Just another vampire story - 6. kapitola

 „Jak vlastně vypadá vaše dcera, slečinko?“ Zeptá se mě starosta. Od sešlosti upírů u mého domu uběhl již týden, přesto se o detaily jejich hledání zajímají až teď. Starosta se mnou svolal schůzi předešlého večera. Zajímavé, že čas a místo setkání mi musela říct Miu.
 „Těžko říct,“ pokrčím rameny ignorujíc jeho oslovení. „V životě jsem ji neviděla. Jako miminko měla plavé vlasy, ale jejich barva se mohla časem změnit. Jediné, co vím jistě, je, že má zelené oči. Být vámi, víc bych se soustředila na Tommase, přestože svou dceru chci vidět víc. Její jméno je Rose, mimochodem. Třeba to pomůže, pokud ještě žije a Tommas jí nedal jiné jméno. Když jí unesl, moc se nezajímal o to, jak se naše dcera jmenuje.“ Ušklíbnu se sarkasticky a podepřu si bradu rukou, kterou se opírám o opěradlo. Zajímavé, že jak starosta, tak i Andrew mají oblibu v měkkých látkových křeslech s dřevěnými opěradly, nohami a okraji.
 „Je těžké Vám vyjít vstříc, když vůbec nic nevíte.“ Odfrkne si starosta a pohrdavě se na mě podívá.
 „Možná mi bude těžké jít vstříc hlavně kvůli tomu, že se nesnažíte, pane starosto. Nemohu Vám dát informace, které nemám. Proto jsem Vám řekla, ať se soustředíte na Tommase, to on ví vše o mé dceři a pokud se nám poštěstí, bude Rose s ním. Hádám, že znáte spoustu upírů, když žijete minimálně tří sta let a tudíž i předpokládám, že pro Vás nebude tak těžké najít někoho, koho znáte. Schválně, řekněte mi, opravdu jste Tommase viděl naposledy, když byl ještě člověkem?“ Podívám se na něj podezřívavě a zkoumám jeho obličej, aby mi neunikl jediný pohyb jeho tváře.
 „Pochybujete snad o mně? Nepatřím mezi lháře, slečinko!“ Rozčílí se, až mu vyjede žíla na čele.
 „Opravdu nepatříte mezi lháře?“ Pousměju se. „Proč tedy tajíte lidem svojí totožnost, Vy i všichni ostatní. Každý lže, tak na mě, prosím, nehrajte tuto hru. Nejsem žádná slečinka, žiji tři sta let, dokážu rozpoznat lži a pravdu lépe, než kdokoli jiný. A teď odpovězte na mou otázku. Nenechám Vás vyhnout se jí.“
 „Nejsem si jist, jestli jsem ho viděl. Možná ano, možná ne. Viděl jsem už spoustu tváří a slyšel spoustu jmen. Nemůžete očekávat, že si budu pamatovat všechny lidi a upíry, které jsem viděl během takové doby! Jsem upírem už dost dlouho, proto není žádným překvapením, že mě paměť šálí. Už dávno se mi začaly proplétat vzpomínky z minulosti a sám nevím, co bylo dřív. Ani jestli jsem Tommase viděl poté, co byl pohřben.“ Poví se stisknutými čelistmi a prohmatává si levý spánek. „Prosím Vás, vždyť já už ani pořádně nevím, jak dlouho žiju! Upíři mají dobrou paměť, to ovšem, ale jak sama vidíte, neproměnili mě, když jsem byl mlád jako Vy. Myslím, že jsem oslavil šedesáté narozeniny, když se to stalo! Och, ani tím si nemohu být jist!“ Kroutí hlavou a vztekle podupává nohou.
 „Děkuji za Vaši upřímnost, velmi si toho cením a dobře chápu, že nebylo jednoduché říct to nahlas. Nemusíte se bát, nechám si toto tajemství pro sebe. Předpokládám, že se bojíte, že by to mohlo narušit Vaši autoritu, nemýlím se?“ Nakloním se ke stolu a usrknu z příliš hořkého bylinného čaje. Starosta pouze přikývne.
 „Možná vím, jak se dozvědět, zda jste Tommase viděl po jeho… smrti. Potkal jste ho někde jinde, než v tomto městě, někde dál než v okolí padesáti kilometrů?“ Zeptám se, doufajíc, že alespoň takhle bych se mohla něco dozvědět.
