SLEDOVÁNÍ A STAHOVÁNÍ NA TĚCHTO STRÁNKÁCH
JE UMOŽNĚNO POUZE PŘIHLÁŠENÝM UŽIVATELŮM!



V případě, že vám naše skrývací lišty s obsahy nefungují, zkontrolujte, zda-li jste přihlášeni.


Děkujeme za přečtení.




Korunní svědek: Prolog

Svědek
Tokio. Dvanáct milionů pětsetsedumdesát tisíc lidí. Velké město, to mi můžete věřit. Žiju tu poklidným životem sedmnáct let, ale to se k mé smůle změnilo. Budete se možná divit, ale ani tady to není bez hříchu. Noční zprávy nám denně oznamují nějaké to přepadení, znásilnění či vraždu. Mezi ty neznámější v celém Japonsku patří skupina nájemných vrahů, kteří jsou tak zazobaní, že si se zákonem nelámou hlavu. Policie je nemůže zatknout nebo jinak odsoudit, protože všichni svědkové, dřív než jdou svědčit, umřou. Náhodička, ne? Samo sebou, že je všem jasný, kdo to dělá, ale prostě je málo důkazů. A nikdo s tím nic nezmůže…

Smůla nebo štěstí? To opravdu nevím, ale ten večer se mi převrátil můj život naruby a to od základů!
Prázdniny skončili a já šel do třeťáku! Hned druhej den ve škole jsem končil později, no jo hodiny Angličtiny se vždycky protáhnou, a mně ujel poslední vlak domů. Vztekal jsem se, ale nakonec jsem tedy vyrazil, pěšky temnýma ulicemi. Neměl jsem strach, ale spíš mi něco našeptávalo, že to je špatný nápad. Když jsem byl tak v půli cesty, objevil se přede mnou park a já si řekl, že si to trochu zkrátím. A tak jsem šel. Jestli by někdo čekal, že se mi v téhle zeleni něco stane, tak by se šeredně mýlil. Kde nic tu nic, potkal jsem jenom dvě veverky a odpadkový koš. Přešel jsem park docela rychle, takže mi zbývalo projít asi dvě ulice a byl bych doma. To by jsem ale nesměl zaslechnout ten hlas a jít zvědavě za ním!
...
Ani nevím, proč jsem sešel z cesty, ale zabočil jsem do jedné z postraních uliček a došel na další rozcestí a…! To, co jsem viděl, bych nejradši zapomněl. Všech dvanáct členů nejznámější a nejbrutálnější zabijácké skupiny stálo v kruhu jen pár metrů ode mě! Rychle jsem se schoval za popelnice a nevěřícně si je prohlížel! Obklopovali nějaké lidi. Šest mužů a jednu ženu. Dokonce jsem zaslechl i jejich hlasy.
„Naposledy se ptám, kde jsou ty dvě miliardy?“ řekl muž, který měl masku přes obličej. Nikdo neodpověděl. Muž jen vzdychl, a na jednoho z nich namířil a vystřelil. Málem jsem vykřikl a tak jsem dal ruku přes pusu a odvrátil jsem pohled z té scény, kdy jedno tělo dopadlo na zem! Moje tělo se začalo klepat a já byl pár sekund ochromenej strachem. On ho zastřelil. Jen tak. Bože, musím pryč! Došlo mi konečně, ale jak? Když vylezu, zahlédnou mě a já budu do pěti minut tuhej! A tak mi nezbylo nic jiného, než dál poslouchat a dívat se.
„To je nuda. Proč je prostě nenakrájíme, třeba si vzpomenou!“ řekl muž s bílými vlasy, který měl na zádech něco, co připomínalo kosu samotné smrtky. Až jsem si ho málem se smrtkou spletl. Ten nejvyšší muž vedle něj se pousmál. Jeho tvář byla tak bledá, že připomínala žraločí kůži.
„Klídek, však oni si vzpomenou.“ řekl a usmál se těmi svými nabroušenými zuby na ty lidi. Ta žena se klepala nejvíc ani jsem se nedivil. Jeden muž, no spíš kluk podle víšky, která se shodovala s mou...Moc dobře jsem mu do tváře neviděl, protože měl jako jeden ze dvou členů nasazenou kapuci, ale…Mohl být stejně starý jako já, víc ne. To mě děsilo dvakrát tolik. Vzal ženu za bradu a naklonil se až k ní. Nejdřív zrudla a pak mu jednu vrazila. Facka jak ušitá…prostě sedla… Ústa toho kluka vykouzlila úšklebek plný arogance a pohrdání. Za ním, ten druhý s kapucí na hlavě, přešlápl.
„Už se jí asi nelíbíš, bratříčku.“ řekl a ten kluk se postavil.
„Asi ne. Škoda v posteli ušla.“ ledovější a arogantnější hlas jsem v životě neslyšel. Žena se nevěřícně koukala do jeho obličeje, než sklopila svůj zrak. Pak už jsem jen, vyděl slzy a slyšel tiché vzlyky. Pak ten kluk sáhl pro zbraň a namířil s ní na tu ženu.
„Hajz*e!“ šeptla a dál se dívala k zemi.
„Víš něco o těch penězích, zlato?“ zeptal se klidně ten kluk. Ledová královna by s ním normálně prohrála, kdyby se hlasovalo, kdo má ledovější hlas. Žena, částečně ještě dívka, mohla mít tak dvacet let, zvedla zraky k hlavni zbraně. Uplakané oči se stopami zklamání a strachu se naposledy podívali do těch jeho.
„Když ti to řeknu, necháte nás být?“ zeptala se zoufale. Ten kluk se k ní opět sklonil.
„Jistě, zaleží jen na vás.“ řekl a žena polkla. Podívala se po ostatních a ti přikývli. Něco mi říkalo, že to skončí špatně. Můj vnitřní hlas říkal: Mlč! Ale ona si neuvědomovala to podstatný, že je postřílejí tak jako tak. Sakra co mám dělat? Když se jim bude snažit pomoct, dostanou i mě! Co zmůžu sakra, já sám….? Pak mě to trklo! Vždyť mám mobil! Rychle jsem si sundal tašku a snažil se nedělat kravál.
„Schovali jsme je v regionu Kantó, na dvou mezinárodních letištích. Půl na půl.“ řekla žena a oddechla si, když ten kluk zpustil zbraň k boku. Trochu se uvolnil i zbytek obětí. Já ale ne! Sice se svíral mobil v ruce, ale něco mi říkalo, ať nikam nevolám! Vyčkával jsem tedy.
„Letišti Haneda, je tady přímo v Tokiu. Specializuje se hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie.“ řekl ten kluk nahlas a čekal na reakce svých nadřízených. Ten s tou maskou přes obličej se podíval mým směrem, jen taktak jsem uhnul, a pak dodal.
„To druhé je letiště Narita. Slouží pro mezinárodní dopravu. A nachází se asi padesát km na východ od centra Tokia v prefektuře Čiba.“
