SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (20.kap.) Time

Na tu veřejnou popravu jsme vyrazili hned brzy ráno a v celém autobusu vládla dost dusná atmosféra. Nikdo se mezi sebou nebavil, Holly nezkoumala žádný ze svých poznámkových listů a skoro všichni starší kluci měli v uších sluchátka. Vysoké teploty, které na dnešek hlásili, taky nijak nezlepšovaly celkovou náladu týmu. Upřímně jsem to moc nechápala. Na jednu stranu jsem se těšila, přeci jen náš soupeř byl zatím ta největší výzva v téhle sezóně, a to se všemi pro a proti. Ale klukům se moje neklidné nadšení, ve formě poklepávaní nohou o podlahu autobusu, příliš nezamlouvalo. Zejména kapitán a Leny mě po celou cestu nápadně krotili svými vážnými pohledy říkajíc jediné: Koukej se zklidnit! Vždycky jsem jim odpověděla krátkým přikývnutím s lehkým úsměvem a raději se otočila na spícího Barta. Toho snad jako jediného nezajímalo, kam jedeme, ani co tam budeme dělat. Prostě jen dál slintal na okénko, o které byl od začátku cesty opřený.

Zajímalo by mě, co se mu tak může zdát, aby byl tak klidný.

Pousmála jsem se a otevřela si balíček sušenek, na který jsem měla chuť už deset minut. Alan se v půli naší hopsavé cesty naklonil přes mou sedačku a pár mi jich s veselým úsměvem ukradl. Nic jsem na to neřekla, jen nadzvedla pobaveně obočí. Dlužila jsem mu to, jelikož se obětoval pokaždé, co jsem si neuměla vybrat místo vedle buďto znuděného slintajícího nadhazovače, nebo modrého šmoulo-diota Lionela. Alan vždy jako Lví Srdce přiskočil a rozhodl za mě. Většinou mi přenechal místo vedle svého nelepšího kamaráda, on byl to menší zlo. Asi nechtěl riskovat další hádku a následný pěstní souboj, na který ani jeden z nás neměl náladu.

„Vystupovat! Jsme tu!“ Zavelel Cooper a jako správný trenér nás vedl do bitvy, a to hezky jako zástupce první linie, které vždycky odnese to nejhorší. Polknula jsem, ale strach to nebyl.
„A je to tady. Fanfáry, prosím,“ ozval se skepticky Peter a protáhl si nohy. Kyle se hned přidal.
„Jo, Rambo deset: Zelené peklo.“
„Nechte těch keců a pohněte zadkama!“ Řekl Frenk a hodil si přes rameno svou tašku s věcmi. Ostatní, včetně mě, na to neměli co říct, a tak jsme prostě každý vzali co jsme měli vzít, a vydali se hezky ve skupince k šatnám pro hostující tým. Překvapivě nás nikdo přivítat nepřišel. Dokonce se neobjevil ani žádný ten tlučhuba, který jen přijde a výří vodu. Prostě nic, ani jeden jediný provokatér nebo nespokojený lavičkář, co se nedostal do základní sestavy. Bylo to trochu podezřelé, ale taky i mnohem příjemnější než obvykle.

Zase převlékání. Ach jo, to na tomhle všem nesnáším!

