Jsem jen šílený démon, né? (8.díl)

Kyuubi
Nic si nepamatuju. Mám vokno, jak po kocovině a to sem nic nepil. Zatracenej Uchiha, co to se mnou provedl. Přece jenom se mi něco začalo vyjasňovat. Takové světlo. Vycházelo s čela obrovské žáby. Asi už se ze mě stával idi*t. Moment! Namikaze dokázal přivolat žábu ale co to na ní vyvádí za kousky?
Najednou mě to světlo pohltilo a já zase upadl do komatu. To mi snad všichni dělají schválně. Probudil mě hlas. Jeho hlas. Namikaze se nad mnou skláněl a co bylo zvláštní neusmíval se.

„Už si vzhůru?“
„Když člověk otevře oči a překvapeně s nimi mrká, tak asi je vzhůru!“
„Ty nejsi člověk!“ Jestli čekáš, že se urazím, tak zbytečně.
„Teď děláš rozdíly? To dost brzo, Namikaze!“
„Nejsem tu, abych se s tebou hádal.“ Najednou!
„To už sem někde slyšel!“ Opravdu? Věřte mi!
„Mám pro tebe návrh!“ A sakra, tak takhle začaly i mí problémy s tím Uchihou. Návrh?!
„Ty a ten Uchiha máte stejný způsob vyjadřování, víš to?“
„Sklapni sakra a poslouchej!“
„Dobře, Hokáge-sama.“
„Víš, kde jsme?“ Rozhlédl jsem se. Až do teď sem si okolí nevšímal. Proč taky?
„Měl bych?“
„Je to tělo přesněji mysl mého syna.“
„Zajímavé, co tu děláme?“ Pořád sem měl trochu zpřeházené myšlenky. Není se co divit. Dvakrát mě ty mag*ři dostali do komatu.
„Zapečetil jsem obě naše duše do jeho těla!“ Cože?
„Cože si udělal?!“
„Slyšel jsi, tvoje nenávist tak nikoho neohrozí. TY zaplatíš svobodou a já životem!“ Nedávalo mi to smysl. Možná jen v jednom pořadí.
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč si mě zachránil před zblázněním a destrukcí?“
„Kvůli Yume, její smrt by potom přišla nazmar. Kvůli tomu, že miluju vesnici a mou povinností bylo jí ochraňovat. A kvůli tobě, abys věděl, že mi nejsi lhostejný. Jak si určitě myslíš!“ Myslel to vážně jako vždy. Viděl sem mu to na očích. Pravda? Sklopil sem hlavu. Rudé vlasy zakrývaly mou tvář.
„Díky.“ Nevěděl jsem, co na to jiného mám říci. To jediné slovo to ale zdá se vystihlo. „Víš, že tě bude nenávidět?“ Tolik ses na něj těšil.
„Vím.“
„Tvoje duše bude sice uzamčená společně s tou mou, ale nebudeš s ním moc mluvit. Jen ho sledovat.“ Tolik ses těšil, že budeš táta.
„Já vím.“
„Jsi blázen! Svěříš svojí výchovu dítěte démonovi a ještě mu na vše odpovídáš kladně!“ Tolik ho miluješ nad vše.
„Já vím.“
„Určitě taky víš, že mě nemusí zvládnout! Nečekej, že budu poslušný zvířátko!“ A přesto si sebe a jeho obětoval kvůli mně a vesnici.
„Nečekám. Přesto vím, že ho toho hodně naučíš.“ Jeho duše se pomalu začala vytrácet. Naposledy se na mě usmál a zmizel. Osaměl jsem ale ne nadlouho.

Minato
Světlo bylo všude kolem mě. Jutsu zabíralo. Cítil jsem, jak mou duši rve ven z mého těla. Ještě naposledy jsem pohlédl do těch modrých uslzených očí a políbil svého syna na čelo. Pak už byla jen tma.
Objevil jsem se někde v temnotě. Vypadalo to jako obrovský sál. Vodu sem měl po kotníky. Za mnou byla obrovská brána, která se uzavírala. Když s hlasitým zakvílením dosedla na své místo, zámky zacvakly. Pochopil jsem až ve chvíli, kdy se přede mnou zhmotnila postava. Kitsune v poloze spícího muže s rudými vlasy. Mluvil jsem na něj a šťouchal do něho tak dlouho dokavaď se nevzbudil. Vypadal strašně rozespale.

„Už si vzhůru?“ řekl jsem kysele. Doufám, že to vezme na vědomí.
„Když člověk otevře oči a překvapeně s nimi mrká, tak asi je vzhůru!“
„Ty nejsi člověk!“ Nevzal, choval se jak pitomec.
„Teď děláš rozdíly? To dost brzo, Namikaze!“
„Nejsem tu, abych se s tebou hádal.“ To vskutku ne. Musíš mě vyslechnout.
„To už sem někde slyšel!“ Ty jeho věčný keci!
„Mám pro tebe návrh!“ Musíš se postarat o mého syna. Chránit ho před ním. Než přijde čas.
„Ty a ten Uchiha máte stejný způsob vyjadřování, víš to?“
„Sklapni sakra a poslouchej!“ Nebral mě vůbec vážně!
„Dobře, Hokáge-sama.“
„Víš, kde jsme?“ Rozhodl jsem se změnit téma.
„Měl bych?“
„Je to tělo přesněji mysl mého syna.“
„Zajímavé, co tu děláme?“ Další dementní otázka, co asi? Potřeboval jsem tvojí sílu schovat pře Madarou Uchihou.
„Zapečetil jsem obě naše duše do jeho těla!“ Teprve teď jsem v jeho tváři zahlédl vážnost.
„Cože si udělal?!“
„Slyšel jsi, tvoje nenávist tak nikoho neohrozí. TY zaplatíš svobodou a já životem!“ Musel jsem tě nějak ochránit a zastavit Madaru. Jeho plán nesmí vyjít.
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč si mě zachránil před zblázněním a destrukcí?“ Musel jsem mu říci pravdu. Jinak to ani neumím.
„Kvůli Yume, její smrt by potom přišla nazmar. Kvůli tomu, že miluju vesnici a mou povinností bylo jí ochraňovat. A kvůli tobě, abys věděl, že mi nejsi lhostejný. Jak si určitě myslíš!“ Myslel sem to vážně jako vždy. Viděl sem mu na očích, že to ví. Sklopil hlavu, aby zakryl svou tvář za rudými vlasy. „Díky.“ Bylo to zvláštní, tohle od něj slyšet. Slyšet to od démona. „Víš, že tě bude nenávidět?“ Tolik sem se na toho prcka těšil.
„Vím.“
„Tvoje duše bude sice uzamčená společně s tou mou, ale nebudeš s ním moc mluvit. Jen ho sledovat.“ Tolik sem se těšil, že budu táta.
„Já vím.“
„Jsi blázen! Svěříš svojí výchovu dítěte démonovi a ještě mu na vše odpovídáš kladně!“ Tolik ho miluju nad vše.
„Já vím.“
„Určitě taky víš, že mě nemusí zvládnout! Nečekej, že budu poslušný zvířátko!“ A přesto sem ochotný, obětovat sebe a svého jediného syna kvůli němu a vesnici.
„Nečekám. Přesto vím, že ho toho hodně naučíš.“ Moje duše se pomalu začala vytrácet. Cítil sem to, jak se ztrácím. Naposledy sem se na něj usmál. Pak už nebylo nic.