Kořist 06

Kapitola 6

Anglie, Muzeum umění, pozdě odpoledne

Dnes odpoledne byla v muzeu umění spousta lidí, protože byl první den výstavy "První krok", kde se vystavovali obrazy od malířů-začátečníků. Ti, co neměli šanci se prosadit, nevěřili si nebo neměli dostatek finančních prostředků, doufali, že tady dostanou nějakou šanci. Výstava byla vždy jednou za rok, trvala tři dny a každý, kdo něco namaloval, si to zde v ty tři dny mohl zadarmo vystavit. Pokud byli dobří, někdo si jejich obraz koupil, a oni tak měli nějaké ty finanční prostředky do začátků. Pokud měli štěstí, stalo se i to, že si některého z nich vybral zkušený malíř, který si je pak vzal pod svá křídla.
Výstava byla v plném proudu a pro mnoho začátečníků to vypadalo nadějně, protože výjimečně se sešlo více těch, jejichž obrazy nebyly jen čáranice.
Když Richard dorazil, měl docela trému a nevěděl, co má očekávat. Byla to jeho první výstava, a i když jako jeden z malířů měl být na výstavě už od začátku, nemohl si to dovolit. Pracoval na částečný úvazek v jednom rychlém občerstvení a jeho šéf byl hodně přísný a nemilosrdný, takže si nemohl dovolit odejít, dokud nezavřeli. Hrozil by mu totiž vyhazov a to nemohl dopustit, i když svou práci nesnášel a rád by se místo ní naplno věnoval malování.
Doufal proto, aspoň maličko, že by si jeho obraz mohl někdo koupit za slušné peníze. Neočekával, že by měl až tolik štěstí, aby si ho nějaký malíř vybral, ale aspoň ty peníze.
Snažil se obléct co nejlíp, přesto neměl nic jiného v šatníku než džíny a košile. Pro tuhle příležitost zvolil nenápadnou bílou košili a co nejmíň seprané světle modré džíny. Doufal, že se v tom množství lidí ztratí. Sám nijak svou vyzáží, světlými delšímy vlasy svázanými do culíku, hladce oholenou oválnou tváří, tmavě modrýma očima a sportovní 180cm vysokou postavou nepoutal žádnou pozornost.
Když vešel dovnitř, okamžitě ho ovanula směsice vůní, od parfémů drahých značek po různé druhy jídel a alkoholu. Naštěstí si jeho pozdního příchodu nikdo nevšímal, takže si zhluboka vydechl a šel hledat svůj vystavený kousek, na který byl tak pyšný a na kterém dělal skoro rok. Byl to velký obraz, který zachycoval boj dobra se zlem. Ano, bylo to strašné klišé a maloval to kde kdo, přesto ho tohle vždycky fascinovalo a sám se snažil pojmout to podle svého vlastního uvážení. Takže jeho obraz představoval anděla, jehož tvář byla stažená hněvem s krutýma a temnýma očima, třímajícího obrovský meč, potřísněný krví stejně jako jeho brnění a křídla. V druhé ruce držel useknutou hlavu démona a kolem něj byla spousta rozřezaných těl, krve, masa a kostí. Bylo to nechutné a krásné zároveň. Vždy se snažil, aby jeho obrazy vyvolali dojem skutečnosti, ne falešné naděje.
Na recepci si vyzvedl navštívenku a lístek, kde bylo napsáno místo, kde visel jeho obraz. Teď se k tomu místu blížil a snažil se nepůsobit moc nervózně. Vzhledem k tomu, že přišel tak pozdě, nedoufal, že by se ještě teď o jeho obraz někdo zajímal. Vždycky byl důležitý první dojem, ale to dneska prošvihl. Naštěstí to na těchto akcích fungovalo tak, že pokud se nějaký malíř nemohl dostavit hned na začátku, kupci, kteří měli o obraz zájem, napsali na kousek papírku své číslo a částku, za kterou jsou ochotni obraz koupit, a ten pak pověsili na malou nástěnku vedle obrazu.
Když se zatajeným dechem dorazil ke svému výtvoru, zjistil, že pár papírků s nabídkama už tam visí.