„To nebude problém, Pane.“ řekl ten vysoký se žraločím obličejem a pousmál se. Tak teď vím něco důležitého! Důležitého pro bandu vrahů, super! Podíval jsem se na display a říkal si, mám - nemám?!
„Hidane, Kakuzu. Vy si vezmete Naritu.“ zavelel ten s maskou a oba jmenovaní odešli. Ještě, že se rozhodli pro jinou cestu, než kolem mě! To by byl malér! V dálce se zaslechl sešlápnutí plynu a pak zběsilou jízdu nějaké nadupané káry! Polkl jsem. Najednou bylo ticho, ten maskáč se zamyslel. Pak promluvil opět rozkazem. „Sasori, Daidaro. Vy letiště Haneda.“ řekl a oba přikývli.
„A ať vám to netrvá jako posledně, hoši. Znáte se.“ ušklíbl se ten žralok, jak jsem mu začal pracovně říkat, a sledoval obličeje těch dvou.
„Sklapni, Kisame!“ řekl naštvaně Daidara a odpochodoval i ze Sasorim stejnou uličkou jako ten pár před nimi. Jmenovaný se jen ušklíbl a shodil ze zad tu největší katanu, co jsem kdy viděl! Nikdo nic neřekl jen si tak po očku prohlíželi své svědky a jednu mrtvolu. Jejich velitel nic neříkal a ani se nehýbal. Asi neměli, kam spěchat, pomyslel jsem si. Nevím, kolik minut uběhlo, nebo jak dlouho už je pozoruju, ale zdálo se mi to jako věčnost! Pak se ten, co ho oslovili Kisame, znovu ozval.
„Co s těmahle?“ zeptal se jen tak do větru. Ten s maskou neodpověděl. Jen se na něj krátce podíval a pak, to samí, zopakoval na toho kluka. Nic víc. Otočil se na podpatku a odešel se zbytkem bandy jinou uličkou, než jsem byl já a než ti předešlí. Zase jsem měl kliku! Teď byl ten správný čas! Vytočil jsem číslo na policii – tísňovou linku! Za pár sekund se ozval ženský hlas. Mluvila moc nahlas! Sakra! Rychle jsem to típnul a doufal, že to nezaslechli! Naštěstí se věnovali jim.
„Chceš pomoct?“ řekl ten kluk ledově.
„Vypadám snad na to, prcku?!“ optal se Kisame jemným až moc sladkým hlasem.
„A když řeknu, že jo?“
„Radši toho necháme.“ řekl a máchl z ničeho nic katanou! To jsem nečekal ani já ani oběti! Pak jsem jen sledoval, jak jednomu z mužů upadla celá hlava a jeho tělo dopadlo s tupou ránou k zemi! Ta hlava se odkutálela směrem ke mně a mě se chtělo strašně zvracet!
„Co máš pořád s tím sekáním hlav? Nejsme ve středověku.“ řekl ten kluk nezaujatě a pohlédl na svojí ruční zbraň. Kisame si ho prohlídl a ušklíbl se.
„To, co držíš v ruce, neberu jako zbraň pro muže.“
„Tss, když si to myslíš.“ řekl jen a pohlédl na zbytek živých lidí. „Zkrať to. Jsem unavený.“ řekl jen a zandal si zbraň zpět do pouzdra...
Najednou jako by opadl ze dvou mužů prvotní strach! Zvedli se a vrhli se na Kisameho! Ten jim vždycky usekl jednu končetinu a pak rovnou hlavu! A zase se kutálely mým směrem! Všude byla krev a cítil jsem takovej divnej kovovej zápach, kterej vás nutí zvracet! Chvilku jsem s tím bojoval, než to zase přešlo! Musel jsem se uklidnit! Napíšu zprávu někomu, kdo bude vědět, co dělat...jen klid a piš.
naruto
Tati, mám velkej problém!
táta
A jakej, ujel ti vlak? 
naruto
Ne! Tati, já nemůže volat, jen psát!
táta
Co se děje, Naruto?!
naruto
Já to viděl, tati. Je mi špatně a nemůžu pryč!! Oni tu pořád jsou!
táta
Uklidni se! A řekni mi, kdo? A cos viděl?
naruto
Vraždu…několikanásobnou, tati.
Chvilku se nic nedělo a ani mi neodepisoval…já měl pocit, že si to táta dává všechno dohromady. To on umí. V klidu řešit. Slyšel jsem další máchnutí meče a další tupou ránu! Už jsem se nechtěl dívat! Zase bych měl chuť zvracet…tu mám pořád! Podle mých výpočtů, zbývala jen ta žena a dva muži! Ti, se zase na malou chvíli uklidnili! Já ale ztrácel trpělivost a pak mi zavibroval mobil!
táta
Teď poslouchej, Naruto, a velmi dobře! Zůstaň, kde si a počkej, až odejdou! Neukazuj se a nevylézej! A už vůbec se nesnaž zachránit ty zbylí přeživší, rozumíš mi!! Za žádnou cenu si nehraj na hrdinu!
naruto
Ale tati! Žijou ještě tři lidi! Já…přece nemůžu!
táta
Jestli chceš žít, tak musíš! Přemejšlej! Dělej všechno, co jsem tě učil o přežití, rozumíš!
naruto
Rozumím, tati.
táta
Po pěti minutách mě prozváněj, jasný! Abych věděl, že si na živu.
naruto
To je fakt upřímný. Díky a končím!
Napsal jsem naštvaně a zandal mobil do tašky. Trvalo to chvilku, ale já měl pocit, že se nic nezměnilo. Podíval jsem se a viděl o jedno tělo na zemi víc a dva vrahy s úšklebkem stojících nad zbytkem! Najednou se oba poslední muži na ráz rozeběhli proti Kisamemu a tomu klukovi a jeden z nich křikl!
„Utíkej, Cho!“ žena se zvedla a rychle běžela mojí uličkou! Když se dostala až k mé schovce, podívala se krátce mým směrem! Pak přišel výstřel a za ním druhý! A já sledoval, jak její tělo dopadá jen kousek ode mě na zem! Byla mrtvá! Zrychleně jsem dýchal a zacpal si pusu, abych nevydal ani hlásku! Tohle se mi nemá sakra dít! Já už nic vidět nechci! Slyšel jsem ještě z povzdálí dvě tupé rány a dva výkřiky posledních přeživších!
„Dobrá trefa, Sasuke. Jdeme?“ řekl Kisame a s úsměvem přešel tu krvavou spoušť!
„Jo.“ řekl arogantní ledový hlas a mě jejich kroky prozradili, že odcházejí...
Když po půl hodině bylo slyšet jen hučení metropole, odvážně jsem vykoukl. Nikde nikdo, jen ty mrtvoly! Zvedl jsem se a obešel tu mrtvou ženu. Teprve teď jsem viděl celou spoušť a teprve teď jsem začal zvracet! Až jsem s toho brečel a dusil se! Bylo to nechutný! O pět minut později, když jsem se mohl nadechnout a můj žaludek se vyprázdnil, jsem ze sebe konečně dostal zoufalý křik plný strachu a beznaděje!

