SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Jsem jen šílený démon, né? (5.díl)

Půl roku nikdo nemluvil o ničem jiném než o chlapci, který se měl narodit Namikazemu. Všichni vesničani se té události namohli dočkat. S nimi samozřejmě i moje malá Yume, která Uzumaki pořád obletovala, jestli něco nechce, jestli nemá hlad a tak. Uráželo mě to! Mě se totiž neptala. Jediné, co po mě chtěla, byla pomoc a tak sem při první příležitosti zdrhnul.

Letěl jsem si takhle nad Listovou a čekal, že uvidím i něco jiného než transparenty s nápisy blahopřejeme a vítej mezi námi. Odfknul jsem si a pokračoval v prohlídce s ptačí perspektivy. Najednou sem něco zahlédl, přesněji někoho. Zastavil jsem se ve vzduchu a chvíli se tak vznášel. Osoba si toho všimla, otočila se a zmizela. Špión? Pomyslel jsem si. Blbost! Vždyť měl čelenku ze znakem Konohy. Usmál jsem se a usoudil, že jsem paranoidní. Let trval ještě pár hodin, než mě to přestalo bavit. Rozhodl jsem se někde přistát. Na budově hokage. Tam, kde stál a opíral se o zábradlí sám Yondaime. Byl zamyšlený. Ani se neohlídl, když jsem přistál těsně vedle něj. Vzdychl.
„Pořád mě trápí to, co si tenkrát řekl.“ sledoval jsem ho. Na jeho reakce a pocity, které se mu rýsovaly v obličeji.
„Jo, já vím.“
„Dá se s tím něco dělat, Kitsune?“
„Ne.“
„Myslel jsem si, že to řekneš.“ nadechl se a hodil jeden ze svých dementních úsměvů. „Těšíš se?“
„Na co?“
„Až se narodí můj syn, přece...Já strašně moc!“
„Já vím... Možná trochu se těším.“ řekl jsem potichu. Namikaze se usmál. Nic na to však neřekl. Za to sem mu byl vděčný.
„Můžu mít osobní otázku?“ pořád měl vyrovnaný hlas. Hleděl jsem před sebe. Obzor byl tak nádherný. Stmívalo se totiž.
„Asi toho budu litovat.“
„Dobrá... Jak moc ti záleží na Yume?“ otázka úplně z jiného soudku. Přivřel sem oči, ale neotočil jsem se.
„Víc než na čemkoliv jiném v tomhle prohnilém světě shinobi!“
„Miluješ jí?“
„Neměl bych ale...“
„Ale?“
„Miluju jí tak moc, že sem ochotný pro ní zemřít... Tahle lidská vlastnost mě děsí!“
„Myslíš obětavost?“ Usmál se na mě. Já se k němu otočil a oplatil mu ho.
„Jo. Lidská obětavost.“
„Vždycky sem si myslel, nebo se to alespoň říká, že démo...Bijuu nemají city.“ opravil se, když zahlédl můj pohled.
„V tom přesvědčení jsem žil také... Žil jsem v něm, ale teď už ne! Teď už vím, že lidské city mám i když nechápu jak je to možné?!“ poslouchal mě. Nechtěl, aby mu uniklo byť jen jediné slovo.
„Možná si je měl vždycky. Možná je mají všichni Bijuu, jen si to nechcete přiznat?!“
„Možné to je.“ Naše debata měla první odmlku. A z ní se vyklubal konec.
„Půjdeš se mnou? Jdu do kanceláře.“ Jelikož jsem se nechtěl vracet k děvčatům, přikývl jsem.
....
Kancelář byla vždycky na můj vkus moc malá. Často sem tu postával a pozoroval Namikazeho, jak se snaží udělat díru do světa. Snaha? Musel jsem se tomu slovu vždycky zasmát. Ani na chvíli jsem nezaváhal a posadil se. Můj hokage přijal místo za velkým stolem. Rozhlížel se a přehraboval, aby alespoň trochu narušil to trapné ticho, které mezi námi občas nastalo.
„Co tu potřebuješ tak důležitého?“ Namikaze se krátkou chvíli usmíval, pak sebou škubl. Hleděl na jeden list papíru. Jeho pohled byl nějaký divný. Vždycky působí tak vyrovnaně a teď je nějaký………rozhozený. „Co ti je?“ podíval se na mě a postavil se.
„Ty idio*e!“ zašeptal. Zamračil se.
„Co?“
„Někdo tě viděl! Víš o tom?!“ Nad tím sem se musel zamyslet. Mohl mě někdo zpozorovat? Těžko byl jsem neviditelný, i když...teď mě tak napadá?
„Nejsem si jistý ale...“
„Ale?!“ Nedokázal jsem pochopit jeho nabroušenost. Tak mě někdo viděl a co? Nikdo s týhle zatracený vesnice na tom není tak dobře z IQ, aby na to přišel. Leda že...?
„Než jsem přiletěl za tebou, zahlédl jsem v dálce muže. Nic zvláštního na něm nebylo až na to, že sem měl pocit, že mě vidí.“ vzdychl jsem. „Což je pochopitelně nesmysl.“ dodal jsem. Nebyl jsem si ale zdaleka jistý tak, jak jsem dával najevo.
„Přesto je to problém. Někdo napsal hlášení a nebude trvat dlouho a rozkřikne se to...hmm... Nechci ani domýšlet, co se stane jestli na to přijdou.“ Udělal jsem falešnou grimasu uspokojení.
„Nic se nestane. A kdyby jo, tak prostě zmizím!“ Čekal jsem, že to bylo dost vystižné na to, aby Namikaze pochopil, že jsme u konce tohoto nadmíru hloupého rozhovoru. Nebylo!
„Nic se nestalo? To myslíš vážně?! Ta tvoje lehkomyslnost může ohrozit Yume!“ pomlka. „Vzpomínáš si na Yume, Kitsune?“ řekl sarkasticky. Vytáčelo mě, když měl pravdu. Když budu nucen odsud odejít, budu muset opustit Yume a to se mi ani za mák nechtělo. Co s tím?
„Dobrá, vzhledem k Yume se okolnosti mění. Budu si dávat větší pozor.“ jeho obličej se neměnil. Tak sem to zkusil jinou formou. „Slibuji, že nikdo nepřijde na to, kdo jsem, i kdybych se musel ponížit v měřítku člověka!“ Toho zdá se přesvědčilo. Vydechl a posadil se zpět do židle. To pro mě bylo známkou, že mi věří.
„Ty mě jednou zabiješ, Kitsune.“
„Neříkej dvakrát, Namikaze.“ tohle věta mi přišla hodně v hod. Ironii mám rád.