Spěšně je sundal a přečetl si je. Nabídky byly celkem čtyři a ta nejvyšší byla za 200 000 dolarů. To bylo víc, než doufal. S takovou částkou peněz by se mohl vyprdnout na toho starého nerudného páprdu, u kterého teď pracoval, a mohl by se naplno věnovat malování.
Byl nadšený.
Proto si hned nevšiml muže, který stál u jeho obrazu a zamyšleně si ho prohlížel. Zpozoroval ho až tehdy, když chtěl odejít za kupcem, který mu dal tak úžasnou nabídku.
Docela ho překvapil, protože někoho takového by tu nečekal. Vysoký, štíhlý, šlachovitý muž s černými dlouhými vlasy, které byly rozpuštěné a volně mu splývaly po zádech, ostré rysy v hladce oholené tváři a úzké rty z něj dělali velmi nebezpečného muže, a když se k tomu ještě připočítala páska přes levé oko a to druhé bylo černé jako noc, byl dojem ještě umocněn.
"...řádku..."
"...v pořádku..."
"Jste v pořádku?!"
Nevěděl jak dlouho tam tak stál a hleděl do prázdna, dokud ho ze zamyšlení nevytrhl hluboký chraplavý hlas.
Když se pak vzpamatoval zjistil, že hledí do toho jednoho černého oka. Ani si nevšiml, kdy ten muž k němu přistoupil tak blízko.
"Uch...ehm..."
"Tady. Asi vám vyschlo v krku," řekl muž pobaveně a podal mu svou zpola upitou sklenici se šampaňským.
"Um, díky," řekl Richard hlasem, který ani nepoznával, a přijal nabízenou sklenici, kterou na jeden zátah vypil.
"No, evidentně vám opravdu vyschlo v krku."
"Já... omlouvám se..." začal se Richard omlouvat, ale daleko se nedostal, protože muž mu vytrhl sklenici z rukou a rázným krokem odešel někam do davu.
"Bezva, pitomče, právě sis možná odehnal kupce," zanadával si Richard polohlasně a zamračil se.
Ani nevěděl, proč se tak choval. Nebyl to žádný nezkušený mladík, bylo mu už 28 let a se vztahy měl hodně zkušeností, i když se nerad vázal a spíš si užíval volných vztahů. Navíc byl jednoznačně na ženy a sex s mužem ho nikdy ani nenapadl, přesto ho ten muž dostal do kolen víc, než kdejaká žena, kterou dosud potkal.
Znovu si hluboce povzdechl a otočil se na svůj obraz, na který se zahleděl.
Nevěděl jak dlouho tam stál dokud ho ze zamyšlení opět nevytrhl onen hluboký hlas.
"Tady. Asi máte ještě žízeň."
Prudce se otočil a muž teď stál vedle něho a podával mu jednu sklenku se šampaňským.
"Díky moc. Omlouvám se za své chování. Trochu jste mě zaskočil," odpověděl Richard a s povděkem sklenku přijal. Byl rád, že se mu vrátil jeho obvyklý klid a jeho hlas už mu nezní tak cize.
"Zaskočil?"
"Nečekal bych tu muže vašeho vzezření."
"Chcete tím říct, že muži jako já nekupují obrazy?"
"Ne, rozhodně jsem vás nechtěl nějak urazit, nebo tak něco, ale spíš bych vás typoval na někoho, kdo si obrazy nechá přivést až k sobě domů a tam si o nich u sklenky vína rozhodne. Nejlépe ve společnosti krásných žen."
"Aha. Takže jsem podle vás typ zbohatlíka, který se rád nechává obskakovat."
"No, neurazte se, ale připadáte mi jako ti, o kterých se píše v novinách a kteří námi obyčejnými lidmi pohrdají."
"Tak takhle na vás působím? Hm, zajímavé. Říct to takhle otevřeně někomu, kdo má zájem o váš obraz a je za něj ochotný zaplatit velkou částku."
"Nerad lžu a většinou říkám, co si myslím. I když mi to občas znepříjemňuje život."
