem stalo. A hrozně mě mrzí, že jsem tě donutil mi to říct.“

„Dal jsi mi otázku," zadívám se mu upřeně do očí. „Proč jsem si vybral zrovna tebe, když můžu mít každého, na koho ukážu prstem"
Pohladím ho oběma rukama po zádech.
„Odpověď je jednoduchá. Já nechci každého, Já chci tebe."
Usměju se a svou odpověď potvrdím krátkým polibkem. Pak natáhnu ruku ke sprše a vložím mu sprchovou růžici do ruky.
„Měli bychom jít, než nás Laura sežeře jako malé kluky. Divil by ses, ale často mě bila, když jsme byli menší."
Popadnu osušku a raději se jdu utírat ven, protože být v blízkosti Daniela v tomto stavu mi dělá problémy.

Vybral si mě. Mezi stovkami. A já mu podlehl hned, jak jsem ho uviděl. Mezi dveřmi výtahu, než jsem nastoupil a zapomněl vystoupit ve svém patře. Můj šéf. Vždycky pro mě šéfem zůstane. Opřu se o zeď a vychutnávám si teplo sprchy. Mazlím se ještě chvíli se svým miláčkem, protože se nechci před Laurou ztrapnit nějakým náznakem, že mě Richardova přítomnost vzrušuje, i když je místnost plná lidí a dávám trochu času navíc Richardově dávce ve mě, aby mě stačila opustit, protože mokré kalhoty bych před paní domu nechtěl ukázat už vůbec.
Myslím, že jsme vypotřebovali veškerou teplou vodu. Richard už je oblečený a vyfešákovaný ke stolu. Doufal jsem, že mi ta sprcha pomůže, ale pohled na něj mi mé přesvědčení během pár okamžiků rozvrátil v trosky. Jen jsem se na něj usmál, vzal si tašku a zašil se s ní do vedlejšího pokoje, abych se v klidu, bez jeho pátravého pohledu, mohl obléct.

„Už jdu dolů!" zavolám na Daniela a scházím schody. Uprostřed se ale zastavím. Opravdu dokáže být Laura děsivá. Slyším ji až sem, jak nadává. Nahlédnu opatrně co se děje. Jeff před ní stojí a ona mu nadává jako malému klukovi.
„Jste jeden horší než druhý. Nejradši bych vám jednu flákla, abyste se vzpamatovali! Jste normální? Co kdybyste mu něco udělali? A ty mrchy v zahradě si vem s sebou!"
Musím se usmát, když vidím, jak se takový velký chlap nechá pucovat tak malou ženskou. Sejdu k nim. Jeff vypadá, že je už celkem v pohodě.
„Auto máš před barákem," zamračí se na mě. „Který chytrák odjel mým?"
„Daniel," odpovím s lehkým úsměvem.
„Jestli ho někde škrábl, tak ho vážně zab..."
„Už ani slovo a padej!" přerušila ho Laura.
Jeff se ke mně ještě otočí. „Koupím si nové psy, kteří už tě poslouchat nebudou." položí mi ruku na rameno. „Pozdravuj Daniela a vyřiď mu, že jsem mu nechtěl ublížit."
Jen mávnu rukou a dívám se, jak jde k autu a snaží se vecpat psy dovnitř.

Scházím dolů po schodech, když se zarazím, slyšíc nezaměnitelný hlas Jeffa, jak se baví s Richardem. Vidím, jak mu pokládá ruku na rameno a ten pocit je opět zpátky. Nevím, jestli to zvládnu. Zavřu oči, abych už nic neviděl. Žádné kamarádské doteky. Všechno je to pro mě intimní. Obtisky na krku mě pálí a nejsem si jist, který patří komu. Zvednu si límeček, abych zakryl ty fialové skvrny, a ještě chvíli se opírám o zábradlí. Počkám, až klapnou vchodové dveře a až potom se odvážím sejít dolů. S úsměvem na rtech, pěstí sevřenou v křeči, schovanou v kapse a sevřeným divným pocitem na hrudníku.

Dívám se na Daniela, jak vchází do kuchyně. Usmívá se, ale vím, že se něco děje, Poznám mu to na očích. Vím, že je to nucený úsměv a snaží se tím něco skrýt. Přikročím k němu. Chytnu ho za ruce a vytáhnu mu je z kapes. Dobře vidím, jak se snaží rychle rozevřít pěst.
„Jeff se ti omlouvá, nechtěl ti ublížit. Prostě na tebe žárlí."
Ztratím rovnováhu, udělám krok vpřed a přitisknu se víc k Danielovi. Laura mi právě dala herdu do zad.
„Jídlo je na stole. Sedněte si."
Vezmu ještě jeho prsty do svých dlaní a jemně je promnu. Nakloním se k němu.
„Kdybych si měl vybrat mezi tebou a Jeffem, vybral bych si tebe." zašeptám mu do ucha.

„Já to vím,“ hlesnu odevzdaně.
Několikrát si ještě natáhnu prsty, abych se zbavil křeče, a sednu si ke stolu. Neudělám nic, čím bych Richardově rodině ublížil. Nikomu z nich. Ani Jeffovi. Třeba budu někdy schopen si jen tak s ním sednout ke stolu, jako právě teď s Laurou a vypít si s ním v klidu skleničku. Určitě to zvládnu.
Časem.
Dokážu to.

______________________________________________________________

moje písmenka pěkně všechny pohromadě Smile Smile
topbee-yaoibox

Dodatek autora:: 

Jak jsem minule psala - všechno souvisí se vším... Smile a tu je vysvětlení, proč jsme vlastně zmínily Richardovy narozeniny Laughing out loud
A máme tady první Richardův výbuch vůči Danielovi a - světe div se - i vůči Jeffovi...
Jen chudák Daniel to odnesl asi nejhůř...
Ještě že kluci mají někoho, kdo je schopen je postavit pěkně do lajny, i když měří metr šedesát Laughing out loud
PS: kluci jsou hodně naštvaní, to znamená spousta sprostých slov...za což se citlivým na hrubou mluvu omlouvám
Laughing out loud

5
Průměr: 5 (14 hlasů)