Hrdina bez hrdosti?

Hrdina bez hrdosti

On a hrdina?
Jak by ho mohl kdokoli, byť jen s kapkou rozumu, označit za hrdinu?
Nikdy si jako dítě na hrdiny nehrál.
Co mohl získat jako hrdina?
Čest?
Slávu?
Uznání?
Ale co z toho!
Hrdinové žili jen v pohádkách a tam to většinou pro ně dobře skončilo.
Ve skutečnosti, v opravdovém životě, už pro hrdiny není místo.
Pro hrdiny, rytíře bez bázně a hany, existovali jen hrdinské skutky a pak--- se na ně zapomnělo.
Co měli z toho, že žili podle svého přesvědčení, když nakonec vyhráli jen ti s mocí.
Na hrdiny se pohlíželo téměř jako na bohy, báli se na ně sáhnout a pak, když je nebylo potřeba... zapomnělo se na ně.
Vždycky to bylo tak, proč by to on sám měl měnit.
Ne, nikdy nechtěl být a ani nebude hrdinou.
V tomhle životě ne!
Možná někdy, příště.
Zavrtěl hlavou a přihnul si z láhve. Ten lok rozehřál celé jeho nitro. Bylo to jako...
Zazvonění telefonu jej vyrušilo z rozjímání.
Povzdechl si, byl v pokušení sluchátko nezvednout a hrát si na mrtvého brouka, ale... stejně by si ho to našlo.
Měl v to krvi a nebyl dost silný na to, to nějak změnit.
Ne, v tomhle životě, ne!
„Jistě, hned tam budu!“
Vstal a mrsknul skleničkou do krbu, až téměř skomírající oheň znovu splál. Znavenýma očima hleděl do praskajících jiskřiček, které po chvíli ztratily svůj žár.
Stejně tak jako on, jeho přesvědčení přestat si hrát na hrdinu, zemřelo společně s pohasínajícím světlem.
Z věšáku si vzal dlouhý kabát, na hlavu nasadil kloubouk a vyrazil ze dveří. Na druhém schodě se otočil a zavolal: „Práce, volá, můj drahý doktore!“
Chvíli naslouchal tomu tichu, odhodlán se vrátit zpět do svého pokoje pokud nezaslechne jeho hlas a zapomenout na tu hloupou hru na hrdiny. Odpovědí mu však byl nadšený hlas jeho kolegy a přítele.
„Jistě, Už jdu!“
Ve chvíli stál ve dveřích, s tím svým blahosklonným úsměvem a pohlížel na něj jako na cosi drahoceného, co nikdy nechce ztrati.
„Jdeme?“
„Jistě. Pane, Holmesi. Vyrážíme.“
I na jeho tváři se objevil úsměv.
Hra na hrdiny může začít. Pomyslel si v duchu.