Yume
Nikdy jsem nevěřila, že bude mít někdo takové štěstí. Ale Kushina si ho zasloužila. Byla mladá, krásná a neuvěřitelně odvážná. Občas jsem jí musela pokárat. Nedokázala pochopit, že když je těhotná nesmí dělat pár věcí. Samozřejmě se jí to nelíbilo ale Minato mi pomohl jí přesvědčit. A tak jsme jednoho dne opravovali něco na střeše. Ona seděla u zahradního stolku a dívala se na mě. Její pohled mi říkal, že vůbec není šťastná z toho, že mě vidí dělat mužskou práci.
„Proč to vůbec nenecháš na Kitsuneho! Je to chlap, ne? Tak ať se stará!“ musela jsem se usmát. Její nafouklé tváře jí dávali cosi komického.
„Není to tak těžké. Podívej, už to budu mít.“ vzhlédla, aby se přesvědčila. Najednou měla zamyšlený pohled. Směřoval kam si za mě.
„Co tam vidíš?“ při mé otázce sebou trhla. Sklopila oči k zemi.
„Jen sem si vzpomněla na to, co říkal Kitsune... Víš, to o mém malém.“ musela jsem přitakat ani mě se to ne a ne vytratit z hlavy. A to sem se snažila. Opravdu! Obě dvě jsme si na to divné spojení mezi démonem a nenarozeným dítětem vzpomněli. Nastalo to trapné ticho. Pak jsme obě vyprskly smíchy.
„My jsme ale husy, co?“
„Jo to jsme.“ dlouho jsme se smály tomu, že jsme se obě tvářily jako kaktus takovou dobu. Střecha byla spravená. Zvládla jsem to! To jsem šikula! Teď ještě opatrně slézt žebřík...hop, a sem na zemi. Kushina mě pozorovala.
„Na co myslíš, ty jedna žábo?“
„Na Kitsuneho. Na koho jiného?“ zazubila jsem se. Už mi to totiž šlo, víte. Kushina mi to oplatila.
....
V dáli! Zvuk výbuchu!
Obě dvě jsme vyskočily a zkoumaly, odkud to přišlo. Dozvuky padajícího domu byly ohlušující. V dálce sem zahlédla kouř.
„Tam!“
„Vidím!“ kývly jsme na sebe a vydaly se tím směrem. Pak mi ale něco došlo.
„Ty tu zůstaň, Kushino! Já se podívám!“
„Nepůjdeš tam sama, jasný!“ chytla mě za ruku, já se jí ale vysmekla. Rozhodla sem se být ráznější.
„Jsi těhotná! Zůstaň tady, prosím!“ zdá se, že to pomohlo, protože sklopila oči k zemi a kývla na souhlas. Otočila jsem se a uháněla tam, odkud stoupal sloup černého dýmu.

