Just another vampire story - 10. kapitola

  „Kde je Elizabeth?“ Ptá se zamračená Rose, když se mě celý den snažila najít spolu se dnem předchozím.
  „Nemám páru, najednou zmizela,“ Mary nervózně přešlapuje za recepcí, rozhlížejíc se kolem a doufajíc, že nepřiběhne její matka, aby jí mohla znovu poučovat o chování k hostům. „Nevěřim, že by jen tak odešla, aniž by něco řekla…“
  „Hádám, že máš pravdu, i když jí skoro neznám.“ Přikývne na souhlas s rukama v bok. Poněkud naštvaná, že jsem se jen tak vypařila. Přesto, že jediný, komu jsem scházela, je Mary, Rose a Andrew. Možná i Kate by byla podrážděná, že jsem jí zmizela z dohledu, kdyby nebyla příčinou mého náhlého zmizení.
  I když mě samotné to připadá mnohem déle, než pouhé dva dny. Vysvětlení je dosti jednoduché. Kate začala svojí osobní pomstu.
  Představte si skleněný box, který používají kouzelníci snad ve všech filmech, plný vody, ale bohužel bez možnosti úniku. Také tento box není uprostřed pódia, ale hlubokého lesa.
  Jak si Kate všimla při své poslední návštěvě, nemohu zemřít. Mé tělo se vždy vrátí do původního stavu, ať už chci nebo ne. A bolest zůstává.
  Řekněte, už jste se někdy topili? Stále dokola a dokola? Ten pocit, když se vaše plíce plní vodou. Když nedokážete vyslovit ani hlásku. Když díky boji o trochu vzduchu nabíráte jen vodu a vaše tělo těžkne a těžkne, dokud nepřestanete s veškerým pohybem a vzdáte i pokus o dýchání. Dokud neztěžknou i vaše víčka a vaše srdce nepřestane tlouct. Já tento pocit znám až velmi dobře, nejen díky těmto dvěma dnům.
  Bylo mi snad dvanáct let, šla jsem se projít v zimě k jezeru. I přes matčiny rady a obavy jsem vešla na led a klouzala se po něm jak zběsilá. Led byl dost silný i uprostřed jezera. Sice nebylo nijak zvlášť velké, ale velmi hluboké. Smála jsem se, pobíhala a klouzala se, dokud se neozvalo první zapraskání.
  Byla jsem zrovna uprostřed jezera, když se od mé nohy táhla dlouhá prasklina. Z náhlého strachu jsem se nedokázala ani pohnout, bála jsem se i dýchat, aby se prasklina ještě víc neroztáhla. Jenže rozum, přestože panikařil, mi radil, abych se dostala ke břehu. Klesla jsem na kolena s pevně zavřenýma očima. A aniž bych je otevřela, sunula jsem se ke břehu, který byl nejblíže. Urazila jsem ale jen dva metry, než se ozvalo hlasité rupnutí.
  Nevědomky jsem vykřikla a díky tomu výkřiku jsem při ponoření nadýchala první doušky vody. Máchala jsem rukama okolo, jenže když neumíte plavat, je vám to houby platné. Chvíli jsem ani nedokázala rozeznat, jakým směrem je vlastně hladina. Ale i po zjištění tohoto faktu jsem nedokázala nic dělat, lapala jsem po dechu a vzhlížela nahoru s marnou nadějí.
  Nakonec tak marná nebyla. Silueta muže, který natáhl ruku a vytáhl mě ven. Tak matná a zároveň živá vzpomínka. Ani dnes nevím, kdo ten muž byl. Nebo jak věděl, kde je můj domov, kam mě podle matky sám donesl. Byla tak vystrašená a plná starostí, že na toho muže ani nepohlédla a tak se z něj stal můj tajuplný zachránce.
