SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jen já... Kapitola 2

Kapitola 2

"Každopádně v první řadě bych prověřil toho chlapa. To tetování mi přijde povědomé," řekl jsem a silně si potáhl.
Kyle i Jack se na mě zamračili. Bylo mi jasné, že se jim nelíbí, když jim kouřím na místě činu, ale já jen pokrčil rameny a odklepl si do nejbližšího svícnu.
"Důkazy tu stejně žádné nebudou, tak se uklidněte," řekl jsem dřív, než mohl Kyle nebo Jack něco říct.
"Jak to můžeš vědět?" zavrčel Kyle.
"Protože ten kdo to udělal, tu ani nebyl," pokrčil jsem rameny a znovu mocně potáhl.
"Co tím myslíš?" zeptal se Jack.
"No, když to vezmem vylučovací metodou. Logicky. Na první pohled to vypadá jako práce vlkodlaka, ale ten by tu zanechal větší bordel. Upíři takhle nejednají. Je to pod jejich úroveň. Člověk to nebyl v žádném případě. Takže kdo nám zbývá?"
"To je nesmysl Samueli. Vím kam tím míříš, ale opakuju, že je to nesmysl. Žádný z registrovaných mágů by něco takového neudělal, protože by tím porušil jasně daná pravidla. A takový průser si nikdo z nich nelajzne," zavrtěl hlavou Jack.
"Přesně tak. Žádný s registrovaných," usmál jsem se.
"Mágy máme pod kontrolou. Kdyby se objevil někdo nový, hned bysme o tom věděli. Takže to, co říkáš je nesmysl. Zřejmě nejsi takový expert. Podle mě je to práce vlkodlaka, který si asi vyřizoval nějaké účty," rýpl si Kyle.

Na oba dva jsem se rozzlobeně podíval. Moje nálada se zase změnila jako mávnutím proutku a já cítil, jak se mi vaří krev v těle a můj vztek se dere na povrch.

"Tak hele. To vy dva, jste si mě k tomuto případu zavolali. Pokud nechcete slyšet můj názor, tak odcházím. Mám na práci důležitější věci než se tu hádat se dvěma zabedněncema," zavrčel jsem vztekle.
"Klid Samueli, klid. Jenže musíš pochopit i mě. Když napíšu do zprávy, že za tím stojí pravděpodobně neregistrovaný mág, vzbudí to velký rozruch a vzniknou další problémy," snažil se mě uklidnit Jack.
"Tak do zprávy nic nepiš a dej mi chvilku, abych zjistil víc."
"A kdy mi budeš moct říct víc?" zeptal se naléhavě Jack.
"To nevím. Taková věc se nedá zjistit tak rychle. Potřebuju čas na to, abych přišel na to, jak se něco takového dá provést. Nevím jak dlouho mi to bude trvat. Každopádně potřebuju taky vědět, kdo byli ti dva," pokrčil jsem rameny.
"Samueli-" začal Jack, ale já ho umlčel zvednutím ruky.
"Mám ještě nějakou práci, až něco zjistím, dám vědět," řekl jsem a obrátil se k odchodu.

Celou dobu jsem na zádech cítil pichlavý Kylův pohled a šestý smysl mě zase varoval před nějakým skrytým nebezpečím.
Vyšel jsem z hotelu a vydal se zpátky do své kanceláře. Celou cestu jsem přemýšlel nad tím, kdo a proč to mohl udělat. A taky mi nešlo z hlavy to tetování. Vím, že jsem ho někde už viděl, jen jsem si nemohl vzpomenout kde.
Přemýšlení zaměstnalo moji pozornost natolik, že jsem si tmavě modrého rolse všiml, až když vedle mě zabrzdil a z něho na chodník vystoupil dost veliký chlap. Měl zářivě zrzavé vlasy a byl zhruba stejně velký jako já. Obličej měl jako vytesaný z kamene a tenké rty tvořili jednu přímku. Měl úzké modré oči, které se ještě zúžily, když jsem si ho přeměřil.
Zastavil jsem se, ustoupil a pak se obrátil. Další dva muži, oba stejně vysocí jako já a o hodně těžší, právě zvolňovali poklus. Zřejmě mě sledovali. Vypadali naštvaně. Jeden z nich trochu kulhal a ten druhý byl vystříhaný strojkem a ježka měl natuženého nějakým gelem. Připadal jsem si zase jako na střední škole, obklopený frajery z fotbalového týmu.