 „Kupodivu viděl, v San Francisku, když jsem vyučoval historii na jedné méně známé univerzitě. Bohužel nevím, zda byl jedním ze studentů, nebo jestli jsem ho potkal v baru, nebo kdekoli jinde a stejně tak ani nemohu říct, jestli byl někdo s ním. Obávám se, že já sám Vám nebudu nijak nápomocen, slečno…“ Zakroutí znovu hlavou zamračen a bloudící ve svých vzpomínkách. Náhle se jeho tvář rozjasní, vytáhne tlustou knihu vázanou v pravé kůži a začne v ní zběsile listovat.
 „Ach ano, tady to je!“ Téměř radostí vykřikne, když se zastaví na jedné ze stránek. „Kontakt z univerzity, upír, pochopitelně.“ Vysvětlí, aniž by mi věnoval jediný pohled a natáhne se k pevné lince, aby vytočil číslo.
 „Není tak starý jako já, ani z jednoho hlediska. Měl, spíš mohl by vědět to, co já už zapomněl.“ Dodal, když čekal. „Zdravím, starý příteli! Jak se ti daří, po všech těch letech? Och ano, já se mám báječně. No jistě, co teď vlastně děláš? Aha, aha… hmm, jaká škoda. Jistě, to by neměl být problém. Neboj, to se dá zařídit, jasně. To bych od tebe ale nečekal! Haha! Ty jsi čím dál větší blázen, příteli! Proč volám? Ach ano, málem bych zapomněl…“ zarazí se a podívá se na mě, téměř provinile. Já se na něj pouze zamračím. „Když jsme učili na univerzitě… Ano, na jaký jiný univerzitě jsme spolu asi učili? A neskákej mi do řeči. Prostě poslouchej! No, tak když jsme spolu učili na univerzitě, nebyl tam někde někdo jménem Tommas Rough? Vážně? Aha, hmm, jasně… Dobře. Jo. Chápu, rád jsem tě slyšel příteli, už budu muset končit, mám něco rozjednaného. Já? Jsem starosta, práce na nic, znáš to. Jo, jo, měj se. Na slyšenou!“
 Zaklapne sluchátko a znaveně si oddychne. Vytáhne kapesníček z náprsní kapsy saka a otře si jím nezpocené čelo. Zdá se, že na mě opětovně zapomněl a tudíž mi nezbude ani nic jiného, než si odkašlat, abych ho upozornila na svou přítomnost.
 „Tak,“ začne, když se na mě téměř zmateně podívá. „To jméno mu něco říká, ale není si tím moc jist. Podívá se do svých zápisníků, co používal na univerzitě a dalších svých věcí, aby se ujistil, zda ho zná, nebo ne. Také má přítele barmana, tak se zeptá jeho. Snad najdeme nějaké vodítko. Ach, jsem to ale k ničemu! Zapomněl jsem se zeptat na vaši dceru!“
 „Ještě s ním budete mluvit, ne? Tak se o ní můžete zmínit tehdy, ale raději si tuto poznámku někam napište. Vaše paměť je na tom opravdu bídně, pane starosto.“ Povím spíš překvapeně, než že bych mu chtěla vyhubovat, nebo cokoli jiného. „Už budu muset jít, prosím informujte mě, jakmile se něco dozvíte. Také se zeptejte upírů v tomto městě. Nevím, kdo Tommase znal a kdo ne, ale Andrew ho možná viděl před dvěma sty lety na maškarním bále v Itálii, třeba bude někdo vědět víc.“
 „Zajisté slečno Elizabeth. Budu se snažit.“ Doprovodí mě ke dveřím své kanceláře a já při odchodu z ní alespoň vím, že právě teď má starosta opravdu snahu najít mou rodinu. Vím, že teď už mi nelže. Jenže co ostatní?

 Místo toho, abych šla do školy, kde mi zatím utekla jen první hodina, se vydám do hotelu. Od zítra začíná testové období a i přes mé stáří, zkušenosti a znalosti, mi základy chemie a biologie nic neříkají. A ve fyzice také ještě trošku tápu. Ani o jednom z těchto předmětů bych nejraději neslyšela. Ironií je, že když jsem měla svého soukromého učitele, kterého můj otec najal, neustále jsem se ho ptala na všechny tyto vědy. Jenže dívkám tehdy nebylo povoleno se učit něčemu, co je údajně pro muže.
