Z fandomu: Supernatural (Lovci duchů)
Postavy: Dean, Sam a uvidíte...
Varování: Při nedočtení celé povídky hrozí dezinterpretace na básničku se sexuálním podtextem, při dočtení hrozí záchvat smíchu, takže u toho nic nejezte.
Personal note: No, není mi zrovna teď do smíchu. Už delší dobu pochybuji sama o sobě a mám depresi. Místo však napsání něčeho hodně smutného jsem se rozhodla pro opačnou variantu. Potřebovala jsem se zasmát, snad se zasmějete se mnou.
Přeji příjemné čtení.

Další z mých mnoha povídek na seriál Supernatural (Lovci duchů). Ani pořádně nevím, proč píši tolik povídek do tohoto fandomu, ale baví mě to a ten seriál otevírá tolik možností, o čem psát…
Přiznám se, že Lisa mě v seriálu nijak nikdy nezaujala, a to i přesto, že byla jednou z ženských kladných postav, které se v seriálu objevily víc než jednou a můj osobní názor je, že takových postav by tam mohlo být i trošku víc… Navíc pro Deana byla skutečně výjimečnou, tolerantní, chápavou ženou, kterou miloval a ona zase hodně milovala jeho, takže nevím, čím si vysloužila můj nezájem. Nicméně díky mým tendencím se občas podívat zpátky do historie, doplňovat příběh o jiná fakta než najdeme v kanonu, zájmu o témata jako jsou: zapomnění, vzpomínky, sny, pravda, lež, bolest a láska, mě přiměly vrátit se k této postavě.
K napsání této povídky mě tedy inspirovalo pár jednoduchých otázek. Jak se Lise a Benovi dařilo, potom co jim Castiel vymazal paměť a Dean opustil? Skutečně Lisa na Deana úplně zapomněla, jako by se nic nestalo, nebo prostě něco nedokáže vymazat z paměti ani anděl? Co si myslela o muži, který se jí v nemocnici přišel omluvit? Byla Lisa šťastná?

Po pravdě…
Plánovala jsem jen nějakou jednorázovku na motivy R.U.R. (šííleně mě naštvalo, že je to divadelní hra a ne beletrie… ale i tak je to velmi pěkné a kdo nečetl, jen doporučuju:D) Tak snad se mi to povedlo (pokud někdo čte-objektivní kritika je jen vítána:) ).

Tak a je to tady: poslední díl. Doufám, že kvůli tomu neroníte slzy. Někdy prostě musel přijít a zdá se mi zrovna příhodné se rozloučit s fandomem Merlin kapitolou, kterou má zrovna na paškálu Artuš. (No počkat to se jako nedozvíme, proč Merlin nosí pořád ty své otrhané šátky? To není fér! Nezkusil by to někdo vymyslet a napsat, mě pro radost... hmmm, asi ne co?)
S Merlinem se tedy loučím, ale to samozřejmě neznamená, že nebudu psát dál... Jaký pak fandom si asi vyberu příště?
No, a ještě poslední věc, chtěla bych poděkovat všem čtenářům a čtenářkám, především Karika a Dandísek-Kanda, za jejich komentáře podporu, že byli skvělí a byla radost to psát.