"Copak si přejete, pánové?" zeptal jsem se.
Okamžitě jsem věděl z kým mám tu čest.
Jejich pach byl nezaměnitelný, stejně jako bojové držení těla. Mohl bych je zpacifikovat, ale zbytečně bych přitahoval pozornost a zřejmě bych sám neodešel nezraněn.
"Nastup do auta," řekl muž přede mnou. Jeden z těch dalších otevřel zadní dveře.
"Rád se projdu. Prospívá to srdci."
"Jestli nenastoupíš do toho auta, neprospěje to tvým nohám," zavrčel.
Z auta se ozval hlas, který mi zrychlil tep.
"Joeli, buď prosím zdvořilejší. Pane Davisi připojil byste se na chvilku ke mně? Doufal jsem, že vás svezu zpátky do vaší kanceláře, ale váš nečekaný odchod z hotelu mé plány trošku narušil. Snad mi dovolíte, abych vás odvezl zbytek cesty."
Sklonil jsem se a pohlédl na zadní sedadlo.
A můj šestý smysl začal ječet ještě víc než před tím.
Znal jsem toho muže a pohled jeho očí mě dokázal vždycky rozhodit.
"Co chceš? A vůbec, od kdy mi vykáš?" zavrčel jsem, protože zrovna na něj jsem neměl náladu.
Jeho úsměv se rozšířil a přísahal bych, že mu v očích zajiskřilo.
"Ale no tak. Nedělej tu scény. Rád bych si s tebou promluvil obchodně."

Na chvíli jsem na něj zůstal zírat.
Pak mi oči sklouzly stranou na velikého a přespříliš svalovitého Joela.
Něco zamručel, ale mě bylo jasné, že sleduje každý můj pohyb.
S povzdechem jsem sedl na zadní sedadlo a snažil se odtáhnout co nejdál od muže, který mě propaloval pohledem.

"Kdybych tě neznal, řekl bych, že se mě i bojíš," zasmál se a ukázal dokonalé bílé zuby.

"Sklapni a řekni co chceš, Victore," prskl jsem směrem k němu a snažil se vyhnout jeho pohledu, kterým mě svazoval.

"Jako vždy přímo k věci. Ale dobrá. Chci s tebou mluvit o té vraždě v hotelu," řekl Victor vážně.

Pozorně se na mě díval a sledoval moji reakci.

"Proč mě vůbec překvapuje, že o tom tak brzo víš. Ale i já mám otázku. Proč tě to tak zajímá?" zeptal jsem se a upřený pohled mu oplácel. Uvažoval jsem nad celou touhle situací a kolik můžu položit otázek aniž bych překročil hranice.

Viktor byl totiž velké zvíře a nebylo radno si s ním zahrávat. A to doslova. Byl to vůdce vlkodlaků a momentálně asi nejsilnější muž New Yorského podsvětí.

Vysoký asi jako já, s vypracovaným tělem, které se pyšnilo mnoha tetováními, bílo-šedými krátkými vlasy, které nosil sčesané dozadu a šedo-modrýma očima.

Jeho slovo mělo velký vliv a jeho sílu nebylo radno podceňovat.

"Víš kdo byl ten mrtvý?" zeptal se po chvíli Victor.

"Ne, ještě ne," odpověděl jsem popravdě.

"Já to vím. A protože jsi to ty, tak ti to i řeknu. Ten mrtvý byl jeden z Markusovy rodiny. Ta mrtvá byla jen nějaká bezvýznamná d***a, kterou si občas vydržoval. Jistě víš, že na první pohled to celé vypadá na řádění nějakého vlkodlaka, ale já ti můžu s klidným svědomím říct, že to tak není. Z Markusem jsme v současnosti za dobře a rozhodně nemám zájem ohrozit náš křehký mír něčím takovým. Chci abys to vyřešil a chci, aby sis o tom promluvil s Markusem," řekl Victor.

"Proč za ním nejdeš sám? Rozhodně nemám náladu ani čas vám dělat nějakého prostředníka. Navíc mám svou vlastní práci," zavrčel jsem.

"Jistě, slyšel jsem. Máš najít nějakého synáčka, který se zapletl s démony," řekl Victor a vzal mi vítr s plachet. Je sakra něco o čem neví?

"Špehuješ mě?"

"Ale no tak, co si o mě myslíš? Jen chci mít přehled, o všem co se v mém městě děje," zasmál se Victor a mrkl na mě.

"Fajn, když o všem víš, jistě mi prozradíš, kdo stojí za tím masakrem v hotelu, a proč se snaží aby to na první pohled vypadalo jako útok vlkodlaků?" zavrčel jsem a zamračeně se na něho díval.

"Tohle je něco co musíš zjistit ty. Nemůžu přece všechno udělat za tebe a navíc, když se do toho víc zapletu, mohlo by to vzbudit nežádoucí pozornost."