Musela jsem opět vymyslet, jak se vytratit a převléknout se do dresu na záchodcích. K mému štěstí, ani tentokrát si toho nikdo z kluků moc nevšímal. Tedy až na Lenyho, který po mě celou dobu, co jsem se snažila dostat mimo, házel pobavené úšklebky. Když jsem se dostala ke dveřím, tak jsem na prahu vyplázla jazyk jeho směrem a pak se zazubila. Přeci jen alespoň někdo sdílí mojí přednost.
Nebyli to zrovna pěkné záchodky, jakoby je schválně nečistili, nebo co. Ale nevím, komu se tím jako chtěli pomstít, když byli určené pro obě družstva. Vzdychla jsem a sundala si nezáživně tričko a pak i delší kraťasy. Ze své tašky jsem vyndala pár větších složených ponožek a nacpala je do suspenzoru. Ten jsem si nasadila přes svoje sportovní kalhotky, což mi už za těch pár měsíců nepřišlo divné, a pak si oblékla boxerky. Kdybych si měla náhodou sundat kalhoty, tak nikdo nic nepozná. Ušklíbla jsem se a podívala se na své už několik týdnů neholené nohy. No, úsměv mě rychle přešel. Ale co, pro sen se musí trpět, a to ve velkém stylu. Vzdychla jsem, smířená, že vypadám jak mládě gorily, a sklonila se do tašky pro dres. Spodní krátké kalhoty a dvě vrchní trička.
Ach jo. Za tu dobu strávenou válením se v autobuse se mi povolilo obinadlo, kterým si zpevňuju hrudník, abych byla ploší, a tak jsem ho sundala.
Ve chvíli kdy jsem se chtěla pustit do obvazování poslední ženské partie, kterou vlastním, někdo rozrazil dveře do záchodů! V kabince jsem sebou polekaně škubla a mále upadla do mísy!

„Kolik dneska zlámeme křídel, co myslíš, kapitáne?“ Natěšen křikl první hlas, který vešel na WC.
„Tolik, kolik jen budeme moct, Beny,“ odpověděl klidný, až soustředěný hlas. Ten ledový přízvuk na konci jazyka se mi ale nijak nelíbil. Dokonce jsem měla pocit, že mě vyděsil. Polknula jsem.
„Jsem slyšel, že je v jejich týmu nějaký slibný nováček,“ ozval se třetí, mnohem hlubší a hrubší hlas.
„Bude šance zjistit, zda jsou to jen kecy, nebo pravda,“ řekl zase ten první a bylo znát, že se baví.
„Vskutku. Teď je zbytečné zaobírat se neznámou,“ řekl najednou čtvrtý, až nepřirozeně jemný mužský hlas. Zněl skoro jako nějaké kultivované dámy z vyšších vrstev společnosti.
„Drž hubu, Willhelme! Tyhle tvoje hovna poslouchat při chcaní nepotřebuju!“ Okřikl ho ten drsný hlas a bylo slyšet, jak se snaží zapnout naštvaně neposlušné kalhoty. Ten jemný hlas se ale nenechal.
„Ouha, ty vykonáváš potřebu takto, Zacku?“
„Ty jeden, úchylnej…!“
„To stačí! Máme práci, pánové, nezapomínejte na to, jasné?!“ Zvýšil na ně hlas ten jejich kapitán.
„Jasné, kapitáne!“ Odpověděli všichni najednou jako četa vojáků. Teprve teď mi došlo, že jsem stále polonahá a snažila se zakrýt si vršek dlouhým tričkem. Jako by snad viděli ty idioti přes dveře kabinky.
„Výborně,“ odpověděl zase klidně a vzdychl. „Beny, nezapomeň spláchnout, ano.“

Po nástupu na hřiště jsem malinko znejistěla. Přeci jen rozhovor čtyř starších a dost krvelačně lazených protihráčů mi na sebevědomí moc nepřidal. Jasně, chtěla jsem je rozmáčknout jako brouky, ale nikde jinde, než ve hře, jsem toho bohužel nebyla schopná. Mé momentální vnitřní bitvy, kdy jsem bojovala s pro a proti svého vlastního mini tělíčka, si všiml jen Bart, který stál vedle mě. Trochu do mě šťouchl loktem a hlavou mi naznačil, co se jako děje. Zahnala jsem svoje obavy a veškeré pochybnosti a usmála se na něj. Pak jsem jen zakroutila hlavou, jako že mi nic není. Nerozebíral to, jako vždycky, a spokojil se s tím co jsem mu řekla, i když podle mě věděl, že mě něco trápí. To se mi na něm líbilo, nešťoural v člověku. Prostě čekal, až mu to dotyčný bude připravený říct sám. Jedna moc super vlastnost, kterou neoplývám. Což už mi dost netaktně vysvětlil můj chytač Lio. Pohled na něj mě nikdy moc neuklidňoval, tedy až na jediný případ. Když jsme byli ve hře. To se na něj dalo vždy spolehnout jako na pilíř. Dokonce i na mě se jeho kouzlo přeneslo, ale jen na hřišti.
Nadechla jsem se ve chvíli, kdy hlavní rozhodčí odpískal začátek zápasu. Losování nám nevyšlo, a tak jako první útočili domácí. To ještě nebyl konec, ale i tak dostali výhodu. V jejich případě jsem se víc bála obranné hry. Ani jsem si to neuvědomila, ale po celou dobu na lavičce jsem si mnula ruce, které se mi začali potit.