 Studovala jsem pouze literaturu, měla jsem lekce správného chování, vyšívání. Jako dívka jsem se naštěstí mohla alespoň učit hrát na piáno, nebo na housle. A samozřejmě nesměly chybět ani lekce tance. Přestože jsem nikdy neměla ráda bály, protože to byly spíše maškarády plné přetvařování se a lhaní, vždy když jsem mohla tančit, připadala jsem si svobodně a téměř jako bych mohla opravdu létat. Tanec a hraní na nástroje byli mojí svobodou a vášní.

 „Mohl bych tě požádat o tanec, má sladká Elizabeth?“ Přešel ke mně Tommas a nabídl mi rámě. Mírně se usmíval a v jeho očích se zračila modř, jako vždy, když měl radost a smál se. Odložila jsem sklenku letního vína, zavěsila se do jeho paže a pomalu jsme vyšli k tanečnímu parketu. Nedokázala jsem od něj odtrhnout oči, od té jeho krásné tváře a ještě nádhernějšímu úsměvu.
 „Musím se předem omluvit Elizabeth, zajisté udělám znovu spoustu chyb a možná tě i pošlapu.“ Začervená se nervózně a uhne pohledem. Je pravda, že při každém tanci na mě několikrát šlápl a celý červený se mi omlouval za každou maličkost. Ale přesto, že mě z našeho tance vždy bolely nohy, byla to ta nejúžasnější věc na světě.
 Když jsem tančila s ním, jako by na ničem jiném nezáleželo. V tu chvíli jsme tam byli jen my dva.
 „Omlouvám se,“ řekl a vyrušil mě ze snění. Byla jsem tak soustředěná na své pocity, že jsem si neuvědomila, že mi opětovně pošlapal nohy.
 „Nemáš se za co omlouvat, Tommasi. Při každém tanci se tvé schopnosti zlepšují. Navíc, ta bolest stojí za tento nádherný pocit, za to, že tu mohu být s tebou. Odpustila bych ti cokoli na světě.“ Odpovím potichu, aby to slyšely pouze jeho uši a aby mou tvář viděl jenom on. Hledím do jeho tváře téměř jak poblouzněná husička, která se poprvé v životě zamilovala na první pohled. „Miluji tě, Tommasi.“
 „I já tebe, má krásná Elizabeth,“ pohladí mě po tváři a přestaneme tančit, přestože skladba stále nedohrála.

 Písemné období skončilo dříve, než jsem očekávala, přestože trvalo dva týdny. Překvapením pro mě nebylo pouze to, že jsem veškeré testy zvládla, i když u testu z chemie tomu stále nemohu uvěřit, ale spíše to, že se za odměnu za úspěšné výsledky testů bude konat tematický ples. Proč je to pro mě překvapením?
 Bohužel jsem byla příliš zaslepena studiem, přemýšlením nad renovací domu a nad informacemi ohledně Tommase, žádné pokroky, pochopitelně, že jsem si nevšimla plakátu vyvěšeného vedle dveří ředitelny. A to i přes mé čtyři návštěvy během uplynulých dvou týdnů. Budiž, plakát bych pochopila, ale stejně jako Marry ani já nerozumím tomu, že jsem nepostřehla své spolužáky, jak o něm mluví.
 Což není jediná věc, o které mí spolužáci mluví. A nejen oni, i profesoři. Díky Marry a Davidovi jsem se dozvěděla o mém pravděpodobném vztahu s ředitelem. Všem je příliš podezřelé, že by se nějaká studentka chodila tak často ptát na nějaké dotazy ohledně studia, nebo čehokoli jiného spojeného se školou. Zajímalo by mě, co by říkali, kdyby si všimli, že ještě mnohem častěji chodím za starostou. Z čehož se nakonec stal téměř obdenní zvyk. Andrew si těchto mých návštěv všiml, tudíž na ně začne chodit se mnou, abychom mohli probrat nějaké věci a nemuseli se scházet ve škole. Nebo aby mě znovu nepřepadl v mém pokoji.