"Tak tomu věřím. Ale můžete být klidný. Já nejsem ten typ, právě naopak. Mám rád, když lidi, které potkávám, mají svůj vlastní rozum a dokážou se mi postavit," řekl muž velmi zvláštním hlasem, o kterém Richard nevěděl, co si má myslet. Ale nechal to být a nevyptával se.
"Mimochodem jmenuji se Lyam Woodstock a mám zájem o koupi vašeho obrazu. Má cena je jeden milion liber."
Richardovi málem vypadla sklenice z rukou a čelist mu spadla až na zem. O čem to tu ten muž mluví? Jeden milion liber?! Vždyť je teprve začátečník?! Takové ceny se platí renomovaným malířům!
"Promiňte, ale nejsem tady nikomu pro blázny. Kdo vás najal? Byl to někdo z práce? Rozhodně to není vtipné. Děkuji za sklenku, jestli dovolíte, půjdu si vyzvednou peníze od kupce, který mi nabídl docela rozumnou cenu," mračil se Richard, když našel slova a obrátil se k odchodu.
Tohle byl vážně špatný vtip a jak měl doteď docela dobrou náladu, tak se to najednou všechno pokazilo.
"Počkej!" zarazil ho muž rázně a chytl ho za paži pevným stiskem, až z Richardovi sklenice vylétlo pár kapek šampaňského.
"Podívej se mi do očí a řekni, že si dělám legraci."
Richard už byl vážně naštvaný. Nejen, že mu ten muž tak neurvale lže, navíc mu začal tykat a ještě ho zdržuje.
"Pusťe mě. Okamžitě!" zasyčel Richard a chytl muže za zápěstí.
Lyamovi přes obličej přeletěl roztoužený úšklebek, kterého si naštěstí Richard nevšiml, protože se zabíval jeho zápěstím a prskal u toho jako naštvaný kocour.
Tohle se Lyamovi líbilo. Ale musel to urychlit. Teď skutečně nepotřeboval, aby mu tady udělal scénu.
"Chovej se rozumně! To se opravdu tak podceňuješ, že nevěříš, že by tvé umění bylo tak vysoce ceněno?! Na tohle dětinské chování vážně nemám náladu ani čas!" řekl tiše, ale přesto důrazně Lyam a přitáhl si Richarda ještě blíž.
"Má nabídka je jeden milion liber. Nic víc, nic míň v tom nehledej. Tak se laskavě ulidni a dopij si zbytek šampaňského, ať můžem uzavřít obchod," dodal ještě a pustil mu paži.
Podruhé za tento jediný večer se Richard cítil jako hlupák. Znovu se musel omluvit.
"Kruci," zaklel a kopl do sebe zbytek šampaňského.
"Já... zase se musím omluvit. Jen, prostě, překvapilo mě to. Takovou nabídku jsem nečekal," potřásl Richard hlavou a nasadil omluvný úsměv.
"V pořádku. Nezlobím se. Jen jsem nechtěl vyvolat zbytečný rozruch."
"Dobrá. Takže, co teď?" zeptal se ještě zmateně Richard.
"Nic. Svoji nabídku jsem vám řekl. Pokud řeknete ano, já si vezmu obraz a vám vyplatím peníze."
"Uhm. Dobře. Já tedy souhlasím."
"Výborně, rád si ten obraz pověsím do ložnice," zašklebil se Lyam a natáhl ruku k Richardovi.
"Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. Mockrát děkuji a potěšení je na mé straně," potřásl Richard nataženou pravicí a pousmál se.
"Na mé taky. Chcete vyplatit hotovost nebo vám mám napsat šek?"
"Stačí mi šek," odpověděl Richard a podal prázdnou sklenku Lyamovi. "Teď jestli mě omluvíte, musím si odskočit."
"Jistě, počkám tady."
Když Richard zmizel v davu, Lyamovi přeletěl přes tvář krutý úšklebek. Chvilku počkal, pak odnesl sklenice zpátky na bar a pomalu se vydal k toaletám.
Mezitím se Richard na toaletě opláchl studenou vodou, ale podivné závraťi a hučení v uších se nezbavil.
Byl zvyklý pít, takže nevěřil tomu, že by byl z jedné sklenice šampaňského opilý.