"Aha. Takže jinými slovy, nemáš ani páru o tom, co se to vlastně stalo," odfrkl jsem si a vzápětí se až moc zblízka díval do těch zvláštních šedo-modrých očí, když mi Victor pevně mezi prsty sevřel bradu a naklonil se až tesně ke mě.

"Dávej si pozor na pusu. To, že spolu vedeme přátelský rozhovor ještě neznamená, že jsme naladěni na stejnou vlnu. Je i ve tvém zájmu celou tuhle věc vyřešit rychle a v tichosti. A taky to má větší prioritu než nějaký zatoulaný synáček, který si chtěl trochu povyrazit," řekl klidně Victor, ale i tak mi z jeho hlasu přejel mráz po zádech.

"A když odmítnu?"

"To bych ti neradil. Nechceš si ze mě udělat nepřítele nebo ano?" zašeptal Victor a palcem mi přejel přes rty. Vydechl jsem překvpením a částečně vzrušením. Ten chlap mě vážně dostával do kolen.

"Vyhrožujš mi?" zašeptal jsem stejně jako on a provokativně si olízl rty.

"Provokuješ?" zeptal se na oplátku Victor, dlaní levé ruky se zapřel o okno za mou hlavou a naklonil se ještě blíž ke mě, takže jsem na své tváři cítil jeho teplý dech.

"To bych si nikdy nedovolil. Jen hraju tvou hru. Já se tě nebojím Victore. Respektuji tě, ale nebojím. Pokud přistoupím na tvou nabídku, tak jen v případě, že se tak sám rozhodnu, ne proto, že mi to přikážeš," řekl jsem vážně.

Victor se na mě ještě chvilku díval, jakoby odhadoval jestli má cenu mě přesvědčovat, než usoudil, že můj názor zřejmě nic nezmění, a pak si sedl zpátky na své místo.

"Dobrá. Ale očekávám, že se pro tvé vlastní dobro rozhodneš rychle a samozřejmě správně."

"To já taky," kývl jsem hlavou a otevřel dveře auta, protože během našeho hovoru jsme dojeli až na místo a já potřeboval rychle od Victora vypadnout, protože jsem měl docela vážný problém, který mě dole už dost nepříjemně tlačil.

Potřeboval jsem se zchladit.

Jenže ani to mi nebylo dopřáno.

Pod dveřmi kanceláře jsem totiž našel strčenou obálku, na které bylo pouze naškrábané mé jméno. Žádný odesilatel, žádná známka nebo razítko. Nic.

V kanclu jsem ze sebe zase zhodil bundu, ale zbraň si nechal za pasem. Chvilku jsem obálku převracel v prstech a zkoumal ji. Byla úplně obyčejná. Pohmatu jsem cítil, že vevnitř je něco malého, neforemného. Nakonec jsem pokrčil rameny, obálku otevřel a obsah vysypal na stůl.

O desku zazvonila stříbrná skořápka mrtvého vyschlého škorpiona, která se leskla ochranným nátěrem. Z kroužku umístěného pod jeho ocasem vedla tenká pletená kožená šňůrka, takže když si ho člověk pověsil kolem krku, visel škorpion hlavou dolů se zahnutým ocasem, vztyčeným nad vyschlým tělem.

Otřásl jsem se.

V některých kruzích se věří, že škorpion symbolizuje moc a sílu. Nikdy to nejsou symboly ničeho dobrého ani prospěšného. Takový maličký talisman může být ohniskem spousty drobných podlých zaklínadel. Když ho budete nosit na kůži, tak, jak se takové věci mají nosit, budou se pichlavé nožičky té věci neustále třepotat, pohybovat po vašem hrudníku a pořád vám připomínat, že tam je. Vysušený bodec na konci jeho ocasu se může zabodnout do kůže člověka, který by chtěl obejmout nositele.

Ošklivá, nepříjemná věc.

Ne snad zlá sama o sobě, ale pokud si s ní někdo nepatřičně pohrál, mohla způsobit mnoho problémů.

Potíž byla v tom, proč mi ho někdo dával a jakou to mělo souvislost s případy, které jsem momentálně vyšetřoval.

Samozřejmě to mohl být jen nějaký obyčejný talisman, který mi někdo přinesl.

Občas se mi stávalo, že mi lidé nechávali různé věci o kterých si mysleli, že odhání zlé duchy. Většinou to byli ti, které jsem zachránil nebo zachránil někoho z jejich blízkých a oni se mi takhle chtěli odvděčit. Popravdě, měl jsem už plný šuplík podobných hovadin, které se prodávali ve věštěckých krámcích a které měli údajně sloužit k ochraně.

Všechno to byly samozřejmě laciné šmejdy, takže jsem je často hned vyhazoval.