 O Tommasovi ani Rose se zatím nikdo nic nedozvěděl, ale teorií, které nám všem jsou k ničemu je stále víc a víc. Richvillská vila je na tom ale podstatně lépe. Nebo spíš konečně bude. Starostovi se podařilo najmout pár řemeslníků, jenže nejdřív bude stejně potřeba dům nechat posoudit statiky, aby se mohlo vůbec něco začít dít. To znamená jen další protahování a rekonstrukce samotná začne možná až za měsíc. Času mám dost, takže mi to ani nevadí, ale je divné být teď s Marry v hotelu, když se tam každý den potlouká David. Možná je to víc těžké, než divné. Vídat každý den zamilovaný pár a vzpomínat staré časy, které se možná nikdy nevrátí zpět.
 „A jaké je téma?“ Zeptám se, když se mi konečně podaří přejít šok, že zítra v podvečer jdeme na ples.
 „Já to pořád nechápu!“ Chytá se Marry za hlavu a chodí dokolečka vedle jídelního stolu, kde jsme zrovna večeřely, když se mě zeptala, jestli půjdu na ples. „To sis vážně ničeho nevšimla? To seš takovej šprt, že sis toho fakt nevšimla?!“ Snaží se to marně pochopit.
 „Šprt?“ Podzvednu překvapeně obočí snažíc se pochopit, co s tím má co dělat učení. I když je pravda, že to byl jeden z důvodů, proč jsem o něčem takovém ani nepomyslela.
 „Máš jedny z nejlepších výsledků, takže jo, seš šprtka!“ Dá v ruce bok a David pouze souhlasně přikyvuje kousajíc do krajíce chleba s máslem a salámem.
 „Musí se tam jít?“ Nadhodím, přestože tuším, jak Marry odpoví.
 „Nemusí, ale ty tam musíš! Přece mě tam nenecháš jít samotnou! Teda jasně, bude tam David, takže bych tam teoreticky sama nebyla. Ale já tě tam prostě potřebuju, takže tam budeš a basta. Žádný výmluvy.“
 „Dobře, chápu, ale jaké je to téma?“ Zeptám se znovu.
 „Námořníci,“ odpoví Dave s Marry jednohlasně a pak se na sebe zamilovaně zahledí.
 „Modrobílé proužky ve skříni nemám, ani bílé kalhoty. Natož námořnickou čapku.“ Začnu s výčtem chybějících věcí s nadějí, že tam nebudu muset jít. Stačí, že tady jsem pátým kolem u vozu, nepotřebuji ho dělat i někde jinde.
 „Neboj, všeho mám dost!“ Usměje se Marry nadšeně.

 „Fotku na památku?“ Zeptá se mě student z naší školy u vchodových dveří do sportovní haly, která je pochopitelně upravena do ‚námořnické‘ podoby.
 „Ne, děkuju.“ Zdvořile ho odmítnu.
 „Tím pádem fotku z povinnosti, abych měl z čeho vybírat do školních novin?“ Zastaví mě rukou, když se snažím projít okolo. Další překvapení, máme školní noviny. Ne vážně, vím vůbec něco o té škole?
 Srdceryvně si povzdychnu a postavím se před naaranžované plátno a pokusím se nahodit úsměv. Sice jsem už dlouho nebyla na žádném plese, nebo na jakékoli společenské akci, ale přestože si chci užívat života, povinné převlékání za námořnici a poté povinné focení opravdu není nic pro mě.
 Navíc si připadám poněkud nemožně a nevhodně. Marry mě totiž oblékla do útlejšího pruhovaného trika, které má kulatý výstřih, naštěstí ne hluboký, ale bohužel samotné tričko končí ještě nad pupíkem. K tomu mám na sobě volnější bílé šortky, které mi sahají trochu pod zadek a jsou ovázány spletenicí světle hnědých šňůrek. Na hlavě námořnický čepeček v modré barvě s vlasy staženými v culíku na jedné straně a trochu natupírované, aby měly větší objem, jak Marry vysvětlovala. A nakonec, modré conversky. Tohle, bych já na sebe nikdy nevzala. Protože já jsem na to už opravdu stará a je mi jedno, že vzhledově na to nárok mám.
 Ironií především je, že Marry si vzala klasický bílý obleček, tudíž sukně po kolena a žádný dekolt, natož holé břicho. K tomu bílá čapka a modrý šátek kolem krku. David na tom byl stejně, tedy nemá sukni, ale kalhoty, ale dokonale k sobě ladí. Což Marry krásně předvádí i školnímu novináři.
 Nejraději bych zalezla do nějakého temného kouta, kde bych počkala na Marry, až se jí bude chtít domů. Ale ne, takové štěstí já mít nemůžu.
