Nechápal to! Ne, ani za nic nemohl pochopit jak se k tomuhle mohl nechat donutit! Jít oslavovat nový rok a navíc... s ním!
Tak moc se snažil, aby nikdo nepoznal jak to mezi nimi doopravdy je! Ta špatně skrývaná nenávist vlastně ani nenávistí nebyla, byla to jen... jak to říct?
Zábava?
Ty nikdy nekončící bitky!
Krev!
A do toho jeho smích!
Smál se jemu? Anebo jim? Všem okolo, kteří si mysleli, že oba touží toho druhého zabít! Možná tomu tak bylo, ale... možná dřív... teď už ne!
Nebo...
Možná ne vždy, ale právě teď... možná v skrytu duše toužil sevřít jeho krk a donutit jej aby vydechl, vydechl naposledy s jeho jménem na rtech.
Izaya, to jméno, které jej dříve budilo i ze sna. Divoce vždy poté oddechoval a pak nemohl usnout, protože... ten bastard mu zničil život.
A pak jej potkal znovu a všechno se změnilo... opět. Jako vždy, když ON byl nablízku.
„Shizu-chan!“ Jeho zpěvný hlas se mu ozval tesně u ucha. Tak jak vrněl... jeho jméno na rtech... tohle dokázal jen on. Vnitřně se otřásl, ale nedal na sobě znát jak jej to rozrušilo. Nebo si to alespoň myslel, ale ten úsměv na Izayovýchh rtech. Ne... měl ho dávno prokouknutého. „Neříkej mi tak,“ skřípěl mezi zuby, „nebo tě zabiju!“
„Ale? Tohle se k tobě vůbec nehodí, ne když tak moc svíráš toho králíka, kterého jsem ti vystřelil!“
Ne, na tohle nemohl najít odpověď a tak jen sklopil zrak. „Shizu-chan, ty jsi tak sladký, když se zlobíš!“
„I-za-yoooo!“ vykřikl a doopravdy v prstech sevřel ten jeho úzký krk. Jeho výraz se však nezměnil na tváři se mu skvěl ten jeho nikdy nemizící úsměv a pak... pak se neudržel a políbil ho. Musel to udělat... jinak by... zase by vyhrál a to se mu ani za mák nelíbilo.
„Ale, ale,“ zavrněl, když se od rychle oddechujícího Shizuyi odtrhl. Díval se mu zpříma do očí a pak pohladil bříškem prstu jeho opuchlé rty od polibků. „Kde jsme to skončili?“
„Co?“ odvětil zmateně.
„Jo, už vím!“ zvedl do výšky jeden ze svých dlouhých prstů. „Celty říkala, že se tady dneska objeví i s tím svým...“ nedořekl, protože jej opět zastavily Shizuiovy rty na těch jeho. A pak, když se opět od sebe odtrhli první promluvil Shizuo. „Na to ani nemysly, tenhle den patří jen nám!
„Shizu-chan?“
„Pojď,“ odvětil. Už neměl sílu na to mu odporovat. Věděl, že by nepomohlo ani kdyby jej zabil. Izaya se prostě nezmění a vždy bude mít radost z toho jak jej dokáže vytočit. Ano... mohl si to nechat patentovat a určitě by na tom vydělal nehoráznej balík. Nebyl přeci jediný, kdo toužil po tom jej zabít... nebo snad ne?
Klopýtal za ním. Věděl o tom že tam je a bude, v to doufal. Doufal v to, že tomu tak bude naždy i když by se jejich city možná časem změnily.
I když by možná převládla ta dlouhotrvající nenávist. Srdce občas... zradí! Ale teď byla tahle chvíle jen jejich a on si ji nehodlal ničím zkazit. I kdyby to mohlo být naposledy, ale v srdci tahle chvíle zůstane navždy a bude tam mít své tajné místečko.

„I-za-yoooo!“ zařval a vytrhl ze země značku. Opět. „Já tě zabiju!“
„Shizu-chan! Pooojď si pro mě!“
Ne! Ti dva se prostě nikdy a za nic nezmění. Vždy tady budou jen proto, aby jeden toho druhého zabil anebo se zabili navzájem.
I tak... na tváři obou se na chvíli mihl úsměv. Někdo, kdo by byl alespoň trochu všímaví by si toho všiml, ale... všichni přeci věděli o té jejich nenávisti!

Miranda sedela vo svojej izbe a maľovala.

Miranda Lottova sa ponáhľala po chodbách Temného rádu hľadajúc nejakú úradníčku Eve, ktorej sa mala hlásiť.
Bežala po schodoch, keď odrazu začula ako na ňu niekto zavolal.

Zneužité fandomy: Kyou Kara Maou, Hetalia, Hoshi no Yakata, Ai no Kusabi
Přístupnost: 12+

----------------------------------------------------------------