SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Druhá šance

„Klep! Klep! Klep!“ ozvalo se zpoza dveří.
„ Kdo je tam?“ zeptal se Patrik i za mě.
„Babička! Máte sbaleno?“ řekla a pootevřela dveře.
„No, skoro,“ usmála jsem se provinile.
„Tak si pospěšte, za půl hodiny vám jede vlak z nádraží.“
Babička se otočila a z pokoje odešla.
„Stejně ale něco zapomenu,“ prohodila jsem, ale ani to nezamaskovalo moji nervozitu.
„Neboj se, dopadne to dobře. Tvá matka tě určitě ráda uvidí.“
Patrik si mě přitáhl k sobě a začal mě vášnivě líbat. Kdybych si byla jistá tak jako on, pomyslela jsem si. Potom jsem na sebe natáhla krátké žluté šaty a nazula si „žabky“. Patrik nám odnesl zavazadla do babiččina auta, které už bylo připravené před garáží, aby nás mohlo zavést na nádraží. Babička se posadila za volant a nastartovala. Auto chytlo na první pokus a začalo poklidně příst, jako to dělají kočky. Nasedli jsme s Patrikem na zadní sedadlo, zapásali se a babička se rozjela.
„ A nezapomeňte: když se vám tam nebude líbit, můžete se vrátit i dřív. Budu vás kdykoli čekat a zase vás ráda uvidím. Máte tady domov.“

Na nádraží jsme přijeli za chvilku. Vystoupili jsme z auta, Patrik odnesl zavazadla do vlaku, který směřoval do Bratislavy a vrátil se v zápětí zpátky. Stoupl si vedle mě. Babička nám oběma dala pusu na čelo a udělala pravačkou malý křížek.
„Dávejte na sebe pozor.“
Viděla jsem, jak se v jejích očích třpytí malé slzičky.
„Neboj babi, vrátím se, nikdy tam nezůstanu, už jsem si toho tam prožila dost.“
Objala jsem ji a z očí se mi také začali spouštět uzoučké pramínky slané tekutiny.
„Nebreč dítě…“
S těmito slovy ještě objala Patrika a poslala nás do vlaku.

Vlak se zanedlouho rozjel. Přitulila jsem se k Patrikovi.
„Ty se opravdu nebojíš?“ zeptala jsem se ho.
„Ne, nevím proč. Tvou matku neznám, ani jsi mi o ní moc neřekla, takže nemám proč se bát.“
Vrhl na mě láskyplný úsměv.
„ Neřekla jsem ti o ní skoro nic, protože o ní sama nic nevím. Vždy se ke mně chovala jako k nechtěnému dítěti. Později jsem pochopila, že jsem nechtěné dítě. Do školy jsem chodila jen proto, že jsem musela; nenáviděla jsem ji. Neměla jsem žádné kamarády, všichni se mi akorát posmívali.“
Když jsem vzpomínala na školní léta, chtělo se mi plakat. Já nenáviděla školu, ona nenáviděla mě, a dávala mi to pěkně „sežrat“. Patrik mě pohladil po vlasech a já jsem za krátký čas usnula.

„…lásko, slyšíš mě? Už jsme tady.“
Někdo do mě lehce dloubl. Otevřela jsem oči a nade mnou se krčil Patrik. Vypadal, že také spal.
„Dobré ráno, lásko,“ pošeptal mi do ucha a dal mi pusu na čelo.
„Kde…kde to jsme?“ vykoktala jsem ze sebe zmateně.
Patrik se na mě usmál a prohlásil: „Teď jsme v Bratislavě, musíme přesednout na vlak do Brna.“
Pomalu a jemně mě od sebe odsunul a postavil se na podlahu. Protáhl se, pak mě zvednul ze sedadla a chopil se zavazadel. Chtěla jsem mu pomoct, ale nedal si říct. Vyšli jsme z vlaku ven. Na nástupišti bylo mnoho lidí. Někteří spěchali, utíkali, jiní posedávali na lavičkách nebo jen unuděně čekali na svůj vlak opření o sloup konstrukce, která se tyčila nad jejich hlavami. Z velkého rozhlasu nějaký hlas hlásil odjezdy a příjezdy vlaků. U stánků okolo nádraží postávaly spousty lidí a čekali, až se řada před nimi trochu zkrátí, aby si mohli nakoupit, co potřebovali. Na koleje přilétalo stále více holubů,kteří hledali něco k jídlu, a když přijížděl vlak, holubi se rozletěli do různých koutů nádraží a vyhledali si jiné místo, kde by se mohli nerušeně zdržovat.