'Asi to bude tím vzduchem,' pomyslel si a rozepl si knoflíčky u košile do půlky hrudi, aby si trochu ovlažil i krk. Jenže najednou se mu zatmělo před očima a v druhém okamžiku se už v bezvědomí kácel k zemi.
To, co už nepocítil, bylo, že ho těsně před tím, než sebou mohl švihnout o studené kachličky, zachytly dvě silné paže, které ho zvedly, přehodily si ho přes jedno rameno, a pak osoba i s jeho bezvládným tělem vyšla z toalety a opatrně zamířila k zadnímu vchodu budovy.

Když se Richard probudil, příšerně ho bolela hlava a cítil lehkou závrať. Ležel na zádech docela velké a pohodlné postele a ležel by tak i dál, kdyby si nebyl jistý, že určitě není jeho. Nemohl si vzpomenout, kde je a jak se sem dostal.
Pokusil se pohnout a vstát, ale zjistil, že má ruce pevně přivázané nad hlavou k rámu postele. Navíc byl zcela nahý.
To ho dokonale probudilo a i přes tupou bolest v hlavě se snažil vyškubnout nebo se jakkoliv dostat z téhle potupné situace.
Začal docela panikařit, protože se mu to ani trochu nelíbilo a vzhledem k tomu, že nevěděl, co ho čeká, tak ho strach z neznáma děsil ještě víc.
Proto se rozhodl, že vyzkouší volat o pomoc, i když si byl jistý, že mu to asi moc nepomůže.
"Haló? Je tu někdo? Haló!"
Nic.
Přesně jak tušil.
Znovu zacloumal pouty, ale po chvíli toho musel nechat, protože do zápěstí dostal křeč, a navíc se mu do nich bolestivě zařezali.
"Je tu někdo? Haló! Hej!"zkoušel to znovu a znovu.
Volal a křičel, dokud mu nedošel dech, a zároveň se přitom pokoušel vyškubnout z pout.
Nevěděl, jak dlouho tohle dělal, přišlo mu to jako neskutečně dlouhé hodiny, než nakonec vysílením znovu omdlel.

To, co ho probudilo podruhé, byla štiplavá vůně a ostrá bolest ve tváři.
Když znovu otevřel oči, všiml si několika věcí.
V pokoji bylo světlo.
Rozhodně to nebyl jeho pokoj.
Ležel na docela velké posteli.
Naproti ní byl rozpálen krb.
A nad ním se skláněl... Lyam.
S takovým usměvem, po kterém by vzal nohy na ramena i pekelný šéf.
A stále byl svázaný a nahý.

V ten jediný okamžik se cítil zhnuseně, naštvaně, zrazeně, zneužitě.
"Co to má kruci znamenat? Jsem naštvaný, tohle totiž není vůbec vtipné. Nevím, o co ti jde. Jestli je to nějaká zvrácená hra, tak už by to stačilo. Tohle ti neprojde. Pokud mě teď pustíš, nepůjdu na policii a budu dělat, že se nic nestalo. Pokud si myslíš, že mě zabiješ a projde ti to, tak jsi na omylu. Moc dobře víš, že nemám peníze, takže pokud mě chceš něčím vydí..." zbytek jeho monologu zanikl v příšerném řevu, protože mu Lyam bez jediného slova zlomil levé zápěstí.
"Bolí to? Neboj. Ještě jsme neskončili. Tvé řeči mě nezajímají. Chceš důvod? Všichni se ptají na to samé. Proč? To je ta věčná otázka, viď? Od samého začátku lidské existence urputně hledáme odpověď na tuto jedinou otázku: Proč? No, já se obávám, že můžu jen říct, že jsem prostě takový. Někteří lidé malují nádherná umělecká díla. Jako ty. Jiní jsou lékaři, pekaři, učitelé. Já jsem predátor, zabiják. Je to má práce. Život je hra a já si rád hraju. A ať už řekneš cokoliv, nic ti nepomůže. Je mi líto, ale i přesto, že máš úžasný talent jako malíř, tak ten obraz byl tvůj poslední. Tuhle noc totiž nepřežiješ. Bohužel," odříkával Lyam, jako kdyby četl nějakou knihu, a zároveň se u toho svlékal.
