Jen já... Kapitola 1

Kapitola 1

Jsem lovec.

Odjakživa.

Stejně jako můj otec a děd.

A i když mládí stálo za starou belu, a i teď v dospělosti to šlo kolikrát od desíti k pěti, nedozázal jsem si představit, že bych někdy dělal něco jiného.

Nebudu lhát, byla to náročná práce, při které mi šlo skoro pořád o kejhák, ale někdo to dělat musel a já tak aspoň vybíjel svůj vztek, který dost často ovládal mé tělo.

Měl jsem svou kancelář, která zárověň sousedila i s mým bytem v jednom ošuntělém věžáku v New Yorku a na první pohled nic nenaznačovalo tomu, čemu se věnuju. Ani jsem to nepotřeboval. Ti, kteří mou pomoc potřebovali a chtěli, si mě našli jinými způsoby než těmi běžnými.

Stejně jako předevčírem.

Původně jsem tu zakázku vůbec nechtěl brát.

Ne, že bych si mohl vybírat, zase tolik sem jich nedostával a vydělané peníze jsem většinou hned utratil za nájem a nákup zbraní nebo podobných věcí.

Navíc poslední dobou se zakázky moc nehrnuly.

Když ke mě ta žena přišla, věděl jsem, že je něco špatně.

Můj šestý smysl mě hned varoval.

Dokonce jsem ji i odmítl, ale nabídka peněz mě nakonec přece jen udolala.

250 000,- hned na ruku a stejné množství po dokončení úkolu?

Jen blázen by to nebral, i když v mé branži, čím víc peněz, tím větší průšvih.

A tak sem teď stál venku, před jedním barem, který vypadal na první pohled jako mnoho jiných, ale já věděl, že je to jen zástěrka.

Odhodil jsem nedopalek cigarety na protější stranu chodníku a chvilku sledoval žhavý konec, který rudě zářil do tmy.

Měsíc byl schovaný za mraky a pouliční lapmy ani zdaleka nevydávali tolik světla, kolik by měli, ale mě to nevadilo.

Díky svým speciálním schopnostem jsem ve tmě viděl stejně dobře jako ve dne.

Pozorně jsem se rozhlédl kolem.

Musel jsem dávat dobrý pozor.

Nemohl jsem jen tak vtrhnout do baru a začít se vyptávat. Moje tvář byla hodně známá a v jistých kruzích taky hodně neoblíbená.

Z kapsy kožené bundy jsem vytáhl fotku a znovu se podíval na svou novou zakázku.

Na fotce byl asi dvacetiletý mladík.

Nebyl k zahození, i když ne můj typ, ale o to tu teď nešlo.

Důvod, proč jsem ho hledal, proč jsem ho měl najít byl ten, že se zřejmě zapletl s někým hodně nebezpečným a já jsem ho měl vytáhnout ze sraček.

Podle jeho maminky byl chudák synáček unesený, a teď je zřejmě zneužívaný tlupou hnusných příšer.

Já z dosavadního vyšetřování věděl, že maminka byla tak trochu mimo.

Nebo spíš hodně mimo.

Synáček se zřejmě nudil, chtěl zažít nějaké vzrůšo a tak se rozhodl, že si jeden den udělá výlet do zdejšího klubu. A jak vidno, už tam taky zůstal.

Otázkou zůstávalo, jestli je tam pořád dobrovolně nebo už ho jeho dobrodružství unavilo, ale nemohl se vrátit.

Ještě chvilku jsem obhlížel situaci, než jsem se rozhodl vrátit zpátky do kanceláře. Zatím jsem věděl všechno, co jsem potřeboval. K tomu, abych ho z toho pajzlu vytáhl budu potřebovat hodně dobrý plán a spoustu svých hračiček.

Taky sem musím zajít ve dne, protože v noci je to vážně o hubu a nerad bych z celé čtvrti udělal válečnou zónu.

V kanceláři jsem ze sebe sundal koženou bundu, vyndal zbraň, kterou jsem nosil za pasem a hodil ji na stůl.

Než jsem se ovšem dostal k něčemu dalšímu, místností se rozječel nepříjemný zvuk telefonu.

Zavrčel jsem, protože takhle v noci to znamenalo zase jen další problémy.