„Ty víš, ze kterého nádraží nám to jede?“ zeptala jsem se rozespale Patrika.
„Ne, nevím, musíme se jít podívat do budovy. Stejně si tam musíme koupit nové lístky,“ opáčil on.
Opět se chytil zavazadel.
Bylo mi ho líto, že musí tahat dva těžké kufry, ale když jsem mu chtěla pomoct, odbyl mě se slovy: „Vždyť to není vůbec těžký.“
Ale poznala jsem,že tomu tak není. Nasadila jsem si sluneční brýle, které jsem měla pověšené za triko.

Vydali jsme se do hlavní budovy. Zde tolik lidí nepobývalo, až na pár jednotlivců, protože tu bylo docela teplo, takže bylo příjemnější se déle zdržovat venku, kde foukal chladný vánek. Patrik položil kufry k lavičce, na kterou jsem se posadila, zatímco on šel kupovat lístky.
„…rýchlo nastupujte do osobného vlaku číslo…chrchrchr…nastupujte do osobného…chrchrchr…“
Rozhlasu nebylo moc rozumět, navíc to v něm šumělo, což bylo protivné. Patrik si stoupnul za fousatého neupraveného muže. Asi nevoněl moc libě, protože když se k němu Patrik přiblížil moc blízko, zapotácel se a rychle ustoupil o pár kroků zpět. V duchu jsem se zasmála, ačkoliv mi do smíchu moc nebylo. Na mámu jsem se vůbec netěšila. Zamyslela jsem se nad svou ponurou minulostí. Vzápětí se ozval strašlivý křik, který mě z uvažování vytrhl. Z vedlejší chodby se vyřítil ten muž, který stál před Patrikem v řadě. Ani jsem si nevšimla, že odtud odešel. Strašně křičel a něco nesrozumitelně blábolil. Pořád držel ruce nad hlavou v mírném poklesu a mával s nimi. Za opaskem se mu leskla nějaká věc, ale z té dálky nebylo poznat, co to je. Až přiběhl blíž poznala jsem, že je to zbraň. V tu chvíli, jak jsem ji uviděla, krve by se ve mně nedořezal. Když stanul na hlavní chodbě, zastavil se a začal se zběsile rozhlížet. Chtěla jsem se podívat na Patrika, ale než jsem stihla jakkoli pohnout hlavou, chlap stál u mě, přitáhl si mou hlavu víc k sobě a přiložil mi k ní zbraň. Byla tak blízko, že jsem cítila střelný prach.
„Ne, co to děláte?“ vykřikla jsem rychle, ale chlap mě chytil víc pod krkem a začal mě škrtit.
„Dusíte…“ chtěla jsem mu říct, aby mě pustil, ale nešlo to.
Po chvíli, když už jsem musela mít obličej červený jako rak, se ke mně sehnul, povolil sevření na mém krku a zašeptal mi do ucha: „Budeš zticha nebo uvidíš, couro!“
„Né!!!“ ozvalo se z druhé strany nádraží.
Neviděla jsem, kdo to křičel, ale po hlase jsem poznala Patrika. Z chodby, ze které vyběhl šílenec, co mě držel, se ozval dusot asi dvou lidí.
„Ani sa nepohnete a odložte zbraň od tej dievčiny!“
Nejspíš to byli policisté, ale nevím.
„To víš, že jo!“ štěkl chlap nade mnou a udeřil mě něčím tvrdým do hlavy a vzápětí jsem uslyšela výstřel.

Když jsem se probudila, bolela mě hlava. Válela jsem se na špinavé zemi. Opět jsem cítila pach střelného prachu.Otevřela jsem pomale oči. V místnosti bylo šero. Kolik je asi hodin, pomyslela jsem si. Pak jsem to uviděla. Byli to malé červené záblesky, které se pohybovali blízko u země. Nevěděla jsem,co by to mohlo být.
Takže, přemýšlela jsem, jeli jsme za matkou do Brna a přesedali jsme v Bratislavě na vlak. Šli jsme si koupi lístky a pak jsme nastoupili do vlaku a jeli jsme. Ne tak to nebylo. Ale do Bratislavy jsme určitě dojeli. I lístky už jsme…
V tom jsem si vzpomněla. Ten šílenec! Střelba! Rána do hlavy! Červená světýlka se blížila ke mně, ale nevěnovala jsem jim sebemenší pozornost. Pomalu jsem otočila hlavu na stranu, abych zjistila, kde se ten maniak nachází. Hlavou jsem pohnula jen asi o milimetr. Do celého těla mi vystřelila nesnesitelná bolest. „Au!“ vykřikla jsem. „Drž hubu, jsem ti říkal!“ zaječel chlap, který se nejspíš nacházel někde za mými zády. Myslím si, že se schovává za mnou, aby na něho policisté nemohli jen tak střílet.

