SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Hlas větru - 7.kapitola - Den D

Zdravím všechny, kteří si oblíbili moje příběhy. Po (opět) delší pauze jsem zpět a přidávám novou kapitolu. Ať se líbí.

Den D,‘ pomyslel si Nakamura Seiji, sotva ráno otevřel oči. Žaludek se mu stáhl nervozitou. Ještě byl ve své školní posteli, slunce neochotně stoupalo nad vrcholky stromů a on už byl v duchu doma, v otcově domě… a balil své věci.
Rozhodl se. A byl si jistý, stoprocentně jistý, že správně.
„Jsi nervózní,“ zamumlal mu pod uchem tichý rozespalý hlas. Otázka vyvolala na Seijiho tváři úsměv, který okamžitě zmizel, sotvaže si uvědomil, že to nebyla otázka. Ne, jeho přítel konstatoval, chvilku po probuzení byl schopen popsat jeho náladu, aniž se mu podíval do očí. I po téměř pěti měsících vztahu ho stále překvapovalo, jak se v něm Haru vyzná.
„Je to tak poznat?“ zeptal se a přitiskl hřející tělo své lásky k sobě. Jeho černovlasý spolunocležník spokojeně zavrněl a přitulil se.
„Jsi jak otevřená knížka, Seiji. Pro mě. Dokážu v tobě číst, protože mi to dovoluješ.“ Černovlásek nechal dedukce a překulil se na břicho. Tak se od svého milence trochu vzdálil, ten nespokojeně zavrčel. Natáhl prsty ke tváři se stříbrnýma očima a tiše řekl: „Nemám tušení, jak to táta nakonec vezme. Určitě si pořád dělá iluze, že se rozhodnu podle něj. Hned, jak dorazím k mámě, zavolám ti.“
„Přijedeš?“ zeptal se Haru a opřel si bradu o přítelovu hruď. „Máma za týden zavře školu, pojedeme do Okinawy. Vím, že to je daleko, ale…“
„Haru, za tebou bych jel třeba na konec světa,“ opáčil blonďák. „Je fuk, že je Okinawa daleko. Když jsem mluvil s mámou, říkala, že si promluví s tvojí, napadlo ji, že strávíme druhou půlku prázdnin v domě na pláži… Co tomu říkáš? Jel bys k moři?“
„S tebou kamkoliv,“ zavrněl Haru a natáhl se pro polibek.

Den začal krásně,‘ napadlo Seijiho, když nastupoval společně se sestrou do letadla. ‚Na to, jak nejspíš skončí. Sakra, proč pořád čekám, že mě táta přizabije?‘
„Něco mi říká, že dneska tvoje nervóza nemá nic společnýho s lítáním,“ podotkla Saki. „A Haru taky nevypadal klidně. Něco mi ušlo?“ zajímala se.
Seiji si povzdechl. Nejspíš mohl být vděčný sestřině napětí okolo závěrečných zkoušek, že se dřív nezajímala, co se s ním děje, jinak by si určitě všimla. A on sám jí nedokázal jen tak říct pravdu o otcově ultimátu. Nedokázal ani odhadnout, jak se na to jeho milovaná sestřička bude dívat… Natož, aby si přál narušit její vztah s otcem. Na rozdíl od něj totiž otec Saki rozmazloval, byla jeho princezna… zatímco od Seijiho očekával totéž, co od sebe. Zodpovědnost, tvrdou práci, odpovídající výsledky. Jeho nerozmazloval ani náhodou.
„Dneska… se odstěhuju od táty,“ řekl tiše. Saki na sedačce vedle něj jen zatajila dech. Chvíli na něj koukala, pak potřásla hlavou.
„Máma už to ví? Budeš bydlet s náma?“ myslíc matčin byt, kde měl i Seiji svůj pokoj, pro případ návštěvy.
„Jenom než začne škola,“ odpověděl. „A až skončí… S Haru půjdem na vysokou, najdeme si společnej byt. A pak se uvidí. Nechci plánovat moc dopředu. Tenhle plán stačí… zatím.“
„Dobrý plán… Předpokládám, že Haru s ním souhlasí,“ poznamenala dívka. Kolemjdoucí letušku požádala o džus, ale jinak byla cele zaujatá bratrovým vztahem. „Teď mi vysvětli, proč mám dojem, že za tím tvým náhlým odstěhováním něco je? Říkáš to tak jistě, jako bys už věděl, že tě táta nechá jen tak jít.“
„Když jsem u něj byl posledně, pohádali jsme se. Teď už ví o tom rozchodu s Kamiko, i to, že chodím s klukem. Dal mi na vybranou. Buď svatba podle jeho představ, práce podle jeho představ, život pod jeho dohledem… nebo mě vydědí. Nedostanu vůbec nic. Dneska mu mám říct, jak jsem se rozhodl.“
„Haru to ví?“ zeptala se jednoduše.
