Je to, to, co chci 06

6. Zabránit zpětnému vzestupu zla!

Několik, skoro nekonečných, měsíců uběhlo za tu dobu, kdy poprvé vstoupili na půdu ministerstva
a nyní již měli v kapse svá doporučení. Nyní již byli plnohodnotnými Bystrozory, všem se změnili životy, ale nikdo z nich si to nechtěl připustit, nikdy!

Susan s Nymf, si pronajaly útulný byt v Londýně, společně s Royem. Od uzavření přátelství mezi Tonksovou a Royem, už uběhly dva roky. Ani společné zájmy nepomohly k tomu, aby jejich vztah přerostl v něco silnějšího, v něco, jako, lásku.
„Nymf, mohl bych s tebou o něčem mluvit?“ otázal se své přítelkyně. Když na něm spočinula zvědavým pohledem, pokračoval. „Jde o něco moc důležitého. Víš,“ obrátil se zády k Susan, která jen protočila panenkami a s povzdechem odešla do své ložnice. „Musím přijít na to, kdo stál za tím,… kdo může za to, že moje snoubenka zemřela.“
Dívka se usmála a sklopila oči. „A s čím bych ti mohla být nápomocná?“ pronesla smutně.
Zorničky se mu rozšířily a v očích se mu fanaticky zalesklo. „Mám podezření, ale… není opodstatněné. Potřebuji důkazy, které mé tvrzení podpoří anebo vyvrátí. Myslíš, že by se mohla sejít naše parta a…“ polkl.
Tonksová nasadila svůj shovívavý úsměv, který měla v zásobě zvláště pro Roye a přikývla. „Jasně, že jo. Všechny je kontaktuji a uvidíme, jak se k tomu postaví. Je někdo, koho bys tam nechtěl?“ dodala a významně se otočila směrem, kterým odešla Susan.
„Ne. Není nikdo, kdo by mi vadil. Pokud té osobě důvěřuješ ty!“ Poslední větu řekl s důrazem na poslední slovo a odešel do kuchyně.
Nymfadora Tonksová se posadila na židli a zadívala se z okna. V hlavě jí zněla poslední věta, kterou vypustil z úst. Pokud té osobě důvěřuješ ty! Pokud… důvěřuješ… ty. Ty… důvěra. Zavrtěla hlavou, usmála se a vyskočila na nohy s novým, povznášejícím pocitem. On mi věří, věří. Pokud ho ale zklameš! Nad tím však mávla podvědomě rukou. „Zvládnu to!“ rozhodla se a vydala se do své pracovny.

Měla před sebou, na psacím stole, hromadu pergamenů, papírů a několik brků. Nervózně okusovala brk a zamyšleně vyhlížela z okna. Co chvíli pohlédla na zem a zavrtěla hlavou. Koš, který stál v rohu stolu, byl přeplněn popsanými pergameny. Až nyní ji napadlo, že je neměla ničit. Vždyť je čarodějka.
Vytáhla hůlku a několikrát s ní mávla. Vše se vrátilo na stůl, ale nebyla by to ona, kdyby něco nenarazilo do kalamáře. Inkoust se vylil na stůl a vše potřísnil. Tiše zanaříkala.
Kdosi zaťukal a po jejím vyzvání vešla dovnitř Susan. „Nymf, co se děje? Roy před chvílí odešel a ty jsi pořád zavřená v téhle,…“ znechuceně se zašklebila. „Neměla by sis tu uklidit? Je to tady tak… frustrující.“
„Díky, Susi, ale cítím se tu dobře. Vše má své místo a …. Nevíš, co mám napsat klukům? S Royem jsme se rozhodli, že uspořádáme takovou… misi a odhalíme několik stoupenců ty-víš-koho. Co ty na to?“ otočila se na přítelkyni s úsměvem.
Druhá dívka se otřásla. Jak, odhalíme? Co to má znamenat! „Doopravdy? A to si myslíš, že to jako absolventi, dokážeme?“ nedůvěřivě se usmála.
„Myslím, že by nám mohla pomoci Adriana.“
Susan jí skočila do řeči. „Myslím, že je to hloupost. Temný pán padl, všichni jsou v Azkabanu anebo mrtví. Ale ráda vám pomůžu!“
Nechtěla je nechat samotné. Ne proto, že by měla strach z toho, co se jim může stát. Ne! Chtěla se ujistit, že se nedozví nic důležitého.
Pokud mladou Tonksovou rozrušilo to, že jej nazvala Temným pánem, nedala to na sobě znát. Jen se usmála a opět se ponořila do psaní dopisů.

Ahoj Kevine,

jak se ti daří na novém místě? Doufám, že je na ministerstvu vše při starém.
Nevíš nic o tom, že by hrozilo něco zlého? Roy a já, jsme se dohodli, že se vydáme na tajnou misi.
Víš, jak zemřela jeho snoubenka. Stále se nesmířil s tím, že nemohl dělat nic pro její záchranu a tak…chci konečně něco dělat a připusťme si to! Oni, nic nedělají. Jsou stále mezi námi. A ty, ty to víš!
Pokud bys měl zájem, ozvi se mi. Moji adresu znáš.