O dalších deset minut později jsem napsal tátovi, kde sem. Přijel i s celou zásahovou jednotkou a nestačil se divit. Prohlíželi mě nejmíň tři doktoři, i když jsem jim říkal, že mi nic není. Pak, když mému tátovy sdělovali, že fyzicky jsem v pořádku a že to odnesla jen hlava, smířeně vzdychl a poděkoval jim. Máma ke mně skočila hned, jak mě uviděla v kaluži krve a mých vlastních zvratků! Bylo jí úplně jedno, že bude špinavá! Prostě mě objala a pevně mě mačkala na svůj hrudník. Byl jsem jí za to moc vděčný.
„Naruto?“ řekl kapitán Kakashi. Velitel téhle jednotky. Zná se moc dobře s mým tátou.
„Ano.“ odpověděl jsem.
„Jsi ochotný svědčit? Bude to sice náročné, ale podle všeho o tobě neví. A upřímně by nám to dost pomohlo. Konečně bychom je mohli dostat,…po tolika letech si jejich první chyba a…“
„Chci!“ řekl jsem pevně a rozhodně. Tohle jim jen tak neprojde! Kakashi si mě překvapeně a spokojeně prohlídl. Mí rodiče se na mě podívali s pyšnými obličeji, i když jsem v jejich očích zahlédl strach. Bylo ale pozdě! Teď jsem se upsal, oni mě upsali! Já jsem Uzumaki Naruto - Korunní svědek!