„Jistěže.“ Seiji se pousmál, při vzpomínce na jejich první hovor na tohle téma. „Věříš, že se mě snažil přesvědčit, abych na to všechno kývnul?“
„Chce pro tebe to nejlepší, to je jasný,“ mínila Saki. „A dovedu si představit, jak to pro něj muselo být těžký. Jak se dá soutěžit s takovou nabídkou… a vyhrát?“
„Haru je pro mě to nejlepší,“ řekl Seiji. „Když jsem dneska odcházel z pokoje, řekl mi: ‚Udělej, co je pro tebe nejlepší.‘ Myslím, že pořád pochybuje, že bych se mohl vážně rozhodnout pro něj. Jenže když tátovi na jeho podmínky kývnu, náš vztah skončí. Už nikdy nebudu svobodnej. Táta mě nenechá. Takovej život nechci. Co je na tom zlýho, chtít žít podle svýho?“
„Hádám, že podle našeho táty všechno. Doufám, že po mně nebude chtít, abych si život lajnovala podle něj. Snad už mi nevybral ženicha!“ děsila se, ale v podtónu Seiji vycítil pobavení. ‚Správně,‘ pomyslel si, ‚neděs se předem. Stačí, že já žil měsíce ve strachu z táty.‘
„Neříkal nic takovýho, že ne?“ vyrušila ho ze zamyšlení. Zadíval se na ni a usmál se.
„Ne, neříkal. Nepanikař, Saki, kdyby s tebou měl takový plány, už by dávno něco řekl.“
„Jen aby,“ broukla.

„Tak, co vysvědčení?“ usmíval se Yoshino na Rena, sotva dorazil k autu. Chlapec byl překvapený, když ho otec ráno vyzvedl a odvezl do školy… a čekal, dokud předávání vysvědčení neskončilo. Syn se na něj usmál: „Je skoro stejný, jako v pololetí… Jen jsem si zlepšil o stupeň angličtinu. Jsem ale zvědavej, jak náročný to bude na akademii.“
„Můžu?“ natáhl muž ruku pro vysvědčení. Chvilku synovy známky studoval, pak mu papír vrátil s poznámkou: „Máš hezké výsledky. Vlastně lepší, než měla Kamiko, když tam nastupovala. Teď sice trochu pokulhává, ale to proto, že se soutředí na to zrušené zasnoubení… Už aby se vzpamatovala.“
„Doufejme,“ broukl Ren a nastoupil k otci do auta. Cestou do svého domova víceméně mlčel a uvažoval. Vůbec ho nemrzelo, že se nastěhoval ke své nové rodině, ve vile svých zavražděných rodičů by sám nevydržel… Jen si přál, aby ho jeho starší sestřička snášela trochu líp, vzhledem k tomu, kolik času spolu v budoucnu stráví. Ani nepostřehl otcův starostlivý pohled, když si povzdechl.
„Něco tě trápí?“ zeptal se, když stoupali po schodech ke vchodovým dveřím Renova nového domova. „V autě jsi vzdychal.“
„Jen jsem přemýšlel… o budoucnosti. Jak teď povedu život, a tak. Všechno je pro mě nový.“
„Rozumím ti, ale neměj strach. Nejsi na nic sám. Máš nás. Ani ve škole to nebude špatné, i když s Kamiko nebude pořízení… nepochybuju, že si rychle najdeš přátele. S tím ti nespíš pomůže Seiji,“ mínil otec a otevřel dveře.
„Tatíí!“ vletěla muži do náruče dívenka v růžových šatech. Otec ji zvedl do náruče a vešel do domu. Ren se protáhl za ním a když holčička zavýskla jeho jméno, usmál se.
„Jsem ráda, že tu bydlíš s náma,“ prozradila mu. Potěšilo ho to. „Ale bude mi smutno, až odjedeš do školy, zase budu sama…“
„Budeš tu mít tátu a já budu jezdit na prázdniny. Neboj se, Ayumi-chan, uvidíme se často, i když ne každý den.“
Holčička zamračeně našpulila pusu, nelíbilo se jí to. Ale tak nějak chápala ten smysl. Tak se nedohadovala, jednu ruku podala otci, když ji opět postavil na zem, druhou Renovi a tak je doprovázela, poskakujíc mezi nimi. Otec a syn si jen přes dívčinu hlavu vyměnili úsměvy.

