SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Home-cože to? (28.kap.) Illegal

Jemné a měkké. Na konečcích prstů jsem to jasně cítila. Přejížděla jsem po látce jedním prstem, sem a tam, pořád sem a tam. Pomalu sem a… tam. Hladké a teplé. Pak jsem to samé pocítila na dlani a zápěstí. Super, takže první věc, která mě vrací do reality je hmat. To je koneckonců dobře, je to ta nejužitečnější věc, se kterou se lidé narodí. Vzhledem k tomu, že o ty zbylé čtyři lidé často kvůli nehodám přicházejí. Nebo mají nějakou tu vrozenou vadu, jako moje maličkost.
V puse jsem měla stále kovovou příchuť ale už trochu zředěnou mým vlastním šťavnatým džusem. Nechci tu ale rozebírat svoje sliny, kterých bylo k mému překvapení docela dost, a tak přejdu k tomu dezinfekčnímu smradu, který byl tím prvním, co nasál můj nos do mých plic. Už jen to vám řekne, kde se pravděpodobně nacházíte, což se mi ale vůbec nelíbilo. Bůh ví proč. Čím víc jsem do svého těla přijala kyslíku, tím víc jsem byla zdravější, i když to hrozně páchlo. Tohle se asi nelíbí nikomu, ale tak nějak to za určitých okolností dokáže snášet. Přeci jen ví, že je to pro jeho dobro. Ironie, no vážně.
.

„Zlato…?“ zaslechla jsem jakoby v dálce povědomí hlas. Otočila jsem pomalu svou překvapivě těžkou hlavu k místu, kde pravděpodobně stál. Bylo to obtížné, jako by moje temeno někdo přilepil k podložce postele. Přitom jsem byla zcela volná a polštář pode mnou jen lehce zašustil. Snažila jsem se otevřít svoje teď tunové víčka, ale povedlo se mi to jen u pravého a to jen na velmi malý kousek. Pomalu se mi rozjasňoval obraz obličeje, který byl pár centimetrů od toho mého, až jsem hlas konečně přiřadila ke jménu.
„Le-ny…“ špitla jsem a poprvé slyšela svůj vyčerpaný tichý hlas.
„Díky bohu, Zlato. Konečně si se probrala.“
„Leny… jak…?“
„Na něco se tě zeptám dobře. Víš, kdo jsi a kde si?“
„Ri-ver Pa-rkerová… A… po-dle toho smradu… v nemo-cnici…“
„Dobrý, paměti ani osobnosti se nic nestalo,“ v jeho úsměvu byla vidět starost mojí mamky, jen taktak držel svoje slzy na uzdě a svou jemnou dlaní mi přejížděl po pravé tváři. Nedokázala jsem zakrývat štěstí a spokojenost, navíc tak nějak jsem ještě mžourala, takže mi úplně unikal zbytek místnosti. Vše, co jsem dokázala rozeznat, byla postel a Leny. Mělo mi hned dojít, že nejsme…
.