Vrah svědků
Takata. Čtrnáct tisíc pětsetdvacetpět lidí. Moje rodné město a zároveň má skrýš. Žiju tu už osmnáct let a nežiju si špatně. I když to vždycky takové nebylo. Do školky jsem nechodil. Místo toho mě do mých sedmi let učili jiné věci. Jako přežití a život pod falešným jménem, které jsem měl od nástupu na školu. Jmenovala se Ami, což znamená asijská krása. Měl jsem jí vcelku rád, protože tady jsem byl králem. Učivo mi šlo samo, fyzická námaha – jako tělocvik byl bezproblémoví. Nikdy jsem nezlobil a ani nijak jinak neporušil kázeňský předpis. Prostě šprt a slušňák v jednom. I když jednu neřest o mně každý věděl. Když se řeklo moje falešné jméno, nikdo nezapomněl nikdy opomenout i tu podstatnější věc. Jsem d***ař. Kam až moje paměť sahá, nikdy jsem neměl holku dýl jak na jeden den…nebo noc. Prostě mě začala vždycky nudit. Ani nevím, s kolika už jsem spal. Je nesmysl to počítat ale přibližný odhad jsem mě. Stačilo se rozhlédnout po třídě…a škole.

Bylo to normální ráno a přesto něčím jiné. Vstal jsem a oblékl se. Pak mi zavibroval mobil, který ležel na lince. Zrovna jsem pil mlíko.
brácha
Sbal se! Máme práci!
bráška
Kde a za jak dlouho?
brácha
Tokio. Autem je to sem na pět a půl hodiny.
bráška
Fajn. To zvládnu.
Zaklapnu mobil a napiju se mlíka, které už pár minut svírám v ruce. Nevím, proč mi tak chutná. Nikdy jsem to moc neřešil. Na schodech jsem zaslechl kroky. Byla to máma, kdo taky jinej?
„Dobré ráno, Sasuke-chan.“ řekne mi a usměje se na mě. Ona jediná smí říkat, co chce. Po smrti mého otce před dvěma lety bydlela jen se mnou. Můj o čtyři roky starší bratr Itachi pracoval v Tokiu a od svých devatenácti let tu nebyl. Mamka s ním sice občas mluví přes telefon, ale vidím na ní, že to není ono. Chybí jí,…něco mi říkalo, že věděla, co zahrnuje jeho práce. A co zahrnuje moje řekněme brigáda.
Totiž, můj otec nám řekl, ať jí to nikdy do detailu nevysvětlujeme a rozkazem dodal, ať jí do toho nikdy nezatahujeme!…To, v čem skutečně pracujeme. Řekl nám, že naše matka není hloupá a na všechno dokázala a dokáže přijít sama. Jen se rozhodla s lásky k manželovi a svým synům tenhle fakt ignorovat. Proto chápe a přehlíží skutečnost, že žijeme pod falešným příjmením a taky mám pocit, že pochopila, proč já mám falešné i to křestní. A přitom jsem se nikdy nezmínil jediným slovem.
„Dobré ráno.“ řekl jsem naschvál smutněji.
„Děje se něco?“ ptala se s obavou.
„Volal mi Itachi.“ řekl jsem jen. Mamka se pousmála, ale nijak to s radostí nepřeháněla. Byla ráda, že alespoň mi dva se vídáme skoro ob dva dny.
„Říkal něco důležitého?“
„Jen má pro mě práci.“ řekl jsem popravdě. Mamka byla ráda, že znám svoje povinnosti. Ale občas se mě ptá, jestli toho na mě není dost. Střední škola a ještě práce a to většinou tak daleko? No, když jí řeknu, že to pro mě není problém a že mi to nevadí, přejde to a neřeší mě.
„V Tokiu?“ zeptala se věcně.
„Jo, pojedu autem. Nevadí?“
„Ne. Ale mám podmínku.“ řekla a přivřela své nádherné oči, které jsem měl po ní.
„Jakou?“
„Vezmeš si sebou svačinu, co teď připravím. Jo a až tam dojedeš, prozvoníš mě, ano?“
„To už jsou dvě podmínky, mami?“ řekl jsem provokativně a dopil zbytek mlíka.
„Neprovokuj, nebo uvidíš.“ řekla a ukazováčkem mi pohrozila. V jistém smyslu to bylo hrozně komické gesto.
„Fajn, slibuju obojí.“ řekl jsem a pousmál se na ní. Dala mi pusu na tvář a začala dělat tu svačinu, která bude tak obrovská, že jí nesním ani do večera. Oběd můžu vypustit.

