SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Dvojčata?! - III

Kei
Už to budou dva týdny, co se ke mně nastěhovali Rai a Michio. Nějak jsem si na ně zvykl. Ostatně kdo by si nezvykl na neustálé Raiovy „chytré“ poznámky a na všechny rozbité věci, na kterých Michio nešetří.

Byl pátek kolem šesté hodiny ráno. Vstávám poměrně brzy, takže stíhám udělat snídani, než vstanou. Rozmýšlel jsem, jestli bych měl udělat vafle nebo lívance, ale nakonec jsem se rozhodl pro lívance. Připravil jsem si všechno potřebné, a když jsem hledal odměrku, zjistil jsem, že máme nějak podezřele málo skleniček.

Jenom tak pro ujištění jsem šlápl na tlačítko, které otevíralo koš a moje podezření se potvrdilo. Koš byl plný střepů. Zajímalo by mě čím to je, že vždy když Michio navštíví kuchyň, už máme o talíř nebo skleničku méně. Na lednici jsem připsal na seznam, který tam byl přišpendlený magnetem: KOUPIT SKLENIČKY, ten seznam byl díky Michiovi už docela dlouhý.

Nakonec jsem odměrku nenašel a tak jsem to musel odhadnout. Naštěstí to nedělám poprvé a tak už mám nějakou tu zkušenost.

Když jsem měl lívance hotové, bylo za pět minut sedm. Ze shora jsem uslyšel nějaké pípání a mně došlo, že to bude budík. Když pípání neustávalo ani po pěti minutách, přišlo mi to divný a tak jsem se vydal nahoru, když jsem otevřel dveře, minul mě o centimetr letící budík.
„Co to mělo sakra znamenat?!“ stále jsem byl trochu v šoku. Rai, sedící na posteli na mě jenom zíral a pak zahuhlal něco jako, že je to vina toho budíku a lehnul si zpátky do postele a přikryl se. To mě dopálilo a tak jsem z něho strhnul deku a opustil s ní pokoj. Za mnou jsem slyšel jak Rai nadává, ale s úsměvem na rtech jsem ho ignoroval a šel si dolů uvařit kafe.

Rai
Když Kei opustil i s mojí dekou pokoj, rychle jsem se oblékl, protože tu byla strašná zima. Když jsem se trochu zahřál, rozběhnul jsem se do koupelny, ale v půlce cesty jsem se zastavil. Celý to bylo nějaký divný, ráno jsem se neprobudil celý mokrý, protože na mě nikdo nevylil vodu a ještě k tomu se mě nikdo nesnaží předběhnout a bouchnout mi dveřmi před nosem. Vrátil jsem se zpět do pokoje a podíval se na postel, kde spal Michio.
„Hej Michi, vstávej.“ trošku jsem s ním zatřásl a on otevřel jedno oko, které následně zase zavřel a přetočil se na bok.
Tentokrát jsem s ním začal třást nepřetržitě a on konečně vylezl z postele. Aniž by se na mě podíval, vydal se směrem do koupelny. Zdálo se mi, že je nějaký bledý, ale možná to bylo tím, že bylo v pokoji stále trochu šero.

Kvůli tomu, že jsem se vracel ho vzbudit, jsem přišel o možnost být první v koupelně a tak jsem musel jít zase do koupelny v přízemí. Nemám tu koupelnu rád. Kei tvrdí, že jsou stejný, ale to není zdaleka pravda. V té dolní není na vaně kachnička a já se nemůžu koupat bez kachničky. To jsem mu samozřejmě neřekl, ale kvůli tomu se musím sprchovat.

Nakonec jsem se rozhodl, že se vykoupu až večer a tak jsem si jenom vyčistil zuby. Kouknul jsem se do zrcadla, jako obvykle mi trčely vlasy do všech stran. Když si umyju hlavu, tak je to v pořádku, ale když ne vypadám jako dikobraz. Snažil jsem se učesat, ale vůbec to nepomohlo. Většinou si nasadím jenom kšiltovku a než dojdu do školy je to v pohodě, ale po domě se mi chodit s kšiltovkou nechce. Ale stejně jsem začal uvažovat o tom, že si jí nasadím, protože jsem nechtěl, aby mě takhle viděl Kei. Uvědomil jsem si, že se chovám jako idiot. Proč nechci, aby mě takhle viděl? Chvíli jsem jenom zíral do prázdna, ale nenapadl mě žádný důvod, proč by mi to mělo vadit.