  Dokonce i teď nevědomky natahuju ruku, jako by byl nade mnou a mohl mě vytáhnout ven a zachránit z tohoto utrpení. Jenže jedinou osobou široko daleko je Kate, která mě pozoruje s unuděným a zároveň škodolibým výrazem ve tváři. Když totiž vymyslíte, jak někoho donutit trpět, nebude vás bavit dívat se na to dva dny v kuse. Tedy, už tři dny, pokud se nepletu.
  Kate přejde ke skleněné nádobě a ranou pěstí rozbije sklo. Uhne, aby jí náhodou nepocákala voda, a já vypadnu ven jak pytel brambor. Začnu vykašlávat vodu a nakonec zachroptím: „Už je po pomstě, nebo tě to jen přestalo bavit?“
  „Po pomstě? To tak,“ rozesměje se a pomalu ke mně přejde a sedne si do dřepu.
  „Vím, že to byl tvůj bratr, ale proč zacházíš tak daleko?“ Zeptám se, s tělem už v naprostém pořádku.
  Sáhne po střepu, který vedle ní leží a zabodne mi ho do boku. „Absolutní rozkaz.“
  „Cože?“ zasyčím, když popadnu dech a očekávám další bodnutí.
  „Zapomněla jsem, že o tom smí vědět jen upíři,“ ušklíbne se a zabodne střep do mé nohy. „Absolutní rozkaz je neporušitelný, smí ti ho dát ten, kdo tě přeměnil. Může tě donutit k čemukoli. Mě přeměnil můj bratr a jeho rozkazem bylo udělat vše, co bude chtít.“ Střep mi vryje do ruky a zatočí s ním, dává si ale velký pozor, aby se nedotkla ani kapky mé krve.
  „Jedním z jeho přání bylo, abych zůstala vždy po jeho boku. Takže část prachu, co z něho zbyla, musím stále nosit u sebe.“ Vytáhne skleněnou lahvičku z kapsy krátké kožené bundy. „Taky si přál, abych ho milovala jako nikoho jiného. Abych mu zajišťovala přísun čerstvé krve. Abych ublížila všem, co pomyslí na to, že ublíží jemu. A ty jsi ho zabila.“ Bodne mě do břicha a natáhne se pro další kus skla, který mi zarazí do stehna.
  Postupně do mě zabodá další sklo - do paží, nártů, lýtek, zápěstí, hrudníku, třísel i do krku.
  „I kdybych už pomstu nechtěla, nemůžu dělat nic jiného.“ Pozoruje, jak ze mě vytéká krev a jak se jí dusím. „Buď budeš trpět, nebo budu muset zemřít. Nebo spíš se musí někomu povést mě zabít.“ Dívala jsem se do její tváře a viděla sklíčenost. I přes bolest, kterou jsem cítila, mi došlo, co její slova znamenají.
  Náhlé zapraskání větví, které se ozvalo, upozornilo Kate na to, že je nejvyšší čas odejít. Zašustění listů nedaleko mě a pak pomalé kroky. Ztěžka jsem otočila hlavu a spatřila jsem zamračeného Andrewa. Poklekl blízko mě, tak aby se nedotkl mé krve, co byla všude kolem a velmi rychlými pohyby vyndával kusy skla z mého těla. Rány se rychle zacelily, ale byla jsem vyčerpaná, kvůli neustálému vracení těla do původního stavu. Nedokázala jsem promluvit, jen jsem zavřela oči a upadla do bezvědomí.

  Po otevření očí jsem byla ve své posteli omytá od krve a v čistém oblečení. Miu starostlivě seděla u mé hlavy a mrskala ocasem. „Hádám, že to nebyl sen,“ zeptám se a odpovědí mi je tiché, krátké zavrčení.
  „Ty jsi ho přivedla?“ Zvednu se do sedu a i teď mi Miu přisvědčí a zároveň mi položí zajímavou otázku.
  „Ne,“ zavrtím hlavou. „Nebyla jsem ráda, ani se mi neulevilo, spíš naopak. Miu, slyšela jsi někdy o absolutním rozkazu?“ Přesně jak jsem očekávala, i pro ni to byla novinka.
