Hmmm, chytrý komentář autora... Žádný mě nenapadá.
Co k té povídce říct víc?
Snad se vám to alespoň trochu líbilo.

Příští kapitolu bude mít JJ...

(* V české verzi Alexovo krycí jméno u SAS je Vlček. Zde jsem však vycházela z originálu v kterém Alexe nazývají Cub, což v otrockém překladu sice také znamená vlčata, ale i mládě a to jakékoli šelmy, nebo zelenáč ve smyslu nováček... což se mi zdá daleko přitažlivější a logičtější s ohledem na to že všichni z jednotky byli pojmenováni po zvířatech, v jednotce již jeden jmenovec vlčího druhu byl a Alex byl tehdy nový a velmi mladý...)

Další díl, tak možná si ho i někdo přečte a bude se líbit...

Wilson a House... House a Wilson... překvapuje mě, že tu není na ty dva slash. Kde jste slasherky? To se nikdo tady na ten seriál nedíval nebo nedívá?...
No to je jedno, další díl, tak snad se bude líbit...

Krátká povídka k oslavě vydání a dočtení poslední knihy ze série Alex Rider od spisovatele Anthona Horowitze. I když tentokrát by mi ale vůbec nevadilo, kdyby se toto slovo „poslední“ rozhodl porušit.
Pokračovaní na základě škemrání čtenářů nemám ráda. Většinou naruší celý koncept díla, a tak nebývají moc zdařilá. Nicméně Anthony je génius a i když se koncept ne vždy povede, stále se člověk může kochat jeho stylem. Nechápavě jako autorka povídek vrtím hlavou, s jakou pečlivostí přistupuje k popisům a konkretizaci věcí například zbraní, u nichž vám řekne nejen to, že to byla pistole, ale i přesný tip a přesto z knížky neudělá na deset stránek nudného popisu. Stejně jako mě fascinuje svým suchým vtipem. Avšak největší jeho předností je jak dokáže pracovat s dramatizací. Skutečně člověk otevře jeho knížku, začne číst a najednou nemůže přestat. Právě díky tomu jsou knížky o Alexovi... nevím... "Bondovatější" než sám James Bond (od samotného Iana Fleminga), jestli víte jak to myslím.
Takže taková malá poklona autorovi. Drobná krátká povídka. Vím, že to mohlo být delší s daleko větším vyústěním a napětím, ale to víte, já jsem já. Psát dlouhé věci mě velice vysiluje. Jsem „tuze zaměstnaný člověk“. Kromě toho, i když z Anthonyho stylu si beru velký příklad, imitovat ho ve své velkoleposti, by byl vcelku nemožný úkol.