Home-cože to? (19.kap.) In-Jeopardy

Musela jsem se sebrat, a to hodně rychle. Bohužel nebylo čeho se chytit a všechny záchranné kruhy si někdo ukradl do zásoby jen pro sebe. Rozhodování mého teplého spoluhráče trvalo dlouho a mé nervy to odnášely na celé čáře tím, že jsem den za dnem víc a víc jedla. A tím nemyslím jen to z naší školní jídelny, ale i večerní svačinky, na které jsem se tajně vydávala stále častěji. U žen je to zcela normální, ale i tak se mi tenhle stav ani trochu nelíbil. Možná i proto jsem celý týden hrála jako ponocný a toho si hlavně všimla Holly, která mi okamžitě napařila kilometry navíc, za všechny v poli puštěné střely ve dvou zápasech. Na odpalech jsem svou pověst jako vždy zlepšila a zároveň hlavně potvrdila, co vlastně někdo jako já, dělá v áčkovém týmu.

Další týden jsme naštěstí hráli jen jeden zápas, a to navíc v sobotu. Modlila jsem se, ať mi to do té doby dá Leny alespoň částečnou odpověď. Do teď mě totiž ukázkově ignoroval a úspěšně se mi vyhýbal, co to šlo. Dokonce dvakrát vynechal extra trénink s prváky a nechal si zadat jinou práci navíc jako omluvu za neúčast. Cooper to překvapivě vzal bez drsnějšího komentáře a to nerozhodilo jen mě, která jsem jako jediná věděla, o co jde. Neměla jsem z toho dobrý pocit. Nikdo, kromě Frenka, to ale skoro neřešil. Kluci asi měli v hlavě jiné starosti.

Vlastně, teď naši jedinou velkou starost.
.

„Nad týmem Yellow Wings musíme vyhrát!“ Prohlásil Harry a podíval se přitom hlavně po nás prvácích. Nevím, co tím propalováním na dálku měl přesně na mysli, ale nic obyčejného to určitě nebude. Otevřela jsem pusu s otázkou na jazyku ale byla jsem zastavena mávnutím ruky od Holly, co vždy zaujala místo vedle svého bratra, našeho kapitána.
„Mají lepší hráče i lepší celkové parametry než my, ale výhra je možná,“ prohlásila nezáživně Holly a přehrabovala se přitom ve štosech papírů. Určitě hledala, co by ještě mohla přetlumočit nám hloupým pozemšťanům. Pousmála jsem se nad tou myšlenkou, jak Holly sedící v létajícím talíři poučuje přes velký hologram prezidenty celého světa a má na sobě dnešní dost krátký out-fit.
„Jednoduše, pánové. Buďto vyhrajeme, nebo máme další rok problém,“ řekl Harry a zamračil se.
„Je tu snad jiný důvod než ten, že ty body potřebujeme do celkového hodnocení?“ Optal se Lio stroze, přičemž v jeho tváři se neobjevil ani náznak toho, že by ho to zajímalo. Promnula jsem si nenápadně tvář, kam mě před pár měsíci praštil, a našpulila pusu.
„Jen jediný,“ odpověděl kapitán Harry a jeho tvář zvážněla na stupeň, o kterém jsem vůbec netušila, že ho tenhle jinak moc milý chlapík vlastní. Polknula jsem a čekala stejně jako zbytek týmu na to, co nám hodlá, jako že zařazeno na největší tvrdost, oznámit.

Podle mě napínal až moc přehnaně, ale co.
Jen doufám, že to nebude další zklamání z jednoduchých odpalů od ještě jednodušších nadhazovačů.

„Není to náš Rival, ne? Tak proč ta přehnaná vážnost, kapitáne?“ Optal se Alan, ale srandovně jeho hlas nezněl. Že by i on z toho začal mít hodně blbý pocit, nebo jen chce věci popohnat? Uvidíme.
„Rival ne. Oni jsou něco horšího,“ odpověděl mu Harry a na Alanovi bylo znát, že mu začalo být trochu větší horko, než do teď. Vůbec se mi jejich přístup nelíbil a už jsem sakra chtěla vědět, co má kapitán za tak hloupě vážnej problém, že nás tu se svou sestrou prudí. Kašlu na to…