Moje rodina si potrpěla na výstavní kusy aut. Proto i to nejlevnější mělo několik milionů v ceně. Moje auto, které jsem dostal třiadvacáteho července, tedy na mé osmnácté narozeniny, které jsem mimochodem měl před týdnem, bylo Evropské značky. Už od mala jsem na ně byl ulítlej. A teď jsem jedno měl, německý Audi R8.
Když jsem jel po dálnici, nebyl řidič auta, kterej by se zamnou neohlídl. Já si jich ale nevšímal a přemýšlel. Včera jsem po dvou měsících prázdnin nastoupil do třetího ročníku střední školy. Nebyl jsem z toho tak odvázanej jako ostatní, ale něco ve mně nahlodávalo mojí duši. Zase stejnej nudnej rok, zase nudný hodiny, zase nudný holky…zase nudný noci. Mohl jsem něco změnit, mohl jsem změnit svůj život? Nemohl, uvrhli mě do něj už jako děcko a s tím nic nenadělám. Jediné, co jsem mohl, bylo nějak si tohle peklo zpříjemnit. A to jsem taky dělal.
Tenkrát mě vůbec nenapadlo, jak se můj život, od základů změní.
Po pěti hodinách jsem dorazil do Tokia. Hlučné a hnusné město! No fakt, smog byl všude a krásná krajina tu nebyla už léta. Zastavil jsem před jednou vysokou prosklenou budovou, která stála skoro v té největší metropoli. Vystoupil jsem z vozu a podal klíčky služebnému. Upravil jsem si kravatu a po urovnal černý oblek. Přece jenom něco zvýrazňuju a můj starší bratr to tu vede. Spokojen sám se sebou jsem vešel do hlavní haly a rovnou přešel k recepci. Ta ženská nevypadala vůbec špatně a navíc mě svlíkala pohledem už ode dveří. Typoval jsem jí tak na devatenáct,…no co, starší jsou lepší.
„Dobrý den, mladý pane.“
„Dobrý den. Byla byste tak laskavá a řekla mi, jestli dorazil Ichiro Umiya?“ řekl jsem a dával jí jasně najevo, že mám zájem. Zrudla a pousmála se.
„Ano. Je ve druhém patře, sál číslo pět.“ řekla a podala mi nenápadně lístek s jejím telefonním číslem. Já si ho s úsměvem vzal a strčil ho do kapsy. Přečetl jsem si její jmenovku, byla tu očividně nová. Takhle mi lehce naletět, ta mě neznala. Tím líp.
„Děkuji, Hina-san.“ pak jsem na ní mrkl a šel svou cestou. Dneska si užiju.
O pět minut později jsem zaklepal na dveře sálu číslo pět. Ani jsem nečekal na povolení a vešel. U stolu seděli skoro všichni zbohatlíci, kteří v tom s mým rodem jeli už od samého počátku. Můj bratr se zvedl a majetnicky mě objal, jako by mě neviděl roky.
„Vítám tě, Sasuke. Posaď se.“ řekl a já si poslušně sedl. Chvíli po mě se otevřely dveře a v nich stál náš šéf. Jmenoval se Uchiha Madara a jak už jste jistě poznali, byli jsme příbuzní. Vzdáleně samozřejmě.
„Máme problém pánové a dámo.“
„Jakej?“ optal se Kisame drze. To ušlo, chlape.
„Ti úředníčkové nám schovali prachy. Asi nás někdo práskl.“ To nás všechny popudilo.
„Kam?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě, co se stalo s mou výplatou. Tedy s naší.
„Nevím, a proto jsem se rozhodl, že dnes budeme tvrdší.“ řekl jen Madara a přejel naše obličeje. Když v nich našel spokojený souhlas, upravil si masku, kterou má od té doby, co ho znám.
„Fajn, tak jdeme.“ řekl Hidan a zvedl si i s tou svojí hračkou, která připomínala kosu.
„Ne tak rychle. Když nás poznají, začnou utíkat, anebo hůř něco poví.“ řekl Itachi. Měl pravdu.
„Teď jsou z nich svědci. Takže, nezbývá než je nahnat do uličky a zbavit se jich.“ řekl jsem a pozoroval obličeje ostatních. Moje ledová maska nic nikdy nevykazovala a ani jsem to neměl před nimi v plánu. Teď jsem byl zabiják.
„To není špatný nápad. Znám ulici, kde se to hodí.“ řekl Kisame a pousmál se na mě. Nesnáším ty jeho škleby, ale hrajeme si často do karet.
„Fajn. Zetsu, Kisame, Itachi, Sasuke. Ostatní běžte a nahánějte, tady jsou jména a údaje.“ řekl Madara a hodil menší štos papírů na stůl. Všichni, které nejmenoval, si vzali papír a odešli. Zetsu chodil všude s pánem, takže nikoho nepřekvapovalo, že bez hnutí sedí. Kisame pracoval buď se mnou, anebo s Itachim.
„My si vzpomínáme, že Sasuke tu ženu zná.“ ozval se Zetsu. Má rozdvojenou osobnost, takže občas mluví ve třetí osobě a někdy si vybere jen jednu. Prostě pitomec.
„Zetsu má pravdu. Před pár měsíci si mě za úkol svést účetní jménem Cho Madarame.“ řekl Madara.
„A?“ otázal jsem se s klidem. Madara přede mě položil její složku s údaji.
„Splnil si to do detailu. Ona ti věřila a věří.“ řekl Madara a pousmál se. Věděl jsem, co tím myslí.
„Ona nebude problém, zabiju jí snadno.“ řekl jsem a zvedl se k odchodu. Přece jenom si nepamatuju, kde bydlela a tak. Všechno se dá zjistit. Vzal jsem si modrou složku a šel.
„Ne. Přiveď jí tam, kam ti Kisame dá vědět.“ podíval se na hodiny a sjel mě pohledem. „Jsou dvě hodiny, já ti dávám čas do pěti, jasný Sasuke.“ řekl mi Madara a podíval se na mě tím pohledem – užijsirychle – já ho ale ignoroval a pousmál se. Kisame a Itachi se na mě šklebili.
„Nevím, o čem to mluvíš.“ odpověděl jsem jen a odešel.