„Takže, River. Tak se jmenuješ,“ oznámil přísnější ale stále mírně starostlivý hlas z druhé strany postele. Netušila jsem, že mi hned hlavou projede takový strach a chaos zároveň. Na rozdíl od předchozího výbuchu emocí, teď jsem věděla přesně, kdo na mě mluví. Neměla jsem moc odvahy se na něj otočit a podívat se mu do zelených očí, ale přesto jsem v sobě nějakou malou našla a promluvila, už o něco pevněji.
„Stojí to tak v mém pasu…“
„Děláš si ze mě prdel?“
„Ne…“
„Co sis sakra myslela, že děláš?!“
„Harry, já…“
„Výmluvy mě nezajímají, alespoň to by ti mělo být jasný.“
„Vím…“ šeptla jsem vysíleně a sáhla si na svou skoro celou zafačovanou hlavu. „Jsou… tu všichni…?“
„Jo jsme, Pískle,“ ozval se Frenk z rohu naproti, už jsem se rozkoukala natolik, že jsem na něj viděla, ale jeho mírný úsměv nebyl tak viditelný jako obvykle. Ani ostatní nevypadali zcela spokojeně. I když úleva na nich znát byla. Alespoň nějaký pocit jsem u nich vyvolala,… kromě vzteku.
„Měli jsme o tebe strach,“ přidal se Felix jemně a projel si svou rezavou kštici.
„Ale hlavně jsme chtěli vědět, co se tu do hajzlu děje,“ přitakal mírně nespokojeně Peter.
„Chápu…“ šeptla jsem a věděla, že je to vážné, když i polaři na mě házejí blesky.
„To tedy nechápeš. Lhala si. Nám všem. Nikdo z nás vlastně nevěděl, kdo jsi?!“ Vzal si slovo opět kapitán Harry a pustil se do mě se vším, co v sobě dusil po několik hodin strachu.
„Já jo,“ ozval se Leny jemně.
„Ty mlč!“ Dal mu lehkou ránu Frenk ale jinak na sobě nijak nedal znát své znepokojení.
„Přijdeš na řadu, to ti slibuju, Leny!“ Oznámil mu Harry a pak se zase otočil na mě.
„Přesvědčila jsem ho, on nemůže…“
„Jasně, že nemůže, to je jasný! Proč si sakra lhala?!“
„Já…“

„Počkat. Chceš říct, že sis nevšiml ani ty, kapitáne?“ Oznámil z ničeho nic Bart a tvářil se dost rozespale. Bože, ten idiot kvůli mně snad neusnul.
„Cože?“ odpověděl Harry otázkou, byl stejně zaskočen jako já. Bart pokračoval.
„Hned, jak přišla k přijímacím testům, bylo jasný, že je to holka.“
„Barte? Tys to celou dobu věděl?!“ Optal se překvapeně Alan a jeho dlouholetý kamarád na něj jen znuděně pohlédl. Více méně nebyl překvapený, ale přesto položil otázku.
„A ty ne?“
„No to je skvělý! Ještě někomu došlo, že máme v týmu ženskou?!“ Zeptal se druhý skeptický hlas, ve kterém byl jasně poznat Kyle, jeho věrný kolega ve zbrani Peter jen vehementně přikyvoval.
„Ne,“ zaslechla jsem jemný hlas Jacka společně s Tylerem. Harry na to rozpálený do běla samozřejmě nic neřekl, ani nemusel, jeho postoj mluvil za vše.
„Mě tedy rozhodně ne,“ poznamenal Monty a hodil si do pusy asi dvacet brambůrků.
„Na mě se nedívej, pořád jsem v šoku,“ řekl Shayne a zamračeně zamával rukama na Peterův skenerový pohled, který sjel všechny přítomné.
.

„Co takhle omluva, Parkerová?“ Ozval se hlas někoho, koho jsem tu nečekala. Ten idiot Lionel Miller stál u jediného okna v místnosti a shlížel na mě jako na kus hadru. Znovu jsem měla potřebu mu jednu vrazit, zastavila mě jen ostrá bolest na levém spánku.
„No, nechci být hnusnej, ale tentokrát má Lio pravdu,“ přidal se jemně Alan a trochu se pousmál.
„Nebylo to zrovna správný, ale to víš,“ dodal ještě Bart a snažil se mě uklidnit, jako vždycky. Pousmála jsem se na oba a zahnala svou myšlenku utrhnout Šmoulodiotovi hlavu. Co bych bez nich dělala? No, určitě bych se nejméně poprala s každým druhým, který by mi řekl něco…
„Tohle nebylo moc v týmovém duchu, Parkerová. Měla bys sklonit konečně…“
„Neomluvím se, Lio!“ křikla jsem tím nejsilnějším hlasem, který mi můj momentální stav dovoloval. Nebyl moc silný ani hlasitý, alespoň v něm byla ale trocha toho nesouhlasu. „Neomluvím, protože by to znamenalo, že toho lituju,“ pokračovala jsem dál a snažila se zahnat slzy. „Ale já toho nelituju,“ povedlo se mi to, nebrečela jsem. Kroutila jsem hlavou v záporném gestu a dál mluvila o tom všem, co bylo v mém srdci. „Nelituju času, který jsem s Vámi strávila.“
.