"Jo?!" řekl jsem rozladěně a dal tak jasně najevo, co si o takhle pozdním hovoru myslím.

"Zase příjemný jako obvykle, co?" zachraptěl na druhém konci výrazný jemný hlas a já okamžitě zpozorněl. Znal jsem ho moc dobře.

"No ne, jestli pak to není náš malý detektivek?" ušklíbl jsem se sarkasticky.

"Nech si toho Samueli! Mám tady párek mrtvol a potřebuju, aby ses tu porozhlédl, takže přestaň s těma šaškárnama a naklusej sem! Hned! Jsem v hotelu Stars!"

A než jsem stačil cokoliv odpovědět, zavěsil.

Sprostě jsem zaklel.

Nesnášel jsem, když tohle dělal a ještě víc sem nesnášel, když mi říkal mým celým jménem.

Ale stejně to nic nezměnilo na tom, že jsem popadl bundu, zbraň a okamžitě jsem se vydal na místo, které mi řekl než zavěsil.

Tušil jsem, že půjde zřejmě o něco vážného, protože Jack by mi nevolal pokud by šlo o nějaký obyčejný případ.

Hotel byl asi půl hodiny pěšky od mé kanceláře, takže jsem si řekl, že tam dojdu pěšky.

Asi v půlce cesty mi zazvonil mobil.

"Co blázníš? Už jsem na cestě!" řekl jsem bez pozdravu a zamračil se.

"A proč ti to tak dlouho trvá? Pohni kostrou!" prskl Jack a já se zastavil.

"Tak hele. Řekl jsem, že jdu ne? Co tě sakra zase žere?" vybuchl jsem vzteky, což se mi stávalo dost často, když na mě někdo takhle tlačil.

"Promiň, ale tohle vážně nepočká. Je to ošklivé," řekl už klidněji Jack a já se zamračil.

"Jak moc ošklivé, Jacku?"

"Hodně. Vážně hodně, takže prosím pohni, ano?" jeho hlas zněžněl a to mě vyděsilo víc než všechny možné představy nejrůznějších podob krvavé nebo násilné smrti.

"Už běžím, vydrž," řekl jsem už klidněji a zavěsil.

Jack býval málokdy takhle rozhozený, takže situace musela být hodně vážná.

Když jsem dorazil k hotelu, Jack stál před vchodovými dveřmi a očividně už na mě čekal.

Mezi náma nemohl být větší rozdíl.

Já se svými dvěma metry, velkou postavou a širokou hrudí jsem ho převyšoval minimálně o hlavu. Jeho útlé tělo spíš vypadalo jako ženské, stejně jako jemný obličej a po ramena dlouhé světlé vlasy, které nosil stažené do culíku. Vždy pečlivě oholená tvář, plné rty a světle zelené oči celý dojem jemnosti jen doplňovali.

Já měl naopak krátké černé vlasy, ostře řezanou tvář a ocelově šedé oči.

Holil jsem se jen tehdy, kdy jsem to považoval za nutné nebo když jsem měl zrovna čas a chuť, takže dnes mou tvář pokrývalo třídenní strniště.

"No konečně. Myslel jsem, že tu vystojím důlek," řekl místo pozdravu Jack a už mě tlačil do hotelu směrem k výtahu.

Výtahem jsme jeli v překvapivém tichu. Už jsme se navzájem znali dost dobře, aby nám mlčení nebylo nepříjemné. Dokázal jsem Jacka chápat, podvědomě jsem rozuměl jeho náladám i myšlenkovým pochodům, to se u mě rozvine, když jsem s někým určitou dobu. Jestli je to schopnost přirozená, nebo nadpřirozená vážně nevím. Možná je to něco jako rodiné dědictví.

Instinkt mi říkal, že Jack je nervózní, napjatý jako struna v piánu. Na obličeji to znát nedával, ale cosi v držení ramen, krku a strnulost jeho zad mě na to upozornily.

Nebo jsem si to jen představoval. Ohraničený prostor výtahu mě trošku znervózňoval. Olízl jsem si rty a prohlížel si vnitřek kabiny. Naše stíny padaly na podlahu a skoro vypadaly, jako by se tam plazily. Bylo v tom něco, co mě mátlo, slaboučké bodnutí instinktu, které jsem odbyl jako projev nervozity, ale přesto pořád zůstával.