Pokusila jsem se trochu posunout, protože jsem ležela v nepohodlné pozici. Jakmile ale chlápek ucítil pohyb, přiložil mi opět hlaveň ke spánku. Jen jak jsem ucítila studený kov, ztuhla jsem.
„Ani se nehni, jinak dopadneš jako ten tvůj…ehm…jako ten tvůj. Měla bys ho vidět: jak prosil, ať tě nezabiju… Tak jsem mu řekl, že nezabiju tebe, ale jeho. A pak ten výraz v očích! Chachacha!!!“
Ucítila jsem vibrace jeho ošklivého smíchu. Ta slova, nemůžou být pravdivá, není to prostě jednoduše možné!
Najednou se mi začaly dělat mžitky před očima a žaludek se mi nepříjemně stáhnul.
„C…, co jsi Patrikovi u-udělal?!“ vykřikla jsem náhle.
Z druhého konce velké haly jsem slyšela ozvěnu svého křiku.
„To, co si zasloužil, víš?!“
Zase se začal chechtat. Co mám teď dělat, problesklo mi hlavou. Když se pohnu, zabije mě. Ale jen tak tady ležet nedokážu. Musím něco udělat!

Do očí mi vyhrkly slzy. Něco kolem mě přeběhlo a otřelo se o mě. Prvně jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když se to kolem mě hemžilo chlupatými tělíčky pochopila jsem, že se kolem mě pohybují krysy. Neměla jsem k nim žádný odpor, byly to přece také živé bytosti. Ale byla jsem asi jediná z nás dvou, kdo se chlupatých koulí neštítil. Chlap ze mnou začal vřískat, vyskočil na nohy, oháněl se, kopal kolem sebe do všech stran. V tom ze vzdálenějšího konce vestibulu vyrazila červená linka. Pochopila jsem, co to je, a začala se plazit pryč. Chlápek za mnou si ale ničeho nevšiml. Poskakoval a řval.

„Odhoďte zbraň a dajte ruky za hlavu!“
Na chlapovi se objevilo víc červených světýlek. Chlap zpozorněl. Zastavila jsem se. Trhl sebou a než jsem stačila mrknout, chlap vytasil zbraň a vypálil. Ohlušující rána mě na chvíli připravila o sluch. Pak z chlapa začala stříkat krev a skácel se na zem.

„…stratila vedomie…dýchanie je plytké…“
Nic. Jen tma. Všude kolem jsem slyšela šramot, hluk,pohyb, intenzivní hovor. Ostré zvuky, všechno jako by bylo vytržené z operačního sálu: cinkání nástrojů, odporný nemocniční pach…
„Píp…píp…píp…“
Celé tělo v jednom ohni.
„Píp…píp…“
„Slečna, počujete ma? Preberte sa.“
Dvakrát mě někdo poplácal po tvářích. Neměla jsem odvahu otevřít oči. Všechno nasvědčovalo tomu, že jsem v nemocnici. A nemocnice já nemám ráda. Pohybují se v nich osoby v bílých pláštích s kamennými výrazy, spousty nemocných, kteří prskají a naříkají všude, kde se dá. Ustarané obličeje příbuzných, jež nevědí, co bude dál s jejich dětmi, rodiči, partnery…
Hlas přestal mluvit a za chvíli zřejmě odešel, protože klaply dveře. Chtěla jsem se otočit na bok, ale nešlo to, všechno mě tak strašně bolelo. Nakonec jsem se odvážila a otevřela oči. V okamžiku mě zahalilo pichlavé světlo rozsvícených zářivek. Nebylo to ale nic příjemného, proto jsem oči zase zavřela a pokusila se usnout. Avšak nedařilo se mi to. Rušilo mě pípání a vrčení přístrojů a velký ruch na chodbě. Začala jsem přemýšlet, jak se všechno seběhlo, a nakonec jsem usnula.