„Kdy má přijet Kamiko?“ zajímal se Ren u oběda.
„Přiletí zároveň s Nakamurovými,“ odpověděl Yoshino. „Z letiště si bere obvykle taxi. Já tou dobou obvykle ještě pracuji, tak jezdí domů sama. Ale do večeře dorazí.“
„Doufám, že se stačíme trochu sžít, než pojedeme do školy,“ mínil mladík. „Jak dlouho jí to může trvat, než se se mnou smíří?“
„Bere si to osobně,“ vzdychl otec. „Milovala svou matku, má ráda mě… děti mají sklon idealizovat si vztah svých rodičů.“ Střelil pohledem k dívence na druhé straně stolu. Uklidnilo ho, že jejich hovor očividně nevnímá. Povídala si s kočkou, která posedávala na vedlejší židli a mrskala ocasem. Snad čekala, že se s ní její mladá paní podělí o svůj talíř.
„Yori byla dobrá manželka a matka,“ pokračoval Yoshino s tichém rozhovoru se synem. „Byla hodná, dokázala vytvořit opravdový domov. Neměl jsem důvod jí, nebo komukoli říkat, že bych si svůj život zařídil jinak, nebýt vměšování mého otce. Nezasloužila si, abych ji tak ranil, i když jsme se nebrali z lásky.“
„Je dobře, žes měl hezký manželství, i když sis ho vlastně nevybral,“ uvažoval Ren. „Vždyť to mohlo dopadnout mnohem hůř. Mohla ti udělat ze života peklo. Jsem rád, že jsi měl hezkej život, když jste byli spolu.“
„Děkuju,“ usmál se Yoshino. Z nějakého důvodu se zpočátku, když se poznali, bál, že ho syn bude obviňovat, či nenávidět… Ano, vlastně čekal, že bude na jeho manželství s Yori reagovat jako Kamiko na Renovu existenci. Ulevilo se mu, když pochopil, že Ren je opravdu rád, že byl v nedobrovolném manželství aspoň trochu šťastný. Strach ho opustil, nahradil ho obdiv k chlapcově úsudku.

Policejní stanice v Kagoshimě, oddělení vražd

Detektiv Tamura mířil do své kanceláře, v zamyšlení si nevšímal zvědavých pohledů ostatních policistů. Od svého stolu na něj zavolal mladý Shibata: „Detektive, máte u sebe návštěvu!“ Tamura se vzpamatoval a vzhlédl.
„Koho?“ zeptal se krátce.
„Představil se jako váš švagr… hmm, Yajima,“ vzpomínal si detektiv.
Tamura beze slova vyrazil ke své kanceláři. Prudce otevřel dveře a vešel. Jeho host stál u okna, ale při vstupu policisty se ohlédl. Tamura za sebou zavřel dveře, pak se o ně opřel.
„Yuri,“ kývl mu host na pozdrav.
„Tairo,“ opětoval ten pseudopozdrav detektiv. „Proč jsi přijel sem?“
„Promluvit si. Vím, cos říkal, že mám všechno projednat s klientem, ale chtěl jsem napřed mluvit s tebou. Proto jsem přijel dřív. Do telefonu jsi nic moc podrobného neřekl.“
„Pro případ, že by nás odposlouchávali. Pořád nevíme, s kým máme co do činění,“ vysvětlil Tamura. Nabídl svému hostu židli, sám si sedl ke stolu. Kávu jeho návštěvník odmítl, tak se pustil do objasňování.