Nasedl jsem do auta a jel na adresu v deskách. Přestěhovala se. Nevadí. Před jejími dveřmi jsem stál ani né za hodinu. Zaklepal jsem a nasadil masku romantika. S touhle jsem spal dvakrát, hold to bylo pracovní…
Otevřela dveře a nestačila se divit. Rozešli, jsem se v dobrém, takže neměla důvod mě neuvést dál.
„Ahoj.“ řekl jsem a sledoval jak jí rudnou tváře. „Můžu s tebou mluvit?“
„Proč ne.“ řekla a pustila mě dovnitř, jak snadné. Posadila se vedle mě a nabídla mi pití.
„Jak je?“ začal jsem zdvořilostními otázkami.
„Hrozný, pořád jsem účetní.“ snažila se vtipkovat. Takže věděla, že je v nebezpečí.
„Chápu.“
„A co ty, pořád prodáváš auta?“ to byla ta nejkrásnější lež, kterou jsem stvořil.
„Jo, ještě jo.“
„Co se děje, Daisuke?“ řekla a já se musel pousmát. Každý mí tokijský oběti jsem musel říct jiný jméno. Bylo legrační vybírat si nový jména.
„Cho-san. Já jen, chtěl bych ti něco ukázat.“
„Auto? Fáro?“
„Možná. Oblíkni se a pojď.“
„Dobře, počkej.“ řekla a políbila mě lehce na ústa. Pak odběhla a já si musel gratulovat. Za pár minut vyšla v nějakém napůl kostýmku a napůl uličnickému stylu. Sjel jsem jí uznale pohledem a vstal. Vzala mě za ruku a poslušně si nechala zavázat oči. Venku nasedla do mého auta a odjela se mnou. Dostal jsem zprávu od Kisameho, kde mám být a dělal nejdřív vše proto, aby si nemyslela, že jí unáším. Zastavil jsem v cukrárně a tak dále. Povídal jsem si s ní o kravinách, než přišla daná chvíle. A tak jsem jí vezl do jedné s postraních uliček Tokia. Cestou jsem potkal poslední večerní vlak, který tudy jel z městské školy. Pousmál jsem se na ty školáky, kteří se vraceli domů. Takhle dlouho jsem ve škole teda nikdy bejt nemusel.
Zastavil jsem kousek za parkem, který tam odtud byl kousek. Nasadil si dlouhý plášť s kapucí a dál jí vedl pěšky.
„Daisuke? Už tam budeme?“
„Už je pár kroků, tady.“ řekl jsem a přitáhl si jí k sobě. Políbil jsem jí jemně na ústa a pak se probil jazykem dovnitř. Vzdychala u toho, ale nic neřekla. Když jsem měl dost, ukončil jsem polibek a udělal pár kroků od ní. Ušklíbl jsem se.
„Dobrá práce, Casanovo.“ řekl někdo třetí, jen já věděl, že je to Kisame. Zrovna přišel s ostatními, kteří vedli své pomlácené oběti. Cho se lekla cizích hlasů a rozvázala si pásku na očích. Nestačila se divit, kde to je a co je tu za lidi.
„Hachiro-san, Hideaki, Jiro-san!!“ řekla Cho vyděšeně na tři známé muže. Pak se otočila na mě!
„Nějaká divoká?“ řekl Hidan a donutil jí, aby si klekla.
„Co to má znamenat?!“ řekla ještě s trochou odvahy! Dívala se po ostatních a nakonec skončila u mě.
„Víte něco, co chceme vědět mi.“ řekl jsem ledovým hlasem a zase se choval normálně. Trochu jí to vyděsilo. Když se ale podívala pořádně na mé spoluúčastníky, došlo jí to!
„Celou dobu si patřil k těm vrahounům a zlatokopcům, co?!“
„Jo. Byla si jen součástí plánů.“ řekl jsem a ušklíbl se. V jejím obličeji jsem zahlédl to správné ořechové: Bolest a strach!
„Ptal jsem se vás slušně do telefonu, Jiro-san. Vy jste se rozhodl mi nic neříct.“ začal mluvit Madara na bandu těch šašků, co se s námi chtěli prát.
„Jde jim o ty prachy, že…?!“ řekl Cho naštvaně na svého nadřízeného.
„Mlč, Cho!“ řekl ten nejstarší muž a ona poslechla. Zdál se, být tvrdohlaví, a na straně zákona. Madara si je chvíli prohlížel a pak nám naznačil, ať je obstoupíme. Když jsme měli své pozice, v klidu znovu promluvil.
„Naposledy se ptám, kde jsou ty 2 miliardy?“ Nikdo mu však neodpověděl. Madara si povzdechnul a na jednoho z nich namířil a vystřelil. Tělo muže, který seděl vedle toho Jira, dopadlo s prostřelenou hlavou na zem. Ozvala se jen tupá rána!
„To je nuda. Proč je prostě nenakrájíme, třeba si vzpomenou!“ řekl Hidan otráveně. V celku jsem s ním souhlasil.Kisame, který stál vedle něj, se pousmál. Jeho tvář začala být v tomhle světle bledší, než obvykle.
„Klídek, však oni si vzpomenou.“ řekl a usmál se. Cho se klepala nejvíc ze všech, až mě to pobavilo. Přistoupil jsem k ní a vzal jí za bradu. S úšklebkem jsem se naklonil až k ní. Nejdřív zrudla a pak mi jednu vrazila. Facka jak ušitá…prostě sedla. Vykouzlil jsem úšklebek plný arogance a pohrdání. Itachi, který stál za mnou s kapucí na hlavě, stejně jako já, přešlápl.
