SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (26.kap.) Victory

Lapila jsem svou kovovou krásku a vyrazila do pole, jako vždy na své vysněné místo. Před klečícího chytače, který byl nechutně arogantní. Ale takovýho máme v týmu taky, takže připravená jsem na něj byla a to víc než on sám tušil. Megregor se jen ušklíbl, když jsem dorazila k domácí metě a trochu si narovnal ochrannou masku. Očividně se na mě těšil a tak hošíka nesmíme zklamat. Olízla jsem si spodní ret a dost naschvál se ušklíbla jeho směrem. Dělal, že mě nevidí, ale jeho spokojená jiskra v zelených očích říkala, že už si na mě brousí zuby.
„Takže vážně poslali tebe.“
„Přál sis snad někoho jiného?“ Odpověděla jsem a trochu se cvičně promáchla.
„Nenapadlo tě, že třebas blafuju.“
„Napadlo.“
„A přesto si tady? Zajímavé.“
„Řekl jsem si, že bude lepší ti to ukázat osobně.“
„Ukázat jako co?“
„Jak moc jsem super,“ oznámila jsem a dost arogantně se na něj ušklíbla. On ale nebyl pozadu.
„Tak to asi nebudu hrát fair, co říkáš.“
„Hraj, co chceš. Stejně vás sejmu.“
„Hra na tělo. Hm,… začínáš se mi líbit.“

.
Rozhodčí písknul začátek! Hlavně se nenech trefit do těla, jinak přijdeme o výhodu. Opakovala jsem si v duchu, jako bych stála na pískovišti a nechala se kibicovat od ostatních, jak správně vyrobit most. To už je dávno, co se mi tohle stalo. Pocit, že na mě někdo dohlíží a zároveň spoléhá. Bylo to báječné a taky neobvyklé, pousmála jsem se a nechala své srdce tlouct o závod společně s průběhem hry.
Nadhazovač Barry Willhelm, který stál klidně a přitom s bojovným výrazem proti mně, mi v něčem strašně připomínal našeho Lenyho. Možná to bylo tou patkou a upraveným skoro nalíčeným vzhledem, ale něco mi říkalo, že je také orientovaný o pár stupňů jinam, než jeho spoluhráči. Čišela z něj sebedůvěra a nehraná sebestřednost. Ten svého partnera v posteli asi hodně trápí. A taky zřejmě vyžaduje pořádek a systém. Bože, úplný opak mě. A to jsem dívka.

Vysoký a vcelku pohledný brunet Barry se napřáhl svou pravicí a ladně na mě vystřelil míček obrovskou rychlostí, kterou jsem tedy za boha nečekala! Věděla jsem, že to nestihnu a že mi navíc jeho střela půjde přímo kolem levého kolene, a proto jsem nepromáchla. K mé smůle se díky odporu vzduchu míček víc odklonil z dráhy a přeletěl nad mým kolenem. Do pekla!
Straik!“ Ozvalo se za mnou. Jako bych to nevěděla, pitomče! Bylo to o kousek ale mojí straik-zónu trefil. Byla to náhoda? Nebo to snad zamýšlel? Tak jako tak, jsem to špatně odhadla. Tenhle hnědovlasý Zadničkář se tedy nezdá sakra. Kousla jsem se do rtu a zahnala hlasité zaklení. Bohužel jsem pořád stála blízko nepřítele a tak mu některé věci holt neunikli.
„Rozhozený?“
„Možná trochu.“
„Snad sis nemyslel, že je jen pohledný.“
„Ve skutečnosti jsem si říkal, že má pěknej zadek.“
„Vtip ti v hlase dlouho nezůstane.“
„Já nevtipkoval,“ vážně jsem si myslela, že má pěknej zadek. Škoda, pro nás holky. Megregor se ale stále šklebil a nevěnoval mé poznámce moc velkou pozornost. Takovým blbečkům těžko dojde, že před nimi stojí převlečená žena. I když můj zadek tak pěkný nebyl, ach jo, pravda bolí.
„Brzo sundáme mi tebe.“
„To mi slibujou celý život.“
„Nevím, co tím myslíš ale to je jedno.“

Barry se opět na zvuk píšťalky napřáhl a tentokrát změnil svůj nadhazovačský postoj! Držel pravdou ruku z míčkem tak dlouho za svým tělem a pak ho na poslední chvíli švihnul bleskově na mě! Takový profesionální nadhoz jsem ještě od nikoho nedostala, a proto mnou projel náhlý pocit euforie. Tohle je boží ruka, ach je to tak úchvatný. Vyschlo mi v puse a já se nedokázala nadechnout. Moje ruce sice zprudka stiskly pálku, ale moje promáchnutí minulo.