PS: Pozdravuj Tonyho a sprav ho o této zprávě. Je zbytečné, abych to psala dvakrát, když bydlíte spolu.

Slečno Adriano Mancini,

ráda bych Vás o něco požádala. Nerada bych to řešila přes poštu, napíši jen to nejdůležitější. Společně s naší bývalou skupinou jsme se dohodli, (Prozatím jen na schůzce) že uspořádáme misi.
Všichni víme o tom, že někteří ze stoupenců Voldemorta, unikli spravedlnosti a … Zbytek si nechávám na naši schůzku. Pokud budete mít zájem, ozvěte se mi. Moji adresu znáte.

PS: Vím, že máte rodinu. Pokud nebudete moci, pochopíme to.

S povzdechem odhodila brk na stůl a položila na něj nohy. „Hotovo!“ vykřikla šťastně a zkřížila ruce za krkem. Zhoupla se na židli a s hlasitým žuchnutím, se svalila na zem.

„Nečekala jsem, že se dostavíte všichni. Je to pro mě… pro nás velké překvapení. Nevím jak vy, ale já nejsem vůbec spokojená s tím, co se děje. Proto jsme se, já a Roy, rozhodli, že se vydáme na… něco jako, trestnou výpravu. Kdo z vás by chtěl jít s námi, tak může. Ostatní mohou jít,“ mávla rukou směrem ke dveřím a čekala. Nikdo se nepohnul a tak pokračovala. „Smrtijedi jsou stále mezi námi. Schovávají se za svoji moc, jsou na ministerstvu, všude.“ zmlkla.
„Mohla bych něco říct?“
„Jistě, můžete mluvit, Adriano.“
Žena se usmála, postavila a otočila se ke všem zúčastněným. „Ani já nejsem spokojená s tím vším. Nastoupila jsem na místo bystrozora s účelem, aby ostatní nemuseli projít tím, čím já. Bohužel se nic nezměnilo. Voldemort padl, díky malému chlapci, který přišel o vše, aby zachránil naše životy. Jejich oběť, všech, byla zbytečná. Zpátečnické myšlení našeho ministerstva je…“ zavrtěla hlavou. „Nechci působit rozbroje, ale jsem ráda, že se s tím někdo rozhodl něco udělat. Všichni zapomněli, i Fénixův řád!“ dořekla a posadila se zpět.
Susan pozorovala svoji bývalou profesorku se zájmem, kdyby nebyla tím, čím je, určitě by bylo všechno jinak. Adriana Mancini měla a má velkou a silou auru. Mohla by toho tolik dosáhnout! Proč jen svoji sílu nevyužije jiným směrem, směrem jako on, jako – Pán.
Nikdo si nevšímal jejího zaujatého výrazu.
„Chce někdo z vás ještě něco říct?“ vytrhla ji z myšlenek, Nymf.
Nad hlavami všech, se objevila jedna ruka. „Já jen, chtěl bych vědět, jaký máte plán?“
Tonksová se obrátila na Roye a sama se posadila. „Máš slovo!“

„Jo, tohle by šlo! Jen bychom měli najít někoho, kdo nám pomůže. Víte o něčem?“ ozval Tony, když Roy přednesl svůj plán. „Moje bývalá přítelkyně k nim patřila. Snad by nám pomohla, ale se mnou nepočítejte.“
„Proč ne?“ zeptala se posměšně.
Všichni se otočili na vždy zcela tichou Susan, která jen pohodila rameny a upřela na něj svůj ledový pohled.
Smith sebou cuknul a sklopil zrak k zemi. „No… asi… Naštvala se na mě!“
„Myslím, že tohle by stačilo. Co říkáš, Susan!“ vrhla na ni naštvaný pohled. Dívka protočila oči a posadila se na pohovku. „Promiň Tony, nechala jsem se unést.“

Shirley Thomsonová, se nervózně ohlédla přes rameno a kousala se do rtu. Čekala na svoji přítelkyni, která měla už hodinové zpoždění. Zavrtěla hlavou a chystala se k odchodu, když…. „Shirley, ještě, že jsi ještě tady! Myslela jsem, že tě nezastihnu. Nat, dnes nepřijde.“
„Díky, Nancy,“ otočila se na ni s úsměvem a měla se k odchodu. „Mohla bys svoji sestru pozdravovat a říct jí, že mě to mrzí. Díky!“
„Počkej,“ zavolala na ni.
Dívka se otočila. „Ano? Copak máš na srdci?“
„Jen bych tě chtěla pozvat na večírek, o kterém, Nat neví. Víš přeci, jak nesnáší vše, co se týká našeho pána. A já vím, že ty… Určitě bys nám chtěla pomoci.“ Nancy, zablesklo v očích. „Zjistili jsme pár nových věcí, které by mohli… Můžeme pokračovat tam, kde ON skončil!“
„Jsi si jistá?“ pronesla šťastně. Zcela zapomněla na to, čeho litovala. Ne! Teď už nelitovala ničeho! Vše bude tak, jak si jejich Temný pán přál.