Když byl hotový, nechal Richarda Richardem a přešel ke krbu, ke kterému si klekl zády k posteli a s něčím tam rachotil.
Když se Richard trochu uklidnil, tak i přes současnou situaci a tepající bolest v zápěstí se snažil vymyslet způsob, jak se z téhle situace dostat.
Možná když bude často omdlévat nebo dělat bezvládného, tak ho odváže, a potom by aspoň malou šanci měl.
Byl to dobrý plán, nebo si to aspoň myslel.
Rozhodl se proto, že se zatím nebude pokoušet bránit ani ho zbytečně dráždit, aby pak měl víc síly.
Jenže to ještě netušil, co ho čeká...

Po chvilce se Lyam zvedl a přešel spátky k posteli, na kterou si vylezl, a obkročmo se na něho posadil.
Když Richard ucítil holou Lyamovu kůži na té své, zvedl se mu žaludek a naskočila mu husí kůže.
"Nic neříkáš? Ani se nebráníš? Zvlášní. Předpokládám, že máš něco v plánu, ale musím tě zklamat. Ať už se snažíš vymyslet cokoliv, nebude to fungovat," řekl Lyam zase s tím svým úšklebkem na rtech.
"Napřed si tě pořádně připravím, ať to tolik nebolí. Mě samozřejmě. Ty zažiješ víc bolesti, než bys kdy mohl doufat. Nevěřil bys tomu, co všechno je lidské tělo schopno snést."
Pak se k němu naklonil blíž a zadíval se mu do očí.
"Stále nic neříkáš? No, dobrá. Uvidíme, jak dlouho to vydržíš."
Natáhl se ke stolku vedle postele a vzal z ní malou bílou lahvičku, kterou otevřel, a na prsty levé ruky si vytlačil notnou dávku průhledného gelu.
Richard nebyl tak hloupý, aby nevěděl, co to je a na co se chystá. Jeho plán o tom, že se nebude bránit a bude se snažit snášet jakoukoliv bolest, vzal za své.
Znásilnění ho totiž nenapadlo.
Proto sebral veškerou sílu a vzhledem k tomu, že neměl zavázané nohy, snažil se Lyama ze sebe skopnout nebo aspoň shodit.
"Pusť mě, kruci! Nevím, co to má znamenat, ale tohle vážně ne!" začal křičet a zmítat se i přes příšernou bolest v levé ruce.
Jenže Lyam byl silnější a navíc měl i více zkušeností s bránícími se oběťmi.
Proto chvilku počkal, jestli se neuklidní, a když se tak nestalo, pravou rukou se natáhl k jeho druhému zápěstí, a jakoby lámal suchou větvičku, zlomil mu i to druhé zápěstí.
"To jako varování, abys příště nic takového nezkoušel," řekl nenuceně, i když pochyboval, že ho Richard slyší, protože ten zase řval bolestí.
Ale to potřeboval, protože přestal tak kopat nohama a Lyam se mohl věnovat tomu, co měl v plánu.
Trochu se nadzvedl, aby mohl Richardovi roztáhnout nohy tak, jak potřeboval, sedl mu na kolena, aby měl lepší přístup, a pak bez varování strčil Richardovi do zadku rovnou dva prsty. Richard zalapal po dechu, protože teď nevěděl, která bolest je větší.
Lyamovi nezáleželo na tom, jak se cítí, ale na tom, jak se bude cítit on sám. Nevšímal si proto kapek krve, které stékaly na bílé prostěradlo a barvily ho do červena.
Pohled na krev Lyama ještě víc vzrušil a cítil, jak se jeho mužství začíná probouzet k životu.
Navíc ho poháněl i Richardův řev.
Proto hned přidal třetí prst a i přes jeho zmítání pokračoval dál.
"Musíš se trochu uvolnit, jinak to bude čím dál víc bolet. A neboj, já ti to neulehčím."
"Jdi do hajzlu! Vůbec to nechápu!" křičel Richard, i když už slaběji. V rukou mu hořečně tepalo a zadek ho pálil jako čert.
"Nemusíš to chápat," odpověděl Lyam a dál to nekomentoval.
