Jsem jen šílený démon, né? (10.díl-poslední)

Tři Uchihové! No bezva! Postavila sem se do útočné pozice. Rozesmáli se tomu. Ani se nedivím. Neměla jsem šanci!
„Tady jste! Všude jsme vás hledali!“ řekl příchozí muž. Jako zázrakem sem s ním přiběhlo několik podřízených Minata. Jak zjistili situaci, rozhodli se jednat.
„Madam, půjdete s námi.“ Uchihové se ale nechtěli jen tak vzdát.
„Nesouhlasím!“ řekl Fugaku. S tím nikdo nepočítal a tak se strhla bitka. Vzpomněla sem si na Kitsuneho slova a běžela pryč od té vřavy.
....
Les a les. Pronásledovali mě! Věděla jsem to! Pár Uchihů se dostalo do mé blízkosti. Přede mnou les! Sakra! Běžela jsem co nejrychleji, ale pořád sem byla unavená. Pak mě zradily nohy a já upadla. Dohnali mě! Snažila sem se dostat na nohy. Marně!
Ani nevím jak, ale ocitla jsem se na kraji srázu. Pohlédla jsem dolů. Tekla tam dost velká řeka na to, abych přežila pád. Neváhala jsem a skočila dolů ve chvíli, kdy se Fugaku se svými druhy vyřítil z lesa. Slyšela jsem ho jen zaklít. Víc už nic, protože mi uši zalila voda.

Itachi
Dostal sem úkol. Sandaime na mě spoléhal. Od té chvíle, kdy se dozvěděl, že je Yondaime mrtev se rozhodl jednat. Vyslal mě. Nikdo jiný to prý nedokáže. Zcela sem ho chápal. Byl sem jeden z Uchihů. A navíc mi je pět let. Mě určitě podezřívat nebudou.
Přiběhl sem tam, kde by údajně měla být. Kushina Uzumaki! Jejího syna i jí sem měl dostat do bezpečí. Řeka tekla dost rychle. Bůh ví, jestli je ještě naživu. Podle informací je po porodu a nese malé dítě. Strašná kombinace!
.....
Zkontroloval sem pobřeží a nakonec ji našel. Držela se kořenu trčícího se z kraje řeky. Přiběhl sem k ní a pomohl jí na břeh. Těžce oddechovala! Dítě držela křečovitě na prsou.
„Poslal mě Sandaime. Mám vás dostat do bezpečí.“ řekl jsem, když mě vnímala. Pokývla tak divně hlavou. Pohlédla na novorozeně a pak poprvé na mě. Její oči byly unavené ale stále odhodlané. Pomohl sem ji na nohy.
„Ty si Itachi, že?“
„Ano madam.“
„Sandaime ti věří?!“
„Ano.“ vzdychla a otočila se k lesům na druhé straně řeky. Sykla! Přešla ke mně a podala mi to dítě.
„Vezmi ho na to nejbezpečnější místo, které znáš! Já je zdržím, nesmí se k němu dostat, jasný!?“ řekla. Vykulil jsem na ní překvapeně oči.
„Mám to chápat jako rozkaz?“
„Jistě!“ Uklonil jsem se jí a rozběhl se k Listové. Věděl jsem, že už ji nikdy neuvidím.

Kushina
Po tom, co mě vytáhly ty ruce z ledové vody, sem jim nějakým způsobem věřila. Vydýchala jsem se a rozhlédla. Věděla jsem, co musím udělat, aby moje dítě přežilo. Podala jsem ho tomu klukovi a dala mu jasný rozkaz. Poslechl a zmizel! A to bylo naposledy, co sem své dítě viděla.