„Je to něco přes měsíc, co tady zastřelili soudce a jeho ženu, přímo u nich doma,“ začal vysvětlovat. „Nejdřív to vypadalo na zpackaný vloupání. Jako že si to zloději špatně načasovali a soudce se ženou je překvapili. Neměli ten víkend totiž být doma.“
„Ale?“ podivil se Tairo. „A co vás přivedlo na to, že to bylo jinak?“
„Jejich syn. Našel je, když přišel s kamarádem domů. Přes víkend byl pryč a po návratu zjistil, že rodiče jsou po smrti.“
„Chudák, to je šok,“ poznamenal účastně muž. „A dál?“
„Zatím to vypadá, že nešlo o loupež a ta vražda taky nebyla v plánu. Vrazi šli do domu pravděpodobně pro kluka. Podle všeho jde o nepovedený únos.“
„Ještě jednou mi vysvětli, pro koho chceš vlastně ochranku?“ zajímal se Tairo. „Pro toho kluka? Nestačíte na to?“
Tamura ignoroval rýpnutí a pokračoval: „Ren – ten kluk, je adoptovaný. Ukázalo se, že jeho biologický otec je zdejší podnikatel. Má ještě dvě sestry. Za měsíc on a ta starší sestra odejdou do soukromé akademie. Ren se ale bojí o otce a mladší sestru, tak mě napadlo, že zatímco my budeme pracovat, ty by ses mohl postarat o jejich ochranu. Docela si s tou rodinou rozumím a Renovi jsem slíbil, že udělám všechno, abych ty vrahy dostal.“
„Nikdy jsi nesliboval,“ podotkl Tairo překvapeně. „Co ta změna?“
„Nevím,“ poškrábal se detektiv na nose. „Asi měknu, či co. Bylo mi toho kluka líto. Přijel jsem na místo činu ještě ten večer a viděl ho tam… Víš, jaký je vyslýchat dítě, který právě našlo svý rodiče zastřelený?“
„Zmínil ses, že je adoptovanej,“ řekl host zadumaně. „Prověřili jste biologický rodiče?“
„Jo, samozřejmě,“ potvrdil policista trochu nevrle. „Otec o něm do té doby nevěděl, matka zemřela krátce po porodu, ale stačila dítě dát k adopci. V tý době jí prý bylo sedmnáct. S otcem se nemohli vzít, protože už měl domluvený manželství, jeho rodina dělala potíže… je to prima chlap, on s tím určitě nic nemá. A co jsem slyšel o soudcově rodině, kdyby se k Renovi přihlásil dřív, nedělali by těžkosti.“
„Jak je starej ten Ren?“ zajímalo Taira.
„Osmnáct.“
„Takže teď bude končit školu?“
„Má před sebou poslední ročník. Chtěli jsme ho uklidit, proto jsme se domluvili na té škole. Je to drahá soukromá akademie na dost nepřístupném místě… Slyšel jsi někdy o ostrově Kiriyama?“
„Nevím, ale informuju se,“ zamračil se muž. „Co o tom místě víš?“
„Je to dost malej ostrov. Jedno městečko, malá vesnice na druhý straně ostrova a uprostřed větší kopec a na jeho vrcholu ta škola. Dá se snadno zajistit, aby se k Renovi nikdo nedostal. Pokud nebude přímo ve škole, ale není problém prověřit personál, kterej už je tam navíc celý léta. A nikdo, kromě Renova právníka neví, kam ho zašijeme. Pokud vím, nezmínil se ani svýmu nejlepšímu kamarádovi.“
Tairo se chvíli mračil. Pak přikývl: „Dobře, tohle je tvůj případ, kluka nechám tobě. Takže po mě chceš hlídání otce a mladší sestry. Kolik jí je?“
„Pět let. Ta starší je o rok mladší než Ren, ale bude s ním ve škole, tu můžeme taky vynechat. Tak co, bereš to?“
„Proč ne?“ pokrčil rameny Tairo. „Ten případ je zajímavej, rád se na něm budu podílet. Mimochodem… Informovali jste vedení té školy? Aby případně zajistili, že se tam nikdo cizí nedostane?“
„Informoval jsem se, tuhle stránku věci mají zabezpečenou tak jako tak. Jsou zodpovědný za studenty, kdyby se komukoliv něco stalo, rodiče by z nich vysoudili poslední jen. Vlastně, co jsem slyšel, jedinej, komu se tam něco stalo, byl minulej ředitel,“ vzpomínal Tamura. „Záhadně zmizel, před vánocema. Teď vede školu jeho žena. On je pořád nezvěstnej.“
Návštěvník pobaveně zavrtěl hlavou.
„Takovej zajímavej případ už jsem dlouho nezažil,“ poznamenal a vstal. „Pojedu teď do hotelu, večer se zastavím na té adrese, cos mi udal.“
„Jo, tak se tam uvidíme,“ přikývl Tamura. „A děkuju, žes přijel.“
„Já rád. Jo a…“ otočil se Tairo ve dveřích, „mám tě pozdravovat od Izumi. Doufá, že se máš dobře.“
„Můžeš jí vyřídit, že jo,“ řekl Tamura. Oba muži si vyměnili jeden všeříkající pohled a pak detektiv osaměl. Opřel se v židli a povzdechl si. Čekal, že setkání s jeho bývalým kamarádem a nynějším manželem jeho bývalé ženy bude vypadat jinak… očekával minimálně hádku. Ale jak on s léty změkl, jak usoudil, Taira zřejmě předešlé roky a manželství zklidnily. Jeho dříve obvyklá prudkost se nijak neprojevila, Tamura za to byl rád.