Těsně předtím, než výtah zpomalil, hlasitě vydechl, a než se dveře stačily otevřít, znovu se nadechl, jako by měl v úmyslu zadržet dech na celou dobu, kterou budeme v tomhle poschodí, a směl se nadechnout, teprve až se znovu vrátí do výtahu.

Krev je cítit určitým způsobem, má jakoby lepkavý, skoro až kovový pach, a toho byl vzduch plný hned, jak se dveře výtahu otevřely. Trochu se mi zatřásl žaludek, ale statečně jsem polkl a následoval Jacka chodbou kolem dvou uniformovaných policajtů, kteří mne poznali a pustili mě dál, aniž by po mně chtěli malou kartičku, kterou jsem dostal od města.

Nebyla to žádná sláva, a ne vždy mi to pomohlo, ale v rámci dobrých vztahů jsem ji před pěti lety přijal.

Jack do pokoje vešel jako první. Pach krve zhoustl, ale za prvními dveřmi nebylo nic příšerného. Vnější pokoj apartmá vypadal jako obývák zařízený v sytých tónech rudé a zlaté, jako dekorace z nějakého filmu ze třicátých let. Vypadalo to draze, ale přesto jaksi falešně. Křesla byla z nádherné tmavé kůže a nohy se mi bořily do hustých dlouhých chlupů koberce. Tmavé těžké závěsy byly zatažené, a i když byla rozsvícená všechna světla, zdálo se, že místnost je příliš tmavá a svými barvami a látkami poněkud smyslná. Nebyl to pokoj, kde si sednete a budete číst knížku.

"Počkej tu chvilku," požádal mě Jack.

Pak prošel dveřmi napravo od vchodu tam, kde bych čekal ložnici apartmá.

Procházel jsem se po obýváku s očima většinou zavřenýma a podvědomě si všímal různých věcí. Kožená pohovka. Dvě kožená křesla. Stereo a televize v černém přepychovém zábavním koutě. Zteplalá láhev šampaňského v kbelíku přetékajícím vodou, která byla včera večer ledem, a vedle ní dvě skleničky. Na podlaze ležel okvětní lístek rudé růže a tloukl se s barvou koberce.

Kousek stranou, pod obrubou jedné z kožených pohovek, byl maličký kousek saténové látky. Ohnul jsem se v pase, jednou rukou lem nadzvedl a dával si pozor, abych se jinak ničeho nedotkl. Ležely tu černé saténové kalhotky, maličký trojúhelníček v rozích ozdobený krajkou. Jedna šňůrka byla vejpůl, jako by ji někdo prostě utrhl.

Stereo bylo poslední model, i když ne drahá značka. Vytáhl jsem z kapsy tužku a gumou zmáčkl tlačítko PLAY. Pokoj naplnila jemně smyslná hudba, málo basů, vzrušující rytmus, zpěv beze slov a jako pozadí těžké dýchání nějaké ženy.

Hudba pokračovala ještě pár vteřin a pak přeskočila zpátky a opakovala asi dvousekundovou pasáž pořád dokola.

Zašklebil jsem se.

Celé to tu bylo tak přeslazené, že jsem měl jasnou představu o tom, co najdu v ložnici.

"Apartmá pro zamilované," ozval se mužský hlas hluboký hlas a já sebou trochu trhl.

"Co na to říká pan Dokonalý," dodal sarkasticky.

"Nazdárek, detektivku," řekl jsem, aniž bych se otočil.

Byl to partner Jacka a zapřísáhlý skeptik, přesvědčený, že nejsem nic jiného než šarlatán, který švindlem tahá z kapes města jeho těžce vydělané peníze.

"Ty kalhotky jsi tu nechal, že si je chceš odnést domů, nebo jsi je prostě přehlédl?“ obrátil jsem se a pohlédl na něj. Byl zhruba stejně velký a vysoký jako já, měl tmavě modré oči, které si mě vždy nepřátelsky prohlížely a polodlouhé černé vlasy.

Byl to dobrý polda, drsný, ale neuznával někoho jako jsem já.

"Colombo," prohlásil sarkasticky.