 „Elizabeth, vypadáš…“ Shlédne mě Andrew od hlavy až k patě a přemýšlí, co by vlastně měl říct.
 „Dobrý večer, řediteli. Prosím, svojí větu nedokončujte. Nechci to vědět a obávám se, že jakékoli dokončení té věty by bylo špatně. A teď, když mě omluvíte, jdu pro něco k pití a najít si nějaký temný kout.“ Vyhrknu ze sebe co nejrychleji a jdu k míse s punčem, či co to v ní je, s ředitelem za zády ve slušivém kapitánském oblečení, co se mi směje.

 „Ty jsi Elizabeth, že jo?“ Zeptá se mě námořník, když upíjím drink a pozoruju Marry, jak dovádí na parketu a s ní trpí David. Teď ho trochu lituji, ale určitě věděl, do čeho jde. Přece jen zná Marry ze všech nejlépe.
 „Ano, ale já tvoje jméno neznám, promiň,“ omluvím se mu předem. Ani nevím, jestli jsem ho ve škole někdy potkala.
 „Marek,“ podá mi ruku. „Nevypaříme se odtud?“ Večer už docela pokročil, takže není divu, že je z něho cítit alkohol. Možná až moc alkoholu. Docela překvapivé, že dokáže stále stát a normálně mluvit.
 „Promiň, ale nehledám žádný vztah.“ Odpovím, načež se on upřímně rozesměje.
 „Kdo mluví o vztahu? Znám jedno dobrý místo, jdeš?“ Chytá mě nad loktem a popotáhne blíž k sobě, aby mi znemožnil odejít. Následně mě začne táhnout k zadním dveřím tělocvičny, které vedou k nářadí, i přes veškeré mé protesty a vykrucování.
 Jakmile zabouchne dveře a opře mě o ně, začne mi rukou přejíždět po stehnu. „Nesahej na mě!“ Vyjedu na něj výhružně a konečně se mi ho podaří odtrhnout od sebe.
 „Ale nedělej, všichni víme, že chrápeš s říďou, tak proč ne se mnou?“ Zazubí se a vyline se z něho zápach alkoholu.
 „Až na jeden detail, s ředitelem nespím, ani nic jiného.“
 „Jasně, to ti tak věřím, když máš na sobě tohle.“ Ušklíbne se a zaryje prst mezi má prsa. Děkuji Marry, lepší oblečení jsi opravdu vybrat nemohla.
 „Tak dobře,“ pousměju se a položím svou ruku na tu jeho, kterou mě stále bodá, díky čemuž povolí jeho nátlak a uvolní se. Následně mu onu ruku zakroutím za záda a on stihne pouze překvapeně heknout. „Řekl sis o to sám.“ Povím nasupeně, když mu druhou rukou skláním hlavu a tlačím ho k matraci. Když k ní dojdeme, strčím do něj tak, aby spadl do měkkého, a odkráčím z místnosti dřív, než se vůbec stihne zvednout. A zamknu.
 „Všechno v pořádku?“ Objeví se vedle mě najednou Andrew, když podruhé otáčím klíčem.
 „Všechno v pořádku. Odemknout nejdříve za dvě hodiny, prosím.“ Položím mu klíč do dlaně.
 „Nevím, jestli mohu nechat vědomě studenta zavřeného v kabinetu.“ Pousměje se s dlaní nataženou ve vzduchu.
 „A jak víte, že tam je nějaký student, pane řediteli? Protože kdybyste snad viděl, jak tam nějaký student jde s dívkou, vaší povinností jakožto ředitele by bylo zabránit tomu, aby se tam nedělo něco, co porušuje školní řád, ne? Ale protože jste tam nepřišel, tak to znamená, že jste tam neviděl zacházet dva studenty opačného pohlaví, že? Navíc byste se zároveň dozvěděl, že je ten student poněkud podnapilý, což v případě nezletilých není zrovna vhodné. A vzhledem k tomu, že to vy jste tu dozor, by to asi nebylo dobré pro vaši reputaci, že, pane řediteli?“ Usměju se nevinně. Jeho prsty se pomalu sevřou kolem klíče, který následně zmizí ve vnitřní straně jeho saka.
 „Hledá tě Marry,“ kývne hlavou směrem k ní a ztratí se v davu.