„Už se jí asi nelíbíš, bratříčku.“ řekl a já se postavil.
„Asi ne. Škoda v posteli ušla.“ ledověji a arogantněji jsem to neuměl. Cho se nevěřícně koukala do mého obličeje, než sklopila svůj zrak k zemi. Viděl jsem slzy a slyšel tiché vzlyky. Jak dojemný! Sáhl jsem pro zbraň a namířil s ní na tu hromádku zklamání.
„Hajz*e!“ šeptla a dál se dívala k zemi.
„Víš něco o těch penězích, zlato?“ zeptal jsem se klidně. Ledová královna by se mnou prohrála, kdyby se hlasovalo, kdo má ledovější hlas. Cho byla částečně ještě hloupá holka, bylo jí málo. Zvedla zraky k hlavni zbraně. Ufňukané oči se stopami zklamání a strachu se naposledy podívaly do těch mých.
„Když ti to řeknu, necháte nás být?“ zeptala se zoufale. Já se k ní opět sklonil.
„Jistě, zaleží jen na vás.“ řekl jsem. Cho polkla. Podívala se po ostatních a ti přikývli. Něco mi říkalo: Vyhrál si! Hlupačka, stejnak umře, stejně jako ostatní.
„Schovali jsme je v regionu Kantó, na dvou mezinárodních letištích. Půl na půl.“ řekla Cho a oddechla si, když jsem zpustil zbraň k boku. Přemýšlel jsem.
„Letišti Haneda, je tady přímo v Tokiu. Specializuje se hlavně na vnitrostátní lety a na chartery, ale využívají ho také čínské aerolinie.“ řekl jsem nahlas a čekal na reakce svých nadřízených. Madara se podíval někam do uličky, kde stáli jen popelnice. Pak dodal.
„To druhé je letiště Narita. Slouží pro mezinárodní dopravu. A nachází se asi padesát km na východ od centra Tokia v prefektuře Čiba.“
„To nebude problém, Pane.“ řekl Kisame a pousmál se. Práce je hotová. Teda jen část.
„Hidane, Kakuzu. Vy si vezmete Naritu.“ zavelel Madara a oba jmenovaní odešli. V dálce bylo slyšet sešlápnutí plynu a pak zběsilou jízdu nějaké nadupané káry! Najednou bylo ticho, Madara nic neříkal. Pak promluvil opět rozkazem. „Sasori, Daidaro. Vy letiště Haneda.“ řekl a oba přikývli.
„A ať vám to netrvá jako posledně, hoši. Znáte se.“ ušklíbl se Kisame a sledoval obličeje těch dvou.
„Sklapni, Kisame!“ řekl naštvaně Daidara a odpochodoval i ze Sasorim stejnou uličkou jako tým jedna před nimi. Jmenovaný se jen ušklíbl a shodil ze zad svojí katanu, kterou nade vše miloval! Nikdo nic neřekl, jen jsme si tak po očku prohlíželi své svědky a jednu mrtvolu.
„Co s těmahle?“ zeptal se jen tak do větru Kisame. Madara neodpověděl. Jen se na něj krátce podíval a pak, to zopakoval na mě. Nic víc. Otočil se na podpatku a odešel se zbytkem bandy jinou uličkou, než ti předešlí.
„Chceš pomoct?“ řekl jsem ledově.
„Vypadám snad na to, prcku?!“ optal se mě Kisame jemným až moc sladkým hlasem. Nesnáším to.
„A když řeknu, že jo?“
„Radši toho necháme.“ řekl a máchl katanou! To by asi normální člověk nečekal ale já jo! Pak jsem jen s nezájmem sledoval, jak jednomu z mužů upadla celá hlava a jeho tělo dopadlo tupou ránou k zemi! Ta hlava se odkutálela směrem k těm popelnicím.
„Co máš pořád s tím sekáním hlav? Nejsme ve středověku.“ řekl jsem nezaujatě a pohlédl na svojí ruční zbraň. Kisame si mě prohlídl a ušklíbl se.
„To, co držíš v ruce, neberu jako zbraň pro muže.“
„Tss, když si to myslíš.“ řekl jsem a pohlédl na zbytek živých lidí. „Zkrať to. Jsem unavený.“ dodal jsem a zandal si zbraň zpět do pouzdra. Z ničeho nic opadl ze dvou mužů prvotní strach! Zvedli se a vrhli se na Kisameho! Ten však každému z nich usekl jednu končetinu a pak rovnou hlavu! A zase se kutálely směrem k popelnicím. Všude byla krev, ale mě to bylo fuk.
Pak dělal problémy ještě jeden,…když ho Kisame oddělal, zbytek se uklidnil. Za malou chvíli se oba poslední muži na ráz rozeběhli proti nám. Asi nějakej záchvat beznaděje? Jeden z nich něco vykřikl.
„Utíkej, Cho!“ jmenovaná se zvedla a rychle běžela uličkou s popelnicemi! Když se dostala až k nim, podívala se krátce k nim! Pak jsem vyndal zbraň a vystřelil jsem na ní dvakrát. Spokojeně jsem sledoval, jak její tělo dopadá na zem! Byla mrtvá! Mezitím se Kisame postaral o ty zbývající dva blbečky.
„Dobrá trefa, Sasuke. Jdeme?“ řekl Kisame a s úsměvem přešel tu krvavou spoušť!
„Jo.“ řekl jsem arogantním ledovým hlasem a následoval ho.