Když přestal uvažovat o ‚švagrově‘ proměně, vrhl se s energií do práce. Spojil se s kolegy v Miyazaki a požádal o informace o slečně Okamoto Ayame. Netrvalo to ani hodinu a miyazacký policista volal zpět: „Tak mám, co jste chtěl, detektive. Sotva jsem se zeptal, ozvalo se hned několik z našich lidí, ona je ta kočka tady v Miyazaki docela známá…
„Něco v rejstříku?“ povzdechl si Tamura a vzal do ruky tužku. Trochu ho mrzelo pomyšlení, že ta kráska z Kobayashiho kanceláře není tak úplně… čistá. A tím pádem doufal, že to není Renova matka. Nechtělo se mu tomu klukovi ještě říkat, že nejenže jeho matka žije, ale dokonce se nachází na šikmé ploše…
Proto ho zaskočilo, když se jeho kolega na druhém telefonu zasmál: „Ne, detektive, nemyslel jsem takhle známá. Odfaxuju vám, co o ní máme… Ale nedělejte si starosti, co víme, tak je to slušná ženská. Zpívala tady v jednom nóbl podniku. Vyšší sorta, prostě podnik pro ty opravdu bohatý… Není to žádná lehká… víte, co myslím.“
Tamurovi skutečně spadl kámen ze srdce a byl rád, že ho nikdo nevidí. Ten úlevný výraz by případného pozorovatele nenechal na pochybách. Mimoděk si Tamura pomyslel, že se mu tenhle případ dostává až příliš pod kůži…
„Děkuju, poručíku, určitě mi to pomůže. Díky za spolupráci.“
Policista ho ujistil, že mu bylo potěšením a zavěsil.
Ozvalo se zavrnění faxu a za chvíli už detektiv pročítal zprávu o krásné zpěvačce.

Seiji právě uložil poslední zavazadlo do kufru taxíku, když uslyšel na příjezdové cestě zvuk přijíždějícího auta. Rychle taxikáři podal peníze a lístek s adresou, kam kufry odvézt. Pak už jen odevzdaně čekal, až jeho otec vystoupí z auta. Překvapilo ho, když se za ním objevila i Kamiko. Netušil, že nejela domů, když ji před letištěm viděl nastupovat (teď už mu bylo to jasné), do otcova auta.
„Tak jsi doma,“ poznamenal Nakamura starší, když došel k synovi. Ten mu pevně pohlédl do očí, nemínil na sobě nechat poznat, jak se mu obavami kroutí vnitřnosti. „Dobrá. Tak si pohovoříme. Pojďme dovnitř. Kamiko-chan,“ otočil se na dívku a nabídl jí rámě. Důstojně ho přijala, ale když míjela Seijiho, povýšeně se na něj ušklíbla.
Co to má být?‘ pomyslel si blonďák. ‚Chce mě donutit žárlit, nebo co? Na tátu? O co tady jde?‘
Poněkud zmatený šel za nimi. V salonu usadil Saburo zrzavou dívku do křesla, sám přistoupil k baru a něco jí nalil, Seiji pití odmítl. Sobě dopřál sklenku whisky. Pak se otočil k synovi, který zůstal stát a snažil se přemoct pocit školáka na ředitelském koberečku.
„Když jsi tu byl naposledy, něco jsem ti navrhl, Seiji,“ řekl vážně a prohlížel si mladíka, který se mu pokoušel vzdorovat. „Řekl jsem ti, že zapomenu na tu trapnou aféru s tím klukem, když dobrovolně přijdeš k rozumu.“
„Na mém vztahu není nic trapného,“ zamračil se Seiji. Naděje, že otec nebude vytahovat svou homofobii, rychle zmizela.