„…už nespí, vidíš? Pohybuje víčky…“
Opět u mě někdo stál a drže mě za ruku. Otevřela jsem pomalu oči, ale světlo už nebylo tak ostré, protože do pokoje pronikalo jen z otevřeného okna, zářivky byly zhasnuté. U postele stála babička a matka. Babička se na mě usmívala a v očích měla slzy. Tváře měla červené a u nosu si držela kapesník. Matka stála kousek opodál a nijak se netvářila.
„Ahoj…“ řekla jsem, ale hlas mě zradil, takže jsem vydala neidentifikovatelný zvuk.
Babička se usmála a smrkla do kapesníku. Potom ho složila a vložila si ho do kapsy.
„Ahoj, zlatíčko,“ vzlykla babička a stiskla mi ruku ještě pevněji.
Asi jsem se nezatvářila moc blaženě, protože mi hned ruku pustila.
„Oh, promiň, jistě tě ta ruka bolí. Ale už tě zašili a určitě se brzo uzdravíš.“
Matka se posunula více za babičku a jen tak tam stála.
„Máš tady mámu,“ zašeptala mi babička do ucha, když mi dávala pusu na čelo, a přestala se usmívat.
„Hm.“
Babička chytla matku za ruku a vytáhla ji z její domnělé skrýše. Matka klopýtla blíž ke mně a pokusila se o úsměv.
„Ahoj,“ řekla nerozhodně.
„Jak se máš?“
„Skvěle, jak vidíš…“ zašeptala jsem.
Matka se otočila na podpatku a odešla. Ještě za sebou třískla dveřmi.
„Babi, co se stalo?“
„Dítě moje, ani se neptej…“
„A kde je …Patrik?“
Vyhrkly mi slzy do očí.
„Babička se na mě soucitně usmála.
„Ehm, …no, bude v pořádku. Alespoň to tak doktoři říkali.“
„Kde je, babi? Kde?“
„Leží na jipce, jako ty, ale je na tom líp.“
Babička mě opět chytla za ruku a sedla si na židli, která byla přisunuta k posteli.
„Píp, píp, píp,…“
Pípání přístrojů se zrychlilo.
„Nerozrušuj se, bude v pořádku, neboj.“
Do pokoje vtrhl doktor s sestřičkou po svém boku, která vezla malá stříbrný stolek, na němž byly spousty stříbrných nástrojů a obvazů.
„Prosím vás, opustite miestnosť!“
Babička sebou trhla, ale od postele ustoupila a pomalu se vzdalovala ke dveřím. Ještě než odešla, doktor naplnil injekční stříkačku nějakou čirou tekutinou a zabodl mi ji do stehna. Pak tekutinu vstříkl a v místě, kde byla stříkačka zapíchnutá, mě začalo bolet. Cítila jsem, jak se mi studená tekutina rozlévá v žilách. Začaly se mi zavírat oči, ale pořád jsem nevěděla, co se děje. Nechtěla jsem spát, chtěla jsem, aby mi řekli, co se mnou dělají!
„Hej, co to se mnou děláte?!“ chtěla jsem vykřiknout, ale hlas mě opět zradil, takže to znělo, jako hlasitější šepot.
„Nebojte sa, slečna, len sa trochu prespíte a zase budete v poriadku.“
Tato slova mi však nestačila. Potřebuju vědět, co se mnou je!
„A co je Patrikovi?“
Víčka se mi zavírala ještě víc.
„Slečna, teraz buďte, prosím, ticho, potrebujeme pracovať. Potom vám všetko povieme!“
Doktor si pořád přehazoval nějaké nástroje v ruce, měřil mi tlak, odebral mi krev a samé takové doktorské věci.
„Ale já…“ nedořekla jsem.
Oči už nechtěly dále vzdorovat, tak se zavřely a já s tím nic nenadělala. Prostě teď chce moje tělo spát, tak mi nakázalo spát.
„Cink, ...cink, …cink, …“ cinkalo o sebe sklo.
Otevřela jsem oči a vedle mě stála sestra. Smála se na mě a v ruce držela plastový bílý tácek, na kterém stály tři skleněné nádobky. V každé z nich byly dva malé, buď kulaté nebo oválné, pilulky. Byly žluté, červené a takové modrozelené. V druhé ruce sestra držela džbán se světle růžovou tekutinou. Na stole už mi stála sklenice, která byla touto tekutinou naplněná.