Michio
Když jsem se ráno probudil, necítil jsem se dvakrát nejlépe. Všechno se, se mnou točilo, ale nějak se mi podařilo se dostat do koupelny.
Udělal jsem ranní hygienu a vracel se do pokoje, kde jsem se s někým srazil. Nějak jsem nepoznal, kdo to je, protože jsem měl všechno rozmazaný, ale ta osoba moc hezky voněla a tak jsem jí obejmul a po chvíli jsem usnul.

Kei
Dneska jim to nějak dlouho trvalo a tak jsem se rozhodnul, že se půjdu podívat, jak jsou na tom, přeci jenom už bylo tři čtvrtě na osm a oni nikde. Dole jsem slyšel téct vodu a tak jsem zaklepal.
„Měl by sis pospíšit, nebo přijdete pozdě.“ oznámil jsem, nevím, kdo byl na druhé straně dveří, ale nejspíš to byl Rai, jelikož mu Michio vždycky zabere horní koupelnu. Musel jsem se pousmát nad ranními hádkami, které probíhají každý den a jak tomu vždycky bývá, Michio stejně dosáhne svého. Zevnitř se ozvala rána a hned na to se ozval Rai.
„Sakra, debilní sprcha! Kdybych byl nahoře, tak jsem se mohl vykoupat ve vaně a nikdy by se mi tohle nestalo, ale né, tam vždycky musí být ten malej skrček!“
Chtěl jsem dodat, že jsou stejně velcí, ale něco uvnitř mi říkalo, ať mlčím. Stejně nepochopím, co má proti té vaně tady dole. Když jsem tenhle dům renovoval, nechal jsem udělat obě koupelny navlas stejné, tak nevím, co mu vadí.
Nechal jsem to být a šel nahoru. Nahoře zrovna vycházel z koupelny Michio, ale pohyboval se nějak malátně. Než jsem se nadál, narazil do mě a potom se mi obtočily okolo pasu dvě paže. Tělem mi projel zvláštní pocit. Nechtěl jsem, aby mě pustil, ale na druhou stranu to bylo dost divný. Chtěl jsem se ho zeptat, co to dělá, ale uslyšel jsem tiché oddechování. Mírně jsem ho od sebe odstrčil, ale on se mě držel jako klíště. Všimnul jsem si, že je celý rudý. Sáhnul jsem mu na čelo a zjistil jsem, že má horečku.
Snažil jsem se nějak vyprostit z jeho objetí, ale neúspěšně, člověk by si řekl, kde vzal tolik síly.
Vzdal jsem to a zvednul jsem ho do náruče. Něco zamumlal a konečně se mě pustil. Takhle, když jsem ho držel, vypadal vážně roztomile.
Odnesl jsem ho do jeho pokoje a položil ho do postele. Řekl bych, že je to jenom chřipka, ale pro jistotu bych ho měl vzít k někomu s vybavením.
Mezitím se do pokoje vrátil Rai a já ho seznámil se situací. Chvíli nad něčím uvažoval a nakonec oznámil, že pojede do školy autobusem. To mě vážně překvapilo, protože cestování autobusem nenávidí. Potom vyběhl z bytu. Doufám, že nepřijde pozdě.

