Rozlehlá vesnice, která se nazývala Konoha, žila dál poklidným životem. Nikde nebyli ani stopy po nedávném tuhém boji, který úplně pocuchal náhled na ninji jako celek. Nikdo z vyšších zločineckých kruhů, stále nemůže pochopit, jak mohla být bez jakýchkoliv ztrát poražena, taková obrovská armáda boha smrti. Proto ze spojených ninjovských národů měli odpovídající respekt. A kvůli tomu se snažili uchýlit někam, kde na ně nebude mít nikdo z nich dosah. A tak úplně zmizeli z nám známého světa.

Naruto sledoval tohle radostné shledání. Začal znovu vnímat svoje protivníky. Démonům zazářili rohy a okolo nich se objevil bílí kouř. Když kouř zmizel, tak před nimi stáli čtyř, šesti, osmi, deseti, dvanácti, čtrnácti a šestnácti ocasatí démoni.
Naruto se podivil této změně a zavolal k sobě všechny svoje vojáky, Gamabunty i Kuubi. podíval se na ně a řekl jim: ,,Jediná možnost je, abyste se všichni spojili v jednoho. Jeden Kuubi a Gamabunta a jeden já z celé této armády.“
Armáda poslechla a každý si stoupl do své skupiny.

,,Tak silnou léčící techniku jsem ještě neviděla,“ žasla Tsunade.

Za hodinu před bránou Konohy:

Nohy mu dopadly na něco tvrdého. Podíval se pod nohy a všude byli úhledně vytesané, rovné kameny. Toto tvořilo podlahu v rozlehlém temném sále. Rozhlížel se na všechny strany, ale skoro nic neviděl. Byla tam tma. Z ničeho nic se začaly stěny ozařovat a on si všimnul, že to vypadá, jako by hned za stěnou tekla láva. Místnost byla kompletně osvícena. Byla ještě větší, než to vypadalo. Uprostřed místnosti byl trůn, na kterém seděla zahalená postava. Naruto nevěděl co se bude dít.
,,Pojď blíž,“ uslyšel temný, hluboký, chraplavý hlas.

Rozlehlé údolí začal zalézat sluneční svit. Čím více slunce vystupovalo nad obzor, tím víc ustupovala temnota, která odkrývala velké staré stromy se stovkami druhů zvířat, co zde žili. Přímo středem, podél řeky, se tu klikatila lesní cesta, na kterou zatím žádný sluneční svit nedopadal. Po této cestě šla skupinka ninjů, už tři dny. Všichni vypadali, jako by dostali pořádnou nakládačku. Ve předu pokulhával středně velký blonďák a za ním šli tři lidé u sebe.

Ztracená odvaha

Oči červené od, nekonečných slz.v srdci smutek, co se jen tak neschová. Neschová se za pocitem, že bude šťastný. Konečně šťastný.
Černovlasá dívka drobnější postavy, přecházela po pokoji sem a tam. Snažíc se ze všech sil utišit. Nezvládala to. Srdce plakalo nad neopětovanou láskou. Ničilo její zdravé a jasné myšlení. A to nejhorší, ničilo jí samotnou.