Sestra se nadechla a řekla: „Tu som ti priniesla niečo na pitie, je to malinová šťava.“
Trochu pozvedla ruku s džbánem a pak jej postavila na stolek vedle sklenice.
„Tu máš lieky: budem ti ich nosiť každý deň trikrát. Teraz si zober ten žltý.“
Vzala misku se žlutými pilulkami a podala ji blíž ke mně. Natáhla jsem ruku, ale příšerně mi v ní bodlo, takže jsem ji raději stáhla zpátky.
„Oh, prepáč!“ vykřikla a její usměv se na chvíli vytratil.
Položila rychle tácek s miskami do nohou postele a podala mi jednu žlutou pilulku až do pusy. Potom se natáhla a podala mi i sklenici. Zapila jsem lék a to už se sestra zase usmívala.
„Keby si niečo potrebovala, stlač toto tlačítko. Volám sa Karin.“
Pokusila jsem jí oplatit úsměv, ale myslím, že se mi to moc nepovedlo. Potom vzala tácek s léky, dolila mi sklenici, aby byla plná, postrčila mi krabičku s červeným tlačítkem blíž k ruce, usmála se na mě a odešla, prozpěvujíc si. Chtěla jsem se jí zeptat, co to se mnou před pár chvílemi dělali, ale než jsem stačila otevřít pusu, už byla pryč. Opět jsem se zamyslela nad uplynulými věcmi, když…
Někdo zaklepal. Klika se otočila a ve dveřích se objevila babička se širokým úsměvem. Rychle přešla k mé posteli a dala mi pusu na čelo. Měla teplé tváře, ale studený nos. Přisunula si opodál stojící židli a posadila se na ni.
„Dítě moje, jsem tak ráda, že už je všechno skoro v pořádku. Ještě pár dní si tady poležíš a pak půjdeme domů.“
Usmála se na mě, ale já jsem jí usměv neopětovala. A co Patrik?
„A co je s Patrikem?“
Do očí se mi vehnaly slzy, ale babička se nepřestávala usmívat.
„Co by? Leží ve vedlejším pokoji a pořád se na tebe ptá. Jste oba stejní. Akorát ty jsi to schytala tochu víc.“
Babička zavřela oči a přestala se usmívat. Najednou jako by mi slzy samy od sebe uschnuly a já jsem málem vyrazila ven z pokoje jakou jsem měla radost z toho, že je Patrik v pořádku.
„Jak to, že to se mnou bylo horší?“ zeptala jsem se, ještě pořád pochybným hlasem.
„Máš totiž slabé srdce a když tě ten darebák zasáhl, trefil tě tak blízko, že jsi málem umřela. Doktoři se báli operaci udělat.“
Babička oči otevřela, třpytily se.
„Ale babi, vždyť jsem to přežila, i Patrik, tak nemusíš být smutná.“
„Ale já vím, dítě, ale když si pomyslím, že jsem vás mohla stratit…“
Babička se snažila zamaskovat slzy, tak se zasmála.
Někdo opět zaklepal. Byla to Karin. Zase se smála, až měla ve tvářích dolíčky.
„Ahojte, mám pre vás dobrú správu: za dva dni teba i Patrika pustíme domov dostarostlivosti vašej babičky. Ste rádi?“
S těmito slovy odešla.
„Tak to je skvělé!“ vykřikla jsem a to už slyšet bylo.
Babička se zasmála a pohladila mě po ruce. Pak jsme si spolu povídaly ještě dlouhé hodiny.

Dva dny uběhly jako voda a už jsme byli s Patrikem připravení na propuštění. Zdravotní bratr nám odnesl zavazadla do babiččina auta. Pak jsem se ještě rozloučila s Karin a šli jsme. S Patrikem jsme se drželi za ruku a babička šla před námi. Vylezli jsme z nemocnice. Babiččino auto stálo až na druhém konci ulice. Babička šla napřed, aby odemkla auto. S Patrikem jsme vstoupili na přechod- měli jsme zelenou. Uprostřed přechodu se však ozvalo kvílení pneumatik. Blížilo se k nám červený Opel. Patrik se mě snažil strhnout z vozovky, ale bylo pozdě. Auto do nás zboku narazilo a odhodilo nás na blízké parkoviště.

Tma...

Dodatek autora:: 

* soutěž*

5
Průměr: 5 (4 hlasy)