 „Kdes byla?“ Chytne mě za ruce, když k ní dojdu. „Na chvíli jsem se lekla, žes odešla beze mě!“
 „To bych neudělala, neboj.“ Pousměju se a sednu si vedle Davida, který se na židli rozvaluje a ovívá se rukou, aby k němu přišlo trochu vzduchu.
 „Já už nemůžu, její tempo je vražedný!“ Obhajuje se, když si všimne mého pohledu.
 „Já vím, viděla jsem jí.“ Zasměju se.
 „Pojď se mnou na parket, Elie! Ještě jsi tam nebyla, viď? Musíš si to tu užívat, dokud to jde!“ Láká mě a stále se pohybuje do rytmu hudby.
 „Promiň mi, ale to nepůjde, obzvlášť v tomhle oblečení. Je to na mě moc vyzývavé. Navíc bych se nejdřív musela opít, abych začala takhle tancovat.“
 „Není problém,“ vytáhne David ze saka placatku.
 „Cože?“ Divíme se s Marry jednohlasně. „Děláš si ze mě srandu? Proč jsi jí nevytáhl dřív?“ Dobře, Marry se diví něčemu jinému. Na druhou stranu mě mohlo napadnout, že lidé v pubertě u sebe budou mít alkohol. Nebo v sobě?
 „Och, fuj! Vodka…“ otírá si pusu, poté co se napije a placatku mi podává. Vždycky mi přišlo zajímavé, když někdo o něčem řekl ‚fuj‘ a pak to pošle dál s tím, že má to ‚fuj‘ v plánu ochutnat znovu. To ale nemění nic na tom, že jsem se napila i já a zašklebila se.
 „Takže i slušňácká Elie umí porušovat pravidla!“ Zajásá David a převezme štafetu.
 „Kdybys jen věděl,“ zasměju se a také si dám další lok.
 „Co je mezi tebou a říďou?“ Zeptá se Marry, když jí placatku podám, aby se mohla také znovu napít. Po loknutí zopakuje svoje zhnusení a předá jí Davidovi.
 „Co by mezi námi bylo? Jsme přátelé. Nebo alespoň něco, co se přátelství podobá.“
 „Přátelé se svlíkaj očima?“ Nadzvedne jedno obočí a mě zaskočí pití.
 „Cože?!“ Vykoktám zděšeně a překvapeně, když se přestanu dusit.
 „No tak, Elie. Není se za co stydět, říďa je fakt fešák. Navíc není zas tak starej, takže kdyby nebyl ředitel, tak je to v pohodě.“ Pokrčí rameny a já jí stále stejně udiveně pozoruji, jako by byla z jiného vesmíru a mluvila naprosto neznámou řečí. Kdo koho svléká pohledem? „Ne vážně, kolik mu může být? Kolem pětadvaceti?“
 „Je starší, než vypadá, to tě můžu ujistit, ale také nevím, kolik je mu let.“ Odpovím popravdě a snažím se nemyslet na její předchozí věty.
 „Vidíš? Už na něj zase zíráš!“ Šťouchne do mě jemně loktem a upije z placatky. Ano, pozoruji ho, ale ne kvůli nějakému zájmu o něj. Zrovna jde otevřít dveře od skladovací místnosti. Marek se z ní spíše vypotácí, než že by doopravdy vyšel. Andrew ho chytne pod paží a nenápadně ho vyprovodí pryč ze sálu. Zdá se, že toho Marek vypil tolik, že mu ani pořádně nevadilo strávit dvě hodiny zavřený ve skladu. Možná do zítřka zapomene, že v něm vůbec byl a tím pádem i to, proč v něm byl.
 „Nezírám, pouze byl v mém zorném poli.“ Obhajuji se a trošku si přihnu.
 „Jasně, proto ses za ním musela otočit.“ Začne se smát David. Následně převezme placatku, aby zjistil, že už jsem dopila poslední zbytky. Pokrčí rameny a vytáhne další.
 „Jak moc velká je tvá náprsní kapsa?“ Podivím se a neodolám nutkání se podívat. Možná už jsem trošku přiopitá. Což je zvláštní, protože alkohol zvládám poměrně dobře.
 „Nevyhýbej se tématu, Elie, proč bys za ním jinak tak často chodila do ředitelny?“ Začne Marry opět útočit a s radostí od Davida přijímá druhou placatku, v které je podle jejího tradičního výrazu opět neředěná vodka.