„To je tvůj názor,“ naježila se dívka v křesle. Seiji jen protočil oči. ‚Měl jsem tušit, že ona se do toho bude míchat.‘
„Takže jsi k rozumu nepřišel,“ konstatoval muž. „Seiji, prober se! Jsi z dobré rodiny, nemůžeš dělat takové nepřístojnosti!“
„Ty mě prostě nebereš vážně,“ vzdychl chlapec. „Tati, uvědomuju si, o co přijdu, když na tvůj návrh nekývnu. Bůh ví, že jsem si to opravdu dobře promyslel. Takže naposledy: já-nechci-žít-podle-tvýho! Nejsem jako ty. Nikdy jsem nebyl. Já nejsem typ, co sedí někde v kanceláři, jsem tvůrčí! Chci něco vytvořit, ne jen shromažďovat peníze. A snad mám, sakra, právo, být s tím, koho mám rád! Tohle je tvůj život, ten si žij sám!“
„Se svým přesvědčením ani nevytvoříš rodinu,“ odsekl muž. „Budeš jen ve vztahu, který je většině lidí odporný!“
„Lidí, jako jsi ty,“ broukl Seiji. „Věř mi, nebo ne, stačí, že to nebude vadit lidem, který mám rád. Tebe jsem měl taky rád, ale když budeš jedinej, kdo mě odvrhnul… Přežiju to.“
„A já jsem vosk?“ vyjekla Kamiko a vyskočila. „Na tom, co si o tobě myslím já, ti nezáleží?“
„Kamiko,“ Seiji si přejel dlaní po čele, „co TY si myslíš, vím už od prosince. Hele, mě nevyčítej, že si tě nemůžu vzít. Já se s tebou nezasnoubil. Nic jsem ti nesliboval. Já nemůžu za to, jakej jsem. Za těchhle okolností bysme naše manželství stejně ani nenaplnili, nechtěl bych tě. Byla bys jen připoutaná k někomu, kdo se tě nedokáže dotknout, protože ho nepřitahuješ, to bys chtěla? Vážně bys chtěla TAKHLE žít?“
Nad upřímností i významem těch slov dívka zrudla. Pak pokrčila rameny. „To dává smysl,“ připustila neochotně. Konečně postoupila o krůček k přijetí své situace. „Ale víš, jak je to ponižující? Všechny moje kamarádky tady vědí, že jsme se měli brát, řekla jsem to i holkám ve škole… A ony se mi od prvního dne smály, že mi to stejně nevyjde a jak jsem pitomá, že se snažím dostat před oltář kluka, co je na kluky!“ vykřikla, už se slzami v očích.
„Nikdy jsi neuměla mlčet,“ poznamenal Seiji, poněkud necitlivě. „Za to si můžeš zčásti sama, měla jsi mě brát vážně, když jsem se s tebou v zimě rozešel. Tvoje hrdost ti brání uvažovat rozumně. Držíš se vší silou něčeho, co vlastně nikdy nebylo. Já ti nechtěl ublížit, Kamiko. Ale stalo se a je mi to líto.“ Pak se mladík otočil k otci.
„Mám tě rád, tati,“ řekl prostě. „Mám tě rád a snažím se tě respektovat. Mrzí mě, že ty nedokážeš totéž. Spousta věcí se mi u tebe nelíbí, ale nikdy jsem neřekl ani slovo. Doufám, že jsem po tobě podědil tvou houževnatost, abych se o sebe dokázal postarat. Jsem dost velký, abych se o to aspoň pokusil. Opravdu mě odmítáš přijmout takového, jaký jsem?“
Saburo chvíli mlčel.
„Svým chováním jsi ponížil nejen Kamiko, ale i mě,“ pronesl po chvíli tvrdě a Seijiho opustila poslední malinká naděje, že to dopadne dobře. Zamrkal, aby zahnal zrádnou vláhu, která se mu drala do očí.
„Poslední možnost, Seiji. Pokud se teď otočíš a odejdeš, už se nevracej. Už nebudeš mým synem. Rozmysli se. Jeden jediný vztah nemůže stát za to, aby sis zničil celý život,“ naléhal na chlapce.
Seiji překvapeně vzhlédl. Došlo mu, že jeho otec nechápe, proč to dělá, i přesto, že své rozhodnutí vysvětloval.
„Ty to vážně nechápeš,“ konstatoval. „Kvůli své lásce odmítám Kamiko. Tvůj návrh odmítám kvůli životu, který si chci vybrat sám. I kdyby nebylo mýho přítele, chtěl bych dělat něco jiného než ty. V tuhle chvíli sice bojuju za oboje, ale ty slyšíš jen to, že nejsem na holky. Takže naposledy, ano, jsem gay. Proto si nevezmu Kamiko, ani jinou holku. A ne, nepůjdu dělat do tvé banky, protože chci dělat něco jiného. Je mi to líto, tati. Nerad jsem tě zklamal, ale prosím, nech mě žít můj život.“
Naposled se podíval na muže, který mu byl léta rodičem, učitelem, občas i vzorem. Škubl sebou, když se zvenčí ozvalo zatroubení taxíku. Pak pohlédl na zrzku v křesle, která dění před sebou sledovala s údivem. Nepočítala s tím, že se její kdysi-snoubenec otci přece jen vzepře, stejně jako Saburo sázel na to, že její přítomnost chlapce přivede na ‚správnou cestu‘, jak doufal.