Uklidni se, River! Snad se tu nehodláš udělat z toho pošuka!

Od mé lavičky se ozývaly překvapené hlasy a diváci nad našimi hlavami oněměli ze stejného důvodu. Nechápali, jak je možné, že jsem už podruhé minula a ještě se při tom tvářila radostně. Nedokázala jsem si pomoct, ten pocit mě přímo naplňoval blahem. Přesto jsem věděla, že už ho musím ukončit a zařadit rychlou a precizní zpátečku ze svého pobláznění. Nadechla jsem se a zase vydechla. Napřáhla jsem pálku a uvedla své tělo do postoje pálkaře profesionála. Barry na nic nečekal a při zvuku rozhodčího, který řekl jen slovo hra, vypálil míček na mě!

Nikdy ho prvních pár milisekund nevidím, ale to nehraje roli. Moje reflexy jsou za ta léta ostřílené a já vím přesně, kde je a bude míček. Proto jsem se jen silně a jistě rozmáchla a veškerou silou, co v tomto stavu můžu použít, jsem udeřila do cíle! Ozvala se rána srážky dvou znepřátelených věcí a bílý nepřítel odletěl vysoko k modrému nebi! S radostí a spokojeným úsměvem jsem ho sledovala, dokavaď mi v mém světě nesplynul s oblohou. Pak už jen stačilo počkat a slyšet veselý křik spoluhráčů, kteří mě za pár minut silně objímali a tiskli se na mě za všech stran!
Vyhráli jsme. Jdeme všichni do velkého finále!
.