"Tohle je jenom předehra. Počkej, až uvidíš hlavní atrakci. Mám pro tebe přichystaný kbelík," ušklíbl se a sledoval moji reakci.

Vytřeštil jsem oči, aby viděl, jak jsem "vyděšený", protočil očima a pak šel za ním do ložnice. Ale pravda byla, že to co jsem viděl dostalo i mě. Díval jsem se, mechanicky si všímal detailů a decentně zavřel dveře do té části své mysli, která začala ječet v okamžiku, kdy jsem vešel do místnosti.

Museli umřít někdy během minulé noci, protože už se dostavila posmrtná ztuhlost. Leželi na posteli. Ona obkročmo na něm, s tělem zakloněným dozadu a páteří prohnutou jako tanečnice, křivky jejích ňader se rýsovaly v krásné kontuře. On byl natažený pod ní, svalnatý a pevně stavěný muž, a roztaženýma rukama svíral v pěstích saténové povlečení. Kdyby to byla erotická fotografie, byla by to pozoruhodná kompozice.

Až na to, že hrudní koše milenců se v levé horní části otevřely směrem ven a žebra z nich čouhala jako zubaté popraskané čepele. Celá těla byla pokropena krví a rozdrcenou gelovitou hmotou, která musela být tím, co zbylo z jejich srdcí. Krev byla dokonce i na stropním zrcadle. Jak jsem nad nimi stál, mohl jsem nahlédnout do hrudní dutiny obou těl. Teď jsem si všiml šedavého lemu podél okraje žeber a podél nehybné levé plíce, která byla zřejmě vytlačena ven a zpřelámána nějakou silou zevnitř.

Tohle narušilo veškeré erotické napětí.

Postel byla uprostřed pokoje, jemně zdůrazněná. Ložnice byla zařízena ve stejném stylu jako obývací pokoj, spousta červené, hodně luxusních látek, a když jste se na to nekoukali ve světle svíček, bylo to trošku přehnané.

Ve svícnech na stěně svíčky samozřejmě byly, teď však úplně vyhořelé.

Přistoupil jsem blíž k posteli a obešel ji dokola. Koberec přitom vydával čvachtavý zvuk. Ta ječící částečka mého mozku, bezpečně uzavřená za dveřmi sebeovládání a přísného výcviku, nepřestávala něco drmolit. Pokoušel jsem se ji ignorovat. Vážně jsem se snažil. Ale jestli z tohoto pokoje honem rychle nevypadnu, asi to dopadne hodně špatně.

Ne pro mě, ale pro někoho jiného.

Během své práce jsem samozřejmě viděl už ledacos. Roztrhané tělo pro mě nebyl žádný problém, ale tohle bylo v něčem jiné. A můj šestý smysl, který teď ječel s ještě větší razancí mi to potvrzoval.

Všímal jsem si všech podrobností. Ženě bylo přes dvacet a byla v úžasné kondici. Nebo bych aspoň řekl, že bývala. To se dá těžko říct. Měla vlasy kaštanové barvy ostříhané do pážecího účesu a mně připadaly obarvené. Oči měla pootevřené a já jejich barvu nedokázal přesně uhodnout; kromě toho, že nebyly tmavé. Možná zelené?

Muži bylo nejspíš přes čtyřicet a měl fyzičku, která se získává celoživotním cvičením. Na pravém bicepsu měl tetování, okřídlenou dýku, která z půlky nebyla vidět, jak svíral saténovou látku. Na kloubech rukou měl v mnoha vrstvách jizvy a i přes podbřišek se mu táhla ošklivá tenká a svraštělá jizva, kterou bych odhadoval na nějaké zranění od nože.

Kolem byly poházené šaty.

Jeho smoking a její skrovné černé šatečky a pár střevíčků.

Zvedl jsem hlavu.

Jack s Kylem mě tiše sledovali.

"Takže?" přerušil ticho Jack.

"Rozhodně to není přirozená smrt. Ale neřeknu ti, kdo to mohl udělat. Musel bych trochu víc pátrat. Každopádně je to hodně podivné a zřejmě se to seběhlo tak rychle, že ani oni neměli tušení, o co jde," pokrčil jsem rameny a z kapsy vytáhl krabičku cigaret.