Po chvilce přestal, slezl z něho a přešel ke krbu.
Když se pak vrátil zpátky k Richardovi, zubil se na něho jako skutečný démon.
"C-co... s tím... co... s tím..." koktal a vzápětí dostal odpověď, která mu vzala všechen vzduch z plic, a tak chvilku jen lapal po dechu, než se opět rozkřičel bolestí. Řval z plných plic, ale beze slov. Jazyk neměl schopnost sdělit emoce, jež jím proudily.
Pokojem se vzápětí nesl smrad spáleného masa, protože mu Lyam krátkou, úzkou, železnou tyčí, rozpálenou doběla přejel po kůži na břiše.
Chvilku pak zamyšleně hleděl na rozpálený konec tyče a obdivoval tu sérii barev. Uvažoval o nádherném utrpení, které jí záhy způsobí. Bude si vychutnávat a prodlužovat každý okamžik Richardova utrpení a své vlastní extáze. Pak nakonec, až z jeho hrdla vynutí všechny nelidské výkřiky a vyčerpá všechny možnosti mučení, si vezme jeho život.
Pak přešel zpátky ke krbu, a když se vrátil, nesl si úzkou kovovou nádobu, ze které trčeli další tři dřevěné rukojeti podobné té, kterou držel v ruce. Přisunul si nízký stolek z tlustého skla, na který položil nádobu, a pak do ní zasunul i tyč, kterou držel v ruce.
"To abych to měl blíž," zašklebil se Lyam, znovu vylezl na postel, ale tentokrát si klekl mezi Richardovi nohy, které pokrčil.
Prsty jedné ruky pak strčil do jeho zadku, který byl už částěčně roztažen. Když byl dostatečně spokojen, tak rukama nadzvedl Richardovy hýždě a svůj už značně tvrdý penis nešetrně strčil celý do jeho zadku.
Způsobil tak Richardovi další bolest, po které se mu zatmělo před očima a z hrdla se mu vydral skřek, který by se stěží dal označit za lidský.
Lyam chvilku počkal, ne snad proto, aby Richardovi ulevil, ale proto, aby si přivykl na jeho těsnost.
Když usoudil, že měl dostatek času, vytáhl svůj penis z Richardova zadku a pak naráz prudce zajel celou svou délkou znovu dovnitř. Tohle opakoval asi čtyřikrát, než v něm opět bez pohybu celý zůstal.
Pustil mu hýždě a naklonil se k němu.
Viděl, že Richard pláče. Bolestí, bezmocí, strachem, hněvem.
Rty měl rozkousané do krve, sípal a třásl se.
Když Richard uviděl ve svém zorném poli Lyamovu tvář, jeho rty opět vyslovily onu otázku.
"Zase se ptáš proč? Ptáš se snad lva, proč žere maso? Proč je tráva zelená a obloha modrá? Některé věci jsou prostě takové, jaké jsou, a já jsem prostě já. A pokud se mě ještě jednou zeptáš, mohl bych se naštvat. A to bys přece nechtěl, že?" zeptal se Lyam a dýchl Richardovi na krk.
Potom si zpátky klek, chytil Richarda pod koleny za nohy, trochu ho nadzdvihl a začal přirážet.
Napřed pomalu, ale čím víc cítil chvění a třas Richardova těla pod sebou, tím jeho přírazy nabývaly na intenzitě.
Richard doufal, že když to půjde takhle rychle, bude rychlejší i jeho smrt.
Už tušil, že se odsud nedostane živý.
Jenže se přepočítal.
Najednou Lyam ustal, pustil Richardovi nohy, opět vytáhl svůj penis z jeho zadku, rukama se zapřel o jeho hruď tak, že mu málem vytlačil všechen vzduch z plic a naklonil se k němu tak, že se svým nosem dotýkal toho jeho.
"Jsi tak nádherně těsný, že bych se udělal už jenom z toho. Ale... To bych ti to moc usnadnil," řekl tiše a opět se usmál tak, že se Richardovi zježili všechny chlupy na těle.
"No nic. Je čas pokročit dál."
Po těchto slovech se Lyam natáhl k nádobě, kterou před tím odložil na stolek vedle postele a vytáhl z tama jednu tyč.