Druhý den jsem se probral v cizí posteli se žlutým povlečením a krásnou ženou na hrudi. Pousmál jsem se a vstal. Hina se jen přetočila a dál spala. Dal sem si sprchu a oblékl se. Zanechal jsem vzkaz a odešel. Venku nasedl do svého Audi R8. V tom mi zavibroval mobil. Kdo to může být, je pět ráno?
brácha
Nasedni do auta a zmiz z Tokia!
bráška
Co se děje?!
brácha
Hidan, Kakuzu, Sasori a Daidara byli zatčeni na letištích.
bráška
Cože?! Jak to?!
brácha
Buď máme mezi sebou práskače, anebo….
bráška
Anebo, co?
brácha
Madara si myslí, že jsme měli nezvaného hosta.
bráška
Policie má nového svědka.
brácha
Jo a to dost dobrýho. Podle policejních tajných záznamů viděl a slyšel všechno. Víš, co to znamená?
bráška
Jasně. Až budeš vědět víc, jako popis a místo úkrytu, ozvy se.
brácha
Fajn. Zatím se měj.
Tak tohle byl problém. Nastartoval jsem a jel co nejrychleji domů. V hlavě jsem přemýšlel, kde se mohl ten haj*l schovávat, aby ho nebylo vidět… a zároveň, kde by všechno viděl a slyšel.
Asi za hodinu, mě to trklo! Ty popelnice sakra!

______________________________________________________________

Optimismus je způsobený nedostatkem informací Laughing out loud

Dodatek autora:: 

Mám pro vás nový příběh na můj oblíbený starý dobrý pár NaruSasu Laughing out loud Budu doufat, že se bude líbit Laughing out loud A to jak začátek, tak i konec Smile

Poznámka!!!
Tahle povídka s názvem -Korunní svědek- má tři série s podtituly: 1. KS: Nesmím milovat tebe, 2. KS: Krvácím, neumírám, 3. KS: "Překážka" je jen slovo. (plus-OVA díl, který představuje Epilog)

5
Průměr: 5 (4 hlasy)