  Pomalu jsem vstala, s tělem rozbolavělým a třeštící hlavou. Byla jsem pryč tři dny a další dva v bezvědomí. Ředitel všem napovídal, že jsem zkolabovala a skončila v nemocnici na pozorování, a že bych měla ještě odpočívat doma, ať mě nikdo neruší.
  Jak moc dobrý je lhář? Kdy vlastně říká pravdu? Řekl mi vůbec někdy něco, co byla pravda? Má mě rád? Proč šla Miu za ním, a ne za Rose? Dal Andrew Tommasovi absolutní příkaz?
  Na poslední otázku ale znám odpověď. Musel mu něco rozkázat. Ale co potom to, co mi řekla Rose? Nic nedává smysl.
  Opláchnu si obličej v umyvadle a podívám se na sebe do zrcadla. Rose vejde do pokoje, aniž by zaklepala. „Jsem ráda, že už jsi při vědomí. Co se stalo?“ Zeptá se stojíc ve dveřích koupelny.
  „Co ti rozkázal Tommas?“ Její otázku naprosto ignoruju a pozoruju její reakci v odrazu zrcadla. Šokem vytřeštěné oči i ústa a následně nervózní přešlápnutí a polknutí nasucho.
  „Jak o tom víš?“
  „Co ti rozkázal?!“ Vyhrknu naštvaně.
  „Nesmím zabíjet lidi pro krev.“ Kapituluje a posadí se na kraj postele.
  „Tak proto máš přátele, kteří ti poskytují krev… A jaký rozkaz dostal Tommas?“
  „To nevím, nikdy mi to nechtěl říct. Možná ani nemůže. Pokud vůbec nějaký rozkaz dostal.“
  „Jaká je pravděpodobnost, že mi ředitel odpoví?“ Nevědomky vyslovím svou myšlenku nahlas a jdu se posadit vedle Rose.
  „Počkej, to on přeměnil Tommyho?“ Vyhrkne skoro naštvaně. Pouze přikývnu.
  „Copak tobě Tommas nic neřekl o jeho předchozím životě? O tom, co se dělo než zemřel?“
  „Nikdy nic,“ zakroutila hlavou. „Nesměla jsem se na nic ptát, a když jsem se ptala, buď mě ignoroval, odpálkoval, nebo seřval. Říkal, že nemá cenu zabývat se minulostí.“

  „Tommy, jak vypadala maminka?“ Ptám se znova a doufám, že konečně odpoví.
  „Záleží na tom snad?“ Řekl ke mně otočený zády a listoval nějakými dokumenty, týkající se… ani to mi nikdy neřekl, ale to mě ani nezajímalo. Při každé mé otázce na matku mu ztvrdl hlas. A nejen na matku, ale na cokoliv, co se týkalo jeho minulosti.
  „Mně ano, Tommy,“ odpovím zoufale. Už dva roky, od mých deseti, mu neříkám táto, otče, nebo cokoli. Od deseti je to prostě Tommy a tím zůstane, dokud mi neodpoví. Je to jeho trest. I když on to tak nevidí.   „Jsem jí podobná? Co měla ráda? Můžeš mi, Tommy, říct alespoň něco?“
  „Minulost by měla zůstat minulostí,“ téměř to zašeptal.
  „I to, kdo tě přeměnil? Jsem tvoje dcera, proč mi všechno tajíš?“
  „Rose!“ Vykřikl, až se mi srdce strachem zastavilo. I když jsem věděla, co je zač už od narození, jeho špičáky mě stále děsily. „Nehodlám se stále opakovat! Už se na nic neptej. Nikdy! Je ti to jasný?“ Pokračoval v křiku a s posledními slovy odešel z místnosti a prásknul za sebou dveřmi.

  „Rose? Děje se něco?“ Položím jí ruku na rameno.