Když jsem doběhla na místo, zhrozila sem se. Přede mnou stál Kitsune. Zraněnou ruku si držel zdravou. Po čele mu stékaly pramínky krve. Co se proboha děje!?! Vykřikla jsem v duchu. Bylo to tak jasné! Já sem ale husa!
Najednou se Kitsune usmál. Ještě mě nezahlídl. Jak by mohl! Dav lidí mě schovával. Obstoupili ho jako divokou zvěř před porážkou. Tak proč se usmívá, když mě nevidí? Proč Kitsune?! Moje ubohé myšlenky člověka! Tolik jsem chtěla znát ty jeho.
„Dobře poslouchej, Démone!“ zaslechla jsem něčí hlas. „Za to, že ses opovážil vstoupit mezi nás a dokonce pár z nás zabít, si zasloužíš smrt!“ Davy šílely. Jako, když by oslavovaly začátek míru. Ale tak to nebylo. Ani zdaleka ne! Oni, oni chtějí zabít mého Kitsuneho! „Co se tak šklebíš, Démone! Prohrál si!“ promluvil znovu ten hlas. Donutil mě znovu pohlédnout na mou lásku. Opravdu, ten blbec se stále usmívá.
„Něco mi říká, že tu došlo k omylu, člověče.“ poznala jsem to. Jeho hlas, nebyl vůbec nijak poznamenaný jeho zraněními. Oddychla jsem si. Částečně. Hlavou mi proběhla myšlenka. Zcela správná. Kitsune za žádnou cenu neprozradí kdo je. A to hlavně kvůli mně! Slíbil mi, že se mnou zůstane. Dala jsem si ruku před pusu! Chtěla jsem vykřiknout! Chtěla sem mu říci, ať uteče, ať se zachrání! Ale nedokázala jsem to. Jak sem pořád slabá! Slzy my tekly v proudech po nachově růžových tvářích a moje ruce se nemohly zbavit strachu, a proto se třásly. To je vše, co dokážu! Utíkat a schovávat se! Pohled na mou lásku, jedinou lásku jak se nechá mlátit od lidí, které by v normální situaci už dávno zabil jen kvůli tomu, aby mohl zůstat po mém boku.
Něco se změnilo, když pár z nich tasilo svoje meče.
Moje srdce! Teď mi narazilo tak silně do hrudi! Au...! Zase! Jakoby mě k něčemu...ukazuje mi cestu? Pohlédla jsem na Kitsuneho. Usmála sem se. Chápu! Udělám to!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Pokráčko Laughing out loud A jsme v půlce story Smile

5
Průměr: 5 (3 hlasy)