„V tom případě nemám na vybranou, River,“ přerušil nás vážným hlasem Harry a tvářil se jako popravčí připravený vykonat rozsudek smrti. To se mi vůbec nelíbilo a proti veškeré bolesti jsem se posadila a hodila na něj vzdorovitý modrý pohled.
„O čem to mluvíš, Harry?“ Zeptal se Jack a pohlédl na svého dlouholetého spolužáka. Harry pokračoval ve stejném duchu a s pohledem stále věnovaným jen mě.
„Rozhodl jsem se už dávno. Navíc jsem to probral i s Cooperem a Holly.“
„Tys… udělal si to, co si myslím?“ prohlásil Tyler a vůbec se mu nelíbilo, kam tohle všechno směřuje. Harry se ale rozhodl neustoupit, ani kdyby mu to jeho vlastní kamarádi zakázali.

Tenhle pohled, co právě udělal, mě děsil ještě víc než ten předchozí.

„River Parkerová si oficiálně vyloučená z týmu Blue Ravens.“
„C-co…?“ protestovala jsem a odhodila peřinu někam mimo postel. Pak jsem se neobrazně postavila na vratké nohy a dál bránila vlastní teď dost slabou osobu. „T-to ne… nemůžeš tohle…!
„Můžu! A udělal jsem to!“ křikl Harry a nehnul se ze svého místa ani potom, co jsem zavrávorala. Nebylo to ani tak mým zraněním jako mojí vzrůstající bezmocí.
„To… tohle nepřijmu, Harry!“
„Nemáš šanci to změnit.“
„Proč? Protože jsem holka!“ křikla jsem už naštvaně a dostala se až metr před něj. Chytila jsem ho za košili a naštvaně čekala na jeho hloupou odpověď. Nohy se mi stále klepali, ale stejně jsem byla připravená mu jednu vlepit, pokud mi rychle neřekne, co…!
„Jo, protože si holka,“ řekl normálně ale ledově a já na malou chvilku ztratila den. Spustila jsem ruku podél těla a pak jí plná hněvu a nesouhlasu sevřela v pěst.

Ty jeden ubohej idiote! Tohle mi přece neuděláš!

„Si stejnej ubožák jako všichni ti debilové, kteří se mě snažili zlomit.“
„To zřejmě jsem. Ale ani to nezměníš,“ řekl ale ani se nehnul. Já za to pocítila chuť zmizet někam hodně daleko. Cítila jsem knedlík v krku a i to jak se pomalu ale jistě ozývá moje dívčí stránka. Hroutila jsem se a můj pláč chtěl ven, už nebylo cesty zpět. Sklopila jsem hlavu.

„Vypadni…“ šeptla jsem.
„Zlato…?“ řekl jemně Leny a chtěl mě pohladit po rameni. Já ho ale odstrčila a naštvaně křikla.
„Vypadněte sakra, když po tom tak toužíte!“ křikla jsem, ale dál pevně stála na svých odřených nohách, které se stále klepaly. Nemluvně o tom jak těžká jsem po celou tu dobu byla, zatracený utišující léky. Nemluvně o té hrozné bolesti na levé straně hlavy.
„Jdeme,“ zavelel lehce můj bývalý kapitán a všichni ho lehkými kroky následovali. Bez jediného slova, jen sem tam měl některý z nich omluvný pohled. „I ty Leny.“
„Ale…“ chtěl protestovat a tak jsem mu se svou zbývající silou pomohla.
„Běž, zvládnu to.“
„Dobře,“ kývl na mě a poslechl. To už mi pomalu docházel smysl Harryho slov.
.

****

.
Pár minut potom, kdy se zavřeli dveře, jsem se zhroutila na zem. Moje nohy nevydrželi a moje oči taky ne. Ani nevím, jak dlouho to trvalo. Ale můj nářek už nešel držet za bránou mého srdce.

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Hoho Laughing out loud Smutný nebo nový lepší začátek Smile co čeká naší River, tajemství je venku Smile

Illegal - nesprávný, v rozporu s pravidly.

5
Průměr: 5 (2 hlasy)