  „Promiň, na něco jsem si vzpomněla.“ Zavrtí hlavou. „Ohledně pana Graye… Potom, co tě sem přinesl, zmizel. Nikdo neví kam. Je mi dost jasný, že jsi měla v plánu jít za ním.“
  „Vlastně ani ne… Mám na něj dost otázek, ale jsem si jistá, že mi na ně dobrovolně neodpoví. A tak nějak jsem předpokládala, že zmizí pokaždé, když s ním budu chtít mluvit. Objeví se, až bude zas něco potřebovat, nebo aby mi zas podrazil nohy… Pověz mi, Rose, jak tě vlastně našel?“
  „Asi přes mé přátele. Zametám po sobě stopy, ale přátel se zbavit nedokážu a ani nechci. Měla bys jít uklidnit Marry, dost se o tebe bála.“ Vstane z postele a snaží se zakrýt smutek, co z ní vyzařoval, když mluvila o svých přátelích. Hádám, že jsme rodinka plná tajemství.
  „Ještě jedna věc,“ otočí se mezi dveřmi, „kdo ti to udělal?“
  „Někdo, komu jsem ublížila. Nedělej si s tím starosti, nějak to zvládnu.“ Pouze přikývla, ale s mou odpovědí byla nespokojená. Ani se nedivím.
  Marry za mnou přiběhla a objala mě hned, jak mě uviděla, za což jí vynadala její matka. Přesně jak Marry předpokládala, dala jí přednášku o tom, jak se chovat k hostům. Má poznámka, že by jí neměla před hosty poučovat, přilila pouze olej do ohně. Ale nějakým záhadným způsobem mi to udělalo radost. Raději jsem ale vzala na sebe vinu, proč se Marry ke mně nechová jako k hostovi, ale ke kamarádce. Vysvětlila jsem, proč jako nezletilá bydlím v penzionu sama a také proč nechci, aby se ke mně Marry chovala přehnaně zdvořile.
  Paní McRanová se uklidnila až poté, co jsem jí ujistila, že peněz mám dost, a že veškeré náklady uhradím. Pověděla jsem jí také, že rekonstruuji Richvillskou vilu. Její reakce také nebyla moc hostitelská: „Zbláznila jste se?“ Nezbývalo mi nic jiného, než se zasmát.
  „Je to možné, madam,“ smála jsem se dál, když na mě nevěřícně koukala a kroutila hlavou. Marry byla také pobavena reakcí její matky, přesto, že reagovala úplně stejně, jako ona. Ale obě mají pravdu. Jen blázen by chtěl žít v domě, kde někoho zavraždili a kde údajně straší. Tedy, já blázen nemůžu být, protože vím, kdo tam zemřel. Pokud to samozřejmě nebyl ještě někdo jiný.
  „Ten dům je prokletý,“ řekla nakonec paní McRanová s rukama v bok.
  „Prokletý?“ Nadzvedla jsem jedno obočí, tohle slovo jsem už dlouho neslyšela.
  „Jo,“ přikývla. „Teda ani ne tak ten dům, jako rodina, která ho vlastnila.“
  „Povídejte, prosím.“ Pobídnu jí a napjatě čekám, co zbylo z těch řečí, po tak dlouhé době. Není pro mě žádná novinka, že jsme prokletá rodina. Tehdy jsem to slýchávala každý den, jeden z důvodů, proč jsem odešla z města. Ale co zbylo po třech stovkách let?
  „Jméno tý rodiny si sice nepamatuju, ale údajně měli dceru, kterou provdali a postavili pro ni a jejího muže ten dům. Po nastěhování tam toho muže někdo zavraždil. Ta dívka se vrátila zpět k rodičům, kde prý porodila mrtvé dítě. A její rodiče z neznámého důvodu spáchali sebevraždu, skoro ve stejný čas. Dívka se prý zbláznila, že vídala ducha svého manžela a nakonec se utopila v řece. I otec toho manžela zemřel, někdo mu podřízl hrdlo v jeho kanceláři. I když kdo ví, jak to bylo ve skutečnosti. Je to strašně dávno.“ Mávla rukou, jako by to byla jen báchorka pro malé děti, přestože tomu sama věří.