****

.
„My jedeme do finále, být a píííít, hijahou, hijahou…“ zpívali naráz, nahlas a s obrovským nadšením Peter s Kylem, když jsme o pár dnů později cestovali školním autobusem na finálový zápas do vysněného New Yorku. „My tam jedeme, jdeme drtit a mláááátit, jupíjajou, jupíjajou…“
„Bože, co je to za hroznou písničku?“ Zeptal se Shayne a nadzvedl jedno obočí. V rukou držel časopis s aktualitami ze světa sportu. Nejvíce zaměřeného samozřejmě na baseball.
„Vítězná, kámo. Vítěznááááááá,“ odpověděl mu radostně zpěvem Peter a dál držel Kyla okolo ramen.
„Zníte jako byste snědli houby,“ oznámil Jack, když se po půl hodině probral z menšího zdřímnutí, což od něj bylo překvapující. Běžně se totiž nezapojoval do rozhovorů o ničem. Občas mi bylo záhadou, jak to s Bartem dělají, že v takovém rachotu jako jediní, dokážou tvrdě usnout. Asi závist.
„A to dost silný houby,“ přidal se k němu spokojeně Tyler, když si konečně uvázal školní kravatu. Po dvaceti minutách to byl skoro zázrak, ale bavilo mě ho sledovat.
„Tohle nebudou jen houby,“ řekl Shayne a tvářil se dost skepticky. Dokonce si i přestal číst.
„Houby a jahody,“ zamyslel se Alan a oči mu najednou zazářily jako malému školákovi.
„Ideální kombinace,“ řekla jsem s velkou kapkou ironie. No fuj představa.
„Leda tak na sračku,“ ozval se Frenk a dál naštvaně odpuzoval Lenyho láskyplný pohled tím svým varovně bleskovým. Náš blonďák se ale jako vždy nedal a stále na něj dělal zamilované grimasy.
„Já mám houby rád. V Itálii jsme je s mamkou jedli s těstovinami,“ prozradil Leny a chutně se olízl.
„Mě Houby moc nejedou. Jako malýmu mi je cpali pořád,“ přidal se Felix a pousmál se na mě.
„Houby mají v sobě hodně vitamínů, víte,“ mluvil si pořád svojí Leny a vůbec se nestaral o to, že v celku to co dohromady říkají, nedává smysl. Ale to nezajímalo nikoho.
„Houby jsou blátivý hnusný nic. Mám raději pizzu,“ prohlásil Monty a pohladil se hladově po břiše.
„Tobě by zrovna houby prospěli. Shodit bys potřeboval,“ řekl mu na to Shayne a rozhodl se, si dál číst článek ve sportovním časopise, u kterého skončil.
„Ach bože, sklapněte už!“ Křikl Harry nespokojeně a dodal chytře. „Na konverzaci o houbách teď není vhodná doba,“ nevypadalo to ale, že to kluky nějak rozhodilo, nebo urazilo.
„To říkáš jen proto, že si na ně alergickej,“oznámil Kyle a plácnul si s Peterem na znamení win.
„A jo, vlastně,“ rozpomenul se i Tyler a Jack jen pokýval pozitivně hlavou.
„Klikař,“ zamumlal Monty a naštvaně se koutkem oka zahleděl na obrázek koblihy.
„Pamatujete, jak mu otekla huba, když si v druháku dal u táboráku smaženici,“ začal Peter s vyprávěním a ostatní se věcně a rádi přidali. Tohle bude ještě zábavná bomba.
„Jojo, vypadal jako havajskej bojovník,“ prozradil Kyle a tlumeně se smál.
„Na ty obří pysky nikdy nezapomenu,“ řekl s hrůzou Leny, ale já si všimla, že se taky směje.
„Červenej meloun jsme mu říkali,“ pokračoval Peter a smál se stejně jako ostatní.
„No jo a potom musel celý dva dny chodit s mokrou plínou,“ vzpomněl si ještě Tyler, ale Jack ho už strkal loktem do žeber, ať raději nepřilévá olej do ohně. Oni stačili keci druháků.
„Haha, Havajská plína… to bylo dlouho jeho…“ začal zase Kyle, když tu…

„TAK DOST, VY PAKA! ZAČNĚTE SE SOUSTŘEDIT!“ zařval mohutný hlas zepředu autobusu!
„Ano, Trenére!“ zakřičeli jsme všichni postupně a raději už mluvili jen šeptem.
„Už tam snad jsme?“ zeptal se jemně a potichu Peter. Naklonil se přes mou sedačku k Harrymu.
„Až za půl hodiny, ale zklidnit byste se mohli,“ řekl mu klidně a nadzvedl jedno obočí.
„Trochu jo,“ přiznal Peter a posadil se zpět. Přitom mi rozcuchal vlasy, blbec.
.

****

.
Sotva jsme vystoupili, už byl zase u nás. Náš finálový soupeřící kapitán Mad Dragons. Pohledný Jim Moore. Jeho tým měl stejný počet bodů jako ten náš a proto jsme na velký boj skončili proti sobě.
„Vítejte, milý soupeři.“
„Zdar, Jime. Opět máš vítací náladu?“ optal se Harry bez vzdoru.
„Zdá se mi to zdvořilejší, než na dálku metat blesky.“
„To jediné mám taky na tobě rád.“
„Těšil jsem se na vás, Harry.“
„Vážně? To mě překvapuješ.“
„Jistě,“ řekl Jim a pak se jeho mírný úsměv změnil na nadšený úšklebek, plný očekávání. Přesunul svůj hnědý pohled na mě a úšklebek mu z tváře zmizel. „Popravdě hlavně jsem těšil na tebe,… Ptáčátko.“
„Popravdě. Já na tebe taky,… Jime.“

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Kuku Laughing out loud Reve je na tahu Smile Bude její síla stačit Laughing out loud

Opět není překládek nutný, ani vysvětlivky ne. Tedy doufám. Kdyby ne, ptejte se Laughing out loud

5
Průměr: 5 (2 hlasy)