„Můžete už sakra přejít k tomu, co jsou zač? A proč se jich máme obávat?“
„Minulý rok se jim povedlo zlomit zápěstí čtyřem našim pálkařům,“ oznámil konečně Harry, ale jeho hlas nezněl nijak silně. Skoro to zašeptal, což mě trochu vyděsilo.
„Ale všichni se z toho dostali, ne?“ Otázal se Alan, zřejmě vycítil moji stejnou otázku. Harry jen svěsil hlavu a chvíli sledoval parkety. Pak hlavu zvedl a podíval se po druhácích.
„Tenkrát to schytali Frenk, Leny, Já a náš o rok starší kapitán Albert.“
„Harry dopadl nejlépe ze všech. U Lenyho a Frenka to taky ještě nebylo fatální, ale u Alberta…“
„Ty hajzlové ho trefili tak blbě, že už nikdy nebude moct odpalovat pravou!“
„Jako… vůbec?“ Zeptala jsem se a snažila se nevypadat sklesle. Harry se mi podíval do očí a svůj zelený pohled trochu zjemnil. Asi ho měl hodně rád. Hodně si ho vážil.
„To zase ne, ale… už nikdy nebude na tak vysoké úrovni, jako dřív. Zničili ho…“
„To, co chtěl Harry říct, Pískle, je to, že to bude nebezpečný zápas,“ ozval se Frenk a kousnul přitom do už předtím nakousnutého jablka. Radši nebudu vůbec zmiňovat, že ho předtím nakousl někdo úplně jiný než on. Trochu nechutný to bylo, co taky říct… na kluky a jejich zvyky.
„Jo.“
„Vůbec se mi tam nechce,“
„A komu jo? Pak jen čekat, až ti přiletí míček a bum, křup! A je vymalováno,“ řekl Peter a hodil přitom míček do připravené rukavice u Kyla, který si povzdechl úplně stejně. Monty se zamračil a hodil svojí rukavici, kterou měl položenou na stole, po Peterovi.
„Nedělej si z toho prdel, blbe!“
„Myslel jsem to vážně, Gustave Eifelle!“
„Jen klid, vy dva. Všichni jsme z toho mimo,“ uklidnil je Felix a docela mu dělalo problémy, dostat se svojí o dost menší postavou obra Montyho zpět na židli. Tohle nebude lehký úkol.

Miluju vysoké zdi, o kterých si všichni myslí, že se nedají přelézt.
.

„Zase si nažhavenej, co Parkere?“ Optal se Lio, když si na hřišti všiml mého potěšeného úsměvu.
„Jako vždy se nemůžu dočkat, až ti spadne brada, Millere.“
„Ještě vy začínejte,“ řekl Alan a raději se vecpal mezi nás. Já si jen odfrkla, s tímhle šmoulou už se nehodlám zabývat. Ať si mele, co chce. Bez sebemenšího zaváhání jsem si šla pro pálku a zaujala postoj na metě. Dnes musím hodně zamakat.
„Ty vůbec netušíš, proč na nás kapitán tak divně koukal, že ne?“
„A ty snad jo?“
„Bylo to dost očividný, Parkere.“
„Tak už to vyklop, Šmoulo-diote!“
„Kapitán má o tebe a tvůj talent na odpaly strach.“
„Nemusí.“
„A to je přesně ten problém, proč ho má,“ zakroutil hlavou a povrchně mě sjel svýma hnědýma očima, které jasně říkaly, že idiot jsem tu já. „Zajímalo by mě, jestli jsme stejného druhu? Nebo ses vyvinul z něčeho mnohem pitomějšího?“

„Bohužel pro nás přítomné, jste oba stejného pitomého druhu,“ ozval se mnohem přívětivější hlas a na hřišti se po dlouhé skoro nekonečné době objevil Leny a jeho velký úsměv. Z nějakého důvodu se mi ulevilo. To, jak vyslovil slovo, stejného, mi dalo novou naději. Ve chvíli, kdy se mi podíval do modrých očí a usmál se od ucha k uchu, mi bylo jasné, jak se rozhodl.

Nepoví to na mě. On to nepoví…
Budu moc s nimi být déle. Mnohem déle, tak jak jsem vždycky chtěla.

Najednou jsem zapomněla, o čem jsme se s Lionelem hádali a začala se od srdce nahlas smát. Měla jsem chuť vběhnout do Lenyho náruče a umačkat ho k smrti vděkem. Naštěstí mi lehkým pohledem naznačil ať si to když tak nechám na později, kdy nás u toho nikdo neuvidí. Přikývla jsem s uslzenými modrými studánkami a raději se přestala tak hloupě a podle nechápajících přihlížejících bez příčiny smát. Už tak na mě koukali jak na blázna, kterým jsem bezesporu celou tu dlouho dobu byla.