„Taxík,“ řekl Seiji. „Chceš odvézt domů, Kamiko?“
Dívka střelila očima k Nakamurovi staršímu. Vypadala nejistě.
„Můj řidič ji odveze,“ řekl muž poněkud plochým hlasem. „Rozhodl ses, tak odejdi. V mém domě už nejsi vítán.“
Seiji se kousl do rtu, aby nevzlykl. Tentokrát se slzám neubránil, ale otočil se, aby je neukázal otci. Jen ve dveřích se zastavil, aniž se ohlédl.
„Sbohem, tati,“ řekl smutně. „Mám tě rád.“ A tiše za sebou zavřel dveře.

Než venku nastoupil do taxíku, stačil si otřít oči a tváře. Před taxikářem svůj zarudlý pohled svedl na alergii, dík množství kvetoucích stromů tomu starší muž uvěřil a na nic se neptal. Když pomineme obvyklé narážky na počasí a podobně.
Seiji byl nemluvný, celou cestu jen zíral z okna. Hluboko v sobě se snažil smířit s faktem, že už nemá otce, o kterého by se opřel, ke kterému by vzhlížel… i když k tomu druhému se Nakamura Saburo taky dvakrát nehodil. Ale bez ohledu na to všechno – Seiji měl svého otce rád a vážil si ho. Proto jej konec, k jakému došli, bolel.
Když po půlhodině zastavili před domem Seijiho matky, vyběhla ven Saki. Seiji sotva zabouchl dveře a už mu visela kolem krku.
„Napůl jsme s mámou doufaly, že přijde k rozumu,“ zamumlala mu do ramene.
„Já taky,“ šeptl Seiji. „Už tam nesmím vkročit. Už pro něj nejsem syn.“
„Cože?!“ dívce se oči zalily slzami. „To přehnal, jedu tam a…“ zarazila se, když ji bratr popadl za paži a tím zabránil v naskočení taxíku.
„Nech to být, Saki. Táta potřebuje čas. Nejdřív to musí strávit, pořád věřil, že se rozhodnu podle něj. Třeba si to nakonec rozmyslí. Do tý doby mu prostě nepolezu na oči,“ pustil sestru z náručí a šel zaplatit taxík.

Ren zrovna pomáhal Ayumi vymotat kotě zamotané do klubíčka, když do pokoje vešla Kamiko.
„Ahoj,“ koukl na ni chlapec. Chtěl sklopit pohled ke kočce, když si všiml, že dívka vypadá poněkud zakřiknutě. „Něco se stalo?“ odvážil se zeptat, i když s logickou a upřímnou odpovědí rozhodně nepočítal.
„Nakamura-san vyhodil Seijiho z domu,“ řekla Kamiko trochu nepřítomně. Ani si neuvědomila, že odpovídá nenáviděnému bratrovi.
Ren se užasle podíval na otce, který zrovna vešel a tím pádem slyšel dceřino oznámení. Chvilku se se synem mlčky dorozumíval pohledem a pak řekl: „Zavolám Saburovi.“
„Já Seijimu,“ vzdychl Ren a vložil kotě malé Ayumi do náruče. Momo sice poněkud prskala, ale láskyplné hlazení její paní ji uklidnilo.
Kamiko se jen zmateně rozhlédla, uvědomila si, že zpráva, kterou přinesla, přiměla oba muže v rodině, aby se snažili pomoct Seijimu, ale ne, aby se někdo, kdokoli, věnoval její uražené hrdosti. Nakvašeně si odfrkla.
„Nikdy se nespoléhej na to, že tě muži utěší, když se cítíš pod psa,“ poradila své mladší sestřičce. „Jsou citliví asi jako balvan.“
„Mě tatínek utěšuje, když mám třeba zlé sny,“ namítla dívenka.
„Ty jsi ještě malá,“ odsekla zrzka. „Tebe by utěšoval každej.“
„Takže, až budu taky stará,“ zamyslela se holčička, „nikdo mě neutěší?“
Její sestra přikývla a zamířila ke dveřím. „Moment…“ zarazila se. „Jak to myslíš, stará?!“

Seiji ještě musel vydržet objetí a slovní podporu své matky a pak se konečně mohl uklidit do svého nového království.
Cenil si toho, že ho zbytek rodiny nezavrhl a jeho blízcí přátelé zůstali přáteli, ale když se vás otec zřekne, jen proto, že chcete žít podle svého a milovat, koho chcete, trápí vás to. Zvlášť, když dotyčného rodiče máte rádi.
