Hello, Sweetie

Plukovník Jack O'Neill se nudil. Právě se nacházeli na planetě PX1-768, kde nebylo nic jiného než několik rozbořených budov. Ráj pro Daniela a dokonce i pro Carterovou, která v jedné z těch budov našla jakousi pokročilou technologii, ovšem zatím se nevědělo, na co to zařízení bylo. On s Teal'cem však neměli co dělat. To že se nudil, mu přeci nikdo nemohl vyčítat, poflakovali se kolem a čučeli do blba už přes pět hodin! Z toho by přeci každý zešílel.
Pět hodin to je dlouhá doba, Daniel s Carterovou přeci už musí něco zajímavého mít, aspoň něco málo, tolik aby ho alespoň na okamžik vyvedly z té nehorázné nudy. Jack se rozhodl. Vstal a zamířil za Danielem.
„Čau, tak co máš zajímavého?“ houkl na něho. Daniel vzhlédl od papírů a rozzářil se jak sluníčko.
„Je to zajímavé, je to hodně zajímavé,“ kýval nadšeně. „Například podívej se na tuhle stěnu,“ rozmáchl se po protější stěně, kde byly vyryty jakési kruhy. Složitý obrazec, jenž spíš vypadal, jako nákres nějaké vesmírné soustavy, než malba nebo písmo. „To je text.“
„Text,“ zopakoval tupě.
„Ano, písmo založené na znalosti pohybu těles ve vesmíru. To je neuvěřitelné. Představ si rasu, která se podle toho dorozumívá. To musela být geniální, pokročilá rasa… pokročilejší, vyspělejší než Antikové!“ Daniel mluvil rychle a vzrušeně.
„Aha a co je tam napsané,“ zajímal se Jack. Na to Daniel znejistěl a upřel pohled směrem ke svým botám. Zdálo se mu to, nebo archeolog mírně v obličeji zrůžověl. „Zatím nevíš,“ vyvodil si Jack, ale Daniel zakroutil hlavou.
„Vím, ale, no… všechna sdělení, která najdeš na památkách, nemusejí být no…“
„Jo,“ zakoulel očima Jack. Z Daniela to najednou začalo lézt jak z chlupaté deky.
„Důležité, nemusí být důležité,“ dokončil Daniel.
„Tak co tam teda je?“ naléhal jeho kolega.
„Ahoj, Zlato,“ přečetl Daniel.