  „Zajímavá historka,“ zkonstatuji a porovnávám tento výmysl se skutečností.
  „Nevim, proč vykládáš tuhle verzi, mami,“ zamračí se Marry téměř naštvaně. „Vždyť ten příběh tehdy někdo sepsal, je to v historický části knihovny…“
  „On to někdo sepsal?“ Zasměju se nefalšovaně.
  „Myslim, že to byla služebná tý holky.“Přikývne Marry a teď se na ní mračí její matka, pravděpodobně je nerada opravována. „Podle tý knihy byly kamarádky, nebo tak nějak a jmenovala se-“
  „Carol,“ skočím jí do řeči. Ještě dnes si pamatuju její snědou pleť a zelené oči. Neustále naoko naštvaný výraz. Jak jsme si povídaly celé noci. A jak mě mrzelo, že nemůže jít do vily se mnou. I když její štěstí bylo přednější před mým pohodlím. I ona se totiž v té době bláznivě zamilovala, do kováře, který pracoval dvě ulice od našeho domu. Mladý, svalnatý, hnědovlasý a hnědooký. A opravdu pěkný. Možná byl i pěknější než Tommas, ale to bych tehdy nikdy nepřipustila.
  Byli krásným párem. A měli spolu tři nádherné děti. Tajně jsme se scházely jednou za čas u staré jabloně nedaleko města. Věděla o kouzle, co na mě Emily použila. Vyprávěla jsem jí, co se toho večera stalo, ale nikdy by mě nenapadlo, že to sepíše. Nikdy se o tom ani slůvkem nezmínila. Nikomu neprozradila mé tajemství, aspoň to jsem si myslela. Ale asi musela ukojit zvědavost své cery. Na naše setkání, která byla jednou za pět let, vodila totiž i své děti. Bylo zvláštní vidět je, jak stárnou a rostou.
  Přivedla je ale jen třikrát, aby si nezapamatovali moji nestárnoucí a neměnící se tvář. I když to nakonec nezabralo. V den, kdy nepřišla na smluvené místo, jsem se vydala do města. Tušila jsem, co to znamenalo, ale doufala jsem, že se pletu. Zaklepala jsem na dveře jejich domu, z mladého a svalnatého mladíka se stal rozklepaný stařík s bělavými vlasy a hrbem na zádech. Šel o holi a přidržovala ho postarší žena se snědou pokožkou, posetou vráskami.
  Vykulila na mě své zelené oči a řekla svému otci, aby se šel posadit, že to je návštěva pro ni. Zavřela za sebou dveře a pobídla mě, ať jí následuju. Došly jsme k staré jabloni, kde se posadila na samé místo, kde sedávala její matka. Pamatovala si mě, přestože mě naposledy viděla, když jí bylo šestnáct a teď jí bylo kolem šedesáti. Vymluvila jsem jí to a řekla, že jsem Elizabethina vnučka. Ani mě nepřekvapovalo, že mi nevěří, ale hrála tu hru se mnou.
  Aniž bych jí musela pobídnout, vyprávěla mi, co se s Carol stalo, jak zemřela a kdy.   Nevyprávěla mi to jako cizí osobě, která se zajímá, ale jako nejlepší kamarádce její matky. Několik dní před tím, než Carol zemřela, dívala se z okna směrem k jabloni.
  Každý měsíc navštěvovala hrob mých rodičů a hrob Tommase, přesto, že věděla jak prázdný ve skutečnosti je. Vyprávěla své jediné dceři o kamarádce, která ztratila vše, co milovala. Také mi tenkrát pověděla, že vzpomínky na mě pro její matku byly velmi důležité a že se postarala o to, aby nikdo nezapomenul tak smutný příběh plný lásky. Větší lásky, než tu, kterou cítila ke svému muži, svým dětem a vnoučatům.