Oliver to všechno pozoroval ze své skrýše a spokojeně si mnul ruce. Konečně bude vše tak, jak si přál! On bude lepší než Voldemort!

„Já to vím!“ pronesla zasněně a posadila se na jednu ze židlí. „Promluvíme si spolu?“
Obě dívky se daly do družného rozhovoru, až zcela zapomněly na čas. Probraly vše, ode dne, kdy se přidali k smrtijedům, až po den, kdy jejich pán zmizel. Jejich, až fanatický rozhovor, se neobešel bez diváků. Ať těch, kteří s jejich názory souhlasili nebo těch, kteří byly jejich slovy zděšeni.
„Shirley, zastav se za dva dny v Birminghamu, na náměstí. Budeme mít shromáždění, kde se rozhodne o tom, co dál.“ rozloučila se s ní Nancy přátelským políbením na tvář. „Těším se na to!“
Dívka ji vyprovodila úsměvem a poté se přemístila domů.

„Nancy,“ zastavil ji mužský hlas. Otráveně se otočila. „Co chceš, Räflingu!“ Jeho úsměv ji opět rozlítil, ale zachovala svoji masku. „Co myslíš?“ provokativně na ni mrkl a pokračoval. „Tak co, přijde?“
Dívka se opřela zády o strom a pozvedla zrak, aby se mu mohla dívat přímo do očí. „Co sis myslel? Já umím být přesvědčivá, když chci dosáhnout svého.“
„Drahoušku, proč se tak rozčiluješ! Dohoda je dohoda, něco za něco. Však to znáš!“ přiložil jí ke krku hůlku a olízl si rty. „Tak krásná, nepřístupná a…“ Snažila se jej kopnout, ale ucukl a chytil ji za koleno. „… nebezpečná.“ zasyčel. „Takové typy, miluju.“ Hladově ji políbil a přemístil se pryč.
„Parchant,“ vykřikla a udeřila pěstí do kůry stromu. „Skvěle líbající parchant!“ dodala, i když nerada.

Adriana seděla ve své pracovně na ministerstvu a vyhlížela návštěvu, která měla dojít přesně v jednu hodinu. Za minutu jedna se pohodlněji usadila a někdo zaťukal. „Dále,“ zvolala.
Dovnitř vstoupila dívka, vypadala nervózně a žmoulala v ruce úředně vypadající dopis. „Slečna Mancini? Přišel mi z vašeho oddělení dopis a…“
„Jistě, posaďte se.“ oslovila Natalii. „Nevím, jestli jste pochopila, o co vás žádám. Proto bych to ráda řekla přímo vám. Od jistého, prozatím nejmenovaného zdroje, jsem se dozvěděla, že nesouhlasíte s tím, co…“
„Chápu to dobře? Chcete, abych pracovala pro ministerstvo jako informátor?“ To vás budu muset zklamat! K tomu se nepropůjčím!“ vstala a měla se k odchodu.
Zastavila ji však ruka na rameni. „Prosím, posaďte se znovu. Ne, tak to není! Nepracovala byste pro ně, ale pro mě! Nikdo nebude vědět o tom, že jste to VY. Sice to bude nebezpečné, ale nikdo nebude podezírat vás, Natálie.“ usmála se na ni. „Nikoho by nenapadlo, že zrovna vy!“
Nat, usedla zpět na křeslo a mlčela. Složila ruce do klína, stejně jako pohled. „Máte pravdu, kdo by podezíral toho, kdo má v rodině tolik jeho stoupenců, jako já. Svoji rodinu miluji, ale nesouhlasím s jejich politikou. Máte skvělé informace a já ani nechci vědět od koho.“ postavila se. „Přijímám!“ natáhla k Adrianě ruku a ta ji stiskla.
„Děkuji.“
Zavrtěla hlavou. „Ne, to já děkuji vám. A vím. Nikdo se o mě nepostará, pokud se něco zvrtne.“ Adriana se nadechla k odpovědi. „Neříkejte nic. Já to chci takto!“ pronesla naposledy a vyšla ze dveří.
„Ozvu se vám,“ zavolala za ní naposledy, dveře se zavřely.

Zaskřípala jedna z parket a dveře, které vedly do vedlejší místnosti, se otevřely. „Ona to přijala?“
„Ano, slyšel si!“ položila hlavu do dlaní. „Jsi si jistý, že to zvládne? Věříš jí natolik, abys riskoval všechno? Věříš jí tak…“
Umlčel ji pohledem. „Věřím jí víc než sobě!“