Ale tenhle škorpion byl trochu jiný.

Cítil jsem z něj slabé negativní vibrace, které mi stavěli na pažích chloupky a spouštěli ječící alarm mého šestého smyslu, který snad nikdy nebyl zticha.

Zhluboka jsem se nadechl a tu potoru vrátil zpátky do obálky.

Věděl jsem, že musím o tom zjistit něco víc, a jen jeden člověk se kterým jsem byl celkem za dobře mi mohl pomoct.

Hospoda U slunce je pár bloků od mojí kanceláře. Chodím tam, když jsem ve stresu nebo když mám navíc pár babek, které můžu utratit za dobrou večeři.

Karl, majitel, je zvyklý na lovce a na problémy, které je provázejí.

Říkám hospoda v úplně nejlepším smyslu toho slova. Když vcházíte, musíte sejít po několika schodech do místnosti se smrtící kombinací nízkého podhledu a stropních větráků. Když jste vyšší postavy tak jako já, pohybujete se u Karla opatrně. U baru je třináct židlí a v lokále třináct stolů. Třináct oken umístěných vysoko ve zdi, tak, aby byla nad zemí, sem z ulice pouští trochu světla.

Všechny barvy jsou tu tlumené, hnědé odstíny země a mořská zeleň. Když jsem do Slunce vešel poprvé, měl jsem pocit jako vlk, který se vrací do svého starého oblíbeného doupěte. Karl si vaří vlastní pivo, ale skutečné, to nejlepší ve městě. A jídlo chystá na kamnech na dřevo.

Je to místo podle mého gusta.

Bylo dvě v noci a přesto byl lokál skoro plný.

Sedl jsem si k baru a čekal na toho se kterým jsem se potřeboval setkat.

Z mého telefonátu nebyl moc nadšený, ostatně, kdo by ve dvě ráno taky byl, ale slíbil, že hned přijde, protože můj hlas zněl dost naléhavě.

"Ahoj, Same," přivítal mě Karl, když jsem se posadil u baru.

Karl byl vysoký, dalo by se říct čahoun, neurčitého věku, i když z něho šel pocit takové moudrosti a síly, že bych mu nehádal míň než padesát. Měl přimhouřené oči a poťouchlý úsměv, který se mu zřídka kdy objevil na tváři. Nikdy moc nemluvil, ale když něco řekl, většinou to stálo za to.

"Nazdárek, Karle," pozdravil jsem ho.

"Měl jsem vážně hrozný den. Dej mi sendvič se steakem, hranolky a pivo."

"Mhmm," zabručel Karl.

Otevřel láhev svého piva, začal mi ho rovnou nalévat a koukal se přitom někam za mě.

Neměl jsem mu to za zlé. Jen málokdo se mi dokázal podívat do očí a ještě míň z nich dokázalo můj upřený pohled vydržet víc než dvě vteřiny.

"Už jsi slyšel o tom, co se stalo v Starsu?"

"Mhmm," přisvědčil.

"Moc ošklivá věc."

Taková nejapná poznámka si zřejmě nezasloužila ani zamručení. Karl přede mne postavil pití a otočil se ke kamnům za barem, zkontroloval, jak je přiloženo, a trochu prohrábl oheň, aby hořel ještě líp.

Lehce jsem si povzdechl a sledoval Karla jak připravuje jídlo.

Nebyl nikdy moc výřečný. Většinou spíš jen poslouchal.

"Vážně bych byl občas rád za pořádný klid."

Karl pokrčil rameny a otočil se zase ke kamnům. Pak zvedl oči a pozorně si prohlížel kalný odraz v zrcadle za barem.

"Same, někdo se po tobě ptal," řekl tiše a pak zase sklopil pohled k jídlu.

"Kdo to byl?" zeptal jsem se a cítil jak se mi křečovitě zvedají ramena.

"Nevím, jen si myslím, že bys to měl vědět. Asi ses zapletl do něčeho vážně zlého," odpověděl lhostejně.

Z dalších otázek mě ovšem vyrušila osoba, která se sedla vedle mě.

"Doufám, že je to skutečně nutné, když jsi mě sem vytáhl v tuhle nekřesťanskou hodinu," řekl nově příchozí a hned si u Karla objednal sklenku bourbonu a stejné jídlo jako já.

Dodatek autora:: 

Další kapitolka zde. Sam má plné ruce práce a zjišťuje, že o vraždu v hotelu se zřejmě zajímá víc existencí, než si myslel. Příště se dozvíme, jaký obsah vlastně obálka ukrývala a... Nechte se překvapit... =))

5
Průměr: 5 (5 hlasů)