Rai
Není to tak, že bych se o něj bál, nebo něco takového, jen si myslím, že by bylo lepší, kdyby nebyl doma sám. Autobus jsem sotva stihnul, naštěstí díky atletice, mám dobrou fyzičku. Bylo tu poloprázdno a tak jsem si sednul vzadu na volnou sedačku a díval se z okna. Autobus zrovna přejížděl přes most, který stál na řece, která rozdělovala město na dvě části. Na staré a nové město. Obyvatelé obou dvou stran se navzájem nemusí a tak si každý žije na své půlce.
Když jsem vystoupil z autobusu, akorát zazvonilo na začátek první hodiny. Rozběhnul jsem se do třídy, ale cestu mi zastoupil školník. Je to takový malý chlapík se špičatým nosem, úzkýma očima a uprostřed hlavy má plešku, širokou jako pěst. Všichni mu říkají Krtek. Ruce si dal v bok a měřil si mě pichlavým pohledem. To ráno pěkně začíná.
„Kohopak to tu máme, pan Sawada Rai, pokud se nemýlím…“ přes jeho tvář přelétl vítězný úšklebek. „…Myslím, že si u vás udělám záporné znaménko…“ otevřel notýsek, který neustále nosí u sebe. „…A hrome, my už jich tu máme spousty…No asi zajdeme rovnou za panem ředitelem.“
„Ale-“ pokusil jsem se něco namítnout, ale i hned mě umlčel.
„Žádné ale, ve školním řádu, na první stránce, druhý odstavec se píše, že po zvonění mají být žáci ve svých třídách. A kde jste byl vy?“
„Na chodbě.“ hlesl jsem, jak já toho dědka nenávidím, neustále něco proti mně má.
„Oh, a jak vidím, ani jste se neobtěžoval si přezout své boty, to je za další znaménko a-“
„Nakamura-san, dobré ráno. Copak se tu děje?“ do rozhovoru se vmísila moje třídní učitelka.
„Paní profesorko, dobré ráno, právě tu řešíme pozdní příchod.“
„No myslím, že to není za potřebí, pan Sawada má pádný důvod, proč přišel pozdě a pokud ho neznáte, neměl by jste ho odsuzovat.“
„Ale on-“
„Žádné ale, pane Nakamuro, ve školním řádě se píše, že pokud je žákův pozdní příchod omluven, tak ho nemůžete potrestat. Pokud mi nevěříte, najdete to na první stránce hned pod druhým odstavcem.“ s tímhle ho perfektně umlčela, protože školník si sebral svých pět švestek a vydal se na druhou stranu chodby.
„Co se týká vás, měl by jste se urychleně vydat do třídy. Mluvila jsem s vaším opatrovníkem, takže si s tím nedělejte starosti.“
Poděkoval jsem jí a rozběhnul jsem do třídy, nikdy bych nečekal, že mě zachrání zrovna třídní. Vstoupil jsem do třídy, ale nikdo mi nevěnoval žádnou pozornost, učitel, který právě něco psal u tabule, se na mě jen letmo podíval a znovu se začal věnovat nekonečné rovnici na tabuli.
Hned jak zazvonilo, se k mé lavici nahrnula Sachiko.
„Je pravda, že Michi-chan má chřipku? Chudáček maličký…“ zajímalo by mě, jak to stihla, tak rychle zjistit.
„Hmm.“ Odpověděl jsem jí a dál jí nevěnoval pozornost, zadíval jsem se z okna, několik čtvrťáků zase hrálo fotbal.
„Možná bych se za ním měla zastavit a donést mu úkoly.“ začala si na prst natáčet pramínek blond vlasů. Nevím, o co jí jde, stejně mám hezčí vlasy než ona. Jen tak letmo jsem si projel rukou své vlasy, ráno jsem si dal záležet, abych je neměl rozcuchaný jako obvykle. Vlastně ani nevím proč tak vyšiluju kvůli tomu, jaký mam vlasy a už vůbec nechápu, proč se srovnávám s tou kr****.
„Není třeba, aby ses namáhala, jestli si tvůj mozeček nevšimnul, tak bydlíme spolu.“ jediný, co jsem si teď přál, bylo, aby ztichla a nechala mě být.
„Rai-chan, třeba bys chtěl nějaký hezký doprovod?“ začala nějak divně mrkat řasami. Já jí dam takového Rai-chan, že za chvíli poletí tím oknem.
„Tak poslouchej, ujasníme si pár věcí, za prvý jestli chci nějakej hezkej doprovod, půjdu sám se sebou a za druhý u Michia nemáš žádnou šanci, to už mam větší šanci s ním chodit já a strč si to svoje -chan někam!“ řekl jsem to trošku víc nahlas, než jsem chtěl, takže jsem na sobě ucítil pohledy všech ve třídě, jakoby tomu nebylo ještě málo, ve dveřích se objevil Krtek a zase začal něco mlít na mou adresu. Už toho mám vážně plný zuby! Vzal jsem si svojí školní tašku a vypochodoval ze třídy a následně ze školní budovy. Za sebou jsem slyšel ještě školníka, že jestli odejdu, tak budu mít vážný problém, ale ignoroval jsem ho a zamířil směrem do městského parku.