Cítil žár z rospáleného konce a dokonce mohl slyšet i typické tiché praskání rozpáleného kovu.
Koutkem oka zahlédl, že Richard znovu začal panikařit a i přes obě zlomené zápěstí sebou zmítat a škubat.
Chvilku se na to jeho snažení díval přimhouřenýma očima, než mu volnou rukou chytl levé koleno a zatlačil ho směrem k posteli, aby mu zamezil v pohybu a na pravou nohu si sedl.
Pak mu rozpálenou tyčí přejel po celé délce stehna.
Reakce na kterou čekal se dostavila téměř okamžitě. Richard začal řvát jako smyslů zbavený a i přes veškerou bolest se začal zmítat tak divoce, až měl Lyam dojem, že ho shodí. Proto víc přitlačil na koleno zraněné nohy, jenže neodhadl svou sílu a v koleni to křuplo, jako kdyby někdo zlomil větvičku.
A Richard řval a chrčel, z očí mu tekly slzy, z úst mu tekly sliny, z rozpraskaných rtů krev a oči se mu protáčeli v sloup.
Když to Lyam viděl, tak neodolal a jakoby nechtěně, přejel rozpálenou tyčí přes Richardovu hruď, než ji odložil zpátky do nádoby na stole.
Richardovo tělo už víc neuneslo a jeho svěrače povolily.
Do smradu spáleného masa se tak vmísil i pach kyselé moči.
Lyam vypadal potěšeně, i když vzápětí se jeho čelo stáhlo starostí.
Richard totiž vypadal, že nemá daleko k tomu, aby omdlel.
Horká a kyselá moč mu totiž stekla do živé rány na břiše a stehně a to způsobilo další nepředstavitelná muka.
Lyam proto vrazil Richardovi prudkou facku, načež vzal z nočního stolku lahvičku a přidržel mu ji u nosu.
To Richarda trochu probralo, ale stále byl napůl v bezvědomí, a tak si Lyam řekl, že mu dopřeje trochu klidu.
Opět si proto klekl, ale tentokrát napůl bezvládné tělo otočil na břicho a pokrčil mu kolena tak, že mu zadek trčel do vzduchu.
Když Lyam viděl ten dokonalý zadek vystrčený před svou tváří, tak nedolal a do dírky, která byla plná krve a moči, strčil jazyk.
Chvilku jím tam kmital a když zjistil, že Richard neprojevuje žádné nadšení, jednou rukou mu zajel na hruď a prsty strčil do způsobené rány.
To Richarda probralo z částečného bezvědomí, a i když nevěřil, že je toho ještě schopen, opět zavyl bolestí.
Oči měl zalité slzami, z úst mu tekla krev z prokousnutého jazyku smíchaná se slinami, která se vpíjela do bílého polštáře a z hrdla mu vycházelo další nelidské vytí.
I přes všechnu tu bezmoc a beznaděj mu prolétla hlavou myšlenka, která by mohla ukončit celé tohle jeho utrpení.
'Když pořádně přitisknu obličej k polštáři, mohl bych se udusit a tohle všechno ukončit.'
Opatrně, aby neudělal zbytečný pohyb zabořil hlavu do polštářů a zadržel dech.
Lyam i přes to, že vypadal zaneprázdněně s tím, jak mu vylizoval zadek, bedlivě sledoval každý Richardův pohyb, a když viděl, jak pokládá svou tvář do polštáře, bylo mu jasné, co chce udělat.
Proto se narovnal do kleku a levou rukou popadl Richarda za vlasy a škubl mu hlavou dozadu tak prudce, že měl Richard pocit, že ho skalpoval.
Nepřirozená poloha a náhlý přísun vzduchu způsobil, že se Richard začal dusit a dávit.
Lyam proto trochu povolil svůj stisk, ale oddechu mu nedopřál, protože hned vzápětí mu opět strčil svůj penis do zadku.
Tentokrát bylo vklouznutí hladké, takže mohl hned začít přirážet.
Přirážel prudce a tvrdě, až měl Richard pocit, že se mu probije až do žaludku.
Lyam byl v extázi.
Ale chtěl víc.