  Dokonce mi poděkovala, že se její matka mohla dožít tak úctyhodného věku, stejně tak, jako její otec, ona a její bratři. Prý jí Carol řekla o Emily a jejích kouzlech, když se mnohokrát divila, že žijí déle, než lidé kolem nich. Také mi popřála mnoho štěstí, abych našla to, co hledám.
  Ale nezmínila se, že by její matka sepsala knihu. I když mi vlastně dala dost velký náznak něčeho takového.
  Po zjištění, že je kniha o mém neštěstí, jsem se vydala do knihovny a hledala, kde je stará kniha. Byla zavřena ve skle na červeném polštářku, jako by to byl klenot.
  „Nejstarší kniha, která se z tohoto města zachovala. Poklad jak naší knihovny, tak naší rodiny.“ Ozve se za mnou, když přiložím ruku na sklo. Otočím se a spatřím zelené usměvavé oči.
  „Rodiny?“ Zeptám se na ujištění, ale jistá podobnost rysů v jejím obličeji je.
  „Carol Liorisová byla mou prababičkou. Tato kniha obsahuje příběh o osmnáctileté dívce, která si zažila peklo a jediné na co myslela, bylo dobro její kamarádky a láska k jejímu manželovi a dceři. Je pár kopií této knihy, takže pokud si to chcete přečíst, můžeme Vám jí zapůjčit.“ Pokývnu hlavou na souhlas. Zajímalo by mě, jak zní můj příběh od někoho jiného. Zatím se zdá, podle slov její pravnučky, že jsem světice.
  Z regálu vytáhne tenkou knihu ovázanou v kůži, dokonalá kopie originálu. Spíše než jako kniha to vypadá jako zápisník. Není divu, v tehdejší době bylo svazování knih jen pro bohaté, proto to napsala do notesu, který se dal sehnat snadno. Příběh byl pochopitelně napsán ručně úhledným písmem, stejně tak jeho kopie.
  „Knihu vypůjčujeme proti podpisu, vrátit jí musíte do měsíce, pokud dobu neprodloužíte. Vaše jméno?“ Vezme do ruky pero a vyčkává.
  „Elizabeth Rough,“ odpovím bez přemýšlení. V očích se jí zaleskne překvapení a pak se mírně usměje.
  „Je mi ctí vás poznat, slečno Elizabeth.“ Stále s úsměvem odejde od pultu, aniž by zapsala mé jméno a zmizí za stěnami knih.
  Přišla jsem domů a poprosila paní McRanovou o čaj, když jsem kolem ní prošla. Posadila jsem se do proutěného křesla a zaujala svou čtecí polohu. Vyzula jsem tenisky, nohy dala pod sebe a zapřela se jedním loktem o opěradlo. Přejela jsem rukou po jemné kůži. Otevřela jsem zápisník na první stranu, kde stálo:

  Zdá se, že její potomci na mne opravdu nezapomněli, pousměju se, když si vzpomenu na paní knihovnici.
  „Takže jste si půjčila tu báchorku?“ Zeptá se paní McRanová, když vedle mě položí zelený čaj.
  „Je to příběh, madam,“ poklepu na název. „Děkuji za čaj.“
„Elizabethin příběh? Má stejné křestní jméno jako vy, doufejme, že se s ní nebudete ztotožňovat.“ Nemohu si pomoct a musím se rozesmát.
  „Promiňte,“ snažím se uklidnit svůj záchvat smíchu, ale paní McRanová raději dotčeně odejde. Ztotožňovat se s někým, kdo jsem já?
  Ještě než otočím stranu, přijde Miu a začne se vyptávat. „Jdu číst svůj příběh,“ pousměju se. Miu zavrčí a s naježeným ocasem zase odejde. Můj příběh jí očividně leze krkem. Zakroutím hlavou a pustím se do čtení.

Povídka ke stažení: 

JAVS 10.