Michio
Když jsem se probudil, ležel jsem ve svojí posteli. Vůbec jsem si nemohl vybavit, jak jsem se dostal z koupelny. Vedle mojí postele seděl Kei a četl si nějakou knížku, podíval jsem se, co to čte, ale když si všimnul, že se na něho dívám, tak to rychle zaklapnul a knížku hodil na druhou postel.
„Už je ti líp?“ zeptal se a líbnul mi pusu na čelo. Cítil jsem, jak jsem zrudnul a jsem si naprosto jistý, že tohle horečkou nebylo.
„Řekl bych, že ti horečka klesla, ale radši dojdu pro teploměr.“ odešel z místnosti a já slyšel, jak něco hledá v koupelně. Trochu jsem potřásl hlavou, abych zahnal divný myšlenky, které se mi míchaly do hlavy, a pohled mi padnul na knížku, která ležela na vedlejší posteli. Začalo mě zajímat, co četl, tak zajímavého, že nechtěl, abych to viděl. Zvednul jsem se z postele, ale i hned se mi zamotala hlava a spadl jsem zpátky. Zkusil jsem to znovu a tentokrát se mi podařilo stát, i když jsem se přidržoval skříně. Pomalu jsem šel k Raiovo posteli, ale zakopnul jsem o kabel, který byl připojený k notebooku na stole a zřítil se na zem.
„Co to tam k čertu vyvádíš?“ Keiovy paže mě postavily na nohy. „Mazej si zpátky lehnout!“ nasadil nesmlouvavý tón a každé slovo rázně zdůraznil.
„Tak blízko…“ zklamaně jsem se vrátil do postele.
„Nemůžu ten teploměr najít. Byl jsem si jistý, že jsem ho dával do lékárničky. Tady sněz tohle.“ myslím, že vím, kam se ten teploměr poděl. Jaksi se rozbil, když jsem ho upustil, ale to není důležité a bude lepší, když se to nedozví. Podával mi misku, ve které byla, dost podivně vypadající a páchnoucí směs.
„Co to je?“ pochybovačně jsem se díval do obsahu misky.
„Pomůže ti to, je to dobrý na teplotu.“
„Fuj! Chceš mě zabít!“ nic odpornějšího jsem v životě nejedl a rozhodně to odmítám sníst.
„Tak ono nám to nechutná.“ ušklíbl se Kei. „Varuji tě, jestli to nesníš sám, tak to do tebe narvu.“
Vypláznul jsem na něj jazyk a přikryl si hlavu peřinou.
„Michio! Ty mě nevytáčej nebo-“ přerušil ho vyzvánějící mobil. Zvědavě jsem vykouknul zpod deky.
„U telefonu Kei Seguchi…Ne nebyl tu…Ano chápu, nashledanou.“ třísknul s telefonem o zem. „Vy dva mě vážně štvete!!“

Dodatek autora:: 

Sláva, konečně jsem dopsala další díl, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, další díl bude dřív Smile Děkuji moc za komentíky, jsem ráda, že se to vůbec někomu líbí. Vážně jsem nečekala, že by to někdo četl Smile no nebudu tu oxidovat hezké čtení... Tongue

4.9
Průměr: 4.9 (30 hlasů)