Volnou rukou proto nahmátl rukojeť železné tyče a za neustálého přirážení přejel žhavým koncem po Richardově páteři.
Pokojem se tak rozlil smrad spáleného masa, řev z Richardového hrdla a vzrušené sténání z Lyamových úst.
Věděl, že už dlouho nevydrží. Jak on, tak Richard.
A měl pravdu.
Po dalším přejetí žhavým železem po zádech a další způsobené ráně, sebou Richard zaškubal, zachrčel a zůstal mu bezvládně viset v náručí.
Tohle ovšem Lyama nezastavilo. Jeho vzrušení nabylo na intenzitě a přestal se zcela ovládat.
Pustil mu vlasy, které doteď držel a Richardova hlava tak bezládně dopadla na polštář.
Volnou rukou ho pak chytl za bok, aby se mu bezvládné tělo nesesunulo na postel.
Stále prudce přirážel, takže Richardovo tělo teď vypadalo jako loutka, kterou vede loutkář.
Žhavým železem pak přejížděl po Richardových zádech, dokud nevypadaly jako zkrvavený kus masa.
Když vyčerpal všechna místa, přetočil ho zpátky na záda, přičemž mu pohybem vykloubil ruce, ale to už mu bylo v této chvíli úplně jedno.
Přirážel dál jako smyslů zbavený a železnou tyčí dál rozdíral Richardovo tělo.
Čím víc se blížil k vrcholu, tím víc se Richardovo tělo měnilo v neidentifikovatelný kus masa. Jediné, co Lyam nechával nedknuté, byla Richardova tvář.
S posledním přírazem zavyl rozkoší a vyvrcholil.
Se zakloněnou hlavou pak prudce oddechoval a vydýchával prožitý orgasmus.
Když se uklidnil a podíval pod sebe, lehce se zamračil.
Zase se neovládl.
Na posteli ležel kus něčeho, co připomínalo tělo jen díky hlavě a nohám, které zůstaly vcelku.
I jeho tělo bylo potřísněné krví a kousky masa, ale jemu to nevadilo, právě naopak.
Teplá krev a syrové maso na jeho vlastním těle ho vzrušilo tak, že citil, jak znovu, stále ještě vražený v Richardově zadku, začíná tvrdnout.
Chtěl ale něco jiného.
Věděl, že jeho druhé vyvrcholení bude rychlé, proto vstal a přesunul se k Richardově hlavě, nad kterou si klek, násilím otevřel jeho pusu, kterou podržel palcem a ukazovákem, a strčil mu do ní penis.
Věděl, že musí spěchat, protože jakmile začne tělo tuhnout, mohlo by to být nebezpečné.
Ovšem stačil mu pohled do zmučené Richardovy tváře a prázdných očí, které hleděli do stropu, a věděl, že to bude rychlé.
Stačilo pár přírazů, kdy mu žaludem lechtal mandle a udělal se znovu.
Tentokrát čas na odpočinek nepotřeboval tak dlouho, protože vyvrcholení nebylo tak intenzivní.
Navíc neměl moc času se zdržovat. Musel po sobě uklidit a udělat ještě jednu věc.
Slezl z bezvládného těla a na okamžik vyšel z pokoje.
Když se vrátil, nesl si malou sklenici a háček.
Došel zpátky k tělu, háček zasekl do horního víčka levého oka a vytáhl ho jak nejvíc mohl.
Pak pod odkryté víčko strčil prsty a zatlačil dokud oko nevytáhl z očního důlku a pak trhl.
To samé zopakoval i u druhého oka a obě pak hodil do přinesené sklenice.
Byl hotov.
Teď už jen uklidit...

Konec 6. kapitoly

Lyam Woodstock
Přezdívka: Milovník
Věk: 32 let
Pozice v Žencích: 10. místo
Doba strávená v Žencích: 11 let
Úspěšnost: 100%
Zbraň: většinou cokoliv
Specialita: nic zvláštního
Osobnost: zvrácená. Svou oběť omámí a pak ji odnese do svého domu, kde ji mučí, většinou žhavými tyčemi, a pak jim následně vydloubne oči. Své zakázky si nijak zvlášť nevybírá.