Musím se uklidnit! Nebojím se! Nebojím se rány!
Nikdy jsem se nebála míčku a teď s tím nehodlám začínat.

Přišlo další písknutí a šlo se na věc! Do toho, kluci. Nandáme jim to.

Hodina byla pryč a my jsme se konečně dostali do útoku! Moje tělo, a duše, bylo více než jen vzrušené z nadcházejících pár minut na domácí metě. Lio se na mě při sedání na lavičku nepřítomně podíval a spokojeně si sundal helmu. Ještě aby ne! Uhrál nulu. Jeho modré vlasy mě na chvíli upoutaly stejně jako jeho arogantní hnědý pohled. Bylo jasné, co si myslí, ale promítat si to v hlavě se mi nechtělo. Stačilo, že mi na zadní vrátka bouchala nervozita spojená s nadšením.

Už mi dejte pálku, sakra!

Křičel každý můj sval. Protahovala jsem si všechny prsty na obou rukou a přešlapovala z levé nohy na pravou. Alan a Bart na mě celou dobu koukali a pobaveně se šklebili, než mi konečně podali jednu kovovou krasavici, která se leskla v odpoledním slunci. To vystoupalo až nad stadion a my se potili i tam, kde se normálně vlhkost nevyskytuje. Tedy v běžných denních situacích.
Frenkovy první dva odpaly dopadly vcelku dobře. Vždycky se do nadhozeného míčku trefil, ale bohužel ho střelil do autu. Po třetím Bollu si Harry začal nervózně poklepávat nohou. Nedivila jsem se, taky jsem měla o ostatní strach. O sebe samo sebou vůbec, já to dám v pohodě, ale i tak jistá u ostatních svých kluků jsem si nebyla. Po čtvrtém Bollu se Frenk přesunul na první metu a nespokojeně si odpliv kousek od soupeřova chytače.
Další byl na řadě Harry. Náš kapitán měl docela vražedný pohled a hned první odpal dokázal proměnit na krásnou skákavou Ulejvku do pole. Ta dělala dostatečné problémy na to, aby Frenk stihl doběhnout ke třetí metě a Harry ke druhé. A jsem na řadě, řekla jsem si a snažila se potlačit radost.

„Takže, ty budeš ten zázrak,“ promluvil na mě soupeřův chytač a já v jeho hlasu poznala hlas toho kluka za záchodu. Toho, co ho oslovovali ostatní kapitáne. Jeho tmavě modrý úlisný pohled jen dotvořil mojí hroznou představu o jeho osobě. Zamračila jsem se.
„Řekl kdo?“
„Já,“ řekl jen klidně a ukázal na sebe. Arogantně jsem se ušklíbla, abych nevypadala jako slaboch.
„A když řeknu, že ses trefil?“
„Řeknu jen: Výborně,“ řekl záhadně sladce. A sotva rozhodčí písknul začátek, letěl proti mně bílý rychlý míček, který byl nebezpečně blízko mojí… Sakra!
Bolest mi projela levým zápěstím až k ramenu a na tři dlouhé sekundy mi zatemnila mysl!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Co se bude dít dál, jací jsou soupeři a co hrozí naší River alias Reve Smile Dnes vysvětlivka nebude Smile Není potřeba, nebo si to alespoň myslím Laughing out loud

5
Průměr: 5 (3 hlasy)