 „Pomáhá mi ohledně rekonstrukce mého domu.“ Odpovím popravdě. Jednou bych jí stejně musela říct, kam se míním přestěhovat a čím dříve, tím lépe.
 „Tvýho domu?“ Řeknou téměř najednou a stejně překvapeně.
 „V Richvillském lese.“ Povím tak potichu, jak jen dokážu, abych se vyhnula překvapeným spolužákům se spoustou otázek.
 „Cože?! V tom strašidelnym baráku bydlet nebudeš!“ Zakřičí Marry snad co nejhlasitěji, aby má snaha přišla vniveč. Pak se pořádně napije z placatky, aby se trochu uklidnila, a posadí se Davidovi na stehno. „Ten barák je tvůj?“ Zeptá se po delší odmlce a mě nezbývá než přikývnout.
 „Páni,“ odsekne se David. „Jak moc seš vlastně bohatá?“
 „Docela dost.“ Pokrčím rameny. Díky bohu, že jsme odešli od předchozí konverzace. Není příjemné bavit se o něčem takovém, obzvlášť když vás ta osoba může dost dobře slyšet, díky upířímu sluchu. Což oni sice nevědí, ale i tak není dobré mluvit o někom, když je ve stejné místnosti. Nebo když je v místnosti kromě vás spousta dalších lidí. Přestože jich se to netýká, nemusí to vědět a jsem si téměř stoprocentně jistá, že si řeči o mě a řediteli nenechají uniknout. Především teď, díky těm pomluvám. „A Marry, v tom domě nestraší. A pokud přece jen ano, nastěhuji se natrvalo do tvého hotelu.“
 „To by bylo super!“ Uvolní se a zbytek večera jen mluvíme o zbytečnostech, dokud Marry není natolik opilá, že se takřka neudrží na nohách. Tehdy se totiž konečně vydáme zpátky do penzionu. Cestou se stále smějeme, téměř všemu možnému i nemožnému. Jak to u opilých mladých lidí bývá zvykem. Po návratu David doprovodí Marry do pokoje, spíše jí tam dovleče, protože není schopna vyjít schody, a já se znaveně vydám do toho svého.
 „Už zase?“ Zeptám se otráveně po otevření dveří. „Kdybys to nepoznal podle tónu mého hlasu, tak chci, abys co nejdřív odešel a nechal mě v klidu jít spát.“ Svá slova doprovodím i gestem ruky, takzvané „kšá“ gesto, a znaveně se svalím do postele vedle Miu, která už bezstarostně spí. Ačkoliv ani jí nemohla uniknout nechtěná návštěva.
 „Kdo koho svléká pohledem?“ Zeptá se Andrew škádlivě a seskočí z parapetu okna, na kterém do teď seděl.
 „Prosím, běž.“ Promnu si víčka očí, protože se najednou zdají být hrozně těžká. Už je to dlouho, co jsem byla takhle dlouho vzhůru s alkoholem v mé zmutované krvi. Navíc se dost těším, až se budu moct převléknout do svého pyžama z tohoto přihlouplého kostýmu, který skoro nic nezakrývá.
 „Já tě pohledem nesvlékám, takže to musíš být ty,“ přejde k mé posteli a posadí se kousek ode mne.
 „Andrew, já tě vážně prosím, abys odešel. Na toto téma nemám energii ani náladu. Navíc je to celé hloupost. Kdo by tě totiž chtěl svlékat pohledem?“ Zeptám se s očima stále zavřenýma. „A také jsem vdaná, tudíž takovéhle věci nemám zapotřebí.“
 „Nejsem si jistý, jestli váš svazek platí i v této době. A pokud ano, už bys stejně byla vdovou, když je tak dlouho nezvěstný. Takže tak jako tak, vdaná nejsi.“
 „Proč tu vlastně jsi?“ Posadím se konečně, jen abych zjistila, že sedí opravdu jen kousek ode mne, až jsem do něj téměř mým vstáváním narazila hlavou na hlavu. Očekávala jsem na jeho tváři škádlivý úsměv, ale čekala mě pouze vážnost a možná i popuzenost.
 „Lhal jsem.“ Mírně se zamračí a odsune pramen vlasů, který se uvolnil z culíku a padá mi do očí.
 „Cože?“
 „Kdo koho svléká pohledem?“ Zopakuje a dříve než se naděju, mě políbí.

Povídka ke stažení: 

JAVS 6.