Za chvíli přiběhli Uchihové. Věděla jsem, že nemám šanci, ale oni ztratili šanci pronásledování. Naruto totiž zatím žádnou chakru nemá a tak se nedá vystopovat. Jelikož neví s kým můj maličký je nedokážou zjistit, kde se nachází. To je pěkně namíchne.
„Komu si dala své dítě?“ řekl Fugaku. Jeho dobrosrdečnost zdá se zmizela. Propichoval mě tím svým sharinganem a čekal, co odpovím. Pohrdavě sem se zasmála.
„Snad si nečekal, že ti to řeknu?!“
„Máš pravdu! Nečekal!“ v tu chvíli mi přešel mráz po zádech. Uvěznil mě ve svém genjustsu! Prováděl mi neuvěřitelné věci. Ukazoval mi smrt všech mých milovaných a komentoval to strašným způsobem. Měla sem chuť ho praštit! Místo toho sem začala hystericky řvát. Moje mysl řvala se mnou! V dáli jsem slyšela jeho smích. Byla to asi velká legrace, dívat se na ženu jak se hroutí. Ale já už vše ztratila! Kromě své důstojnosti!
Najednou sem se ocitla zpět v realitě a zaslechla stejnou otázku.
„Komu si dala své dítě, Kushino?!“ byl už netrpělivý. Není se co divit. V patách měl Listovou.
„Udělej to, kolikrát chceš! Já ti to stejnak neřeknu, ty haj**e!“ Náhlý příval bolesti do hlavy! Kopnul mě! Ostatní se přidali! Po pěti minutách sem už nic nevnímala. Před očima sem měla zamlžíno. Byla sem za to vděčná. A taky za to, že je Naruto v bezpečí. To, jak do mě pronikalo studené ostří, sem už necítila. Úleva mi prostoupila tělem a já s úsměvem na rtech zavřela oči.
„Jdu za tebou, lásko.“

Itachi
Trvalo mi asi půl hodiny, než sem dorazil do Listové. Namířil jsem si to rovnou do sídla Uchihů. Rozhlédl sem se! Dával sem pozor. Nikdo mě nesmí vidět, jinak to, co dělám, bude k ničemu. Přeběhl sem poslední dlouhou chodbu a uviděl hledané dveře. Opatrně sem je otevřel a vstoupil do pokoje svého mladšího bratra.
Rozkaz zněl odnést dítě na nejbezpečnější místo, které znám! Takové bylo jen jedno. Sasukeho pokoj!
„Tak maličký nechám tě teď na starosti Sasukemu, ano?“ pokývnul a upřel na mě ty své neuvěřitelné oči. Byly tak modré, že by se v nich člověk ztratil. Nakonec sem kontakt přerušil. Usmál sem se na něj a položil ho do kolíbky vedle svého milovaného bratříčka. „Nezlobte kluci, ano?“ otočil sem se a odešel z pokoje. Zavřel jsem dveře a vydal se k Sandaimemu.

Přivítal mě a ptal se, jestli sem splnil úkol. Trochu jsem ucukl.
„Ale jen z části, pane.“
„Z části?“
„Dostal sem příkaz odnést novorozeně na místo, o kterém si myslím, že je bezpečné.“
„Od Kushiny?“
„Ano, Pane.“
„Dobrá." Posadil se a usrkl si čaje.
„Pane? Co budeme dělat, zcela určitě je z něj sirotek.“ ani nevím, proč sem to řekl, prostě to ze mě vypadlo.
„Nebudeme dělat nic. Nech ho na tom bezpečném místě a až se situace uklidní, přineseš mi ho, ano?“ byl pořád tak klidný. Vždycky sem ho obdivoval.
„Jistě, Pane.“ S tím sem se uklonil a zmizel. Vrátil sem se domu a ulehl do postele. Přitom sem nenápadně hypnotizoval dveře k mému bratříčkovi.

Kyuubi
Bylo to zvláštní být v něčí mysli. Měl tolik otázek a žádnou odpověď. Rozhodl sem se, že mu začnu lézt do myšlenek až později. Teď byl pod ochranou nejmladšího Uchihy. Nebyl sem dvakrát nadšený ale Naruta to uklidňovalo. Oba dva usnuli přitulení k sobě. Sny sem viděl jen u jednoho. Bylo jich hodně. Hodně těch, které se nikdy neuskuteční.
Když ho odnesl ten starší Uchiovic kluk pryč. Brečel! V náručích Sandaimeho přestal. Byl zase v klidu. Nevím, čím to bylo, ale svůj klid přenesl i na mě. Na několik dnů sem usnul……

KONEC!