Složil se na postel a začal zírat na strop. Teď mu bylo smutno. Ráno se probudil vedle svého andílka a dal by všechno, aby teď byl s ním. Potřeboval ho… jeho oporu... ‚Jsem jako feťák,‘ pomyslel si s úšklebkem. ‚Prostě ho potřebuju… Aspoň teď odpadne ten stres ohledně táty… Asi mu zavolám,‘ rozhodl se a začal v kapse lovit mobil. ‚Stejně bude chtít vědět, jak to dopadlo.‘
Zrovna chtěl vyťukat číslo, když se telefon sám rozvibroval. Někdo ho předběhl. Jakmile pohlédl na jméno kontaktu, usmál se.
„Ahoj, andílku,“ řekl prostě. „Zrovna jsem se ti chystal volat.“
Ahoj, Seiji. Neruším?“ zajímalo ‚andílka‘. „Dýl jsem to nevydržel.“
„V pohodě. Zrovna jsem přijel k mámě.“
Takže už jsi…“ naznačil Haru, že věc je vyřízená.
„Jo. Odteď bydlím tady,“ přikývl Seiji. „Stejně je to jenom na chvíli. Brzy se vrátíme do školy a pak půjdem na vysokou… Už jsi odeslal přihlášky? Tak teď jen počkáme, až přijdou odpovědi… Neklepej se, Haru, určitě budeme spolu. Až budem vědět, která škola nás vzala, najdeme si byt, co říkáš?“
V telefonu bylo chvilku ticho. Pak se ozvalo: „To myslíš vážně?“
„Smrtelně,“ odpověděl Seiji a snažil se igonorovat ťukání na dveře. Po chvíli to vzdal: „Vydrž, prosím tě, někdo klepe…“
„Co je?“ zasyčel na sestru. Saki rychle proklouzla dovnitř a vyškubla bratrovi telefon. „Haru?“ zašvitořila. „Moje máma vzkazuje, aby tvoje máma zítra ráno čekala její telefon. Chce mluvit o těch společných prázdninách. A mám vás oba pozdravovat, ahoj,“ vyrchlila a rychle vrátila mobil bratrovi, který se mračil jako bůh hromu. Vystřelila z pokoje rychlostí blesku. Seiji jen okamžik uvažoval, že půjde sestru uškrtit, pak se moudře rozhodl, věnovat svému příteli.
„Buď rád, že nemáš sourozence,“ oznámil mu a zase se usalašil na posteli. Na strop teď koukal zasněně, když mu v uchu zněl milovaný hlas.
Občas ti to spíš závidím,“ odpověděl Haru. „Hele, Seiji, s tím bytem… Zaskočil jsi mě.“
„Proč?“ zarazil se blonďák. „Nechceš to tak?“
Ne, tak to nemyslím…“ ujišťoval ho chlapecký hlas v telefonu, „jen jsem překvapenej. Nenapadlo mě, že o něčem takovým uvažuješ. Myslel jsem, že budem někde na koleji.“
„Určitě se sežene něco v blízkosti školy, to pak dořešíme. Ještě ani nevíme, jestli nás vzali…“
Tebe určitě,“ zabručel Haru, následující povzdechnutí v telefonu znělo jako zapraskání. „Ještě před sebou máme rok. Uvidíme, co pak.“
„Jo. Už se moc těším…“ zasnil se Nakamura. „Ve škole budem spolu.“
Jo,“ ozvalo se v telefonu. „Nevím, jak dneska usnu…“
„A jak usínáš, když jezdím o víkendech ze školy domů?“ usmíval se Seiji.
Neusínám,“ zamumlal Haru. „Chci ležet vedle tebe… Probudit se vedle tebe.“
„Já taky, andílku,“ vzdychl Seiji. „Loučili jsme se ráno a už mi chybíš.“ V tom mu do ucha něco zapípalo.
Co to bylo?“ ptal se Haru.
„Druhej hovor,“ zavrčel Seiji. Nechtělo se mu končit tenhle rozhovor. „Haru…“
V pohodě,“ řekl hlas na druhém konci telefonu. „Zavolám večer, jo?“
„Dobře,“ vzdychl Seiji. „Tak v devět?“ Pípání druhého volajícího ho rozčilovalo.
Jo… V devět. Ahoj, Seiji…“
„Čau, andílku,“ rozloučil se blonďák nerad. Típl to a zadíval se na číslo příchozího hovoru. Trochu překvapeně ho přijal.
„Ahoj, Rene.“

Dodatek autora:: 

Další moje povídky najdete na http://ohayo-sora.webnode.cz/

5
Průměr: 5 (6 hlasů)